11. kapitola - Rozzuření

28. září 2011 v 18:57 | Baobábina |  Prokletí
Protože jakkoli jsme měli lepší strategii než předtím - na tohle nemohl být nikdo z nás připravený.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Probudilo mne houkání sirény, rozléhající se táborem. Vztekle jsem zaklel, popadl hůlku a kouzlem jsem si obul boty - bylo to rychlejší.
Spěšně jsem vyběhl do toho zmatku okolo a o překot jsem se hnal k louce, vojáci mi prozřetelně uhýbali z cesty - myslím, že byli rádi, že to nemusí být oni, kdo se postaví do čela. Proklestil jsem si cestu až k Grangerové a zrychleně oddechoval - nebyl to strach, pouze adrenalin.
"Ty miny ještě nejsou všude," vykřikla Grangerová s podtónem paniky v hlase, zpražil jsem ji chladným pohledem - teď nebyl čas na hysterii.
"Sundej kouzlo z těch, které už máme," nařídil jsem jí ledově a s prsty pevně sevřenými kolem hůlky jsem ztuhle vyčkával jejich příchodu. Stál jsem úplně vlevo v našem uvítacím sboru - vedle mě se lehce chvěla Grangerová, napravo od ní zrzka (už jsem zase neznal její jméno) a na druhém konci kapitán Scott. Generálmajor se flákal bůhvíkde.
"Žádný strachy, Grangerová, už jsme přežili i horší věci," ušklíbl jsem se svým typickým stylem - už jsem se zase dostal do té své sado-masochistické nálady (tohle pojmenování znělo dost divně, zvlášť v téhle situaci).
Ale i mne polil děs, když jsem spatřil to, co přicházelo od lesa. Protože jakkoli jsme měli lepší strategii než předtím - na tohle nemohl být nikdo z nás připravený.

Grangerová vedle mě vyjekla a uskočila o krok zpět.
Armáda neživých přicházela od lesa. Spolu se stovkou mozkomorů.
A my měli jenom minové pole.
Teď by možná byla vhodná chvíle na sebevraždu.

"Všichni kouzelníci do čela!" zavelel jsem, hlas prozíravě zesílený kouzlem Sonorus. "Nejprve se pokusíme vyřídit mozkomory, miny by zatím mohly trochu zdržet neživé. Až napočítám do tří, vyšlete své Patrony. A opovažte se propadat panice! Nemám náladu na neschopné hysterky," poslední slova jsem už zavrčel a ačkoli se to zdálo hodně nepravděpodobné, moc dobře jsem věděl, že právě tohle je přinutí se snažit.
"Raz - dva - tři - EXPECTO PATRONUM!" ozvalo se sborově a desítky zářivých postav se rozeběhly směrem k mozkomorům. Z hůlky po mé levici se vynořila stříbřitá vydra, zatímco z mé vlastní se vyřítilo cosi velkého a čtyřnohého. Zvláštní, nevšiml jsem si, kdy se můj patron změnil - ale teď na tyto myšlenky nebyl čas.
Mozkomorové se dali na ústup - ale tím víc se ještě zvětšilo nebezpečí, zírající na nás mrtvýma očima. Merline, jenom jsem doufal, že žádná z těch mrtvol nebude mít Malfoyovské vlasy. Snad nebudu nucen svého otce zabít podruhé. Při té myšlence jsem se nevesele uchechtl a Grangerová se na mne podívala jako na blázna.
"Co teď?" vykřikla a mně došlo, že jsem byl tak nějak bez hlasování prohlášen za vůdce celého pluku. A kdo vlastně říkal, že o něco takového stojí? Zatraceně.
"Počkáme, co s nimi udělají ty miny," odpověděl jsem jí, ale můj hlas se rozlehl po celém prostranství. Mlčky kývla a pak jsme… čekali. Ne že by to byl zrovna utěšující pohled, pozorovat krvelačné mrtvoly, jak se k nám mátožným krokem pomalu přibližují, ale nemohli jsme dělat nic jiného.
"Sakra, nemůžou trochu pohnout?" zaúpěl jsem znuděně asi po pěti minutách. "Jestli tady do pár minut nebudou, půjdu si dát kafe." Dívka vedle mě vyprskla smíchy, a podobné zvuky jsem slyšel i od pár vojáků vzadu. Byl to zoufalý, hysterický smích, plný potlačovaného napětí, ale právě jsme měli minimální šance na přežití, stáli jsme proti přesile a nikdo si nemohl být jistý životem - tohle byl jediný způsob, jak je přimět nepanikařit.
Ani nevím, kdy jsem se stal morální podporou družstva. Zatraceně, to znělo, jako bych byl jedním z nich.

První neživý se dostal za hranici bezpečného pásma a my všichni zadrželi dech. Trvalo to asi sekundu, než… vybouchnul. Krev a sliz se rozstříkly všude okolo a já souhlasně zamumlal.
"Takže nejsou nerozbitní."
Ne, to nebyli. Ale byly jich stovky. Hrnuli se stále dál a dál z lesa a ten průvod nebral konce. Odpověď na to, co ten pitomý Potter dělal celé ty dny, kdy byl klid.
Teoreticky… věděl jsem, jak zastavit neživé. Četl jsem o tom. Problém byl v tom, že to ještě nikdo nikdy nezkusil. A že mě to mohlo stát smrt.
Otázka: mohlo mě to zastavit od záměru to udělat? Odpověď: hádejte, můžete třikrát.
"Draco, tohle nebude stačit," zamumlala Grangerová po mé levici a já nechápal, proč se tak snaží, aby ji nikdo z vojáků neslyšel, protože to stejně muselo být každému jasné.
"Já vím," kývl jsem podmračeně hlavou. "Mám plán." Že ten plán možná obsahuje moji smrt, jsem jí samozřejmě říct nemohl. Nedovolila by mi to udělat, z čisté Nebelvírské touhy zachraňovat všechno živé, co je v dosahu, obzvlášť štěňátka a tuleně. Nebo taky možná prostě proto, že byla praktická. A že živý Draco Malfoy, bojující za mudly, byl rozhodně lepší než Draco Malfoy - mrtvola.

Nevím, jak dlouho jsme tam čekali. Možná minuty, možná hodiny. A pak se dostali až k nám.
V jedné ruce jsem svíral kamennou mísu, v druhé hůlku a nůž. Mísa i dýka byly vyčarované, samozřejmě.

"Draco?" ozvala se vedle mě vyděšená Grangerová. "Nechci ti radit, ale možná nastal ten správný čas ten tvůj úžasnej plán uskutečnit."
"Když o to tak prosíš, zlato," zamumlal jsem a zatnul zuby. Tak fajn. Kdybych dneska náhodou umřel - nelituju ničeho, čeho jsem v životě udělal.
Sakra, Draco, ani tváří v tvář smrti stále nepřestáváš lhát sám sobě?
Bez jediného slova jsem se rozběhl vstříc neživým, a slyšel jsem jejich křik za mými zády, ale nemohl jsem je poslouchat, ne teď. Zastavil jsem se na hranici minového pole a - zatraceně! - viděl jsem jejich obličeje asi dva metry od toho svého. Položil jsem mísu na zem a jediným Aguamenti jsem ji naplnil do poloviny vodou. Poklekl jsem na vyprahlý trávník a zastrčil si hůlku do kapsy, v ruce jsem nyní svíral už jenom dýku. Pevně jsem sevřel víčka a začal odříkávat zaklínadlo.
První zářez. Nemohl jsem si dovolit přerušit zaklínání. Cítil jsem, jak mi krev vytéká z levého předloktí a mísí se s vodou v míse. Přehodil jsem si nůž do levé ruky a i když to bolelo, znovu jsem jej zvednul. Nyní byla smrt až nepříjemně blízko. Cítil jsem, jak mi její smrdutý dech ovívá zátylek, ale nehodlal jsem svou duši dát tak snadno. Na tváři se mi objevil kyselý úšklebek.
Možná jsem v životě udělal pár hloupostí.
Druhý zářez. I mé druhé předloktí bylo zbrocené krví. Nevnímal jsem to a prudkým trhnutím rukou jsem si roztrhl nátělník na hrudi. Bolelo to jak čert, ale já stále ještě odříkával zaklínadlo. Neodvažoval jsem se zvednout oči a podívat se, jak blízko vlastně jsou.
Možná jsem promarnil pár hodně dobrých šancí, které se už nikdy nevrátí.
Pevně jsem sevřel rukojeť a přejel si ostřím po hrudi, od krku až dolů. Krev se řinula z mého těla a zaplňovala druhou polovinu mísy.
Možná jsem ublížil spoustě lidí.
Znovu jsem si přiložil chladnou ocel ke kůži, a znovu jsem se zařízl. Nyní to bylo na opačnou stranu - rána vedoucí zleva doprava přes mou hruď tvořila s tou předchozí rudý kříž. Slova splývající z mých úšklebkem zkřivených rtů počínala ztrácet na intenzitě.
Možná nakonec skončím v horoucím pekle.
Zvedl jsem kamennou mísu do obou rukou a zvedl své nepřítomné oči. Neživí byli teď až příliš blízko. Mohli se mě dotknout. Stačilo pouze natáhnout ruku…
Možná pro mne bude smrt znamenat jen utrpení. Ale přesto přese všechno se jí postavím se vztyčenou hlavou. Beze strachu. Bez proseb o smilování. Jako svobodný člověk.
"…mors," vydechl jsem poslední slovo a obrátil mísu dnem vzhůru, nechávajíc vodu smíchanou s krví, aby se vsákla do země.
Uplynula vteřina bezdechého klidu. A pak se půda pod mýma nohama začala třást. Uvolněně jsem zavřel oči a usmál jsem se - povedlo se to. Slyšel jsem nelidské skučení nestvůr okolo mě, cítil jsem, jak se země pode mnou propadá, jak se chvěje tak, jako by se měla zvrátit sama do sebe a byl jsem příliš klidný na jakýkoli pohyb.
A pak jsem ucítil dvoje paže, které mne zvedly, táhly mne z toho pole smrti, a neměl jsem dost síly k protestu. Neměl jsem dost síly ani na otevření očí. Cítil jsem tu krev, kterou jsem prolil, jasně jsem cítil tu ztrátu. Byl jsem vyčerpaný, naprosto surově vyčerpaný.
Trhaně jsem vydechl a nechal tu milosrdnou temnotu, aby se nade mnou zavřela.
Protože pro mě by byla smrt pouze vykoupením.


Člověk by možná neměl stavět na minulosti. Několikrát jsem se o to sám pokoušel. Oprostit se od svých vzpomínek. Zapomenout. Naučit se žít pouze přítomností a neohlížet se na to, co bylo, nebo co bude.
Kdysi jsem byl šťastný. Byl jsem Zmijozelským princem, nejbohatším studentem Bradavic, můj otec pracoval na Ministerstvu kouzel a matka byla královnou každého večírku. Měl jsem všechno a neměl nic. Válka pro mne neexistovala. Pán Zla byl pouze jakýsi nehmotný duch, který nám Malfoyovým přinášel peníze a který hlásal o moci a slávě kouzelníků. To se mi líbilo. Tenkrát se mi to moc líbilo. Protože můj otec vždycky tvrdil, že máme nad mudly převahu a že vydobýt si to, co nám náleží, není zločin. Že na to máme právo. Máme právo vládnout. Právo, které nám bylo dáno naším původem, naší krví, magickou krví, která nám kolovala v žilách už po dlouhá staletí. A tehdy… bylo příliš snadné tomu uvěřit.
Pak… otce zavřeli do Azkabanu. A matce přestaly chodit pozvánky na večírky. A mě si přivolal Pán Zla. Že prý pro mě má úkol. Že si mě vybral, protože mám velký potenciál. Snažil jsem se sám sobě namluvit, že je to pro mne velká příležitost, má šance jak vrátit naší rodině čest, uznání, které nám náleželo. Pokusil jsem si vnutit pocity… hrdosti, řekl bych. Ale v hloubi duše jsem cítil pouze strach. Hlodavý, všepohlcující, nesmrtelný strach.
A pak jsem se postavil svým démonům. Bylo to až po smrti Albuse Brumbála. Ne že bych Brumbála měl rád, ale… nikdy mi neprovedl nic špatného. Byl to ředitel. A zemřel mou vinou.
Snažil jsem se jeho smrt odčinit tím, že jsem zabil svého otce? Myslel jsem, že se tak vyvléknu z těch pout, která mne tak svazovala? Nenáviděl jsem tu ledovou aristokratickou masku, to je pravda. Možná jsem ho zavraždil jenom pro svůj vlastní dobrý pocit. Každopádně to bylo odporné. Vidět jeho nechápavě zkřivený obličej a údy pokroucené v nepřirozeném tvaru. Cítit tu nechuť, když
jsem se podíval do jeho bezduché tváře a necítil jsem vůbec nic. Žádnou lítost, bolest, žádný pocit triumfu nebo volnosti. Jen… se mi v té chvíli chtělo zvracet.
A teď? Málem jsem umřel. Zase… Mohl jsem umřít. Chtěl jsem umřít… Svým způsobem jsem se obětoval za celé vojsko. Ale snažil jsem se zachránit hlavně svůj zadek, takže na tom asi nic hrdinského nebylo.
Udělal jsem to pro sebe? Nebo pro ně?

"Vím, že nespíš," ozvalo se vedle mě a já poraženecky vydechl. A zase se jim podařilo mne vytáhnout z náruče smrti.
"Je to tak poznat?" zamumlal jsem a otevřel oči - stále jsem se cítil vyšťavený, ale už to nebylo tak hrozné jako předtím. Seděla tam Hermiona Grangerová, vlasy měla rozcuchanější než jindy, ale na rtech jí pohrával uvolněný úsměv.
"Z tvého mozku se téměř kouří od toho horečného přemýšlení," zachichotala se a já jen něco zavrčel, ale náhle zvážněla tak, jako by vzduch náhle ochladl o dvacet stupňů.
"Mohl jsi tam umřít," obvinila mne nespokojeně a já v duchu zaúpěl - už je to tady. "Umřel bys tam, nebýt toho, že tě Scott s Angel vytáhli. Nevím, jestli to bylo součástí tvého úžasného plánu, ale asi ano, když sis rozřezal celé tělo. Proč jsi mi to neřekl?"
"A nechala bys mě umřít?" zeptal jsem se věcným tónem a přinutil jsem se na ni podívat, místo abych se dětinsky zahrabal pod deku, ačkoli přesně to bych udělal ze všeho nejradši.
"No…" zarazila se, "asi ne. Nebylo by to správné." Zamračila se.
"Takže jsem mohl umřít buď já, nebo jsme mohli umřít všichni, a pak, aleluja, by Pán Zla a Pán Temnot ovládli celou zemi. Nic lepšího nás nemohlo potkat. A navíc, Grangerová,chtěl jsem to udělat."
"Proč?" zatvářila se nechápavě, a já se převalil na záda a upřel pohled do celty stanu.
"Protože by pro mne možná smrt byla vykoupením," zamumlal jsem spíš sám sobě a ona se ostře nadechla.
"Tohle neříkej," sekla hlasem do vzduchu jako čepelí meče.
"Proč?"
"Lidé, kteří se dobrovolně vzdají smrti, kteří spáchají sebevraždu nebo něco podobného, oni… nikdy si neuvědomují, kolika lidem vlastně ublížili. Je to strašně sobecké," potřásla hlavou a v jejím hlase rezonoval zvláštní odstín bolesti, bolesti zapomenuté, neživé a chladné.
"Tak se nečil, Grangerová," odmrštil jsem její slova přezíravě a ušklíbl jsem se. "Nemám v úmyslu se hnát pod kosu. Jak byste to tady beze mě asi přežili, nevíš?" Zasmála se. Suchým, neveselým smíchem. Ale tady se už nikdo ani jinak smít neuměl.
"Co se tam vlastně stalo?" zeptala se po chvíli a já se zamračeně nadechl.
"Tak nějak… jsem si to ujasnil s "madame Zubatou", jestli se to dá tak říct. Vyrovnali jsme účty, takže na mě teď už nemůže. Obětoval jsem krev - to je ta největší oběť, kterou může někdo podstoupit, hnedka po duši."
"Proč?" zeptala se znovu - tenhle rozhovor nějak nebral konce.
"Nikdy jsi o tom neslyšela?" zeptal jsem se překvapeně, ale byla to pouze řečnická otázka. "Naše magie je obsažena v naší krvi. Z toho vznikly všechny řeči o čistokrevných a mudlokrevných, protože nám to koluje v žilách. Pokud dáš svou krev, dáš svou magii - Ministerstvo kouzel má vyhlášku, která zakazuje kouzelníkům dávat krev do těch mudlovských krevních bank, protože by se u mudlů mohly projevit slabé známky magické síly, a to by nebylo dobré," zavrtěl jsem hlavou.
"Proč ne?" namítla ona. "Myslím… proč jim neumožnit poznat kouzla? To jsou kouzelníci tak lakomí, nebo co?" Její hlas zněl pobouřeně a já byl nucen protočit oči.
"Grangerová, zapoj mozek. Sto procent naší krve obsahuje magii. A vezmi si třeba Longbottoma, který nedokáže ani stupidní Accio. Kolik procent krve mudlů by po dávce kouzelnické krve obsahovalo magii? Určitě ne víc než padesát. A to by jim umožnilo akorát tak občasné výbuchy magie, rozhodně ne provozovat kouzla s hůlkou. Nezakazujeme to proto, že bychom byli lakomí, ale proto, že by jim to mohlo ublížit," dokončil jsem kysele.
Chvíli bylo ticho.
"Aha," špitla pak ona neinteligentně a já se k ní obrátil zády, odhodlán znovu usnout. Ale ani to mi nebylo umožněno.
"Víš, přemýšlela jsem o tom, proč se k nám Percy nechtěl přidat," ozvala se za mými zády a já v duchu zavrčel. Super - koho to zajímá?
"Hm? A co jsi vymyslela?" zamumlal jsem ospale. Ani jsem si neuvědomoval, že vedeme naprosto normální rozhovor. V poslední době začínaly všechny ty předsudky ztrácet smysl. A teď, když jsem opět stál na prahu smrti a opět jsem odtamtud byl násilím odtáhnut, byly už téměř zapomenuty. Téměř.
"Myslím, že… jenom nechtěl být zase vyvrhelem," odpověděla mi a já se převalil zpátky čelem k ní, mezi obočím se mi vytvořila vráska.
"Jak to myslíš?"
"Pamatuješ na pátý ročník, když všichni tvrdili, že je Harry lhář, co se snaží upoutat na sebe pozornost?" Počkala na mé kývnutí a pak pokračovala: "Percy byl tehdy na straně Ministerstva. Hrozně se se svým taťkou pohádal a odešel z domova, pro všechny Weasleyovy to bylo tehdy strašné zklamání. A dokážeš si asi představit, jak se Percy musel cítit, když se ukázalo, že jeho rodina měla nakonec pravdu." Nedokázal jsem si to představit, ale to bylo jedno. "Samozřejmě se tehdy ještě nemohl vrátit. Jeho hrdost by mu to nedovolila. Ale nakonec přišel, před Bitvou o Bradavice, připojil se k nám.
Myslím… že už se od názorů své rodiny nikdy neodkloní. A všichni Weasleyovi momentálně stojí za Harrym. A Percy už zažil, jaké to je, když ho rodina nechce znát. A znova by to zažít nechtěl. Nechce být znovu na opačné straně. A proto… zůstane věrný Armádě Temnot, cokoli si o tom bude myslet," dokončila zamyšleně a pohrávala si s řetízkem, který jí visel kolem krku.
"Nesmírně…" zívl jsem, "hluboká úvaha, Grangerová." Usmála se.
"No nic, nechám tě spát. Jsem ráda, že's to přežil, Draco. Chováš se teď nějak míň nesnesitelně."
Podrážděně jsem zavrčel, ale ona mne jenom znovu obdařila tím iritujícím úsměvem. Bylo v něm tolik… laskavosti, až se mi z toho svíral žaludek, a to mě štvalo. Sakra, co záleží na tom, že se na mne takhle ještě nikdo nikdy nepodíval, nemělo by mě to tak sebrat!
Zavřel jsem oči, odhodlán na to nemyslet. Naštěstí, upadnout do vln spánku nebylo ani tak moc těžké…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama