25. kapitola - Neporazitelní

29. října 2011 v 18:26 | Baobábina |  Prokletí
Pro všechny ty mrtvé, pro všechen ten chlad světa - kdy jsme začali naslouchat našim vrahům?

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Vojáci křičeli jeden přes druhého, zmatečně znovu vytahovali odhozené zbraně, sbíhali se do neprostupného šiku - měla válka vůbec někdy skončit?
"Uklidněte se!" zakřičel jsem na ně rázně, ztuhli jako armáda cínových vojáčků. "Nemůže nám ublížit," dodal jsem už trochu mírněji, ale pak mou mysl zachvátila děsivá předtucha. Otočil jsem se na Grangerovou, a tak tiše, aby to mudlové neslyšeli, zasyčel: "Nebo ano?"
"Ne, samozřejmě že ne," odpověděla bezduše - zírala na vznášejícího se Pottera jako na svatý obrázek, s bolestí, lítostí a oddaností psa. Nejspíš by jí měl někdo připomenout, že jí chtěl ten šedivý přízrak ještě před pár hodinami zabít.
"Harry," vydechla tiše, znělo to spíš jako zaševelení vánku. Jako by se celá země, každé stéblo trávy, každý závan větru, každá kapka na zemi natáhly a zavolaly Pottera jménem, jako by jej vítaly zpátky doma.
Mudlové se pomalu uklidňovali, znovu ukryli zbraně, obezřetně se k mlhavé postavě přiblížili, obcházeli ji v širokých kruzích a mumlavě si cosi sdělovali. Nejspíš viděli ducha poprvé v životě. Kouzelníci se také drželi dál, nikdo už nechtěl mít s Potterem nic společného. I mně to bylo nějak podivně jedno. Ať si tady věčně pluje vzduchem, mě už se to netýká. Odvrátil jsem se pryč, když mne znovu zarazil jeho hlas.
"Omlouvám se."


A ten stoletý, nesmiřitelný hněv znovu vzkypěl v mé hrudi, zatemnil mi hlavu rudým rozpáleným ohněm a sevřel srdce kamennou dlaní. Rozzuřeně jsem se otočil, pěsti zatnuté a rozkřikl se na tichého ducha:
"Omlouváš se?! Po tomhle všem se prostě omluvíš?! Zatraceně, Pottere, kdybych tě mohl zabít podruhé, udělám to! Komu se chceš omlouvat? Těm tisícům, které jsi zabil? Těm zmrzačeným, zlomeným, bezmocným, nevinným - těm se chceš omlouvat? Těm milionům lidí, kteří žili každodenně ve strachu? Těm matkám, otcům, sestrám a bratrům, manželkám a manželům, kteří přišli o svoje blízké? Chceš se omluvit celé Británii, Pottere? Vážně si myslíš, že ti vůbec někdo kdy odpustí? Bezcitný masový vrah, který nechal vyvraždit celé armády vojáků. Chceš slyšet jejich jména, Pottere? Oni je totiž měli. Měli své životy, rodiny, budoucnost. Gabriel Scott, Harvey Mone, generálmajor Raffarin, Noah Jones, Owen May. A tisíce, desetitisíce dalších! Jak se jim chceš omluvit? Jak se chceš vykoupit? Tím, že nám ani po své smrti nedáš pokoj? Že tady neustále budeš připomínat všechny ty mrtvé? Že je nenecháš spát? Přál bych ti, abys měl neustále před očima ty litry krve, kterýma jsi zmáčel tuhle zemi. Proklínám tě, Pottere! Ve jménu Merlinově tě proklínám - kéž nikdy nedojdeš klidu nebo odpuštění!"
Ozvala se hlasitá rána, která vycházela z jakýchsi nedozírných výšin modré oblohy, země pod našima nohama se nepatrně zachvěla. Kletba byla zpečetěna. Zuřivě jsem oddechoval, osten v krku byl ničím proti dýce zabodnuté do prsou. Svět kolem mne se proměnil v muzeum voskových figurín - nikdo se neodvažoval ani pohnout. Potter němě zíral do mého obličeje, v průsvitné tváři se mu nepohnul ani jediný sval. Stébla rudé trávy se v povzdechu zavlnila pod závanem větru, pošimrala naše kotníky, než se opět ustálila ve své původní nehybnosti. Ten okamžik se zdál nekonečný.
Pak se Potter nadechl, jeho nehmotná hruď se zvedla a naplnila vzduchem, to zasyčení slyšel každý z nás; zatnul jsem ramena.
"Přijímám," řekl Potter. To jediné slovo dolehlo na zemi jako těžký stín, tráva se sklonila pod jeho vahou. Nezbavilo mne to té zuřivosti, spíš naopak - chtěl jsem, aby se bránil, aby vzdoroval, ječel, prosil, cokoli. Chtěl jsem mít důvod mu připomínat všechno to, co udělal, ještě další nekonečné hodiny, chtěl jsem si vykřičet hlasivky jenom proto, abych dohnal jeho bezduchou tvář k jakékoli emoci. A on tam prostě… visel ve vzduchu, s naprosto kamennou tváří přijímal má ostrá slova, přešel je, jako by se ho vůbec netýkala. Nereagoval.
Sobec. Sebestředný bezcitný hajzl posedlý tím, aby byl středem pozornosti. Nemůže nám dát pokoj ani po smrti. Ne. S ním už jsem se nechtěl obtěžovat.


Znovu jsem se odvrátil, přímo za mnou stála Mabel, tiše mne pozorovala, natáhla ke mně ruku; vykročil jsem směrem k ní.
"Draco?"
Nejspíš mi nikdy nebude dovoleno odejít.
"Draco, já…" začala váhavě Grangerová, unaveně jsem přivřel oči. Mabel udělala ten poslední krok směrem ke mně, stála teď jen kousek od mého těla, cítil jsem její uklidňující přítomnost, prosakující póry mé kůže. Nic neříkala. Nedotýkala se mě. Jenom tam stála.
"Já… docela bych si chtěla ten příběh poslechnout," pokračovala Grangerová. "Mohl bys, prosím zůstat?"
Nikdy mě nikdo o nic neprosil. Skoro nikdy. Lidé mi většinu věcí prostě nařizovali. Nebo jsem nařizoval já. Vyšlo to nastejno. Měl jsem tedy možnost odmítnout.
Otevřel jsem oči a zadíval se na Mabel; stála opravdu blízko. "Zůstaň se mnou." Mé rty se bezděčně zkroutily ta slova - nahlas bych je nikdy neřekl. Jenom kývla hlavou, tiše vážná, nekonečně živá. Otočil jsem se na podpatku a s pohledem upřeným před sebe odkráčel po Hermionin bok. Sedla si na zem, do klína přitáhla Lewisovu hlavu, jednu ruku měla položenou na rameni jeho zmrzačené ruky, druhou se mu probírala ve vlasech, pohled stále upřený na Potterovi. Mabel si sedla za mě, přitáhla si mě do náručí, opřela se tváří o mé rameno, byla moc malá na to, aby přese mne mohla cokoli vidět. Možná chtěla jenom spát. Kolem nás si posedali porůznu vojáci i kouzelníci, ovázaní, bledí, ale odhodlaní. Zvědaví, pravděpodobně. Možná stejně rozhněvaní jako já.
Seděl jsem na studené zemi, pohled upřený na ševelící trávu, byla mi zima. Jeden z kouzelníků někde duchaplně sehnal kávovar a teď nás všechny podělovali šálky horkého nápoje: jeden z nich pálil i moje prsty.
Potter vyčkával. Tyčil se nad námi jako učitel, jako filozof, řečník. Nechtěl jsem ho poslouchat, slova, vycházející z úst plných krve, naší krve, rozleptala mu jícen a roztrhla srdce, které už se dávno proměnilo v kámen. Nechtěl jsem ho poslouchat.
"Vím, co chcete slyšet," začal tiše, přesto se jeho hlas rozléhal po celém okolí. "Proč jsem se přidal k Pánovi Zla. Proč jsem nenaplnil věštbu. Proč jsem se vrátil zpátky." Odmlčel se, hlasem mu konečně zazněla nějaká emoce, zatnul jsem svaly na zádech. Nehmotný Potter se snesl nad zem, aby byl v naší úrovni, nohy vměstnal pod sebe, jako by klečel, i když se stále vznášel několik centimetrů nad stébly trávy.
"Moc rád bych řekl, že jsem se vrátil proto, že jsem cítil ten… dluh, který vůči vám mám. Že jsem nemohl klidně odejít do záhrobí, ale naopak mne ty zločiny, které jsem tady spáchal, donutily se vrátit a pokusit se je nějak odčinit… i kdyby to mělo být jenom tím nekonečným vězením mezi dvěma světy.
Bohužel však, jako bytost na pomezí mezi bytím a nebytím jsem vázán přísahou pravdy, a proto se musím přiznat - nevrátil jsem se kvůli cti. Vrátil jsem se, protože jsem měl strach. Strach z toho, co by mne čekalo tam… dál. Kam by mne poslali, jak by mne rozsoudili. Strach z nenávisti ve tváři mých rodičů a ostatních, které jsem ztratil. A právě proto, že jsem se bál, jsem se rozhodl ten soud nepodstoupit a raději se vrátit… na zem."
Znovu se odmlčel, odkašlal si, znovu nadechl. Vyprávěl ten příběh, jako by se jednalo o někoho jiného - ani stopa po jakémkoli pocitu nezazněla v jeho hlase. Upíjel jsem hořké kávy (cukr nám došel), mračil se a chtěl spát. Nic z toho, co Potter řekne, nemůže změnit můj názor na to co udělal, nemůže zmírnit mou nenávist k němu. Nakonec, proklel jsem ho.
"Jak všichni jistě víte, k Pánovi Zla jsem se přidal během poslední kouzelnické bitvy, během bitvy o Bradavice. Nabídl mi jistou… dohodu. Tvrdil, že už nedovolí, aby byl kdokoli z obránců Bradavic zabit, ať už šlo o děti nebo profesory. Tvrdil, že nezabije ani mudlovské studenty, pokud se s ním spojím. Říkal, že společně můžeme ovládnout mudlovskou Británii, zmocnit se vlády, stejně jako to chtěl kdysi Brumbál. Že to uděláme pro vlastní dobro mudlů, nastolíme pevný řád v tom jejich pomateném světě, zastavíme všechny jejich nesmyslné války o ropu a podobné zbytečnosti, určíme jejich místo ve společnosti.
Nechtěl jsem, aby zabil kohokoli dalšího, stejně jako zemřel Fred, Brumbál nebo Sirius. Nechtěl jsem, aby se vám cokoli stalo. A věděl jsem, že kdybych na to nepřistoupil, Voldemort by mě zabil a pak by podle věštby vyhrál - a vás by čekal přinejlepším Azkaban. To jsem nechtěl. A to, co říkal, zase nebylo tak strašné. Nemluvil o zabíjení, mučení nebo válce. Chtěl prostě v míru převzít moc.
A tak jsem přistoupil. Nikdo už neprotestoval, protože nebylo kam jít - dvě nepřátelské strany se změnily v jednu spojeneckou, kde ti, kteří se nenáviděli, spolupracovali na naší věci. Uprchlictví, zrada nebo kompromitace nebyly tolerovány. A Pán Zla mne začal více zasvěcovat do svých plánů, vysvětloval mi, co vlastně mudlové za ta století kouzelníkům doopravdy udělali, jak nás utlačovali, stíhali a upalovali na hranicích, svěřil se mi se svými představami o možné budoucnosti - tolik věřil tomu, co říkal, že jsem postupně začal souhlasit, jeho slova se mi líbila. Jeden háček to ale mělo - přiměl mne složit Neporušitelný slib, abych se nikdy neobrátil proti němu. Vysvětlil mi to tak, že se stále potřebuje přesvědčit o mé důvěryhodnosti. Na oplátku jsem požádal slib i já po něm - a on slíbil, že nikdy nepozvedne svou hůlku jak proti mně, tak proti někomu z mých lidí. Učinil tak bez mrknutí oka a já ho následoval.
Původně jsme nepočítali s tím, že by se mudlové vůbec chtěli bránit - bylo to přece od pohledu naprosto beznadějné. Ale s postupem času, když začali být neoblomnější, odvážnější, jsme museli i my zakročit vojensky. Poprvé jsme jim chtěli jenom ukázat, co dovedeme, zastrašit je. Ale oni proti nám začali bojovat. Nikdy jsme nechtěli válku. Jenom se to nějak zvrtlo.
No a postupně to začalo přiostřovat, jak jistě víte. První otřes nastal, když zběhla Hermiona. Začal jsem pochybovat, ale Pán Zla mi vysvětlil, že ona jako mudla nikdy nemohla naši věc chápat, protože jí její původ nedovoluje být opravdovou čarodějkou. Že ve skutečnosti kouzelníky vždy nesnášela, a proto teď podporuje ostatní svého druhu. A že myslet si, že mě časem nezradí, bylo pošetilé - člověk se vždy musí spoléhat pouze sám na sebe, protože ostatní ho chtějí jenom využít. Uvěřil jsem mu. Měl většinou pravdu.
A tak jsme začali bojovat tvrději, ostřeji. Několikrát jsme i prohráli - to trochu narušilo i tak dost chatrnou morálku vojáků. Voldemort začal používat první Imperia, nejprve to přede mnou tajil, ale pak mne přiměl ke spolupráci. Tvrdil, že jsou vojáci neklidní, protože si myslí, že mudly příliš šetříme, že kdybychom na ně zaútočili ostřeji, už by si nic nedovolili. Tvrdil, že je musíme ovládat, jinak by se utrhli ze řetězu a zmasakrovali víc lidí, což přece nechceme.
Pak těch otřesů bylo víc. Vyhrávali jste, dokonce jste zajali rukojmí. Téměř jsem zešílel - myslí se mi stále honily představy, jak mučíte moje druhy, moje stoupence. Ztrácet lidi bylo pro mne neúnosné - každého mrtvého jsem nesl velmi těžce. A proto jsem navrhl Pánovi Zla, aby konečně ukončil tu zbytečnou válku, která jenom natahuje předem napsaný scénář. V tu chvíli jste se ovšem ztratili - trvalo hodnou chvíli, než jsme vás opět našli, a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jste se troufale schovali přímo za Bradavicemi. Byl to naprostý výsměch Zakladatelům prastaré magii, která protékala stěnami hradu - jak jste se k ní vůbec mohli přiblížit, když jste neuměli ani jediné kouzlo? Drzost, nechutná drzost.
Když se naši bojovníci dozvěděli o tom, že se chystá poslední bitva, a spatřili všechny naše spojence - neživé, akromantule, testrály a ostatní, strašně moc se jich vzbouřilo. Spolu s Pánem Zla jsme to všechno zažehnali, některým stačily pouze chlácholivé řeči, že k žádnému boji pravděpodobně ani nedojde, protože ani vy nemůžete být tak hloupí, abyste si neuvědomovali, že nemáte žádnou šanci; na jiné jsme použili Imperio, abychom si jejich věrnost zajistili. Pán Zla mi vysvětlil, že jsou tak neklidní, protože už je tato válka otravuje - že prý až zvítězíme, teprve pochopí, za co jsme vlastně bojovali a budou nám ještě děkovat za to, že jsme je k boji přinutili. Věřil jsem mu.
V té bitvě jsem téměř nebojoval. Doopravdy jsem zaútočil jenom na jednoho člověka, na Malfoye, protože jeho jsem vinil z toho, že jsme tolikrát prohráli, to kvůli němu zemřeli mí lidé, on ničil jejich morálku. Měl jsem vztek, chtěl jsem se pomstít - dokud se tam neobjevila ta zrzavá dívka."
Mabel za mými zády se trochu zavrtěla a sevřela mne pevněji, nedokázal jsem nějak zareagovat. Poslouchal jsem jeho slova s pohledem upřeným do země, a měl jsem pocit, jako by se na dno mé prázdné hrudi pomalu usazoval prach, oči se mi zaplnily pískem, ústa jsem měl k smrti vyprahlá. Prázdný, mrtvý, tak jsem si připadal. Vrah. Chladnokrevný, fanatický vrah. Už jsem neměl ani sílu k tomu, aby mi bylo špatně.
"V tu chvíli vypadala úplně jako moje matka - neozbrojená, neškodná, přesto tak odvážná, aby bezhlavě chránila toho, koho milovala. Chtěla svůj život obětovat pro ten jeho. Prosila… A mně proběhly hlavou všechny ty momenty, na které jsem chtěl zapomenout - na mou mudlovskou matku, která zemřela, aby mi darovala svůj život, na mého otce, který ji chtěl bránit bez hůlky, postavil se jako lidský štít. Na Siriuse, který chtěl tak moc proti Voldemortovi bojovat, až kvůli tomu zemřel. Na Cedrica, který zahynul prostě jenom proto, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Na Brumbála, který prozřel dříve než já, a celý svůj pozdější život zasvětil péčí o mudlovské studenty a boji proti Voldemortovi. Na všechny ty mrtvé tváře lidí, kteří prostě nemuseli zemřít. Kteří neměli zemřít. A za jejich smrt jsem nesl vinu já.
V tu chvíli se mi chtělo nejvíc ze všeho zvracet z toho, co jsem udělal. Ale taky jsem potřeboval někoho, na koho bych mohl svalit všechnu tu těžkou vinu, někoho, na kom bych si mohl vybít ten zuřivý vztek, který jsem namířil sám proti sobě. A on byl ideální cíl. Až pak mi to došlo - on nikdy neměl v úmyslu zahájit tuhle válku, zas tak moc netoužil po nadvládě nad mudly. Potřeboval jenom způsob jak mě zničit, a když pochopil, že sám mne zabít nedokáže, zařídil to tak, abych zemřel vlastní vinou. Moc dobře věděl, že tohle nevydržím příliš dlouho, že jednou mě ta vina, kterou jsem si během všech těch bojů v sobě nastřádal, sežere zaživa. A tak prostě vyčkával, zabíjel a bavil se - věci, které mu šly snad ze všeho nejvíc. A když jsem se pak postavil proti němu, nevědomky jsem porušil ten starý Nezrušitelný slib, který jsme oba složili. On svou část dohody neporušil, zato já ano. A proto mne čekalo už jediné - smrt. A o tohle Voldemortovi vždycky šlo.
V poslední jiskře naděje jsem pak obrátil hůlku proti Voldemortovi, který to nečekal, a nebránil se. Byla to moje poslední šance, musel jsem ji využít. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává živ. A tak jsme zahynuli oba, uprostřed poslední bitvy, která se vůbec nemusela odehrát. Voldemort nechal vyvraždit tisíce, jenom aby nakonec skolil i mě. A já mu v tom ochotně pomáhal. Ne, nemohl jsem jen tak odejít do záhrobí.
A nyní mne zasáhla ta kletba, která zpečetila můj osud od teď až navždy. Navěky budu kráčet po krvavé zemi, slýchat nářek umírajících, provázen očima tisíců mrtvých, mlčky obviňujícíma. Nikdy nedojdu klidu, nesmířím se se svou vinou, neotupím tu nenávist vůči sobě samému, nepřestanu cítit bolest. A žádný ze smrtelníků, ať už mudla či kouzelník, žádný s nesmrtelných duchů obrazů nebo magických tvorů - nikdo pro mne nenajde odpuštění. Může uplynout sto let, lidé si budou stále pamatovat ta zvěrstva, která jsem napáchal, a nenajdou pro mne nic jiného než nenávist. Neuslyším vlídného slova, nespatřím úsměv na něčí tváře, nebudou mne zvát na ty své podivné oslavy. Navěky věků zůstanu zatracen. Ale jak jsem řekl - přijímám. Kdyby to mohlo můj dluh jakkoli snížit. Přijímám s veškerou pokorou.
Snad jsem odpověděl na vaše otázky dostatečně. Nevím, jestli jste přesně tohle chtěli slyšet. Pravděpodobně ne. Ale na tom nakonec nezáleží, protože váš názor na mne jsem již nemohl změnit. Stále mne budete nenávidět. A za to jsem rád."


Odmlčel se, upřel na nás svůj mrtvý pohled, jeho tvář vypadala, jako by ji někdo rozřízl vejpůl a ta obrovská jizva jej nyní trhala zevnitř. Jednu chvíli se nepohnul ani lístek na stromě. Všichni ještě vyčkávali, vstřebávali slyšená slova, mlčeli.
Cítil jsem v ústech hořkou pachuť hněvu, zatnul jsem pěsti a pevně sevřel oční víčka. Nechápal jsem, jak to celé mohl říkat tak klidným hlasem. Uprchlictví, zrada nebo kompromitace nebyly tolerovány. Takže prostě zmučili každého, kdo se opovážil projevit vlastní názor a přestal se chovat jako ovce. Ztrácet lidi bylo pro mne neúnosné - každého mrtvého jsem nesl velmi těžce. Jako by čekal, že ho ještě budeme litovat. Ubožák.
A to, jakým způsobem mluvil o Pánovi Zla! Jako by se jednalo přinejmenším o boha. Pán Zla mi vysvětlil, Pán Zla tvrdil, Pán Zla měl vždycky pravdu. Chtělo se mi zvracet. Opravdu hodně se mi chtělo zvracet. Kvůli tomuhle slaboduchému ubožákovi zemřeli všichni ti lidé.


Zvedl jsem se ze země a oprášil si kalhoty - pohledy všech se automaticky nasměrovaly na mne, jako by čekali, že teď spustím svůj proslov, hořkost: proplétala se mými útrobami jako vysmívající se had. Hněv stále probublával mými žilami, čekal na moment, kdy by se mohl konečně rozlít do chladné krajiny kolem.
"Jestli už smím," utrousil jsem jízlivě a mrsknul jedovatým pohledem po Grangerové, "rád bych se vzdálil. Z těch idiotských keců se mi zvedá žaludek." A odkráčel jsem vstříc ledovému slunci.


Pro všechny ty mrtvé, pro všechen ten chlad světa - kdy jsme začali naslouchat našim vrahům? Kdy jsme se seběhli jako psi k někomu, kdo nás bezcitně bodl do zad? Příliš brzo jsme zapomínali, příliš rychle se vzpamatovávali z bolesti, příliš brzy přišel nový den. Noc mrtvých neměla nikdy skončit. Nikdy jsme neměli přestat truchlit. Protože pak to zašlo až takhle daleko.
Uctili jsme vůbec jejich památku? A pokud ano - jak? Tím, že jsme přijali jejich vraha? Že jsme mu dovolili, aby k nám promlouval?
Had se zakousl do mého žaludku, a já se nedokázal dál vzpírat - padl jsem na kolena a zvrátil to málo, co se k nám od bitvy dostalo. Cítil jsem ty pohledy ve svých zádech, i odpornou pachuť ve svých ústech, ale byl jsem za ni rád - konečně přebila odér krve, který jsem stále cítil na jazyku.
Opíral jsem se jednou roztřesenou rukou o promrzlou trávu, druhou jsem si držel dlouhé vlasy, žaludek se mi obracel znova a znova. Tolik mrtvých.
Možná jsem se spletl. Možná jsem nakonec proklel sám sebe.


***


Ukrýval jsem se ze jedním náhodně se povalujícím balvanem, pozoroval západ slunce, cítil tu ostrou hranu dýky ve svém pohledu. Usadila se vedle mě, téměř se mě nedotýkala, vytáhla z kapsy krabičku cigaret.
"Na, tady máš. Speciální verze proti slzám."
Zapálila ji obyčejnými sirkami, tenký plamen se zachvěl ve studeném vzduchu. Potáhl jsem, kouř mi pronikl až do plic, známý zápach se rozlinul kolem nás. Měla pravdu, podivně mě to uklidnilo. Možná jsem měl celou tu dobu prostě jenom absťák. Zhluboka jsem vydechl a mírně přivřel oči, snad jsem doufal, že dotek mých řas tu dýku otupí, zahladí, zničí.
Několik dlouhých minut jsme tam seděli v naprostém tichu. Nedopalky cigaret už dávno ležely pohozené někde v trávě, stále jsme se nehýbali, pozorovali potemnělý obzor, v každém z nás se svářely jiné pocity.
"A co teď?" přerušila nakonec mlčení tichou otázkou, její hlas zněl trochu ochraptěle; odkašlala si.
Nad odpovědí jsem musel dlouho přemýšlet. "Nevím. Bude to chtít nějaký čas, pár dnů, týdnů. Teď prostě… nevím."
"Chápu," kývla. "Nakonec se najdem, neboj se."
"Jo," zachrčel jsem tiše. Další ticho. "Mohli bysme se vzít."
"To bysme mohli," pokrčila rameny, vytáhla další cigaretu, poslala krabičku mně. "Ale ne teď. Nechci se vdávat ve dvaceti."
"To je jasný že ne teď," přitakal jsem, připálil si. "Je to jenom možná alternativa. Někdy, potom."
"Pokud to spolu do tý doby vydržíme," pousmála se.
"Pokud se nepozabíjíme navzájem," přidal jsem se váhavě.
"Nebo neumřeme na rakovinu plic," zasmála se. "Ta naše spotřeba cigaret je vážně příšerná."
Zadíval jsem se na žhnoucí nedopalek v mých prstech. "Zas tak hrozný to zase není."
Položila mi hlavu na rameno a zavrtěla se.
"Je tady zima."
Nechal jsem to bez odpovědi, jenom jsem dovolil tomu mírnému klidu, aby opět napouštěl mou kůži, opřel jsem se temenem hlavy o chladný kámen a přivřel oči. Nejistě se nadechnout. Chytnout lano od záchranného kruhu. Vrhnout se do jámy lvové. Nebo z ní vyskočit.


Člověk toho hodně ztrácí a hodně získává. Ruská ruleta není jenom o té pistoli na konci. Je o tom momentu, kdy se přestává točit, všichni bez dechu zírají, neodvažují se pohnout, napjatě čekají, jak to bude dál. Osud s vámi mává jako s hadrovou panenkou. Ale někdy, nakonec, to může dopadnout i dobře. Pokud se odvážíte doufat v dobrý konec. Pokud to nevzdáte metr před cílem. Protože nikdy nevíte, jak to bude dál.
A možná se za tenhle necelý rok událo víc věcí, než vůbec můžu vstřebat. A možná můj hněv, má vina a má bolest nikdy neskončí. Ale válka mě hodně změnila. K lepšímu. A kdybych se mohl teď rozhodnout, neměnil bych.
Opřel jsem se hlavou o zrzčiny vlasy a opatrně si dovolil se pousmát, aby to nikdo neviděl. Ne, vážně bych neměnil.


***




Laskavé červencové slunce se sklánělo k západu, poslední opozdilci stále ještě vysedávali na svých zahrádkách, vylézali z bazénů, vítali sousedy na zahradních oslavách, procházeli se voňavými ulicemi města, zasněně tančili na cestě do kina, na rande nebo jen tak na procházku. Bradavice v létě působily podivně tichým dojmem, žádný student nepobíhal po školních pozemcích, ani jediná sova nepoletovala kolem věžiček, nikdo z profesorů nestrhával body. Jezero se třpytilo posledními zlatými paprsky, jeho hladina se jemně chvěla teplým vánkem, stromy podél jeho břehů poklidně šuměly svou každodenní píseň.
Hradní brána se automaticky otevřela, když se k ní přiblížila dvojice mladých lidí - v Bradavicích byl vítán každý bez rozdílu. Dívka s dlouhými vlnitými černými vlasy, které se mírně chvěly na jejích ramenou, na sobě měla volnou lehkou sukni pod kolena a upnuté tílko, pod kterým bylo jasně vidět její poměrně velké bříško, na kterém zcela bezděčně držela jednu ruku. Po jejím boku kráčel muž zhruba stejného věku, světlovlasý, s tmavým stínem kotlet na lícních kostech. Právě se natahoval, aby přes svou přítelkyni pověsil svou koženou bundu - teď večer už bylo chladněji než ve dne. Jeho džíny a tenisky jasně prozrazovaly, že tento muž není kouzelník, přesto však na bradavické pozemky vkráčel úplně samozřejmě, jako by na tom nebylo nic neobvyklého.
"Podívej, támhle to je," zašeptala dívka a natáhla svou dlouhou opálenou ruku směrem k rozlehlému prostranství za školou. Už zdálky bylo patrné, co se tam nachází. Desítky, stovky bílých kamenných náhrobků pokrývaly půdu, tyčily se z dlouhé trávy jako zbytky sloupů nějakého podivného starověkého chrámu, stály nehnutě a neměně celá desetiletí, zakleté v posledním okamžiku před smrtí.
Nekončící příval jmen, vytesaných do kamene, začarovaných tak, aby vítr nikdy neobrousil jejich hrany, ke každému náhrobku příslušelo jedno. Gabriel Scott, Narcissa Malfoyová, Ronald Weasley, Harry Potter, Tom Rojvol Raddle, John Smith. Jen jména, nic víc. Žádná data, tituly, epitafy. Tady si byli všichni rovni, ať už stáli na jedné nebo druhé straně. Nepřátelé, protivníci odpočívali v půdě vedle sebe, se ctí, mírem a láskou. Smrtijed nebo mudla, nebyl mezi nimi rozdíl. Všichni byli pohřbeni stejně.
Martha pustila Noahovu ruku a beze spěchu vykročila podél jedné řady hrobů. Měla dost času - ti mrtví na ni budou čekat věčně. Jednou rukou si přitáhla bundu blíž k tělu; tu druhou měla stále položenou na svém bříšku.
Většinu z těch jmen ani neznala, byli to mudlovští vojáci. Jejich jména byla zapsána na platinovou desku a vyvěšena v hlavní hale Ministerstva kouzel, jako připomínka jejich nezlomné statečnosti. I Marthě se trochu svíralo hrdlo při pomyšlení, že ti odvážní muži a ženy šli na smrt, jenom protože věřili, že bojují za správnou věc. Ne nadarmo se říkalo, že válka probouzí jak to nejhorší, ale hlavně to nejlepší v nás.


Zastavila se až u jednoho hrobu, trochu namáhavě přidřepla, jednu chvíli hrozilo, že přepadne (stále si ještě nezvykla na to závaží v břiše), ale téměř vzápětí ucítila Noahovy ruce, podpírající její záda.
"To je ona, myslím," promluvila trochu ochraptěle. Ty hormony si s ní dělaly, co chtěly. "Moje prababička."
Náhrobek se nijak nelišil od ostatních. Uprostřed se bez zbytečných příkras skvělo jedno jméno. Nymfadora Lupinová. Martha trochu popotáhla a dotkla se kamene prstem, než se znovu s Noahovou pomocí postavila.
"Byli tak stateční," vydechla a rozhlédla se po kamenném sadě kolem sebe. "Všichni tak stateční."
"Nebudou zapomenuti," promluvil poprvé za celou dobu Noah.


Koutkem oka oba najednou zaznamenali pomalý pohyb, polekaně se otočili. Šedavý obrys ducha proplouval mezi bílými náhrobky, pohledem se loučil s každým jménem, ale nezastavoval se. Marthu při pohledu na něj zamrazilo v zádech.
"Je mi ho líto," zašeptala k Noahovi. "Ale nedokážu mu odpustit."
"Já vím," kývl tiše.
"Samozřejmě."


Trvalo dlouho, než se Martha se hřbitovem nakonec rozloučila. Noah bez jediného slova čekal, pozoroval ji, jak prochází mezi hroby, pročítá jména vytesaná do kamene, něco tiše mumlá směrem ke svému bříšku. Nikdy moc nemluvil, ale Marthě to víc než vyhovovalo. Slunce už dávno zapadlo, poslední záchvěv rozechvělých červánků prozářil oblohu, než se i ona pohroužila do indigového ticha. Brána Bradavic se opět neslyšně otevřela a pustila je domů. Manželé Herdwickovi uhasili plameny v zahradním grilu a se smíchem se loučili se sousedy. Joan Wanemanová mohutně zívla, protáhla se a ovladačem přepnula televizi z těch nudných reklam. Eleanor Malfoyová zkontrolovala, že její dvě děti klidně leží ve svých postýlkách a rozsvítila v koupelně, aby si napustila pořádně horkou vanu.
Možná tyhle poklidné samozřejmosti života jej udržovaly v chodu, otáčely těmi malými kolečky, dávaly nám novou budoucnost. Protože dokud budeme mít důvod je zachránit, nic nás nemůže porazit. Nic nám nemůže zabránit v tom, abychom se postavili čelem jisté smrti a bránili se bez šance na přežití. Dokud budeme mít pro co bojovat, zvítězíme.
Pro červánky na obloze. Pramen zrzavých vlasů. Vůni vzduchu po dešti. Teplo a bezpečí silné peřiny, do které se můžeme zachumlat až po bradu. Osamělé španělské vesnice a světla velkoměst. Jednu prchavou vteřinu utopenou ve spěšném polibku.
Protože každý z nás si ten pocit nese v srdci. Tu odvahu. Sílu bránit svůj domov. A spojeni láskou jsme neporazitelní.

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
(Robert Fulghum)

KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama