15. kapitola - Obnovení

28. září 2011 v 19:30 | Baobábina |  Prokletí
Někdy je prostě nejlepším řešením ticho.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Na udupané trávě se hemžily desítky vojáků v zeleném, kteří hledali své odbavovací stanoviště, zatímco muži postávající uprostřed početných hloučků vykřikovali různá čísla. Trochu nevěřícně a trochu znechuceně jsem stál opodál a pozoroval celou tu vřavu - to to vážně nešlo udělat nějak kultivovaně?
"Jsi si jistá, že to s těmi přenášedly byl dobrý nápad?" naklonil jsem hlavu ke Grangerové, která stála vedle mě. Můj skeptický hlas jasně prozrazoval, co si o tom myslím a ona ke mně zamračeně otočila obličej.
"Měl jsi snad lepší?" opáčila zostra. "Ještě jsme taky mohli jít pěšky. Nebo jet vlakem. To bychom tam možná zítra byli," prohlásila jakoby nic a já se zašklebil. No… možná měla pravdu (ale rozhodně jsem se jí to nechystal oznámit).
"Dobré ráno," zjevila se najednou u nás zrzavá hlava a zívla.
"Dobré," zamumlali jsme v odpověď, ale Grangerová zmateně pokukovala po mně a Angel. Ženský by měli za tu nesnesitelnou zvědavost zavírat do Azkabanu, no vážně.
"Přinesla jsem ti tohle," otočila se zrzka ke mně a podala mi můj ručník. "Včera sis to nechal u mě ve stanu."
"Jo, dík," zamumlal jsem a ona se ušklíbla - ze zjevně neznámého důvodu. Zvedl jsem hlavu a setkal se s obličejem Grangerové, která se nadechovala, aby něco řekla, ale jediný můj mrazivý pohled jí okamžitě sebral slova z úst. Zamračila se jako Smrtonoška, ale já se jen s klidem obrátil zpátky k tomu mumraji ve vyklizeném táboře. Někdy je prostě nejlepším řešením ticho.


"Kolikáté stanoviště máte?" zeptal jsem se po chvíli, když už to vypadalo, že jsou skupinky vojáků seřazené a připravené k odletu.
"Desítku," odpověděla Grangerová a kývla hlavou směrem k oddílu před námi.
"Já dvanáctku," dodala zrzka a trochu pohodila hlavou, aby jí vlasy nepadaly do obličeje, přestože je tam vítr téměř okamžitě navál zpátky. Celou svou myslí jsem se soustředil na to, jak se mám znovu nadechnout. "Nezírej na mě tak, Malfoyi," zavrčela, ale mně nemohlo ujít zacukání koutků, které nedokázala potlačit.
"Nebo co?" nadhodil jsem vyzývavě a pokoušel jsem se ignorovat Grangerovou, která mezi námi opět těkala pohledem.
"Nebo si ten ručník vezmu zase zpátky," odpověděla naprosto suverénně a já odvrátil pohled a zašklebil se.
"Měli bysme asi vyrazit," změnil jsem téma a zrzka kývla a vytratila se stejně nenápadně, jako se předtím objevila. Vydal jsem se s Grangerovou opačným směrem (k mé smůle jsem měl také desítku), a doufal, že bude mít aspoň tolik rozumu, že bude zticha. Bohužel, její mozek nejspíš zůstal někde v jídelně.
"Nechceš se s něčím svěřit?" nadhodila rádoby nevinně a já protočil oči.
"Víš co mám na ruce, Grangerová?" odpověděl jsem otázkou, z které čišelo to varování, na které zjevně nehodlala dbát.
"Co máš s rukama?" zatvářila se zmateně a zadívala se mi na prsty, já si rezignovaně povzdechl a znovu protočil oči.
"Mám tam Znamení Zla," zavrčel jsem a ona se zatvářila lehce zmateně. "To znamená, že jsem zlej nebezpečnej Smrtijed a znám spoustu kleteb, jejichž účinky bys nechtěla zažít na vlastní kůži." Tentokrát jí ta jasná výhružka už asi došla, protože spolkla to, co měla na jazyku a upřela na mě svůj obviňující pohled - jestli si myslela, že mě nějak dostane, mýlila se.

Stáli jsme v kruhu kolem jediného přenášedla - staré gumové pneumatiky a stále netrpělivě kontrolovali hodinky. Mudlové, kteří neměli s tímto způsobem cestování žádné zkušenosti se tvářili nedůvěřivě a nevypadalo to, že se na odlet těší, kouzelníci si uvolněně povídali nebo si sdělovali válečné novinky. Odvrátil jsem pohled a zahleděl se na vylidněné prostranství, do míst, kde kdysi stával můj stan - nyní tam jako vzpomínka stála už jenom opadaná líska, kterou jsem "vypěstoval" z ořechu od zrzky a kámen, na který jsem hůlkou vyryl jakási dávno zapomenutá slova. Nedokázal jsem potlačit úsměv - aspoň něco tu po mně zůstane.
"Bude se ti stýskat?" ozvala se vedle mě Grangerová, která sledovala směr mého pohledu i můj nostalgický výraz. Okamžitě jsem ho setřásl a nemohl jsem věřit tomu, že se chovám skoro jako nějaký sentimentální Nebelvír.
"Rozhodně," přikývl jsem s hranou vážností. "Budu si muset udělat nějakou pekelnou jámu i ve Skotsku, nějak mi přirostla k srdci." Někteří z vojáků kolem nás se krátce zasmáli.
"Nemůžeš se aspoň jednou chovat normálně?" zamumlala s hlavou odvrácenou - spíš mluvila sama k sobě než ke mně a já se lehce zamračil. Nadechl jsem se, abych jí odpověděl, ale v tom okamžiku jsme všichni ucítili jakési škubnutí pod pupíkem - vojáci kolem nás vyjekli, ale už se nemohli přenášedla pustit, táhlo nás to dál a dál, až jsem si myslel, že to snad nikdy neskončí, a najednou jsme se váleli kdesi na zamrzlé zemi, kolem nás vál ledový vítr a ve výšce nad námi se hrozivě nakláněly koruny stromů.

Neohrabaně jsem se vyškrábal na nohy a rozhlédl se kolem. Stáli jsme na prostorné mýtině kdesi uprostřed lesa, jež tvořil jakousi neprostupnou bariéru mezi námi a okolním světem. Všude kam jsem dohlédl se ze země zvedali další a další vojáci, oprašovali si uniformu a rozhlíželi se po okolí.
"Ehm, ehm," odkašlal si zvučný hlas kdesi za mými zády a já se stejně jako všichni ostatní otočil. Stál tam muž ve středních letech, s vyholenou hlavou a těsně padnoucí uniformou - na hlavě měl jakýsi zelený baret a jeho oči se podivně leskly.
"Pozor!" zavelel muž stojící po jeho boku a všichni vojáci se okamžitě napjali jako prkno - já a ostatní kouzelníci jsme jenom nechápavě zírali.
"Mé jméno je generálmajor Raffarin a ode dneška jsem vaším novým velitelem," oznámil nám úsečně s téměř neznatelným francouzským přízvukem a udělal pár kroků směrem k nám. Zamrzlá tráva křupala pod jeho vysokými botami pokaždé, když se pohnul a vojáci pořád stáli strnule jako kamenné sochy. "Doneslo se ke mně, jak vypadalo vaše předchozí velení, a chtěl bych vás ujistit, že teď, když velím já, se vše změní. Nemám ve zvyku dělat dlouhé proslovy. Co řeknu, to platí. Je to jasné?" zvolal hlasitě a vojsko jako jeden muž odpovědělo:
"Ano, pane!"
Znepokojeně jsem se rozhlédl po stromech kolem nás, které teď vypadaly ještě zlověstněji. No, jestli někdo předtím nevěděl, že tady jsme, tak teď už rozhodně ano.
"Postavte stany a ubytujte se. Za hodinu je válečná porada," pokračoval náš nový generálmajor a dlouhými kroky přecházel po mýtině. "Rozchod!"
Masa vojáků se v jediný okamžik pohnula a všichni se šli podřídit rozkazům. Vyhledal jsem obličej Grangerové, ale její výraz mi napověděl, že je vše zcela v pořádku. Tak takhle to tedy chodí ve skutečné mudlovské armádě?
"Kde to kempneš?" ozval se vedle mě unavený hlas a já se ani nemusel otáčet, abych věděl, komu patří. Napadlo mě, že bych se s ní znovu rozhádal - třeba by se na mě potom tolik nelepila.
"Někam daleko od tebe," odpověděl jsem pohotově. "Nechci, abys mi v noci lezla do stanu."
Odfrkla si. "Ne každý je takový úchylák jako ty," poznamenala klidně a rozepnula vak, ve kterém se zjevně ukrýval její stan. Ještě chvíli jsem zíral, pak jsem jenom nevěřícně zakroutil hlavou a napodobil ji - nějak jí stoupla sebejistota. Nebo že by taková byla vždy?
Začala pobíhat kolem nevzhledně vypadající zelené plachty a snažila se do zamrzlé země zabodnout kolíky. Chvíli jsem ji pobaveně pozoroval a pak jednoduše zvedl hůlku.
"Erecto!" mávl jsem rukou a ona uskočila, když se můj i její stan náhle vztyčil sám od sebe.
"Takhle je to lepší, ne?" nadhodil jsem zcela zbytečně a jediným pohybem ji vytáhl na nohy. Překvapen zamrkala, ale vtom se poblíž nás ozval jakýsi hluk. Prudce jsem otočil hlavu a spatřil jsem několik vojáků, kteří prchali od okraje lesa se zbraněmi v pohotovosti. Ve stínech stromů se cosi pohybovalo - bylo to velké a temné, a dalo se jenom špatně odhadnout, o co jde.
Okamžitě jsem se rozeběhl tím směrem, a nebyl jsem sám.
"Zpátky!" vykřikl jsem a napřáhl hůlku, zarazil mě však výkřik Grangerové:
"Ne!" otočil jsem se na ni - její oči plály. "Počkej!" Sama v rukou hůlku neměla, když se obezřetně přibližovala k hradbě stromů a pokoušela se prohlédnout stíny - neklidně jsem sebou škubl. Nelíbilo se mi to.
A pak temný obrys vystoupil na světlo mýtiny. Ohyzdné nozdry nasály chladný vzduch, když se okřídlená nestvůra, která se podobala částečně draku a částečně koni objevila na mýtině a roztáhla svá velká kožnatá křídla. Dlouhý černý ocas sebou máchal ze strany na stranu a lesklé temné oči nás zvědavě pozorovaly - vojáci strnule stáli neschopni pohybu a všichni ostatní na tom byli podobně. Zadíval jsem se znovu na tu nestvůru, která mne však i přes svůj ohyzdný vzhled čímsi… přitahovala. Jako by představovala cosi známého, cosi bezpečného. Cosi kouzelnického.
"Testrál," vydechla Grangerová a udělala pár kroků k tvorovi před námi.
"Oř smrti," dodal jsem já a stále nespouštěl hůlku.
"Vůbec ne," namítla a pohladila tvora po jeho dlouhé hlavě - podivný kůň na okamžik přivřel oči a přitiskl se k její malé dlani. "Nepamatuješ si, co nám o nich říkal Hagrid? Jsou vážně užiteční. Jednou jsem na jednom letěla, ale to jsem je ještě neviděla."
Napadlo mě, jestli to myslí vážně, ale raději jsem se snad ani nechtěl ptát.

"Kde to vlastně jsme?" otočil jsem se na našeho generálmajora, který vypadal stále docela konsternovaně, ale po mém dotazu se očividně probral.
"Pán Zla a Pán Temnot se usídlili v rozlehlém hradu necelé dvě míle odsud. Jejich armáda obývá buď prostory hradu nebo jeho přímé okolí - my jsme v lese, který ústí přímo tam. Je to zvláštní - ten hrad vypadá docela zachovale, a to o něm až donedávna vůbec nikdo nevěděl."
Střelil jsem pohledem po Grangerové a zadíval se do jejích očí, které na mne vyděšeně zíraly - oběma nám to došlo ve stejné chvíli.
"Zapovězený les!" vykřikl jsem a ona sebou škubla a odskočila od testrála, který zaječel a zmizel mezi stromy, to ale byla má poslední starost. "Protego totallum!" vykřikl jsem a mávl hůlkou k nebi.
"Salvio hexia!" slyšel jsem Grangerovou, která pobíhala mezi napůl postavenými stany.
"Cave inimicum!" Cítil jsem magické vlny, které se přese mne přelévaly, a cítil jsem se nabitý jako nikdy. Adrenalin zjevně zvyšuje mou schopnost kouzlit. Ten nebo strach.
"Repello centauris!" ozvalo se znovu od vševědky a další kouzlo zpevnilo tu neviditelnou bariéru, která se vytvářela kolem mýtiny.
Vysílali jsme další a další zaklínadla, ale přesto jsem se stále necítil v bezpečí. Byli jsme v Zapovězeném lese - nejnebezpečnějším místě, kam se člověk může dostat, jestli nepočítá sídlo Pána Zla. Byli tu vlkodlaci, kentauři, obři, ohniví psi, krvelačné nestvůry, obrovští jedovatí hadi, testrálové, masožravé rostliny, divocí černokněžníci, duchové a přízraky…
a ze všech míst na zemi, která si mudlové mohou vybrat na stanování se rozhodnou usídlit zrovna tady. Tomu se říká zákon schválnosti.

"Jak jste to tady našli?" zeptal jsem se udýchaně našeho nového velitele, když už jsem vyčerpal veškerou svou zásobu kouzel a bariéra byla tak neprostupná, že by přes ni neprošla ani moucha.
"Zkoumali jsme oblast pomocí družicových snímků. A tato mýtina se nám zdála nejpříhodnější pro usídlení," odpověděl mi škrobeně bezejmenný pomocník velitele. Sice jsem neměl představu o tom, co jsou asi družicové snímky, ale nepůsobilo to na mne moc věrohodně. "Můžete nám laskavě sdělit, majore, co jste to tady právě předváděli?" zeptal se se zvednutým obočím.
"Jsme v Zapovězeném lese," odpověděl jsem a nedokázal jsem potlačit zachvění v hlase. "Nacházíme se na nejspíš nejnebezpečnějším místě v celé Británii. Máme štěstí, že jsme ještě naživu, obzvlášť pokud je vzdálenost mezi touto mýtinou a okrajem lesa necelé dvě míle. Jestli se nepřesuneme zase někam jinam, nejspíš umřeme," konstatoval jsem věcně a rozhlédl se kolem. "Nejezte nic z toho, co tady roste. A moc se nepotulujte kolem. Kdyby vás něco kouslo, řekněte někomu, co chcete mít na hrobě. Na žádné dlouhé proslovy totiž nebude čas."
S tím jsem se otočil a odešel.

***

Seděl jsem před svým stanem a bezmyšlenkovitě si pohrával hůlkou, stále jsem však ostražitě pozoroval tiché stíny lesa. Na tábor se snesla noc a vojáci klidně spali ve svých nově postavených stanech. Z dálky se ke mně nesly tlumené kroky zívající hlídky a šumění lesa. Vypadalo to, jako bychom byli v naprostém bezpečí. Ale samozřejmě by byla naprostá hloupost tomu věřit.

Prsty se mi nepatrně chvěly a jen stěží jsem se mohl vymlouvat na zimu panující kolem nás. Nelíbilo se mi to. Nezáleželo na tom, kolik ochranných kouzel objímá tohle místo, pořád jsme v Zapovězeném lese. Nedivil bych se, kdyby ze země vylezl bazilišek nebo něco podobného.
Ne že bych měl strach, samozřejmě, nebyl důvod. Mohl jsem zemřít každý den a nezáleželo na tom, jestli v bitvě nebo na nějaký hnusný mýtině bůhvíkde. Nebál jsem se smrti. Jen… byl to hnusný pocit, když jsem nevěděl, jestli můžu jít spát. Cítil jsem ty stovky očí, které nás pozorovaly zpoza vysokých stromů a převrácených pařezů a nevěřil jsem jim. Nevěděl jsem, co od nich čekat, ale bylo mi jasné, že nic dobrého.

"Nemůžeš spát?" ozvalo se vedle mě a tráva zakřupala, když se zrzka svezla k zemi vedle mě. Natáhla ke mně ruku s hrnkem kávy, která byla jistojistě stejně odporná jako ta v Surrey.
"Dík," zamumlal jsem a opatrně uchopil hrnek za horní okraj, aby mi nepopálil prsty.
Chvíli mezi námi vládlo ticho, rušené jen občasným usrkáváním horkého nápoje.
"Pozorují nás," vyslovil jsem do ticha pravdu, která mne znepokojovala.
"Máš strach?" položila palčivou otázku a já svraštil obočí.
"Jsem… zneklidněný," odpověděl jsem po pečlivé úvaze.
"Tak to si začnu chystat závěť," ušklíbla se. A opět nastalo zdlouhavé ticho.

"Co sex?" vyhrkla najednou ona a já se málem zadusil vlastní kávou. Chvíli jsem chrchlal a lapal po dechu a pak se na ni vytřeštěně otočil.
"Cože?!"
Jenom pokrčila rameny. "Nemusíme mít vztah, jenom sex. Bez závazků, bez povinností, bez citů." Její oči vypadaly podivně prázdně, když to říkala - napadlo mě, jestli nebylo něco přidané v tom kafi. Ale to bych to cítil taky, nebo ne?
"Tady nejde… o závazky," pokoušel jsem se nějak smysluplně odpovědět.
"A o co jde?" zeptala se věcně a upřela na mne svůj hluboký pohled. Nedokázal jsem odpovědět (protože jsem možná sám tu odpověď neznal).
"Nechceš se mnou mít sex?" vyptávala se dál a já nepřestával věřit svým uším.
"Ne!" zastavil jsem ji asi až moc hlasitě. "O to taky nejde," dodal jsem trochu tišeji. "Je válka, není čas ani příležitost pro vztah," odmítl jsem ji zarputile.
"Ale já ti nenabízím vztah, jenom - ," nenechal jsem ji to doříct.
"Já vím. Ale já s tebou chci mít vztah. Ne jenom sex."
Upíral jsem svůj temný pohled do lesa před námi.
"Aha," zamumlala nakonec, zvedla se a odešla.

V hlavě mi řádil chaos a nedokázal jsem uvěřit tomu, co jsme to tady právě vedli za konverzaci.
Ne vážně. Svět se zbláznil.
Rezignovaně jsem zatřásl hlavou a vydal se do svého stanu, nechávaje za sebou poloprázdný hrnek od kávy a mlčenlivé stíny.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama