22. kapitola - Odvážní

18. října 2011 v 21:01 | Baobábina |  Prokletí
Možná bylo cílem našeho života pouze zemřít v tu pravou chvíli, aby si to lidé zapamatovali, aby se náš čin zapsal do dějin.


Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.







Asi podesáté jsem se podíval na ciferník hodinek na své ruce - ještě sedm hodin do východu slunce. Posledních pár minut se z toho stával něco jako tik, nedokázal jsem se přimět to nedělat. Byl jsem nervózní, snad nejvíc za celý svůj život, a v nějaké nepřiznané hloubi mého srdce se pomalu rozkvétal zrádný strach. Strach z vědomí, že je uvidím umírat - všechny do jednoho, a nebudu s tím moci nic udělat. Teď už nemělo smysl si cokoli nalhávat, tváří v tvář smrti, všechno už bylo jedno. Záleželo mi na nich. Postavili se za mě, důvěřovali mi, spoléhali se na mě. Nějak se mi vdloubali do toho mého kamenného srdce a teď už to nešlo zvrátit.
Možná by ty obavy měly být jiné. Měl bych se bát smrti, nebo hanby, toho, že všichni uvidí, že stojím na straně podřadných tvorů a zrádců. Ale nějak… bylo zbytečné cokoli předstírat.

Zpoza mých zad se ozvalo zašramocení, líně jsem zaklonil hlavu, matrace pod mými zády zavrzala.
"Nazdar," zamumlala zrzka a zavřela za sebou, trochu jsem se posunul na matraci, abych jí uvolnil místo. Tiše se sesula vedle mě a zabodla pohled do ztemnělé stanové plachty nad námi.
"Mám pocit, že neusnu," prohodil jsem tiše, abych nějak zahájil rozhovor.
"Jo," šeptla. "To většina z nás. Měl bys vidět, co se děje venku, všichni oslavujou, dokonce i Francouzi. Ráno nebudou vědět, čí jsou," pousmála se.
"Raffarin a oslavovat? To si nedovedu představit," ušklíbl jsem se a ona se znovu zakřenila.
"Co budeš dělat po válce?" nadhodil jsem nesmyslnou otázku a rádoby bezděčně překryl svou rukou její dlaň. Doufal jsem, že mi odpoví, ačkoli na tu otázku žádná odpověď neexistovala - žádné po válce nebylo, zítra ráno budeme všichni mrtví.
"Přemýšlela jsem o tom, že bych si pořídila restauraci. Takový malý podnik se spoustou koláčů a zmrzliny v nabídce, s velkými okny, která by vedla do ulice, opodál by tekla řeka - možná v Londýně u Temže nebo tak nějak. Já bych nevařila, ale mohla bych dělat servírku. Co ty, máš nějaký plány?"
Usmívala se. Cítil jsem to z jejího hlasu, vzduch svítil její spokojeností, teplo sálající z její ruky nějak zahánělo chlad v mém nitru.
"Nevím, nějak jsem o tom nepřemýšlel. Můj otec dřív chtěl, abych dělal to co on - pracoval na Ministerstvu, v podstatě tam jenom seděl, vyhrožoval nebo podplácel ostatní, ale teď už to nejspíš padá," ušklíbl jsem se, ale necítil jsem hořkost. "Nejspíš by mě bavilo… nevím, vážně," zamyslel jsem se. "Bojovat bych už nechtěl. Ani se zašít někam na úřad mezi regály. Chtěl bych cestovat. Možná se stát kapitánem na lodi. Jednou za půl roku bych se na tebe zajel podívat, do Londýna, připlul bych se svou obrovskou lodí až na Temži a dal bych si u tebe zmrzlinu. Jo, to by bylo fajn," zakřenil jsem se a trochu se zavrtěl na matraci.
"Úplně tě vidím, v té bílé čepici, na nějaké obrovské jachtě s bazénem a barem," zasnila se a zaklonila hlavu.
"A rozhodně už v životě nepojedu na dovolenou s Grangerovou a Lewisem. Jsou tak příšerný pár! On se neustále debilně culí a ona na něm visí jako na nějakém strašákovi v zelí. A rozhodně je nikdy nenechám jíst dohromady zmrzlinu," zkroutil jsem obličej do znechuceného šklebu.
"Jo, to určitě," přidala se se zaúpěním. "Bylo to tak trapné, vůbec jsem nevěděla, jak se mám chovat, chovali se jako na nějakých líbánkách nebo co. Cítila jsem se jako idiot."
"Jo, přesně," zašklebil jsem se.
"A ta Scottova sestra - slyšel jsi ji někdy říct víc než jednu větu? Mám dojem, že neříkala nic jiného než 'Ano.' a 'Ne.'," pokračovala s pohledem upřeným do stropu.
"Mně přišla úplně neviditelná. Většinou jsem si jí ani nevšiml, vždycky se schovala v nějakém tom křesle a zprůhledněla, pak promluvila a já jsem se příšerně leknul." Rozesmála se, otočil jsem hlavu a zadíval se na pravou polovinu jejího obličeje. Utišila smích a obrátila se na mě, oči jí šťastně svítily, koutky úst stále cukaly v úsměvu.
"Miluju tě," prohlásila s úsměvem, přinutil jsem se mrknout.
"Nejspíš bych to nikdy neřekl, kdyby mi nezbývalo jen pár hodin života, ale… Miluju tě."
A svět se nezhroutil, země se neotřásla, peklo nezamrzlo. Aha. Takže to nakonec nebylo tak příšerný. To ale neznamenalo, že v tom hodlám nějak pokračovat.
"Tak fajn," usmála se a znovu natočila svou hlavu ke stropu.
"To tady budeme celou noc jen tak ležet?" zeptal jsem se po chvíli znuděně, znovu se zakřenila.
"No, mohli bysme dělat jiný věci," nadhodila lehce.
"Jako třeba?" blýsklo se mi v očích. Už neodpověděla, vyhoupla se na matraci nahoru a přisála se k mým rtům. Šest a půl hodiny do konce světa.

***

Zbývalo necelých pět minut do východu slunce. Obloha se červenala příslibem jitra, na obzoru už prosvítaly mezi vrcholky hor první zlatavé paprsky, na stéblech trávy se chvěly kapičky rosy, ptáci svým zpěvem vítali nový den.
Stáli jsme vyrovnáni v řadách před rozbitým táborem, s bledými obličeji a odhodlanými nebojácnými pohledy, se zbraní v ruce. Raffarin a jeho spolupracovníci stáli úplně vpředu, hned za ním jsme drželi řadu já, zrzka a Grangerová, za námi pak klidně oddechovali Lewis a Scott. Obecně kouzelníci byli směstnáni do stran, tvořili to levé a pravé křídlo. Uprostřed byla spousta vojáků řítících se na smrt. Několik set mužů a žen, kteří neměli žádnou šanci na přežití.
Ale to jsme na tom byli všichni stejně.
Nahoře na temeni vysoké skály pak byly napěchovány další jednotky, ostřelovači, ukryté vrtulníky a stíhačky, povětšinou cizinci, spojenci nebo speciální jednotky, které se do války nikdy předtím nezapojovaly. A také kameramani, televizní štáby, nejspíš neměli svůj život příliš v lásce, nevidím jiný důvod, proč dobrovolně páchali sebevraždu.

Znovu jsem se zadíval na jitro, rodící se na obzoru. Merline, dej, ať zemřu brzy. Ať je nemusím vidět padnout. Prosím, snad nežádám tak moc.
Dlouze jsem se nadechl a na okamžik zavřel oči.
"Je nádherné ráno," promluvila okouzleně Mabel po mém boku. Usmívala se, vítr jí rozechvíval prameny zrzavých vlasů, obličej měla jako slunečnice nakloněný k očekávanému slunci.
"To nejkrásnější, co jsem kdy viděl," odvětil jsem klidně, otočila se na mě s širokým úsměvem ve tváři, vypadala tak… živě. Merline, hlavně ať nevidím umírat ji.

"Grangerová, sejmi ta ochranná kouzla, jsou k ničemu," dal jsem první rozkaz toho dne, téměř jsem cítil tu vteřinovou ručičku, která se s nezlomitelnou pravidelností cukavě blížila k času naší smrti, její kovové kolečko se otáčelo, sladilo se s tepem mého srdce, až nakonec s neslyšným úderem gongu, který prozněl celou krajinou mrtvých, připravil ji na další zásilku duší, převrátila celý svět.
Vršek zlatého kotouče se vyhoupl nad horizont, jeho vražedné paprsky sežehly jiskrnou zemi, naplnily naše oči podivným ohněm. S jakousi odmítanou zvědavostí jsme se dívali na hrad, tyčící se v dálce, vyhlíželi jsme vojska, armády Temnot a Zla, spojené v jednu. Tráva pod našima nohama šuměla, hučela, svět byl příliš barevný, zvuky příliš hlasité, jako by po nás celá zem vztahovala ruce, chtěla nám ukázat všechny svoje krásy, přinutit nás, abychom zůstali.
Jenomže už nešlo ustoupit. Příliš pozdě.


Nebylo jisté, kdo je spatřil první. Ale najednou tam byly. Stovky… tisíce. Kouzelníci v dlouhých hábitech, vpředu nesmrtelná dvojice Pán Zla a Pán Temnot, vzduch páchl jejich nenávistí. Napravo od nich kráčely akromantule z lesa, dupaly svýma osmi nohama jako jeden muž, půda se chvěla v pravidelných přírazech. Za sebou měli skupinu obrů, vyšších než tři dospělí muži, oháněli se mohutnými kyji a jejich řev se v ozvěně nesl celým údolím. A přicházeli další, testrálové, hipogryfové, třaskaví skvorejši, upíři, vlkodlaci. Najednou se krajinou prohnal smrtelný chlad. Mozkomorové…
"Kouzelníci, Patrony, rychle!" zavelel jsem okamžitě. "Na tři, raz - dva - tři! Expecto patronum!" Z mé hůlky vylétl obrovský dravec, nejspíš orel, překvapeně jsem zamrkal. Stříbřitě modrá záplava pohltila pláň před námi, desítky Patronů zaútočily na mozkomory, zahnaly je. Dobře.

Blížili se s jakousi neochvějnou jistotou, země se otřásala pod jejich tamtamy, věděla snad, že se bude rozhodovat o její budoucnosti? Nebo že už je vlastně rozhodnuto?
A přesto jsme tam stáli, klidní, beze strachu, kráčeli jsme vstříc jisté smrti, jako by to jediné ještě dávalo smysl, jako bychom celý svůj život jenom mířili k tomuto dni, k této hodině. Možná bylo cílem našeho života pouze zemřít v tu pravou chvíli, aby si to lidé zapamatovali, aby se náš čin zapsal do dějin. Protože potom, možná, si jednoho dne někdo vzpomene na toto ráno, pochopí, za co jsme bojovali, a půjde v našich stopách. Postaví se zlu, a i když bude možná poražen, přijdou další, budou znovu a znovu bojovat, až nakonec zvítězí. A naše smrt nebude zbytečná.

Zastavili se jenom pár kroků před námi. Pán Zla, s bílou holou lebkou a rudými zorničkami, temně černý plášť povlával kolem jeho kotníků, v jeho výrazu se mísil posměch s ledovou nenávistí. Cítil jsem z mudlů kolem sebe strach - vědět, že nějaká smrt existuje je samo o sobě znepokojující zjištění. Ale dívat se do její tváře, cítit její magii, naplňující vzduch svým jedovatým kouřem - ten děs byl téměř všepohlcující. I zvířata cítí tu ubohou touhu po životě, jakýkoli by měl být příšerný. Stěží jsme ji překonávali.
A vedle něj Pán Temnot, Potter, úplně jiný a přitom stejný, obličej bledý, černé vlasy mu lemovaly tvář, zelené oči svítily jako paprsek Avady, pěsti se mu nenávistně svíraly. Těžko mohl kdo věřit, že se z něj doopravdy stalo tohle. Když se tehdy vrátil, po boku Pána Zla, okamžitě jsem věděl, kolik uhodilo. Ale mohlo se to skutečně stát? Co způsobilo tu proměnu? Kletba, nebo se tak rozhodl sám? Nikdo nevěděl.
Zima probíhala mými pažemi, nahnala mi husí kůži, ztěžka jsem vydechl. Spáchal jsem v životě mnoho zlých věcí, zabil jsem spoustu lidí, dalším jsem ublížil; jestli po životě následuje nějaké peklo, není pochyb, že tam skončím. Možná jsem v posledních pár dnech zažil až příliš mnoho dobrého, nic z toho jsem si nezasloužil. A stěží jsem se mohl ještě vykoupit - můj život byl předem zatracený. Jen… prosím, Merline, ať pochopí, co je pro ni nejlepší, a nejde za mnou, ať mě nechá jít.

"Máte poslední šanci se vzdát," rozlehl se údolím mrazivý hlas Pána Zla. "Jen hlupák se žene na zbytečnou smrt."
"Pak tedy nechápu, proč tady stojíte, pane," odpověděl pevně Raffarin se svým nezaměnitelným francouzským přízvukem. Hrudí mi projelo cosi podobné hrdosti - konečně jsem se za něj mohl postavit jako za svého velitele a nemusel jsem se stydět.
Voldemortovi se zablýsklo v očích, v prstech pevněji sevřel hůlku. Spokojeně jsem se ušklíbl - nebylo to tak špatné, umírat.
"Zvolili jste si sami," zasyčel Pán Zla a svět se změnil v jediný hrůzyplný výkřik.

Začali po nás metat kletbami jako jeden muž, vojáci okamžitě odpověděli výstřely, kouzelníci ze stran nás obklopili štíty, Raffarin vysílačkou křičel rozkazy, kryl se, uhýbal paprskům kleteb a střílel na všechny strany.
Flamma, Avada Kedavra, Mdloby na tebe - metal jsem kletby na všechny strany. Armáda se přeskupovala, couvali jsme dozadu ke skále, kouzelníci z křídel se dostávali doprostřed, mudlové se valily do okrajů, neporazitelná vlna těžkých hábitů se organizovaně přesouvala. Muži i ženy padali s prostřílenými hruděmi, ostatní po nich bezmyšlenkovitě šlapali, obličeje úplně prázdné - kdo z nich udělal chodící mrtvoly?
Vběhl jsem do davu kouzelníků, nebyli nic víc než figuríny s hůlkou v ruce, jen bezduché zbraně, stroje. Mdloby na vás, Sectumsempra. Prudce jsem se obrátil, vyhnul se kletbě, asi půl metru přede mnou se zjevila bledá nenávistná tvář Ronalda Weasleyho. Trhlo to se mnou, na jednu osudnou sekundu jsem polevil ve své ostražitosti. Kletba mne zasáhla do pravého lýtka, prosekla mi nohu jako dlouhý ostrý nůž, škubnul jsem sebou na stranu, tvář zkřivil bolestí, další kletba minula mou hlavu jenom o milimetry. Protego totallum, vrhnul jsem se zoufale pod štít, kde byli ostatní? Weasley namířil hůlku, kletba se formovala v jeho pohledu, zareagoval jsem téměř instinktivně, Avada Kedavra. Sesunul se jako loutka, které někdo přestřihl vodicí lana. Promiň, Hermiono.
Přeskočil jsem jeho nehybné tělo, zamířil jsem dál, další kouzelník mířil Lupinovi na záda, Avada Kedavra. Má duše se půlila, čtvrtila, rozpadala na kousíčky, drtila na prach, bylo mi to jedno. Peklo už bylo nyní nevyhnutelné. Flamma, oheň se rozeběhl po promrzlé zemi, chňapal kouzelníkům po kotnících, lačně se plazil po jejich nohou, podpálil lemy jejich hábitů. Avada Kedavra, Avada Kedavra. Kolem mě se mihl trs rusých vlasů, ještě žila, bylo to dobré.
Všichni křičeli, nenávistné kletby, rachot tisíců výstřelů, rozkazy se ztrácely v ledovém vzduchu, slunce líně a beze spěchu stoupalo nad zrudlý horizont - i nebe bylo zalito krví, země bolestně odvracela tvář. Mohutné akromantule kosily vojáky po desítkách, lapaly je do svých chřtánů, omotávali lepkavými vlákny. Pár bláznů se jim pokoušelo postavit, byli nemilosrdně smeteni a pozřeni.
Zoufale jsem si k nim probíjel cestu, znal jsem kouzlo, staré, starší než bílá magie, zakryl jsem se štítem, bezmyšlenkovitě se vrhnul před první dva obří pavouky, vyčaroval Baziliška. Křik se změnil v čirý vyděšený jekot, všichni prchali, jak lidé, tak nestvůry, ohromný had se vztyčil do plné výše, křečovitě jsem jej udržoval vztyčenou hůlkou, poutal jsem jej na místě, nemohl jsem jej pustit zpod kontroly. Bazilišek propaloval svým smrtícím pohledem jednoho pavouka po druhém, káceli se jako nestvůrné kostky domina, ostatní prchali, přelézali své mrtvé druhy, zuřivě klapali čelistmi, jejich pevné nohy bušily o zem jako kladiva. Ale utíkali.
Teď už jsem se téměř hroutil, Baziliškova síla, kterou jsem spoutával, byla téměř nekonečná, vysávala poslední zbytky mé magie, podlomila mi kolena, ještě stále jsem však svíral hůlku v dlani, drtil jsem ji svými prsty, skrz zuby jsem cedil inkantaci kouzla, zatmívalo se mi před očima, musel jsem vydržet. Poslední slova jsem chtěl křičet, vyšlo ze mě jen ubohé zasípění. A Bazilišek s tichým lupnutím zmizel, úleva, která se prohnala mým tělem, byla téměř vražedná.
Vyčerpaně jsem nechal ruku s hůlkou padnout a na okamžik zavřel oči. Dokázal jsem to.
Avšak Smrt vám nedá nic zadarmo.

"Crucio!" ozval se zpoza mých zad nenávistný hlas a mé tělo sežehl plamen zuřivé bolesti, zlámala mi všechny kosti, zmačkala orgány, vykloubila končetiny, a moje hlava, Merline, měl jsem pocit, že se mi snad rozskočí! Zvrátil jsem hlavu v nezadržitelném bolestném křiku, zhroutil se už úplně, hůlka mi vyklouzla z prstů. Kletba skončila, jiné kouzlo mne nešetrně obrátilo čelem k útočníkovi, sotva jsem popadal dech, před očima mi jiskřilo, nohy a ruce se otřásaly v posledním záchvatu bolesti.
Potter. Stál přede mnou jako poslední zvěstovatel zkázy, paži napřaženou, hůlku neomylně namířenou na mé srdce, tvář staženou v ledově nenávistném šklebu.
"Crucio." Znovu. Znovu, znovu, znovu.

Svíjel jsem se na studené zemi, křičel do ochraptění, Smrt sevřela svými ledovými prsty moji bradu, nadzvedla mi hlavu, podívala se na mne téměř láskyplně. Otřela se tváří o mé spánky, neboj se, už bude konec, zachráním tě.
Chtěl jsem se vzepřít, vyškrábat se na nohy, vykřičet do celého světa: 'Já nechci umřít', nemohl jsem se vzdávat, ne teď, prosím, ne teď… Ale neudělal jsem vůbec nic, mučivá trýzeň ničila moje tělo kousek po kousku, vypalovala každou buňku mého těla, dusila každou rozumnou myšlenku.
Kletba znovu ustala, slyšel jsem kroky, blížící se ke mně, křupání tenké krusty jinovatky pod jeho nohama, prudké oddechování, šustění hábitu. Všude vládlo takové ticho, když konečně ustal i můj křik. Skonil se ke mně, cítil jsem to, slyšel jsem zapraskání kloubů. Nedokázal jsem pohnout hlavou a podívat se na něj. Naklonil se ke mně, jeho ledově spokojený výraz se ocitl jen pár centimetrů od mého obličeje - už vím, jaké má Smrt oči. Zelené. Vražedně zelené.
"Chci, aby tě viděli zemřít," zašeptal Potter téměř lačně. "Chci, aby viděli, jak jejich hrdina padne."
"Už viděli padnout tebe, Pottere, nemůže to být o tolik jiné." Tohle jsem chtěl říct. Místo toho se mi z hrdla vydralo jenom ubohé zasípění. Potter si posměšně odfrkl, zvedl se, opět jsem měl v zorném úhlu jenom jeho boty a kotníky. Odstoupil, v posledním záchvatu vzbouřené hrdnosti jsem se nadzvedl na loktech a odhodlaně se zadíval do jeho krutého obličeje. Nepadnu. Neudělám to.
Potter napřáhl paži, nadechl se, svět zamrzl v jediné poslední vteřině před výbuchem, v mé jediné poslední myšlence.
Byl jsem mrtvý.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama