17. kapitola - Vzdálení

4. října 2011 v 19:53 | Baobábina |  Prokletí
Tenhle obličej jsem poznával. Byl jsem to já. Byl jsem vojákem.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Seděl jsem na své posteli, zády opřený o její vysoké čelo, kolena přitažená k hrudi a ruce volně svěšené podél nich. Noční stíny mi na přikrývky kreslily příběhy, které bych jen těžko dokázal přečíst a z otevřených oken ke mně doléhaly závany teplého větru a šumění moře. Měl bych být naprosto spokojený. Konečně můžu spát na posteli, a ne jenom na nějaké provizorní staré matraci. Mám teplou vodu, normální kávu, dobré jídlo. Lidi, kteří mne nesoudí, kteří mne neotravují svými nesmyslnými myšlenkovými pochody, protože ani neumějí pořádně anglicky. Ano, dozajista bych měl být na vrcholu blaha.
Jenomže nejsem. Proč?
Meteorit, který dopadl do Zapovězeného lesa a zmasakroval část našeho vojska (zrovna můj oddíl to nebyl, ať už to bylo dobře nebo špatně) byl jenom první náznak boje. Pak přišel mohutný požár, který proměnil polovinu lesa v prach. Pak se Černé jezero vylilo ze svých břehů a z další jeho části se najednou stala podivná bažina, ze které kmeny stromů vypadaly jako kamenné sloupy podpírající neexistující most. To bylo včera. Mudlové samozřejmě věděli, o co jde - probíhala tam přece mezidruhová válka, přesto však si to stále jakoby nechtěli připustit. Naivní a hloupí.
Nevěděl jsem, co se stane dnes, co se stane zítra. Dojde k nenadálému přemnožení třískožrouta, který pohltí celý les? Spadne další obrovský meteorit?

Ne že bych se o ně bál, samozřejmě. Protože to by bylo naprosto nevhodné a ponižující. Tím bych přiznal, že mi na nich záleží, a to je samozřejmě hloupost.
Prudce jsem vstal z postele a začal zuřivě přecházet po místnosti. Zatraceně, co si to tady namlouvám? Samozřejmě že o ně mám strach. Beze mě jsou jako famfrpál bez košťat - jejich válečné snažení naprosto pozbylo smyslu! A zatímco se mnou jejich vojsko neprohrálo jedinou bitvu, nyní to projíždějí na celé čáře.

Pomalu jsem se zastavil a promnul si čelo zkřivené vráskami. Neměl bych se o ně starat - měl bych si užívat Španělska a dovolené. To oni mne odtamtud vykopli, dobrovolně jsem rozhodně neodešel. A ani se nehodlám vrátit.
Nelítostně jsem se zamračil a vyhlédl z okna na hladinu moře, na níž se třpytily měsíční paprsky. Ne, určitě se nehodlám vrátit. Můžu se o ně strachovat, jak chci, stejně mám pořád svou hrdost. A hrdost Malfoye, to je něco nezničitelného. Možná jsem zradil svou rodinu úplně ve všem, ale něco z mé výchovy stejně zůstalo. Nebudu se ponižovat před někým, kdo je slabší než já. To je prostě fakt. Zákon. Přes tohle vlak nejede.

Rezignovaně jsem si povzdechl a praštil sebou zpátky na postel. Musím přijít na jiné myšlenky. Tohle není možný.

***

Další den jsem se dostal do pokoje až večer a bolelo mě celé tělo. Sakra, to se řekne, jít pomáhat místním rybářům, koho by napadlo, že ty ryby budou chytat ručně?! Spouštění sítí ještě šlo, a nějaká to posunková konverzace byla občas velmi zábavná, ale když se to pak zvrtlo v zápolení s rybami, moje svaly začaly brzy protestovat. A nejhorší byl pohled na staré ošumělé mudly, kteří jen tak tahali sítě a ještě si u toho pískali, zjevně to pro ně žádná námaha nebyla. Zatraceně, to já jsem tady ten, kdo každé ráno obíhal louku, ze které je teď brána do pekla! Já bych si měl pískat a opalovat se, ne oni!
Věřte mi, když vás pálí každý sval v těle, a nemůžete to na sobě nechat znát, protože byste přišli o svou hrdost (která je mi posvátná), jsou to učiněná Tantalova muka.

Zničeně jsem sebou praštil na postel a vyčerpaně zavřel oči. Skvělý způsob jak přijít na jiné myšlenky, vážně. Dnes jsem se rozhodně utahal tak, že v noci mne ani nenapadne užírat se podivnými vzpomínkami na studený tábor v prokletém Skotsku.

Přesto však, ani úžasná vařící voda vytékající ze sprchy, ani má klížící se víčka, ani rozbolavělé svaly a perfektně měkká postel nedokázaly přimět konečně usnout. Jakmile jsem zavřel oči, promítaly se mi před nimi děsivé výjevy bezbranných vojáků prchajících před ohněm do hloubi lesa, vstříc krvelačným stvůrám a masožravým rostlinám, křik a sténání o pomoc - a nedokázal jsem spát. Prostě jsem to nemohl snést. A bylo to příšerně nefér, protože já se nechtěl nijak změnit. A oni to udělali proti mé vůli. To bylo naprosto neodpustitelné.
Rezignovaně jsem se na posteli posadil a přivolal si ze skříně své staré vojenské kalhoty, na které jsem chtěl už navždy zapomenout. Merlinžel, osud mi zřejmě nachystal něco jiného.

Postavil jsem se před zrcadlo a podíval se na sebe. Zoufalý výraz, plandavá uniforma, rozcuchané vlasy. Tenhle obličej jsem poznával. Byl jsem to já. Byl jsem vojákem. A nemůžu změnit svůj osud, i když bych možná chtěl.
"Portus."
Když mě přenášedlo unášelo na svých magických vlnách, pomyslel jsem si, že je to doopravdy ironie.

***

"Hej, Scotte, no tak, probuď se, sakra," mumlal jsem rozčileně, zatímco jsem třásl jeho ramenem. Náhle otevřel oči a pohlédl na mne tím zneklidňujícím způsobem, který mne vždy nutil zachvět se.
"Majore Malfoyi," posadil se na své matraci. "Stalo se něco vážného? Útočí na nás Armáda? Proč nezní siréna?" Neptal se, jestli jsem s vrátil. Choval se, jako bych nikdy neodešel. Nejspíš se zněl stal můj nejlepší kámoš.
"Nic se nestalo, nikdo neútočí." Můj hlas zněl klidně, i když jsem se tak necítil. Proč jsem se zatraceně vracel?
"Aha," kývl hlavou, jako by pochopil i to, co jsem neřekl. Jako by pochopil i to, co bych nikdy nevyslovil. Už v životě nepromluvím s nikým jiným než s ním.
Mlčenlivě jsem ho žádal pohledem, abych nemusel nic říkat, abych nemusel zahazovat svou hrdost, a on pochopil, zahltila mne vděčnost, pochopil, o co se mi jedná a začal povídat.

"Na část vojska pár mil severně od nás dopadl meteorit. Byly to posily z Japonska, myslím. Pak les zachvátil požár a potopa, ani jedna z těch pohrom nás nezasáhla, ale úplně nám to odřízlo jak přístupové tak ústupové cesty - prakticky se nemůžeme pohnout z místa. Není jisté, jestli to byl jejich plán, nebo jestli nevědí, kde jsme, a jenom tak naslepo kouzlí, ačkoli většina vojáků spíš odhaduje to první," zachmuřeně jsem přikývl, "každopádně neděláme vůbec nic, jenom čekáme, co se stane dál. Generálmajor Raffarin a jeho francouzští kolegové jsou neustále zavřeni v hlavním stanu, kde sestavují plány, do kterých zjevně nám ostatním nic není," ušklíbl se, zřejmě funkce generálmajora byla navždy prokletá. Vždycky to byl jenom nějaký neschopný idiot. "Hermiona Grangerová se nějak sama jmenovala lidovou vůdkyní, organizuje naši činnost, i když nic moc neděláme… je to prostě katastrofa."
Přikývl jsem, vrásky na mém čele se prohloubily. Bylo to opravdu špatné.
"Kapitáne Scotte?"
"Pane?"napřímil se muž s dlouhými vlasy.
"Zítra necháte svolat poradu, a nezáleží na tom, že generálmajor nechce probírat strategie, prostě ji svoláte, jasné? A zajistěte, že přijde i Grangerová a ostatní kouzelníci."
"Máte plán, majore?" Znělo to spíš jako oznámení než jako otázka.
"Ano," kývl jsem hlavou. "Potřebujeme vytvořit magickou bránu. Sežeňte si papír a tužku. Pomocí magické brány se přesuneme na místo, kde by nás čekali nejméně, a navíc ta cesta nebude vystopovatelná. Dostaneme se až za hrad, tam, kde stoupají ze země vysoké skály. Vytvoříme tam nezjistitelné neviditelné magické pole, ve kterém se ukryjeme. Musíme však tady na mýtině zanechat náš magický podpis, aby si mysleli, že jsme stále tady, ale to bude snadné. Potřebujeme se pouze dostat tam. Grangerové vyřiďte, že přesný postup jak vyčarovat magickou bránu najde v Zapovězených rituálech černé magie, strana 312. A kdyby protestovala, přesvědčte ji."
Kapitán Scott si ještě chvíli zapisoval poznámky a pak zvědavě vzhlédl. "Poznají, že to nemám ze své hlavy. A nikdo jiný než vy nepřichází v úvahu, pane."
"To už ale není můj problém, nebo snad ano?" pokrčil jsem rameny a on se znovu ušklíbl.
"Kde teď vůbec žijete?" zeptal se jen tak mimochodem a já se překvapivě vůbec necítil podezřívavě.
"Ve Španělsku." Scott zvedl pohled od dek, které skládal a jeho šokovaný obličej mluvil za všechno. Zašklebil jsem se a on si odfrkl.
"Jak mě můžou ještě takovéhle věci překvapovat?" zamumlal si k sobě a znovu se vrátil k přikrývkám. Pokračoval jsem ve vyprávění, jako bych ho nikdy nepřerušil.
"Bydlím v nějaké vesnici na pobřeží, ani nevím, jak se jmenuje. Žije tam jenom pár domorodců, a jenom jeden z nich umí aspoň trochu anglicky, jinak je tam teď mimo sezónu úplně prázdno. Teče tam teplá voda. V obchodě prodává Catalina normální kafe. Dneska jsem byl na vyjížďce s rybáři, moře je ještě docela teplé," pokrčil jsem rameny, pohled zabodnutý někam do strany. Kapitán Scott se zašklebil.
"Tak Catalina?"
"Kapitáne," zamračil jsem se na něj přísně a on, pochechtávaje se, zvedl obranně ruce.
"Sorry, majore, nemoh' jsem si pomoct." I mně už cukaly koutky. Náhle se však zvenku ozval hluk a my oba jsme naráz ztuhli uprostřed rozhovoru.

"Angel! Zase nespíš?"
Můj obličej se proměnil v ledovou masku, tenhle hlas jsem nemohl nepoznat, Grangerová.
"To není tvoje věc." Devil zněla dost naštvaně - co se tady dělo?
"No tak počkej přece… od té doby, co Malfoy odešel - ,"
"Myslíš potom, co jsi ho vyhodila," setřela ji zrzka jedovatě a já se ušklíbl, někdy nebylo na škodu mít nějakého Chci-s-tebou-mít-vztah-ne-sex člověka.
"Odešel sám," stála si za svým nemilosrdně vševědka.
"Urazila jsi ho a ublížila mu, jak nejvíc jsi mohla. Kdybych byla tenkrát v Dracově kůži, nejspíš bych tě zastřelila, sorry." Nejspíš se zastavily přesně před vchodem do Scottova stanu. To byl ale zákon schválnosti.
"Urazila? Ublížila? Měla jsem pravdu, Devil, a ty to víš - nemá žádné emoce, jinak by je neskrýval za tou svou maskou ironie. Nikdy neřekne jedinou větu, kterou by myslel aspoň trochu vážně."
"Možná ne tobě," usekla ji Devil znovu ledově, ale Grangerová si jen odfrkla.
"Takže chceš říct, že s tebou normálně mluví? Že dává najevo pocity? Že se chová jako normální člověk?" Z jejího hlasu přímo čišela skepse.
"Jo." Tato jediná, odzbrojující odpověď zjevně vzala vševědce vítr z plachet a já se nepohodlně zavrtěl pod upřeným pohledem kapitána Scotta. "A všichni tě obviňují, Hermiono, i když by ti to nejspíš neřekli nahlas. Až teď vlastně vidíme, co Draco znamenal pro naši strategii."
"A ty si snad myslíš, že by dokázal něco vymyslet? Tak dokonalý zase není." Téměř jsem cítil ten úšklebek na její tváři.
"Jo." Sakra, proč mi ta pitomá holka tak bezmezně věřila? To se zbláznila nebo ji popadla nenadálá touha umřít?
"Jsi zaslepená, Devil. A úplně zbytečně. Rozloučil se snad s tebou, než odešel? Vysvětlil ti aspoň něco? Dal ti nějak vědět, že je v pořádku?"
"Ví, že to nepotřebuji. Rozumím tomu, co udělal. Až se vrátí, tak si promluvíme, tím to končí. Zatím tady na něj počkám." Svatý Merline - ona mě snad plánovala zničit. Jak jsem něco takového mohl kdy přežít? Jak jsem si mohl po tom všem ještě zachovat chladnou hlavu?
"A co když se nevrátí?"
"Tak se nevrátí." Znělo to tak prostě, jako ta nejjednodušší věc na světě. "A všichni nejspíš umřeme. Nechci s tebou mluvit, Hermiono. Soudíš ho, ačkoli ho neznáš a nemáš na to právo. Vyčítáš mu věci, které k němu patří, nutíš ho, aby se změnil, přestože právě to, co dělá, z něj utváří toho, kým je - neohrožený voják, skvělý stratég, ironický nezmar," z těch slov zněl úsměv, "zbavit ho toho všeho by bylo jako useknout mu ruce, a to prostě nejde, Hermiono. Nauč se ho respektovat takového, jaký je, jak to děláme my všichni, nebo ho ignoruj. Ten problém je v tobě, ne v něm. A už za mnou nechoď, chci se projít."
Zrzčiny kroky se postupně ztrácely s křupáním sněhu, a trvalo další chvíli, než odešla na druhou stranu i Grangerová. Ve stanu zavládlo naprosté ticho.

"No," ozval se nakonec kapitán Scott, "děly se tady opravdu zajímavé věci." A pak se opět rozchechtal, pozorován mým vražedným pohledem.



***

"…a na této mýtině zanechá naše kouzelnická část pouze svůj magický podpis, čímž Armádu Temnot úplně zmateme a získáme tak pro sebe nějaký čas," zakončil svůj proslov Gabriel Scott a desítky očí jej nevěřícně sledovaly. Přesně, jak předpokládal. Zatracený génius major Malfoy.
"Kde je?" vypálila na něj jako první major Blakeová, Devil, a postavila se jako bohyně hněvu. Zatraceně. "Kde je ten zatracenej syčák Malfoy?"
"Nevím, o čem to mluvíte, majore," pokusil se srdnatě napřímit, ale jediný její spalující vražedný pohled jej téměř srazil na kolena.
"Tohle nemáš ze svý hlavy Scotte, a je tu jediný možný vysvětlení. Takže se ani neopovažuj vymlouvat, a okamžitě řekni, kde je major Malfoy!" ty poslední části na něj už řvala, on však jenom stál se sklopeným pohledem a nechal ze sebe ten křik stéct jako dešťovou vodu. "To je rozkaz, kapitáne!" Až tato věta jej donutila odpovědět.
"Je ve Španělsku, majore."
"Ve Španělsku?" vydechla nevěřícně, a nebyla jediná, jejich rozhovor poslouchal celý stan. "Vrátí se?" Ta otázka jako by byla vepsána v očích každého vojáka ve stanu, visela ve vzduchu, každý ji chtěl položit a každý chtěl znát odpověď.
"Nevím," odpověděl Gabriel popravdě a náhle to vypadalo, jako by se nad celý stan snes těžký mrak, každý poklesl v ramenou a jeho obličej ztemněl. I Devil posmutněla.
"Vyřiď mu, že chceme, aby se vrátil, ano? Že ho potřebujeme. Že nám chybí jeho ironické poznámky," tu poslední větu už téměř neslyšně zašeptala, a Gabriel si byl jistý, že nikdo jiný než on nezaslechl.
"Vyřídím, majore," kývl důležitě. "Pokud mne zase přijde navštívit." I Angel přikývla, oči podivně lesklé, sklopila pohled a odstoupila od něho. Gabriel Scott se znovu obrátil k napjatému vojsku.

"Magická brána. To je plán majora Malfoye. Předpokládám, že s ním všichni souhlasíte." Ozvalo se souhlasné mručení a vojáci přikývli. Každý souhlasil, pokud v tom znělo jméno major Malfoy. "Slečno Grangerová," otočil se Gabriel k ženě, která se tvářila podivně, jako by se v ní svářelo několik různých emocí, a která teď zvedla hlavu. "Mám pro vás vzkaz." Téměř cítil, jak všichni našpicovali uši a sama Grangerová se zatvářila trochu překvapeně a trochu nejistě.
"Poslouchám," pokusila se znít rázně, ale její hlas ji zradil na plné čáře - Gabriel stěží potlačil úšklebek.
"Zapovězené rituály černé magie, strana 312. Pokud tuto knihu sama nevlastníte, předpokládám, že ji má major Malfoy ve stanu. Měli bychom začít co nejdřív."
"Rozumím," kývla hlavou a nyní už vypadala jistěji. I Gabriel kývl. Budoucnost se najednou jevila v jasnějších barvách.

***

Napůl jsem seděl a napůl ležel v houpající se loďce a nastavoval tvář vycházejícímu slunci. Kolem mě si halasně povídali španělští rybáři, a jako doprovod jim znělo hučící moře a křik bílých racků. Dokonalé ráno.
"El mar es salvaje," prohlásil jeden z rybářů, Ramón, a zadíval se na obzor.
"Co to znamená?" posadil jsem se v loďce a oni se po mně zmateně podívali. Pokoušel jsem se zopakovat, co Ramón před chvilkou řekl a posunkově jsem naznačil otazník.
"Á," pochopil jako první druhý rybář, Federico, a zašklebil se na mne svými téměř bezzubými ústy. "El mar," ukázal na slanou vodu všude kolem nás a já se na chvíli zamračil, než se mi tvář vyjasnila pochopením.
"Moře," zatvářil jsem se vítězoslavně. "Moře, je to tak?"
"El mar," pokýval hlavou rybář a zazubil se na mě - sakra, vážně by měl začít nosit protézu.
Zopakoval jsem to slovo asi třikrát, než konečně kývli. Pak mi zopakovali druhou část věty, chvíli mezi sebou něco mumlali a pak začali posunky něco vysvětlit a tvářili se přitom vztekle, a cenili své žluté zuby.
"Divoké?" zeptal jsem se zkusmo a také jsem se zatvářil jako oni, vztekle, divoce, rozesmálo je to. Pokusil jsem se zopakovat celou tu větu a oni se usmívali. "El mar es salvaje. Moře je divoké?" Smáli jsme se společně, zatímco slunce čím dál víc rozehřívalo zemi i moře.
"A jak se řekne tohle?" ukázal jsem na pár malých ryb ve kbelíku, které jsme používali jako návnady.
"El pescado," prohlásili oni a já to zase zopakoval, oni se jenom smáli, asi jim to neznělo dost španělsky.
"A tohle?" ukázal jsem nahoru na zářivou žlutou kouli na obloze.
"Este es el sol," odpověděl zas někdo.



Nepotřeboval jsem k životu válku, ani Anglii. Nepotřeboval jsem krev, nenávist, smrt, chlad, lhostejnost, nelidskost, nebezpečí, nepřátelství, bolest. Nechtěl jsem to. Klidně by mi k životu stačily el mar, el pescado a el sol. Klidně bych tady mohl žít do konce života a byl bych nejspokojenější z lidí.
Ale stejně by mi pořád chyběla jedna zrzavá hlava. Jedno světlo. Je to, jako když máte slunce, ale nemáte měsíc. Měsíc sice není tak podstatný, a obejdete se bez něho, ale už vám v noci moře stříbrně nesvítí, už nemůžete pozorovat úplněk.
Sakra, nejspíš jsem se už totálně zbláznil.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama