16. kapitola - Rozloučení

28. září 2011 v 19:51 | Baobábina |  Prokletí
Proč bych se měl znovu obětovat pro něco, v co ani nevěřím?

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Naproti tomu, jak moc jsem na generálmajora a všechny jeho neustále se mračící společníky (z nichž někteří ani neuměli anglicky) apeloval, neuznal mou výzvu na opuštění Zapovězeného lesa za hodnu projednávání. Ani jsem moc neprotestoval - když jsem spatřil jejich nedostupné arogantní obličeje, jenom jsem se ušklíbl a stáhl. Což o to, já bych se nějak ubránit dokázal, kdyby opravdu na nás cosi z lesa zaútočilo. A nehodlám ze sebe nechat dělat hlupáka a ponižovat se, když je to jenom pro jejich dobro. Koneckonců, kdykoli potom se můžu sklonit nad jejich rozsápané mrtvoly a se zadostiučiněním prohlásit: "Já vám to říkal."
Až na to, že mi to jistě nepřinese takové uspokojení, jako kdybych jim to mohl říct, když by byli ještě naživu - ideální by bylo tak pár vteřin před smrtí, aby si to ještě stihli uvědomit.

Zarazil jsem se nad směrem svých myšlenek. Ne že by mi na nich nějak záleželo a staral bych se o to, jestli jsou živí nebo mrtví, ale přesto - nebyl jsem žádný masový vrah libující si v krvi a roztrhaných končetinách. Šílený sebevrah, to ano. Ale pohled na smrt jiných mne sotvakdo těšil, přestože to většinou byli nepřátelé. Tak proč tak najednou?

Raději jsem odstřihl směr svých myšlenek - ne že bych si neliboval v nekonečném pitvání se ve vlastních pocitech, ale teď jsem na to zrovna neměl náladu - a vešel jsem do jídelního stanu. Grangerová, zrzka a Lockhart Lewis snídali vždycky společně, přesně v šest ráno.
"Chci s vámi mluvit," přerušil jsem jejich uvolněnou konverzaci a schytal tři probodnutí očima.
"Dobré ráno, Draco," protáhla významně vševědka a jakoby nic se stále probírala svými… vážně jedla k snídani fazole? "Myslela jsem, že nesnídáš."
"A já zase myslel, že se chcete dopátrat toho, co znamená ta magie v Devil, nebo jsem se snad pletl?" zvedl jsem obočí a ona protočila oči.
"Tenhle les je přímo nabitý magií. Nemůžeš čekat, že se posuneme někam dál," pokoušela se namítat a dál nevzrušeně snídala.
"To snad posoudím sám," uzemnil jsem ji ostře a můj obličej se proměnil v kámen. Neměl jsem náladu se s ní dohadovat o něčem, co bylo naprosto zřejmé. Já mám přece vždycky pravdu, zatraceně!
Otráveně se na mě zadívala, ale přesto odsunula svůj talíř stranou.
"Sakra, Malfoyi, nedivím se, že tě každej nesnáší," zavrčela, když se protahovala kolem mě s až podezřele tichou zrzkou v patách. Lewis mě jenom probodl pohledem a dál pokračoval ve své snídani, jenom jsem se ušklíbl a následoval je ven ze stanu.

Seděli jsme u mého stanu na okraji lesa. Opíral jsem se o nějaký sloup neodhadnutelného účelu, zrzka s Grangerovou seděly naproti mně a vševědka se mě snažila oslnit svým k smrti naštvaným výrazem. Ubohé.
"Nějaké změny od posledně?" položil jsem jí zcela zbytečnou otázku a ona se nadechla k odpovědi.
"No, ve skutečnosti… jsem o tom přemýšlela," začala váhavě, "a všímala jsem si i věcí, které mi po té době přišly už jako samozřejmost a nikdy předtím jsem o nich neuvažovala."
"Jako třeba?" pobídl jsem ji zamyšleně a úplně jsem do té otázky zapomněl přidat znuděný tón.
"Někdy třeba… cítím nevysvětlitelné emoce," rozhodila rukama a já pozvedl obočí. "Prostě se občas cítím šťastná nebo mám strach, přestože očividně nemám důvod. A jsem si téměř jistá, že ty emoce nepatří mně. Nebo mívám podivné sny, které jakoby patřily někomu jinému. Chodím místy, kde jsem nikdy předtím nebyla, mluvím s lidmi, které neznám."
"To je u snů docela normální," přerušil jsem ji skepticky a ona se ani nehádala, jen pokrčila rameny.
"Takže neznáš jména jako Mundungus Fletcher, Blaise Zabini, Cormac McLaggen, Bill Weasley?" upřela na mne svůj vážný pohled a já se zarazil a nechtíc trochu vytřeštil oči.
"O těch jménech se ti zdá?"
Grangerová na zrzku zírala, jako by ji viděla poprvé v životě.
"Jen občas zachytím i jména," pokrčila rameny a zadívala se někam do strany, "většinou to jsou prostě jenom tváře. Zdává se mi o Armádě Temnoty. Bohužel se však nedostanu k žádnému projednávání strategie, to už bych využila dřív."

Hodnou chvíli mezi námi vládlo pouze ticho.

"Jak… jak často máš takovéhle sny?" vykoktala nakonec Grangerová a uchopila zrzku za zápěstí, ta se však odtáhla a vyklouzla z jejího sevření.
"Tak každou druhou noc. Nebo úplně každou. Je to fajn, aspoň se mi nezdá o mrtvolách," zvedla opět svůj lhostejný pohled. Zatraceně, kdyby aspoň nebyla tak příšerná zima.
"Chci něco zkusit," přerušil jsem je a prudce si vytáhl z rukávu hůlku. Nemohlo mi uniknout, jak se zrzka nevyhnula nedůvěřivému cuknutí, ale přešel jsem to s úšklebkem. "Chytej," hodil jsem jí ten kousek dřeva do klína a ona jej váhavě uchopila do ruky.
"Držíš ji obráceně," protočil jsem oči a natáhl se, abych mohl svou hůlku vložit do její dlaně. Grangerová na mě zírala jako na blázna a já si tak trochu i připadal (rozumnější část mého já právě zkolabovala). Dát někomu svou hůlku… to už chtělo pořádný kopec důvěry. Protože ona s ní mohla udělat prakticky cokoli. Mohla ji zlomit, vypíchnout mi s ní oči nebo cokoli jiného, ale já z nějakého důvodu jsem byl přesvědčen o tom, že to… neudělá. Nevím proč. Asi to byla jedna z těch věcí souvisejících s tou "Chci s tebou mít vztah, ne sex" záležitostí. Stále jsem se cítil trapně a nevěřícně, když jsem si na to vzpomněl - ale teď na to nebyl čas.
"Řekni Lumos," zamumlal jsem a sedl si do sněhu naproti ní, lehce jsme se dotýkali koleny.
"Lumos." Trochu váhavě s hůlkou mávla… a nic se nestalo. "Lumos," zopakovala to nespokojeně, ale opět bez účinku.
"To je v pohodě," ušklíbl jsem se - cítil jsem se podivně klidně. Jako by nakonec bylo lepší, že doopravdy nedokáže kouzlit. No, aspoň některé věci ještě vycházely normálně. Mudlům prostě Lumos fungovat nebude, to je fakt. "Ani jsem nečekal, že to vyjde."
Vzal jsem si od ní svou hůlku zpátky a zasunul jsem si ji do rukávu. "Aspoň nejsi opravdová čarodějka, takže se můžeš uklidnit."
Vstal jsem a oprášil si vojenské kalhot od sněhu. "Dneska se ti v břiše hrabat nechci, máš štěstí. Budu přemýšlet o těch… snech, nebo co to bylo." Nakrčil jsem obočí a potřásl jsem hlavou, pak jsem se beze slova sebral a odešel.

Neušel jsem ani pár metrů, když mne doběhla Grangerová a srovnala se mnou krok.
"Co chceš?" zavrčel jsem podrážděně a zabořil ruce do kapes - dnes jsem měl vážně špatnou náladu.
"Máš ji rád?" zeptala se a v jejím hlase znělo tolik dětské rozpustilosti, že jsem měl chuť ji proklít. "Myslím Angel. Máš ji rád, viď?"
"No jasně," odfrkl jsem si. "Všechny vás strašně miluju, pojďme uspořádat hromadný objetí." Z mého hlasu ironie přímo čišela, ona se však nenechala jen tak odradit.
"Myslím to vážně, Draco," zamračila se. "Opravdu ti na ní záleží?"
"Ano!" vydechl jsem v hraném roztoužení. "Je to láska mého života, dezertujeme spolu z války, přestěhujeme se do Indie, obnovíme kolonii a budeme mít dvanáct dětí. A budeme žít šťastně až navěky. To je romantika, co?" ušklíbl jsem se a ona se zastavila.
"Proč nic nemůžeš brát vážně?!" rozkřikla se najednou a já se na ni překvapeně otočil. Co má zase za problém?
"Proč… proč se pořád schováváš za tu svou ironickou nadřazenost? Proč se pořád musíš chovat jako namyšlený frajírek?" Její pohled obviňoval a pálil.
"Co zas máš, Grangerová?" protáhl jsem znuděně. Vážně jsem nechtěl poslouchat ty její věčný hysterický výlevy, a rozhodně ne dneska.
"Copak jsi vážně tak bezcitný? Nebo se jenom snažíš své city schovat, aby si jich nikdo nevšiml? Myslíš si snad, že když ukážeš nějaké emoce, které má každý normální člověk, že už pak budeš méně nedobytný, méně oslnivý? To se tolik bojíš, že přijdeš o tu svou arogantní auru? Jsi jenom zbabělec a ubožák, nic víc!"
Její křik přitahoval pozornost, odvrátil jsem svou tvář a chystal se k odchodu.
"Zbabělče! Myslíš si, že když utečeš, všechno tím spravíš? Protože to je to jediný, co umíš - utíkat a schovávat se! Nikdy ses ničemu nepostavil čelem! Nikdy!"
"Sklapni," zasyčel jsem mrazivě, hůlku sevřenou v prstech.
"Proč? Bojíš se snad pravdy? I ty musíš něco cítit, Malfoyi, ne jenom chlad a ironii. Jsi ale ubožák, protože bys to nikdy nepřiznal."
"Drž hubu!" zařval jsem a namířil jí hůlkou na srdce, ale ona byla rychlá - jak jsme se během pár minut mohli dostat z v mezích možností normální konverzace až k vzájemnému míření hůlkami?

Nechtěl jsem přemýšlet o tom, co říkala. Byla to Grangerová, ta vždycky jenom hysterčila a nedokázala vymyslet nic kloudného. Ale přesto její slova narážela na jakousi dávno zapomenutou hranu v mé mysli a řinčela jako zvon, který mi vypaloval všechny myšlenky a zanechal ve mně pouze zuřivost - chtěl jsem ji umlčet, zastavit ta odporná slova, která se jí plazila z úst jako jedovatí hadi a sála mi krev. Jakkoli. Sakra, zrovna teď mi bylo všechno jedno.

"Taky jsi jenom člověk, Malfoyi," vysmála se mi a hůlkou mi mířila do obličeje. "Jsi postradatelný Nahraditelný. A kdybys odešel, nikomu tady chybět nebudeš, to mi věř. Jsi jenom chladný, bezcitný a nelidský. Přesně jako tvůj otec."

V hlavě jsem měl najednou úplně prázdno. Stál jsem tam s hůlkou napřaženou a nemohl dýchat, nemohl myslet. Tak takhle to bylo? Takhle zněla celá ta pravda?
Sklonil jsem hůlku a pokusil se o úšklebek, ale můj obličej se zkroutil do něčeho tak žalostného, že jsem raději nechal své příliš dlouhé vlasy, aby mi zakryly tvář. Nepohlédl jsem na ně, když jsem zvedl ze země kámen a zamumlal: "Portus." Nepodíval jsem se na ně ani tehdy, když jsem pocítil známé škubnutí u pupíku a věděl jsem, že je to nejspíš má poslední možnost, než jsem odtamtud doopravdy zmizel.
Protože jsem tam už nemohl zůstat ani minutu. Chtěl jsem pryč, kamkoli, hlavně co nejdál.
Když jsem znovu otevřel oči, naskytl se mi obraz slunce zapadajícího nad oceánem. Přesto však mne ani tento výjev neuklidnil. Sbohem, armádo.

***

Zabydlel jsem se ve Španělsku celkem slušně. Poté, co jsem našel nějakou téměř prázdnou vesnici (v těchto letních letoviscích to mimo sezónu zelo prázdnotou) a domluvil se s někým, kdo uměl aspoň trochu anglicky, jsem si pronajal jedno prázdné apartmá na dobu neurčitou. Vstával jsem v šest, šel se vysprchovat (konečně teplá voda!), pak do místního obchodu pro pár housek a snídal jsem na terase s výhledem na probouzející se moře. Vždy v sedm vyráželi rybáři, kteří si mezi sebou cosi povídali španělsky a smáli se u toho. Po snídani jsem se většinou procházel kolem pobřeží, četl si nějakou knihu nebo jsem šel znovu do obchodu, kde jsem se pokoušel nějak domluvit s pohlednou prodavačkou. Pak jsem buď opět vařil, nebo jsem se šel najíst do místní pizzerie, odpoledne jsem běhal kolem pobřeží (potřeboval jsem si udržet kondici) nebo si půjčil vodní skútr a šel se projet. Večer jsem opět jedl na terase a pozoroval rybáře, kteří se vraceli buď v dobré nebo špatné náladě (podle toho, jaký měli úlovek) a západ slunce, který zbarvoval oblohu do krvava.
Zažíval jsem klid, na který bych si dokázal zvyknout. Žádná válka, žádný studený sníh, nadávky ani křik, jen smích racků a šumění moře. Dokázal jsem si představit, že bych takhle mohl strávit zbytek života. O sezóně bych prodával zmrzlinu a kukuřici. Mohl bych tu zestárnout, za čas se třeba oženit s tou prodavačkou z obchodu a mít smíšené děti.

V noci jsem přemýšlel o tom, co mi řekla Grangerová. Že jsem úplně jako můj otec. Bezcitný, arogantní, nelidský. Její problém byl v tom, že si absolutně nedokázala ani představit, co mi to vlastně řekla. Protože ona to nevěděla. Nevěděla, jak se ke mně můj otec choval, jak jsem jím opovrhoval, jak jsem tak moc nechtěl být jako on, až jsem ho nakonec zabil. Snažila se mne šokovat, uznat, že má pravdu - ale musela být tak krutá? Na krutost jsem byl zvyklý, ale ona přinutila mé staré já, aby se probudilo ze stoletého spánku a zaplnilo mou mysl pochybami.
Měl jsem jim dovolit, aby se ke mně dostali tak blízko? Možná pokud bych si zachoval odstup a neukazoval svoje slabosti, jak mne matka celý život učila, nikdy by se tohle nestalo. Nikdy by mne její slova nemohla tolik zasáhnout. Ublížit… na tom pravém místě. Protože ona věděla kam kopnout. Dovolil jsem, aby to věděla. A možná proto to bolelo ještě víc.
Ten pocit hořké zrady, bublající mi v prsou, jako by kolem mě omotával ty vrstvy, které už byly dlouho odkryté, vrstvy odcizení, lhostejnosti a mrtvolného chladu. Vrstvy, které ze mě dělaly někoho, jako byl můj otec. Ale tohle přece chtěla, nebo ne? Tohle ze mě udělala. A možná… možná jsem nikdy nedokázal být jiný. Možná jsem jenom hledal záminku, abych se mohl vrátit k těm starým způsobům, které tak dobře znám.

A to byl zase můj problém. Ta druhá část mé mysli, ta bláhová a lidštější, si možná chtěla přiznat, že v některých věcech ta otravná vševědka měla pravdu. Že se možná doopravdy schovávám za hradbu ironie a hořkého humoru, abych nemusel ukazovat ty city, které snad ještě někde mám. Že se tak bojím, že by mne někdo mohl zranit, až se nenechám poznat a dělám ze sebe někoho, kým nejsem.
Ale nedala mi snad Grangerová právě za pravdu? Nechal jsem ji přistoupit příliš blízko k tomu mému smyšlenému opravdovému já a ona bodla do těch nejbolestivějších míst ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal. Roztrhala právě ty city, kvůli kterým na mě tolik ječela, na cucky a zlomila tu křehkou důvěru, která mezi námi snad začala vznikat. Bylo to, jako by rozsekla všechny ty mosty mezi námi a já tam zůstal stát na vrcholu propasti jako zapomenutý ostrov, neobjevený a pustý.

A tak jsem odtamtud odešel. Utekl, jak by to nazvala Grangerová. Vždyť to přece říkala, ne? Že jsem postradatelný, nahraditelný. Nemělo tedy smysl tam dál zůstávat. Byl jsem ve válce jenom proto, že jsem si myslel, že právě to nějaký smysl má. Možná jsem se pokoušel odčinit všechny ty nepřiznané chyby, kterých jsem napáchal až příliš. Ale s těmito jedinými dvěma slovy se všechny moje závazky zpřetrhaly a já byl najednou volný… mohl jsem jít, kamkoli jsem chtěl a nemusel jsem se ohlížet zpátky.
Neměl jsem v plánu se tam vracet. Proč taky? Proč jít tam, kde o mě nestojí? Kde mě očividně všichni nesnáší, jak jsem se dozvěděl z těch samých úst, které mne odtamtud vyhnaly? Proč snášet zimu, smrt, Zapovězený les a stupidní velení, když jsem mohl žít tady - se sluncem, mořem, teplou vodou ve sprše a klidem? Proč bych se měl znovu obětovat pro něco, v co ani nevěřím?

Dopil jsem zbytek svého kafe (které bylo mimochodem mnohem lepší než to vojenské) a pískaje si jakousi melodii jsem se vydal do koupelny. Na tenhle život bych si doopravdy dokázal zvyknout.

***

Seděl jsem v poloprázdném obchodě na rozviklané židli a spolu s Catalinou jsem se díval na starou chrčící televizi. Kromě nás byl v obchodě jenom majitel mého apartmá (jediný člověk ve vesnici, který uměl trochu anglicky) a kupoval nějaké víno. V televizi právě běžely zprávy, kde ukazovali jak v nějaké zemi (nerozuměl jsem ani slovu) zjevně dopadl do lesa meteorit a zabil snad stovku lidí, kteří se tam právě zdržovali.
"Kde to je?" zeptal jsem se Cataliny a ona se zatvářila zmateně, dokud muž nepřeložil mou otázku do Španělštiny a ona v pochopení mávla rukama. Ještě chvíli si něco tou hatmatilkou povídali, než muž konečně došel ke kase a zašklebil se na mě.
"Gran Bretaña, er... Velká Británie. Desastres, amigo."
Téměř jsem cítil to ledové ostří, které mi proklálo snad všechny orgány v těle, ale nakonec jsem se přece přinutil k úšklebku. Jestli takhle vypadalo to jejich postradatelný, tak se za chvíli můžou rozloučit s celým ostrovem.
A ne, stále jsem se nehodlal vrátit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama