6. kapitola - Vyděšení

28. září 2011 v 12:17 | Baobábina |  Prokletí
Ale tohle byla Grangerová. Ta měla nadopovaný neurony, takže běhaly abnormální rychlostí.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Chvíli jsem přecházel sem a tam ve svém stanu, když jsem se vzbouřil sám proti sobě a proti svému strachu a zuřivě jsem zatnul zuby, odhodlán nenechat se unést svými obavami a vztekem a neukázat se před mudly jako slaboch - což se mi stalo už jednou a rozhodně se mi to nevyplatí. Vyšel jsem ve stanu, ještě pořád rozhořčený událostmi a tvrdě jsem zpražil pohledem Grangerovou i Devil, které pořád ještě stály před mým stanem a nyní na mne překvapeně pohlédly.
"Co je to za magii?" zeptal jsem se ostře a otočil jsem se na Grangerovou.
"Já…" začala a zatvářila se trochu zmateně, ale právě v tom okamžiku mi došla i ta špetka trpělivosti, která i ještě zbývala.
"Ale no tak, Grangerová, nepokoušej se říct, že nevíš. Byla jsi sedm let nejlepší v ročníku, pro Salazara!" téměř jsem vykřikl a ještě víc mne rozčilovalo to, že je na mně to napětí tak znát.
"Neříkám, že nevím," zamračila se na mne, ale zároveň na ní bylo znát jisté překvapení, že jsem uznal její určitou inteligenci (i když vycházela spíš z toho, že ta holka byla prostě šprtka). "Ta magie k ní nepřilnula, jen tam tak volně existuje a ona ji nijak nevyužívá - pochybuji, že by ji vůbec využít mohla. Není to přirozené, ona je… jenom jakoby hostitel té magie, která jí nepatří. Je to složité," zavrtěla hlavou a zazírala na zrzku, která tam jenom trochu vyděšeně stála a těkala očima mezi námi.
"Co přesně je se mnou špatně?" zeptala se vyplašeně a její hlas zněl už ne jako Devil, ale jako stará Angel. Potlačil jsem nutkání protočit oči, to jsem zrovna teď potřeboval, ufňukanou holku, která je vyděšená úplně ze všeho.
"Nic, Devil, neboj," začala ji uklidňovat Grangerová, ale ona s sebou jenom škubla a ustoupila o krok od ní.
"Angel," opravil jsem ji automaticky a přejel jsem si rukou po obličeji - byl jsem tak rozladěný, že jsem si dovolil projevit nějaké známky únavy. "Nejsi čarodějka, zrzko. Nevíme, co v tobě je ani proč to tak je. Ale nejsi čarodějka, takže se můžeš zase rychle uklidnit," vysvětlil jsem jí to jízlivě a pak jsem od ní odvrátil pohled, i když jsem zaslechl její zalapání po dechu.
"Bože, Malfoyi," začala a naštvaně vydechla. "Ty jsi takovej… debil! Není žádný jiný slovo, který by tě vystihovalo líp. Ty… ani se nedivím, že se k tobě ani kouzelníci nechtěj znát!" syčela na mě vztekle a v očích se jí míhaly vzteklé blesky, ale tohle sem já neměl zapotřebí. Přistoupil jsem k ní, uchopil jsem ji za ramena a zadíval jsem se jí do očí, které byly od těch mých vzdálené pouze několik centimetrů.
"Nic o tom nevíš," zašeptal jsem ledově. "Vůbec nic. Nevíš, co se vlastně stalo. Takže o tom laskavě nemluv," pustil jsem její ramena, jako kdybych se spálil a ustoupil jsem od ní. Šokovaně na mě zírala, ale já si jenom znechuceně odfrkl, otočil jsem se a odkráčel jsem mezi stany.

Magie. Pcha! To tak. Určitě jde o nějaký omyl. Důsledek kouzla, které v ní zanechalo nějaké stopy. Možná ji zasáhla nějaká magie. Nebo možná na ni sama Grangerová použila nějaké kouzlo. No proč by to nešlo? Sama to přece říkala, že by je mohla použít. Hojivé kouzlo, nebo tak…
Potřeboval jsem nějak vybít svůj vztek. Rozladěně jsem si sundal vojenskou košili a zahodil jsem ji na zem vedle sebe, bez ohlížení jsem šel dál, mohl jsem si ji kdykoli potom přivolit Acciem. Došel jsem až na okraj louky, na které jsme vždy bojovali a chvíli jsem jen tak bez cíle přecházel tam a zpátky. Pak jsem se vztekem zaplašil své myšlenky a pomyslel jsem si, že budu potřebovat nějaký účinnější způsob, jak vybít svou energii, jak se úplně vyčerpat.
Strčil jsem si hůlku za opasek (do rukávu jsem ji dát nemohl) a jal jsem se běhat kolem dokola po louce.
O asi hodinu (a miliardu koleček) později jsem se zastavil u lesa, který stál na druhé straně louky než na té, na které byl tábor. Mé svaly přestávaly vykazovat službu, přinutil jsem se ale ještě zajít hlouběji do lesa a až tam jsem se svalil na trávu a okamžitě jsem upadl do bezesného spánku.

S trhnutím jsem se probudil a vyskočil jsem na nohy s hůlkou v ruce. Nevěděl jsem, co přesně přerušilo můj spánek, ale netušil jsem nic dobrého. Chvíli jsem se jenom poplašeně rozhlížel kolem sebe, když
vtom jsem zaslechl v dálce hlasy, které se stále přibližovaly. Schoval jsem se za jeden z keřů a poprvé za celou dobu jsem si uvědomil, co je tohle vlastně za les - že právě tudy vždy přicházeli kouzelníci.
V duchu jsem zaklel a vystrčil jsem hlavu zpoza keře, a vtom jsem je zahlédl. Byla jich spousta - troufal bych si tvrdit, že celá armáda. A v čele Pán Temnot.
Strnul jsem a chvíli na ně jenom nevěřícně zíral, pak jsem se přinutil vzchopit i tu trochu odhodlání, které mi ještě zbývalo a okamžitě jsem s přemístil do středu tábora.
Objevil jsem se hned pod strážní věží a několik vojáků okolo mne překvapeně vyjeklo, já si jich však nevšiml. Obrátil jsem se k strážnému na věži a zařval jsem na něj:
"Vyhlaste poplach! Armáda Temnot přichází od lesa!" Chvíli na mě všichni jenom šokovaně zírali, pak se ale strážný vzpamatoval a okamžitě spustil alarm, siréna se rozlehla celým táborem. Několik ostatních vojáků se rozeběhlo k hlavnímu stanu, já ale vyběhl k louce, odhodlán čelit kouzelníkům, až konečně přijdou. Uvědomoval jsem si vlastní vyčerpání, ale adrenalin mne nutil ho nevnímat, i když jsem určitě po boji zase riskoval fyzické i magické vyčerpání. To určitě udělali naschvál.
Stál jsem tam na okraji louky a pokoušel jsem se v sobě najít strach z toho, co mělo přijít. Spíš jsem cítil… vzrušení, adrenalin, nedočkavost a napětí. Za mnou se začaly formovat skupiny vojáků a za pár okamžiků po můj bok doběhlo pár postav - zrzka, Grangerová a generálmajor.
"Kolik?" zeptal se generálmajor udýchaně.
"Nevím přesně, jak velká je jejich armáda, ale je jich mnoho," odpověděl jsem nepřesně.
"Tři sta dvacet," dodala Grangerová a na můj pohled, který špatně maskoval překvapení, dodala: "Počítám to podle množství magických jader."
No jistě, to mě mohlo napadnout taky. Ale tohle byla Grangerová. Ta měla nadopovaný neurony, takže běhaly abnormální rychlostí.
Ušklíbl jsem se a sevřel hůlku pevněji v ruce. Jen ať přijdou.
"Grangerová, odrovnáváme štítaře. Máš pravou stranu, střed je Potter. Až zneškodníme štítaře," promluvil jsem nyní ke generálmajorovi, který stál uprostřed celého předního zástupu, "vždy zavoláme číslo a stranu. Nejbližší čtverec k Pánovi Temnot je ten s nejnižším číslem, jednička a pak dál a dál. Pochopili?" Za celou dobu jsem se na ně ani nepodíval, ale vycítil jsem, jak kývli hlavou a generálmajor tyto pokyny přetlumočil tou jejich "vysílačkou" (další zbytečný nesmysl) celé armádě.

A pak jsme… čekali. Ale nemuseli jsme vyčkávat dlouho. Za pár chvil se na pokraji lesa objevily rychle se pohybující stíny, které se začaly přibližovat - někteří vojáci vyjekli, když je poprvé spatřili a já sevřel hůlku ještě pevněji, až jsem myslel, že ji rozdrtím v prstech.
Jestli byli překvapení, když nás spatřili, nedali to znát. Armáda byla sestavena přesně, jak jsem o ní slyšel - v čele šel sám Ó velký Potter a za ním ve čtvercích kouzelníci a čarodějky s hůlkami v rukou. Sám Potter měl na sobě dlouhý černý hábit s pláštěm a zvednutým límcem, a přestože neměl ani hadí nos ani rudé oči jako Pán Zla, nějak se mu podařilo působit stejně hrůzostrašně. Ušklíbl jsem se a mé vzrušení se ještě vystupňovalo - přesně takhle jsem si ten boj představoval.
"Zlom vaz," zašeptala zrzka vedle mě a já na ni upřel setinový pohled.
"Ty taky," kývl jsem sotva znatelně hlavou a ještě upřeně jsem se zadíval na armádu před námi.
Možná proto, že jsem mohl zrovna dnes zemřít. Možná proto jsem to řekl.

Stále se blížili a nikdo neútočil. Netrpělivě jsme svírali své zbraně a pozorovali jsme, jak kráčejí stále blíž a blíž k nám. Cítil jsem štíty, které se pnuly před vojáky a vycítil jsem také jejich tvůrce, ale ještě jsem je nemohl zneškodnit, ještě ne.
Zastavili se zhruba deset metrů od nás. Potter se na nás chladně zadíval a probodl pohledem obzvláště Grangerovou, která pouze zdvihla bradu a pohled mu oplatila.
"Zrádci a mudlovští šmejdi," zasyčel Potter, ale nebyl to jeho hlas. Takhle mluvil pouze sám Pán Zla. "Zabijte je všechny."
Ušklíbl jsem se. Už to začalo.
Začali vrhat první kouzla. Nepokoušel jsem se bránit sám sebe, prostě jsem jenom zabil prvního štítaře.
"První vlevo!" zakřičel jsem vší silou a pak jsem si dřepl k zemi, aby mne nezasáhla nějaká kulka. Vojáci okamžitě začali pálit z kulometů a první řady čtverce se začaly hroutit k zemi. Potter vztekle zaryčel, ale stále nebojoval, pouze pozoroval situaci s hůlkou v ruce, což jsem okomentoval dalším úšklebkem. Takže ten idiot nepovažuje ani za nutné se zapojit do boje?
"Druhý vpravo!" zaslechl jsem ze směru, kde se asi nacházela Grangerová a znovu jsem se postavil, když přestala palba na mé straně - kouzelníci znovu obnovili čtverec a začali pálit.
"Druhý vlevo!" vykřikl jsem a ani jsem nepotřeboval uhýbat, mířili mimo mě.
"Nestačí to!" zavolala na mne Grangerová a shýbla se, aby se vyhnula kouzlu.
Jako bych to sám nevěděl.
Potřeboval jsem nějaký nápad. Jenomže problém byl v tom, že zrovna teď na myšlení nebyl čas.
"První vlevo!" vykřikl jsem znovu a slyšel jsem, jak Grangerová ze své strany křičela své pokyny. Ale nestačilo to. Kouzelníků bylo pořád příliš dlouho.
Jako bych se za kouzelníka i přestal považovat. Jako bych už se naladil na mudlovský způsob smyšlení.
¨
Padl jsem k zemi, abych se vyhnul kulkám. A vtom mne to praštilo do nosu.
Zvedl jsem se ze země a svíral jsem v ruce kámen. Mudlovský způsob myšlení? Tak fajn.
Jediným mávnutím hůlky jsem přeměnil kámen v mudlovskou bombu a vrhl jsem ji mezi vojáky Temna.
Výbuch otřásl celím okolím a tlaková vlna mne odhodila spolu s ostatními. Chvíli jsem nevnímal nic než tmu a bolest z rány nad spánkem, ale pak jsem se s kašláním přinutil postavit opět na nohy.
Mnoho vojáků Temna bylo mrtvých a co bylo nejpodstatnější - rozbilo jim to čtverce.
Ušklíbl jsem se. Zbyly už jen přední řady. Vrhl jsem se do boje s ještě větší vervou a kosil jsem vojáky ze všech stran, někteří se ještě ani nezvedli ze země, když je zasáhla má kletba. Ignoroval jsem všechna pravidla války, teď se hrálo pouze na život a na smrt.
Už se jim nedařilo udržet štíty, protože byli příliš roztroušení - někteří z nich dokonce začínali brát nohy na ramena. Ty, kteří utíkali, jsem pouze omračoval, pokud nebyli vázáni Pánovi Temnot takovou věrností, aby s ním zůstali v bitvě, možná by byli ochotni se přidat na naši stranu.
Grangerová se nechala inspirovat mým nápadem (jako by si nemohla vymyslet něco svého, hlupačka) a začala také proměňovat kameny v granáty, které hůlkou vysílala nejrůznějšími směry. Odevšad se ozýval křik překvapení a bolesti a po zemi se povalovali vojáci s utrhnutými končetinami nebo jinými částmi těla.

Další granát dopadl až příliš blízko mě. Odlétl jsem několik metrů dozadu a tvrdě dopadl na zem - na okamžik jsem si vyrazil dech. Ostře jsem vydechl a zamrkal jsem, zatmělo se mi před očima a chvíli jsem vůbec nic neviděl, ale pak se rozmazané obrysy bitvy opět začaly objevovat. Až příliš silně jsem cítil svá zranění, ale přinutil jsem se znovu vstát, abych vzápětí pocítil, že jsem si zlomil kotník. Nedokázal jsem potlačit bolestivé zaúpění, ale přesto jsem udělal pár kroků směrem vpřed, potřeboval jsem vymyslet něco dalšího, ale se všemi těmi kletbami a kulkami, které mi létaly kolem hlavy to nebylo tak snadné.
"Protego." Neměl jsem už sílu to vykřiknout. Objevil se okolo mne namodralý štít a já pozoroval bitvu a její vývoj.
Kouzelníci byli pořád silnější, ale bylo jich už jenom málo. Potřebovali bychom jim uštědřit nějakou obrovskou ránu, která by je přinutila přemístit se pryč. Ale jak zabít mnoho z nich najednou, když byli rozmístění po celém bojišti?
Bolest ve zlomeném kotníku mi zamlžovala myšlení.
Musí to být něco jednoduchého. Snadno proveditelného.
Nějaké skupinové kouzlo? Jenomže jak oddělit mudly od kouzelníků? Ne, musím to provést jednotlivě. A nenápadně.
Náhle jsem dostal další nápad, zrušil jsem štít kolem sebe a vrhl jsem se k zemi - opět se ozval můj kotník, ale já se přinutil ho ignorovat.
"Levicorpus," pomyslel jsem si a namířil hůlkou na postavu v hábitu, která se okamžitě vznesla s křikem do vzduchu. Pálil jsem kouzla dál a dál až jich viselo ve vzduchu okolo třiceti.
"Pouta na vás!" vykřikl jsem a okolo postav visících ve vzduchu se obmotala obří síť, která je všechny spoutala k sobě. Vítězně jsem se ušklíbl a zopakoval celou akci ještě dvakrát.

Nyní jich bylo podstatně méně. Znovu jsem se vyškrábal na nohy a metal jsem kouzly na všechny strany, teď už jsme měli početní převahu, potřebovali jsme si ji pouze udržet. Tři vyčarované sítě se otáčely ve vzduchu nad našimi hlavami, zatímco my jsme bojovali o svůj život.
Čím dál víc kouzelníků začalo utíkat z improvizovaného bitevního pole, a právě kvůli nim se Potter poprvé zapojil do bitvy - když je Imperiem přiměl, aby se vraceli zpátky. Pořád tam stál na stejném místě, přesně uprostřed louky, pozoroval situaci, ale nijak se nezapojoval. Ze vzteku jsem po něm mrštil kletbu, která se mu vyhnula, přestože kolem sebe neměl žádný štít. Znepokojilo mne to, ale přiměl jsem se na to nemyslet - pokud tuhle bitvu přežiju, mohu o tom uvažovat i později.

Nepostřehl jsem ten kritický okamžik, ale Potter zjevně ano, a právě tehdy dospěl k rozhodnutí. Přemístil se pryč, nechávajíc své vojáky v bitvě. Někteří - ti, co zahlédli, že zbaběle utekl, aniž by jedinkrát bojoval - ho napodobili a přemístili se také, jiní stále bojovali.
"Sonorus," zamumlal jsem s hůlkou na svém krku a vzápětí, když jsem pocítil účinky kouzla, jsem zakřičel a můj hlas se roznesl až do dalekého lesa.
"Vzdejte se! Váš pán utekl! Vzdejte se!"
Kouzelníci, když mě zaslechli, se začali zmateně rozhlížet kolem sebe, ale když seznali, že mluvím pravdu, zpanikařili a začali se hromadně přemisťovat, až z nich za chvíli nezůstal ani jediný. Úlevně jsem vydechl a dovolil jsem si jeden úsměv - nedoufal jsem v to, že bychom je mohli porazit. Ale to, že se nám to povedlo, a navíc s mudlovskými prostředky, to byl učiněný zázrak.
Poprvé jsem si dovolil připustit bolest v kotníku a svalil jsem se na zem. Pod hlavou jsem cítil zdusanou a špinavou zemi, ale nedokázal jsem se přinutit udělat ještě krok.

"Kouzelníku!" přihnala se ke mně zrzavá hlava a zubila se od ucha k uchu. "Porazili jsme je! Doufám, že se nechystáš zase hroutit?" poklekla ke mně a zamávala mi před obličejem, aby se ujistila, že ještě žiju.
"Chystám," zavrčel jsem a pokusil jsem se zvednout na loktech. "Kde je Grangerová?" zamžoural jsem do zmatku okolo sebe.
"Tady," ozvalo se za mnou, zaklonil jsem hlavu a spatřil ji, jak se k nám blíží a váže si gumičkou vlasy (i když jsem ji viděl vzhůru nohama).
"Umíš spravovat zlomeniny?" zeptal jsem se konverzačním tónem.
"Samozřejmě," kývla hlavou. "Kam's to chytnul?" přiklekla ke mně z druhé strany.
"Levý kotník," odpověděl jsem rezignovaně a opět položil hlavu na zem.
"Episkey," zamumlala a přiložila hůlku k mé noze. Ozvalo se lupnutí a já vykřikl bolestí, když se mi kosti vrátily na své místo. Pokusil jsem se postavit opět na nohy a trochu se mi zamotala hlava kvůli ráně na spánku, překvapeně jsem zamrkal a trochu se zapotácel, ale pak jsem získal ztracenou rovnováhu.
"Máme rukojmí," prohlásil jsem spokojeně (po vyhrané bitvě jsem si mohl dovolit emoce, i když jsem toho mohl později litovat). "Liberacorpus," pomyslel jsem si vzápětí a tahem hůlky jsem je spustil dolů.
"Musíme je nějak dostat do tábora," zamyslela se Grangerová a přejela pohledem tři sítě, ve kterých se kouzelníci zmítali ve snaze vymotat se nebo se alespoň dostat ke svým hůlkám.
"Expelliarmus," zvolal jsem tím směrem a okolo sta hůlek se v té chvíli rozletělo směrem ke mně. Zorničky se mi rozšířily děsem.
"K zemi!" vykřikl jsem a sám padl na suchem spálenou trávu. Nebezpečně rychle letící kusy dřeva nám prolétly nad hlavou a dopadly na zem pár metrů za námi. "To bylo těsně," vydechl jsem, když jsme se znovu vyškrábali na nohy a pousmál jsem se.
"Koukni na mě," uchopila mě zrzka za bradu a otočila můj obličej ke své tváři. Vyjeveně na mě zírala a já nad tím jenom nechápavě pozvedl obočí. "Řekni to znovu," přikázala a stále mne upřeně pozorovala.
"To bylo těsně?" obrátil jsem to v otázku nechápavě a shlížel jsem na ni svrchu.
"Usmál ses," řekla nevěřícně a vydechla.
"Ne," popřel jsem to okamžitě a ustoupil jsem od ní, abych se vytrhl jejímu sevření - ona vzápětí ucukla rukou, jako by se spálila.
"Grangerová, dvě sítě odlevitujeme do tábora, vojáci, kteří přežili, odnesou tu třetí, aby se alespoň nějak zapojili," začal jsem jízlivě udávat pokyny. "Až odneseme sítě, ještě je zpevníme a pak budeme přenášet vojáky, které ještě můžeme zachránit, odneseme je přímo do ošetřovatelského stanu. Pak musíme někde vykopat jámu a naházet tam mrtvoly, aby se nerozkládaly přímo na louce. Grangerová, ty budeš rozhodovat, koho zachránit můžeme, a koho necháme zemřít. Komu můžeme pomoci my, tomu také pomůžeme, pro koho bude lepší mudlovská péče, přenecháme je lékařům. Musíme si pospíšit," kývl jsem hlavou a ihned jsem se jal řídit svými pokyny, ony mne po chvíli zmateného zírání napodobily.

Protože jsem si nemohl dovolit další slabost. Protože jsem si až zoufale snažil udržet zdání toho Malfoyovského způsobu myšlení.
Jenomže ta… zmijozelská sebekontrola mi nějak začínala proklouzávat mezi prsty. A já se ji pouze zoufale pokoušel zachytit.

Byl jsem k smíchu. Tedy, nejspíš jen pro někoho, kdo má trochu zvrácený smysl pro humor.
Ale to my všichni byli. K smíchu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama