5. kapitola - Zmatení

28. září 2011 v 12:12 | Baobábina |  Prokletí
Pán Zla a Pán Temnot - kámoši na život a na smrt.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Chvíli jsme jenom tak seděli před mým stanem, když vtom se ozvala ona.
"Potřebujeme, aby ses na někoho podíval," řekla jakoby jen tak mimochodem a já ji probodl vyčkávavým pohledem, na který ovšem ona nechtěla reagovat.
"Na koho?" ozval jsem se konečně po chvíli ticha a ona jenom bez odpovědi vstala, oprášila si kalhoty od vyprahlé trávy a kývla na mne hlavou, abych ji následoval. Celkem neochotně jsem se zvedl ze svého nadmíru pohodlného kamene a zahodil nedopalek cigarety, na kterou teď už nebyl čas. Zaclonil jsem se oči proti slunci a vyrazil za ní - mířila kamsi do středu tábora, kde se nacházely ty nejdůležitější složky. Pokoušel jsem se přijít na to, co zase ti neschopní mudlové můžou chtít, ale nemohl jsem nic vymyslet, tak jsem jenom nakopl nejbližší kámen a nevyptával jsem se.
Došla až ke vchodu do nemocničního stanu a odhrnula plachtu, zmateně jsem ji následoval - tady už jsem dnes přece byl. Rozhlédla se na obě strany a pak neomylně vyrazila k jedinému lůžku, které bylo zakryté plentou, ozývalo se odtamtud tiché sténání, ale já si byl jistý, že jsem ráno nic takového neslyšel.
Žádní lékaři nebyli v dohledu, ona však přesto odhrnula plentu a mně se naskytl hrůzný pohled - kdybych na něco takového už nebyl válkou zvyklý, asi bych začal zvracet. Na lůžku ležel mladý voják se sinavou tváří, kterému celou levou nohu ukousl jeden z vlkodlaků - stále byla vidět odhalená svalovina a místy dokonce ohlodaná kost, nepochyboval jsem, že je to práce Fenrira Šedohřbeta.
"Owene," zašeptala zrzka a sklonila se nad polomrtvým vojákem. "Owene, slyšíš mě?"
Zděšeně jsem si uvědomil, že ten mrzák je Owen Melbey, muž, který se mi představoval první den mého nástupu sem do Surrey.
Muž nereagoval, jen měl stále pevně sevřená víčka a sténal bolestí - nepochyboval jsem o tom, že jeho utrpení je strašlivé. Angel si zklamaně povzdechla, narovnala se a otočila se ke mně.
"Jak mu můžeme pomoct? Trpí strašnými bolestmi a ta rána se nechce vůbec zahojit. Doktor Harris říkal…" zadrhla se, ale pak vzdorovitě trhla hlavou a pokračovala: "říkal, že máš prý nějaké lektvary, které dokážou vyléčit úplně všechno," vyčkávavě se na mne obrátila, ale já se jen zamračil a odvrátil se od ní.
Takhle je to vždycky. Ukážeš známku slabosti a oni toho využijí. Oni toho vždy využijí. Jednou začneš povolovat ve svém přesvědčení, a oni hned přijdou a chtějí víc a víc. A než se naděješ, jsi jenom jejich loutka, a už nikdy nenajdeš cestu zpátky.
"Měl jsem jeden poslední," odpověděl jsem chladně, "ale ten jsem spotřeboval dnes ráno na své rány. Mohl bych udělat další, ale na to tady nemám prostředky. A navíc, tomuhle," kývl jsem hlavou směrem k vojákovi na lůžku, "už nikdo nepomůže."
"Proč ne?" zeptala se vyděšeně, ačkoli strach se pro ni vůbec nehodil.
"Ten vlkodlak ho pokousal - už pro něj není žádná pomoc. Bude mít celý měsíc bolesti, které se o úplňku vystupňují natolik, že ho ta bolest doslova roztrhne. Jediný způsob, jak mu pomoci, je zabít ho hned teď a ušetřit mu trápení," vysvětlil jsem jí to bez zájmu a otočil jsem se k odchodu. Byl už jsem téměř u vstupní plachty, když na mě zaječela.
"Ty nejsi člověk!" V jejím hlase se ozvalo tolik bolesti a bezmoci, až se mi z toho téměř udělalo špatně. Ona - nemá - právo projevovat jakoukoli bezmoc nebo strach nebo bolest. Ona měla být ta silná, ta nepřemožitelná. A ne se hroutit kvůli kdejakému Owenovi Melbeymu.
Nereagoval jsem, odhrnul vstupní plachtu a vyšel ven do prudkého slunce.

"Něco jsem ti přinesl," ušklíbl jsem se jedovatě na svou zajatkyni a zvedl talíř s ubohou napodobeninou polévky, do které jsem už předtím přidal Veritasérum. Ležela pořád v té samé poloze na posteli a já jen mávnutím hůlky zrušil stopky, které se vznášely ve vzduchu a které už pár minut ukazovaly nulu. Dalším mávnutím hůlky jsem jí rozvázal pouta na rukou a roubík, ale provazy kolem kotníků jsem jí nechal, aby neutekla. Pomalu se posadila na matraci a propalovala mne nečitelným pohledem.
"Malfoyi," zachrčela a pak si odkašlala, aby našla hlas.
"Nejdřív to sněz," poručil jsem hlasem, který nepřipouštěl žádný odpor, podal jsem jí misku s polévkou, natáhl jsem se pro židli, obrátil jsem ji a obkročmo jsem si na ni sedl, přitom jsem z Grangerové stále nespouštěl svůj pohled.
Rychle do sebe naházela polévku a já se v duchu s temným spokojením usmál - konečně se dozvím něco o plánech Pána Temnot.
Odložila talíř na podlahu a vyčkávavě se na mne zadívala - v tom okamžiku mi došlo, že moc dobře věděla, že je v tom Veritasérum, ale přesto nic neudělala. Zamračil jsem se a raději se pustil do vyslýchání.
"Proč jsi přišla?" položil jsem jí první a nejdůležitější otázku.
"Chci se přidat k vašemu vojsku," odpověděla jednoduše a hlas už měla opět normální.
"A proč tak najednou?" zeptal jsem se jízlivě a pozvedl obočí - snažil jsem se tak zamaskovat své překvapení.
"Už jsem nemohla dál předstírat, že je mi jedno, co Harry dělá," pokrčila rameny a působila trochu smutně - jestli se mě pokoušela dojmout, nepovedlo se jí to.
"Tak to rozveď, Grangerová," povzdechl jsem si znuděně a opřel jsem si hlavu o ruce. Nadechla se a pustila se do vyprávění svého dojemného příběhu:
"Věděla jsem, že se Harry hodně změnil, ještě předtím, než se přidal k Pánovi Zla. Už se vůbec nechoval tak, jako předtím a myslím, že už se ani nesnažil o záchranu starého kouzelnického světa. A pak, samozřejmě, to byl pro nás pro všechny hrozný šok, když jsme viděli Harryho stát po Voldemortově," podrážděně jsem sykl, ale nezdálo se, že by si toho všimla, "boku, ale myslela jsem si, že má třeba nějaký plán a tohle je jenom jeho součástí. Později jsem s ním mluvila a on mi vysvětlil, že už nemá v úmyslu zachránit svět, ve který nevěří, a že došel k závěru, že názory Vol- Pána Zla jsou lepší než ty naše.
Možná jsem ho měla opustit už tehdy, ale myslela jsem si, že ho možná ještě dokážu změnit, že mu možná ještě dokážu pomoct. A taky… jsem chtěla zůstat kvůli Ronovi, který se od Harryho nechtěl hnout, protože pořád byli nejlepší přátelé.
Celou tu dobu jsem se snažila nějak předstírat, že nevím o tom, co Harry páchá a snažila jsem se ignorovat fakt, že se z něj stal druhý Ty-víš-kdo. Až do toho vlkodlačího útoku, který Harry plánoval celý měsíc. Když viděl, jak snadno jste všechny porazili a jak jsi probodl Šedohřbeta, strašně zuřil. V návalu vzteku zavraždil několik vojáků, kteří byli ve špatnou dobu na špatném místě a pak zalezl k sobě do pokoje.
To byla ta pomyslná poslední kapka. Rozhodla jsem se, že odejdu a původně jsem chtěla ještě přibrat Rona, ale když jsem viděla, že s Harrym ve většině souhlasí - nejspíš z té staré nenávisti k tobě a protože byl přesvědčen, že to ty jsi ten zlý -, raději jsem mu nic neřekla a vyplížila jsem se pryč sama. Taky… jsem utekla, protože jsem se bála o svůj život," přiznala zdráhavě a polkla, "protože mi bylo jasné, že je jenom otázkou času, kdy Harry začne brojit i proti mně, protože oba moji rodiče byli mudlové, čili ti, proti kterým bojuje. A bylo mi jasné, že bych s ním nemohla bojovat. A po tom, co jsem viděla, že je Harry schopen udělat svým přívržencům, jsem už neměla pochyb o tom, že by neváhal ublížit ani mně."
Zmlkla a tázavě se na mne zadívala - měl jsem ve tváři svůj typický zamračený výraz, ale v duchu jsem vážně přemýšlel o tom, co mi řekla.
"Dobře, Grangerová," promluvil jsem po chvíli a založil jsem si ruce na prsou. "Bez Veritaséra bych tomu tvému dojemnému příběhu nevěřil ani slovo, ale takhle jsem nucen uznat, že mluvíš pravdu. Takže ještě pár kontrolních otázek. Poslal tě sem Pán Temnot nebo někdo z jeho vojska?" podíval jsem se na ni znuděně a ona nasadila zmatený výraz.
"Pán Temnot?" opakovala po mně nechápavě a já se jízlivě ušklíbl.
"Ale no tak, Grangerová, že bys ještě neslyšela o jeho nové přezdívce. Všichni jim tak říkají. Pán Zla a Pán Temnot - kámoši na život a na smrt," ušklíbl jsem se a ona zbledla.
"Ne, Harry," zdůraznila jeho jméno, "ani nikdo jiný mě sem neposlal."
"Ví někdo o tom, že jsi tady?" položil jsem jí další otázku, i když jsem předem znal odpověď.
"Jenom vy," kývla jednoduše a trhla hlavou neurčitým směrem, došlo my, že tím "vy" myslela mě a mudly. Zamračil jsem se. Neměl jsem s těmi parodiemi na člověka nic společného.
"Hodláš někomu z vašeho vojska podávat informace, špehovat u nás, nebo někomu dát jakkoli vědět, že jsi tady?" zeptal jsem se ještě s větším zamračením.
"Rozhodně ne," odpověděla klidně a bez bázně se mi dívala do očí.
"Budeš proti mně nebo mudlům," výrazně jsem to rozdělil, ale nezdálo se, že by si toho všimla, "používat jakákoli kouzla?" položil jsem jí poslední otázku.
"Ne nebezpečná," odpověděla neúplně a pak, když viděla můj neúprosný pohled, to rozvedla: "Můžu například použít Hojivá kouzla nebo něco podobného, ale nemám v plánu proti vám jakkoli brojit nebo vám ublížit," zamrkala a vypadala naprosto neškodně, jak tam tak seděla s rukama v klíně, ale přesto mě něco nutilo jí nevěřit. Byla to přece Grangerová, nejlepší kamarádka Harryho Pottera. Ale na druhou stranu - nemohl jsem neuznat pravdivost jejích slov, byla přece pod Veritasérem.
Upustil jsem od svého proudu myšlenek a mávnutím hůlky jsem ji zbavil i jejích pout na nohou.
"Pojď ven," trhl jsem hlavou směrem k východu ze stanu a stále jsem na ni dohlížel, rozhodnut nepostavit se k ní zády. Stále jsem měl sice její hůlku, ale jistota je jistota.
Vylezl jsem na odpolední slunce a ona mne následovala - otráveně jsem zjistil, že je pořád stejné nesnesitelné horko jako před tím. Opodál stálo několik vojáků a o něčem zaníceně debatovali, jakmile nás však spatřili a zjistili, že je Grangerová nesvázaná, začali si o něčem zuřivě šeptat. Znechuceně jsem je ignoroval a pokračoval směrem k hlavnímu stanu.
Scéna se opakovala skoro pokaždé, když jsme potkali nějaké vojáky, nevím, jestli byla Grangerová nervózní, tak hluboce jsem ji nekontroloval.
Rázně jsem vstoupil do hlavního stanu, kde se v tom okamžiku nacházel pouze generálmajor, který na mne udiveně zahlížel, ale pak jeho výraz strnul, když dovnitř vklouzla i Grangerová.
"Generálmajore," sotva znatelně jsem kývl hlavou, "tohle je naše nová posila," pokynul jsem hlavou směrem ke Grangerové, která stála uprostřed stanu jako solný sloup.
"Ale, majore, jak si můžete být tak jistý, vždyť je z vojska Temnot…" začal blekotat ten neschopný stařec, ale já ho zvednutím ruky zarazil.
"Ověřil jsem si ji, je neškodná," pronesl jsem lehce a mávnutím rukou jsem zastavil všechny ostatní dotazy. "Provedu ji po táboře, vy jí zatím můžete zajistit stan. Až se vrátíme, tak si ji můžete vyzpovídat a zeptat se jí i na to, jak jsem si ji vlastně ověřil. Hádám, že toho bude vědět opravdu hodně o plánech Pána Temnot, tudíž by nebylo na škodu ji trochu vyslechnout, ano?" zakončil jsem to jako otázku a generálmajor na mne jenom konsternovaně zíral, zjevně nemohl uvěřit tomu, kolik rozkazů jsem byl schopen vstrčit do tak neškodně vypadajícího prohlášení. Došel jsem k závěru, že ho můžu už ignorovat, tudíž jsem opustil stan, s jistotou, že mě ta holka bude dobrovolně následovat.
"To byl hlavní stan, Grangerová, tam se konají porady," začal jsem jí to vysvětlovat dost uštěpačným tónem. "Tamhle nahoře," ukázal jsem jí rukou, "jsou sirény, které svolávají poplach. Poplach znamená vždy jen jedno - kouzelníci. Tamhle nalevo je jídelna, i když nepovažuji to, co tam vaří, za jídlo, a tamhle úplně vzadu je sklad zbroje a nábojů, i když pochybuji, že odtamtud budeš něco potřebovat. Mimochodem," zastavil jsem a vytáhl jsem si z rukávu její hůlku, kterou jsem po ní vzápětí hodil a ona ji jediným mrštným pohybem chytila. "Tahle velká budova je ošetřovatelské oddělení, pár amatérů v bílých pláštích," odfrkl jsem si znechuceně a s rukama v kapsách jsem bez povšimnutí prošel kolem vchodu.
"Ty, Malfoyi," zarazila mne ona a zmateně se zastavila, zjevně naslouchajíc něčemu, co se odehrávalo vevnitř. "Kdo je to?" zeptala se nevěřícně a mně došlo, koho myslí - tlumené steny Owena Melbeyho, které jsem slyšel ráno, se přes den proměnily v krátké ječivé výkřiky plné bolesti, opravdu nepříjemné na poslech, ale mé uši už byly tak zvyklé, že jsem to původně téměř nevnímal.
"Ach tak," zarazil jsem se, ale pak jsem lhostejně pokračoval: "Owen Melbey. Vlkodlak mu ukousl nohu," trhl jsem hlavou, jako bych odháněl neexistující mouchu a ignoroval jsem její šokované zalapání po dechu. Odvrátil jsem od ní svůj pohled a pokračoval jsem dál, odhodlán si jí nevšímat, ale po chvíli jsem opět vycítil její přítomnost za mými zády.
"Tamhle je ta louka, kde se vždy odehrávají souboje, kouzelníci přicházejí od lesa, jako ty dneska. A tady všude okolo jsou stany, můj už jsi viděla, takže jasně víš, kam máš vstup zakázán, ale můžeš zajít za velitelem, který ti přidělí tvůj vlastní. Možná právě bývalý stan Owena Melbeyho," popíchl jsem ji krutě a ona se zachvěla tak, že jsem to zahlédl i já.
"Tady všude okolo jsou vojáci, kterými se ale nemusíš zabývat, protože je to jenom ztráta času," protáhl jsem líně a pak jsem zahlédl mezi dvěma stany rusou hlavu.
"Hej, zrzko!" zavolal jsem na ni a ona se zmateně otočila, vzápětí se ale její výraz změnil na chladně vzteklý. Líně ke mně došla a otráveně řekla:
"Jsem člověk, kouzelníku, mám taky jméno," zavrčela, Grangerové zatím nevěnovala pozornost.
"No neříkej, vážně?" odtušil jsem jen tak mimochodem a nevím, proč jsem vlastně řekl to "vážně?", jestli jsem nechtěl uvěřit tomu, že má jméno nebo tomu, že je člověk. "Tohle je Grangerová," kývl jsem hlavou směrem k mému ocasu, "a je taky kouzelník, takže jí asi budeš muset říkat jménem, nebo se ti to bude plést. Grangerová, tohle je Devil," představil jsem je otráveně a pak jsem pokračoval, když jsem zahlédl tu iritující usměvavou hlavu, jak se k nám blíží, "a tohle její věčný ocas Keith Lewis. No nic, bavte se," ušklíbl jsem se na ně jízlivě a rychle se vytratil, abych nemusel zůstávat déle v jejich přítomnosti.

Sedl jsem si do stínu před svůj stan a vytáhl ohmataný balíček cigaret - dnes jsem neměl nikoho, kdo by se mnou kouřil, ale přesně to mi vyhovovalo, aspoň jsem měl dost času na své myšlenky.
Byl jsem… zmatený, i když jsem si to nechtěl přiznat. Zmatený z toho, že tady Grangerová je. Pravda, kdybych měl vybrat někoho z té nebelvírské skvadry, kdo by měl bojovat za mudly, nejspíš bych vybral právě ji, ale nesedělo mi, s jakým bohorovným klidem vyprávěla o tom, jak se rozhodla opustit lásku svého života a svého nejlepšího kamaráda jen proto, že nesouhlasila s jejich ideály.
No, i když… sama říkala, že jí nejspíš šlo o život, to jí musím přiznat. A kdybych neměl tu svou pochybnou ideologii o tom, že smrt je to nejlepší, co mě ještě může potkat, docela bych byl možná schopen pochopit to, že utekla. Jenomže Grangerová byla Nebelvír. A Nebelvíři nikdy neutíkají. Vždy se do všeho vrhají rovnou po hlavě a nebojí se přímé akce - tohle mi na ni nesedělo. Nesedělo mi na ni to, že opustila vojsko Temnoty tajně, místo aby prostě zašla za Potterem a uhodila na něj, něco ve stylu: "Co si, sakra, myslíš, že děláš?"
Jenomže v sobě přece měla Veritasérum, takže musela mluvit pravdu. Takže buď byla natolik rozhodnutá odejít, znechucená celou stranou zla a temnoty, že už jí na Potterovi nezáleželo ani natolik, aby mu řekla, že odchází, nebo měl Potter tak velkou magickou moc, že z něj dokonce i Grangerová (musel jsem neochotně přiznat, že ta holka má jinak velkou odvahu - spíš bych to ale nazýval hloupostí) měla strach a raději utekla, než aby se s ním měla pouštět do křížku a riskovat smrt.
Ale opět jsem se dostal k riskování smrti - a Grangerové zjevně hodně záleží na vlastním životě. Popravdě, všem normálním lidem záleží na vlastním životě, to jenom já jsem byl taková nečekaná anomálie.
Znechuceně jsem si odfrkl a zahodil jsem nedopalek - přemýšlení o té holce bylo pro jeden den víc než dost.

Zrovna v okamžiku, kdy se tahle myšlenka objevila v mém mozku, se ona zmíněná holka přihnala,
táhnouc přitom jednu nejmenovanou zrzku za ruku.
"Malfoyi," zrychleně oddechovala, ale v její tváři se mísilo vzrušení se šokem. Nebyl jsem ochotný se zvednout, tak jsem k ní jenom protočil své oči.
"Grangerová, neříkal jsem ti snad jasně, že k mému stanu ani na krok?" zeptal jsem se jízlivě, ale ona jenom mávla rukou, zjevně byly moje řeči příliš nedůležité na to, aby jim věnovala pozornost.
"Pojď sem," přikázala mi a mávla na mne rukou, "postav se sem," ukázala před sebe a já se neochotně zvedl a zastrčil ruce do kapes.
"Zapomněla si na jedno kouzelné slovíčko," ucedil jsem celkem zbytečně, ale udělal jsem, co mi řekla (sám jsem se sobě divil).
"Koukej," ukázala směrem k Devil, která tam jen stála a zjevně vůbec nechápala, co se děje, tušil jsem, že z toho taky začínala být mírně otrávená.
"Hm, zrzka," pokrčil jsem znuděně rameny, a jmenovaná mě jenom zpražila pohledem.
"Ale no tak, Malfoyi," potřásla Grangerová netrpělivě hlavou a přistrčila mne o trochu blíž k ní, což nemělo vůbec žádný účinek, protože Devil automaticky couvla. "Ty to necítíš?" zeptala se nedočkavě a já na ni jenom nechápavě zíral.
"Co přesně bych měl podle tebe cítit?" zeptal jsem se zaraženě a ona se ještě víc rozzářila.
"No přece tu magii - tu magii v ní," odpověděla lehce a já na ni vytřeštil oči - to přece nebylo možné. Natáhl jsem svůj šestý smysl směrem k jejímu nitru a opravdu to tam bylo, malý zlomek magie se třepetal v její duši, jako nikdy nevyužívaný orgán. Šokovaně jsem se stáhl zpět. Jakto, že jsem si toho nevšiml už dřív?
Vyděšeně jsem rozevřel oči a ustoupil o krok od ní - nechtěl jsem tomu věřit. Nechtěl jsem věřit tomu, že by zrovna ona měla být částečně magicky nadaná. Zrovna ona.
Protože tím by se hroutila veškerá má přesvědčení. Mé zábrany.

"No vidíš, Grangerová," pokusil jsem se o jízlivý úšklebek, ale ten strach se nedal zamaskovat. A pohrdal jsem sám sebou, protože strach a jakýkoli jiný projev slabosti jsem už dávno zavrhl. "Ty jsi takový knihomol, že určitě přijdeš na to, co tu magii vyvolává. Mě s tím ale zrovna otravovat nemusíš," procedil jsem skrz zuby a rychle vklouzl do svého stanu, což jsem bral jako momentálně jedinou možnost útěku.
Tohle jsem nechtěl. Tohle jsem, zatraceně, nechtěl.
Nikdy jsem tomu nechtěl podlehnout.
Vztekle jsem zavrčel a nakopl tu jedinou věc, která byla momentálně k dispozici - starou kartonovou krabici.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama