1. kapitola - Zaslepení

22. září 2011 v 16:14 | Baobábina |  Prokletí
Jmenuji se Draco Malfoy a bojuji na straně mudlů v první mezidruhové válce.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Jmenuji se Draco Malfoy a bojuji na straně mudlů v První mezidruhové válce.

Uh… jen vzpomínka na to mi přinesla náhlou potřebu mlátit hlavou do zdi. V poslední době velmi častou potřebu.
Znechuceně jsem potřásl hlavou a pokračoval v chůzi. Major Malfoy. Voják první linie. Taky se nemůžu divit, jako jediný kouzelník v celém tom jejich pošahaném a absolutně primitivním vojsku jsem jejich nejúčinnější zbraň. Ne že by se to nějak odráželo na výši platu, samozřejmě. I když nevím, k čemu by mi ty jejich mudlovské peníze byly. Ale aspoň nějaký prostředky, když se mě můj milej otec rozhodl vynechat ze závěti.
Odplivl jsem si na zem a zpražil nenávistným pohledem pár vojáků, kteří mě bezostyšně pozorovali. Jakoby neměli nic jiného na práci.

Znuděně jsem vstoupil do hlavního stanu - tak nazývali příbytek našeho generálmajora. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem pochopil tu jejich hierarchii vojenských hodností, ale když mi bylo řečeno, že jako major mám docela slušné pravomoce, nechal jsem to být.
Generálmajor Morris se na mě tak zvláštně podíval, jako vždycky (nejspíš ho štvalo, že ho neuznávám jako autoritu, ale ještě aby ano - vždyť je to MUDLA, prosalazara!), ale raději přešel rovnou k věci.
"Major Malfoy?" zeptal se ještě pro jistotu a já se přinutil neprotočit oči a raději jsem jenom přikývl.
"Jste převelen," oznámil mi suše a podal mi jakýsi arch papírů, vhodných akorát tak na podpal. To sdělení mne lehce zmátlo, i když jsem to na sobě samozřejmě nedával znát.
"A kam?" zeptal jsem se jen pro jistotu - rozhodně jsem nemínil ty lejstra číst.
"Do Surrey. Tam je teď soustředěn největší útok a vyžádali si právě vás," zkroutil ústa v podivném šklebu, jakoby se snažil naznačit "To tedy nevím proč." Nejspíš si nebyl vědom toho, že mudlovské vojsko si vede nejlíp právě tady v Cornwallu, protože mají mě na své straně.
"Zlo nebo Temnota?" dotázal jsem se ještě, když už jsem byl na odchodu a nepatrně jsem natočil hlavu.
"Temnota," zabručel Morris, který už mi opět nevěnoval téměř žádnou pozornost. V duchu jsem se hořce usmál.
Tak tohle bude ještě hodně zajímavý.

- - -

"Musím říct, že jsme velice rádi, majore, že jste se uvolil přidat se k naší skupině," - jako bych měl jinou možnost, a věř mi, chlape, že kdyby ano, rozhodně bych tady teď nebyl - , "půjdeme před hlavní stan, jsou tam ti nejdůležitější z nás, chtějí se s vámi setkat," voják konečně zmlkl a já v duchu vydechl úlevou - myslel jsem, že ty jeho řeči nikdy neskončí. Mluvil, jakoby si myslel, že jsem sem přijel dobrovolně. Surrey… Znechuceně jsem se zašklebil. Místo pro mudly a motáky. Ještě jsem nepotkal slušného čaroděje, který by odtud pocházel. Kam jsem se to jenom dostal?
Už z dálky jsem viděl zástup lidí, kteří se shromáždili před hlavním stanem. Doufám, že se na ně nebudu muset usmívat a s každým si potřásat rukou, jak tomu bylo, když jsem přišel do Cornwallu. Tehdy se hlavní útok soustředil tam, ale byla to jen nedůležitá odnož, míchanice průměrných čarodějů, kteří si mysleli, že proti nim mudlové budou bezmocní. Nyní čarodějové změnili svou strategii. Ten nejkrutější útok byl soustředěn někam do oblasti Skotska, kde mudlové hromadně vymírali, druhá skupina bojovala právě tady, v Merlinem zapomenuté části Anglie.

"Major Malfoy," usmál se přívětivě postarší mudla, který ke mně stál nejblíže. Dál nalevo byla jen řada dalších vojáků, vyšší či nižší hodnosti. Jen jsem kývl a krátce jsem mu stiskl ruku, kterou ke mně napřahoval. V duchu jsem se oklepal odporem. Právě jsem se dotkl mudly! Nechutné.
"Jsem rád, že vám mohu být nápomocen," napodobil jsem co nejlépe chladnou zdvořilost, i když uvnitř jsem opět pocítil tu touhu mlátit hlavou o zeď. Nezaujatá vstřícnost - to bylo něco, co jsem se naučil od svého otce. Při vzpomínce na něj jsem pocítil jakousi kyselou bolest kdesi v žaludku. Vsadím se, že se právě teď točí v hrobě jako vývrtka.
"Naopak, to my jsme velmi potěšeni, že vás můžeme přijmout v našich řadách," odvětil na oplátku muž, se kterým jsem mluvil. Bla, bla, bla. Nemůžeme přejít k něčemu záživnějšímu? "Tohle je motor naší skupiny," pokynul k zástupu lidí po jeho pravé ruce (no jistě, z mé strany je to levá, ale z jeho pravá, chápete? Inteligence mých poznámek mne samotného občas překvapuje…) a já konečně mohl zaměřit svou pozornost k něčemu jinému. Sice jsem absolutně neměl potuchy o tom, co je to motor, ale na tom koneckonců nezáleželo. Určitě je to zase jen jedna z mudlovských zbytečností.
"Michael Ripley," představil se mi muž stojící hned vedle postaršího velitele a natáhl ke mně ruku. V duchu jsem zaúpěl - byli úplně stejní jako ti Cornwallané! Přinutil jsem se ke křečovitému úsměvu a ruku mu stiskl, rychle jsem se ale raději přesunul dál.
Bylo to pořád stejné, jen jména se měnily. Jim Duke, David Ramiréz, Owen Melbey… Naštěstí jsem byl už skoro na konci. Udělal jsem další krok vpravo a obočí mi nechtěně vylétlo vzhůru. Čekal jsem dalšího Johna, Garyho nebo Bruce, ale žena - nebo spíš dívka, víc jak devatenáct jí rozhodně nebylo - nebyla zrovna to, co jsem očekával. Měřila si mne chladným a obezřetným pohledem a ruce měla založené na prsou, alespoň jedna, která neuctívala tradici. Měl jsem v úmyslu ji přejít a pokračovat dál v té nudné proceduře, ale najednou promluvila.
"Proč bychom mu měli věřit?" zeptala se ostře a nespouštěla ze mě oči, i když byla její slova mířena k veliteli. Její upřený pohled jsem jí vracel se stejnou silou.
"To už jsme přeci probrali," povzdechl si velitel a zamířil k nám. "Major je právě teď naše poslední a jediná šance, jedině on nás může zachránit. Slyšela jsi přece o úspěších cornwallské skupiny," snažil se jí domluvit. Prosalazara, co je tohle za vojsko? Myslel jsem, že tady má být nějaký řád či co.
"Cornwall," ušklíbla se pohrdavě. "Vsadím se, že ti, proti kterým bojovali, neměli ani štítaře," odfrkla si a dál se tvářila nenávistně. Nad slovem štítař jsem se pozastavil - nedovedl jsem si domyslet jeho význam. Nejspíš tamní čarodějové opravdu nikoho takového neměli.
"Nehodlám se s tebou o tom dohadovat. Tvoje argumenty jsou naprosto scestné," opáčil muž už docela rozzlobeně. Pobaveně jsem hádku sledoval - samozřejmě, stále jsem se tvářil nezúčastněně -, konečně nějaké vzrušení po týdnech nudy.
"Scestné?" vykřikla hněvivě dívka. "Všichni víme, co je zač," přesunula své oči zpátky na mě a hlas se jí změnil v nenávistné syčení, "čaroděj, který zradil Pána Zla a potom i Pána Temnot. Kde máme jistotu, že nezradí i nás?" pohodila hlavou a pohledem se opět zabodla do druhého muže. Zvláštní, ani nevím, jak se jmenuje. Jakoby na tom záleželo.
"Domnívám se, že je to zjevné, nebo není?" zapojil jsem se konečně do rozhovoru. Můj hlas byl naplněn pohrdavě chladnou arogancí - byl jsem sám se sebou mimořádně spokojen. Dívka se ke mně s divokým výrazem otočila a já pokračoval: "Oba dva teď chtějí mou smrt. Nemám kam jinam jít," říkal jsem to tónem, který jasně prozrazoval, co ji myslím o její inteligenci a pohledem jsem si udržoval chladný odstup. Jen si odplivla na zem a odkráčela pryč. Přízemní mudlové.
Velitel - nejspíš místní generálmajor, byli roztřídění podle oblastí - si odkašlal a řekl: "Kapitáne Lewisi, odveďte majora do jeho stanu," zavrčel rozladěně a také odešel, což byl nejspíš signál pro všechny ostatní, že také mohou jít dělat, co chtějí. Přistoupil ke mně další voják vlasů pískovcové barvy a obdařil mne zářivým úsměvem. V ten moment mi - merlinvíproč - připomněl Zlatoslava Lockharta a okamžitě mi klesla nálada o stupeň dolů. Mudla vypadající jak Lockhart - odporné. Dvojnásob odporné.
"Následujte mne, majore," pokynul mi rukou a já chtě-nechtě (jakože spíš nechtě) musel jít za ním. Chvíli jsme šli mlčky a pak k mému neštěstí Lewis začal něco říkat.
"Asi jste Devil nepadl příliš do oka," zasmál se a mávl na vojáka, který nedaleko od nás pil čaj.
"Devil?" mírně jsem nakrčil obočí. Velmi zvláštní jméno. Co všechno si ti mudlové nevymyslí.
"No jo," kývl, až mu do očí spadl pramen vlasů, "ale nejmenuje se tak, ve skutečnosti je to jenom přezdívka. Ona je hrozně náladová, víte? Říkáme jí Angel nebo Devil, podle toho, jak se zrovna cítí. Má trochu rozdvojenou osobnost," znovu se vesele ušklíbl a vedl mne dál.
"A není to příliš nebezpečné? Jak jí s tím mohou dovolit jít do boje, když je takhle nevyrovnaná?" zamračil jsem se na něj.
"Je to nejlepší voják z našeho oddílu. Zabila nejvíc čarodějů," znovu pokýval hlavou a pak, jakoby mu něco došlo, se na mě otočil. "Promiňte," vyhrkl vzápětí. Lehce jsem se usmál, byla v tom stopa hořkosti.
"Jsou to i mí nepřátelé, kapitáne," ušklíbl jsem se a vlezl do stanu, ke kterému mne dovedl.
Rozhlédl jsem se po tom malém prostoru a s mírným potěšením jsem musel uznat, že to tam vypadá lépe než v Cornwallu. Možná si mne tady budou i víc vážit, jak si ostatně zasloužím.

S povzdechem jsem dosedl na matraci roztaženou na zemi. Kdysi jsem měl o své budoucnosti vyhraněné představy. Chtěl jsem se stát členem Starostolce, významným pracovníkem Ministerstva, přál jsem si být jako můj otec. A pak přišlo jedno pošetilé rozhodnutí, jedna panická reakce a přišel jsem o všechno, co jsem měl. O otce, o dům, o peníze, o své postavení. Teď jsem vyvrženec. Ostuda kouzelnického světa. A zastánce mudlů.
Potlačil jsem zaúpění. Byl jsem hlupák. Nerozvážné dítě. Uvěřil jsem slovům bláznivého starce a nechal se zlákat vidinou bezpečí. A teď na to doplácí.
Zabil jsem lidi, které jsem znal. Některé jenom od vidění, jiní měli i jména. Každou noc se mi o těch tvářích zdá. Volají mne. Chtějí, abych se k nim připojil na jejich pouti temnotou. Ale buď jsem příliš odvážný, že si chci udržet svůj život i za cenu utrpení a nikdy nekončícího boje, nebo naopak příliš zbabělý na to, abych se dokázal zabít. A nebo jen pořád marně doufám, že to někdy bude lepší. I když naděje není zrovna typická zmijozelská vlastnost.
Pohrdavě jsem si odfrkl a lehl si na záda. Upřel jsem pohled do plachtoviny nevzhledné barvy a znovu se ponořil do svých sebelítostivých myšlenek.
Už jsem nebyl Draco Malfoy. Teď už jsem byl Draco Vyvrhel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 16:04 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama