20. kapitola - Svázaní

16. října 2011 v 17:34 | Baobábina |  Prokletí
Připoutávala mne k sobě, opatrně tahala za nitě, jako bych byl nějaké divoké zvíře, které chtěla zkrotit.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Shromáždili jsme se všichni ve velitelském stanu, vyšší hodnostáři zabrali židle kolem stolu, méně důležití vojáci se seskupili kolem plátěných stěn a natahovali krky, aby zahlédli alespoň útržek z rozsáhlých plánů kupících se na stole. Generálmajor Raffarin se konečně rozhodl vystoupit ze svého uzavřeného kruhu francouzských společníků a probrat strategii také s námi ostatními - v jednu chvíli jsem čekal, kdy mě smete vysoká přílivová vlna, ale peklo zatím asi ještě neroztálo. To bylo velmi podivné.
Postával jsem nad stolem, jednou rukou se opíral o jeho kovovou desku, v druhé svíral omlácený hrnek s kávou (dovezl jsem si nějakou ze Španělska) a soustředěně se mračil na složitá schémata plná šipek a čísel. Moc jsem tomu nerozuměl, ale zjevně šlo o to, že se Francouzi rozhodli vyslat do Černého jezera nějaké potápěče, kteří by dopluli až k základům hradu, které vlastně jsou přímo na vodě (i když Zmijozelská společenská místnost je vlastně pod jezerem), umístit na ně bomby, vyhodit je do povětří a utopit tak celé Bradavice. Docela zajímavé, oproti plánům minulého vedení. Ale samozřejmě jsem se to chystal zkritizovat.


"Ti potápěči nepotřebují k životu vzduch?" naklonil jsem se šeptem ke Grangerové, která stála za mnou, tohle byla jedna z věcí, které mi opravdu nedávaly smysl.
"Mají na zádech upevněné kyslíkové bomby," odpověděla stejně tiše.
"To vybouchnou?" vytřeštil jsem oči, vyprskla smíchy, ale pod přísným francouzským pohledem se to pokusila zamaskovat kašlem - dost neúspěšně.
"Ne, to nejsou opravdové bomby, spíš takové… zásobárny kyslíku, ze kterých pak můžou čerpat. Mudlovský vynález," pokývala hlavou a obrátila se zpátky na generálmajora,který právě dokončoval svůj projev.
"Nějaké otázky?" rozhlédl se po davu kolem sebe. "Námitky?" spočinul svým pohledem na mně. Ušklíbl jsem se - byla jich spousta, všechny dost neprůstřelné na to, aby mu dokázaly pořádně zkazit náladu.
"Ti potápěči," ozval se někdo zleva, a já byl na chvíli ušetřen nutnosti odpovědět, "dostanou se v pořádku na zem, až umístí ty bomby?"
"Mám hlad," ozvalo se vedle mě. Protočil jsem oči, ale nedokázal jsem úplně skrýt jisté známky pobavení.
"Nejspíš máš v sobě tasemnici," prohlásil jsem zcela nevzrušeně a ona zaprskala jako kočka.
"Tss, tasemnici," zopakovala uraženě a propíchla mě ošklivým pohledem, "to určitě. Jestli je ve mně tasemnice, tak ty jsi převtělenej citron."
"Jak si můžeme být jisti, že se dostanou až k jezeru nepozorováni? Co když je kolem vytvořeno nějaké strážné kouzlo?" zaslechl jsem další hlas z davu, ale téměř jsem je nevnímal.
"Měla by sis dojít na oční, drahouši, protože jestli ti připomínám citron, je s tebou opravdu něco v nepořádku," utrousil jsem jízlivě, ale ona se jenom uchechtla.
"Citron," zopakovala posměšně, zlomyslně se uculovala. Už jsem se nadechoval k další jedovaté poznámce, když jsem uslyšel svoje jméno. Zmateně jsem se otočil a překvapeně zjistil, že se na mne dívá snad celý stan.
"Zjevně jsem přeslechl otázku," pokusil jsem se o co nejdůstojnější tón, ale stejně se zpod zrzavých vlasů ozvalo chichotání, nenápadně jsem jí pod stolem uštědřil výchovný kopanec, ale ona ani nesykla.
"Ptal jsem se, jestli nemáte žádné námitky, ale to byste ovšem věděl, kdybyste se věnoval poradě a ne major Blakeové," odvětil generálmajor v jasném pokusu o urážku. Potlačil jsem úšklebek - nenechal jsem se urážet od nikoho. A jestli si tenhle namyšlenej Francouz myslel, že je výjimka… nejspíš ho někdo bude muset vyvést z omylu.
"Námitky by byly, a spousta," pokýval jsem hlavou, ve tváři výraz pečlivé nevinnosti. "Musím uznat, že to byl velmi zdařilý pokus, ale bohužel je ten plán naprosto neproveditelný," prohlásil jsem, jako by nic a s naprostým klidem pozoroval Raffarinovu rudnoucí tvář. Velitel je vždycky idiot, alespoň v téhleté šílené parodii na Armádu Spásy. Část vojáků ztuhla, jiní si začali šeptat, další vypadali úplně zmateně.
"Neproveditelný?" opakoval generálmajor mrazivě, jako by se mě snažil zastrašit.
"No samozřejmě že je neproveditelný," přistoupila dopředu Grangerová a přitáhla si k sobě papíry s plány, překvapeně jsem zamrkal. "Už jsem myslela, že se nikdy neozveš, nechtěla jsem přebírat ten post hlavního pesimisty," obrátila se krátce na mě - měl jsem pocit, jako by s postupem času a války její hlas čím dál víc sesychal: tahle věta v sobě měla pravděpodobně největší množství suchosti, jaké jsem kdy v několika málo slovech slyšel.
Začala se prohrabovat listinami, než vytáhla jeden obrovský nákres, který znázorňoval Bradavice ze vzduchu, a rozložila ho na stole.
"Škola je chráněna velmi mocným komplexem ochranných kouzel, který pochází už z dob zakladatelů, což znamená, že je více než tisíc let starý," pustila se do vysvětlování a zastrčila si husté prameny vlasů za ucho. "Ta magie je natolik mocná, že by ji dokázal zlomit jen opravdu mocný kouzelník, chrání celou školu jako nějaká neviditelná záchranná síť. Zakladatelé nikdy nepočítali s tím, že by se Bradavice měly stát vojenskou základnou nebo něčím podobným, bylo to vždy útočiště pro studenty, škola. Z toho důvodu je téměř nemožné ji zničit, a absolutně nemožné mudlovskými prostředky. Proto je ten plán neproveditelný."
"Jo, přesně to jsem měl v plánu říct," pokrčil jsem rameny a ušklíbl se. "Zjevně budeme muset vymyslet něco jinýho." Nemohl jsem si pomoct - prostě mě bavilo štvát lidi, obzvlášť namyšlený idioty bez špetky mozku v hlavě. "Předpokládám, že to je konec porady." Nečekal jsem na odpověď a odkráčel jsem ze stanu. Kdyby náš oddíl bojoval bez velitele, nebyl by znát rozdíl. Stejně nás už dávno neřídil generálmajor. Než jsem sem přišel, zjevně to tady nějak vedla zrzka, teď to pomyslné žezlo svíráme nějak dohromady já, Grangerová, Angel a občas se odněkud vynoří i kapitán Scott. Koneckonců… válku nikdy nevybojovali generálové, sedící ve vysokých křeslech a projednávající plány. Skuteční vítězové a poražení byli pouze vojáci, bojující do posledního dechu, do poslední kapky krve, umírající v prachu bitevního pole. A že jich už umřelo dost. Já sám jsem mohl být mrtvý několikrát.
Ale přežil jsem. Možná jen proto, abych mohl zemřít v tu pravou chvíli. Tváří v tvář jednomu z těch šílených maniaků s hůlkou v ruce a nejspíš nulovou šancí na přežití. Efektně.
Ušklíbl jsem se a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Celá tahle válka byla jen příšerně ohraný nepovedený vtip.


***


Schovával jsem se na konci tábora, opřený o studenou stěnu skladiště, pohled upřený ke strmým skalám, od úst mi stoupala oblaka kouře. Můj pohled byl jako vytesaný z kamene přede mnou - obloha zčernala, svět zvážněl. Nebo možná jenom pro mě.


"Riskuješ další vojenský soud, když se takhle chováš," ozvalo se nade mnou a Angel se složila na zem vedle mě a mlčky si nabídla cigaretu. Neodpověděl jsem, můj výraz plál stále stejnou nesmiřitelností. Několik minut jsme seděli mlčky.
"Nebudu vykazovat úctu někomu, kdo si ji nezaslouží," odpověděl jsem nakonec a típl cigaretu o zem. "To je celé."
"Chápu to," pokývala hlavou uvážlivě a pak se zaklonila a vyfoukla obláčky dýmu do vzduchu nad sebou. "Jenomže naše vojska fungují jinak. Posloucháme rozkazy našich nadřízených a respektujeme je, ať si o nich myslíme cokoli. A jakkoli ti to může být nepříjemné, Raffarin má vyšší hodnost než ty. Měl jsi to přijmout, když ti to nabízeli," pokrčila rameny a znovu potáhla. "Měl by ses pokusit překonat a být trochu pokornější, než to skončí špatně."
Neodpověděl jsem, nechal jsem dlouhé vlasy, aby mi spadly do obličeje a zakryly můj výraz.
"Poslal tě někdo?" promluvil jsem nakonec, hlas napjatý jako strunu.
"Neposlal," odpověděla tiše a otočila svou tvář ke mně. "Nechci, aby tě zase soudili. Minule to dopadlo dobře, ale to se nemusí opakovat. Budeš o tom přemýšlet, prosím?"


Všechno se tak změnilo od té doby, co jsme oficiálně spolu. Ta naprostá svoboda, kterou jsem tolik miloval, mi proplouvala mezi prsty a ona držela sítě, do kterých ji lapala. Připoutávala mne k sobě, opatrně tahala za nitě, jako bych byl nějaké divoké zvíře, které chtěla zkrotit.
Nedokázal bych ji nadobro opustit, věděl jsem to. Už si mě k sobě příliš připoutala. Ale ona mohla kdykoli opustit mě, najít si někoho méně nevrlého, sympatického usměvavého mudlu, který by ji nosil na rukou a nekopal pod stolem do holeně. Někoho, kdo by bral vážně svět kolem sebe a neutíkal před problémy na druhý konec světa (i když Španělsko sotva bylo druhý konec světa). A až… jestli mě opustí, zpřetrhá všechna ta lana, kterými mě poutá a srazí mne k zemi. Není možné, že bych to mohl ustát. Mé oči znovu potemněly.


Po nekonečně dlouhé době opět promluvila.
"Víš, hodně jsem přemýšlela, o té viteál-záležitosti, kterou předevčírem objevila Hermiona," ozvala se trochu veselejším hlasem a já trochu škubl hlavou. "A došlo mi, že je docela dobře možné, že to má spojitost se všemi těmi divnými věcmi kolem mě, nad kterými už ani obvykle nepřemýšlím." Mírně se pousmála a já k ní konečně obrátil obličej. Cítil jsem se mírně ztraceně. Opravdu jsem jí už úplně propadl.
"Hlavní je asi ta moje rozdvojená osobnost, ta záležitost s Angel a Devil," trochu protočila oči, ale její úsměv už náhle vypadal trochu voskově, jako by se jen stěží snažila udržet zdání klidné veselosti. "Napadlo mě, že možná jedna z těch mých dvou tváří je pouze ta část duše ve mně, to by bylo možné, ne? Možná občas jenom propadám těm temným silám a stává se ze mě Devil," pokrčila rameny. "Nebo naopak, nevím. Co myslíš?" otočila se ke mně, kdesi za okem jí plála téměř hysterická jiskra, kterou nebylo možné přehlédnout.
Natáhl jsem své prochladlé paže, abych si ji přitáhl do náruče - to hluboké chvění, ukrývající se kdesi pod její kůží bylo najednou mnohem zřetelnější. Přitiskl jsem se k jejím vyprahlým rtům, s naléhavostí i jemností - cítil jsem její strach, vlévala mi jej do úst, prosakoval její kůží, vepisovala jej svými prsty do mých zad.
Ale i přesto, že jsem se ji snažil uklidnit, nedokázal jsem jí lhát. Po nekonečné době jsem se odtáhl, opřel se o její čelo a zavřel oči, její hlavu stále svíraje v dlaních.
"Myslím, že je to možné," připustil jsem tiše, slova mi vázla v hrdle, sápala se zpátky, nechtěla být vyslovena. Ztěžka vydechla, úplně poklesla v mém náručí a opřela se do mě celou svou vahou, bez meškání jsem jí objal - držím tě.
"Děkuju," vydechla a zabořila svou tvář do mého krku, můj pohled opět plál, tou bolestí, kterou jsem vstřebal za ní, kterou do mě nalila. Přesto jsem ji stále podpíral - už jsem nepatřil sám sobě. A to vědomí mě zároveň ničilo a naplňovalo neskonalým štěstím.
Zatraceně, momentálně jsem tady já ten neuvěřitelně rozpolcenej a potřebuju pomoc! Tohle je fakt neuvěřitelný.


Znovu se přisála k mým rtům, s ještě větší prudkostí a vášní než předtím, neváhal jsem ani vteřinu, ponořil jsem se do jejích úst se stejnou ostrostí, snažil jsem se zachytit alespoň minimum z toho oparu čistého bytí, který se kolem ní vznášel, jako by zářila, jako by byla Slunce a já jen nasával její životodárné světlo a teplo.
Už jsem ji nemohl držet - svalili jsme se na trávu, stále v objetí. Válka klidně mohla probíhat i bez nás - ať se země roztrhne ve dví a celý svět zčerná, nic nemohlo zničit tenhle okamžik.


Po chvíli, která neměla začátek ani konec, jsme se od sebe opět odtáhli a ona si položila hlavu na mé rameno. Zamyšleně jsem se probíral jejími dlouhými rudými vlasy a zíral na světlou oblohu. Angel, Devil, viteál… Co když polovinu svých dní jenom žila život někoho jiného? Co když jsem po celou tu dobu, co byla Devil - nebo možná i Angel? - nemluvil s ní, ale jenom s tím monstrem, které nosila v sobě?
Angel, Devil, co to bylo za stupidní přezdívky? Nebylo snad úplně jedno, jak se zrovna chová? Prostě to byla pořád ona, ne? Pořád…
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal jsem se zamyšleně a ona ztuhla v mém náručí, než vyprskla smíchy. Zmateně jsem se nadzvedl na lokti, až ze mě sklouzla a skončila na tvrdé zemi, kde se však stále otřásala smíchem. Nakrčil jsem obočí a nechápavě ji pozoroval - tak vtipné to zase nebylo.
"Promiň," dostala ze sebe mezi záchvaty smíchu, nadzvedla se na loktech a splašeně oddechovala. "To jen… v tu chvíli to byla tak naprosto absurdní otázka," znovu jí zacukaly koutky, ale přemohla se. Pak se úplně zvedla do sedu, a pečlivě vážně se na mě podívala.
"Mabel Blakeová, těší mě," natáhla ke mně ruku, v očích jí hrál úsměv, ale její výraz byl naprosto neprůstřelný.
"Draco Malfoy," přijal jsem její dlaň a opětoval její pevný stisk. "Jsem velmi rád, že vás poznávám," prohlásil jsem s pečlivou zdvořilostí čistokrevného kouzelníka, ale to ji jenom přimělo smát se ještě víc. Protočil jsem oči a vytáhl další cigaretu. Někdy svět vypadal doopravdy bláznivě.


***


Ležel jsem na matraci ve svém stanu, světlo z mé hůlky vykreslovalo na temně zelenou plachtu podivné obrazce, zdálky se ke mně nesl zvuk kroků, křupajících ve sněhu.


Prokazovat úctu… respektovat… vyšší hodnost…

Zatraceně! Proč byl mudlovský svět tak zpřeházený?! V kouzelnické společnosti odjakživa platilo pravidlo, že ten schopnější měl právo alfa a tím to haslo. No, i když, v poslední době… když si vybavím třeba toho idiota Popletala… No fajn, tak proč byl celý svět tak příšerně zpřeházený?!
Mohl jsem riskovat tisíc vojenských soudů, vyloučení z armády, trestů… stejně mne to nedonutí pokořovat se před hlupáky. To protonem nechtěl vstoupit do Voldemortových řad, ale nakonec jsem byl přesto přinucen. Ale nyní se už donutit nenechám, ani kdyby šlo o… Mabel (stále jsem si na to jméno nemohl zvyknout, ale poté, co nadhodila tu znepokojující otázku ohledně Angel a Devil… už jsem se nedokázal přimět jí tak říkat) a její velký smutný oči. Mohl jsem být tisíckrát svázaný, připoutaný k jejím dlouhým rusým vlasům, nebudu zaprodávat svou svobodnou vůli, dokud ještě nějakou mám. Možná jsem akorát černá ovce rodiny, kterou všichni nenávidí, ale jméno Malfoy pro mne pořád ještě má svou cenu. A Malfoy se nikdy neponižuje.
Tedy… až na mého otce, ten to dělal v jednom kuse.
Zatraceně! Proč nic není tak, jak by to mělo být?


Velitelé jsou neschopní tupci, kterým nad hlavou visí nápis "Moje ego je vyšší než Mount Everest.", Bradavice se změnily ze školy na vojenskou základnu pravděpodobně dvou nejnebezpečnějších kouzelníků na světě, já tady mrznu v nějakým stupidním stanu, zatímco Potter s Pánem Zla nejspíš hodují ve Velké síni, Wigtownští tuláci nevyhráli ani jeden zápas v sezoně a jedna šílená zrzka ze mě systematicky dělá zeleninu.
Ano, svět se už dozajista zbláznil.


Někde u vchodu do mého stanu se ozval podivný šramot - okamžitě jsem vymrštil ruku s hůlkou a ostražitě čekal na útočníka, nespustily se ochranné majáky, nemůže to být nikdo z nepřátel, ale co když?
"Přestaň na mě mířit, ještě mi vypíchneš oko," zamumlala trochu ospale a zatáhla za zip, aby za sebou zavřela. Protočil jsem oči: teď se na mě bude lepit snad už i v noci nebo co.
Zarazil jsem se nad jedním nepopiratelným faktem - ona vážně byla noc.
"Je nějaký důvod, proč se v noci plížíš do mého stanu, přímo kolem hlídky?" zvedl jsem obočí a zkoumavě ji pozoroval - nevypadala nebezpečně, ale možná zdání klame.
"Děkuji za nabídku, sednu si ráda," utrousila trochu kousavě a poskládala své dlouhé nohy někam do změti nepořádku mezi mou matrací a kufrem. Mohla se nejdřív ohlásit, třeba bych tu i uklidil. No i když… spíš ne.
"Jestli nemáš na srdci cokoli konstruktivního, doufám, že mě omluvíš, jdu spát," odvětil jsem a už už jsem sebou hodlal plácnout na postel, ale její pohled mě zarazil.
"Měli jsme rozhovor, kdysi," spustila a spojila prsty k sobě, dívala se kamsi na můj krk, ukázkové příklady nervozity.
"Měli jsme spoustu rozhovorů," poukázal jsem na zcela očividné - probodla mě ošklivým pohledem, ale pak polkla a pokračovala.
"Tohle byl docela jiný rozhovor," prohlásila odhodlaně. Pak se odmlčela a několikrát se nadechla, jako by chtěla něco říct a pak zase umlkla. Vypadala čím dál nejistější, to u ní bylo naprosto neobvyklé. Pro jednou jsem si odpustil kousavou poznámku a raději jen čekal.
"Říkal jsi, že se mnou chceš mít vztah, ne sex," vyhrkla nakonec a já zbledl - aha, tenhle rozhovor. "A teď máme vztah, oficiálně. Tak jsem… přemýšlela, jak se k tomu postavíš," konečně zvedla pohled a zadívala se na mě, musel jsem opravdu bojovat ze všech sil s nutkáním utéct.
"Nikdy nechci sex bez vztahu, to je pravda," řekl jsem nakonec tu největší pitomost ze všech. Musel jsem se nějak sebrat. "Ale nechci ani vztah bez sexu."
Její oči byly hluboké jako studně. "Ale my máme vztah."
"Jo, to máme," kývl jsem hlavou. Nejistě se usmála a vycenila zuby.
"Tak zhasni," poprosila mě tiše a zčervenala. Sáhl jsem po odložené hůlce, téměř bez dechu.
"Nox."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama