4. kapitola - Ztracení

28. září 2011 v 12:03 | Baobábina |  Prokletí
Když umřít, tak umřít.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Ztráty byly velké. Ale stále to bylo lepší, než kdyby byly obrovské. Na to, jak dlouho jsme bojovali, přežilo překvapivě mnoho mudlů, ale stále to nebylo dost na to, abych je mohl začít obdivovat (koneckonců, mohli by bojovat klidně i týden v kuse a nestačilo by to).
Téměř stejně rychle, jako se předtím objevil adrenalin, nyní zmizel, a já se ocitl na pokraji naprosto destruktivního vyčerpání. Podlomila se mi kolena a já se musel zapřít o nejbližší strom, abych neupadl. Jedině Malfoyovská pýcha a dobrý pocit z vítězství mi daly sílu zase se postavit na nohy, i když to bylo opravdu obtížné.
Zmučeně jsem vydechl a téměř se doplazil do stanu. Vyčerpaně jsem se svalil na podlahu a pokusil jsem se Acciem přivolat další lahvičku Povzbuzujícího lektvaru - ale nic se nestalo. Zoufale jsem zaúpěl - ta ranní dávka tedy byla vskutku ta poslední lahvička. Jak jsem se nyní proklínal, že jsem ji takto promrhal. Byl jsem na smrt vyčerpaný.
Ztěžka jsem vydechl a pokusil se alespoň doplazit na matraci, abych se z toho vyčerpání mohl vyspat, i když jsem si byl vědom toho, že na spánek není čas. Nedokázal jsem se pohnout ani o píď a to mne donutilo vztekle zavrčet. Byl jsem neschopnější než nějaký mudla. V posledním zoufalém pokusu jsem se snažil levitačním kouzlem přenést sám sebe na matraci, ale byl jsem naprosto vyprahlý i po magické stránce.
Potřeboval jsem kafe. Ne, potřeboval jsem víc než kafe. Potřeboval jsem krev, protože z té rány na stehně už mi jí uniklo příliš mnoho. Potřeboval jsem taky nějaké živiny, protože jsem neměl z čeho brát energii. A potřeboval jsem spát - ale rozhodně jsem nemohl usnout teď, protože to by se rovnalo sebevraždě.
I když jsem chtěl vždycky umřít. Ale ne takhle. Ne na špinavé podlaze mého stanu, neschopen udělat ani jeden pitomý pohyb. Chtěl jsem zemřít v boji, s hůlkou v ruce a odhodlaným výrazem ve tváři. Jako voják. Ne jako obyčejný slaboch, který se ani nedoplazil na matraci.

Myšlenky jsem měl jasnější než kdy předtím, přestože jsem cítil, že ve mně už nezbývá moc života. Sakra! Pitomej Merlin, za tohle určitě mohl on. Teď jsem mohl už jedině začít sepisovat závěť a kát se za své hříchy.
Když umřít, tak umřít.
Pokoušel jsem se ignorovat, že ležím na zaprášené podlaze jako ochrnutý mrzák. Znovu jsem byl na Malfoyovském letním sídle ve Francii. Zavřel jsem oči a plně se oddal té představě, na tváři se mi po dlouhé době objevil malý úsměv. Všechno bylo najednou klidnější, i bolest ustávala. Zbývalo tam jenom vejít, odpoutat se od špíny, bolesti a zabíjení. A jak by zrovna to mohlo být tak těžké?
Náhle jsem něco zaslechl. Jako lidský hlas, ale nedokázal jsem se přimět mu plně naslouchat, i když mne napůl vytáhl z toho mého letního výjevu.
Byl jsem pořád ta troska. Ležící na špinavé zemi. Slabý, opuštěný, neschopný.
"Hej, kouzelníku, vyhráli jsme!" odhodila plachtu čísi ruka a zrzavé vlasy nakoukly do stanu, rozjařený výraz se však vzápětí změnil na zděšený.
Sípavě jsem se nadechl, nevěděl jsem, jestli to bylo naposledy.
"Bože můj," vydechla a pak se ode mne odvrátila, cítil jsem, že to nebylo dobré, protože jsem na ni přestal soustředit svou pozornost a vracel jsem se zpátky do toho mého ráje.
"Nosítka!" zakřičela někam ven ze stanu a pak ke mně přistoupila. Přiložila mi prsty ke krční tepně a pak si všimla ran na mém břiše a na mém stehně. Zalapala po dechu a já jsem spíš cítil - oči jsem měl stále zavřené - jak se její výraz mění na stále zděšenější.
"Ty kreténe, co sis, ksakru, myslel?" vyjekla panicky, ale to dovnitř už vstoupili dva vojenští lékaři s nosítky, na které mne vzápětí naložili.
Proplouval jsem mezi vědomím a bezvědomím, na hranici mezi světlem a tmou a jasně jsem cítil, že bych měl zůstávat ve tmě, přestože jsem
toužil po něčem úplně jiném. Pokusil jsem se znovu nadechnout a zčásti se mi to povedlo, byl jsem tak vyčerpaný.
Chtělo se mi stále víc a víc spát, bojoval jsem sám se sebou, se svým přesvědčením, se svou posedlostí smrtí. Nemohl jsem to přežít. Ale nemohl jsem to ani vzdát. Protože, při všem Merlinově spodním prádle, Malfoyové se nikdy nevzdávají. A mohl jsem být hanba rodiny, krvezrádce a vyvrženec, pořád jsem byl Malfoy. A to znamenalo řídit se jistými pravidly.
Nevím, k čemu mi všechny tyhle řeči byly, když všechny myšlenky zmizely v té mlze a já se propadl do náruče životberoucího spánku.

Malátně jsem rozlepil oči a několikrát se pokusil zamrkat, ostré bílé světlo mi propalovalo díru do očí. Trhaně jsem vydechl a uvědomil jsem si, že mám hroznou žízeň. Polkl jsem a pokusil jsem se posadit, šlo to až překvapivě dobře. Pomalu mi začínalo docházet, co se vlastně stalo, jak jsem málem zemřel ve svém stanu. Ale někdo mě zachránil - v zápalu přemýšlení jsem nakrčil obočí - ta všetečná zrzka. Ano, přišla a našla mě, napůl mrtvého.
Zaúpěl jsem a svalil se zpátky do peřin. Ta hlupačka. Mohla mě nechat umřít a místo toho mne zachránila.
I když jsem vlastně nechtěl umřít. Nebo chtěl? Znovu jsem nakrčil obočí. Někdy jsou mé myšlenky tak šílené, že nedávají smysl ani mně samotnému.
To světlo mě začínalo otravovat. V duchu jsem zavrčel a znovu si sedl, prohlédl jsem si ránu na noze a na břiše - vypadaly až překvapivě dobře na to, že byly způsobeny vlkodlačími drápy - a jako doktor samouk jsem usoudil, že jsem naprosto schopen dál bojovat a normálně fungovat. Také jsem si uvědomil, že mám v kufru ještě jeden hojivý lektvar, možná už bude také poslední, ale lepší ho využít teď, než si jej schovávat na nějaké příště, které také vůbec nemusí přijít.
Potlačil jsem bolestivé zaúpění a zvedl jsem se z postele; s potěšením jsem si uvědomil, že má hůlka leží na improvizovaném nočním stolku (tak trochu jsem očekával, že ji rozlámou a spálí, no co, byli to přece mudlové) a vojenská uniforma je přehozena přes židli u mé postele. Zrovna jsem se natahoval pro kalhoty, když se ve vchodu do stanu objevilo několik vojenských lékařů.
"Majore!" zvolalo několik z nich zděšeně. "Okamžitě se vraťte zpátky na lůžko!" Tím asi mysleli tu prolezlou matraci. Děkuji, nechci. V duchu jsem se ušklíbl.
"Ale já už jsem úplně v pořádku," začal jsem namítat a připadal jsem si opět jako student v Bradavicích, který domlouvá madame Pomfreyové.
"Bez diskuzí!" prohlásil nesmlouvavě vedoucí lékař a zatlačil mne zpátky na matraci. "Při jakémkoli prudkém pohybu by se vám ty rány mohly znovu protrhnout a to by pro vás mohlo být osudné."
Nespokojeně jsem zavrčel, ale nechal se uložit zpátky na matraci. Pak mě však něco napadlo a uchopil jsem lékaře za rukáv.
"Mám ve stanu Hojivý lektvar," upřel jsem na něj přesvědčovací pohled. "Vyléčí mne, jen jej potřebuji donést. Je v mém kufru, je to taková dřevěná krabice. Může tam někdo zajít?" Uvědomoval jsem si, že jsem jej o něco požádal a uvědomoval jsem si, že doprošovat se mudly bylo pod moji úroveň, ale situace byla natolik kritická, že jsem své činy dokázal ospravedlnit. Alespoň v duchu.
Lékař se na mne ještě chvíli mračil a pak kývl na své pomocníky, kteří stáli u vchodu do stanu a pozorně sledovali celý náš rozhovor. Ti vzápětí odešli a já znovu padl do polštáře a raději zavřel oči, aby mě do nich tak nebodalo to ostré světlo.
Nevěděl jsem, jestli se vrátili na hodinu nebo za dvě minuty - neusnul jsem, ale přestal jsem věnovat pozornost času -, jisté jen bylo, že když konečně přinesli mou už značně vyprázdněnou truhlu na lektvary, připadal jsem si malátnější než předtím. Neochotně jsem otevřel oči a z baněk v mé truhle neomylně vytáhl tu s hojivým lektvarem, kterou jsem do sebe vzápětí obrátil. Okamžitě jsem pocítil, jak se mým tělem rozlévá nový život, rány se zacelily a já se hned cítil zdravější a hlavně živější.
Úlevně jsem vydechl a zvedl se z matrace, lékař na mne jenom vyjeveně zíral.
"Majore!" zvolal znovu. "Říkal jsem vám snad, že máte zůstat v klidu!" vypadal naprosto šokovaně, já jsem si dovolil úšklebek, byl jsem rád, že se konečně necítím jako chodící mrtvola.
"Ano, protože by se mé rány mohly znovu otevřít. Ale vážený pane," nasadil jsem jízlivý tón a odhrnul jsem si tílko v místech, kde ještě před pár minutami zela sešitá (ty jejich mudlovské praktiky byly tak primitivní a barbarské!) rána, po které ovšem teď nebyla ani stopa, "jak by se mohla otevřít, když tam žádná není?" nadzvedl jsem vyčkávavě obočí a doktor si jenom vyjeveně sundal brýle a zíral na mou neporušenou kůži.
Nemohl jsem si pomoct a musel jsem se rozesmát, přestože bych jako správný Zmijozel měl zachovat chladnou tvář. Oblékl jsem si vojenské kalhoty, sebral jsem svou hůlkou a jediným mávnutím jsem zavřel truhlu na lektvary a poslal ji zpátky do svého kufru. Pak jsem si hůlku zastrčil za opasek mých kalhot a vojenskou košili jsem si přehodil přes rameno, stále bylo dost teplo. Zastrčil jsem ruce do kapes a uvolněně jsem vykráčel ze stanu, cítil jsem se lépe než kdy předtím, a nemyslím, že to bylo všechno způsobeno jen tím Hojivým lektvarem.

Vylezl jsem do odpoledního slunce, nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale bylo mi to nějak podivně jedno. Zamířil jsem neomylně do velícího stanu, pokud budu mít štěstí, narazím zrovna na poradu.
Odhrnul jsem vstupní plachtu a zamžoural dovnitř, byla tady až přílišná tma na to, jak venku pražilo slunce.
"Major Malfoy," promluvil generálmajor a mně se zdálo, že vypadá i trochu potěšeně, že mě vidí, vážně jsem nechápal proč.
Přejel jsem očima několik postav v místnosti, byl tam generálmajor, kapitán, kterého jsem si už několikrát všiml (ten se svázanými vlasy), dva majoři, kteří nestáli za zmínku a zrzka, která mne propalovala pohledem, ze kterého jsem nedokázal nic vyčíst.
"Jak dlouho jsem byl… mimo?" zeptal jsem se věcně. Nechtěl jsem říkat téměř mrtvý, přestože to byla pravda, ale pouze by mi to připomnělo, o co jsem vlastně přišel.
"Pouze jeden den, majore," odpověděl stejným tónem velitel.
"Ztráty?" nadhodil jsem další otázku.
"32 mrtvých, dalších 18 zraněných, někteří těžce. 156 přeživších," odpověděl mi v číslech. Přikývl jsem, ta data mne neuspokojila.
"Přijedou ještě nějaké posily?" zamračil jsem se na ně a generálmajor se zatvářil lehce zmateně.
"Neplánovali jsme to," zavrtěl odmítavě hlavou a já se v duchu podivil.
"Neplánovali?" zopakoval jsem to překvapeně. "Pane, obávám se, že to bude nutné. Pán Temnot se jistě s porážkou nesmířil a brzy zaútočí znovu a mnohem tvrději. Ty posily jsou nutné," pokoušel jsem se ho přesvědčit, přestože bylo v jeho zájmu mě prostě poslechnout a víc se s tím nezabývat.
"Beru na vědomí," kývl hlavou a mně v tom jediném okamžiku došlo, jakou úctu ke mně vlastně chová. Po tom útoku vlkodlaků, který jsme úspěšně odrazili, a který jsem předpovídal, ve mně vkládá už mnohem větší důvěru než předtím. No hurá.
Náhle se ozvala houkání sirény a já prudce trhnul hlavou směrem k táboru venku. Vojenský poplach už jsem zažil několikrát v Cornwallu a moc dobře jsem věděl, co znamená - kouzelníci.
Vyběhl jsem ze stanu ven a zamířil k volnému prostranství, na kterém jsme bojovali včera, vytáhl jsem hůlku a schoval se za jeden ze stanů, který byl úplně v popředí, za mnou se pak seskupilo několik dalších vojáků.
Chvíli jsme neviděli vůbec nic, pak se ale z lesa vynořil jediná postava, kterou jsem nedokázal identifikovat. Vyčkával jsem a stále jsem na tu postavu mířil hůlkou, byla ale příliš daleko na to, abych ji mohl zasáhnout. Adrenalin mi opět koloval v žilách, i když se tentokrát nejednalo o smečku vlkodlaků ale jediného kouzelníka.
Nevěděl jsem, co má Pán Temnot v plánu, ale bylo mi jasné, že to není nic dobrého.
Postava se přiblížila ještě blíž a já rozeznal něco, co mi málem vyrazilo dech, měla totiž nad hlavou zvednuté prázdné ruce - vzdávala se. Téměř vzápětí jsem ji poznal, byla to ta Potterova věrná kamarádka Grangerová! Mé překvapení se stupňovalo, ale nezapomněl jsem na hůlku, kterou jsem svíral v prstech - nyní už byla dost blízko na to, abych ji mohl zasáhnout.
"Expelliarmus!" vykřikl jsem a švihl hůlkou, ta její vylétla z jejího rukávu a vklouzla mi přímo do ruky. Bylo vidět, jak se zarazila a prozkoumává své okolí, byli jsme ale téměř neviditelní, já se svou a její hůlkou a vojáci se samopaly.
"Homenum revelio," zamumlal jsem vzápětí, ale nic jsem nezjistil, šla tedy sama. Využil jsem jejího stále trvajícího překvapení a znovu jsem vykřikl: "Pouta na tebe!" Z mé hůlky okamžitě vyšlehly lana jako šlahouny a obmotaly se kolem jejích kotníků a zápěstí.
Vyšel jsem zpoza svého úkrytu a s hůlkou namířenou na ni jsem k ní pomalu přistoupil. Byla to vážně Grangerová, i když s roubíkem (také vytvořeným mým kouzlem) nebyla téměř poznat. V jejích očích jsem poznal válku, ale rozhodně jsem ji nemínil litovat nebo s ní cítit soucit a pochopení.
"Grangerová," promluvil jsem nevěřícně. "Zrovna od tebe jsem nečekal, že přijdeš na návštěvu," zavrtěl jsem hlavou a hůlkou překontroloval pevnost provazů - byly bezchybné. "Takže," přidřepl jsem k ní, abych se nemusel tak naklánět, "doba působení Mnoholičného lektvaru je jedna hodina, Anti-veritaséra tři hodiny. Za tři hodiny si promluvíme," znovu jsem se zvedl a kývl hlavou na vojáky, kteří stáli pár metrů za mnou a obezřetně Grangerovou pozorovali. "Odneste ji do tábora a dejte ji do mého stanu. Nesahejte na ty pouta ani na ten roubík. A pokuste se jí nedívat do očí," zpražil jsem ji posledním pohledem a pak jsem se od ní odvrátil, dva vojáci vystoupili z toho chumlu a popadli ji za ruce a nohy, pečlivě střežili, aby jí nepohlédli do obličeje.
"Znáte ji, majore?" zeptal se generálmajor ostražitě. Kývl jsem hlavou.
"Chodili jsme spolu do školy. Jedna z nejbližších přátel Pana Temnot. Velmi nebezpečná, držte se od ní raději dál," zamračil jsem se varovně a obešel jsem je.


Zamířil jsem do svého stanu, kde už byla ona, v nepřirozené a jistě i velmi nepohodlné poloze ležela na mé matraci. Dívala se na mne nečitelným pohledem, ale já se jenom ušklíbl a vytáhl si z vojenské bundy krabičku cigaret. Pak jsem mávl rukou a ve vzduchu se objevily stopky, které odměřovaly tři hodiny.
"Nepohneš se, dokud to nezazvoní," varoval jsem ji a znovu mávl hůlkou, "mám na tobě nasazený monitorovací kouzlo, takže to poznám. Až to zazvoní, přijdu, a sundám ti roubík, do tý doby tady zůstaneš a nebudeš nic dělat, jinak poznáš, že to, jak s tebou teď zacházíme, je učiněný luxus," znovu jsem se ušklíbl a vylezl zase ze stanu, do parného sluníčka.
Čekala už venku. Zamračil jsem se, hodil po ní krabičkou cigaret, ze které jsem si už předtím jednu vytáhl a ona jej pohotově chytila.
"Nejsem zvyklý děkovat," promluvil jsem chladně. "A nejsem ti vděčný, že jsi mne zachránila před smrtí. Ale přesto jsi to zjevně myslela dobře, a to je od tebe… hezké," to poslední slovo jsem už jenom procedil skrz sevřené zuby. Odfrkla si a já jsem udiveně seznal, že už je to zase ta stará známá Devil.
"Jako bych od tebe kdy mohla čekat vděčnost," zakřenila se na mne, vytáhla si taky jednu cigaretu a hodila po mne balíček zpátky, s mnohem větší prudkostí, než jsem ho já hodil po ní. Se zdáním lehkosti jsem ho zachytil prsty a vsunul jsem si jej zpátky do kapsy. Přezíravě jsem se ušklíbl a strčil si jednu ruku do kapsy, druhou jsem si frajerky přiložil cigaretu ke rtům a potáhl. Vzápětí jsem to už nevydržel a rozesmál jsem se, byl to uvolněný smích, takový, který jsem poznal naposled ještě někdy před mezidruhovou válkou. Chvíli na mne jenom nevěřícně zírala a pak se váhavě přidala, v té chvíli bylo všechno úplně jiné.
Protože jsem mohl umřít a ona mne zachránila. Protože jsme vyhráli nad vlkodlaky. Protože svítilo slunce i když bylo září. Protože jsme byli nenapravitelní závisláci na levných cigaretách. Protože jen pár metrů od nás ležela ve stanu spoutaná jedna z našich největších nepřátel.
Protože jsem se změnil. Protože když stojíte na prahu smrti a pak se vrátíte zpátky mezi živé, něco uvnitř vás prostě přepne. A já už nemohl jinak.
Takže jsem byl v tu chvíli naprosto spokojený.
Ale to pravé dobrodružství mělo teprve přijít.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama