18. kapitola - Přemožení

4. října 2011 v 20:02 | Baobábina |  Prokletí
Trhaně jsem se nadechl a rozevřel doširoka oči - nebyl jsem mrtvý. Zase.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Postával jsem na pláži a pozoroval východ slunce. Včera večer jsem zaplatil za svůj apartmán a rozloučil jsem se s Catalinou, která vypadala opravdu zklamaně, že odjíždím právě teď, ale za pomoci toho jediného muže, který uměl trochu anglicky, jsem jí vysvětlil, že mám ještě nějaké záležitosti, které potřebují vyřešit. Už jsem zase měl na sobě svou starou uniformu, a s rukama v kapsách a zamračeným obličejem jsem se připravoval na návrat. Muselo to jednou přijít, to jsem věděl od začátku, přestože jsem to nechtěl, neměl jsem na vybranou.
Tiše jsem si povzdechl a rozhlédl se kolem sebe. Vesnice vypadala liduprázdně, všichni asi ještě spali. Sbohem, Španělsko, pomyslel jsem si, než se mi obraz před očima rozplynul.

Kapitán Scott byl právě na odchodu, když jsem se zjevil uprostřed jeho stanu. Nejdřív se prudce otočil a sáhl po zbrani, pak se jeho obličej uvolnil a dokonce se i trochu pousmál.
"Majore Malfoyi," kývl hlavou, ale já jsem jenom mávl rukou.
"Co ta brána, už na tom někdo pracuje?" zeptal jsem se netrpělivě a posadil se na tvrdou zem. Scott si sedl na rozestlanou matraci a obrátil ke mně svůj zachmuřený obličej.
"Grangerová narazila na problém - prý je k tomu potřeba Pět kamenů smrti a ty ona nemá a neví, jak je získat. A major Blakeová samozřejmě ihned přišla na to, že ty informace mám od vás, no a vzkazuje vám, že se máte vrátit, že vás naše vojsko potřebuje, a že, ehm… že nám chybí vaše ironické poznámky," v obličeji mu zaškubalo. Zvedl jsem obočí, ale on jenom pokrčil rameny.
"Ženský," potřásl jsem hlavou a jemu zacukaly koutky. "Dovedete mne k bráně? Předpokládám, že jste ji už začali stavět."
"Ano, majore, slečna Grangerová už vystavěla základy, alespoň podle toho, co říkala," přitakal a pak se na mne s otázkou v očích otočil. "Vy… to znamená, že se vracíte, majore?" Nechtěl jsem odpovídat. Raději bych bezcitně prohlásil: Ani náhodou, kapitáne, ale už jsem se jednou rozhodl…
"Pokud pro mne máte stan," pokrčil jsem rameny, a muž přede mnou se napřímil a kývl hlavou.
"Ve stejném stavu jako předtím, pane," zavelel důležitě a já protočil oči.
"To 'pane' si můžete odpustit," zavrčel jsem. "A teď mě doveďte k bráně."
"Rozkaz," znovu kývl hlavou a otevřel vchod do stanu - okamžitě jsem zatoužil být zpátky v prosluněném Španělsku. Nesnášel jsem anglickou zimu!

V Anglii bylo také ještě brzké ráno, táborem se provalovala líná mlha a vzhůru nejspíš byla jenom noční hlídka, kterou teď ale nebylo nikde vidět. Proplétali jsme se s kapitánem Scottem mezi zavřenými ztichlými stany, a já poznal, že míříme směrem k jídelně - to vážně postavili bránu tam?
Nakonec se ukázalo, že doopravdy ano, přímo na malém prostranství před jídelním stanem byl do země vypálen velký pentagram, to jediné zatím připomínalo jakýkoli magický rituál. Grangerová tedy zvládla opravdu jenom ty základy.
"Budu muset provést magickou oběť - to je takový rituál," vysvětlil jsem Scottovi, který na mě upřeně zíral, naštěstí nevypadal nijak vystrašeně, "abych získal ty kameny, bez nichž bránu nelze vyvolat. Bude to něco podobného jako zahánění neživých, budu muset obětovat krev. Raději byste měl trochu poodstoupit," kývl jsem na něj a on se vzdálil sotva pár kroků. Přešel jsem doprostřed pentagramu a sedl si do tureckého sedu na zmrzlou zem, kterou jsem ani tolik nevnímal, zatím tlumené záchvěvy magie, vyzařující z vypáleného symbolu, mne obalovaly jako pavučina, ale nebylo to nepříjemné, právě naopak.
Vytáhl jsem stříbrnou dýku, kterou jsem nosil stále u sebe. Magická oběť znamenala vždy to samé - krev. A vypůjčit si Kameny smrti, to bude chtít spoustu krve, Smrt se jich nevzdává snadno.
"Na konci budu potřebovat léčitele," zadíval jsem se naposled na Scotta, "takže byste měl někoho zavolat, nebo to budete muset zvládnout sám."
Nečekal jsem na odpověď, zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl - bylo to, jako bych tu magii nasál přímo do sebe, byl to opravdu opojný pocit. Začal jsem odříkávat zaklínadlo, slova mi sama splývala ze rtů, jakmile jsi znal první verš, nemusel sis pamatovat ostatní, tvá ústa je pronášela sama, Smrt ti je našeptávala do ucha, chtěla svou krev, natahovala po tobě své ruce.
S prvními slovy zaklínadla se okamžitě zvedla vlna magie pentagramu a rozlehla se po celém táboře - vojáci procitli ze spaní a volání naléhavým nutkáním se spěšně oblékli a spěchali k jídelnímu stanu, ta stará nepoznaná část jejich já, o které nevěděli, je táhla jako loutky na nitkách, neměli na vybranou, a za chvíli se tam tyčil celý vyvalený dav, zírali, zatímco já se zakloněnou hlavou a očima rozevřenýma dokořán šeptal slova zapovězeného zaklínadla, které nebylo nikde zapsáno, a předávalo se pouze mezi těmi nejtemnějšími černokněžníky, tajně v zapadlých uličkách.
Nevnímal jsem překvapené pohledy kolem sebe, nechal jsem se unášet vlnami magie, které se přese mne v pravidelných vlnách přelévaly, jedna za druhou, jako ztělesněné opojení, před konečnou obětí, před smrtí. Sevřel jsem pevněji dýku - zaklínadlo se blížilo ke konci, už zbývalo jen deset veršů, už jenom pět…
Poslední slovo jsem jenom vydechl, a další mé pohyby byly téměř mechanické, napřáhl jsem ruku s dýkou, a bez zaváhání jsem si ji vrazil do hrudi, v posledním návalu soudnosti jsem ji trochu strhl, abych minul srdce, ale když mi proklála tělo, už na ničem nezáleželo, vykřikl jsem bolestí a ruce mi ochably - padl jsem do trávy a pentagram pode mnou se zalil mou krví, kouzlo bylo dokonáno, procitl jsem ze svého snění a dokázal jsem vnímat výkřiky lidí kolem sebe, i kameny, které dopadly na zem jen kousek od mé pravé paže.
Cítil jsem ruce, které mne trochu nadzvedly a kouzla, vytahující dýku a zacelující ránu, pokoušel jsem se natáhnout ruku po kamenech, ležících na zemi, byly čtyři, ne pět, ale to jsem věděl. Pokusili semne zvednout a odnést na ošetřovnu ale vší zbývající silou jsem se vzepřel.
"Ne," sykl jsem na ně a probodl je vzteklým pohledem - temný rituál na mně zanechal své stopy. "Nesmím teď odejít z pentagramu."
Bylo jich asi pět - Lupin, Grangerová, kapitán Scott a ještě nějaké tváře, které jsem si pamatoval jenom matně, udivilo mě, že nikde kolem nevyšilovala ta šílená zrzavá hlava, ale pustil jsem to z hlavy.
Uvolnili svá kouzla a stáhli ze mě ruce, a já znovu dopadl na zamrzlou zem. Rána pořád krvácela a dost hnusně to bolelo, ale přiměl jsem se to nevnímat, už jsem zažil dost bolesti, i o dost horší než byla tahle, takže nebylo proč se znepokojovat.
Namáhavě jsem se vytáhl do sedu, chňapl po kamenech a doplazil se do nejvzdálenějšího vrcholu pentagramu, kde jsem poklekl a chvíli jenom splašeně oddechoval. Pak jsem se znovu natáhl a poslal kameny do dalších cípů hvězdy - známý Kámen mudrců, Ďáblův kámen, Edithino zrcadlo, a poslední Kámen zatracení. Jeden chyběl, ale to nevadilo, Smrt s tím počítala a stejně tak rituál magické brány.
Položil jsem jednu ruku na zkrvavenou zem a druhou uchopil hůlku. Další kouzla, další zdlouhavá inkantance, ale teď už naštěstí nabyla potřeba žádná krev, stačily ty kameny. Cítil jsem úponky magie, plazící se přímo z mé ruky a uchytávající se na neviditelných bodech ve vzduchu, brána se vlnila, jako horký vzduch nebo vodní hladina, přelévala se, byla stejně nestálá jako magie sama, ale za chvíli tam stála, svázána s kameny, ze kterých čerpala svou sílu, dost velká na to, aby jí mohl projít vysoký muž, průhledná jako sklo, rituál byl dokončen.

Zhluboka jsem vydechl a znovu zaklonil hlavu, dokázal jsem to. Nejspíš jsem za posledních pár týdnů vyvolal tolik temné magie, že se za chvíli proměním v mluvícího tlustočerva a duše se mi rozpadne na cucky, ale bylo mi to jedno.
Vyčerpaně jsem se sesul na zamrzlou zem a rozhodil ruce.
"Teď mě můžete zachraňovat," zamumlal jsem vyřízeně a zavřel oči. "Ale neodnášejte mě z pentagramu." Nebylo to zrovna nutný, jen se mi nechtělo na ošetřovnu. A věděl jsem, že oni udělají všechno, co řeknu, protože si myslí, že jsem nejspíš nejinteligentnější člověk na planetě.

Plul jsem na vlnách blažené nevědomosti, jen matně jsem cítil kouzla, kterými mě ošetřovali a ruce, obvazující mou ránu. Kdosi do mě nalil dokrvovací lektvar - merlinvíkde ho vzali - a to mne trochu probralo, zamrkal jsem, ty rozplizlé fleky před mýma očima vypadaly čím dál tím víc jako koruny stromů. Trhaně jsem se nadechl a rozevřel doširoka oči - nebyl jsem mrtvý. Zase.
Zvedl jsem se na loktech a zjistil jsem, že mě s napětím pozoruje snad celé vojsko. Něco jsem tlumeně zavrčel a vyškrábal se na nohy - díra v hrudi bolela jak čert, ale už to nebylo tak hrozný.
"Budete zírat ještě hodně dlouho?" zavrčel jsem rozmrzele a oprášil si kalhoty - vzápětí jsem s vypětím všech sil musel potlačit zaúpění, ohýbání se nebyl dobrý nápad. Raději jsem zvedl hůlku a uniformu si očistil kouzlem, teď dokonce zmizely i ty krvavé fleky. Na odhalených pažích mi naskákala husí kůže, sundali mi i tílko, když kolem mě motali ty obvazy a teď mě zima zasáhla plnou silou.
Vojáci sebou jako jeden muž cukli a pak sklopili pohledy, protočil jsem oči, byli pořád stejní.

Náhle se zpoza zástupu ozvala jakási hádka, všichni otočili hlavy a natáhli krky, aby zjistili, co se děje.
"Kde je?!" pročísl tábor výkřik, a já měl najednou strašnou chuť otočit se a utéct, tenhle hlas jsem poznával až moc dobře. Pokusil jsem se odbelhat někam za nejbližší stany, ale ztuhl jsem, když se za mými zády ozvalo:
"Ještě krok, Malfoyi, a máš kulku v hlavě." Obezřetně jsem se otočil a opravdu - stála tam Devil, mířila na mě pistolí a její mrazivý výraz napovídal, že to asi myslí vážně. A sakra.
"Vyjmenuju ti nejmíň padesát důvodů, proč není dobrý nápad mě zastřelit, když mi dáš aspoň pět minut čas," řekl jsem naprosto klidně a pozorně sledoval její ztuhlý obličej. Ještě chvíli tak nehybně stála, pak zbraň odjistila a zahodila na zem.
"Mám právě… strašnou chuť tě zastřelit," pronesla namáhavě a o krok ustoupila od pistole na zemi. "Takže na mě nemluv, nebo to udělám." Pak se s pečlivě kontrolovaným výrazem otočila na mne a její pohled upoutala brána… no, respektive spíš louže krve na zemi. Šokovaně pohlédla na můj ovázaný hrudník, a znovu vybouchla.
"Ty idiote! Ty naprostej kreténe! Ty…" soptila a dorázovala ke mně, její oči zuřivě plály a slibovaly krutou pomstu, horečně jsem přemýšlel, jak by mě mohla nejvíc ponížit, možná mě praští, možná řekne něco doopravdy kompromitujícího, možná mi plivne do obličeje… v duchu jsem se už připravoval na každý z těchto scénářů.
Jenomže jsem ji podcenil. Opravdu hluboce jsem ji podcenil. Protože ona udělala to nejhorší, co kdy udělat mohla - políbila mě.

Naprosto jsem zamrzl, můj mozek zkratoval a mé srdce se zastavilo… přesto jsem stále cítil její hladové polibky i šokované pohledy, které na nás byly upírány, a měl jsem chuť propadnout se do země, sakra, kde je ta pekelná jáma, potřebuji do ní nutně skočit, proč jsem jenom nezůstal v tom Španělsku?!
Odtáhla se ode mě a v očích jí hrály ďábelské jiskřičky, Devil, opravdu, a nesnesitelně se culila.
"Kam že jsi dala tu pistoli?" zamumlal jsem trochu omámeně, ale ona se jenom zasmála a udělala to znova! Tak tohle jí neprojde…
Odtáhl jsem se od ní a probodl ji nevěřícným pohledem.
"Děláš si srandu? To tady rovnou můžeš postavit stánek a vybírat vstupné!"
"Tak ať koukají, když mají na co," pokrčila rameny a znovu se po mně sápala, uskočil jsem dozadu, ale s dírou v hrudi jsem nebyl tak obratný jako obvykle.
"Zbláznila ses? O co ti jde?" vyjekl jsem a znechuceně jsem si uvědomil, že se chovám jako stydlivá panna. K čertu!
Znovu se přiblížila a přitáhla si mě za ramena. "Teď už mi neutečeš," uculila se znova, ale její oči byly nezvykle vážné, až nepřirozeně; znovu se ke mně přiblížila svými rty a já měl co dělat, abych jim nepodlehl, tohle přece nejde!
K čertu s tím, zavrčel jsem v duchu zuřivě a polibek jsem opětoval, natáhl paže a přitáhl jsem si ji ještě blíž, něco nesrozumitelně zamumlala a líbala mne s ještě větší chutí; nejspíš jsem se musel zbláznit, ale dneska jsem zase málem umřel… mé rozumnější já naléhavě křičelo, že to je pouze adrenalin a endorfiny, navíc jsem určitě ještě ovlivněn temným rituálem, takže bych se tomu neměl poddávat - ale kdo kdy poslouchá svoje rozumnější já?
"Tohle si vypiješ," zavrčel jsem do jejích úst, ale ona se jenom rozesmála. Merline, musel jsem se zbláznit.

***

Schovali jsme se až na konci tábora, opření o dřevěnou stěnu skladu zbraní, zírající do temných hlubin lesa. Ze srdce mi spadlo snad celé pohoří, když se zrzka ani náznakem nepokusila chytit mě za ruku, obejmout kolem ramen nebo udělat podobný pitomosti. Možná bych to nakonec mohl přežít… časem.
"Co to vlastně mělo být s těmi kameny?" ozvala se najednou nečekaně a já sebou trochu trhl. "Ptala jsem se na to předtím Remuse Lupina, a ten říkal, že o tom v životě neslyšel," trochu se zamračila.
"Remus Lupin nevyrůstal v tradiční čistokrevné kouzelnické rodině plné černé magie a zapovězených rituálů. Kameny smrti jsou většinou dost známé, ale všichni si myslí, že je to jenom báchorka. Původně jich bylo pět: Edithino zrcadlo, Kámen mudrců, Ďáblův kámen, Kámen zatracení a Kámen života. Ten poslední kdysi Smrt věnovala jednomu poutníkovi, a od té doby je ztracen a nikdo o něm nemá žádnou zmínku. Smrt si jej pravděpodobně vezme zase zpátky, ale pro ni je čas pouze zanedbatelný pojem, moc se o to nestará. Ty ostatní, které jí stále patří, si můžeš vypůjčit za úplatu - a tím platidlem bývá většinou krev nebo přímo lidský život. Ke každému kameni se váže jeden nebo více příběhů, procházejí i mudlovskou historií tak jasně, že se dají vystopovat," pokýval jsem hlavou a ona ke mně natočila svůj obličej s dychtivým výrazem v očích.
"Vyprávěj," zaprosila nadšeně, otočila se celá a podepřela si bradu rukou. Obrátil jsem se k ní se zvednutým obočím, ale ona jenom rozhodila rukama. "Miluju zajímavé příběhy, ty ne?" usmála se znovu.
"Nevím," pokrčil jsem rameny, vytáhl z kapsy balíček cigaret, jednu si zapálil a druhou podal jí. Chvíli jsem jenom mlčel a snažil se rozpomenout na ty staré povídačky, o kterých jsem kdysi četl.
"První je Edithino zrcadlo. Jmenuje se podle dívky, která byla asi nejznámější nositelkou tohoto kamene. Požádala Smrt o věčnou krásu a nesmrtelnost, a za to se jí upsala duší. Myslela si, že jí pěkný obličej přinese štěstí a bohatství, ale nestalo se tak. Její sestry a družky ji nenáviděly, protože jí záviděly její krásu, muži se jí obávali, a když už si s ní nějaký něco začal, brzy se vedle ní cítil méněcenně a opustil ji. Léta plynula, a zatímco všichni kolem ní umírali stářím nebo morovými ranami, ona stále žila, stejně krásná jako na začátku. A tak Edith poznala, že ten dar byl vlastně prokletím, a sama si sáhla na život, protože už nechtěla dál jenom přežívat. A Smrt získala svůj kámen zpátky a spolu s ním i dívčinu duši." Na chvíli jsem se odmlčel.
"To je kruté," zašeptla Angel, která vykuleně naslouchala příběhu.
"Jak se říká: pozor na to, co si přeješ," pokrčil jsem rameny. "Ten příběh bys mohla najít mockrát obměněný, pokaždé s jinými jmény, a jinou zemí, ale vždycky to končí stejně. Smrt nezná slitování."
"Něco podobného už jsem slyšela, ano," pokývala hlavou zamyšleně.
"Kámen mudrců je druhý z nich," pokračoval jsem plynule dál. "V současnosti už si ho moc lidí od Smrti nepůjčuje, protože ho docela nedávno vyrobil Nicholas Flamel, o němž se říká, že ho Smrti ukradl a pak vyrobil kopii, ale to jsou nejspíš jenom povídačky. Taky se říká, že na něj má Smrt spadeno, nelíbí se jí, že někdo kopíruje její zbraně."
"To je jasný," přitakala tiše.
"Kámen mudrců prý dokáže proměnit každý kov v ryzí zlato, a pokud víš, jak na to, můžeš z něj uvařit lektvar nesmrtelnosti. Staneš se nesmrtelným boháčem, no kdo by to nechtěl? Příběhy jsou docela podobné, jako u prvního kamene - nakonec ti lidé sami přestali lektvar užívat a zabili se sami, aby se pořád nemuseli schovávat před svými chamtivými příbuznými nebo zloději. Smrt vždycky dostala ten kámen zpátky. Pak je Ďáblův kámen, taky se mu občas říká Kámen přání, a asi si dovedeš představit, co to znamená. Můžeš chtít v podstatě cokoli: peníze, moc, krásu, lásku, přátele, palác, sluhy, -,"
"Konec války," přerušila mne, a její pohled vypadal smrtelně vážně.
"I kdybys chtěla, nenechám tě to udělat," potřásl jsem hlavou naprosto klidně. "Cena je příliš vysoká."
"Vždyť platíš jenom svou duší!" namítla ona, ale když spatřila můj pohled, zarazila se.
"Právě že platíš svou duší! Čekala by tě věčná muka v říši stínů, copak to nechápeš? Je stokrát lepší zemřít tady ve válce a pak nějak naložit se svým svědomím, ale zaprodat duši je to nejhorší, co můžeš udělat." Jak to mohla nechápat? Žádný kouzelník při smyslech by o tom ani neuvažoval, natož aby to skutečně udělal. To byli vážně mudlové tak lehkovážní?
"Dobře, dobře, když to říkáš," kapitulovala spěšně, a já mohl pokračovat v monologu.
"Dříve či později taky zaplatíš, takže na tom vlastně nezáleží, co si přeješ, protože všechny ty dary budou pouze dočasné, a zcela zanedbatelné vzhledem k ceně, kterou zaplatíš, a kterou je věčné nelidské utrpení v říši mrtvých. Pak je Kámen zatracení, a ten má docela jiné účinky než všechny předchozí. Umožňuje seslat na někoho neštěstí, opravdové neštěstí, ztrátu majetku, rodiny, přátel, domova, zaměstnání, až to nakonec toho člověka dožene k sebevraždě. Jenom opravdu krutí lidé si dokážou tenhle kámen od Smrti koupit a použít ho proti svým nepřátelům, protože normální člověk by to neudělal. No ale nakonec je vždycky dožene lítost, za pár let určitě, většinou zemřou jako blázni nebo opilci. Tyhle příběhy nikdy nekončí dobře.
A poslední z nich, ten ztracený, je Kámen života. Dokáže přivést mrtvé ze záhrobí a znovu jim vdechnout život. Jenomže to nikdy úplně nefunguje, mrtví vždy mrtvými zůstanou, budou nešťastní, a ty nakonec začneš litovat svého sobectví, že's je nenechala odpočívat v pokoji. Jeden muž se kvůli tomuhle kameni oběsil, aby mohl být doopravdy s tou, kterou oživil. A to je celé."
Nic neříkala, jenom se hlavou opírala o stěnu skladiště, dívala se na mě a usmívala se. Vypadala tak zatraceně klidně, jak jen mohla, když všude kolem zuřila válka? Její úsměv vypovídal o naprosté spokojenosti…
"Proč jsi tak šťastná?" nechtěl jsem se jí zeptat, ale když už se jednou stalo.
"Nevím," pokrčila rameny a protáhla se, než se položila do trávy - jakto, že jí nebyla zima? "Je mi dobře," vydechla a znovu se usmála. A v ten okamžik mi to došlo: ten pocit nepatřil jí… byla to odezva té magie v ní.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama