2. kapitola - Nalezení

22. září 2011 v 16:52 | Baobábina |  Prokletí
Člověk by čekal, že se ho ty noční můry jednou pustí, ale ony byly prostě rozhodnuty zničit mi život.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Odhrnul jsem vstupní plachtu u hlavního stanu a s rukama založenýma na hrudi jsem se opřel o imaginární stěnu. Osazenstvo jediného kulatého stolu ke mně zvedlo své oči. Mnozí z nich se tvářili pobouřeni, jiní vyčítavě, jiní (hlavně tedy ta jejich slavná "Devil") nenávistně.
"Jdete pozdě, pane Malfoyi," promluvil jako jediný velitel. Chladně jsem se na něj podíval a pokrčil rameny (několik z nich zalapalo po dechu, přešel jsem to se sotva znatelným úšklebkem). Generálmajor překvapeně zamrkal, ale já v odpověď jenom vytáhl cigaretu a zapálil si. Celý stan se teď obrátil na druhého muže, v očekávání jeho reakce. Vyzývavě jsem ho pozoroval přes dým, kterým byl momentálně zahalen můj obličej. Jenom si odkašlal a pokračoval, jako by se nic nestalo. Pro sebe jsem se ušklíbl a s pocitem sebeuspokojení jsem začal poslouchat, co říká.
"Takže, jak už jsem říkal," znovu si odkašlal a zatvářil se na chvíli úplně zmateně - směšné, "budeme muset vytvořit strategii. Všichni víme, že se štítaři jsou jejich vojska téměř neporazitelná. Naše ztráty jsou obrovské, zatímco ty jejich minimální. To musíme zarazit. Máte někdo nějaký plán?" přejel všechny tázavým pohledem, ale oni jen bezmocně seděli na židlích a neodpovídali. Postoupil jsem kus dopředu a zamračeně jsem se zadíval na plány, které byly ladem poházené po stole.
"Pane Malfoyi?" zadíval se na mne generálmajor nadějně, ale já mu pohled neopětoval.
"Kdyby mi někdo laskavě vysvětlil, co je to ten štítař, možná bych vám mohl být víc nápomocen," řekl jsem trochu sarkasticky a natočil jsem si jeden plán (nechápal jsem tu jejich zálibu v papíru, byl tak strašný na dotek) k sobě, abych na něj dobře viděl. Jasně jsem vnímal, že muži, přes kterého jsem se nakláněl, nebyl dým stoupající z mé cigarety zrovna příjemný, a cítil jsem opět díky tomu
to vnitřní potěšení.
"Jako bych to neříkala," prohlásila ne zrovna potichu Devil, která seděla vedle kapitána Lockharta (jak jsem ho pojmenoval) a já na ni jen upřel svůj temný zdrcující pohled, který jsem se naučil používat po té, co jsem utekl od kouzelníků. Bylo jasně vidět, že se ošila, což mi úplně stačilo.
"Štítaři jsou snad nejdůležitější článek jejich vojska," odpověděl mi jeden z mladých kapitánů. "V čele vojska vždy kráčí sám Pán Temnot a za ním jsou potom ve čtvercích seskupeny jeho jednotky. Na každý čtverec pak vychází jeden kouzelník, který ho svým štítem chrání - tedy štítař. Naše kulky je minou, bomby vybuchnou nad štítem a jim se nic nestane a zatímco z vnějšku je štít neprostupný, z vnitřku mohou vypouštět jakákoli kouzla. Nemáme prakticky šanci," zakončil svůj projev a já se zamračeně odklonil od prospektů.
"A nikdy vás nenapadlo útočit přímo na štítaře?" zeptal jsem se a oni na mne jen nechápavě hleděli. V duchu jsem protočil oči a dodal: "Myslím tím, že udržet tak velký štít na dost dlouhou dobu, aby mohli bojovat, je dost namáhavé, štítař tedy bude velmi magicky oslabený. Ten štít prostě bude platit na celý čtverec kromě něj," znovu jsem potáhl z cigarety a na okamžik přivřel oči. Přál bych si, aby to nebylo skutečné.
"A jak poznáme, který z nich to je?" nadhodil kapitán Lockhart a zvědavě se na mne podíval. Potlačil jsem znechucenou grimasu a raději odpověděl:
"Vychází z něj určité magické vlny." Opět se všichni zatvářili zmateně a já opět chtěl protočit oči v sloup. "Prostě to neřešte," pokračoval jsem a zašlápl cigaretu. "Já ho poznám a vy zatím zneškodníte čtverec. Ale musíte být hodně rychlí," varovně jsem na ně pohlédl. "Štítaře se brzy pokusí někdo nahradit. Musíte se pokusit zabít co nejvíc z nich, dokud bude ta možnost."
"A co Pán Temnot?" upřel na mě oči jeden z majorů.
"Pokusím se s ním bojovat," odvrátil jsem pohled a obočí se mi nakrčilo ještě víc.
"Pokusíte?" ozvala se Devil posměšně a já ji opět probodl tím temným pohledem, který ji, jak vidno, znervózňoval.
"Pán Temnot je velmi mocný kouzelník. Zná kouzla a kletby, o kterým se ostatním snad ani nechce zdát. Nemá žádné zábrany a zabije každého, kdo mu přijde do cesty. Byla by pošetilost tvrdit, že proti němu mám aspoň minimální šanci," ještě chvíli jsem ji propaloval pohledem a pak se opět odvrátil.
"A co tedy hodláte dělat?" zeptal se generál major se špatně zamaskovaným strachem.
"Doufat na zázrak," pokrčil jsem rameny a znovu si pomyslel, že se pro svou funkci jejich velitel (no, vlastně bych měl říct náš velitel, ale to se mi nechce) naprosto nehodí.
Na chvíli zavládlo ve stanu zaražené ticho, ale pak jsem opět přistoupil ke stolu a sedl si na jedinou volnou židli.
"Má armáda temnoty na své straně nějaké magické tvory?" zvedl jsem oči a pohlédl na generálmajora, který po mém předchozím výroku vypadal stále trochu poděšeně. Když zaregistroval můj pohled, okamžitě opět nasadil neutrální výraz a odpověděl:
"Mnoho. Nejspíš neznáme přesná jména, ale je jich opravdu hodně. Nejhorší jsou ti pavouci," sotva znatelně se zachvěl, a já se v duchu znechuceně ušklíbl.
"Akromantule z lesa?" vstoupil jsem mu do toho.
"Nejspíš," kývl a pokračoval: "pak obrovské ohnivé draky, mohutné obry, armády takových malých skrčků s obrovskýma ušima a očima, kteří ani nemají pořádné oblečení…"
"Domácí skřítci?" přerušil jsem ho znovu s obočím zvednutým vzhůru. Pokrčil rameny a já si jen stěží pokusil představit zrovna domácí skřítky jak zabíjejí mudly. V duchu jsem si odfrkl. Temnota se zjevně nezastaví před ničím. Asi se vážně hodně změnil.
Na chvíli jsem se zamyslel a generálmajor, v domnění, že by měl pokračovat, se znovu nadechl, ale já ho znovu přerušil.
"A co mozkomoři?" zeptal jsem se, ale vzápětí jsem si uvědomil, že vlastně nemohou mít o mozkomorech ani ponětí (mudlové, zabedněnci).
"Mozkomoři?" zatvářil se na okamžik zmateně a já si sotva slyšitelně povzdechl.
"Zažili jste někdy během bitvy takový pocit, že už nikdy nebudete cítit štěstí? Jakoby všechny vaše šťastné vzpomínky něco pohltilo a ve vás zbylo jenom to zoufalství a bolest? Viděli jste někdy takovou strašně zvláštní mlhu, i když bylo neobvyklé období pro mlhy?" podepřel jsem si hlavu rukama, zatímco jsem vysvětloval.
Stanem se ozvalo souhlasné mručení, dokonce i záchvěvy u pár vojáků. Zamračeně jsem pokýval hlavou.
"To jsou mozkomorové," vysvětlil jsem jim. "Pro mudly, to jako pro vás," dodal jsem rychle, "jsou neviditelní, jenom my čarodějové je vnímáme. Živí se pouze dobrými vzpomínkami a pocity. Čekal jsem, že je Pán Temnot naverbuje," znovu jsem trhnul rameny a zadíval se zamračeně na stůl přeplněný hrnky od kávy a pomačkanými prospekty a plány.
"A dá se proti nim nějak bránit?" ozval se znovu jeden z kapitánů. Pořádně jsem si ho prohlédl, měl dlouhé světle hnědé vlasy, sepjaté sponou a výraz v jeho obličeji a očích jasně svědčil o utrpení a bolesti, kterou musel prožít. Navzdory tomu jeho ústa stále zdobil letmý, trochu zahořklý úsměv. Už mi málem začal být něčím trochu sympatický, ale když jsem si vzápětí uvědomil, že je to pouze mudla, odvrátil jsem od něj pohled a odpověděl jsem někam do všeobecna.
"Ne proti všem. Jeden kouzelník zvládne asi tři až pět mozkomorů, a já jsem si jistý, že jich tam bude mnohem víc. Naše šance jsou ve všech ohledech minimální," tak divně vesele jsem se usmál a opřel jsem se o opěradlo židle. Všichni ti slavní vojáci se na mne překvapeně podívali, ale já jen zavřel oči a opět se pokusil předstírat, že jsem někde jinde, třeba na Malfoyovském letním sídle ve Francii. Odkašlání generálmajora mne ale opět vrátilo do reality. Úsměv mi okamžitě vymizel z tváře a já jen zamračeně vstal a přešel opět ke vstupu do stanu.
"Ještě něco důležitého na probrání?" zeptal jsem se chladně a probodl jsem je pohledem.
"Domnívám se, že je to všechno," odpověděl trochu zaraženě velitel a já jen kývl hlavou a vyšel ze stanu, s nezbytnou vráskou mezi obočím.

Vytřeštil jsem oči do tmy kolem sebe a horečnatě oddechoval. Zíral jsem do prostoru kolem sebe v domnění, že přijdou, že se vrátí. Když jsem si uvědomil, že to byl jen hloupý sen, se zaúpěním jsem se svalil do zpocených přikrývek. Unaveně jsem zavřel oči a zakryl si je paží, ale okamžitě se mi opět vybavily jejich tváře. Vztekle jsem zavrčel a vymotal se z dek, které jsem zahodil na podlahu. S nepříjemným rušivým zvukem jsem roztáhl zip vstupní stanové plachty a vylezl ven.
Zaklonil jsem hlavu a lačně se nadechl čerstvého vzduchu, který příjemně chladil mou rozpálenou tvář. Projel jsem si rukama vlasy a nevěřícně zakroutil hlavou. Člověk by čekal, že se ho ty noční můry jednou pustí, ale ony byly prostě rozhodnuty zničit mi život. Ale co. Kdo by tady taky potřeboval spát, že?
Zvedl jsem znovu hlavu a zadíval se na stříbřitý měsíc. Brzy by měl nastat úplněk. Noc vlkodlaků. Ušklíbl jsem se. Byl jsem si téměř jistý, že Pán Temnot chystá nějaký podraz. Ale co. Jedna noc beze spánku mě už nevytrhne.
Sedl jsem si do tureckého sedu na zem a opřel se o kámen, který se válel přímo za mnou. Ze smrti už jsem dávno neměl strach. To přežívání u mudlů mne naučilo nevážit si života. Nezáleželo mi na tom, jestli zemřu nebo ne, protože jsem neměl prakticky žádný důvod k životu. Naopak jsem téměř vítal, že válku nemůžeme vyhrát, protože tu byla pak mnohem větší možnost, že zemřu.
To, co bych doopravdy nechtěl, by bylo dostat se do rukou Pánovi Zla nebo Temnot. Být vystaven jejich mučení. Shnít někde v Azkabanu, až zapomenu mluvit, až zapomenu i své jméno. Až mi nezbude jediná naděje, že by to kdy mohlo být lepší. To vážně raději smrt.
I když to bylo vždycky jenom to "raději smrt". Protože život je jenom ruská ruleta. A je jen otázkou času, kdy všichni skončí s prostřelenou hlavou.
Nikdy mi na ničem nezáleželo. A i když mne ten útěk od kouzelníků změnil, tohle zůstává pořád stejné. Draco Malfoy. Ptali se mě, na čí jsem vlastně straně. Vždycky jsem odpovídal, že pouze na té svojí.
I když jsem chtěl jenom lhát. Ale pravda nakonec taky může být zraňující. Možná v tom tkví její podstata. Že jevždycky zraňující. Nevím. Nezáleží na tom.
S poraženeckým povzdechem jsem se zvedl a zamířil zpátky do stanu, odhodlán vyštrachat někde jednu těch posledních lahviček Bezesného spánku. I když jsem věděl, že bych jimi měl šetřit. A bylo mi to jedno. A byl jsem si jistý, že si to ráno budu vyčítat.
Se zkřiveným obličejem jsem padl zpátky do přikrývek a téměř okamžitě mne obestřela milosrdná tma.

Seděl jsem na zemi u svého stanu a hůlkou jsem vykresloval na povrch kamene, o který jsem se v noci opíral, různé obrazce. Bylo ráno, a vůbec nic se nedělo. Žádné útoky, žádné plánování strategie, žádné morální schůze. Takže jsem měl klid. A napadlo mne, že bych si ten kámen mohl nějak podepsat, aby bylo jasné, čí je tohle stan. Možná to bylo dětinské. Ale měl jsem silnou potřebu udělat to. Prostě… se o to pokusit. Zanechat po sobě nějaký odkaz.
Dobře, tohle už je možná blbost.
Doléhaly ke mně útržky vzdáleného rozhovoru dvou lidí, kteří se stále přibližovali.
"…dneska zase křičel ze spaní. Mám stan hned vedle něj a můžu ti říct, že je to hrozný. Nesmíš ho tak soudit, Angel, kdoví, čím si prošel," ztuhl jsem, když jsem poznal hlas kapitána Lockharta a došlo mi, že asi mluví o mně. Taky mě zarazilo to oslovení, Angel, a vzpomněl jsem si na to, co mi ten samý člověk říkal naposledy.
"Každý z nás si prošel hroznými věcmi, Keithe, to ale nemusí znamenat, že bychom na něj měli brát nějaké ohledy." Ztuhl jsem snad ještě víc. I ten druhý hlas jsem znal, byla to ta známá "Devil", i když tentokrát její hlas postrádal jakékoli známky sarkasmu nebo hořkosti, jimiž byl obvykle prosetý.
"Nemluvím o žádných ohledech, jen si myslím, že bychom k němu měli přistupovat stejně jako ke všem ostatním. Vím, že mu nevěříš, ale z Cornwallu přišel s moc dobrým hodnocením a sama víš, jak neradi ho pouštěli. Nic špatného nám přece neudělal, proč tedy nezkusit navázat s ním třeba přátelství?" Nevěřil jsem svým uším a i když jsem věděl, že za chvíli dojdou přímo k mně, nedokázal jsem se ani pohnout.
"Je to kouzelník, Keithe," vydechla dívka nevěřícně.
"Kouzelník, který stojí na naší straně," připomenul jí on a mne bylo velmi nepříjemné slyšet mudlu, jak se mě zastává.
"Ale -," začala znovu, ale vzápětí se zarazila a zalapala po dechu, ihned mi došlo proč. Pomalu jsem se postavil a se sevřenou čelistí jsem se otočil. Stáli jen pár kroků ode mě a dílem překvapeně, dílem vyděšeně se na mě dívali. Probodával jsem je oba tvrdým spalujícím pohledem a pak jsem jen sledoval, jak rychle odchází. Sedl jsem si opět na zem a pocítil těžko potlačitelnou chuť do něčeho praštit.
Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem tohle. Soucit. Snaha o projevení něčeho, navíc vyvolána mudlou. Bylo to tak… potupné. A zároveň zoufalé, protože mi bylo jasné, že s tím nemůžu nic udělat. Moje zásoby Bezesného spánku budou už velmi brzy vyčerpány a momentálně si nemůžu dovolit vyrobit si nové. A svých nočních můr se asi jen tak nezbavím.
Připadal jsem si tak… slabý. Tak ponížený na jejich úroveň. Tak méněcenný. Tak zbytečný. V duchu jsem vydal něco mezi zavrčením a vzlykem. Zamračil jsem se ještě víc a jediným máchnutím hůlkou jsem dal kameni na zemi jeho konečnou podobu. Vytáhl jsem z kapsy balíček cigaret a roztřesenými prsty vytáhl poslední z nich. Prázdnou krabičku jsem vztekle zahodil, opřel jsem se o ruku a zaklonil hlavu. Přemýšlel jsem, jestli mi za tohle ten život stojí.
Nestojí, to jsem věděl. Ale nemohl jsem dělat nic jiného než to jen rozmrzele nechat být. A nedělat vůbec nic. Jako vždycky.

Zaslechl jsem tiché odkašlání a s nechutí rozlepil oči. Zrovna se mi podařilo nějak dohánět tu strašnou noc, ale opět mi někdo vstoupil do mého výjimečně klidného světa. Zaclonil jsem si oči rukou a zamžoural na toho někoho, kdo stál přímo nade mnou. Vzápětí se mi mezi obočím opět vytvořila ta vráska a já si jen neochotně sedl. Zvedl jsem k ní svůj pohled a ona si dřepla ke mně.
Chvíli bylo ticho, kdy jsem ji já jen zkoumavě pozoroval a ona se nervózně ošívala a zjevně se chystala něco převratného říct. Byla jiná než předtím. Taková… přístupnější. Volnější. Klidnější a optimističtější. Aspoň to z ní vyzařovalo. Angel. Aha, tak proto.
"Víš, mrzí mě to," začala omluvně a mně neuniklo, že mi tyká. Nechal jsem to být a jen zvědavě čekal, co z ní nakonec vyleze. Takovouhle jsem ji neznal. "To, jak jsme se s Keithem bavili o tobě. Vážně jsme tě nepomlouvali, jen… nějak nám nedošlo, že bys to mohl slyšet. Omlouvám se," zadívala se na mne téměř prosebně a já opět pocítil tu touhu nějak jí ublížit, aby opět došel k tomu vnitřnímu uspokojení. Ale nějaké tušení, že by to nebyl dobrý nápad, mne zarazilo v mém počínání, a tak jsem jenom kývl hlavou, na znamení toho, že omluva byla přijata. Váhavě se úlevně usmála a i mně se o trochu zmírnila ta vráska mezi obočím. Čekal jsem, jestli odejde, ale zjevně to neměla v úmyslu. Místo toho vytáhla z kapsy balíček cigaret a jednu si vytáhla.
"Chceš?" natáhla ke mně ruku a já si beze slova také jednu vyndal a mávnutím hůlky jsem obě zapálil. Všiml jsem si, jak se na chvíli zatvářila překvapeně a zmateně, ale pak to přešla jakoby nic a potáhla.

Někdy se všichni chováme podivně. Ve vypjatých situacích. Poté, co jsme zažili nějaké hrůzy. Někdy prostě… děláme zvláštní věci.

Začala vyprávět sama od sebe.
"Táta byl taky voják. Naučil mě střílet a prát se. Chodila jsem s ním běhat. Myslím, že jsem se chovala spíš jako kluk než holka. Pak když ho zabili kouzelníci, vstoupila jsem do armády a strašně rychle jsem se dostala na vysokou pozici, protože měli málo lidí a já prý byla dcera toho Blakea." Ušklíbla se. "Ta válka ještě netrvá dlouho, ale umřelo už hrozně moc lidí. Hodně jsem jich zabila. Kouzelníků. Někteří z nich ani nebyli zlí. Jen prostě nechtěli umřít, a tak museli bojovat. Taky se mi o nich zdá. Přicházejí za mnou a jen mě tak mlčky pozorují. Nikdy nepřestanou. Chtějí, abych taky umřela. Nevím, jestli jim tohle přání splním. Možná bych měla. Možná by to mělo být mou povinností. Nějak splatit ten dluh, který u nich mám. Ale přesto bych si každý večer přála neusnout. Nejde to. Oni se stejně vrátí. A já se jich nedokážu zbavit."
Beze slova jsem zíral před sebe. Ani ona se na mě nepodívala. Jen mlčky dál kouřila svou cigaretu a pozorovala lelkující tábor. Pak odhodila nedopalek do trávy, vstala a oprášila si vojenské kalhoty. Pohlédla na mě, ale já stále jen zamyšleně pozoroval okolí.
"Tak ještě jednou promiň. A přemýšlej o tom." Chvíli tam jen tak postávala, zřejmě čekala nějakou reakci, ale když se ničeho nedočkala, otočila se na podpatku a odcházela.
Až teď jsem na ni pohlédl, na rudé vlasy, povlávající ve větru a vojenskou uniformu, která jí byla znatelně příliš velká.
A potom… jsem odešel zpátky do stanu. A nechtěl jsem připustit své myšlenky.
Ne, vážně. Bylo to šílenství.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama