21. kapitola - Zastavení

16. října 2011 v 17:45 | Baobábina |  Prokletí
Poryv větru utišil poslední slova, vyhnal je z přelidněného prostranství, a zanechal nás tam - zmražené v půli pohybu, s bílými obličeji a vytřeštěnýma očima.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





V táboře se pomalu oteplovalo, bylo znát, že už přichází jaro. Dnešek byl snad nejteplejší den za posledních pár měsíců - několik vojáků dokonce vyrazilo ven bez triček a stany se pomalu otevíraly jako nory přezimujících medvědů. Od té doby, co jsme s Grangerovou naprosto zlikvidovali poslední Raffarinův plán vojáci úspěšně nedělali nic, kromě hraní karet, občasnému ragby (do tohoto sportu jsem byl před časem z donucení také zasvěcen - naprosto odporné) a polehávání na slunci. Chvílemi to i vypadalo, že místo ve válce jsme tady jenom na nějaké dlouhodobé dovolené. Bitvy v nedohlednu, armády Temnot a Zla bezpečně zalezlé uvnitř hradu, ještě by tady mohl postavit svůj zmrzlinářský stánek Florean Fortescue a bylo by to perfektní.


"Korálový útes na čtyři," zahuhlala zrzka s koncem propisky v puse, nakrčil jsem nos - jak nechutné.

"Atol," odpověděla nepřítomně Langerová z druhé strany; právě jsme se vyhřívali na našem skrytém místě za skladištěm. No, skrytém - to že tady s námi byli i Scott a Lockhart Lewis hodně vypovídalo o "přísném tajemství".

Vševědka byla opět zavrtaná v nějaké knize, o skrčená kolena se jí opíral Lewis, který hrál s kapitánem poker (další z mudlovských her, nijak zajímavá), já se opíral o dřevěnou stěnu skladiště, probíral se zrzčinými vlasy a zamyšleně zíral do dálky, zatímco ona si pohodlně hověla v mém náručí a luštila křížovky. Vypadalo to tam skoro jako na pikniku.

"Nechceš hrát s námi, Hermiono?" zaklonil hlavu Lewis a zakřenil se. "Určitě ta knížka není zajímavější než poker."

"Karty nemám ráda," našpulila pusu a trochu škubla nohama, až se zakymácel. "A teď jsem navíc v té napínavé části."

"To ty jsi pořád," protáhl obličej Lewis, ale ona jenom se zacukáním koutků pokrčila rameny.

"No, ale za to už nemůžu, nebo ano?" odvětila nevinně a stočila svůj zrak zpátky ke knize.



"Nemáte chuť na čaj? Docela bych si trochu dala," přerušila jejich plytkou konverzaci Mabel a nadzvedla se v úkrytu mých paží, až jsem se musel trochu posunout.

"Je teplo, proč bys chtěla pít čaj?" zkroutil jsem obočí, ale ona se jenom usmála a potřásla hlavou.

"Nevím, prostě chci čaj. Prosím, pojďte se mnou někdo do jídelny," udělala psí oči a já jenom rezignovaně protočil pohled, až se zazubila.

"Taky půjdu, mám žízeň," zvedl se i Gabriel Scott, který zjevně nechtěl dělat Grangerové s Lockhartem křena. Trochu jsem se otřásl při pomyšlení, že se ti dva vážně nakonec dali dohromady - čekal jsem to, ale stále jsem se nemohl vyrovnat s tím rapidním nedostatkem vkusu, který vševědka projevila. Lockhart Lewis, no prostě příšerné. Když mi to celá šťastná prozradila, zůstal jsem jenom nevěřícně zírat a lapat po dechu jako nějaká vysušená ryba. Strašné, opravdu. On ani ten Weasley nestál za moc, ale aspoň se neculil jak debil na každém kroku. Zato tenhle… no hrůza pohledět.


Kráčeli jsme směrem k jídelně, kolem nás bezcílně procházeli vojáci ve vybledlých uniformách, smáli se a přehazovali si čímsi, co podezřele připomínalo plechovku od fazolí a odněkud se také ozývala dost nerytmická hudba. Labyrintem stanů kličkovalo několik kouzelníků, vysílali si mezi sebou Patrony, a zřejmě zkoušeli nějakou zjednodušenou verzi hry Najdi kentaura, ale moc jistý jsem si tím nebyl.

Odpoledne vypadalo naprosto pohodově, jako by žádná válka ani neexistovala.

Jenže to už se mělo hodně brzy změnit.


"Zůstaňte na svých místech," pronikl náhle celým táborem chladný hlas, který jako by vycházel ze samotných nebes - odtrhl jsem se od zrzky, vytasil hůlku a s pohledem upřeným na oblohu jsem kroužil dokola, nebyl jsem sám. Několik mudlů vykřiklo, hudba se utišila.

"Nic vám nehrozí, prozatím. Mluví k vám Lord Voldemort. Jsme připraveni k boji."

Hlas se odmlčel, i já zamrzl na místě v půlce otočky, bylo to zbytečné - nejspíš používal hlásné kouzlo. Vojáci ztuhli v půli pohybu nebo se snažili zahlédnout původce toho hlasu, zrzka se postavila za mě, cítil jsem teplo jejího těla pronikající mezerou mezi námi, přesto jsem mu však nevěnoval pozornost.

"Již dlouho jsme vyčkávali, nyní však chceme tuto válku přivést ke konci. Za pět dní, při východu slunce, napadnou naši Smrtijedi váš zbytečně zamaskovaný tábor. Vzdejte se ihned, vyvěste bílou vlajku a budete vzati na milost, stanete se součástí našeho nového světa. Pokuste se bojovat, a zavraždíme každou ženu i muže, jedno jestli milovské šmejdy nebo zrádce, všechny do jednoho. Máte čtyři dny na rozmyšlenou. Pátého dne zaútočíme. Je načase ukončit tuto nesmyslnou a předem určenou válku. Končí starý věk, a nadchází nový - nadvláda kouzelníků po věčné časy. Očekávejte nás."

Poryv větru utišil poslední slova, vyhnal je z přelidněného prostranství, a zanechal nás tam - zmražené v půli pohybu, s bílými obličeji a vytřeštěnýma očima.


I já tam stál, s hůlkou stále v pohotovosti, jako bych už čekal na nepřítele, slunce mi hřálo na ramena, ale v nitru jsem cítil podivný chlad.

Jaký je to pocit, znát datum své vlastní smrti? Smrtelně ledový. Mráz mi protékal žilami, zahalil mou mysl neprostupnou mlhou, vepsal mi do zorniček němý výkřik. Nebojím se smrti. Jenomže už najednou mám co ztratit.


Jako první se probrala zrzka, vyskočila zpoza mých zad a začala pokřikovat na všechny strany.

"Barkere, vezmi pár lidí a jděte stavět na přední stranu tábora zákop, seber po cestě i pár kouzelníků, to je zatím to nejlepší, co můžeme udělat! Stone, najdi ty proklatý Francouze a donuť je svolat radu, potřebujeme vymyslet strategii! Lowellová, zařiď kontrolu skladiště, potřebujeme vytáhnout všechny zbraně, zrevidovat je, budeme je potřebovat. Horne, zavolej přes satelit na velitelství - chceme posily, tolik kolik jen můžeme za čtyři dny sehnat. Ať je sem klidně doveze americký prezidentský letadlo, prostě je sem nějak dostaňte! Draco," otočila se ke mně, s výrazem Devil ve tváři, "sežeň kouzelníky, pokuste se něco vymyslet. Ale přijďte na radu, budu tě tam potřebovat. Je to jasné?" zeptala se rázně, ale nečekala na odpověď. "Do práce, lidi, nemáme moc času!" zahulákala na celý tábor a pak kamsi odběhla - zrzavé vlasy za ní vlály jako vlajka a ozvěna jejího rázného nebojácného hlasu se stále ještě nesla tábořištěm.

Zatraceně, choval jsem se jako holka, zatímco tady jedna psychicky narušená bláznivka rozdávala rozkazy. No to snad není možný.

Vyslal jsem Patrona, aby obkroužil tábor a vydal jsem se dozadu za skladiště - porada byla vážně nutná.


Za půl hodiny jsme se už všichni shromáždili v hlavním stanu, velitelé se úpěnlivě snažili vymyslet nějakou strategii, vzduchem pořád létala slova jako levé křídlo, pravé křídlo, Francouzi se spolu s našinci dohadovali nad změtí papírů, kreslili šipky, ječeli na sebe. Seděl jsem v koutě stanu, zpola zakryt ohavně zelenou plachtou, popíjel jsem šálek kávy a vyčkával - úplně stačilo, až jim zkritizuji výsledek. Stejně to na výsledku té bitvy nic nezmění, takže co.

Najednou se přede mnou objevila ta zrzavá hlava - vypadala podmračeně, jako nebe před bouřkou.

"Vzdal jsi to?" promluvila, pod jejím hlasem znělo zklamání, opovržení, despekt.

"Asi před půl rokem," ušklíbl jsem se a znovu usrkl z kovového hrnku. "Merlinžel se na tom dosud nic nezměnilo. A jestli přestanou s tou nesmyslnou debatou, mohli bychom se konečně začít připravovat na tu bitvu," dodal jsem poněkud hlasitěji, aby mě začali vnímat i ti poslední šílenci u jediného širokého stolu.

"Co tím myslíte, majore?" zeptal se kapitán Scott, který se ještě před chvílí spolu s Francouzi dohadoval o dalším postupu. Projel jsem pohledem jejich tváře - byli všichni tak mladí, tak nesmyslně odhodlaní a zároveň tak vyděšení.

"Co ještě chcete vymýšlet? Výsledek je předem jasný, nemáme nejmenší šanci. Ty minulé bitvy jsme vyhráli jenom díky nepochopitelnému přívalu štěstí - teď budeme čelit Pánovi Zla i Temnoty, nikdo z nás to nemůže přežít. A protože ani v nejmenším nepředpokládám, že bychom se měli v úmyslu vzdát, musíme se na tu smrt nějak připravit." Stáli tam, beze slova a poslouchali mě. Vyškrábal jsem se na nohy - vážně jsem jim to musel říkat? To byli všichni tak slepí?

"Máme poslední čtyři dny života. Opravdu je chcete trávit tady, ve studeným špinavým stanu? Většina z vás má určitě někde rodinu, nebo holku, většina z vás určitě chtěla v životě dokázat spoustu věcí. Možná se zapíšem do dějin jako ti, kteří šli vstříc jisté smrti, ale ještě pořád máme ty čtyři dny. Je mi úplně jedno, jak je strávíte - vraťte se domů, ožeňte se, udělejte svojí holce dítě, vsaďte všechny svoje peníze na předem prohraný zápas, svlíkněte se v Parlamentu, klidně jděte seřvat královnu, mně je to jedno. Ale neseďte tady, když vám tikaj minutovky."

Zíral jsem na ně, pokoušel jsem se jim něco říct, pochopili to, aspoň trochu? Kde zůstal jejich rozum, proč tady ještě pořád stáli jako sloupy? A pak se jako by probrali, jako by se v jejich mysli rozsvítil neonový nápis "To je zatracená pravda!", stan ožil, všichni se halasně drali ven v jediném mohutném zástupu, generálmajor jenom zíral, ale k jeho vlastnímu štěstí nic nenamítal - konečně dostal aspoň trochu rozumu. Byl jsem znechucený sám sebou, že jsem si zase musel hrát na hrdinského vůdce, ale ten pocit se dal přežít.

Zrzka se mihla kolem mě, připojila se k davu mířícímu ke dveřím, zastavil jsem ji jedinou větou.

"Kam si jako myslíš, že jdeš?" Můj hlas zněl naprosto mrazivě, přesto jí vehnal do tváře úsměv. Přitočila se zpátky ke mně, opřela se o mě rukama a zaculila se.

"No, měla jsem v plánu si zabalit, a pak odcestovat někam daleko od tebe, nabrknout si nějakýho chlápka, užít si vztah na jednu noc, pak všechny svoje peníze rozházet mezi bezdomovce na ulici a vrátit se zpátky. Něco proti tomu?" mrkla na mě nevinně, až jsem tlumeně zavrčel.

"Všechno," odpověděl jsem, až se rozesmála. "Jsem mocný kouzelník a přiměju tě dělat, co se mi zamane," prohlásil jsem temně.

"Au," zaúpěla ublíženě, ale její oči se stále smály. "To je tak nefér."

"Pohněte, vy hrdlice, nemáme na vás celej den!" ozvalo se od východu ze stanu, probodl jsem chechtajícího se Lewise vražedným pohledem, ale pak jsem se také připojil k poslední skupince opouštějící stan. Možná bylo fajn znát datum své smrti. Protože pak se na ni člověk mohl předem připravit.


"Tak kam?" zeptala se s úsměvem Angel a pročísla si prsty vlasy.

"Vždycky jsem se chtěla podívat do Benátek," odpověděla okamžitě Grangerová rozzářeně. Projet se na gondole, ochutnat pravou italskou zmrzlinu, pizzu," rozjařeně se kousla do rtu.

"Slyšel jsem, že ty kanály pěkně smrdí," odvětil skepticky Scott a vševědka jej probodla ošklivým pohledem.

"Mě zase napadlo, že bych zajel do Las Vegas, zkusil opravdovej poker, víte, co myslím," ušklíbl se Lewis a Grangerová jenom protočila oči.

"Zase ten poker," zavrčela znechuceně. "Myslíš vůbec na něco jiného?"

"Na spoustu věcí," uculil se - vyměnili jsme si s Mabel znechucené škleby. Lockhart flirtující s Grangerovou, jak odpuzující.

"S váma čtyřma nikam nejedu, jste přeslazenější než španělská telenovela," zavrčel Scott a strčil ruce do kapes.

"Co takhle nějaký společný výlet?" navrhla zrzka, aby předešla hádce, která už visela ve vzduchu.

"Kam? Sotva se dostaneme do Itálie i Ameriky během čtyř dní," zamračila se zamyšleně Grangerová.

"Francie," navrhl jsem tiše.

"Francie," zopakovala to blaženě Grangerová.

"Paříž, Marseilles, Pobřeží Slonoviny," přemítala zamyšleně Mabel.

"V Paříži žije moje sestra s rodinou," přemítal kapitán Scott, pokrčil jsem obočí - nedokázal jsem si představit, že by ten šedý vlk mohl někde mít rodinu.

"Asi už nemůžu než souhlasit, co?" přidal se s povzdechem Lewis.

Zaraženě jsem mlčel - skutečně jsem si nedokázal představit, že bych měl s touto skupinou strávit víc jak hodinu bez toho, abychom se na nože pohádali, ale zjevně jsem už nemohl nic namítat. Možná by to nakonec nemuselo být tak špatné… někam patřit. Vím, že se za mě postavili při tom soudu a neustále mne otravují svou přítomností - ale dělá to z nich mé přátele? Nevím, nikdy jsem moc o přátelství nezjistil. Možná že jsme byli, nějací podivní kamarádi. Sice jsem je většinou nemohl vystát (alespoň Lewise určitě), myslel jsem si o nich svoje, ale možná… jo, možná jsme byli přátelé.

Ne že by mě to nějak těšilo, samozřejmě. Je mi to úplně jedno. Ve skutečnosti mi to i trochu vadí. Doopravdy.


Mabel se opřela o můj bok a otřela se tváří o mé rameno, jako by přesně věděla, na co myslím.

Nakonec to možná… bylo fajn. Trochu.


Ty čtyři dny byly zároveň nejdelší i nejkratší v mém životě. Utratili jsme snad všechny naše peníze, šli do luxusní mudlovské restaurace (kde jsme se pěkně ztrapnili, když Lewis se zrzkou poprvé objevili šneky), vykoupali se v moři, i když jsme tam byli jediní a vypadali jako blázni, já opět oprášil svou kdysi plynulou francouzštinu, kapitán se neúspěšně pokoušel flirtovat a seznámil nás se svou sestrou - neviditelnějšího člověka jsem v životě neviděl.

A přesto, že to byly naše první společné prázdniny, všichni jsme si uvědomovali, že budou i poslední. Stín smrti visel nad našimi hlavami jako ostrá dýka, a vědomí toho, že "Pozítří zemřu." bylo v některých okamžicích silnější než ta nucená veselost. Cítili jsme to všichni, ačkoli o tom nikdo nemluvil. Bylo to cosi v tom stínu v pohledu, když jsme se dívali na západ slunce a uvědomovali si, že jsme opět ztratili další den svého života. Cosi ve starých lidech v parku, rodiči s dětmi, cosi ve vědomí, že tohle my nikdy mít nebudeme. Cosi ve výrazu Scottovy tváře, když se s ním sestra loučila se slovy "Brzy se uvidíme."

Smrt se k nám blížila mílovými kroky, a jakkoli jsme na ni byli připraveni, přesto jsme nedokázali potlačit strach, který skrytě bujel našimi útrobami, statečně ignorován, přebíjen. Snažili jsme si navzájem dodat odvahy, bezhlesně, pohledy, úsměvy, ale všichni jsme si v hloubi duše uvědomovali zoufalství té situace.


A nakonec, když jsme se vrátili, čtvrtého dne odpoledne, obsypáni suvenýry, s plným fotoaparátem a žaludkem… vojáci stále hráli karty, pouštěli si hudbu, běhali mezi stany, ale něco ve vzduchu se změnilo. Nějaká ta neodvratnost, prozrazená vytaženými zbraněmi, skupinkami cizinců debatujících s velitelem v hlavním stanu… bylo ji znát. Rozechvívala nás zevnitř.

A přesto jsme byli všichni připraveni. Postavili jsme se před smrt s odhodlaným výrazem ve tváři, přestože jsme věděli, že nám stejně utne hlavu. Ale stáli jsme tam. Bez dechu jsme pozorovali náš poslední západ slunce, prochládali jsme tam, smutní, šťastní, cokoli. Ale stáli jsme tam. Všichni do jednoho.

Čekáme.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama