23. kapitola - Smrtelní

18. října 2011 v 21:17 | Baobábina |  Prokletí
Smrt se mi vysmívala, cítil jsem ji, stáhla svou dlaň, i když jsem se po ní zoufale natahoval zpátky, odvrátila svou tvář, vstala, odstoupila ode mě, zadívala se na ni.


Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.







Stěží jsem dýchal, očima otevřenýma dokořán jsem hltal vidinu blízké smrti, s hrůzou zakusující se do mého těla s nenasytnou hladovostí, celý svět se smrsknul na Pottera, jeho hůlku a mě. Řev války se změnil ve vzdálené hučení a šepot, temné stíny vrtulníků a stíhaček na obloze nebyly ničím jiným než hejny poletujících ptáků, i můj dech byl hlasitější než smrtelný nářek vojáků okolo.
První helikoptéra vybuchla v oblaku všepohlcujícího ohně, šlahouny zářivých plamenů se rozeběhly po obloze, než po kousíčkách dopadly na zem, promáčenou litry věčně proudící krve, ostře zasyčely a naposledy vzplály, vojáci křičeli, křičeli tak nahlas, až jsem je neslyšel.
A Potter stál. Stál přede mnou, jeho hábit se vlnivě ovíjel kolem jeho kotníků, zahalen mraky dýmu z hořících trosek nebyl téměř k poznání, ruku s hůlkou stále namířenou na mě. Zíral. S naprosto kamenným výrazem, němýma očima a zamrzlými ústy, zíral na mě bez jediného slova.
Neudělá to?
Jediná bláhová otázka osvěžila moje hrdlo, projela mnou jako spásonosný nadějný šíp, zakotvila v mém hrůzou zastaveném srdci. A shořela stejně rychle, jako kusy kovu opodál - Potter trhl hlavou, zamrkal, znovu se nadechl. Udělá to.

A další plamenné jazyky ohně se mihly vzduchem, objevily se přímo přede mnou, prameny rudých vlasů zavířily ve větru jako vzdálená vzpomínka, Pottera jsem již neviděl. Hrdlo se mi stáhlo v němém výkřiku, tělo vzplálo novou bolestí; slunce se dál líně zvedalo na prozářenou oblohu, odvrátilo tvář a umylo si ruce.
"Ne," vydechla. Jediné slovo prošlo jako nůž máslem krajinou, hlasitější než všechny skřeky bitvy dohromady, zmrazilo poslední krvácející srdce, zastavilo čas. "Prosím."
Smrt se mi vysmívala, cítil jsem ji, stáhla svou dlaň, i když jsem se po ní zoufale natahoval zpátky, odvrátila svou tvář, vstala, odstoupila ode mě, zadívala se na ni. Křičel jsem, bezmezně jsem umíral na zakrvácené trávě, v posledním okamžiku před koncem světa. Nebyla minulost ani budoucnost, bylo pouze teď, nekonečné ve svém utrpení, zničující, ukrutné teď.
"Ne Draca, jeho ne. Prosím," sípěla, chraptěla, byla celá zamazaná od krve a hlíny, z jejího hlasu zněly slzy. A přesto se přede mnou tyčila jako neprostupná zeď, s rozpaženýma rukama mne ukrývala jako malé dítě, jako by si myslela, že když mu znemožní, aby mne viděl, už mne nebude chtít zabít. Holýma rukama se mne snažila ubránit, zbraň odhodila neznámo kdy, naprosto netečně se vedle ní povalovala na zemi. Z posledních sil jsem se vzepřel, zburcoval veškerou energii, kterou jsem v sobě ještě měl, zatmívalo se mi před očima, ale zvedl jsem se, vyškrábal se na kolena, zuřivě se opíral o sevřené pěsti, nesmím, nesmím padnout, nesmím tě nechat odejít.
"Prosím, zabij raději mě, jsem jenom mudla, nezasloužím si žít. Ale Draco ano, on ano, prosím, prosím, slitování…" Žadonila, prosila, plazila se před ním jako poslední služebník, a přesto z ní vyzařovala odvaha, zářila jako světelný štít z jejích očí, stála pevná jako kamenná socha, krvácející, zničená, neústupná. Kdyby statečnost měla barvu, byla by to barva krve, pokrývající tuto zem, očišťující ji jako svěcená voda.
Potter se ani nehnul, zamrznul v posledním nádechu, strnule na ni zíral, jako by člověka viděl poprvé v životě, jeho oči se rozšířily v cosi děsivého, trhaně vydechl. Hrůza, čišící z jeho obličeje byla téměř hmatatelná. Měl z ní strach?
"Ustup," zachrčel ztuhle, jeho napřažená paže trčela ve vzduchu jako neprostupná závora mezi dvěma světy.
"Ne," zavrtěla nezlomně hlavou, slzy jí stékaly po tváři, vzlyky rvavě otřásaly jejími rameny. Vypadala příšerně.

Nehodlal se s ní zdržovat, mávl hůlkou, spoutal ji neviditelnými provazy, odlevitoval stranou, její oči ječely, odvrátil jsem tvář, nemohl jsem se na ni dívat. Její život pro Pottera neměl cenu, mohl ji zabít kterýkoli z jeho slepých následovníků, o ni mu nešlo. Poraženecky jsem si uvědomil, že cítím úlevu - neuvidím ji umírat. Mé poslední sobecké přání se vyplní.
Zadíval jsem se znovu na Pottera, studený vítr pohladil mou strhanou tvář, každý z nás jednou bude muset zemřít. Klidně jsem zavřel oči: čekám, přijď, vysvobození, přijď, peklo, uvítám cokoli. Za zvuku mučivého jekotu, za vůně spáleného masa a krve, odcházel jsem s krutou smířeností s vlastním osudem, jen o necelý metr dál umírala ona, bezhlesně, spoutána nepřemožitelnou magií. Zaklonil jsem hlavu, roztáhl paže, klid, výsostný, nekonečný klid zaplavil mé útroby se svým soucitným teplem.
A úleva přišla. Bolest odezněla jako lusknutím prstů, mé rány se zahladily, mé zpřelámané kosti znovu složily dohromady, poslední třas od Crucia odezněl, mé tělo se obalilo do teplých přikrývek bezpečí, ticha a úlevy. Nikdy jsem se necítil tak zdravý, tak… povznesený. Zhluboka jsem vydechl - smrt nakonec nebyla tak špatná. Hluboké dunění zvonů ustalo, šelest křídel znehybněl, vteřina ticha ve své nekonečnosti dokáže být tak nádherná!

Zboku se ozval hlasitý vzlyk, masivní exploze nade mnou zřejmě právě zničila další vrtulník, další smrtelný výkřik prozradil utrpení nějakého muže: něco bylo špatně. Zmateně jsem otevřel oči a zamrkal do ranního světla, studený vzduch pronikl mým bezpečným teplem a rozechvěl mi prsty na rukou. Nechápavě jsem zamrkal. Přímo přede mnou se objevila ruka, zvedl jsem hlavu, Potterova ruka. Automaticky jsem se jí chytil, vytáhl na nohy, nebolelo to. Anebo jsem si možná tu bolest neuvědomoval.
Stále se bojovalo, kouzelníci s minimálními ztrátami devastovali mudlovskou armádu, systematicky ničili jednu jednotku za druhou, nezaváhali ani na vteřinu. Pláč, křik, sténání se ozývalo ze všech stran.
Nebyl jsem mrtvý.
Ta myšlenka mne zasáhla jako blesk z čistého nebe, pronikla mou šokovanou myslí. Jak? Proč?
Jako bych cítil, že jsem na něco zapomněl, ohlédl jsem se. Vzápětí mávl hůlkou, zašeptal zaklínadlo, uvolnila se z mučivých pout a okamžitě vykřikla, mlha obklopující mou mysl to pohltila, vstřebala a ignorovala.
Potter mě nezabil.
Ohlédl jsem se po něm, jeho obličej byl úplně bílý, oči hrůzou rozšířené, v prstech drtivě svíral svou hůlku, nevěřícně se rozhlížel kolem sebe. Jako by se probudil. Jako by pochopil. Prozřel.
Možná jsem byl nakonec mrtvý. Protože tohle prostě nebylo možné.

Potter vykročil, prkenně procházel mezi bojujícími, pěsti sevřené. Stále v šoku jsem klopýtal za ním, jen jsem pohledem kontroloval, jestli se Mabel stále drží za mnou. Plakala tak, že nemohla vidět ani na krok, ale nezastavila se.
Konečně se můj mozek začal probírat, kolečka do sebe zapadla a začala se otáčet, pohnula se z toho věčně strnulého okamžiku k životu. Potter mě nezabil. Zjevně k tomu musel mít nějaký důvod. Náhlé přestoupení k dobru je nemožné a naivní, to odmítám přijmout. Možná ho k sobě povolal Pán Zla, možná si nakonec řekl, že stejně jako Mabel nestojím za to, aby se mnou ztrácel čas. Má nějaké jiné plány? Možná věřil tomu, že mne přesvědčí, abych se vrátil zpátky. Ale poté, co jsem zradil? Nepravděpodobné.
Náhle se zastavil a já také - proč jsem za ním vlastně šel? Pro smrt?

"Dost," zasípěl, trochu se zakymácel. "DOST!!!"
Jeho výkřik rozezněl celé údolí, všichni zmrzli v pohybu, kulky i kletby se zastavily ve svém letu, plameny ohně přestaly šlehat. Prudce oddechoval, pěsti sevřené, znovu se dal do pohybu, téměř se rozeběhl, spěchal celým bojištěm, provázeli jej zuřivými nebo prázdnými pohledy, hábit za ním vlál jako plášť Smrti, nikdo se nepokusil jej zastavit.
Vojska se rozestupovala jako jeden muž, nikdo nebojoval, dívali se. I ty stovky mrtvých se dívaly, zíraly na něj svýma mrtvě otevřenýma očima, nenáviděly ho. A tam, na konci krvavé mýtiny, stál Pán Zla, nebojoval, se zamyšleným výrazem pozoroval dění před sebou, rudé oči se mu horečnatě leskly.
"Co jsi to udělal?" zasípěl Potter, vypadalo to, že se drží z posledních sil. "Co jsi to se mnou udělal?!" Dorázoval až k němu, namířil hůlku, přímo na srdce. Pán Zla se vítězoslavně ušklíbl, pohnul se ze své strnulé pozice, hábit se mu rozvlnil v poryvu větru.
"Obracíš se proti mně, Harry Pottere?" Klidná věta pročísla studený vzduch, Potter se zarazil, ztuhl. Přelétával jsem pohledem mezi nimi a vůbec nic nechápal.
"Ano, došlo ti to, že?" pokračoval Pán Zla a hrůzostrašně se usmíval. "Nikdy mi o tuhle válku nešlo, způsobila příliš mnoho nepříjemností. Od začátku jsem věděl, že tě to zničí. Jenom jsem netušil, že to potrvá tak dlouho."
Horečnatě jsem se pokoušel najít nějaké vysvětlení, nebyl jsem sám, všichni, kouzelníci i mudlové, na ně zmateně zírali - co se stalo? O čem to mluví?!
Potter zalapal po dechu, zakymácel se; nic neříkal - zjevně nebyl schopen slova. Zato Voldemort vypadal naprosto spokojeně, v prstech točil hůlkou, jeho hlas nabíral na síle. Jestli bylo něco děsivějšího než rozzuřený Pán Zla, pak to byl rozradostněný Pán Zla.
"Harry Pottere," zahlaholil na celé prostranství, "postavil ses proti mně, a tím jsi porušil výsostný slib, kterým jsme se zavázali. Zemřeš."
Jedno prosté slovo rozechvělo obě armády, Potter zasípěl, roztřásl se jako osika, padl na kolena, jeho tělo přímo křičelo o bolesti. Nevěřícně, nechápavě jsem na něj zíral, jak se mohla celá ta bitva takhle najednou strhnout?
"Neporazíš," procedil Potter skrz zuby. "Jsou mí, nezvítězíš. Nedovolím…" znovu zachroptěl, cizí kletba jím smýkla k zemi, svíjel se jako umučenec, ale stále nekřičel. Naposledy se nadechl, jeho pohled našel rozzářenou Voldemortovu tvář, mrštně jako pavouk chmátl po hůlce, Pán Zla nebyl dost rychlý.
"Avada Kedavra," vydechl Potter, a kletba se konečně uvolnila, zelený záblesk ozářil údolí, do každého oka se zapsal svou nesmazatelnou jiskrou, zalapali jsme po dechu, Pán Zla padl k zemi, Potter upustil hůlku a zavřel oči.

Ticho. Chvíle ztracená v nehybnosti, nikdo se neodvážil ani mrknout.

A pak se jich pohnuly desítky, stovky, zapotáceli se, zmateně zamrkali, jejich tváře ztratily svůj prázdný výraz, zalapali po dechu, upustili hůlky. Kletba Imperius přestala působit. Ozvaly se výkřiky, hýbalo se jich víc, maskovaní Smrtijedi prchali na všechny strany, do posledního zastaveni svazovacím kouzlem, i mudlové se začínali probírat ze šoku, znovu zamířili na své protivníky… a ti odhodili zbraně, zvedli ruce, vzdávali se, všichni se vzdávali, nikdo nebojoval.
Bez dechu jsem zíral na dění před sebou, zmražený v posledním okamžiku, má mysl byla prázdná jako po výbuchu, nechápal jsem vůbec nic, neodvažoval jsem si uvěřit, že je to pravda, že jsme skutečně…
"Vyhráli jsme," vydechla Mabel vedle mě, hlas rozsvícený jasnou nadějí.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou, to nebylo možné, šance na vítězství byly naprosto nulové, nemohli jsme vyhrát. Nešlo to.
"Draco, vyhráli jsme, vzdávají se, všichni to vzdali!" jásala, zatřásla mnou, aby mě probrala; jiskra naděje se rozhořela v mé mysli, marně jsem se ji pokoušel uhasit, nezmožitelně vzplála, její stravující oheň pohltil všechny mé strnulé myšlenky, a nahradil je tou jedinou. Vyhráli jsme. Nezemřeme.


Bitevní pole se téměř okamžitě proměnilo v improvizované mraveniště. Armáda Temnot i Zla byla přemožena, odzbrojena, svázána kouzly, a opominuta, vojáci se pokoušeli amatérsky zachránit ty poslední zraněné, kteří se ještě zachránit dali - z většiny z nich zbyla jenom kostra nebo krvavá kaše na zemi. Sotva čtyřicet mudlů přežilo. Z několika set. Snažil jsem se nějak probrat ze své bezduchosti, přemisťoval raněné, kouzly kontroloval spoutané kouzelníky.
Po několika hodinách už žádní zranění nebyli, vojsko se rozdělilo na živé a mrtvé, ta první skupina byla téměř prázdná. Ošetřili jsme ty, které jsme mohli zachránit. Ty ostatní jsme nechali zemřít. A umírali jsme spolu s nimi.

Pozdě odpoledne jsme se shromáždili uprostřed bitevního pole, vyčerpaní, ohlodaní až na kost, prochladlí a zničení. Možná by smrt nakonec byla lepší než tenhle… výsledek. Zvítězili jsme, ale za jakou cenu? Příliš mnoho mrtvých, příliš krve, slz a bolesti. Milosrdná náruč smrti je ničím v porovnání s krutými útrapami života. Bylo ještě pro co žít? Pro rozbitou zemi, mrtvé tváře, prach a špínu v našich srdcích?
"Tak kolik?" zeptal jsem se ochraptěle s pohledem upřeným do země.
"Mrtvých?" ozvala se hluše Grangerová, v náručí chovala jako malé dítě Lewise, který spal pod Mdlobami. Pohled na jeho roztrhaný zkrvavený rukáv byl pořád příliš těžký. První slova, která jsem z ní dostal, byla, že na něj Dolohov seslal Sekací kletbu, chtěla jej odhodit stranou, ale nepovedlo se jí kouzlo a jenom do něj strčila - kletba zasáhla jeho pravou paži hned pod ramenem.
"Živých," odpověděl jsem automaticky. "Ten seznam bude kratší."
"My dva, Angel, Keith," přejela dlaní po Lewisových zádech, "dvě helikoptéry." Dvě z třiceti. "Několik Japonců a Američanů, kapitán Griffith, major Banes, Remus Lupin, Susan Bonesová, Lee Jordan, Aberforth Brumbál, Fleur Delacourová, Xenofilius Láskorád, kapitán Julesová, Angelina Johnsonová, několik vojínů, jejich jména neznám, majorové Hook a Stark, plukovník Hawk, podplukovník Vaneová, Ernie Macmillan, Anthony Goldstein, Cho Changová, Oliver Wood, madame Malkinová, Amélie Bonesová, Dedalus Kopál, Penelopa Clearwaterová, Ludo Pytloun, Andromeda Tonksová."
Odmlčela se, ticho, které nastalo po jejích slovech, bylo naprosto omračující. Pohledem jsem ji prosil, aby pokračovala, aby těch přeživších bylo víc, a ne jenom… tenhle zlomek armády. Ale ona mlčela, pohled upřený do země - nevěřícně jsem se rozhlédl kolem sebe, tolik mrtvých. Lenka Láskorádová ležela na zemi jako nějaká rozbitá panenka, s dlouhými loknami plavých vlasů rozprostřenýma kolem hlavy jako záplavou květů. Nymfadora Tonková stále ještě krvácela v náručí Remuse Lupina, který kvílel bolestí, až připomínal vyjícího vlka. Potter a Voldemort padli jen kousek od sebe, prázdní, slepí, němí, mrtví. Největší hrozba lidstva spolkla svůj vlastní ocas a zadávila se jím.
"Scott?" zachrčel jsem vyčerpaně. "Scott?!" otočil jsem se na Grangerovou, plakala, vzlyky otřásaly jejími rameny.
"Jeden z prvních," zavrtěla hlavou žalostně. "Viděla jsem to, Rabastan Lestrange, on…" potřásla znovu hlavou, zabořila obličej do Lewisova ramene a rozplakala se už naplno. Nebyla sama, odevšad se ozývalo bolestné sténání, nářek, výkřiky. Takhle vypadalo vítězství? Jak strašná potom musela být prohra?

Ačkoli jsme byli k smrti vyčerpáni, pracovali jsme celou noc. Grangerová z hradu Acciem přivolala několik lahviček Veritaséra a společně jsme pak vyslýchali jednoho vězně za druhým. Byla to úmorná noc. Ostatní mezitím odklízeli mrtvé, přenášeli raněné, přebíhali jako nosiči zpráv z místa na místo.
Pokládali jsme základní dvě otázky.
"Byl jsi k boji přinucen kletbou Imperius nebo jsi šel dobrovolně?"
Dean Thomas několikrát zamrkal, než odpověděl. "Přinucen."
"Věříš idejím o rasové nadřazenosti, stejně jako Pán Zla nebo Pán Temnot?" Bylo to stále stejné, únavné a zničující.
"Ne."
Byl odeslán do první skupiny, tu druhou tvořili většinou pouze Smrtijedi. Stále ještě nebyl osvobozen: čekal jej soud, nejspíš mudlovský, přestože k nám stále někdo běhal se zprávami, které hlásaly o bouři na ministerstvu kouzel, o stovkách zaměstnanců na vysokých místech, kteří se probrali z Imperia a okamžitě začali s revolucí.

"Ty, Grangerová," využil jsem okamžiku, kdy před námi nebyl žádný zajatec, netrpělivě a utahaně se po mně ohlédla. "Hermiono," odkašlal jsem si, nakrčila obočí. Jen málokdy jsem jí říkal jménem, vlastně… vůbec nikdy jsem jí neříkal jménem. "Zabil jsem Weasleyho. Byl pod Imperiem. Je mi to líto."
Obezřetně jsem čekal na její hněv, výčitky, slzy. Ale ona na mě jenom upřela prázdný pohled, ve kterém se zračila jakási ledová neodvolatelnost a odpověděla:
"Zabila jsem tvou matku. Nebyla pod Imperiem. A nelituju toho." Její hlas byl tvrdý a neústupný jako valící se skála, odvrátil jsem tvář, jako kdyby mě praštila.
"Zatraceně," zachrčel jsem tiše.
"Jo," kývla ona.
Vím, neměli jsme mezi sebou s mou matkou zrovna přátelské vztahy, a náš poslední rozhovor byl docela vyostřený, jenže… zatraceně. Pořád to je… byla moje matka. A tu má člověk za celej život jenom jednu.
Pevně jsem sevřel oči, gestem přivolal dalšího vězně. Blaise Zabini; tři kapky lektvaru na jazyk.
"Byl jsi k boji přinucen kletbou Imperius nebo jsi šel dobrovolně?"

Desítky, stovky mužů a žen, některým tekly slzy, jiní nás proklínali nebo zasypávali nadávkami, někteří se radovali z výsledku.
"Byl jste k boji přinucen kletbou Imperius, nebo jste šel dobrovolně?" promnul jsem si kořen nosu a zívl. Noc se zvolna blížila k ránu, obloha ztrácela na temnotě, projasňovala se, kletba Lumos už nebyla nutná. Horacio Křiklan byl jedním z posledních vyslýchaných. Díky Merlinovi. Mabel už asi hodinu klímala po mém boku, třásla sebou a něco si ze spaní mumlala, Grangerová už se taky držela vzhůru z posledních sil.
"Přinucen, samozřejmě že přinucen," odvětil Křiklan dotčeně, vypadal tak čile, až mě tím nebetyčně rozčiloval. "Snad si nemyslíte, že bych se v této válce postavil na jejich stranu, pane Malfoyi?"
"Já si nemyslím už vůbec nic." Po tom, co jsem dnes viděl. "Věříte idejím o rasové nadřazenosti, stejně jako Pán Zla nebo Pán Temnot?"
"Ovšemže ne!" vykřikl muž, ale vzápětí se široce usmál. "Jsem tak rád, že jste zvítězili, pane Malfoyi, ani nevíte, jak jsem rád," natáhl se, sevřel svou mohutnou rukou mou dlaň a bodře s ní potřásl. Potlačil jsem otrávený škleb, trochu přidušeně jsem se usmál, chtěl jsem se z jeho sevření vyprostit, když…
Jsem ucítil sotva patrné vlny jeho magie vycházející z jeho kůže. Magie nechtěně známé, nenáviděné, té magie, která mi noci nedávala spát, a která se mi hnusila už od prvního dne, co jsem se s ní setkal. Konsternovaně jsem bleskl pohledem k Mabel, spící u mého boku a pak se s nepopsatelnou hrůzou zadíval zpátky na stále se usmívajícího Křiklana. Děsivé pochopení otřáslo mou myslí a málem mne porazilo na zem.
"To vy!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama