24. kapitola - Nekoneční

25. října 2011 v 23:03 | Baobábina |  Prokletí

Ozvala se rána, výstřel, kulka proletěla pár centimetrů od mého obličeje, cítil jsem horký vzduch, který od ní stoupal, prudce jsem se otočil - Mabel klečela za mnou s výrazem absolutní nenávisti ve tváři a odjištěnou pistolí v rukou.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





"To vy!"

Jednal jsem téměř okamžitě. Expelliarmus, Pouta na tebe, Grangerová na mě cosi splašeně ječela, nevnímal jsem ji; mé zorničky se obalily ohněm, má mysl volala jediné: Zničit! Samozřejmě, jak je možné, že mi to nedošlo? Horacio Křiklan, dva roky jsem seděl v první lavici při jeho hodinách lektvarů - měl jsem tu magii poznat ihned. Samozřejmě, ten muž pro mě nebyl natolik zajímavý, abych jeho zanedbatelné schopnosti nějak zvlášť zkoumal, ale přesto… vrah. Která stvůra by dokázala udělat takovou zvrácenost? Pán Zla, jistě. Ale tento přihlouplý tlustý nadutec?

"Malfoyi!" probral mě konečně výkřik Grangerové, která mnou třásla jako s hadrovou pannou. Udýchaně jsem zamrkal, a uvědomil jsem si, že mířím hůlkou na srdce vystrašeného muže a Grangerová zatím kolem mě způsobila hotové pozdvižení.
"Ten hnusák…" procedil jsem skrz zuby, konečně mě pustila a zběsile se na mne zadívala. Mabel se krčila kdesi za mnou, nejspíš se právě probrala a ještě byla příliš rozespalá na jakoukoli zvědavost. Tyhle záležitosti s kouzelníky se jí už stejně moc netýkaly.
"To on. Je to jeho magie, poznám ji. To on vytvořil ten viteál." Můj hlas zněl drsně, jako bych celou noc strávil s alkoholem a cigaretami, na zátylku se mi leskly kapky potu, moje bledé rty se chvěly potlačovanou zuřivostí.
Grangerová zalapala po dechu, Křiklan zbledl, Mabel konečně zvedla hlavu a vytřeštila na něj oči, ostatní vojáci a kouzelníci shromáždění kolem nás jen většinou zmateně těkali pohledem z jednoho na druhého.
"To je přece hloupost," zamračila se Grangerová a nervózně se zašklebila. "Je to profesor, nikdy by nic takového neudělal. Nebo…" zarazila se, pořádně si prohlédla mužův smrtelně vyděšený výraz, zbledla, "nebo… snad udělal?"
Křiklan byl stále pod Veritasérem. Nemohl neodpovědět.
"Udělal," zasípěl a roztřásl se. Pár vteřin mrtvolného ticha. A pak…

"Já vás znám," zašeptala Mabel. Prudce jsem se na ni otočil - prameny rudých vlasů spadly do jejího bílého obličeje a částečně zakryly výraz její tváře; krev a mléko. Tak v tu chvíli vypadala.
"Znáš?" vydechl jsem nevěřícně v ozvěně. Nevěnovala mi pozornost, vytřeštěnýma očima zírala na Křiklana, který vypadal jako přimražený.
"Byl jste tam. Celý moje dětství… vídala jsem vás na každým kroku. U školy, v obchodě, na hřišti… stál jste tam… a zíral na mě," vydechla, tvář se jí projasnila strašlivým pochopením.
"Co jste mi to udělal?"

V tu chvíli se probrala Grangerová, vytasila hůlku, dřepla si přímo před zhrouceného muže, ve tváři výraz nesmiřitelné bohyně - musela z nás jít opravdová hrůza.
"Horacio Křiklane," prohlásila hromovým hlasem, "uložil jste do zde přítomné Mabel část svojí duše a učinil jste z ní tak svůj viteál?" Její oči plály, její namířená ruka svědčila o naprosto žádných zábranách.
"Ano."
"Proč?"
Tuto odpověď jsme chtěli znát všichni - ani jeden z nás by to do bývalého profesora lektvarů neřekl. Často jsem si v mysli procházel bradavický personál i studenty, ale Křiklana jsem vždy netečně opomenul, většinou jsem si na něj ani nevzpomněl - byl to takový neškodný idiot. Že by ten mohl udělat něco takového? Zabít nevinného člověka, aby si sám zajistil věčný život, navíc učinit schránku pro svou duši z živé bytosti? Vysoce nepravděpodobné, ne-li nemožné. A přesto.
"Z čistě… akademických důvodů!" blekotal Křiklan ječivě. "Byl jsem mladý, viteály jsem hluboce studoval - chtěl jsem si jenom ověřit své teorie, nic víc! Netoužil jsem po nesmrtelnosti, alespoň to nebyl můj hlavní důvod, to mi musíte věřit!"
"A co?" odfrkl jsem si zhnuseně. "A co, že vám uvěříme? To, že jste byl mladý nebo že jste netoužil po nesmrtelnosti, není omluva." Nemilosrdnost. Mabel svírala rukáv mé košile, jako by ho chtěla roztrhnout, já mířil hůlkou stále na jeho srdce.
"Proces vytvoření viteálu a roztržení duše nebyl do té doby nikdy přesně prozkoumán a zaznamenán!" spustil znovu Křiklan. "Pouze jsem rozšiřoval vědění naší doby, a mé dlouholeté bádání a zkoumání té dívky přineslo neuvěřitelné výsledky!"
Zkoumání… jako by nebyla víc než nějaká laboratorní krysa, do které nalil jeden ze svých dryáků. Možná byla chyba zapomenout na fakt, že i tento muž byl Zmijozel. A ačkoli prohlašoval, že není protimudlovsky založený… Mabel pro něj netvořila nic jiného než pokus. Jen studijní materiál, pomůcku k laboratornímu rozboru.
Odpor, znechucení, hněv: hořké emoce syčivě vypalovaly díru do mé hrudi, zvedaly mi žaludek, vzkypěly žluč. Tohle nebyl člověk. Nemohl být. Jinak bych se musel stydět za svou rasu.

"Koho jste zabil?" přerušila jeho vřískot ledově Grangerová, taky vypadala, že bude zvracet. Křiklan se zarazil, zmlkl, ale hnán Veritasérem byl donucen k odpovědi.
"Jessicu Blakeovou."
Ozvala se rána, výstřel, kulka proletěla pár centimetrů od mého obličeje, cítil jsem horký vzduch, který od ní stoupal, prudce jsem se otočil - Mabel klečela za mnou s výrazem absolutní nenávisti ve tváři a odjištěnou pistolí v rukou. Z druhé strany se ozval výkřik raněného zvířete - znovu jsem se otočil, až příliš pomalu, na Křiklanově rameni se začínala rýsovat mohutná rudá skvrna. Spolkl jsem zděšené zalapání po dechu. Netrefila. Netroufal jsem si odhadnout, jestli omylem nebo schválně.
Otočil jsem se zpátky k Mabel, chmátl jsem po jejích rukou, zatlačil jsem na ně, přinutil jsem ji sklonit zbraň, zírala na mne pološílenýma očima, vypadala jako zraněný vlk - téměř jsem cítil její němé žalostné vytí.
"Mabel," zašeptal jsem, co jsem jí měl říct?
"Zabil mi mámu," zachroptěla vražedně. "Ten parchant zabil mojí mámu." Nespouštěla z něj oči, které byly náhle duté jako dvě temné propasti, její výraz sliboval jediné - smrt. Hodně pomalou a bolestivou smrt.
"Mabel," řekl jsem nyní jasněji, donutil jsem ji, aby se na mne podívala, přesto však hleděla skrze mě. "Tím, že ho zabiješ, se ponižuješ na jeho úroveň. Nejsi soudce ani kat. Nerozhoduj o jeho budoucnosti." Naléhavě jsem na ni zíral, cítil jsem třas, který procházel jejím tělem, nemohl jsem jí dovolit cokoli udělat. Konečně se na mě podívala.
"Zabil mi mámu." Řekla to, nebo jsem to jenom vyčetl z jejích pohybujících se rtů? Přiblížil jsem se až k ní, a téměř neslyšně zašeptal:
"Já vím."
"Nevíš, zatraceně!" zasyčela divoce a pokusila se mi vytrhnout, sevřel jsem ji ještě pevněji.
"Věř mi, vím." Cosi v mém výrazu zaujalo její pozornost. "Moje matka taky umřela."
Vytřeštila oči. "Kdo?"
"Hermiona."
"Hermiona?!" vypískla téměř neslyšně. Ale o tomhle jsem taky nechtěl mluvit.

"Mabel," zašeptal jsem znovu horečně. "Ty to nechceš udělat." Několik vteřin bylo ticho, její výraz se postupně měnil z vražedné rozzuřenosti na prostý bezbřehý smutek.
"Pošlete ho před soud?" zeptala se prázdně.
"Nepochybně," kývl jsem přesvědčeně.
"A dostane trest smrti?" Jindy by mě ta věta zamrazila. Dnes jsem ji chápal.
"Něco horšího," přislíbil jsem. Mozkomorův polibek. Vysají mu duši. Ale to už vědět nemusela.
"Dobře," vydechla a pomalu mrkla.
"V pořádku?" ujistil jsem se ještě naposledy.
"V pořádku."

Otočil jsem se zpátky na Křiklana a konečně opět dovolil mému hněvu, aby si proklestil cestu na mou tvář. Grangerová trpělivě vyčkávala s hůlkou namířenou na jeho hrdlo, propalovala ho pohledem; přesunul jsem se po její bok.
"Můžete mluvit," zahučel jsem temně, potlačoval jsem kletby zaplavující mou mysl. Křiklan se hlasitě nadechl a spustil příval slov, která si zjevně celou dobu připravoval, ale pod Hermíniným pohledem se je neodvažoval vyslovit.
"Ta žena byla smrtelně nemocná, zbývalo jí jenom pár dní života, věřte mi! Nezabil bych nikoho, kdo by mohl žít dál, tahle by zemřela tak jako tak! Bylo štěstí, že to přežilo to dítě! Pouze jsem ji ušetřil bolesti, vlastně jsem jí prokázal laskavost!
A ona," škubl pohledem směrem k Mabel krčící se za mnou, "nedovedete si představit, jaký průlom v mých teoriích způsobila! Ale přísahám, nikdy jsem jí neublížil, jen jsem studoval, jak bude na viteál reagovat!"
"Dost," utnul jsem jej ledově, okamžitě zmlkl. Nemohl jsem to poslouchat, aniž by hrozilo, že po něm vrhnu nějakou kletbou. Ten muž byl… naprosto zvrácený. Nebo možná jenom kouzelník. Zmijozel. A nevěřil idejím o rasové nadřazenosti. Úžasné.


"Co budeme dělat?" otočil jsem se na Grangerovou. Nepohlédla na mě, stále zírala na muže na zemi, tyčila se nad ním jako bohyně osudu, nechvěly se jí ani řasy kolem očí.
"Coby?" odpověděla ledově. "Postavíme ho před soud, dostane mozkomorův polibek a může si užívat věčného zatracení." Křiklan žalostně zavyl, šlehla po něm nenávistným pohledem, umlkl, ale stále cosi přidušeně skuhral.
"Myslel jsem s Mabel," opravil jsem ji s tichou naléhavostí. "Musí být nějaký způsob, jak ji toho zbavit." Nějaký jiný než smrt. To jsem neřekl. Ale oba jsme si to mysleli.
"Jeden by tu byl," pokývala Grangerová hlavou, konečně se na mě otočila - v jejím pohledu se rozlila vřelost. Možná bych raději snesl tu nenávist. S těmihle emocemi jsem se nějak ještě pořád nedokázal tak úplně smířit.
"Musel by toho litovat," trhla rukou s hůlkou směrem ke Křiklanovi. "Jen opravdová hluboká lítost dokáže vrátit zpět tu část duše, o kterou se sám připravil. To je ten důvod, proč se to Voldemortovi nikdy nepovedlo - on lítosti nebyl schopen."
Chladným pohledem jsem si Křiklana přeměřil - třásl se od hlavy k patě a vystrašeně mě pozoroval. Bylo vůbec možné doufat?
"Litujete toho?" prohodil jsem tiše. Chvíli neodpovídal, nejspíš se v něm svářel nějaký vnitřní boj. Pak se konečně podvolil a poraženecky odpověděl.
"Ne." Samozřejmě.

Grangerová to však zjevně nehodlala tak lehce vzdát. Přisunula se v pokleku až k němu, naklonila se obličejem k jeho tváři, schovala hůlku. Křiklan se zatvářil vyděšeně a nedůvěřivě zároveň. Co měla v plánu?
"Nelitujete toho?" zopakovala jako tichá ozvěna, vítr roznesl její slova po celém údolí, ochraptělý šepot zamrazil do morku kostí. "Ublížil jste nevinnému dítěti. Připravil jste ho jak o matku tak o něco, po čem někteří touží a jiní to nenávidí - o možnost být normální. Celý život musela strávit s tím, že se liší od ostatních. Cítila to, nemyslete si, že ne. Podivná střídání nálad, nesmyslné sny o lidech, které neznala, návaly emocí, které jí nepatřili. Dětství plné nejistoty a obav - co je se mnou špatně? Proč jsem jiná než ostatní?
Byla jenom dítě, profesore. Ne váš pokusný králík. Ne schránka pro část vaší duše. Ne váš zvrácený experiment. Dítě. Stejné jako byl kdysi Harry, když se ho Voldemort pokusil zabít. Stejné jako já nebo vy. Bezbranné, nevinné dítě s čistou a nezraněnou duší, kterou jste poničil. Nikdy vám nic neudělala. Ani její matka. Copak vy skutečně nevidíte, co všechno jste jí vzal? Nevidíte, jak moc jste jí zničil život? Ponížil jste ji pod hranici lidské bytosti, udělal z ní jenom nástroj - tohle si nezasloužila. Tohle by si nikdo nezasloužil.
Vím, že nemáte děti. Ale kdybyste je měl, kdyby se vám narodila dcera a její matka umírala, zabil byste ji? Udělal byste ze svého vlastního dítěte pokus, experiment? Podívejte se na ni. Podívejte se na ni, profesore a odpovězte popravdě - litujete toho?"
Po Křiklanových tvářích stékaly slzy, i Hermíniny oči se leskly, její hlas, zdrsnělý surovými emocemi, stále ještě prozníval vzduchem kolem nás v šeptavé ozvěně, rozechvíval naše srdce, stahoval hrdlo. Křiklan ještě chvíli zůstal bezhlesně zírat, ústa pootevřená v poslední slabice, než se syčivě nadechl, příliš pomalu na to, aby to mohlo být skutečné, a odpověděl:
"Ano."

Vzápětí vykřikl v mučivé bolesti, svalil se na zem a vzepjal otylé údy - bylo to ono? Grangerová odvrátila pohled, zjevně tu scénu nemohla snést, ale já se nedokázal nedívat - jeho bolest tišila mou rozbouřenou mysl, přinášela mi zvrácené uspokojení; nenávist byla silná emoce. Ale já z ní neměl strach.
Křiklan řval jako pod nekončícím Cruciem - skutečně byla lítost tak bolestivá? Zasloužil si ji, projelo jako nemilosrdně ostrá dýka mou myslí, mé oči mrazivě zaplály. Žádný z vojáků už nyní nespal, postávali kolem nás v poděšeném kruhu, někteří cosi zmateně mumlali, přecházeli kolem a natahovali krky. Jak dlouho to trvalo? Několik minut, hodin? Jeho bolest se zdála nekonečná.
Náhle jeho křik přehlušil jiný zvuk, tisíckrát hlasitější, nekonečně smrtelnější - zpoza mých zad se ozvalo přidušené zalapání po dechu. Prudce jsem se otočil a zachytil padající rudovlasou panenku, ulpěla na mne svým vyděšeným pohledem a otevřela bledé rty. Vytřeštil jsem oči strachem - tohle jsem přece nechtěl.
Chvěla se, oběma rukama tiskla svoji hruď, trhaně vydechla, přivřela oči, než je opět rozevřela dokořán a opřela se o mě celou svou vahou. Matně jsem vnímal, jak muž za mnou konečně přestal křičet, z jeho směru se teď už ozývalo pouze namáhavé oddechování - nevěnoval jsem mu žádnou pozornost.
"Mabel?" zasípěl jsem naléhavě. Unaveně opřela hlavu o mé rameno a zhluboka vydechla.
"Jo, žiju," zašeptala vysíleně, stále ještě ve strachu jsem přiložil dlaň na její prochladlou kůži a ponořil se do jejího těla.

Bílá, možná až nažloutlá mlha, prokvétající jemným přívětivým světlem, slabě vonící. Spousta ran, samozřejmě, potemnělé jizvy ji celou obepínaly jako hustá pavučina. Ale nikde žádný parazit, nic ji tu nevysávalo, žádné černočerné slunce nepotemňovalo její nitro. Byla tu jen její duše, ničí jiná.
S hlubokým výdechem jsem se přenesl zpátky do reality, ukryl jsem tvář do jejích vlasů - úleva tak silná jako mocný proud vody zaplavila mé srdce, štěstí tak nezměrné, že to až bolelo, namáhavě jsem polkl, hrdlo jsem měl podivně stažené. Zatraceně.

Na východě se opět mezi vrcholky hor prodraly první sluneční paprsky, ozářily trávu, třpytící se pod nánosem chladivé rosy a stále ještě nezaschlé krve, pročistily vzduch, vetkalo jiskru do našich duší. Bylo mnoho mrtvých. Tolik, že je nejspíš nestihneme všechny pohřbít během dneška. Přátelé, příbuzní… každá smrt vytrhla část naší duše. Mnoho jsme jich zabili. Mohli jsme po včerejšku ještě vůbec dál žít?
Mohli. Protože po každé bitvě přichází ráno. Svět se nezastavuje, otáčí se stále dál, lidé se rodí, jiní umírají. Protože nás možná zemřelo několik set a přežilo necelých padesát… ale zachránili jsme miliony dalších. Protože jsem miloval Mabel a nestyděl jsem se to přiznat. Protože slunce vyšlo a zahnalo temnotu v našich očích.
Zvedl jsem se na nohy a vytáhl zrzku s sebou. Nebyl jsem sám, všichni svůj pohled obraceli k vycházejícímu slunci, nastavovali tvář jeho paprskům, s beznadějí, zoufalou prosbou, tváří zamazanou slzami. A slunce se na nás usmálo, pohladilo naši chladnou kůži, vložilo naději do našich duší, smazalo nám z tváře strach. Žijte. Žijte pro všechny, které jste ztratili. Žijte, aby jejich oběť nevyzněla nadarmo. Uctěte jejich památku, splňte jejich poslední přání, vzdejte jim hold. Nevzdávejte to. Žijte.
A my se nadechli, konečně, po tolika hodinách v zoufalém bolestném tichu, jsme jako jeden muž nasáli jiskrný jitřní vzduch kolem nás, přivřeli jsme oči. Možná jsme mohli, jenom trochu… doufat? Nenápadně, nesměle… dodat si odvahy jít dál? Osušit slzy pro své padlé?
Možná, trochu… ano.

Kouzlo chvíle opadlo, a přesto zanechalo zářivou vzpomínku v každém z nás, aspoň jeden ze slunečních paprsků si každý z nás odnášel ve svých očích. Konečně jsme začali doopravdy něco dělat, probrali jsme se z prázdné nečinnosti, organizovali dění, podávali zprávy rodinám, většina přeživších kouzelníků se přemístila na ministerstvo, potřebovali jsme vyřešit otázku zajatců, další se vydali do Bradavic, aby zmapovali situaci tam, slunce vycházelo, lidé vylézali z děr.
Hnáni podivnou potřebou jsme došli doprostřed bojiště až k dvěma postavám na zemi - Pottera ani Voldemort nikdo neodklidil, nikdo jim nezavřel oči, nezakryl je plátnem. Stále tam leželi na studené, krví promáčené trávě, hůlky vyklouzlé z prstů, oči němě rozevřené.
"Nejspíš se nikdy nedozvíme, jak to bylo ve skutečnosti," prohodila tiše Grangerová, která podpírala stále napůl spícího Lewise.
"Musel by to být zajímavý příběh," odvětil jsem s nejistým náznakem úsměvu.
"Dokonalý pro učebnice Dějin čar a kouzel," pokračovala, její úsměv byl odvážnější, široký, projasňoval už tak zářivé ráno.
"Na mučení ubohých studentů letopočty," dodal jsem, přejel dlaní po zrzčiných zádech.

"Už teď jich lituji," ozval se nový hlas za námi, děsivě povědomý, prudce jsme se otočili, zalapali po dechu, vytřeštili oči.
Potter se vznášel jen necelý metr od nás, skrz jeho šedavé průsvitné tělo jsme zahlédli bradavický hrad a tváře poplašených vojáků, na jeho obličeji se zračil bolestný výraz. U Merlinových koulí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama