7. kapitola - Pozměnění

28. září 2011 v 18:34 | Baobábina |  Prokletí
Bylo to téměř jako osud, že mě vojáci nikdy nezastihli vyspaného.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Opláchl jsem si obličej studenou vodou a doufal jsem, že tak alespoň minimálně snížím tu absolutní vyčerpanost, která se mě zmocnila. Jako po každé bitvě. Bylo to téměř jako osud, že mě vojáci nikdy nezastihli vyspaného. A zrovna dnes jsem se musel jít naprosto zničit běháním. Zákon schválnosti.
"Malfoyi," přitočila se ke mně Grangerová a něco mi vtiskla do ruky.
"Čokoláda?" otočil jsem se k ní se zvednutým obočím, když jsem si ten předmět pečlivě prohlédl.
"Energie," vysvětlila to stručně a okamžitě se vrátila k ošetřování zraněných. Na moment jsem zaváhal a pak jsem sladkost snědl. Kdyby mne chtěla otrávit - no, řekněme, že bych jí za to i poděkoval.
Celá ošetřovna páchla krví a někdy dokonce i spáleným masem, ten zápach palčivě přebil sterilnost, která tu za normálních okolností vládla. Stan byl až neuvěřitelně přeplněný, a to tu byli pouze ti s relativně nejlehčími zraněními. Venku se kupily hromady těl zakrytých prostěradly, kolem kterých všichni chodili strnule a snažili se předstírat, že si jich nejsou vědomi.
Přistoupil jsem k tento večer už asi dvacátému raněnému a prohlédl jsem mu zorničky. Očividně byl zcela při vědomí a nejevil ani známky šoku, což bylo dobře, protože mohl rychle uvolnit místo dalším, kteří se stále jenom váleli na nosítkách, protože už pro ně nebyla postel. Rozhrnul jsem mu košili a odhalil jsem dost ošklivé řezné rány na hrudi.
"Máte štěstí, orgány zjevně nebyly zasaženy," prohodil jsem jen tak mimochodem a ohmatal jsem mu hruď, ignorujíc jeho bolestné lapání po dechu. Naprosto jsem odmítal přemýšlet o tom, že právě pomáhám mudlovi, aby přežil. Tohle byla válka. A ti lidé byli moji spolubojovníci. Nevěděl jsem, kdy přesně jsem se s tímto přesvědčením smířil. Ale stalo se. A teď nebyl čas to řešit.
Pronesl jsem základní kouzla pro zacelování ran a v duchu jsem podrážděně zavrčel, když jsem si všiml, jak voják křídově zbledl, když zahlédl mou hůlku. Diagnostickým kouzlem jsem si ověřil, že nemá žádné vnitřní zranění a pak jsem podmračeně kývl.
"V pořádku. Teď zůstaňte pár hodin v klidu. Vy!" mávl jsem směrem ke dvěma ošetřujícím sestrám, které právě vynášely ven další postavu zahalenou v prostěradle. "Odneste ho na pooperační." Čili do jídelny. Dřív tady pooperační měli, ale dnes z něho byl pouze další operační sál. Trvalo jenom pár vteřin, než sestry znovu přiběhly a odnesly ho ze stanu.
"Další!" zavolal jsem netrpělivě a na posteli se objevil další raněný, kterého právě přinesli dva relativně zdraví vojáci. Kritickým pohledem jsem prohlédl rozsáhlé spáleniny na jeho těle i jeho velmi mělký dech.
"Toho nemůžeme zachránit," prohlásil jsem neústupně a v tom okamžiku
se vedle mě objevila rozcuchaná hnědovlasá dívka.
"Můžeme!" vykřikla nevěřícně a nahmatala mu tep, nesmiřitelně jsem ji odstrčil.
"Ano, ale potřebovali bychom na to minimálně tři doktory a několik hodin operace, a s jeho rozsáhlým vnitřním zraněním by i tak byl úspěch nejistý. Jsou tu jiní, které můžeme zachránit a tímhle bychom jenom marnili čas," hučel jsem do ní nemilosrdně a měl jsem chuť jí pořádně nafackovat, když jsem spatřil její lesknoucí se oči.
"Nemůžeme ho nechat umřít," vydechla slabě a odmítavě zakroutila hlavou. Cítil jsem, že náš rozhovor poslouchají všichni v místnosti.
"Není jiná možnost," přesvědčoval jsem ji naléhavě, i když jsem si uvědomoval, že kdybych na něj prostě použil smrtící kletbu, všechno by bylo jednodušší. Ale nemohl jsem to udělat, ne dnes. Ještě vteřinu nebo dvě na mě zoufale zírala a pak otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale z úst jí nevyšel ani hlásek.
"Odneste ho ven," promluvil jsem za ni a jen vteřina zaváhání uběhla, než vytáhli popáleného vojáka z postele a nahradili jej jiným. Nevěnoval jsem tomu pozornost, stále jsem zíral na Grangerovou, která po pár vteřinách kývla hlavou a odstoupila ode mne, aby se mohla opět vrátit ke svému pacientovi.

Možná že jsem se změnil víc, než jsem byl ochoten si připustit. Ale v ten moment jsem to nechtěl řešit. To jsem si nechal na další probdělou noc, která mě jistě brzy čekala.

"Na pooperační," vydechl jsem unaveně už asi po sté (po čtyřiceti jsem to přestal počítat).
"Další," zamumlal jsem a protřel jsem si oči, ale nic se nedělo. Rozladěně jsem se rozhlédl kolem sebe, ale dokázal jsem zaregistrovat jenom Grangerovou, která stále přede mnou a vyčerpaně se opírala o jednu z postelí.
"To… už je… všechno," vydechla zmoženě a vzápětí se na prázdnou matraci natáhla. Částečně vysílením a částečně únavou jsem vydechl a následoval jsem jejího příkladu.
"Co teď budeš dělat?" zeptala se stěží srozumitelně Grangerová a já v duchu podrážděně zavrčel, téměř se mi podařilo usnout.
"Sprcha, jídlo, kafe, cigareta, postel," zamumlal jsem. "Ne zrovna nutně v tomto pořadí." Uchichtla se a já v sobě nenašel ani dost síly na to, abych pozvedl obočí. Před pár hodinami se mi tady hroutila a teď se směje?
"Víš, že když jsi k smrti vyčerpaný, dokážeš být i docela snesitelný?" prohodila jakoby jen tak mimochodem a já cosi zavrčel.
"To bude asi tím, že nemám sílu se ani zamračit, natož se snažit být nesnesitelný," odpověděl jsem namáhavě a pak jsem se přinutil otočit hlavou, ačkoli i to bylo pro mé svaly téměř mimo možnosti. "Mám nápad," pokračoval jsem zcela nesouvisle k předchozímu tématu. "Navzájem na sebe zakouzlíme Povzbuzovací kouzlo, abychom měli aspoň sílu se zvednout a vylézt z téhle odporné místnosti. Co ty na to?"
Obrátila svůj pohled ke mně. "Kdyby můj mozek pracoval trochu ochotněji, možná by mu i došlo, že je to skvělý nápad. Nevíš, kde mám hůlku?" přelétla zmateně očima celou, nyní už prázdnou místnost.
"Zkusil bych kapsy," zamumlal jsem a vytáhl si svou vlastní z rukávu. Souhlasně zamručela a pak se s úpěním převalila na pravý bok a natáhla ruku s hůlkou, zatímco já jí tou svojí už mířil do obličeje. "Na tři," rozhodl jsem za nás za oba a ona začala počítat. Ve stejném okamžiku jsme vyslovili kouzlo a já okamžitě cítil, jak se mým tělem rozlévá ta tolik potřebná energie. Pořád jí bylo málo, ale aspoň to stačilo na přežití. Namáhavě jsem se postavil na nohy a ačkoli se mi stále třásly jako rosol, aspoň jsem se na nich udržel. Beze slova jsem zamířil ze stanu a vydal jsem se směrem k jídelně, která se momentálně nazývala pooperační oddělení.

Mezi vojáky procházely sestry a kontrolovaly jejich stav, jinak tady vládlo ticho. Několik členů jednotky postávalo u stěn a sledovalo dění, jakmile jsem však vstoupil, upřeli své oči na mě. Prolétl jsem očima počet zraněných. Snažili jsme se jej zredukovat na minimum a podle toho to taky vypadalo. Mrtvých bylo asi třikrát tolik.
"Odneste je zpátky na ošetřovnu," promluvil jsem tlumeně do ticha, které tady panovalo. Většina raněných spala na karimatkách natažených na podlaze. "Už jsme skončili. Přineste sem místo nich zajatce, vytáhněte je ze sítí, ale spoutejte je. Nedívejte se jim do očí a nemluvte s nimi."
Vojáci kývli hlavou a přešli k několika naházeným na zemi. Stoly i s židlemi byly vyneseny ven, aby se sem vešli všichni ti lidé a bez nich vypadal stan podivně rozlehle. Opustil jsem jej a vydal jsem se směrem ke sprchám - opravdu jsem toužil po troše horké vody.

Lačně jsem zaklonil hlavu a uvolněně vydechl. Sprcha mě vždy dokázala uklidnit. Prameny horké vody stékaly po mé špinavé a zpocené kůži a uvolňovaly mé svaly. Nepřekvapilo mne, že vojáci v jídelně okamžitě uposlechli můj rozkaz. Koneckonců, tohle byla první bitva s kouzelníky, kterou kdy vyhráli. Asi jim došlo, že se tak stalo proto, že měli mě na své straně. I když jsem měl o jejich inteligenci valné pochybnosti.
I když… jsem svůj postoj k mudlům trochu přehodnotil, nebo ne? Nebo se mé změněné názory týkaly pouze přístupu k nim? Došlo mi, že s nimi budu muset zacházet jako s lidmi, pokud se mezi nimi nechci zbláznit. Ale stalo se tak jen z čistě sobeckých důvodů nebo proto, že bych uznal, že nejsou až tak nejhorší?
I když jsem pochyboval o tom, že by takový den nikdy mohl nastat. Nakonec - pořád jsem ještě Malfoy.
Ta nejistota byla… frustrující. Přinejmenším.

Náhle se ozval zvenčí hlas, který jsem, salazaržel, okamžitě poznal.
"Malfoyi?! Jsi tam, Malfoyi?" Protočil jsem pohled a vypnul vodu.
"Možná sis toho nevšimla, Grangerová, ale tohle jsou pánské sprchy," zavolal jsem na ni přes plachtovinu jízlivě.
"Měl bys jít hned do jídelny," dostalo se mi odpovědi.
"A to jako proč?" opáčil jsem s nezájmem.
"Vylez ven!" uslyšel jsem nekompromisní příkaz a zavrčel jsem. Hned jak se mi dostane pod ruce, tak ji zaškrtím.
Sáhl jsem si na polici pro hůlku a jediným mávnutím jsem si usušil tělo, vlasy jsem nechal mokré. Nasoukal jsem se do vojenských kalhot a obul si těžké boty, než jsem se jenom s tílkem v ruce a ručníkem, kterým jsem si drhnul vlasy, neobjevil venku před stanem.
"Grangerová," zavrčel jsem na ni, ale její výraz mě přinutil odvolat své přání přizabít ji. Koneckonců, vždycky to můžu udělat později. "Co se stalo?" zeptal jsem se zmateně a kouknul po ní jedním okem - druhé jsem měl zakryté ručníkem.
"Do jídelny," vyhrkla jenom, drapla mě za ruku a uháněla se mnou přes celý tábor. Mohl jsem ji jenom s ručníkem vlajícím za zády následovat a v duchu jí nadávat za to, že teď určitě vypadám jako naprostý pitomec.
"Zbláznila ses?" vyštěkl jsem podrážděně poté, co jsme vpadli do stanu a obrátily se k nám všechny pohledy, které se většinou změnily na lehce pobavené. Ani jsem se nedivil. Grangerová s rozježenými vlasy a rudým obličejem, a já, polonahý, s mokrými vlasy a ručníkem v ruce. Přejel jsem pohledem místnost. Jak byla předtím přeplněná raněnými vojáky, válejícími se po podlaze, nyní to byly desítky kouzelníků, sedící v různých polohách se svázanýma nohama a rukama. Stísněný dojem místnosti nepovzbuzovalo ani to, že u stěn postával snad celý náš oddíl a ostražitě je pozoroval, pečlivě se střežící toho, aby jim pohlédli do očí. Nechápal jsem, co tady bylo tak důležitého, že jsem musel okamžitě přijít.
Grangerová mne znovu naléhavě uchopila za ruku - ani jsem si neuvědomil, kdy jsem se jí vytrhl - a ukázala někam mezi zajatce. "Tamhle," vydechla udýchaně a já trochu natáhl krk, abych spatřil, na co že to ukazuje.
A pak mi to došlo. Světlovlasá hlava, hrdě se tyčící mezi svými spolubojovníky, to nebylo něco, co jsem mohl nepoznat. Zalapal jsem po dechu a už podruhé jsem se vymanil Grangerové, abych se mohl bez ohledu na přihlížející vojáky rozeběhnout mezi zajatci k osobě, která tu raději snad ani neměla být. Kterou jsem v téhle válce nikdy nechtěl.

"Mami," vydechl jsem, když jsem k ní doběhl a jasně jsem slyšel zalapání po dechu, jak její, tak všech mudlovských vojáků v místnosti, kteří nás pozorovali. Zvedla bělostnou hlavu a nevěřícně se na mne zadívala, její oči se leskly slzami. Roztřeseně jsem k ní poklekl, podlomila se mi kolena.
"Relashio!" vyhrkl jsem a pouta, která ji svazovala se okamžitě rozpadla, jakmile se tak stalo, vtáhla mne do drtivého objetí.
"Ach, Draco," šeptala trhaně a cítil jsem její tělo, jak se chvěje vzlyky. "Můj synu… můj Draco, ty žiješ, jsi naživu." Odtáhl jsem se od ní a setřel jsem jí slzy z obličeje - nechtěl jsem je vidět. Má matka, jak jsem ji znal, nikdy neplakala. Nikdy nedávala najevo slabost. Nechtěl jsem vědět, že tahle válka změnila i ji.
"Už to bude dobré," vydechl jsem zcela nepřesvědčivě a jí se tvář jenom zalila novými slzami.
"Ach, Merline, je mi to všechno tak líto, tak strašně líto," lamentovala zoufale, uchopila mou tvář do dlaní a políbila mne na čelo, pevně jsem sevřel oči a znovu ji objal, byla jako světlice ze světa, který na mne zanevřel, jako jediná jistota, jako můj soukromý maják a přístav naděje.
"Měla bys mě nenávidět," zamumlal jsem do jejího ramene a ona jenom prudce vydechla.
"Nenávidět? Za co?"
Zavrtěl jsem odmítavě hlavou a stále jsem nedokázal otevřít oči.
"Zabil jsem ho. Zabil jsem ho," zašeptal jsem téměř neslyšně, jako bych se těch slov sám bál. Zachvěla se, ale objala mne ještě pevněji.
"Šššš," vydechla a pohladila mne po mokrých vlasech. "No tak. Já to chápu, Draco. Vím, že jsi nemohl dělat nic jiného. Chápu to," konejšila mne a já se konečně cítil, jako by opravdu bylo všechno v pořádku, jako bych byl zpátky doma.Ale ten pocit neměl trvat dlouho.
"Majore Malfoyi," přistoupil k nám jeden z vojáků se zbraní v pohotovosti. Okamžitě jsem vyskočil na nohy, vytáhl matku s sebou a namířil na něj hůlkou.
"Odložte zbraň, vojáku," přikázal jsem nemilosrdně a on překvapeně ztuhnul, zatímco ostatní, jakmile zaregistrovali můj bojový postoj, vytáhli také zbraně. "Odložte zbraň, vojáku!" opakoval jsem důrazněji a sevřel jsem v prstech svou hůlku ještě pevněji. Věděl jsem, že bych se dokázal ubránit všem, kteří byli v té chvíli ve stanu. Kdyby to bylo nutné.
Upřímně jsem doufal, že se tak nestane. A nevěděl jsem proč. Jak říkám, frustrující.

Na okamžik zaváhal, ale pak skutečně zbraň sklonil. Probodl jsem všechny ostatní ve stanu mrazivým pohledem a spolu se svou matkou jsem vyšel ven, kde se pomalu stmívalo.
"Půjdeme ke mně," navrhl jsem rozhodně, když jsem spatřil pohledy těch, kteří se nejspíš už nevešli do jídelny a tak postávali před vchodem.
"Ach, Draco, je mi to taj líto," zopakovala znovu, jakmile vstoupila do mého stísněného stanu. Kouzlem jsem proměnil svou prázdnou truhlu na lektvary v křeslo a svou matraci v další.
"To je v pohodě," usmál jsem se a pomohl jí si sednout. Teprve teď jsem si uvědomil její tržné rány na rukou a krev na oblečení prozrazovala, že byly i pod šaty. Hůlkou jsem jí je zacelil a ona se na mne vděčně usmála a znovu mne pohladila po obličeji. Nelíbila se mi ta přehnaná starostlivost - cítil jsem se pak jako mimino -, tak jsem raději pokračoval v rozhovoru. "Naučil jsem se v tom všem nějak přežít." Pokud jsem se ji snažil uklidnit, nepovedlo se mi to. Spíš jsem to totálně podělal.
"Ach, Draco," zopakovala za ten den už asi po sté, složila hlavu do dlaní a usedavě se rozplakala. Hrklo ve mně. Nejenže jsem nikdy nikoho neutěšoval, teď to ještě byla má vlastní matka, kterou jsem nikdy neviděl plakat. Nemohl jsem si pomoci - ta situace mi připadala příšerně ponižující. Jako by jméno Malfoy už nic neznamenalo. Jako by ze vší té přetvářky a kontrolovanosti, ze všech našich zásad zbyl jen prach. A jenom já se ještě snažil hrát si na něco, co už neexistuje.
Je to jako chytat kouř. Chytat kouř holýma rukama.
Cítil jsem se v její přítomnosti nejistě a rozpačitě, což mne samotného dost překvapilo. Nic takového bych od sebe nečekal. Nečekal bych, že nebudu rád, že ji znovu vidím. Pouze mi připomínala, co všechno jsem ztratil, a hlavně to, co všechno jsem ztratil dobrovolně.
"Omlouvám se," vyhrkla a otřela si oči. "To já jen… už jsem skoro ani nedoufala, že tě ještě někdy znovu uvidím," usmála se na mne přes slzy a já se zmohl na pouhé kývnutí, nevěděl jsem, co bych jí na tohle měl říct. Tuhle ženu jsem nepoznával. Nebyla to ta Narcissa Malfoyová, která mne vychovala. Která mi tolikrát vysvětlovala, že před lidmi nesmím dát najevo slabost. Protože toho využijí. Vždycky toho využijí.
Nebo to už taky nebyla pravda?
Nadechla se k další větě, ale k mému štěstí ji cosi přerušilo.

"Malfoyi?" ozval se zvenku opatrný hlas. "Já jen… že je porada," pokračovala Grangerová a pak jsem slyšel jenom její kroky, jak se odsud vzdalují. Sklopil jsem hlavu a prohrábl si rukou schnoucí vlasy.
"Měl bych tam jít," povzdechl jsem si. Záměrně jsem se vyhnul slovu "musím", protože jsem nechtěl, aby si matka myslela, že si od nich nechám rozkazovat. Stejně si to ale myslela, takže to bylo jedno.
Kývla smutně hlavou.
"Počkám tu na tebe. A pak spolu odejdeme," usmála se na mne šťastně a já na ni nedokázal pohlédnout. Nedokázal jsem jí říct, že nemůžu nikam odjet. Nadechl jsem se, ale pak jsem zase zavřel ústa a beze slova jsem vyšel ze stanu.

Venku jsem si navlékl tílko - přeci jen už začínala být zima a vydal jsem se směrem k hlavnímu stanu.
"Tak co?" ozvalo se ironicky pár metrů ode mě, a já se nemusel ohlížet, abych poznal, o koho jde. "Popovídali jste si s maminkou? Hm? Pobrečeli jste si?" dobírala si mne jízlivě, ale já neměl náladu na hádky.
"Co máš za problém, Devil?" obrátil jsem se k ní podmračeně a založil jsem si ruce na prsou. Vyzývavě se na mne podívala a zastavila se.
"Je to kouzelník," prohlásila pak a já se ušklíbl.
"Já taky," odpálkoval jsem ji nemilosrdně.
"Bojuje po boku Pána Temnot," namítla znovu, ale já jí znovu nedal šanci.
"Já s ním taky kdysi bojoval." Nepovažoval jsem za nutné zmínit, že ta naše spolupráce trvala asi jen půl hodiny.
"Zabíjela nás nemagické!" zvolala poslední stížnost a nevšímala si pohledů, které na nás byly upírány. Naklonil jsem se k jejímu obličeji a podíval jsem se jí zpříma do očí.
"Já taky."
Její ruka vystřelila takovou rychlostí, že jsem to téměř nezaregistroval. Téměř.
Uchopil jsem ji za zápěstí a pevně jsem ji sevřel. Probodl jsem ji temným pohledem a očekával jsem, že si jenom odfrkne a uraženě odkráčí, ale opět se jí podařilo mne překvapit. Omluvně se kousla do rtu a sklopila pohled.
"Promiň," špitla a nepohodlím se zavrtěla. Protočil jsem oči a pustil jsem její ruku, okamžitě si začala mnout zápěstí. Asi jsem ji opravdu stiskl moc tvrdě.
"Angel," povzdychl jsem si rezignovaně a pokračoval jsem ve své cestě do hlavního stanu. Ani jsem si nevšiml, kdy jsem ji vlastně začal oslovovat jmény. Nevěděl jsem, jestli to mělo nějaký větší význam nebo ne.

Do stanu jsme vešli společně a na mne se okamžitě zaměřily pohledy celého osazenstva. Nedal jsem na sobě nic znát a protlačil jsem se na poslední dvě volná místa, která stála hned naproti generálmajorovi. Společně jsme tam usedli a ona vytáhla balíček cigaret a otevřela ho.
"Poslední," zašeptala a usmála se. Musel jsem se přinutit jí úsměv neoplatit a to mi opět vehnalo do hlavy myšlenku, co to vlastně dělám.
Vytáhla z kapsy mudlovský zapalovač, cvakla s ním, přiložila si cigaretu k ústům a potáhla. Slastně přivřela oči a pak natáhla ruku s cigaretou ke mně. Generálmajor mlel něco o tom, jak jsme byli úspěšní a jak je na nás všechny hrdý, ale my ho neposlouchali.
Na chvilku jsem zaváhal, ale pak jsem se ušklíbl a převzal cigaretu z jejích prstů a napodobil jsem ji, cítil jsem její úsměv i přes zavřené oči.

Tak jsme tam seděli, dělili se o cigaretu a já si opět pomyslel, jestli se svět nadobro nezbláznil. Nebo spíš nepřestal existovat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama