8. kapitola - Nepříčetní

28. září 2011 v 18:42 | Baobábina |  Prokletí
Stáli jsme tam a dělily nás celé galaxie - já v táboře a ona na louce. Byli jsme každý součástí jiného vesmíru.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Postával jsem před hlavním stanem, ruce v kapsách, a pozoroval černající oblohu. Otálel jsem s návratem do svého stanu, protože jsem popravdě svou matku nechtěl vůbec vidět. Nechtěl jsem vidět to, co se z ní stalo. Chtěl jsem si ji pamatovat jako silnou, pevnou ženu, která nikdy nedávala najevo slabost. A ne jako plačící, zlomený stín, který se snaží pouze něco předstírat.
Zadíval jsem se do hvězdné oblohy nad sebou a nechal jsem vítr, aby mi ovíval tvář. Doznívala ke mně tlumená hudba z číhosi stanu, pláč i smích a já si připadal jako součást nekonečna. Opřel jsem se o dřevěný stožár a zavřel jsem oči, nechtěl jsem o ničem přemýšlet. Nechtěl jsem nic řešit. To jediné, co jsem v té chvíli chtěl, bylo jenom spát. Ale bohužel, v mém stanu byl jeden neodkladný problém, který jsem musel vyřešit. Neochotně jsem se odlepil od stožáru, otevřel jsem oči a pomalu jsem se vydal na cestu.

"Konečně," usmála se na mne, když jsem vstoupil zpátky do stanu a já se jen nepřesvědčivě pokusil úsměv oplatit. "Chtěla jsem ti zabalit věci, ale máš v tom takový nepořádek, že jsem s tím raději počkala na tebe."
Udělal jsem dva kroky směrem k ní, ale pak jsem se odvrátil při pohledu na její tvář. Nechtěl jsem vidět ten výraz v jejím obličeji. Tu nesmyslnou naději. Štěstí. Jako by celá válka už dávno skončila. Jako by od teď mělo být všechno už jenom dobré.
"Musela jsem prodat naše sídla ve Finsku, Irsku a Řecku, ale nechala jsem si náš dům ve Francii. Vím, že jsi to tam vždycky miloval, stejně jako já. Neměla jsem pak už peníze, ale nedokázala jsem se ho vzdát," sklopila hlavu, jako by se styděla. Přinutil jsem se nezírat. "Hned zítra ráno tam můžeme odjet," pokračovala plynule, "a být tam až do konce téhle zbytečné války. Nebo klidně i potom. Odejdeme z Anglie, necháme tuhle zemi. Budeme se mít dobře, uvidíš," natáhla po mně ruce, jako by se mě chtěla dotknout, ale já stále zůstával odtažený, nepodíval jsem se na ni.
"Mami," nadechl jsem se, ale vlastně jsem nevěděl, co jí chci říct. Seděla v křesle přesně tak, jak jsem ji nechal před několika hodinami a její pohled zářil tak, že mi připadalo, jako bych se díval do slunce. Rezignovaně jsem si povzdechl, vjel si rukama do vlasů a po chvíli přecházení sem a tam jsem si sedl do křesla naproti ní. Nadechl jsem se, ale z krku mi nevyšel ani hlásek.
"Ššššš," vydechla, naklonila se ke mně a sevřela mé dlaně ve svých. "Teď už to bude dobré, uvidíš."
"O to právě jde, mami," vytrhl jsem se jí prudce a znovu jsem se postavil na nohy. "Nebude to dobré. Nemůžu s tebou nikam jet," pohlédl jsem na ni a hledal v jejím výrazu jakoukoli známku porozumění.
"Ale Draco, to přece není možné. Samozřejmě že se mnou pojedeš," potřásla hlavou a nepřestávala se usmívat.
"Ne, mami, nepojedu," vydechl jsem hlasitě a znovu si sedl do křesla. "Moje místo je tady. V téhle válce. Nemůžu se prostě sebrat a utéct. Tady to na mně stojí. Tenhle pluk na mně stojí, mami."
"Vždyť to jsou mudlové, Draco! Je jedno, co se s nimi stane, o to se už nemusíme starat," tvářila se nechápavě a mne začal její výraz iritovat. Neviděl jsem v ní tu ženu, kterou jsem znal. K téhle jsem nedokázal chovat žádné city.
"Já se starám. Není mi jedno, jak tahle válka dopadne, mami. Mám v ní své místo a své povinnosti. A nebudu utíkat z bitvy. A kdybych zemřel - lepší s hůlkou, než zabarikádovaný v ložnici v našem francouzském venkovním sídle. Pochop to, nemůžu s tebou odejít," vysvětloval jsem jí to bez známky citu nebo ohledu.
Poprvé vypadala, jako by jí došla slova. Otevírala a zase zavírala pusu jako ryba a mne popadla naprosto absurdní chuť se nad tím výjevem rozesmát, naštěstí jsem ji však potlačil. Ještě pár vteřin nic neříkala, ale pak se vzpamatovala, nasadila klidný výraz (naštěstí už bez toho úsměvu) a kontrolovaně se zeptala:
"Takže ty se mnou nepojedeš?"
"Ne, mami," odpověděl jsem klidně.
"Raději tu zůstaneš a budeš zachraňovat mudly?" opovržením ohrnula ret, jako by se tomu zdráhala uvěřit.
"Ano." Neměl jsem k tomu nic jiného, co bych jí ještě mohl říct. A i jí to zjevně stačilo. Zvedla se z křesla, napřímila se a nasadila chladnou masku. Irelevantní - až v ten moment mi připadala jako má matka, kterou jsem celý život znal.
"Vrátíš mi mou hůlku?" její hlas přetékal ironií a já nedokázal potlačit pousmání. Ten tón vháněl do mé mysli vzpomínky. Nikdy jsem nebyl nostalgický nebo sentimentální.
"Ale samozřejmě. Dám ti hůlku a nechám tě v klidu odejít. Předpokládám, že se usídlíš ve Francii beze mě," zvedl jsem na konci trochu hlas, jako by to byla otázka. Nic neříkala, ale z jejího výrazu jsem vyčetl souhlas. Měla ruce založené na prsou a stála vzpřímeně, s bradou nahoru, jako za starých časů.
"Accio," zašeptal jsem a vybavil si v mysli hůlku mé matky, za okamžik už jsem ji svíral v ruce. "Budeš tu chtít ještě přespat, nebo se vydáš na cestu už teď v noci? Žádný veřejný letax teď už asi nebude k dispozici," mluvil jsem s ní, jako by ke mně nechovala žádnou zášť, můj tón byl tak pečlivě neutrální, až to bylo k pláči. Nezúčastněný pozorovatel by nikdy neřekl, že máme něco společného, nebo že jsme dokonce příbuzní (pokud by si ovšem nevšiml naší podoby).
"Vím o jednom místě, kde bude otevřeno," opáčila chladně. "Sbohem, Draco," kývla hlavou nadřazeně a vyšla ze stanu, následoval jsem ji, netoužil jsem po žádných problémech. Kráčela středem, s hlavou hrdě vztyčenou a její pleť vypadala ve světlech zářících z vrchu stožárů úplně bílá. Kolem ní se v bezpečné vzdálenosti shlukovaly skupiny vojáků a ostražitě pozorovaly jak ji, tak mě. Kráčel jsem za ní, chtěl jsem na ni jenom dohlédnout.
Prošla celým táborem a zastavila se až na louce, dělící nás od zbytku světa. Naposledy se na mne otočila a její chladný výraz na vteřinu zakolísal. Stáli jsme tam a dělily nás celé galaxie - já v táboře a ona na louce. Byli jsme každý součástí jiného vesmíru. Cítil jsem za zády přítomnost celého vojska a na prchavý okamžik mě napadlo, jestli jsem se rozhodl správně, ale ta myšlenka zmizela stejně rychle, jako se objevila, takže jsem téměř neměl šanci ji zaregistrovat.
"Draco," nadechla se, jako by chtěla něco říct, ale já se jen nevesele zasmál a potřásl hlavou.
"Ne, mami. Ne," probodl jsem ji temným pohledem, ale ona se už asi nedokázala dál ovládat.
"Ale proč?!" rozkřikla se na mne a rozhodila rukama. Zavřel jsem oči, tohle jsem nechtěl vnímat. "Proč se mnou nemůžeš odejít? Co tě tady drží? Bitvy? Mudlové? Ten odpad? Ty patříš k nám, jsi přece kouzelník! Odejdi se mnou!"
"Ne, mami," přerušil jsem ji důrazněji. "Moje místo je tady. Já - patřím - sem," upřel jsem na ni znovu svůj pohled a přál jsem si jediné - aby už konečně odešla.
"Jsou to mudlové, Draco! Jenom prach, pokrývající tuhle půdu! Mluvíš jako blázen!"
"Ne, mami, to ty! Ty jsi se asi zbláznila! A víš co, něco ti povím -," teď už jsem křičel taky, "možná to jsou mudlové, ale mají mnohem víc odvahy, než ty by sis vůbec dokázala představit. Zatímco ty utíkáš z boje, my bojujeme - a my také umíráme, mami. Oni bojují za něco, co si ty vůbec nedokážeš představit. Ano, jsou to mudlové. Ale kdokoli z nich má mnohem víc odvahy, než ty bys v sobě mohla kdy najít!" Sám jsem nevěřil tomu, co jsem říkal. Nevěřil jsem tomu, že je to pravda. Ale takový jsem byl vždycky. Pokrytec, lhář, ubožák. Takže mi to nikdo nemohl vyčítat. Protože já jsem prostě nemohl být jiný.
"Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiji tohoto dne," její ledový hlas byl ostrý jako břitva. "Můj vlastní syn - Malfoy! - zradil svou krev," plivala na mne ta slova, ale já jenom neústupně vztyčil bradu a nechal jsem je padat. "Tak si tady shnij, v téhle díře. Špíno vlastního rodu! Ne, ty si nezasloužíš nést jméno Malfoy, ty krvezrádná svině! Měla jsem to tušit. Měla jsem to tušit už ve chvíli, kdy jsi zavraždil Luciuse. Ne, ty už nejsi můj syn, nechci už tě nikdy vidět. Nejsi nic víc než odpad téhle země! Shniješ v Azkabanu, ale já ti to přeji! Toužím po tom, aby tě chytili! Možná tě dokonce zabijí, ale pořád lepší než tahle hanba, kterou děláš naší rodině!" křičela na mne jako smyslů zbavená a její slova mne bodala do hrudi jako rozžhavené železo.
"Vypadni," přerušil jsem její nadávky
ledově, bez jakékoli emoce.
"Cože?" nadechla se nevěřícně.
"Vypadni!" křičel jsem už na ni nepříčetně. "Vypadni odsud!"
Probodla mne posledním pohrdavým pohledem a pak se se zavířením jejích vlasů přemístila neznámo kam. Stál jsem tam, v naprostém tichu a zrychleně jsem oddechoval. Připadal jsem si o pár let starší a také naprosto vyčerpaný. Potlačil jsem nutkání svalit se na zem a prostě usnout a otočil jsem se, abych se vydal zpátky ke svému stanu.
Cestu mi blokovalo pár desítek vojáků, kteří na mne vyjeveně zírali. V čele stála Grangerová se zrzkou, ale na tyhle dvě jsem neměl už vůbec náladu. Něco jsem podrážděně zavrčel a protlačil jsem si cestu. Tohle byla jedna z nejhorších nocí, jaké jsem kdy zažil.
Vstoupil jsem do svého, přeměnil křesla zpátky a okamžitě padl na matraci. Oči se mi nebezpečně leskly, ale nedovolil jsem slzám, aby zalily mou tvář. Možná jsem už nebyl Malfoy, ale rozhodně jsem ještě nebyl slaboch.


"Špíno vlastního rodu!"
"Ty nejsi člověk!"
"Draco… Dráčku… přece bys mi neublížil…"
"Zrádci a mudlovští šmejdi… zabijte je všechny…"
"Nemůžeme ho nechat umřít!"
... jestliže je mrtvý, jak může cítit tak nesnesitelná muka, copak smrt bolest neutiší, neodejde snad…

Probudil jsem se s křikem. Zrychleně jsem oddechoval a na čele se mi perlily kapky potu. Byl jsem stále k smrti unaven, ale věděl jsem, že teď už neusnu. Popravdě, teď už jsem ani nechtěl usnout.

Vykoukl jsem ze stanu a naštvaně jsem shledal, že ještě ani nezačalo svítat. Podle všeho jsem nenaspal ani dvě hodiny. Zavrčel jsem a kopnul do kamene, který stál před mým stanem, což vyvolalo bolest v mém palci, ale byl jsem za ni jenom vděčen. Lepší všechna bolest na světě, než ta prázdnota, která se mě začala pomalu ale jistě zmocňovat. Nechtěl jsem se cítit prázdně. Udělal jsem, co jsem musel. A nemohl jsem to udělat jinak, líp.
Aspoň to jsem si namlouval.
Sáhl jsem si do stanu pro bundu - přeci jen, v noci byla docela zima - a klátivou chůzí jsem se vydal směrem k jídelně. Jestli mě neprobere ani ten patok, kterému tady říkají káva, tak už nic.
Ve stanu se svítilo. Musel jsem přivřít oči a zaclonit si oči dlaní. Zjevně jsem nebyl sám, kdo se rozhodl pro malou noční svačinku. Trvalo několik minut, než jsem si zvykl na jasné světlo, a až pak jsem ji uviděl. Seděla u jednoho ze stolů, před sebou hrnek, ze kterého se ještě kouřilo, a ačkoli jsem si byl jistý, že ví o mé přítomnosti, nedívala se na mne.
Ušklíbl jsem se a pomalu jsem přešel ke kávovaru, ve kterém stála nově uvařená horká tekutina. Nohy mne téměř neposlouchaly, ale pořád jsem ještě dokázal udržet směr, což bylo rozhodně dobré znamení.
Sedl jsem si naproti ní a napil jsem se - musel jsem se hodně držet, abych to zase nevyprskl.
"Taky nemůžeš spát?" pousmála se, ale stále zírala kamsi do prázdna.
"Předpokládám, že na to je taky nějaký syndrom," odpověděl jsem zcela mimo kontext. Podívala se na mne nechápavě, ale když zahlédla můj výraz, ušklíbla se.
"Řekla bych, že jenom trauma z války."
"Takže ty máš taky trauma, Grangerová?" zeptal jsem se zvědavě a opřel jsem se na židli, nohy jsem natáhl před sebe. Byl jsem příšerně unavený a bylo to poznat.
"Všichni máme trauma, Draco, jsme vojáci," hořce se ušklíbla, ale já se jenom zamračil, sedl si vzpřímeně a sklopil pohled.
"Takže pro tebe už taky nejsem Malfoy?" zeptal jsem se temně a ona strnula.
"Ne, nemyslela jsem to tak," začala se okamžitě hájit, ale pak se opřela lokty o stůl a složila hlavu do dlaní. "Bože, já bych spala," vydechla ztrápeně a já se radši místo odpovědi znovu pokusil otrávit svým obsahem hrnku.
Chvíli bylo ticho, ale pak ona zase spustila: "Můžeš se naštvat, až ti to řeknu, ale… překvapil jsi mě. Příjemně," zvedla oči a z jejího pohledu jsem vycítil úsměv. "Změnil ses. Konečně ses začal chovat jako člověk. I když bych to zrovna od tebe nikdy nečekala. Že se postavíš za nás, za mudly. Proti své rodině."
Upíral jsem svůj zamračený pohled někam do strany. Přemýšlel jsem o ukazování slabostí. To mě vždycky učila matka. Přemýšlel jsem o tom, jestli se mám podle těch pravidel ještě řídit, když už jí nesmím přijít na oči. Když už teď nejsem Malfoy.
"Jsi naštvaný?" zeptala se s chabým zájmem, ale já se místo odpovědi znovu napil.
"A kdybych ti řekl, že jsem lhal? Že nevěřím tomu, co jsem řekl?" otočil jsem se na ni s chladně vyzývavým pohledem, ale ona jenom potřásla hlavou a usmála se.
"Tak bych ti nevěřila ani slovo," odpověděla potutelně a já si odfrkl.
"To jsem dopadl. Když už mě ani ty nebereš vážně. Kam se poděla moje pověst krutého Zmijozela?" nadzvedl jsem obočí a ona se rozesmála. Bylo to tak příšerně přirozené, až mi to přišlo šílené. Merline. Vyhodil jsem odsud svou matku a teď se tady vybavuji s Grangerovou jako starý přítel. Svět se obrátil vzhůru nohama.
"Tohle kafe je vážně hnus," zašklebila se po chvíli zcela mimo téma a odstrčila od sebe hrnek.
"Sám tomu nemohu uvěřit, ale souhlasím s tebou," odtušil jsem mimoděk a podíval se stranou. Nabídla se, že hrnky umyje a já jsem jí klidně nechal volnou ruku.

Vyšli jsme před stan a ona nastavila tvář větru. Založil jsem si ruce do kapes a zadíval se na ztemnělý tábor.
"Všechno teď bude jiné," zašeptal jsem do tmy a ona ke mně otočila svou tvář.
"To jo," odpověděla po chvíli tiše.
Věděl jsem, že bude všechno jiné. Problém byl v tom, že jsem nevěděl, jaké.

Seděli jsme v hlavním stanu a poslouchali plky generálmajora. Nebo spíš neposlouchali. Grangerová bezostyšně spala s hlavou položenou na zrzčině rameni, přičemž ona sama schovávala pod stolem jakýsi časopis, u kterého se stupidně culila. Keith Lewis, pojmenovaný Lockhart, hrál piškvorky (samozřejmě tu mudlovskou verzi) s jakýmsi jiným bezejmenným kapitánem a všichni ostatní se věnovali jiným velmi užitečným činnostem. Rozhlédl jsem se kolem sebe - přímo vedle mě seděl ten kapitán, kterého jsem si už předtím několikrát všiml. Zvědavě jsem si ho znovu prohlédl.
Upřeně pozoroval generálmajora, i když bych vsadil tisíc galeonů, že z jeho monologu nevnímá ani slovo. Ušklíbl jsem se.
"Jak se jmenujete, vojáku?" zeptal jsem se ho tlumeně a on ke mně zmateně otočil svou hlavu. Opíral jsem se loktem o stůl a hlavou o ruku a nudil jsem se tak, jako snad nikdy.
"Kapitán Scott, majore," odpověděl tiše a zvědavě mne pozoroval, ačkoli jsem z jeho pohledu mohl vyčíst i ostražitost.
"Kapitán Scott," opakoval jsem po něm zamyšleně. "Co říkáte na tuhle válku, kapitáne?"
Připadal jsem si jako opilý. Aby taky ne - za poslední tři dny jsem naspal asi jen šest nebo sedm hodin. Divil jsem se, že ještě vůbec udržím oči otevřené.
"Myslím si, majore," začal po chvíli váhavě, "že jakákoli válka, ať je vedena z jakkoli vznešených důvodů, je absurdní. Nemáme právo rozhodovat o životech druhých. Nemáme právo jim jejich životy vzít, protože jsme to nebyli my, kdo jim je daroval. Vražda, ať z jakéhokoli důvodů, je zločin."
"Všichni skončíme v pekle," zamumlal jsem temně a znovu jsem se ušklíbl.
"Majore?" zeptal se nechápavě. Odpovědi se však nedočkal - právě v této chvíli jsem se totiž svalil ze své židle na podlahu.
Za poslední dny jenom šest nebo sedm hodin - to se muselo někde projevit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama