14. kapitola - Ohrožení

28. září 2011 v 19:13 | Baobábina |  Prokletí
Sice už jsem si zvykl na to, že jsem věčně ospalý a bolí mě hlava, ale rozhodně jsem se s tím nesmířil.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Ležel jsem u sebe na zatuchlé matraci, a pokoušel jsem se dohnat svůj spánkový deficit, když se zvenku ozvaly hlasy.
"Majore Malfoyi?"
Nakrčil jsem obočí a okamžitě pocítil dětinskou chuť strčit hlavu pod polštář, ale přinutil jsem se to přemoci a namáhavě jsem se vyškrábal na nohy. Zívl jsem, prohrábl si rukou rozcuchané vlasy a s trhnutím rozepnul vchod do stanu, abych vzápětí ospale zamžoural na několik mužů v uniformách, kteří si mne přísně měřili.
"Zde," zamumlal jsem trochu ochraptěle a potlačil další zívnutí. Chtělo by to kafe.
"Jste zatčen, majore. Půjdete s námi."
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil význam jejich sdělení a pak jsem ztuhl na místě a vytřeštil na ně oči.
"Cože?" pokoušel jsem se namítat, ale nedali mi příležitost - ani jsem nestihl zareagovat a už mne vláčeli táborem směrem k hlavnímu stanu.

Zíral jsem na shromáždění lidí ve stanu a nemohl uvěřit vlastním očím. Židle, na které jsem se ještě před chvílí znuděně pohupoval nyní stála jenom na zadních nohou a hrozila, že se každou chvíli převrhne, a já s ní.
"Tímto je zde přítomný major Malfoy obžalován generálmajorem Jonesem z neuposlechnutí přímého rozkazu a možné zrady družstva. Navrhovaný trest zní takto," přednášel monotónně téměř holohlavý muž, který bořil nos do papírů a mhouřil oči. Nadechl se k pokračování, když do stanu vtrhla doslova lavina lidí. Otočil jsem se na své židli a spatřil jsem Grangerovou, Zrzku, kapitána Scotta a trochu rozpačitě se tvářícího Lockharta Lewise, kteří stáli v čele průvodu snad celé posádky.
"Zastavte!" vykřikla Grangerová a plešoun vyjeveně zvedl oči od textu, jako by nemohl uvěřit tomu, že se někdo opovážil jej přerušit.
"Kdo jste?" vyblekotal po pár vteřinách ohromného ticha a k mému překvapení promluvila jako první právě Zrzka.
"Já jsem major Blakeová," začala rozhodným hlasem a její zářivě rudé vlasy jí dodávaly respektu.
"Dcera generála Alana Blakea?" vytřeštil oči jeden z vojáků za holohlavcem a ona rázně kývla hlavou a vytyčila se ještě výš do vzduchu. Nikdy předtím jsem ji takhle neviděl, ale pomyslel jsem si, že opravdu musí být důvod k tomu, proč je nejúspěšnějším zabijákem celého družstva.
"Přesně tak. Toto jsou kapitán Scott, kapitán Lewis a Hermiona Grangerová. Za námi pak před stanem další spousta vojáků. Přišli jsme hájit majora Malfoye."
Stanem se ozvala mohutná rána a já se po pár sekundách poníženě soukal zpod židle, která se se mnou konečně zřítila. Ale nemyslím si, že jsem byl jediný šokovaný v místnosti - zástup vojáků přede mnou v čele s holohlavým mužem třeštil oči stejně jako já.
"Vy… vy všichni?" vykoktal holohlavec a trhnul rukou s papíry směrem k zástupu mých obhájců. Zrzka znovu vážně kývla hlavou a muž se obrátil na mne; já se jen ušklíbl - jó, když je někdo oblíbenej…
Ještě chvíli vládlo ohromené ticho, ale pak se muž vzchopil a nadutým hlasem prohlásil:
"Jak tedy zní vaše obhajoba? Jistě je vám známo, že je major Malfoy obviněn z neuposlechnutí rozkazu a zrady družstva. Hrozí mu minimálně vyhazov z armády - minimálně!" zdůraznil poslední slovo a zhluboka se nadechl - vypadal trochu jako pátrací balon, který někdo přeplnil.
"Jestli ho vyhodíte, uškodíte víc sobě než jemu," ušklíbla se zrzka a mně zacukaly koutky. "Major Malfoy měl pro své jednání důvody. Už dlouho vládne celým družstvem vysoká nespokojenost s rozkazy generálmajora Jonese. Před pár týdny dokonce bez jediného slova zmizel a objevil se až po jedné velmi důležité bitvě, kterou bychom byli jistojistě prohráli nebýt právě majora Malfoye." Připadal jsem si jako idiot, když jsem se tam tak válel na zemi, zatímco spolu dvě skupiny bojovaly o to, jestli mě vyhodí z armády nebo ne. Mohl bych si klidně zahrát Řachavého Petra a oni by si toho ani nevšimli.
"A nakonec se ukázalo, že tady v táboře to lépe chodí bez něho. Navíc major Malfoy," - proč mi pořád říkají major Malfoy? - ," vznesl dost znepokojující argument, kterému ale generálmajor vůbec nevěnoval pozornost."
"O co šlo?" vyštěkl trochu brunátný holohlavec, ale já jsem si nemohl nevšimnout, že vojáci za ním se mračili s hlavami nakloněnými k sobě. Nevěděl jsem, na čí jsou straně a to mne lehce znepokojovalo.
"Jistě je vám známo, že se má celý zdejší oddíl přesunout do Skotska," začala zrzka, která dlouhými kroky přecházela sem a tam. Nevím, jestli to dělala schválně, ale rozhodně jí to dodávalo na důležitosti.
"Ano, s tímto návrhem přišel právě generálmajor Jones a vedení souhlasí," přikývl zamračeně její protivník v tomto sporu o mou hlavu.
"Major Malfoy se domnívá, že by to mohl být ze strany Armády Temnot pouze úskočný manévr, jak nás dostat odsud. Trik. Past. Smyčka. Jakmile bychom se přemístili na druhý konec země, oblast Surrey by zůstala naprosto nechráněná a kouzelníci by ji vyplenili během několika hodin, takže by celá tato několikaměsíční operace nebyla k ničemu," probodla je temným pohledem a bylo vidět, že alespoň vojáci v pozadí byli jejími slovy zaujati. Matně jsem si pomyslel, jestli jsou všichni velitelé takoví idioti, když všem ostatním to normálně myslí, ale tento zápas byl důležitější než jakékoli filozofování.
"Je tu drobný háček, majore," zašklebil se nehezky holohlavec a mne napadlo, jestli mluví v této chvíli na mě nebo na ni. "Kdyby kouzelníci," vyslovil to slovo tak kysele, že jsem měl pocit, že se za chvíli rozežere podlaha, "o Surrey skutečně tak stáli, myslíte, že byste jim v tom dokázali zabránit? Vždyť vás mohli po celou tu dobu bez problémů obejít - znají dost kouzel na to, aby se jim to podařilo," nadechl se znovu jako parní válec, ale do řeči mu skočila vševědka Grangerová.
"To by nebylo možné," vystoupila ze stínu, ve tváři výraz čirého odhodlání. Říkal jsem, jak umí být nebezpečná, když se dostane do ráže? Tak tady to vidíte. Další boj za domácí skřítky, mudlovské šmejdy a… a Draca Malfoye. Super. Tak teď už vím, jak hluboko jsem vlastně klesl.
"Nebylo možné?" ohradil se muž, který vypadal popuzeně kvůli tomu, že se ho někdo opovážil přerušit. "A proč asi?"
"Jedná se o velmi starou magii. O původní zákony. Pokud my jsme tady, tak vše, co leží za námi nám patří a nepřítel k tomu nemá přístup. Toto pravidlo nelze obejít." Hej! To já jsem na tohle přišel! Grangerová by v tuhle chvíli jenom nesmyslně koktala, kdybych jí to neřekl!
"Hmpf," odfrkl si téměř plešatý muž a bylo vidět, že náhle nemá co říct. "A co to podezření ze zrady? Koneckonců, je to kouzelník." Nadechl jsem se, abych mu odpověděl, jenomže má "velká grupa" si zjevně myslela, že jsem úplně němý nebo takový idiot, že nedokážu odpovědět sám. Napadlo mě, že bych se šel prostě ještě dospat, než si to tady mezi sebou vyříkají, ale nejspíš by si všimli, kdybych se pokusil dostat ven. No… možná taky ne.
"Major Malfoy měl spoustu příležitostí zradit nás, pane," přihlásila se o slovo znovu zrzka, jejíž pohled planul. "Mohl rozbít náš tábor zevnitř a měl k tomu i důvody - kdyby to udělal, možná by ho Pán Temnot vzal na milost a on by se dostal zpět ke svému vysokému postavení, které v kouzelnické společnosti předtím zaujímal." No díky. Tímhle mi fakt hodně pomáhala. "Ale místo toho neváhal nasadit život za naše vojsko. Několikrát doopravdy téměř zemřel a bez jeho pomoci bychom byli po smrti i my všichni ostatní. A možná jste si všiml, že náš oddíl má na své straně kouzelníků víc - jako jediný v celé Británii. Několikrát se nám podařilo zasadit Armádě Temnot mocný úder. Od té doby, co je s námi major Malfoy, jsme neprohráli ani jedinou bitvu. Předtím nás Armáda Temnot porazila vždy."
Ukončila svůj proslov a já na ni znovu zíral jako na zjevení, ona na mne však nepohlédla - ohnivým pohledem se zavrtávala do holohlavého muže, který už zase vypadal rozpačitě.
"Dobrá," zavrčel poté a ruce se mu trochu chvěly. "My se poradíme." A s tímto se shlukli do jednoho z rohů stanu a začali se mezi sebou dohadovat.

***

Balil jsem svůj téměř neexistující majetek do objemného plátěného vaku a pískal si jakousi melodii, kterou včera u večeře dost nahlas a falešně zpívalo několik vojáků. Jakkoli špatně se události jevily ještě před několika hodinami, nyní šlo všechno naprosto skvěle. Tábor se měl přesunovat, ale až na asi tři vojáky, z čehož byli dva mudlové a jeden kouzelník, kteří měli prostě zůstat tady a zajistit, aby proudění starých zákonů magie chránilo Surrey i nadále. Já sám byl vojenským soudem zproštěn všech obvinění a nyní se jednalo o sesazení generálmajora Jonese z funkce. Ukázalo se, že po ty asi dva týdny, co tady nebyl, si užíval dovolenou na Mallorce spolu se svojí ženou a dvěma dětmi. Byl nadmíru překvapený, že to vyšlo najevo, protože svému známému, který mu tuto dovolenou a příslušné alibi zajišťoval, zaplatil dost slušnou částku. Ale nakonec se ukázalo, že Imogena Stopečková, která také byla mezi našimi bývalými zajatci a nynějšími novými členy vojska u sebe měla ještě jedno záložní Veritasérum, které vše rychle vyřešilo.

Utáhl jsem kolem poloprázdného vaku smyčku a vyšel ven před stan. V jídelním stanu se shromáždil dav lidí v uniformě, někteří byli od nás z vojska, jiní byli ti hlavouni z vedení a všichni se překřikovali o to, kdo by se měl stát novým velitelem oddílu.
Vstoupil jsem do stanu s rukama v kapsách a rozhlédl jsem se po okolí - vypadalo to tady trochu jak na bojišti. Protočil jsem oči a přešel ke kávovaru.
"Farr nemá potřebné zkušenosti v boji! Je to jenom vojenský teoretik, nikdy se nesetkal s opravdovou krizovou situací! Potřebujeme tam někoho, kdo to místo bude schopný zvládnout, někoho jako je Hopkins!" ječel právě jeden z vojáků a jeho drsný hlas prozrazoval, že už asi svého favorita hájil dost dlouho.
"Kdyby se za prohrané bitvy dávala vyznamenání, tak by je už Hopkins musel prodávat!" ozval se někdo další a zuřivě gestikuloval rukama. "Ten chlap nemá ponětí o tom, co je to strategie!"
Opět se nadechlo dalších deset hlav, když je všechny přerušil hlas kapitána Scotta:
"A co vy, majore? Koho byste navrhl?"
Stan ztuhl a já se překvapeně otočil, když mi došlo, že nejspíš musí mluvit na mě. Scott se ušklíbl a všichni ostatní ke mně natahovali krky, všiml jsem si, že i zrzka, která seděla v koutě na okamžik zvedla pohled od novin, které měla položené na klíně a probodla mne pohledem.
Odvrátil jsem od nich hlavu a ušklíbl se. Dával jsem si s odpovědí načas, i když jsem ji už dávno znal, zalil jsem si hnědý prášek horkou vodou a natáhl se po cukřence.
"Grangerovou," odpověděl jsem nakonec a vhodil jsem do tmavé tekutiny lžičku bílých krystalků.
"Cože?" vyjeklo hned několik hlasů, poznal jsem mezi nimi i výkřik jmenované.
"Ženskou?" ozval se někdo další a já protočil oči - jak mudlovské.
"Ale proč zrovna ji?" ozval se nějaký major. "Vždyť ani nemá hodnost. U naší armády je sotva pár měsíců - a navíc je to čarodějka," vyslovil to označení s hlubokou nedůvěrou. Opřel jsem se o rozvrzaný stolek, usrkl horké tekutiny a pak rozvážně odpověděl.
"Má mozek, což je vlastnost, která mnohým z těch vašich kandidátů znatelně chybí. A která chyběla i našemu generálmajoru Jonesovi," posměšně jsem se ušklíbl. "Má svou zkušenost s bitvami. Když se pro něco rozhodne, mění se v šílené rozježené tornádo - neříkám, že je to příznivá vlastnost, ale dalo by se jí využít. Je to čarodějka, ale právě toho by se dalo využít - vždyť koneckonců proti čarodějům bojujeme, takže by nám měl velet někdo, kdo chápe jejich pohnutky a způsoby boje. A že je to holka," potřásl jsem hlavou, "to je Devil taky a přitom je schopnější než většina z vás."
Grangerová se červenala a klopila pohled, zrzka na mě valila oči a ostatní se buď mračili nebo zamyšleně přikyvovali.
"Ale já přece nemůžu velet. Je tady ještě tolik věcí, které se musím naučit," začala protestovat sama vševědka, "a většinou se je učím od tebe. To ty bys měl velet, ne já. Jsi mnohem zkušenější a taky toho víš víc o zákonech magie, o kterých já třeba v životě neslyšela. A navíc to byl tvůj nápad s bombami v první bitvě. Ty jsi zahnal neživé, to bych já nedokázala. Měl by ses stát naším velitelem sám," dokončila proslov a zašklebila se na mě. Vojáci začali souhlasně mručet - poté, co mě soud osvobodil se moje popularita v táboře překvapivě zvedla. Já jenom mávl rukou a protočil oči.
"Já velitelem? I s mými sebevražednými sklony, posedlostí děláním děr do země? To by to dopadlo," uchechtl jsem se a znovu upil kávy. "Navíc mi mnohem víc vyhovuje zůstávat v pozadí, radit všem okolo, kritizovat vedení a nemuset nic řešit. Takže ne, díky," zašklebil jsem se, vypláchl nyní už prázdný hrnek a zase opustil stan, nechávajíc za sebou ječivé hlasy dohadujících se vojáků. V posledních pár hodinách jsem měl až neuvěřitelně dobrou náladu. Ale kdo by neměl? Jones je konečně pryč, bitvy a možnost nechat se zabít znovu na obzoru, navíc jsem byl teď opravdu HODNĚ oblíbený… jenom kdyby nebyla taková zima, pak by možná můj den byl dokonalý.

***

Vytřeštil jsem oči do tmy, reflexivně sáhl po hůlce a napřímil jsem se na své matraci, abych mohl napadnout protivníka. Stan byl ale prázdný, vyplňovaný jenom mým zrychleným dechem a prudkými pohyby. Uvědomil jsem si, že jsem úplně zamotaný do přikrývek a také že jsem úplně zpocený; zaúpěl jsem a svalil jsem se zpátky na polštář, s rukou ledabyle pohozenou na zemi. Bylo mi jasné, že teď už neusnu - vyhrabal jsem se na nohy, vytáhl ze dna sbaleného vaku ručník a zamířil si to ke sprchám, které naštěstí nedemolovali kvůli těm třem, kteří tu měli zůstávat. Odjezd byl naplánován na ráno, ale stále ještě zbývalo několik hodin do svítání.
Vylezl jsem ven ze stanu a okamžitě se o mne opřel mrazivý poryv větru a já měl na vteřinu pocit, že mi snad zamrzla krev v žilách. Tlumeně jsem zaklel a vydal se směrem ke sprchám - potřeboval jsem trochu uklidnit své stále ještě splašené srdce. A horká voda byl na tohle nejlepší prostředek.

Stál jsem s hlavou zakloněnou a nechal na sebe dopadat téměř vařící kapky. Když se koupali vojáci hromadně, většinou spotřebovali všechnu horkou vodu tak rychle, že pak už pod sprchu lezli jenom ti největší otužilci nebo šťastlivci, kteří měli hůlku a mohli použít ohřívací kouzlo. Jenomže teď celý tábor spal - a já bych s nimi tak rád měnil. Sice už jsem si zvykl na to, že jsem věčně ospalý a bolí mě hlava, ale rozhodně jsem se s tím nesmířil.
Nevěděl jsem, jak to teď bude. Možná doopravdy zvolí generálmajorem Grangerovou. Možná někoho z těch mužů bez tváře, jejichž jména padala v jídelním stanu. Nemyslím si, že by se situace v družstvu nějak rapidně změnili. Za tu dobu, co byl jejich velitelem ten neschopný tupec se nějak naučili poradit si i bez rozkazů a tábor vlastně řídili sami. Neočekával bych od nich, že budou svoje zvyky měnit jenom proto, že na ně nyní zpoza velitelské uniformy bude shlížet jiný obličej.
A až budeme ve Skotsku… opět budeme bojovat. Umírat. A také zabíjet.
Zamračil jsem se. Byl jsem si vědom toho, že tohle bude mnohem nebezpečnější než jakýkoli boj, který jsme vedli předtím. Pokud to byla pravda a Armáda Temnot se spojila s Armádou Zla… nemyslím si, že by naše šance na výhru byly nějak vysoké. Pokud bychom se dostali do otevřeného souboje s oběma černokněžníky, Potterem i Pánem Zla… naše šance na výhru by byly minimální. A přes to všechno, co jsem dnes řekl vojsku… nějak už jsem se na to umírání necítil.

Ušklíbl jsem se a sklopil hlavu. Jo, čím to asi bude?

Zavřel jsem kohoutek a otřel si ručníkem obličej. Přes všechno, co se dnes stalo… byla tady ještě jedna událost, která potřebovala vyřešit. A i když se mi do toho moc nechtělo, pořád lepší než strávit noc zíráním do stanové celty.

***

Nevěděl jsem, jak jsem potmě našel cestu, ale jaksi intuice zjevně vedla mé kroky lépe, než by to dokázala jakákoli mapa. Nezaváhal jsem ani na okamžik, když jsem se natáhl ke vchodu do jejího stanu a zatáhl za zip, abych se dostal dovnitř. Mé prsty se třásly zimou a vlhké vlasy začaly zamrzat, ale já si toho nevšímal. Vlezl jsem do stanu, zase za sebou zatáhl vchodovou plachtu a zadíval jsem se do jejích očí, které si mě s jakousi odevzdaností měřily.
Nebyla překvapená, že mě vidí. Myslím si, že stejně jako já věděla, že tahle chvíle jednou musí přijít. A zjevně se mě ani nesnažila vyhodit ze svého stanu, což bylo příznivé.

Sedl jsem si se zkříženýma nohama na zem, pohodil hlavou a zadíval se jí do očí. Rukama si objímala nohy, když seděla v divném holčičkovském růžovém pyžamu a starém svetru na matraci a oči se jí podivně leskly. Věděl jsem, že čeká, až promluvím, a zhluboka jsem se nadechl.
"Promiň," přerušil jsem ticho a můj hlas zněl v téhle tmě tak nějak nepatřičně. Nerozeznával jsem obrysy její tváře, jenom zvláštní lesk jejích očí a lehce se chvějící ramena. Stan osvětlovala jakási zapomenutá vojenská baterka, která poblikávala a visela přivázaná na stropě, ale stále byla dost velká tma na to, abych si nepřipadal nepatřičně.
"Omlouvám se za to, jak jsem se zachoval. Nebylo to vůči tobě fér."
Cítil jsem potřebu omluvit se za všechny ty zločiny, které jsem kdy spáchal, mluvit celou noc a vylévat si srdce pořád dokola - musel jsem se kousnout do jazyka, abych zarazil ten příval slov, který mi procházel hrdlem.
"Nemáš se za co omlouvat," odpověděla tichým hlasem a dlaní si nepřítomně přejížděla po lýtkách. "To moje reakce byla přehnaná. Měl jsi plné právo udělat to, co jsi udělal. To já jen že…" trhaně se nadechla a potřásla hlavou. "Myslela jsem si, že… vlastně jsem asi ani moc nemyslela…" smutně se pousmála a mně se z nějakého neznámého důvodu sevřelo hrdlo.
"Není to kvůli tomu, že jsi čarodějka," přerušil jsem její zpověď a ona ke mně zvedla své oči. "To jen… je to takhle lepší, pro nás oba," syčivě jsem se nadechl a sklopil pohled - nechtěl jsem vidět její raněný výraz.
"Já vím," přikývla těžce a pak natáhla ruku. "Usmíříme se?"
Nevesele jsem se pousmál a zvedl se na podlaze, abych si s ní mohl potřást rukou. Mé prsty byly pořád ještě zmrzlé a ona se zachvěla, když jsme se dotkli, ale neodtáhla se. Sevřela mou ruku ve své a přikryla ji ještě tou druhou, aby mi dodala trochu toho tepla, které mi tak ostře chybělo. Zvedla ke mně své oči, které se neleskly slzami, za což jsem byl rád.
"Vážně tomu věříš, viď?" vydechla. "Že to takhle bude lepší?" Téměř jsem mohl cítit její sevřené hrdlo. Nadechl jsem se k odpovědi, ale nedala mi příležitost - přitáhla si mou obličej k sobě a přitiskla své rty na ty mé ve spalujícím polibku, ve kterém jsem mohl téměř cítit všechno to zoufalství, tu nepřekonatelnou touhu, tu ostrou bolest, která nás oba spojovala. A vracel jsem jí polibek se stejnou prudkostí, jako bych i já chtěl v jejích rtech najít to vykoupení, které jsem tak dlouho hledal. Objal jsem ji jednou rukou a přitáhl si ji k sobě ještě blíž, mé omámené smysly byly podivně zostřené, a já nechtěl nic jiného než ji líbat po celý zbytek života.

Ale jednou to muselo skončit. Odtáhla se od mých rtů a položila mi hlavu na rameno, zatímco jsem se já snažil uklidnit své splašené srdce a zíral kamsi do tmy. Stále jsem cítil její mentolovou zubní pastu na rtech a zároveň se mi do hrudi zařízlo cosi velkého a ostrého, znemožňovalo mi to dýchat a já se cítil, jako bych právě procházel živoucím peklem.
"Běž," zašeptala namáhavě a nyní se v jejím hlase ozýval i ten pláč, kterého jsem se tolik bál. "Běž nebo to špatně skončí."

I když celé mé tělo křičelo na protest a já měl pocit, jako bych od sebe odřezával kus sebe samého, jsem se od ní odtáhl a vyšel ven ze stanu, kde na mne zima zapůsobila jako studená sprcha. Namáhavě jsem se nadechl, pevně sevřel oční víčka a zatnul ruce v pěst - pocítil jsem neodbytnou touhu mlátit do všeho kolem sebe, ale potlačil jsem ji stejně jako všechny ostatní emoce, dokud jsem nezůstal dutý a prázdný jako na začátku.
Pak jsem si přitáhl kabát pevněji k tělu a opět se ztratil mezi stany.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama