12. kapitola - Bojující

28. září 2011 v 19:03 | Baobábina |  Prokletí
Bylo to… něco ve vzduchu. Něco ve vzduchu mezi námi.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Když jsem se konečně další den vysoukal z nemocničního stanu, na krátkou chvíli zavládlo snad celým táborem ticho a pak si všichni začali tiše šeptat.
Dobře, možná bych mohl předstírat, že mě vůbec nenapadlo, že se baví o mně, kdyby mě aspoň nepropalovali těmi svými tupými pohledy!
Podrážděně jsem trhl hlavou a náhle mne popadla silná chuť utéct někam na Aljašku a nikdy se nevrátit, když jsem spatřil Grangerovou, jak se ke mně blíží s tím svým nesnesitelným úsměvem a Lockhartem Lewisem v patách. Protočil jsem oči a zabořil nohy pevně do hlíny, aby se náhodou neprojevil můj automatický prchající reflex.
"Ahoj, Draco," usmála se na mě a pohodila hlavou - odkdy se chová takhle?
"Nazdar," zavrčel jsem a zabořil ruce do kapes. "Nevíš, proč na mě každý zírá jak na reinkarnovanýho Merlina?" procedil jsem pak skrz zuby a probodl jsem nenávistným pohledem Lewise, který měl ve tváři úplně stejný výraz jako ostatní.
Oproti všemu očekávání se vševědka zatvářila překvapeně.
"Ty asi nevíš, co jsi udělal, co?" ušklíbla se pak vesele, ale kdesi za jejíma očima se skrýval i obdivný podtón, čemuž jsem se podivil. Podle popisu v knize mělo to kouzlo zahnat neživé, nepsalo se tam, jakým způsobem.
Zmateně jsem potřásl hlavou a ona si jenom povzdechla, silně mě uchopila za nadloktí a odtáhla mne z rušného prostranství mezi stany až k… nebyla tady náhodou louka?

Konsternovaně jsem zíral na magickou zátarasu, která bránila v přístupu do oblasti, kam jsem kdysi chodil běhat, a kam vojáci nasázeli ty jejich miny. Teď tam ovšem nebylo… nic. A když říkám nic, tak tím myslím vůbec nic.
"To je pekelná jáma," vydechl jsem nevěřícně a přistoupil jsem blíž k hranici. Obrovská díra v zemi se rozléhala na celém území bývalé louky a také zabírala značnou část lesa, pokud jsem mohl posoudit. Černé hlubiny někde tam dole byly nekonečné a připomínaly mi tu syrovou smrt, kterou jsem na okamžik pocítil, když jsem vyvolával to zaklínadlo.
"Jo," přikývla souhlasně hnědovláska a také se zvědavě naklonila blíž, nemohlo mi uniknout její vyděšené zachvění. "Naštěstí jsem ji zapečetila, jinak nevím, co všechno by k nám mohlo vylézt."
"Ty jsi tohle celé zapečetila?" zopakoval jsem její slova nevěřícně, obočí zvednuté až k nebesům a bradu níž než bylo dno pekelné jámy.
"Hm," pokrčila rameny a pokračovala: "Taky jsem zabezpečila celý tábor protipřemisťovací kouzlem, protože mě napadlo, že když jsi jim odřízl přístupovou cestu, nebudou si už chtít potrpět na to teatrální vypochodování z lesa. Ale trochu se bojím o město za námi," ohlédla se a čelo jí zkřivila znepokojená vráska.
"Co s ním?" podivil jsem se, ale nepohlédl jsem na ni - můj pohled byl zaklesnut v černé díře v zemi. Páni, vážně jsem vyčaroval tohle? Chacha, poklekněte před jedním z nejmocnějších čarodějů světa! Vytvořil jsem pekelnou jámu! Obrovskou pekelnou jámu!
Mám tu magii prostě v krvi.
"Nenapadnou teď právě město? Myslím… když nemůžou bojovat s námi, tak nás prostě obejdou, nebo ne?" ustaraně se na mne otočila, ale já jenom mávl rukou.
"To nejde, Grangerová," zchladil jsem ji a přemýšlel jsem, jestli bych do té jámy mohl hodit ohnivou kouli, i když je zapečetěná. Zajímalo by mě, jak hluboko může být dno.
"Proč ne?" nakrčila zmateně obočí.
"To jsou staré zákony. Původní magie. Pokud my jsme tady, tak to, co je za náma, je naše a Potter k tomu nemá přístup. Tak to prostě je," pokrčil jsem rameny a natáhl jsem ruku, jen abych zjistil, že Grangerovou vytvořená ochrana je pevná jako zeď, ačkoli byla úplně neviditelná.
"Aha. Doufám, že se do toho nechystáš skákat," poznamenala, když zhodnotila mé chování.
"Proč ne?" ušklíbl jsem se. "Vždycky jsem plánoval, že se rozplácnu někde na dně pekla, ty snad ne?" zatvářil jsem se naoko překvapeně a ona se rozesmála a i přes mé protesty mne odtamtud odtáhla.
"A co teda teď budeme dělat?" zeptala se po chvíli zvědavě a já musel protočit oči.
"Asi půjdem na snídani," odpověděl jsem ironicky a ona přesně podle všeho očekávání zrudla.
"Myslela jsem teď, když nemůžeme bojovat," upřesnila trochu naštvaně a já se musel pobaveně ušklíbnout - její reakce byly tak předvídatelné!
"Co já vím, nejspíš začneme pěstovat kytky," opáčil jsem nevzrušeně, "nebo se budeme snažit navázat kontakt s podzemšťanama."
Proti všemu očekávání po mém prohlášení vyprskla smíchy. Nechápavě jsem se na ni otočil - řekl jsem i spoustu vtipnějších věcí, a těm se nesmála.
"Co je?" zeptal jsem se neinteligentně a nakrčil jsem obočí.
"Ale nic," dokázala ze sebe vysoukat mezi výbuchy smíchu. "To jen Keith… on… poslal tam papír se vzkazem: Ahoj tady Země," začala se smát ještě silněji a já zaúpěl.
"Oh ne, Grangerová, neříkej, že mi tady teď budeš pět ódy na Keitha Lewise!" zavyl jsem útrpně. "Nejdřív Weasley a teď ta napodobenina Lockharta! U Merlinovy berle, ještě jsem neviděl nikoho s horším vkusem, než máš ty!" zatvářil jsem se znechuceně a ona se přestala smát a zírala na mě s naprosto šokovaným výrazem.
"Napodobenina Lockharta?" vypískla s vykulenýma očima. "Jak to myslíš - napodobenina Lockharta?"
"No přece," ušklíbl jsem se a pak se pokusil co nejvěrněji napodobit ten iritující zářivý úsměv, kterým nás náš bývalý profesor vždy obdařoval, "to jsem já, pětinásobný vítěz v soutěži o nejkouzelnější úsměv Týdeníku čarodějek," a zamrkal jsem na ni.
Několik vteřin na mě jenom konsternovaně zírala. A pak zničehonic vybuchla.
"Keith nemá s Lockhartem vůbec nic společného, ty… peroxide!" zaječela na mě a tvář jí rudla, zatímco já zíral. "A opovaž se ještě něco takovýho jenom naznačit!" praštila mě do hrudi a nevšímala si pobavených pohledů kolem nás.
"Hej, uklidni se laskavě, ano?" přerušil jsem její ječák nedůtklivě a oprášil jsem si uniformu. "Právě mluvíš s někým, kdo vyčaroval pekelnou jámu, takže si moc nevyskakuj," shlédl jsem na ni přes svůj nos a ona vyprskla smíchy. Nakrčil jsem obočí - byla tak náladová, že se buď musela zbláznit nebo byla těhotná. Tu první možnost bych uvítal raději. Mrňavá verze vševědky - to by musel být určitě hrozivý pohled.
"Teď jsi zněl úplně jako ten starý Malfoy," potřásla pobaveně hlavou a odhopsala někam pryč, následována mým pohledem.

Jako ten starý Malfoy. Kdy se vlastně věci tolik změnily? Kdy mi začala říkat Draco? Bylo to potom, co jsem se rozřezal na louce, abych zahnal neživé nebo ještě dřív? Kdy vlastně sebrala dost odvahy k tomu, aby si se mnou normálně promluvila?
Předsudky se bořily jako hráze na rozvodněné řece a vypadalo to, že už se mi nepodaří to zastavit, ani kdybych chtěl. A chtěl bych vlastně? Na to jsem nedokázal odpovědět.
Pravda byla… že mě to občas i bavilo. Utahovat si z vojáků, Grangerové, zrzky, bavit se o staré magii a pozorovat její hněv, když se mi podařilo ji naštvat (což se stávalo docela často). I když jsem si musel zvyknout na její neustálou společnost a iritující úsměv, bylo na tom cosi… neznámého a povznášejícího. Bylo vidět, že mě a mé znalosti doopravdy respektuje, tak jako jsem já respektoval její sílu (ještě jsem neviděl nikoho, kdo by dokázal zapečetit takhle velký otvor, a to jsem vyrůstal mezi Smrtijedy). A i když kdesi uvnitř mé mysli stále dokola omdlévala jedná část mého já, která prostě nemohla unést, že tak obstojně vycházím s mudlovskou šmejdkou, ušel jsem od začátku této války až příliš dlouhou cestu na to, abych se mohl vracet zpátky. Nebo se ohlížet.

Vítr rozfoukal mé vlasy, které nyní byly dlouhé až k ramenům a létaly všude, kde neměly a já se zhluboka nadechl. Bylo možná zvláštní, že jsem se pokoušel hledat nový život právě tady, mezi spoustou nechápavých mudlů, všetečných holek, krve a zimy, ale možná právě v tom tkvělo to tajemství, které jsem zatím neznal. Tajemství, jehož podstatu jsem už začínal pomalu tušit a nedokázal jsem odhadnout, jestli se mi zamlouvá nebo ne.
V duchu jsem se zašklebil a vrazil si ruce do kapes. Tady teda byla vážně zatracená zima.

Toho dne poprvé jsem na Hermionu Grangerovou pomyslel jako na pijavici, to když se opět přihnala před můj stan, kde jsem si právě spokojeně prohuloval plíce a vedl až neuvěřitelně podnětnou debatu s kapitánem Scottem, ze kterého se vyklubal velice vzdělaný muž s ucelenými názory. Navíc jsme zjistili, že toho máme hodně společného - například odpor ke generálmajorovi a tak jsem se na dívku otočil jenom velmi neochotně, když se svým zvučným hlasem dožadovala mé pozornosti.
"Co je, Grangerová?" zeptal jsem se otráveně a už jsem zase viděl odpoledne plné jejích kudrnatých vlasů. Nevěděl jsem, proč měla pocit, že mne musí zahlcovat s každou svou sebenepodstatnější myšlenkou, ale už mne to doopravdy začínalo štvát.
"Potřebuju tvou pomoc," upřela na mne prosebný pohled a já v duchu překvapeně zamrkal - tuhle větu jsem neslýchal často. V hlavě mi tlumeně zarezonovala jakási stará myšlenka o ukazování slabostí a o tom, jak se na tebe lidé vrhnou jako hyeny, ale ztratila se dřív, než jsem ji mohl pořádně zachytit. Rezignovaně jsem si povzdechl, střelil otráveným pohledem po Scottovi (zvláštní, ani jsem neznal jeho křestní jméno) a vyškrábal se na nohy, abych ji mohl následovat.
Bylo trochu zvláštní, jak se ke mně vojáci nyní chovali. Někteří se mi vyhýbali několikametrovými oblouky a bledli pokaždé, když jsem se přiblížil na dohled, jiní na mne zbožně hleděli a vzrušeně si šeptali pokaždé, když jsem prošel kolem nich. Při bitvě jsem měl pocit, jako bych se nějakou nešťastnou shodou náhod dostal na tu imaginární pozici velitele (kterou v tomhle pluku náš generálmajor, který se už před časem kamsi vypařil a nebyl k nalezení, rozhodně nezastával), která se dala získat pouze zásluhami.
A to, že jsem zahnal oživlé mrtvoly a udělal do země díru zjevně považovali za dostatečný důvod k tomu, aby si na mě utvořili tyto rozporuplné názory.
Otázka byla, jestli jsem o něco takového stál. Ano, když jsem ještě žil v Bradavicích, toužil jsem každou buňkou těla po troše uznání nebo úcty, ale tohle byly po tom všem pořád jenom mudlové. Mudlové se svými omezenými názory a schopnostmi a ačkoli většina z mých dřívějších zábran, názorů a předsudků už vzala za své, stále jsem v sobě měl jakési zakořeněné představy, ve kterých jsem vyrůstal. V mých očích byl předobrazem takového typického mudly právě náš generálmajor. Nebo vojín Carter, se kterým jsem už měl kdysi potyčku, a který se mi nyní vyhýbal jako kůrolez ohni. Ale byli tu i jiní… zrzka, která byla celkem snesitelná, když měla svou špatnou náladu (a nepokoušela se mě líbat), kapitán Scott, jehož ironický humor jsem si opravdu užíval a svým způsobem i Grangerová, která sice mohla být nesnesitelná a iritující, ale některé věci, které dělala, byly vážně ohromující. Takže jsem na jednu stranu musel být zákonitě stále přesvědčován o tuposti a neschopnosti mudlů, které jenom podněcovaly toho starého Malfoye (jak jej nazvala Grangerová), který byl stále zakořeněný někde v mé mysli, a na druhou stranu mé pomyslné hráze padaly pod přívaly té prudké vody, jež se na mne vylévala ze všech stran, a jíž jsem se nemohl ubránit.
Stále jsem byl… rozháraný. Rozervaný kdesi uvnitř a mé staleté přesvědčení se svářilo s tou novou pravdou, která na mne doléhala, a to jediné, co jsem mohl dělat, bylo… ignorovat to. Prostě vypnout a nechat mou rozpolcenou mysl, ať si to vyřeší sama mezi sebou. U toho já přece nemusím být, nebo ano?

Následoval jsem její štíhlou postavu navlečenou ve vojenské uniformě až dozadu ke skladišti a v duchu jsem zmateně přemýšlel, co po mně vlastně může chtít. Tady vzadu nebylo nic, až na… keře a potok…
Potřásl jsem hlavou a zabočil jsem za poslední roh… a tam postávala zrzka, s rukama v kapsách poklepávala netrpělivě nohou a vítr jí foukal vlasy do obličeje.

"Co přesně máš v plánu, Grangerová?" zarazil jsem se ostražitě, jakmile jsem ji spatřil a nemohlo mi uniknout, že i ona sama ztuhla, když mne poznala. Nemluvili jsme spolu od… tamtoho. A já s tím nechtěl začínat. Příliš věcí mezi námi pořád ještě viselo. Příliš věcí, kterými jsem si prostě jenom nebyl jistý.
Překvapeně se na mne otočila a pak přelétla pohledem mezi mnou a zrzkou, jako by hledala skryté emoce, které visely ve vzduchu.
"Myslela jsem, že bys mi mohl pomoci s tím prozkoumáním Deviliny magie, protože o magii celkově víš mnohem víc než já. Ale nemusíš to dělat, jestli nechceš," pokrčila rameny a znovu mezi námi prostřelila pohled. "Vy se spolu nebavíte?"
Pod hlasem jí zazníval zvědavý podtón a já kolem sebe okamžitě vztyčil všechny své obrany. Musela to vypozorovat z výrazu mé tváře, protože obranně zvedla ruce a podařilo se jí dokonce vyloudit na tváři provinilý výraz.
Nevím, jak na to přišla, ale poznala, že nemám rád, když se někdo příliš stará o můj život. A pokud jsem byl předtím ochotný mluvit s majorem Blakeovou, tak s ní bych to v životě neřešil.
Bylo to… něco ve vzduchu. Něco ve vzduchu mezi námi.

"Nemám nic na práci. A beze mě by ses určitě k výsledku nedobrala ani do konce téhle války," ušklíbl jsem se a ona kývla na souhlas, viděl jsem, že se jí ulevilo.
Přešel jsem až k zrzce, která tam stále stála zamrzlá jako socha a ve tváři měla vepsaný výraz ledového opovržení. I já jsem se zachoval podobně, nasadil jsem vzhled "starého Malfoye" a arogantně jsem si ji přeměřil pohledem.
"Co chceš?" vyplivla nenávistně a já jenom protočil oči.
"Já nic. Grangerová chce, abych se podíval na tu tvoji magii," poslední slovo jsem vyslovil značně pochybovačným tónem, "takže jestli se chceš dozvědět, o co vlastně jde, tak bys měla rychle vychladnout a neprskat na mě jak šílená kočka."
Rozhořčeně se nadechla a v očích se jí zlobně zablesklo, ale vzápětí se jako mávnutím proutku zase uklidnila.
"Dobře," kývla hlavou, a v hlase jí stále zněl hněvivý podtón. Nemohl jsem si nevšimnout, že svůj pohled upírala na Hermionu a mne ostentativně ignorovala. "Co mám dělat?"
"Ty nemusíš dělat vůbec nic," usmála se laskavě vševědka a přistoupila o krok blíž k nám. "Jenom se pokusit uvolnit."
Zrzka kývla hlavou a posadila se na studenou zem.

"Máš nějakou představu o tom, o co se vlastně jedná?" obrátil jsem svůj pohled na Grangerovou a ta se zamyšleně zamračila.
"Pár jich mám, ale nejsem si moc jistá. Ta magie v ní mi připadá, jako by sama rostla, nezávisle na ničem, co má v těle. Jako by byla sama jednotnou osobností, ale nejsem si moc jistá. Pokoušela jsem se podívat se na její magické nitro, ale nemůžu se dostat skrz," potřásla odevzdaně hlavou a já kývl a posadil se vedle zrzky na zem. Nemohlo mi uniknout, jak hned ztuhla a o kus se odtáhla a protočil jsem oči.
"Pokus se laskavě uklidnit, ano?" zamumlal jsem jízlivě a zavřel oči, úplně se ponořuje do jejího nitra.

Nejprve tam nebylo nic. Žádná magie, jenom průhledná mlha, líně se zvedající a zase klesající v rytmu jejího dechu. Bylo to, jako bych se nacházel v bílé bublině plné hustého dýmu - pomyslel jsem si, jestli náhodou celá ta záležitost s magií není prostě jenom výmysl.
A pak jsem to spatřil. Odporný černý puchýř, obrůstající její nitro jako páchnoucí břečťan - znechuceně jsem zalapal po dechu a odtáhl se a takovou silou, až jsem se svalil na zem.

"Draco?" natáhla se ke mně znepokojeně Grangerová, ale já jenom s vytřeštěnýma očima klopýtl zpátky od vylekané rusovlásky, ruku jsem si držel před pusou.
"Ah, asi budu zvracet," zamumlal jsem znechuceně a donutil se polknout. "Něco tak zvrácenýho jsem v životě neviděl. Merline, to byl humus. Ah… to bylo strašný."
Přinutil jsem se pořádně nadechnout a konečně jsem si mohl utřídit myšlenky. Bylo to… něco špatného. Odporného. Nepřirozeného. Zvráceného. Něco, co ve mně probouzelo starou hrůzu, jíž jsem si ani nebyl vědom. Hrůzu, která mne obalovala svým chladným vlhkým hávem a do mysli se mi znovu vkrádala vzpomínka na ten čirý hnus, jejž jsem tam spatřil.
Nešlo ani tak o to, jak to vypadalo. Šlo o ten pocit. Bylo to, jako by ta plesnivějící zdechlá pěst drtila její nitro, jako by svírala její vůli a znemožňovala jí dýchat. Merline. Bylo to tak špatné… Jako znásilnění. Nebo něco podobného. Nevěděl jsem, že magie dokáže i tohle…
"Co jsi viděl?" zeptala se vážně Grangerová a já na ni upřel své oči plné děsu.
"Je to jako pijavice. Ne, je to něco horšího než pijavice. U Merlina, Grangerová, to byla ta nejodpornější a nejzvrácenější věc, jakou jsem kdy viděl."
Znovu jsem se přinutil polknout a znovu nadechnout.
"Říkala jsi, že tam ta magie existuje sama o sobě, to není pravda. Vysává ji to. Je to jako lepkavá špína, která se nabaluje na její duši, jako nechutná pavučina, která ji omotává. Ale mnohem horší. Musíme ji toho zbavit, Grangerová. Tohle není normální."

Pohledy nás dvou se obrátily k vyděšené zrzce, která jenom seděla na trávě a těkala mezi námi pohledem a já si pomyslel - Merline, za co?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama