13. kapitola - Prchající

28. září 2011 v 19:06 | Baobábina |  Prokletí
Odvrátil jsem hlavu k zemi a ačkoli jsem cítil nechuť k sobě samému, zvrátil jsem svou dnešní snídani.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Seděl jsem před svým stanem, v jedné ruce cigaretu, v druhé kovový hrnek s parodií na kávu a pozoroval jsem tábor, který se právě probouzel. Mezi stany se líně valila našedlá mlha, ze které se občas vyloupla tvář nebo paže, aby se po chvíli opět nechala obalit jejím pláštěm. Tráva byla pokryta zamrzlou rosou, která na ní vytvářela třpytivé obrazce a z mých úst stoupal dým, jak jsem dýchal. Byla polovina listopadu.

Od té doby, co mne Grangerová poprvé donutila vstoupit do zrzčina těla a podívat se na její magii, uplynuly už dva týdny, a já stále ještě nenašel odvahu k tomu udělat to znovu, přestože mne Grangerová prosila snad každý den. Chápal jsem, že je to důležité, ale to to nemohl udělat nikdo jiný? Kouzelníků tady máme víc než dost - co třeba takový Lupin?
Při myšlence na mého bývalého profesora jsem pohlédl směrem k pekelné jámě, kde právě pod příkrovem mlhy vyrůstala obří stříbrná klec, kterou stavělo několik vojáků. Úplněk se blížil a jelikož jsme neměli nikoho, kdo by nám uvařil Vlkodlačí lektvar, zvolili jsme (i přes protesty Grangerové a několika dalších) poněkud drastičtější metodu. Ale pokud bych měl být upřímný - raději obětuji jeho život než ten svůj. A pokud si zachová alespoň špetku lidského rozumu, nebude zkoušet, co se stane, pokud se těch mříží dotkne.
A co se týče Grangerové - já vím, že říkala, že se do jejího nitra nemůže dostat, ale nemohla by to aspoň zkoušet? Je vidět, že neví, o co jde, když mě do toho klidně znovu nutí, kdyby ten pocit zažila taky, neměla by tolik řečí.
Při té vzpomínce jsem se mimoděk otřásl - pořád mi to hučelo v hlavě. Nemohl jsem se toho obrazu zbavit, jakkoli jsem chtěl. Grangerová říkala, že pokud se do toho znovu pokusím dostat, pomůže mi to vypořádat se s tou vzpomínkou, ale jsem si jistý, že lhala jenom proto, aby mě donutila to udělat.

Nebo že by nelhala? Ale jak jsem to mohl vědět?

Podrážděně jsem zavrčel a vylil zbytek vychladlé kávy do zamrzlé hlíny u mého stanu. Nechtěl jsem to udělat. Doopravdy z celé duše ne. Ale jestli před tím budu muset pořád jenom utíkat… nakonec mě to stejně dožene. Takže možná jediná možnost byla skočit do toho po hlavě, abych to měl co nejdřív za sebou.

Vtrhnul jsem do jejího stanu jako velká voda a mračil jsem se jako bouře.
"Vstávej, Grangerová," zavrčel jsem nemilosrdně a kopl jsem do matrace, na které spala. Ze zašedlých dek na mne vykoukla rozčepýřená kudrnatá hlava a ozvalo se zaúpění.
"Co chceš, Malfoyi?" zamumlala nesrozumitelně a zase se pokoušela zahrabat do deky. "Vždyť je ještě noc."
"Není noc, je ráno. A neopovažuj se znovu usnout," stáhl jsem z ní deku a ona vyděšeně zapištěla.
"Ty idiote, víš, jaká je tady zima?!" probodla mě vražedným pohledem a třesoucími se prsty na sebe soukala uniformu. "Co vůbec chceš?" zeptala se po chvilce mrzutě a pokoušela se rozčesat ty svoje příšerný vlasy.
"Pokračovat s tou magií," zamumlal jsem tlumeně - sám jsem pořád nemohl uvěřit tomu, že do toho skutečně jdu. Překvapeně vydechla a otočila se na mě - oči jí zářily tak jasně, že mě to přinutilo odvrátit pohled. Jak mohla být ksakru takhle šťastná?
"Vážně?" rozzářila se ještě víc. "To je super Draco, doufala jsem, že nakonec sebereš odvahu."
"Ale jestli se kvůli tomu zblázním, budeš mě chodit do Munga navštěvovat. Každej den, jasný?" pokoušel jsem se nějak usměrnit její nadšení, ale zjevně se mi to nepodařilo, protože se její úsměv ještě rozšířil.
"A pokus se tolik neusmívat, nebo mě z tebe budou bolet zuby."

Seděli jsme všichni tři na zamrzlé trávě za skladištěm já začínal pochybovat o tom, že tohle byl dobrý nápad. Nebyl. Rozhodně nebyl. Ale dřímala ve mně neochvějná jistota, že kdybych se nyní pokusil vzít nohy na ramena, Grangerová by mě spoutala, mučila a nakonec donutila to stejně udělat. Mohla se zdát jako věčně se usmívající naivka, ale když ji chytla ta šílená jiskra odhodlání, nedala se zastavit. Ničím a nikým.
"Draco, chci po tobě, aby ses zaměřil přímo na tu magii," otočila se ke mně a já otevřel pusu, abych se pokusil protestovat - to, co po mně chtěla bylo nemyslitelné.
"A neodmlouvej, je to jediná možnost. Zkus zjistit, o co se jedná. Co je to za magii. Kam patří. Jasné?" probodla mě přísným pohledem a kdyby měla na hlavě špičatý klobouk, mohla by klidně imitovat McGonagallovou. Zamračil jsem se na ni, ale i mně došlo, že nemá žádnou cenu pokoušet se na poslední chvíli vycouvat.

Zhluboka jsem se nadechl a zaměřil jsem se na magii ve svém okolí. Mé smysly okamžitě přehltila Grangerová, jejíž mocný magický potenciál šlehal na všechny strany a svítil jako samotné slunce. Otráveně jsem otevřel oči a zadíval se na ni.
"Jdi kousek dál, Grangerová. Máš tolik magie, že bys ji mohla rozdávat, nemůžu se soustředit."
Protočila oči, ale neunikl jí samolibý úsměv - nad tím jsem zase zvrátil oči v sloup já. Poposedl jsem si na zemi blíž k zrzce, která mě opět sledovala tím svým pohledem, který zjevně měl všem v okolí nahánět strach a vypadala, jako by právě přimrzla k zemi. Pohlédl jsem jí hluboce do očí a s posledním záchvěvem obav jsem se ponořil do jejího těla.
Začalo to stejně jako minule. Tápal jsem v mléčně bílé mlze, v jejíž paprscích se ukrývala její podstata - nebylo to něco určitého, jako třeba její hlas nebo její rudé vlasy, ale zároveň to bylo mnohem silnější než cokoli z jmenovaného. Byla to ona, celé její já. Téměř jsem zapomněl dýchat.
A pak jsem šel dál, a bylo to tam znovu - oblak temnoty, slizký a mokvající, přesto vyzařoval dost magie na to, aby byl nějak rozpoznatelný. Celé mé tělo strnulo, když se opět dostavil ten nepopsatelný pocit, který mne nutil vypadnout okamžitě z jejího těla, vzít nohy na ramena a pěkných pár mil se nezastavit. Ztěžka jsem polknul a přinutil jsem se přistoupit ještě blíž. Slizký leptavý povrch té odporně páchnoucí bubliny se přibližoval, ale jediný způsob jak o ní zjistit něco určitého, bylo vstoupit dovnitř.
Zavřel jsem oči a pokusil jsem se tím projít, ale jakmile se mé podvědomí dotklo toho rozkládajícího se obalu, zvedl se mi žaludek a já se naprosto instinktivně odtáhl, utekl z jejího těla a pak už jsem jenom vnímal ten děs, který mnou prostupoval, když jsem pozpátku klopýtal co nejdál od ní a odpor se ve mně přeléval jako rozžhavené železo. Odvrátil jsem hlavu k zemi a ačkoli jsem cítil nechuť k sobě samému, zvrátil jsem svou dnešní snídani. Cítil jsem chladné ruce, které mi svíraly vlasy i paži, která mě podpírala, ale stále jsem byl tak trochu… v deliriu.
Grangerová jediným mávnutím hůlky nechala zmizet ten nepořádek a dalším vyčarovala sklenici s vodou, kterou jsem okamžitě hltavě vypil. Konečně jsem se zase mohl nadechnout.
Natáhl jsem se na zamrzlou zem, ale ten chlad mi nyní přišel jako vysvobození. Zhluboka jsem dýchal a rukávem uniformy jsem si otřel oči, které se mi naplnily slzami hořkosti, když jsem se pokoušel přemoci. Žaludek mi stále plaval na vodě spolu s tím obrazem, který mi vyvstával před očima a nutil mé tělo se chvět.
"Tohle po mně nemůžeš chtít, Grangerová. To prostě nejde," vydechl jsem namáhavě, zatímco jsem stále s vytřeštěnýma očima zíral na šedivé mraky nad svou hlavou. Měl jsem chuť schoulit se do klubíčka a vykašlat se na celej svět - zatínal jsem pěsti, abych tomu zabránil.
"Draco, já vím že je to těžké," pokoušela se mě uklidnit, ale její slova mne naplňovala pouze vztekem.
"Ty nevíš nic o tom, jaký to je Grangerová," prskl jsem na ni jedovatě a zakryl si paží oči. "Ty jsi to nezažila," vydechl jsem a pak pokračoval o poznání ostřeji, "takže se mě laskavě nepokoušej uklidňovat. Nejde ti to."

Několik minut jsem jenom ležel bez hnutí na zemi a snažil se uklidnit svůj dech.
"Zkusíš to znovu?" nevydržela to po chvíli Grangerová a já zaúpěl.
"Sakra, Grangerová, mně je jasný, že jsem se k tobě celá ta léta choval hnusně, ale nemusela by ses mě za to pokoušet zabít," odpověděl jsem útrpně a pak jsem se znovu vyškrábal na nohy. Jenom se na mě zvláštně podívala, ale neodpověděla, a já to nechal být. Zaměřil jsem se znovu na zrzku, která po celou tu dobu neřekla ani slovo a přisedl jsem si k ní na zem.
"Cítíš při tom něco?" začal jsem se vyptávat, a ani jsem se nesnažil nějak měnit tón hlasu - ona neměla právo se hroutit nebo být litována. "Nějaké záchvěvy magie, bolest, cokoli?" nadzvedl jsem obočí a ona odvrátila pohled.
"Cítím tebe," odpověděla po chvíli mlčení tiše. "Jsi to ty, i když se mě nedotýkáš. Jsi uvnitř mého těla." Její výraz byl nečitelný, ale mě její pocity zasáhly jako blesk z čistého nebe - ona byla vyděšená. Byla v naprostém šoku. Dělali jsme kolem ní s Grangerovou divný věci, nikdo jí to pořádně nevysvětlil a ještě k tomu mě cítila uvnitř své duše. Trhaně jsem se nadechl, ale nevymyslel jsem, co bych jí měl říct, takže jsem ústa opět zavřel.
"Tohle je dnes naposled. Víckrát bych to asi udělat nemohl," pokusil jsem se o křivý úsměv a ona mne probodla nečitelným pohledem. Donutil jsem se polknout a zavřel jsem oči, vrhaje se do
jámy pekla.

Skočil jsem do ní jako do ledové vody. Nezabýval jsem se díváním se nalevo napravo, prostě jsem tam vtrhnul, dokud jsem měl ještě dost sil. Celé mé tělo bylo spalováno slizkými chapadly a ten panický strach uvnitř mé hrudi se opět probouzel k životu, ale já mu nedal šanci projevit se.
A pak jsem prošel až do té temnoty. Do té magie. A tam uvnitř… to bylo všechno úplně jiné. Ten pocit odporu naprosto zmizel, a byl nahrazen jenom tím známým prozkoumáváním prostoru kolem.
Jestli byla magie Grangerové zářivá jako oheň, a v zrzčině duši se poklidně vznášela bílá mlha, tohle by se dalo přirovnat… k mahagonu. Kolem mě se vznášel mírný zápach povrchnosti, když jsem se rozhlížel po pomyslných stěnách té bubliny. Ta magie v ní byla… cizí. Nepoznával jsem povahu toho člověka (byl to člověk, tím jsem si byl jistý), ale bylo v něm cosi povědomého. Cosi, s čím už jsem se setkal. Jako tvář, kterou jste už někdy viděli, ale nemůžete si tu vzpomínku vybavit. Jako prastará vzpomínka, která byla uložena kdesi v mé paměti, ale byla mlhavá a nezřetelná. Zamyšleně jsem nakrčil obočí a jedinou myšlenkou jsem přestřihl to spojení mezi námi.

"Draco?" ozvala se znepokojeně Grangerová, ale já ji zvednutím ruky zastavil a zvedl se na nohy. Vzpomínka v mé hlavě bledla, a já se ze všech sil pokoušel ji udržet, i když to bylo předem prohrané. Nevědomky jsem přecházel tam a zpět po studené trávě a snažil se vzpomenout si, co to bylo za člověka. Bylo mi jasné, že to byl někdo z mého minulého života, někdo koho jsem znal, když jsem byl ještě kouzelník. Znal jsem ho. Zatraceně! Znal.
Sesul jsem se zpátky do trávy a zabodl pohled do země.
"Je to někdo jiný," zahučel jsem temně a nezvedal pohled.
"Někdo jiný?" ozvala se zmateně Grangerová a já jenom trhl rameny.
"Není to její magie. Patří někomu jinému. A já ho znal."
"Znal?" zalapala po dechu. "Kdo to byl?" přisunula se ke mně a vypadala, že každou chvíli vybouchne.
"To kdybych věděl," vydechl jsem a položil se do trávy. "Nemůžu si vzpomenout. Ta magie mi je povědomá, ale… nic bližšího nevím."

Několik minut bylo ticho.

"Potřebuji cigaretu," zamumlal jsem potom a sáhl do kapsy pro poslední krabičku. Přesunul jsem se k dřevěné budově skladiště (byla to jediná opravdová budova v celém táboře) a opřel jsem se o jednu její stěnu. Vítr mi foukal vlasy před mé přivřené oči a přinášel příšernou zimu, ale já to skoro ani nevnímal. V ústech jsem stále ještě cítil kyselou pachuť zvratků a připomnělo mi to noci v mém domově, kdy jsem se poprvé vracel ze Smrtijedských setkání a nakyslá chuť zvratků se mísila s kovovým odérem krve. Kdy jsem jsi připadal jako šílenec.
A začal jsem se vůbec někdy cítit jinak? Nikdy nebylo nic v mém životě normální. A ten blázinec posledních dnů to jenom umocňoval.
Možná nikdo z nás nakonec ani nebyl normální.

***

Seděli jsme namačkaní ve velitelském stanu a znuděně pozorovali dění okolo. Vypadalo to, že se generálmajor konečně zase ráčil ukázat v táboře (ne že by ho mezitím někdo postrádal) a zjevně měl na srdci něco opravdu důležitého, že jsme se tady museli sejít úplně všichni. Potlačil jsem zívnutí, když vtom konečně se náš velitel uráčil dostavit.
"Mám pro vás důležitou zprávu," začal svůj monolog a polovině vojáků se začala klížit víčka, ale vzápětí se úplně probrali, poté co řekl: "Budeme se stěhovat."
Vytřeštil jsem oči a nebyl jsem jediný. Několik vojáků si začalo mezi sebou něco šeptat a kdosi vyjekl: "Celý tábor?!" Generálmajor zvedl paži, aby si zjednal klid a pokračoval:
"Dostali jsme zprávu o tom, že se Armáda Temnot přesunula nahoru do Skotska, kde se připojila k Armádě Zla. Nemá smysl zůstávat tady v Surrey, když je místo naprosto v bezpečí. Celý tábor se přesune do Skotska, kde probíhá masový útok."
Velitel utichl a celý stan se rozezvučel jako roj včel. Stáhl jsem zamračeně obočí a probodával jsem ho nenávistným pohledem - vůbec se mi to nelíbilo?
"A co když je to past?" přehlušil jsem svou otázkou celé osazenstvo stanu a všichni naráz ztuhli, jako by si něco uvědomili. "Co když se přesunuli, jenom aby nás odlákali a až my půjdeme za nimi, napadnou Surrey a srovnají ho se zemí?"
Generálmajor se na mne opovržlivě díval a já dostal chuť ho něčím praštit.
"A kde máte důkazy?" vyplivl na mě jedovatě a já jen s námahou potlačil úsměv. Co se stalo s tím 'Major Malfoy má mou plnou důvěru.'?
"Intuice," odtušil jsem nevzrušeně a téměř jsem viděl, jak v něm stoupá hněv.
"Rozkazy jsou jasné, majore. Budeme se stěhovat. A nehodlám o tom diskutovat. S nikým," přejel pohledem celý stan. "Je to jasné?"
Jenom jsem se ušklíbl a zvedl se ze židle - tyhle kecy jsem doopravdy nemusel poslouchat. Chtěl jsem odejít ze stanu a zase si někde prohulit plíce, ale zastavil mne jeho hlas.
"Ještě jsem neskončil, majore." Zjevně se pokoušel znít výhružně, ale neměl ponětí o tom, jak ten tón vypadá.
"Vážně?" nadzvedl jsem obočí a líně jsem se otočil.
"Posaďte se," probodl mne chladným pohledem, ale jestli si myslel, že může rozkazovat mně, Malfoyovi, tak se šeredně spletl. Možná jsem teď už byl úplně jiný člověk než předtím, ale nenechal jsem si poroučet od lidí, kterými jsem opovrhoval.
"Děkuji, ale myslím, že postojím," opáčil jsem s výzvou jasně patrnou v hlase.
"Posaďte se, majore. To je rozkaz," zahřměl neúprosně generálmajor a sám se zvedl ze židle. V mých očích se zablesklo cosi starého a téměř zapomenutého a já se nehezky ušklíbl.
"Ne," odpověděl jsem jasně a snad celý stan zalapal po dechu.
"Odmítáte uposlechnout rozkaz?" z toho panáka téměř sršely jiskry, když přistoupil skoro až ke mně. "V tomhle táboř velím já," už téměř křičel.
"Ani jsem si nevšiml, pane," vyplivl jsem poslední slovo opovržlivě a plachta stanu za mnou zavířila, když jsem odtamtud odešel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama