3. kapitola - Nepojmenovaní

28. září 2011 v 11:51 | Baobábina |  Prokletí
Já byl přece ten zlý kouzelník.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Promnul jsem si oči a potlačil zívnutí. Ta noční bdělost se musela nějak projevit. Znovu jsem se pokusil zaostřit na chabou napodobeninu ovesné kaše, kterou tady rozdávali k snídani a zamlženě jsem přemýšlel, jestli by se s tou kaší dalo něco dělat, kdybych použil pár kouzel. Problém byl ovšem v tom, že jsem žádná kouzla neznal, nikdy jsem neměl zapotřebí upravovat jídlo, když bylo vždycky prvotřídní.
Vzpomínka na mé dětství v Bradavicích a na Malfoy Manor mne bodla do žaludku a já jasně cítil, že do sebe už dneska víc té šlichty nenasoukám. Potlačil jsem zavrčení, prudce jsem se zvedl a kopl do židle za sebou, až se posunula o několik stop dozadu. Hlavy vojáků, kteří seděli poblíž, se zvedly a jejich oči mne zvědavě pozorovaly. Byl jsem příliš vyčerpaný, abych mohl použít svůj "zpražující" pohled, tak jsem to nechal být a odnesl si talíř.
Otočil jsem se, abych se zase mohl jít do stanu utápět ve své sebelítosti, když vtom mi zahradila cestu známá zrzavá kštice.
"Špatná nálada?" zazubila poťouchle a pohodila hlavou, všiml jsem si, že si ty vlasy nejspíš ani nečesala.
Jen jsem něco nesrozumitelně zavrčel a s úmyslem ji ignorovat jsem prošel kolem ní.
"Celej svět se netočí jenom kolem tebe, kouzelníku!" slyšel jsem ji, jak za mnou zavolala, ale byl jsem příliš unavený na nějaké hádky.

Naléhavě jsem vběhl do svého stanu a začal jsem se přehrabovat ve svých věcech. Byl jsem si téměř jistý, že tady mám ještě jeden… ano. Naštěstí ano.
S úlevným povzdechem jsem do sebe kopl lahvičku Povzbuzujícího lektvaru a téměř ihned jsem pocítil, jak se moje oční víčka stávají lehčími. Protáhl jsem si kosti a párkrát potřásl hlavou. Bylo to už mnohem lepší.
I když jsem věděl, že nadměrné používání tohoto lektvaru se nevyplácí, protože po něm potom bolí hlava a taky jsem věděl, že s mé zásoby tenčí, v tom zvláštním záchvatu lhostejnosti jsem na to nehodlal brát zřetel.
Jediným rázným pohybem jsem ze sebe strhl horní část mudlovské uniformy, kterou mne také nutili nosit. Měl jsem pod ní jen bílé tílko, ale to stačilo, dnes bylo na září až překvapivé léto. S trochou nostalgie jsem si vzpomněl na minulé září, na spěšný vlak do Bradavic a Velkou síň, ale téměř vzápětí jsem trhnutím hlavou vzpomínky zaplašil a s mírným ironickým úšklebkem jsem zase zamířil ven ze stanu.
Zastrčil jsem si ruce do kapes a procházel klidným tábořištěm. Až příliš klidným. Od té doby, co jsem dorazil, se nestrhly žádné boje, což bylo jasné znamení toho, že něco není v pořádku. Byl jsem si tím naprosto jistý, koneckonců, přemýšlel jsem o tom celou minulou noc.

Bez vyzvání jsem vstoupil do velícího stanu generálmajora, který na mne upřel nespokojený a téměř přísný pohled, ale moc dlouho mu nevydržel. Jak jsem říkal - byl absolutně k ničemu. Jako velitel, samozřejmě. Jinak to byl ukázkový příklad toho, jak by se obyčejní prašiví mudlové měli chovat ke kouzelníkům, i když je pravda, že na té úctě by ještě mohl zapracovat.
"Majore?" řekl místo pozdravu.
"Svolejte vojenskou radu," nařídil jsem jenom věcně a pak jsem zase odkráčel do tichého tábořiště.

Zašmátral jsem v kapse po balíčku cigaret (byl jsem nucen je koupit od místního zásobovače, bylo to sice ponižující, ale aspoň jsem přišel na to, jak využít mudlovské peníze). Nedaleko se několik vojáků pokoušelo hrát improvizovaný fotbal (mudly velmi oblíbenou hru, jak mi vysvětlili v Cornwallu, nechápal jsem, co na ní vidí, famfrpálu se to ani náhodou nemohlo rovnat) a o kus dál to vypadalo, že se jiná skupinka rozhodla zahrát partičku strip-pokeru. Znechuceně jsem se ušklíbl a potřásl hlavou, aby mi dlouhé vlasy spadly do obličeje. Už dávno jsem si je přestal česat na ten uhlazený malfoyovský způsob. A nejen proto, že jsem to považoval za zneuctění rodinné památky.
Protože já sám jsem byl jakýmsi zneuctěním rodinné památky. Vyvrženec. Krvezrádce.
Ale co, stejně jsem otce vždycky nenáviděl.
Zaklonil jsem hlavu a vyfoukl kouř z cigarety do vzduchu nad moji hlavu. Bylo to lehce povznášející, i když jsem zamerlina nemohl vymyslet, z jakého důvodu.

Seděla u mého kamene před mým stanem. Zahodil jsem nedopalek cigarety a sedl si vedle ní. Podal jsem jí krabičku, kterou jsem stále svíral v ruce a ona si automaticky vytáhla jednu z cigaret. Zašmátrala v kapse a vytáhla mudlovský zapalovač, věc, která dokázala vytvořit oheň. Pomalu potáhla a já si konečně schoval krabičku do kapsy.
Společně jsme zírali na bezmračné nebe, které slibovalo perfektní den.
"Něco se chystá," promluvila po chvíli a přerušila tak to vzácné a neobyčejné ticho, které mezi námi panovalo.
"Já vím," přikývl jsem a obočí se mi opět svraštilo do jedné linky.
"Řekl jsi o tom Jonesovi?" téměř neznatelně ke mně natočila obličej, ale já se na ni stále nehodlal podívat.
"Svolá poradu," odpověděl jsem opět dvouslovně a ona vytáhla něco z kapsy. Konečně jsem na ni zaměřil pohled a zjistil jsem, že to byl malý lískový oříšek.
"Ukradla jsem pár z kuchyně," usmála se, nejevila žádné známky provinilosti. "Chceš?" natáhla ke mně ruku a já si zamyšleně oříšek vzal.
"Mám nápad," podíval jsem se na ni. "Stoupni si," kývl jsem a ona tak zvědavě učinila. Vytáhl jsem hůlku a její výraz se okamžitě změnil na ostražitý, o krok ustoupila. Předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml a hůlkou vyhloubil do země malou díru jen pár stop od kamene, který jsem si přivlastnil. Vzápětí jsem si dřepl na zem a vhodil lískový ořech dovnitř a nechal jsem prohlubeň, aby se opět sama zaplnila hlínou. Pak jsem se postavil a o pár kroků ustoupil, napřáhl jsem hůlku a plně se soustředil na kouzlo, které jsem se chystal provést.
"Maturus fructus," zamumlal jsem a švihl hůlkou. Chvíli se nic nedělo, ale pak se začala půda pod našima nohama lehce zachvívat. Zaslechl jsem, jak tiše vyjekla, ale nevěnoval jsem jí pozornost.
Z hlíny u mého stanu začaly vylézat první výhonky, postupně dřevnatěly, téměř jsem cítil, jak zemí pod našima nohama prostupují nové kořeny. Keř stále rostl a košatěl, listy se zelenaly a zvětšovaly, až nakonec, se objevily první plody. Počkal jsem, než bylo kouzlo úplně dokončeno, pak jsem přešel ke keři a zkusmo se dotkl jedné z jeho větví. Kouzlo se mi povedlo dokonale, téměř jsem se potěšeně usmál.
"Co to bylo?" ozvalo se za mnou dílem vystrašeně, dílem uchváceně. Otočil jsem se na ni a utrhl si z keře jeden ořech. Váhavě ke mně přistoupila a pozorovala, jak ho jím.
"Kouzla nemusí jenom škodit. Jsou i užitečná," prohlásil jsem méně temně než před chvílí a také jí vtiskl jeden z plodů do dlaně, opatrně si ho prohlížela.
"Jsou to úplně normální ořechy," přesvědčil jsem ji trochu chlácholivě. "Jen jsem trochu urychlil růst," pokrčil jsem rameny.
Změnil jsem se víc, než jsem mohl vůbec zaregistrovat. I když jsem si stále pokoušel udržet tu chladnou masku.
Neříkám, že úspěšně. Bylo by to absolutní propírání skutečnosti.
"Trochu," vydechla omámeně a zírala na keř jako na zázrak. Sotva znatelně jsem se ušklíbl a odvrátil od ní svůj pohled (to byl ten pud sebezáchovy).

Náhle se k nám někdo přihnal a já v tom člověku poznal kapitána Lockharta a stěží jsem potlačil zaúpění. Naléhavě se nadechl, ale když si všiml lískového keře, zmateně zůstal stát.
"Keithe," oslovila ho a usmála se na něj.
"Jsem blázen nebo tady ten keř ještě před pěti minutami nebyl?" poškrábal za na hlavě Lockhart a já protočil oči v sloup. Mudlové.
"On ho vyčaroval," objasnila mu to a pokynula hlavou směrem ke mně, stál jsem k nim otočený zády. Zamračil jsem se, nelíbilo se mi, když o mně mluvili, jako bych tam nebyl.
"Vážně?" podivil se Lockhart, ale pak se zarazil a rychle změnil téma. "Morris svolává vojenskou radu, měli bychom tam jít," vyhrkl a pak se oba vydali rychle pryč, stihl jsem ještě zareagovat jeden její pohled, ze kterého se nedalo nic vyčíst.
Nespokojeně jsem trhl hlavou,jako bych odháněl neexistující mouchu a s hlavou upřenou na rozpraskanou prašnou zem jsem se vydal za nimi.

"Majore Malfoyi, mohl byste nám laskavě objasnit, proč jste si přál, aby byla svolána vojenská rada?" zamračil se na mě generálmajor a pohledy všech se ke mně stočily. Zaostřil jsem na ně pohled a v duchu si povzdechl, bude tak obtížné je přesvědčit. V jejich zaslepenosti jsou naprosto neschopní.
"Potřebuji všechny vaše nábojnice," pronesl jsem věcně do ticha, které ovládlo místnost. Po mém prohlášení se jí rozezněl šum a téměř všichni se tvářili ostražitě a nespokojeně.
"A k čemu?" zeptal se jeden z plukovníků lehce výhružným tónem, potlačil jsem nechuť a touhu proklít jej na místě.
"Abych je mohl proměnit ve stříbro," oznámil jsem jim znovu věcným tónem a znovu se ozvaly ty hlasy. Zvedl jsem ruku, abych je zarazil a začal jsem vysvětlovat sám od sebe, abych nemusel poslouchat jejich stupidní dotazy.
"Dnes v noci je úplněk. Pán Temnot má určitě početnou armádu vlkodlaků a jedině stříbro je dokáže zastavit nebo zabít, kromě kouzel, samozřejmě. Bez stříbra budete nahraní a Pán Temnot bude mít vítězství téměř v ruce. Ale když jeho útok odrazíme, dokážeme mu, že nejsme tak neschopní, jak si myslel," založil jsem ruce na prsou a pozoroval jejich výrazy.
"Je tu ale jeden problém, majore," promluvil jako první generálmajor a tvářil se lehce jízlivě, něco, co bych od něj nečekal. "Jak víte, že ti vlkodlaci," dal na to slovo důraz, "skutečně přijdou? Ještě nikdy jsme se tady s nimi nesetkali," pozvedl obočí a čekal na mou odpověď.
"Intuice," odpověděl jsem nevzrušeně a on se posměšně ušklíbl.
"Má pravdu," ozvalo se nečekaně vedle mne a já nebyl jediný, kdo se zatvářil trochu překvapeně. Zrovna od bych to nečekal a ostatní asi také ne.
Při pomyšlení, že bych měl být stejný jako oni, jsem se opět hromově zamračil.
"Podívejte se ven," pokračovala pevně a pokynula rukou směrem k východu ze stanu. "Už pět dní jsme nebojovali. Není to až podivně dlouho? Na Pána Temnot určitě," naklonila se k Morrisovi a opřela se oběma rukama o stůl.
"Je to jedinečná příležitost," přidal se i kapitán, kterého jsem si všiml minule. "Tahle noc je pro armádu Temnoty jedinečná příležitost, pokud skutečně mají vlkodlaky," přistoupil o krok blíž ke stolu a generálmajor se při tom obléhání musel cítit značně nepohodlně, jeho napjetí a nervozita byly téměř cítit ve vzduchu.
"Ale to je právě to!" stále se nedal odbýt. Svým způsobem mi připomínal Popletala - byl jsem dvojnásob zhnusen. "Nevíme, jestli je skutečně mají nebo ne!"
"Ať tak nebo tak, nemáme co ztratit," pokrčil jsem znovu rameny a snažil jsem se působit přesvědčivě. Nečekaně se ozval někdo z davu přítomných a jeho drzý hlas mne přiměl ztuhnout na místě.
"Kromě našeho sladkého spánku," prohlásil jízlivě a všichni jsme se na něj otočili. Zaregistroval jsem pohledy Lockharta a zrzky, jak se na vteřinu stočily ke mně a rozčílilo. Podíval jsem se povýšeně a tím zdrcujícím pohledem na vojáka, který to pronesl, a který se právě teď tvářil, jako by nejraději splynul s celtou stanu, i když se mu to celkem přesvědčivě dařilo maskovat.
"Vaše jméno, vojáku?" promluvil jsem neúprosně a udělal jsem pár kroků směrem k němu, tvářil jsem se jako lovec, pozorující svou oběť.
"Vojín Carter," vysunul bojovně bradu, ale stále se mu trochu třásl hlas. Já byl přece ten zlý kouzelník. Nebo jsem si na něj aspoň hrál.
"Už jste byl někdy v opravdové bitvě, pane Cartere?" zeptal jsem se ho ledově a nyní naše obličeje dělily pouze palce, blíž k němu jsem nehodlal jít, ještě bych mohl něco chytit.
"Ano, pane," odpověděl a stále se pokoušel o jakousi vzdorovitost. Byl to jenom fracek. Špinavý mudlovský fracek.
"A už jste někdy někoho zabil, vojíne?" pokračoval jsem ve výslechu a posměšně jsem zvedl obočí - opravdu jsem se tvářil jako lovec.
"Ne, p-pane," konečně jej zradil hlas a já se potěšeně usmál - samozřejmě to nebyl pravý úsměv. Přes své počáteční přesvědčení jsem se k němu naklonil ještě blíž a přímo do obličeje jsem mu zasyčel:
"Tak to se nedivím, že stále ještě máte sladký spánek." Vzápětí jsem se znechuceně odklonil a nechal jsem ho tam třesoucího se stát.
Začal jsem přecházet po malém prostoru ve stísněném stanu a nedíval jsem se ani na jednoho z vojáků.
"Přeměním vaše náboje na stříbro, a to pak zastaví vlkodlaky. Jediné co budete muset udělat je, že zůstanete déle vzhůru a zaujmete pozice u stanů. Nemůžete nic ztratit," konečně jsem se podíval na generálmajora, který ještě chvíli zamračeně přemýšlel a pak sotva znatelně kývl. Jediným rázným pohybem jsem se otočil na podpatku a vykráčel jsem ven ze stanu, opět dokonale znechucený mudlovskou kulturou, inteligencí a mentalitou.

Téměř jsem se nedovažoval dýchat, když jsem napůl seděl napůl ležel ve vysoké trávě před tábořištěm. Byl jsem postaven do přední linie, ale nebyl jsem si jistý, jestli to byl dobrý nápad, protože po celoodpoledním přeměňování nábojnic na stříbro jsem se cítil stejně vyčerpaný jako ráno, ale další užití Povzbuzujícího lektvaru jsem nemohl riskovat. Nicméně, strategický plán sestavovali beze mě, takže jsem s tím nemohl nic udělat.
Prozkoumával jsem očima tmu před sebou, hůlku křečovitě sevřenou v pravé ruce. Obloha byla stále jasná - bílý úplněk na ní posměšně a obnaženě zářil. Byli blízko. Cítil jsem to.
Zdálky se ozvalo tlumené zavytí a já se sotva znatelně zachvěl. Už se blížili. Sevřel jsem hůlku ještě pevněji, až jsem se bál, že se mi ten křehký kus dřeva rozpadne pod rukama.
Spatřil jsem první z nich. Běželi neslyšně, jako stíny, ale stále byli příliš daleko na to, abychom s nimi mohli bojovat. Zápasil jsem s nutkáním vyskočit a vyslat nějaké kouzlo, protože pohled na strašlivého nebezpečného vlkodlaka se šedivou kůží, horečnatě lesknoucíma se očima a vyceněnými zuby mne zrovna nenechával klidným.
Trhaně jsem se nadechl a trochu sebou zavrtěl, ještě bylo příliš brzy útočit, i když jsem se celý chvěl nervozitou a napětím.
Vlkodlaci se zastavili a ten první zavětřil ve vzduchu. Nemusel bych být příliš inteligentní na to, abych pochopil, že to byl Fenrir Šedohřbet. Znovu jsem se zachvěl.
Nejstrašnější z vlkodlaků. A já tady sedím přikrčený mezi mudly. Jsem předem zatracený.
Znovu se začali neslyšně přibližovat, teď už pomaleji. Už byli jenom dvacet metrů od nás, už jenom deset metrů.
Když jsem už mohl vidět i žlutavé bělmo jejich očí, nevydržel jsem dále čekat, vyskočil jsem ze země a okamžitě jsem začal pálit kletby na všechny strany. Jako jeden muž se po mně zvedli i všichni ostatní a s jekem začali střílet stříbrnými kulkami po vetřelcích. Ti, které to zasáhlo, se svalili na zem v mukách, ostatní začali překvapeně a zmateně couvat. Využili jsme momentu překvapení a vtrhli mezi ně, ale vlkodlaci se rychle vzpamatovali a zaútočili tesáky a drápy. Vytřeštil jsem oči, když jsem si uvědomil, jak moc jich ve skutečnosti je. Víc, než bych si dokázal představit i v těch nejhorších nočních můrách.
Trhl jsem sebou a opět jsem po nich začal metat kletbami. Nezatěžoval jsem se nějakým složitým uvažováním, Avada kedavra byla dost univerzální na to, abych ji mohl používat hromadně.

Byli všude. Zabil jsem jednoho a vzápětí se objevil další, ještě krvežíznivější. Čím více jich padlo k zemi, tím více jich narůstalo a já si zděšeně všiml, že se jim podařilo zabít několik mudlů.
I když smrt byla stejně to, po čem jsem celou dobu toužil.
Potřásl jsem hlavou a přinutil jsem se zapudit ty myšlenky.

Ještě s větší vervou jsem se vrhl do boje, i když jsem ve tmě téměř neviděl na krok. Náhle se kolem mne mihla šmouha zrzavých vlasů a já slyšel, jak vyjekla, když ji jeden z vlkodlaků srazil k zemi a chystal se na ni vrhnout. Bez přemýšlení jsem ho odhodil zeleným zábleskem a dalším pohybem jsem jí podal ruku a vytáhl ji na nohy. Téměř okamžitě začala střílet někam za mé rameno - vlkodlak, který na mne skočil zezadu se mne nestihl ani dotknout. Pohlédli jsme na sebe a v jediném okamžiku jsme si absolutně porozuměli.
Znovu jsem začal útočit, pral jsem se se svou únavou, ale adrenalin mne probouzel více, než bych si myslel, že by mohl.

Bojovali jsme hodiny. Kdybych na to měl čas, nevěřícně bych zíral na nevyčerpatelnost mudlů, ale pořád tu bylo hodně vlkodlaků, které bylo třeba porazit, třebaže se jejich zástupy znatelně tenčily.
Nejstrašnější z nich byl samozřejmě Šedohřbet. Vyhýbal se kulkám i kouzlům, jen se krvežíznivě vrhal na hrdla bezmocně ječících vojáků. Použil jsem na něj neverbálně zezadu kouzlo, které ho odhodilo o pár metrů dál - nemohl jsem použít smrtící kletbu, protože ta se neverbálně vyslovit nedala.
Zuřivě se zvedl ze země a upřel na mne svůj běsnící pohled zrůdy. Bylo už téměř ráno a zbývalo pouze několik málo vlkodlaků. Sevřel jsem hůlku a díval se, jak se ke mně pomalu blížil, teď jsem si já připadal jako kořist.
Náhle Šedohřbet ztuhl a zmučeně zavyl, zatvářil jsem se zmateně, ale vzápětí jsem pochopil. Měsíc právě mizel za obzorem - vlkodlaci se začali přeměňovat zpátky. I když teď už vlastně jen jeden vlkodlak, všichni ostatní byli mrtví.
Několikrát sebou škubl a já dílem znechuceně, dílem uchváceně, neschopen odtrhnout pohled, pozoroval tu bizarní proměnu. Jeho kosti se zkracovaly a lebka jakoby smršťovala. Vydal poslední nelidský výkřik, a pak se zhroutil na kolena a sípavě oddechoval.
Popošel jsem blíž k němu, i když jsem si uvědomoval, jak je to nebezpečné, a on, jakmile mne znovu zahlédl, se po mně zuřivě vrhl. Jedinou dobře mířenou ranou pěstí jsem jej opět poslal k zemi a namířil na něj svou hůlkou. Bylo to něco posvátného, udělat tohle. Protože Fenrir byl také jedním z těch, které jsem znal.
Celé zbývající a nezraněné vojsko přešlo směrem k nám, podívat se na posledního vlkodlaka.
"Draco Malfoyi," posměšně zasípěl, z koutku úst mu vytékala krev. "Nikdy nemůžeš zvítězit," trhaně se zachechtal, ale znělo to jako zvuk ze záhrobí. Přešel jsem k němu blíž a sáhl pro něco do kapsy.
"Já vím," kývl jsem temně a vzápětí jsem mu zarazil stříbrnou střenku dýky přímo do srdce.
Trochu překvapeně se na nůž podíval, pak upřel poslední pohled na mne, a vzápětí jeho oči vyhasly a on se zhroutil na pražnou zemi.
Vytáhl jsem mu dýku z hrudi a cítil jsem na svých zádech ty desítky pohledů. Očistil jsem vlkodlačí krev hůlkou a pak jsem se znovu napřímil. Upřel jsem svůj pohled k lesu, který byl jenom pár desítek stop daleko a téměř jsem ho tam viděl, jak tam stojí s šokovaným a rozzuřeným pohledem.
"Prohrál jsi, Harry Pottere!" zakřičel jsem směrem k lesu a pak jsem se s vítězným pocitem otočil a šel jsem se podívat na ztráty, které naše vojsko utržilo.
A tehdy jsem byl příliš v deliriu na to, abych si toho všiml.
Možná to byla tehdy moje největší chyba.
Protože tehdy jsem měl ještě šanci to zastavit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama