1. kapitola - Začátky bývají vždy stejné

13. října 2011 v 20:25 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Asi všichni z nás musí někde začít... udělat ten svůj zářez do historie světa... aby pak mohli vykonat něco, na co se zapomene... já jsem začala tady.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Zhluboka jsem se nadechla a pak opět vydechla. Celé prázdniny mi chyběla tahle důvěrně známá vůně, která mohla existovat jenom na jediném místě: na nástupišti 9 a tři čtvrtě. Tolik jsem se těšila zpátky, i když mi zbýval už jenom jeden rok. Usmála jsem se. V Bradavicích ten čas utíká tak rychle, že i několik let může nakonec vypadat jako chvilička.
Můj bratr se už dávno někam ztratil, tipovala bych to na jeho zmijozelské přátele. V duchu jsem se nevesele ušklíbla, jeho kolej mi nikdy nebyla moc sympatická. A i když jsme dvojčata, někdy mi připadá, že nás dva dělí snad všechny kontinenty světa. Ale měla jsem ho strašně moc ráda. Choval se úplně jinak, když byl mimo tu svou partu. O prázdninách to byl prostě Severus, ale ve škole… dřív mě to hodně trápilo, ale už jsem si zvykla. Smířila jsem se s tím, že je to nutnost.
A přesto jsem se do Bradavic těšila stejně jako každý rok. Dva měsíce v domě plném hádek, výčitek a neštěstí se vždy podepíší na mém myšlení a povaze. Ale pak stačí dva týdny v Bradavicích a vše je zase stejné jako předtím. Je jenom škoda, že u Severuse to takhle nefunguje. On není jako já, já jsem hodně "splachovací", jak říká on, ale jeho vždy všechno zasáhne na celý život.


"Sally!" vykřikla osoba za mnou a já se za hlasem bleskově otočila.
"Remusi!" rozzářila jsem se a skočila mu okolo krku, takže se trochu zapotácel.
"Teda, vidíš mě po dvou měsících a už mě chceš zabít? To bych si o tobě nemyslel," řekl s povytaženým obočím, když jsem ho pustila. Jen jsem ho praštila do hrudi a jeho poznámku jsem přešla bez povšimnutí.
"Tolik jsi mi chyběl, ani nevíš jak! Objevila jsem úžasnou knížku, tu si musíš přečíst, jenomže ji mám zahrabanou až na dně kufru," posteskla jsem si vzápětí a podívala jsem se na obří zavazadlo, které jsem táhla za sebou.
"Jenom jednu? Já myslel, že mi jich doporučíš aspoň deset," rozesmál se a já se přidala.
"Máme ještě dost času, někam se zašijem a já se ji pokusím vyhrabat. Ale úspěch nezaručuju," zašermovala jsem mu prstem před obličejem a pak jsme se oba se smíchem vydali na druhý konec nástupiště.
"A co ty?" zeptala jsem se cestou. "Kolik literárních děl nadchlo tebe? Očekávám nejméně dvanáct," usmála jsem se a mířila ke skladišti náhradních vlakových dílů (sice nechápu, jak by se mohl kouzelnický vlak nějak rozbít, protože přece proti tomu musí být nějak chráněný, ale to je jedno).
"Přeceňuješ mě. Dvanáct knih za dva měsíce," pobaveně zakroutil hlavou a otevřel dveře, které, jak jsme si už dříve ověřili, nebývaly nikdy zavřené. V tom jsme oba zaslechli hlasy a ztuhli.
"Srabusi, ani nevíš, jak jsi nám celé prázdniny chyběl!" řekl posměšně jeden hlas a druzí dva se začali hlasitě smát. Okamžitě mi vše došlo, začala se ve mně vařit krev a vyškubla jsem se Remusovi, který mne ustrašeně svíral paži. Rychlým krokem jsem šla na druhý konec rozsáhlé místnosti, odkud se hlasy ozývaly.
"Tichošlápku, vypadá to, že jemu se po nás nestýskalo! Srabusi, tobě vůbec nechyběly naše rozhovory?" ozvala se rána a já se otřásla a zrychlila krok.
"Sally!" ozval se za mnou Remův hlas, který se mne stále pokoušel zadržet. V tuhle chvíli mi byl tak protivný jako ještě nikdy.
"Slyšels to, Dvanácteráku?" ozval se třetí hlas, ale to už jsem je spatřila.
"Expelliarmus!" vykřikla jsem a všechny jejich hůlky odlétly do druhého rohu. Tři postavy se otočily a ta čtvrtá na mne vyděšeně pohlížela. Momentálně jsem ale svému bratrovi nechtěla věnovat pozornost.
"Ale ale, Srabusi, neřekls nám, že na tebe dohlíží sestřička," ušklíbl se Black, ale bylo na něm znát, že má strach.
"On žádnou ochranu nepotřebuje," odpověděla jsem, ještě než stačil Severus něco říct. "Kdyby ses ty, Blacku choval jak Nebelvír, nenapadl bys neozbrojeného a navíc s kámošem za zády. Proč to vlastně děláš? Copak se bojíš, že prohraješ? Ani bych se moc nedivila," ušklíbla jsem se a dál se mu nenávistně dívala přímo do očí.
"Ty malá drzá šmudlo," zavrčel a já se usmála.
"Šmudlo? Nechtěl jsi náhodou říct mudlo? Takhle totiž mluví tvůj bratříček," zašeptala jsem posměšně a zapíchla mu hůlku do hrudi. Nadechoval se k odpovědi, ale já jej předešla. "Nechápu co vy dva děláte v Nebelvíru. Jeden větší kretén než druhej," pohodila jsem hlavou a podívala se na Pottera.
"Tak hele -" začal on, ale já ho přerušila.
"Už o tom nechci slyšet. Musíme jít nebo nám ten vlak ujede," poprvé za celou dobu jsem se podívala na Severuse a mírně se usmála. Úsměv mi oplatil, ale tak, že by si toho někdo jiný než já těžko všiml. Sklopila jsem pohled a mávnutím hůlky přivolala tu jeho. Podala jsem mu ji a pak se beze slova otočila, prošla okolo Remuse, který tam celou dobu mlčky stál a vyšla zpět na nástupiště zalité slunečním světlem, které mne na okamžik oslepilo. Vztek ve mně ještě vřel, takže jsem neměla náladu se s kýmkoli bavit. Asi vteřinu po mně vyšel ven Potter a za ním Black, pak Remus, který se přidal k nim a nakonec ten, na kterého jsem celou dobu čekala.
"Nemusela jsi mi pomáhat," zavrčel a upřel na mne svůj černý pohled. Povzdechla jsem si a vztek se jako zázrakem ihned vypařil.
"Já vím, Severusi. Vím že bys to zvládnul. Vždycky to zvládneš. Ale mě bolí, když tě tak musím vidět," omluvně jsem se na něj podívala a on se váhavě usmál, ale vzápětí stáhl bolestivě obličej. Až v tu chvíli jsem si všimla ošklivé rány na jeho levé tváři a zalapala jsem po dechu.
"Ukaž," natočila jsem mu hlavu na stranu, ale ihned se mi vyškubl. "Snape," zavrčela jsem vražedně a znovu mu hlavu přetočila. Chvíli jsem ránu zkoumavě pozorovala a pak konstatovala: "Je to docela ošklivý, měl by sis na to dát -," nenechal mě to doříct.
"- třemdavu, já vím," podíval se na mě a já si povzdechla.
"Budeš mi chybět, bráško," rychle jsem ho objala, i když v této části nástupiště nikdo nebyl. Vyprostil se z mého objetí a jenom mě chytil za ruce.
"Ty mně taky," znovu se mírně usmál a pak bolestivě zašklebil.
"Neměl by ses moc usmívat," napomenula jsem ho.
"Myslím, že to nehrozí," ušklíbl se a pak jsme šli každý svou cestou.


Rozhořčeně jsem vydupala schůdky do vlaku a začala si hledat nějaké kupé, ale měla jsem nevýhodu, protože jsem přišla docela pozdě a většina už byla plná. Hrdě jsem prošla okolo Remuse a jeho přátel a ani se na něj nepodívala. Zašla jsem dál do vlaku a pomalu začínala mít strach, že celou cestu budu stát na chodbě. Ale naštěstí se na mě za chvíli usmálo štěstí.
"Annie," rozzářila jsem se, když jsem otevřela dveře do kupé, ve kterém seděla blondýnka mého věku.
"Sally," usmála se ona, zvedla se, a krátce mne objala. Nikdy nebyla na dlouhé vítání a hysterické ječení. Navíc na to měla moc dobré vychování.
"Chyběla's mi," poznamenala jsem trochu vyčítavě, když jsem si sedla.
"Ano, to's mi připomněla těmi třiceti sedmi dopisy."
"Počítala jsi je?" zatvářila jsem se nevinně.
"Pročítala jsem si je celé prázdniny," zasmála se.
"A to jsi jich ještě nedostala tolik jako Remus," poznamenala jsem.
"Stalo se něco?" zareagovala okamžitě Ann, která si určitě všimla změny v mém výrazu.
"Nic neočekávaného," opřela jsem hlavu o okno a pozorovala ubíhající krajinu.
"Chci to vědět," položila mi dlaň na ruce. Zvláštní, jak uměla člověka dokonale uklidnit.
"Zase Potter a Black," zavřela jsem oči a znovu pocítila vztek. Ona si povzdechla, pochopila.
"A Severus," dodala tiše.
"Jo," sklopila jsem pohled. "A Severus."
Nic neříkala, jen mi stále držela ruce. Promluvila až po chvíli.
"Sally, ehm, zdá se, že někdo s tebou chce mluvit," rychle jsem zvedla hlavu a když jsem spatřila Remuse, okamžitě jsem změnila svůj smutný výraz za ledový. Stál před dveřmi do našeho kupé a vyčkávavě se na mě díval. Napadlo mne, že by možná byl schopný tam stát až do konce cesty, takže jsem otráveně vyšla na chodbičku.
"Co chceš?" založila jsem si ruce na prsou a když jsem si všimla lehce pobaveného záblesku v jeho očích, byla jsem naštvaná ještě víc.
"Co si myslíš, že jsem udělal?" odpověděl otázkou, na což jsem reagovala nespokojeným zamračením, ale rozhodla jsem se, že mu odpovím, jakkoli jsem na něj byla momentálně rozzlobená.
"Myslím, že jsi se mne pokusil zastavit, protože jsi se bál, co by si tví přátelé," vyslovila jsem to slovo nanejvýš ledově, "o tobě pomysleli, kdyby se dozvěděli, že se zase taháš se Snapovou," upřeně jsem se na něj dívala a snažila jsem se udržet tvář bez výrazu.
"To mě mohlo napadnout," usmál se. "Kdy mi konečně začneš úplně důvěřovat? Vždyť jsem jenom dělal správnou věc," nadechovala jsem se k hlasité odpovědi, ale promluvil dřív. "Vím, jak jsi někdy unáhlená a vím, že dřív jednáš, než myslíš. Byla by jsi schopná z nich udělat housenky a odejít odtamtud se vztyčenou hlavou, čímž by sis rozhodně zasloužila minimálně školní trest," kývl vážně hlavou, ale stále se pobaveně usmíval. Zamračila jsem se, ale teď už jsem se musela přemáhat. Protočil oči.
"Ale no tak, Sally, já přece vím, že už se dávno nezlobíš," zakroutil hlavou.
"Zlobím, abys věděl," plácla jsem ho znova do hrudi a pak už to nevydržela a rozesmála se spolu s ním.
"Budu muset jít," promluvil po chvíli.
"Zase jdeš za nimi?" opět se mi na čele objevila vráska.
"Ne, máme sraz v kupé prefektů," zatvářil se otráveně a já se zlomyslně usmála.
"Tak čau v Bradavicích," usmála jsem se a on mne krátce objal a pak odešel. Zamrkala jsem a ještě chvíli pozorovala jeho vzdalující se postavu, než mi zmizel nadobro. Pak jsem ještě - z nějakého mně neznámého důvodu - stále roztřeseně otevřela do kupé a vrátila se k Ann.
"Tak co chtěl?" zvedla oči od knížky, kterou si mezitím otevřela na klíně.
"Jen mi to vysvětlit. Stejně jsem se na něj už nezlobila," má řeč zněla trochu nesouvisle, což okomentovala jen pohledem, ale nic neřekla, za což jsem jí byla vděčná. Sama jsem nevěděla, jak bych jí odpověděla na otázky, kdyby mi je položila. Ale Ann naštěstí byla jediný člověk, kterému jsem věřila, že není zvědavý.
"Doufám, že píseň klobouku bude stejně originální jako loni," prohlásila po chvíli. Ušklíbla jsem se.
"Myslíš o tom, jak mají jít všechny koleje ruku v ruce? Nevím, kolika dalšími způsoby by to ještě mohl říct, aby se neustále neopakoval," řekla jsem ironicky. "Navíc, my jdeme jasným příkladem," usmála jsem se a rozhodila rukama.
"Kromě Mrzimoru," poukázala na jednu skutečnost, kterou jsem opomněla.
"Ten jsem stejně nikdy neměla ráda," opáčila jsem nevzrušeně a pozorovala své ruce. Jen něco nezřetelně zamumlala a převrátila stránku.


"…za jeden musíme táhnout provaz. Nemluvím z cesty, říkám to pro vás!..." otočila jsem se k havraspárskému stolu na Ann a ušklíbla jsem se. Zajiskřily jí oči, ale nic víc neudělala, na veřejnosti byla ještě nepřístupnější, než když jsme spolu byly samy.
Otočila jsem se zpátky ke klobouku, který zanotoval poslední verše své písně a pak jsem se připojila k všeobecnému potlesku. Pohledem jsem vyhledala svého bratra, který seděl zády ke mně u svého stolu, a celé mi to najednou přišlo ohromně ironické. Jak se mohu snažit zrušit tu překážku mezi kolejemi, když jsem na to docela sama? Ano, vím, něco už se mi podařilo, moji tři nejbližší přátelé byli z Nebelvíru, Havraspáru a Zmijozelu, ale stačilo to dost? Jak se všichni studenti Bradavic mohou rozdělit na čtyři skupiny? Není každý člověk úplně jiný než ti ostatní? A není rozdělování vlastně utajeným pokynem z soutěživosti a rivalitě? Jak bych mohla zmenšit tu bariéru mezi Nebelvírem a Zmijozelem, když jsem jediná, která tu protější kolej snáší?
Povzdechla jsem si a sklopila hlavu. Periferním pohledem jsem si všimla, že se ke mně Remus zmateně otočil, ale pak mi chápavě položil ruku na rameno. Probíhalo to tak každý rok. Každý rok jsem si vyčítala, že jsem opět nic nezměnila. I když jsem sama proti sobě pokaždé argumentovala, že to prostě nejde. A že nemožné věci by se neměly zkoušet, protože to přináší jenom zklamání a žal. Ale nikdy jsem se své zmařené naději nedokázala ubránit. Možná proto jsem ji tolik nenáviděla.


"Přijde mi už docela zvláštní ti každý zahajovací večer připomínat, že musíš něco sníst," promluvil najednou Remus a já trhla hlavou, vyrušena ze svého přemítání.
"Mám takový dojem, že něco takového jsi říkal i minule," pokusila jsem se o úsměv.
"Vždycky to stejně začíná a stejně končí," odpověděl z povzdechem a zamračením.
"Ale přesto - nebo právě proto - nikdo neví, jak bude vypadat průběh. Nevím jak ty, ale já si hodlám ten poslední rok užít na maximum," potutelně jsem se ušklíbla.
"Přál bych si, abych mohl udělat to samé. Ale jsem na to příliš velký zbabělec," stále se nepřestával mračit do svého prázdného talíře.
"Proč skoro pořád mluvíš v hádankách? Myslela jsem, že před sebou nemáme tajemství," uchopila jsem ho za bradu a přinutila jej podívat se na mě. Výraz v jeho očích mne ale přiměl ruku stáhnout. Nebyl to strach, i když by se to k němu dalo přirovnat, protože jistá podobnost by se tady dala najít.
Přesto jsem doufala, že si ničeho nevšiml.
"Nerozumíš tomu, Sally. A já doufám, že ani nikdy neporozumíš." Tu druhou větu řekl o poznání tišeji, jakoby si nepřál, abych ji slyšela. Naneštěstí pro něj jsem ale sedla hned vedle, takže mi nic neuniklo.
"Remusi," napůl jsem povzdechla a napůl zavrčela. Severus asi měl i v tomhle pravdu, jsem neuvěřitelně náladová. Opřela jsem hlavu o jeho rameno (o Remusovo, ne Severusovo), sama nevím, proč jsem to udělala. Byli jsme nejlepší přátelé a i mně občas docházelo - nebo mi to někdo říkal, což se stávalo také dost často -, že se k sobě chováme až příliš důvěrně. Nikdy mi to nepřišlo divné, takže jsem doufala, že se ani tak nestane. K Ann bych si něco takového nedovolila, jenomže ona byla prostě celkově mnohem chladnější a rezervovanější než Remus. I když to neznamenalo, že by mi na ní záleželo méně, to rozhodně ne.
Zachvěl se pod mým dotekem, nejspíše překvapením.
"Víš, že nemám ráda, když se trápíš," pokračovala jsem.
"Netrápím se, Sally," odpověděl tiše, tak tiše, že jsem ho jen sotva slyšela. "Teď ne," dořekl to a další chvíli jsme tam jen tak seděli. Úžasnou vlastností takových chvílí bylo to, že člověk klidně mohl sedět uprostřed síně plné štěbetajících studentů a cinkajících příborů, ale stejně si připadal jak na naprosto opuštěném místě, kde jsem byla jen já a Remus. Dva nejlepší přátelé. Přesně takhle jsem si to vždy představovala, i když trojice mladíků, za kterými se Remus vždy táhnul jako ocásek, mi tyto představy značně komplikovala.
Uvědomila jsem si, že je nemám ráda spíše ze žárlivosti než z očividných nesympatií. I když pocity, které mnou cloumaly vždy, když si něco dovolili proti Severusovi, by se daly nazvat poněkud drsněji než jen nesympatie. Vím, že jsem měla Ann a také i bratra (i když ten byl jako utěšovací prostředek ve škole úplně k ničemu), ale vždy, když jsem viděla Remuse bavit se s jeho přáteli, cítila jsem se hrozně osaměle. A někde uvnitř mě sice bylo nějaké nenápadné svědomí, které mi vždy připomnělo, že bych si ho neměla tak sobecky přivlastňovat, ale jeho hlas nebyl dost silný na to, abych jej začala brát na vědomí.


Z mých úvah mne probralo až to, jak všechno jídlo nenávratně zmizelo. Překvapeně jsem zamrkala. To už uběhlo tolik času?
"Jejda," zamumlala jsem stále překvapeně a Remus sebou trhl, asi také o něčem usilovně přemýšlel.
"Zase jsme nic nesnědli," poznamenal pobaveně a já zvedla hlavu z jeho ramene.
"Opět jsi měl pravdu. Začátky jsou vždy stejné," pokývala jsem hlavou a on musel rychle skrýt svůj úsměv, protože Brumbál povstal a chystal se něco říct.
"Drazí studenti! Vím, že většině z vás se chce už zajisté spát a omlouvám se, že jsem tuto důležitou zprávu neoznámil ještě před večeří. Ale jaksi jsem na to nedopatřením úplně zapomněl," na rtech mu hrál pobavený úsměv a celá síň vyprskla smíchy. "Takže ještě na chvíli zvedněte své unavené oči a poslechněte si, co vám chci nyní říct. Jelikož jsem od pana ministra byl důrazně napomenut, že škola pořádá málo kulturních akcí a současně s tím Bradavice slaví významné jubileum - tomu, komu by to snad nebylo známo, i když si myslím, že se v této síni nikdo takový nenachází," s úsměvem na nás mrkl, "připomenu, že škola slaví už 999 let od svého založení -, jsme se s celým profesorským sborem rozhodli, že uspořádáme Novoroční ples, na který jsou povinni přijít žáci od pátého ročníku výš a zbylé ročníky se mohou rozhodnout. Klid, prosím!" pozvedl ruce, když se místností ozval hromadný šramot. Chvíli počkal a pak pokračoval: "To je asi všechno. Následujte prosím své prefekty do svých kolejí," opět začal celý sál hlučet, když se to všechno naráz zvedalo ze židlí. Celé to ovšem překřikl jeden hlas.
"Evansová, půjdeš se mnou na ples?" James Potter, kdo jiný. Protočila jsem oči a myslím, že jsem nebyla sama.
"Ano!" ozval se nadšený výkřik. Celá místnost ztichla - včetně profesorského sboru - a valila oči na rusovlásku.
"Vážně?" zeptal se nevěřícně.
"Ovšemže ne, Pottere. Co jiného bych také mohla odpovědět," pokračovala sarkasticky a já se musela smát spolu s ostatními. Naštěstí se svět ještě neobrátil vzhůru nohama.
"Já ti to říkal, brácho," poplácal zklamaného chlapce Sirius Black po rameni, ale když spatřil vražedný pohled, jímž po něm oslovený mrskl, rychle ruku stáhnul zpátky.
"Jak malí kluci," zavrtěl hlavou Remus a já mu musela v duchu dát za pravdu. Čekala jsem, že půjde s nimi, ale otočil se na mě a čekal, až se zvednu. Překvapilo mě to, ale nechtěla jsem to na sobě dát znát.
"Jsem hrozně unavená," prohlásila jsem, když jsme šli vedle sebe po chodbě a svá slova potvrdila mohutným zívnutím.
"A předpokládám že i hladová," usmál se.
"No vidíš, to mě ani nenapadlo. Jejda," přiložila jsem si ruku na břicho.
"Mám nápad," usmál se spiklenecky a tím si okamžitě připoutal mou pozornost.
"Jaký?" visela jsem mu očima na rtech.
"Co takhle zajít na malou návštěvu do kuchyně?" trhl hlavou a já přikývla. Nenápadně jsme se oddělili od davu a já byla ráda, že nakonec nešel se zbytkem Pobertů. Nebo to od začátku plánoval? Nevím, ale byla jsem moc hladová, abych to zjišťovala.
"Není to proti školnímu řádu?" zeptala jsem se, když klepal hůlkou do žluté hrušky na obraze a rozhlížel se přitom na všechny strany,
"I kdyby, co na tom záleží?" pokrčil tak zvláštně sebevědomě rameny a vešel dovnitř.
"Mají na tebe špatný vliv," odpověděla jsem pobaveně a vkradla se za ním dovnitř. Okamžitě se před námi vyvalil dav skřítků, kteří se mohli přetrhnout, aby nás ihned obsloužili. Připadali mi hrozně roztomilí.
"Rádi bychom se navečeřeli, nějak jsme to během hostiny nestihli," s úsměvem se na mě podíval a pak jsme si oba sedli na lavici u krbu.
"Hned to bude," uklonil se skřítek a pak zase všichni odběhli někam pryč. To ticho najednou bylo takové zvláštní, snad až nepříjemné.
"Víš, napadlo mne," promluvil najednou a já sebou trhla. Otočila jsem se na něj a překvapil mne jeho nejistý výraz. Zadrhl se a mlčel.
"Co?" zeptala jsem se zvědavě.
"Jestli bys se mnou nechtěla jít na ten ples," podíval se na mě upřeně a já pohodila hlavou.
"A s kým jiným bych asi měla jít?" odpověděla jsem pobaveně. "Myslela jsem, že je to samozřejmost."
"Mohla bys třeba jít se Severusem," poukázal na jinou skutečnost.
"Ale to by působilo zvláštně. Když je to můj bratr. Nemyslíš?" zvedla jsem k němu svůj pohled.
"A nikdo jiný, s kým bys třeba chtěla jít? Abys to potom třeba nemusela rušit, kvůli někomu jinému…" položila jsem mu ruku na zápěstí, abych ho přerušila. Zmlkl téměř okamžitě.
"Chci jít s tebou, Remusi," odpověděla jsem jistě. Věděla jsem, že Remus by jinou partnerku asi jen těžko sháněl, dívky z koleje ho trochu odsuzovaly pro jeho neustálé škrábance a záplatované oblečení. A přesto jsem to nedělala ze soucitu, měla jsem i další důvody. Možná i proto mne mrzelo, že si myslel, že je mi zatěžko s ním jít na ples. Neznala jsem nikoho lepšího, s kým bych ten večer chtěla strávit, můj nejlepší přítel byl pro tuto roli více než vhodný.
"Vaše jídlo," ozvalo se najednou před námi a já sebou opět škubla. Stálo před námi asi deset skřítků a každý nesl obrovský tác naložený dobrotami.
"No potěš koště," zamumlal skoro až vyděšeně Remus a i mně se při představě, že budu muset tohle všechno sníst trochu zvedal žaludek.
"Moje řeč," kývla jsem konsternovaně a začala trochu litovat, že jsem radši nešla spát hladová.
Vždycky to začínalo stejně.


"Jsem… nacpaná… k prasknutí," vydala jsem ze sebe namáhavě, když jsme se konečně s Remem dostali ze spárů těch dotěrných příšer. Ne, už to nebyli roztomilí skřítci, ne potom, jaké krutosti nám provedli.
"Moje řeč," vydechl a já skoro zaúpěla, když jsem si uvědomila, kolik schodišť nás dělí do Nebelvírské společenské místnosti. Kuchyně byla naneštěstí pro nás ve sklepení.
"Obávám se, že do ložnice nedojdu," prohlásila jsem po pár krocích.
"Nevzdávej to! Neúspěch vede k vítězství!" zadeklamoval.
"A to jsi četl zase kde?" zvedla jsem obočí.
"To jsem si právě vymyslel," pokrčil rameny.
"Taky je to pěkná blbost," usmála jsem se.
"Můj vysoce inteligentní mozek je právě přecpaný a tak nemůže vymýšlet nějaké vysoce inteligentní věci," prohlásil přemoudřele.
"Nevytahuj se," zamumlala jsem unaveně a on se pobaveně usmál.
Náhle vystoupila ze stínů tmavá postava. Okamžitě jsme se zarazili v obavě, že je to některý z profesorů, který chytá nezbedné studenty. Pak ale osoba vystoupila ještě víc na světlo a já ji konečně poznala.
"Severusi!" vydechla jsem překvapeně.
"Mohu s tebou mluvit, Sally?" zeptal se úsečně a propaloval Rema nenávistným pohledem. Obrovská změna. Ovládla jsem se a schovala v sobě své pocity, které mne najednou úplně ovládly.
"Jasně," přitakala jsem a podívala se po chlapcovi stojícím po mém boku. "Díky, Remusi, já už to dojdu za chvíli."
"Dobrou, Sally," rozloučil se a odkráčel dál. Podívala jsem se zpátky po mém bratrovi, který opět zašel do stínů, kam jsem jej následovala. Překvapil mne, takhle se přece ve škole obvykle nechoval. Muselo se něco vážného stát.
"Co se stalo, Severusi?" zeptala jsem se znepokojeně a podívala jsem se na něj. Jeho výraz už byl teď úplně jiný. Dalo by se říci, že až… cože? Prosebný?
"Musíš mi pomoct," zašeptal a chytil mne za zápěstí. Byl vyšší než já, musela jsem se trochu zaklonit.
Jaká katastrofa se mohla stát, že Severus Snape žádal svou nebelvírskou sestru o pomoc? Všechno nebylo úplně stejné jako loni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama