10. kapitola - Odvrácení

28. září 2011 v 18:51 | Baobábina |  Prokletí
V poslední době jsem zjišťoval, že běh dokáže být podivně uklidňující.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Rozčilovaly mne chvíle, kdy jsem se probudil hodně pozdě v noci nebo brzy ráno a nemohl jsem znovu usnout. Poslední dobou se mi to stávalo čím dál častěji a v takových nocích, kdy mne obklopovalo pouze ticho a vlastní šepotavé myšlenky, jsem si přál spíš Doušek živé smrti, než tak dál zůstávat.
Taková chvíle nastala právě teď. Zíral jsem do stanové plachty nad svou hlavou a ta mi až nepříjemně ostře připomínala závěsy nad postelemi v Bradavicích. Povzdechl jsem si a přejel si rukou po obličeji. Tohle bylo k uzoufání.
Rezignovaně jsem se protáhl a shodil jsem nohy z matrace. Dnes v noci mi zjevně nebylo přáno usnout. Téměř poslepu jsem si navlékl vysoké vojenské boty a odhrnul jsem vstup do svého stanu.

Venku byla ještě tmavá noc. V duchu jsem zaúpěl - doufal jsem, že už bude alespoň brzké ráno. Proti své vůli jsem se zachvěl - spolu s tmou táborem proplouvala i lezavá zima. Bylo znát, že spolu se začátkem září přichází i podzim. I když tady v Anglii to bylo jedno. Počasí bylo pořád stejné.
Odfrkl jsem si a rozešel jsem se mezi stany. V noci se mi tábor zamlouval mnohem víc než ve dne - žádní mudlové, žádné otravné zrzky ani vševědky, žádný velitel s inteligencí na bodu trolla (nebo spíš hluboko pod trollem). Podrážděně jsem zavrčel při vzpomínce na tupost té generálmajorské hlavy a nakopl jsem neviditelný kámen.
Téměř popaměti jsem došel až k louce. Prvních pár metrů bylo nepřístupných - vojáci tam pod neviditelným kouzlem, které vytvořila a udržovala v činnosti Grangerová sázeli do země ty jejich miny či co (ačkoli se mi to celý zástup nadšených mudlomaniaků snažil vysvětlit, stále jsem tak úplně nepochopil, v čem to spočívá. Přece není možné, aby mudlové vymysleli něco, co vybouchne, když na to člověk šlápne, nebo ano?). Před pár dny dorazily nové posily odněkud ze Southamptonu, kde boje nebyly tak silné a měli slíbenou pomoc od států, kteří byli členy nějaké organizace či co.
Cítil jsem ochrannou bariéru obklopující nebezpečnou oblast, ale raději jsem procházel ještě další dva metry od ní - jeden nikdy neví. Dny v poslední době byly až podezřele klidné - žádné boje, žádné výhružky, žádná známka toho, že by vůbec nějaká Armáda Temnot existovala. Grangerová říkala, že určitě sestavují novou strategii, ale tu poslouchal jenom ten idiot Keith "Lockhart" Lewis, který na ni povětšinu času zíral jako na Rowenu z Havraspáru. Nad tím výjevem se dalo udělat jediné - protočit oči v sloup.

Rezignovaně jsem si povzdechl a rozběhl se - poprvé mi ta kolečka kolem louky usnout pomohla nebo ne? I když v trochu nesprávném čase.
V poslední době jsem zjišťoval, že běh dokáže být podivně uklidňující. Většinou mne už po několika kolečkách začaly bolet nohy tak, že se všechny mé myšlenky smrskly do dvou slov - ještě kousek. Nemusel jsem tak přemýšlet o ničem jiném a to bylo dost… osvobozující, řekl bych. V poslední době totiž byly právě mé myšlenky to, čemu jsem se chtěl tolik vyhnout. A pokud tohle bylo jediné řešení, nezbývalo než se přizpůsobit.

S postupem toho, jak jsem běžel, se obloha začala čím dál víc rozjasňovat. A když jsem konečně padnul vyčerpáním na okraji lesa, temně černá se změnila na šedou a já odhadoval zhruba čtyři až pět hodin ráno. Ideální čas na návrat do stanu. Problém byl v tom, že jak jsem jednou přestal běžet, už jsem se nedokázal donutit znovu vstát.
V duchu jsem zaklel a padl jsem naznak do orosené trávy. Připadalo mi, jako bych měl celé tělo z rosolu, nejspíš jsem to dnes s tím během trochu přehnal. Vyčerpáním se mi víčka sama zavřela a já se propadl do náruče neklidných snů.

Probudilo mne odkašlání. Okamžitě jsem vylétl do sedu a v duchu jsem zaúpěl, když se ozvaly mé namožené svaly. Vztekle jsem se otočil na toho, kdo mne tak sprostě vyrušil ze spánku a zjistil jsem, že tou inkriminovanou osobou je Angel, která nesla dva hrnky, z kterých se kouřilo a kolem úst se jí vytvořila nejistá vlnka.
"Přinesla jsem ti kafe," promluvila a opatrně si sedla vedle mne, pokoušejíc se nevylít obsah hrnků. "A važ si toho, protože jsem musela jít přes minový pole," zakřenila se na mne a jeden z hrnků mi podala.
Opatrně jsem ho převzal a teplý porcelán mi zahřál prsty, které zkřehly v tom chladu. Prozíravě jsem si na sebe vzal jenom tílko - právě jsem se svou důvtipností dostal až pod generálmajora. I když… je možné tak hluboko ještě klesnout?
Mlčky jsem kývl a opřel se o kmen nejbližšího stromu. Pořád bylo brzy ráno - táborem se potulovalo pouze pár ranních ptáčat, kteří zívali a protahovali se ve studeném větru.
"Jak jsi věděla, že jsem tady?" zeptal jsem se po chvíli vzájemného mlčení a usrkávání horké tekutiny a spíš jsem vycítil, než uviděl, jak ke mně natočila hlavu. Neodpovídala a já si pomyslel, že to ani nemá v úmyslu a zamračil jsem se, ale pak se ona syčivě nadechla.
"Vím, že sem chodíš běhat. Občas tě pozoruju, když… nemůžu spát," řekla tiše a sklopila pohled. Z jednoho ze stanů vylezl Lupin - včera se mně a Grangerové podařilo dokončit Nezrušitelný slib u posledních zajatců s označením "důvěryhodní", kteří se teď už mohli pohybovat volně po táboře. Ostatní - ti s označením "válečný zajatec" - byli deportováni do nově vybudovaného stanu na samotném konci tábora. Stan byl opatřen mnoha ochrannými kouzly, jedním z nich bylo i to, že se nikdo, kdo nevlastnil zvláštní minci, nemohl dostat ven. To kouzlo byl můj nápad, až na tu část s mincemi, tu navrhla Grangerová. Stále jsem nemohl uvěřit skutečnosti, že bychom se my dva mohli na něčem shodnout, ale zdálo se, že se tak děje.

"Byl jsi někdy na druhé straně tábora?" ozvalo se náhle po mém boku a já sebou sotva znatelně trhl. Málem bych zapomněl, že je tady taky. Zmateně jsem se na ni otočil, ale ona mne jenom zamyšleně pozorovala a v jejích očích nebyla znát žádná identifikovatelná emoce.
"Myslíš u skladiště?" zeptal jsem se trochu opožděně a usilovně jsem přemýšlel, co vlastně bylo na tom druhém konci tábora. Nikdo tam moc často nechodil, právě proto mne možná její otázka tak překvapila.
Zavrtěla hlavou. "Ještě za skladištěm."
"Ne, nebyl," odpověděl jsem po chvíli a pohlédl jsem na ni s němou otázkou v očích.
"Já tam chodím docela často," usmála se měkce a lehký poryv větru jí přivlál vlasy do obličeje. Sklopila pohled a zastrčila si je za ucho, bylo to… bezdeché. "Je tam takový malý potok a za ním pár stromů a nějaké křoví. A za těmi stromy je silnice, stojí tam domy, žijí lidi. Vždycky když na ně pomyslím, připadám si jako z jiné planety. Oni chodí do práce, nebo do školy, mají tak všední potíže, že… bych dala cokoli za takový život. Je to jako dva jiné světy, ten náš, plný smrti, zabíjení a krve, a ten jejich, tak všední, stereotypní a tak… nádherný, až z toho mrazí. Přála bych si, aby tahle válka už skončila. Chtěla jsem původně studovat práva, věděl jsi to? Nakonec to stejně nevyšlo. Osud se mnou měl zkrátka jiné plány," pokrčila rameny a tak nějak smutně se usmála. Pozorovala probouzející se tábor a já mohl vidět její tvář jenom z profilu - její oči byly ode mne odvrácené, takže bylo těžké poznat, co se jí právě honí hlavou.
"Proč já vždycky mluvím a ty mlčíš?" zeptala se po chvíli s rozpustile zvednutými koutky úst. Mlčky jsem pokrčil rameny a křivě jsem se pousmál, káva mi trochu zvedla náladu, jakkoli nechutná břečka to vlastně byla.

Nechala mne mlčet a nevím, jestli přesně tohle očekávala nebo ne - začal jsem mluvit sám od sebe.
"Víš něco o historii téhle války?" zeptal jsem se tiše a ona jenom potřásla hlavou, musel jsem se v duchu ušklíbnout nad zvědavostí, která z ní přímo sálala. Pomyslel jsem si, že je možná má důvěra v ni naprosto scestná, ale nedbal jsem na to. "Nás - kouzelnický - svět byl odjakživa rozdělený dvěma názory. Na jedné straně byli ti, kteří prohlašovali, že kouzelníci jsou nadřazený národ, který by si měl podmanit všechny ostatní, kteří magií neoplývají, a vládnout jim. Na druhé straně tu byli ti, kteří bojovali za práva vás mudlů, a kteří prohlašovali, že jste stejně tak dobří jako my. Má rodina…" trhaně jsem se nadechl, "patřila k těm, kterým se říkalo čistokrevní, to znamenalo, že všichni mí předci po několik staletí byli jenom kouzelníci, žádní mudlové. Čistokrevných rodin už v Británii moc není - jsme to my Malfoyovi, pak tu byli Blackovi, kteří už ale vymřeli, Lestrangeovi - jeden exemplář máš v zajateckém stanu -, Weasleyovi, Parkinsonovi a téměř neznámí Hervisheovi, kteří žijí v ústraní někde na Falklandských ostrovech. Většina čistokrevných rodin - včetně té mé - zastává ten první názor, o nadřazenosti kouzelnické rasy. Proto mi také nadávají do krvezrádců, protože jsem podle nich zradil všechny své předky, svůj magický původ a svou krev tím, když jsem se přidal k vám, k mudlům," lhostejně jsem pokrčil rameny.
"Můj otec byl… trochu fanatik. Byl Smrtijedem, tak se nazývali příznivci Pána Zla ještě před válkou. Spolu s ním se podílel na vyvražďování mudlů a mnoha dalších věcech. Bojovala proti nim jedna organizace - Fénixův řád, kterou vedl Brumbál, největší čaroděj minulého století. Dalo by se říct, že Brumbál zemřel… mojí vinou.
No a pak se všechno rozpadlo. Po Brumbálově smrti už nezůstal téměř nikdo, kdo by dokázal vzdorovat Pánovi Zla a těch několik málo kouzelníků, kteří stále vedli odboj, se ukrylo někam do podzemí, kde spřádali vlastní plány na záchranu světa.
Jedním z nich byl i Harry Potter - neočekával bych, že znáš to jméno. Do něj všichni celou dobu vkládali všechny naděje, protože se proslýchalo, že on je ten Vyvolený, který má moc porazit Pána Zla. A když potom přišla Poslední bitva, jak ji někteří nazývají, a Potter se tam objevil se svými dvěma přáteli - Ronem Weasleym a Hermionou Grangerovou -,"
"Hermionou?" vyjekla a já sebou škubl, neměl jsem rád, když mne někdo přerušoval. Kývl jsem hlavou a pokračoval, jako by mne nikdo nebyl přerušil.
"Ano, s Grangerovou. Všichni si mysleli, že jsou zachráněni, přestože převaha Pána Zla byla víc než očividná. V posledních okamžicích před bitvou jsem… zradil Pána Zla, a přestoupil jsem na druhou stranu, přestože mi tam téměř nikdo nevěřil. Pán Zla prohlásil, že když se Potter obětuje pro všechny ostatní, nechá je naživu a ten hlupák… odešel za ním.
Všude byl ale příliš velký zmatek na to, aby si toho někdo všiml. V tu chvíli jsem… narazil na svého otce," procedil jsem skrz zuby. "On také zradil Pána Zla a zběhl, já to ale nevěděl. Bojoval jsem s ním a… zabil jsem ho," dokončil jsem s chladem v hlase. "No, takže jsem zradil i stranu Dobra, aniž bych si to uvědomoval. Ne že by na tom totiž záleželo, protože Potter se zjevně nevydal za Pánem Zla s úmyslem nechat se zabít, ale sjednotit se s ním. A pak skončila bitva, protože už nebyly žádné nepřátelské strany. Z Pottera se stal Pán Temnot a z jeho následovníků a lidí, kteří v něj věřili, Armáda Temnoty. Došlo mi, že jsem si právě zničil kompletně celý život a utekl jsem… do Cornwallu, kde jsem se později přidal k vaší mudlovské armádě."

Odložil jsem prázdný hrnek do trávy a založil si ruce za hlavou. V uplynulých pár minutách jsem toho namluvil možná víc než za celou tu dobu, co jsem tady u pluku. Cítil jsem se pod jejím pátravým pohledem lehce nepříjemně a jen velmi chabě jsem se to snažil schovat za masku lhostejnosti. Koneckonců, odhalil sem své slabosti a ona toho mohla kdykoli zneužít. Byla pošetilost, že jsem jí důvěřoval, ale já si nemohl pomoct.
"Myslíš si to taky?" ozvala se po chvíli a já se na ni zmateně podíval, sklopila oči. "No… ty víš," trhla hlavou, "že jsme podřazená rasa."
Zamračil jsem se a myslí mi prolétl stín. Velmi dobrá otázka. Právě ta mi v poslední době proběhla myslí asi milionkrát. Sakra, nedokázal jsem odpovědět ani sám sobě, jak mohla očekávat, že budu upřímný k ní?
"Vychovali mě tak," odpověděl jsem neutrálně, ale nebyl jsem s tou odpovědí spokojený. "V poslední době…" prudce jsem se nadechl, ale musel jsem tu větu dokončit. "O tom často přemýšlím. Pohrdal jsem mudly téměř dvacet let, bylo by šílené s tím najednou přestat. Ale… válka lidi změní. Hodně. Možná změnila i mě," pokrčil jsem rameny a zadíval jsem se někam do neurčita. Tábor byl v tu chvíli stovky mil vzdálený.

Trhaně se nadechla a já na ni pohlédl. V jejím výrazu bylo cosi zoufalého, co jsem nedokázal přesně určit. Zachvěl jsem se při dalším poryvu větru a ona sklopila pohled a nechala si spadnout vlasy do obličeje. Vzduch voněl lesem a deštěm, a pod temnými mraky vypadaly barvy jasnější, než byly ve skutečnosti. Její vlasy byly příliš rudé. A tráva pod mými prsty příliš zelená. A byla příliš velká zima na to, aby alespoň něco z toho bylo skutečné.


Vzpomínal jsem na své dětství a na Bradavice. Byl tenhle svět opravdu tak jiný? Připadalo mi, jako by mé vzpomínky patřily někomu jinému, nějakému neznámému člověku, jehož pohnutky jsem nechápal, v jehož činech jsem neviděl žádnou logiku, a jehož názory pro mne postrádaly smysl. Ty vzpomínky byly jako sen, který se mi kdysi zdál, a který byl příliš neskutečný na to, aby mohl být pravdivý.
A tahle chvíle se mi zdála najednou mnohem skutečnější než cokoli z toho, co jsem už prožil. Vnímal jsem ji všemi svými smysly, a náhle jsem si nepřipadal tak ztracený jako předtím. Nikam jsem nepatřil. Nic jsem nebyl. Ale možná tady… v tomto polosvětě, kde pravdy postrádaly smysl a lži byly skutečné, možná tady jsem našel své místo. Protože tady neexistovala pravidla, hranice, rozdíly. Tady byla pouze skutečnost, pouze přítomnost. A žádné mé vzpomínky nebyly důležité.

Znovu se hlasitě nadechla a upřela na mne svůj pohled. Zapřela se rukama o zem a naklonila se ke mně, pozoroval jsem ji s jistým zděšením v očích. Byla až příliš blízko, cítil jsem vůni kávy z jejího dechu, a nemohl jsem ji to nechat udělat.
Odvrátil jsem tvář a ona zamrzla pár centimetrů od mého obličeje. Prudce vydechla a odskočila ode mne, jako bych ji uhodil. S tvrdě sevřenou čelistí jsem pozoroval tábor plný nezřetelných postav, nechtěl jsem vidět její výraz.
"No jistě, já zapomněla," promluvila kousavě a její hlas se zařízl do okolního ticha jako ostrý nůž, přivřel jsem oči. "Já jsem přece jenom člověk," vyplivla na mne, zvedla se a utekla pryč.

Sakra, Draco, co jsi to zase udělal?
Jenomže tohle bylo… nemyslitelné. A jakkoli jsem se mohl snažit ty vzpomínky ignorovat, pořád tady byly. Pořád tady byla moje minulost. A moje neexistující budoucnost. Pořád tady byla ta skutečnost, že bych raději zemřel než žil. Pořád jsem byl Draco Malfoy, Smrtijed, který opovrhuje mudly. Pořád jsem byl ještě Zmijozel. A jakkoli byl tohle ten můj polosvět, neutrální půda bez pravidel, nemohl jsem ignorovat očividné.
Ne, bylo to nemožné. A… zatraceně!

Mrštil jsem porcelánovým hrnkem o kmen stromu, až se roztříštil na desítky malých bílých střepů. Zatraceně. Nechtěl jsem, aby to bylo takhle. Jenomže nešlo o to, co jsem chtěl nebo nechtěl. Šlo jenom o to, že… v objektivním měřítku byl tenhle konec mnohem lepší než jakýkoli jiný, který mohl nastat.
Až na to, že jsem si nepřál nic víc než nebýt pro jednou objektivní. Pravda byla…
Trhaně jsem se nadechl a potřásl hlavou, hrdlo jsem měl až nepříjemně sevřené.
Pravda byla, že jsem ji chtěl políbit. Ačkoli byla mudla, byla otravná, náladová, nosila mi kafe a přátelila se s Lockhartem Lewisem, chtěl jsem ji políbit. Nesnášel jsem ji. Ale pro jednou jsem chtěl přestat přemýšlet.
Ale nešlo to. Věděl jsem to celou tu dobu. A nebylo žádné řešení. Žádné východisko. Musel jsem se chovat logicky. Chladná lhostejnost. Musel jsem se chovat nezaujatě.
Ačkoli jenom ta myšlenka byla momentálně scestná.

Zvedl jsem se ze země a vydal se po okraji louky směrem k táboru. Tvářil jsem se tvrdě a nemilosrdně - měl jsem mimořádně špatnou náladu.

Sakra, udělal jsem v životě hodně pitomostí. Ale pořád ještě jsem se nepřestal chovat jako idiot. No, možná pro mě nakonec bude lepší, když to doopravdy schytám nějakou kletbou. Jako bych si za celou tu dobu tady přál něco jiného.
Někdy bylo snazší… lhát sám sobě. Záměrně se udržovat v sebeklamu. Pokud to byla jediná možnost, neviděl jsem východisko.
Možná tam v tu dobu ani žádné nebylo. Možná jsem se zachoval, jak nejlépe jsem mohl.
A možná taky ne.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama