3. kapitola - Rodina a přátelé

19. října 2011 v 21:39 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Přátelství... Říká se, že je tvořeno společnou minulostí, upřímností, věrností, vzájemnou důvěrou. Pokud by to tak mělo být, Lily Evansová nebyla nikdy mojí přítelkyní. Pokud by to tak mělo být... nebyla tu pro mě žádná šance zvítězit.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Leknutím jsem upustila prázdnou lahvičku, která vzápětí spadla na zem a roztříštila se. Poplašeně jsem se otočila a mé vyplašené oči se zabodly do onyxového pohledu mého bratra.
"Musíš vždycky dělat takový rámus?" zavrčel nespokojeně. Jeho chladný tón mne jakoby vrátil zpět do reality - vytáhla jsem z kapsy hůlku a jednoduchým "Reparo" spravila prázdnou lahvičku a vrátila ji na stolek, u kterého jsem se procvičovala v lektvarech. Pak jsem se se sklopeným výrazem otočila zpátky k němu.
"Musíš být vždycky tak tichý a nenápadný?" ušklíbla jsem se na oplátku. Okomentoval to zdviženým obočím a já se chytla za spánek. "Vidíš?" zvedla jsem k němu oči. "Už jsem jak ty," zabručela jsem a vrátila se zpátky k lektvaru. "Potřebuješ něco?" houkla jsem na něj přes rameno a mračila se na nebezpečně bublající kotlík.
"To se nemůžu stavit jen tak?" prohodil jakoby bezstarostně a bezmyšlenkovitě do lektvaru přilil tři kapky rumělčí krve, takže se jeho hladina okamžitě uklidnila. Bezděky jsem se usmála, připomínalo mi to ty staré časy, kdy jsme ještě věřili lektvary společně. Ale když jsem si uvědomila, že musím odpovídat, rychle jsem se vrátila ze své fantazie.
"Ty? Nikdy," nevesele jsem se uchechtla, ale zůstala jsem k němu otočená zády.
"Sally," povzdechl si, tak netypicky pro někoho, jako je on. To mne přimělo otočit se, ale ještě než jsem stihla zachytit výraz jeho tváře, něco jiného mne přimělo zaměřit svůj pohled jinam.
"Už jsem zpátky!" zahalekala rozradostněná rusovláska, ale vzápětí ztuhla na místě. Vyplašeně jsem po ní střelila očima a vzápětí pohlédla na svého bratra, který také jakoby zamrzl. Lily se probrala jako první.
"Co ten tady dělá?" zeptala se tak jedovatým tónem, jaký jsem od ní ještě neslyšela. Otřásla jsem se. Vrháš se do pekel, Sally, proběhlo mi hlavou. Severus po mně hodil pohledem, který jakoby říkal: Tak takhle vypadá to tvoje "Snažím se"? a pak se beze slova protáhl kolem dívky, která ustoupila a zmizel v chodbách hradu. Vyčítavým pohledem jsem se zadívala na dívku, rozpačitě stojící ve dveřích.
"Je to můj bratr. Přišel se za mnou podívat," odpověděla jsem stejně jedovatě, i když jsem si někde v hloubi duše uvědomovala, že hádkou zlepšení našich vzájemných vztahů neprospěji.
"Myslela jsem, že se ve škole moc nestýkáte," řekla úsečně a stále stála mezi dveřmi, asi aby mohla rozhořčeně odejít, kdyby se jí to zrovna hodilo.
Povzdechla jsem si a promnula si spánky. Vztek jakoby rázem vyprchal, když jsem si uvědomila, ž z jisté nepopiratelné části měla pravdu, a byl vystřídán spíš únavou.
"Já vím. Promiň, Lily. Měla jsem mu říct, aby odešel," řekla jsem tiše a otočila se zpátky k lektvaru.
"Ne, to ty promiň. To, že my dva spolu zrovna nevycházíme neznamená, že se vy dva také nesmíte stýkat. Bylo to ode mě sobecké. Omlouvám se," konečně přistoupila blíž a postavila se vedle mě. Rozpačitě jsem se na ni usmála, všechno bylo urovnáno a ani jsem se nemusela moc snažit.
Naše pozornost se opět obrátila k lektvaru. "Tys tam přidala rumělčí krev?" zeptala se Lily zmateně, když jen tak míchala lektvar.
"Já ne, to on. Popravdě řečeno, ten lektvar vypadal docela nebezpečně a já nevěděla, co si počít," připustila jsem rozpačitě a obezřetně ji pozorovala, hledala jsem nějaké známky roztrpčení při zmínce o Severusovi.
"Štěstí, že byl zrovna tady. Nevím, jak by to jinak dopadlo," usmála se ona a já cítila, jak ze mě část mého napětí opadla. Zatím tedy nebylo nebezpečné o něm alespoň mluvit.
Chvíli jsme jen tak míchaly lektvar a Lily občas řekla pár poznámek, které jsem si snažila zapamatovat, dokud nenastala fáze, při níž měl odvar pouze půl hodiny samovolně vařit.


Sedly jsme si na židle přistavené nedaleko a obě si nalily do šálků čaj, který jsme si ráno odnesly od snídaně. Byla to už taková naše tradice, kterou jsme stihly i za těch pár dnů, kdy jsme se spolu bavily, vypěstovat. Každé víkendové ráno jsme si jen potajmu odnesly čaj a dva hrníčky, ze kterých jsme po tom nápoj, který Lily pohotově vybavila samozahřívacím kouzlem, upíjely.
"A proč se vlastně spolu v Bradavicích nebavíte?" pokusila se Lily začít rozhovor, a když si všimla mého napětí, dodala rozpačitě: "Jestli je to nepříjemné téma, tak…"
"Ne, není," přerušila jsem ji s povzdechem. "Jen…" bezmyšlenkovitě jsem přejížděla prstem po okraji šálku a hledala vhodná slova. "Vlastně si nejsem moc jistá, proč to tak je. Severus," všimla jsem si, že se jí mihlo něco v očích, když jsem zmínila jeho jméno, ale dál se na mne dívala s trpělivým výrazem ve tváři, což mne přimělo pokračovat. "On… se mi to už několikrát pokoušel tak nějak vysvětlit, jenže… pořád si nejsem moc jistá. Myslím si, že to je tím, že je ve Zmijozelu a já v Nebelvíru. Protože být Zmijozelem je strašlivě těžké," povzdechla jsem si znovu a posunula se trochu na židli. "Něco jako přátelství oni neznají. Je to jen… nedůvěra. A k němu ještě větší, protože jsme dvojčata a měli bychom být přece úplně stejní, nebo ne? Jestli s nimi má vycházet, je nutné, aby ho alespoň přijali, a kdyby se se mnou nějak víc stýkal, odsoudili by ho pro paktování se s Nebelvíry. A takhle to pro něj není tak hrozné," domluvila jsem a napila se, chtěla jsem se vyhnout jejímu zkoumavému nebo lítostivému pohledu.
Dlouho jsem to ale odkládat nemohla, tak jsem odložila šálek a pohlédla jí zpříma do očí. Vypadala zamyšleně, což jsem neočekávala.
"Ale, když se bavil se mnou…" odmlčela se a zamračila.
"Asi mu na tobě záleželo víc než na nich," odpověděla jsem vážným tónem a upřeně jsem se na ni zadívala. Nemohlo mi uniknout její mírné zachvění.
"Znervózňuješ mě těmihle pohledy. Tváříš se jako on," udělala gesto rukou směrem ke mně a upila čaje.
"Skutečně?" usmála jsem se na ni. "To už jsi druh člověk, který mi tohle poslední dobou říká. První byl Remus," dodala jsem kvůli jejímu zvědavému výrazu. "I když ten mluvil spíš o zvedání obočí než o upřeném pohledu," rozesmála jsem se a ona se přidala, obě jsme byly vděčné za takovou změnu atmosféry.
"Jo, toho obočí jsem si už taky všimla," kývla hlavou zrzka a já pobaveně zahýbala obočím, což vedlo k další salvě smíchu, které přerušilo až zlověstné bublání, které se ozývalo ze stolku.
"Lektvar!" vyhrkla poplašeně Lily a obě jsme se vrhly ke kotlíku právě včas na to, abychom stihly nastavit obličeje spršce oranžového slizu, který z něj vystříkl. Pohlédly jsme konsternovaně na sebe a znovu se rozesmály. Nevím, jak se Lily tenkrát podařilo zbytek lektvaru nějak upravit do požadované formy, většinu času jsme se jen bezdůvodně smály jako dva blázni.
"Ještě štěstí, že byl ten lektvar neškodný, jinak si nechci radši představit, co by provedl," pronesla mezi salvami smíchu Lily a já jí někde v hloubi mysli - kterou jsem momentálně úplně přestala používat - musela dát za pravdu.
"Myslím, že pro dnešek toho už necháme, co ty na to?" navrhla zrzka, když jsme se obě dvě dostatečně vydýchaly.
"Čteš mi myšlenky," odpověděla jsem a vylezly jsme z veřejné laboratoře. Cestou k Velké síni jsme se jen opět smály pohledům, které na nás ostatní vrhali, nebo spíš ne tak na nás, jako na naše zářivě oranžové obličeje.


"Copak se stalo?" usmíval se na nás Remus a zvědavě přelétl pohledem náš výstřední vzhled.
"Nehoda při lektvarech," pokusila jsem se mu to vysvětlit.
"U tebe mě to nepřekvapuje, ale že by udělala chybu Lily, to se mi nějak nezdá," zvedl obočí a přeměřil si nás pohledem. Dívka vedle mě se nadechovala k odpovědi, ale já nehodlala propásnout příležitost.
"Cha!" vykřikla jsem, až sebou oba škubli. "A kdo pak dělá divný věci s obočím, co, štěně?!" Jen zakroutil hlavou a prohlásil: "Ty jsi beznadějná." Poplácal mne po rameni a pak se otočil k dívce vedle mě.
"Rád jsem tě viděl, Lily," napodobil úklonu a chystal se k odchodu.
"A co já?" zeptala jsem se hraně ublíženým tónem.
"Tebe jsem přece taky rád viděl," spokojeně jsem se usmála, jenže potom dodal: "netopejre!"
"Já ti dám netopejra," ohnala jsem se po něm, ale to už se smíchem odběhl. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a pokračovala s rusovláskou v cestě.



"Ty, Sally?" zeptala se zamyšleně Lily, když jsme společně seděly u oběda.
"Hm?" houkla jsem a zastrčila si vlasy za ucho.
"Jak je to vlastně mezi tebou a Remusem?" zeptala se a vzápětí zrudla. "Jestli to tedy není moc nezdvořilé," dodala rychle.
"Proč by mělo být?" zasmála jsem se. "Jsme přátelé a nic víc. Vždycky jsme byli. Nevím, proč to poslední dobou všechny tak překvapuje," zatřásla jsem hlavou.
"Protože poslední dobou po tobě nějak divně kouká, toho sis nevšimla?" ztišila hlas a naklonila se přes stůl ke mně.
"Jak divně kouká?" zeptala jsem se zmateně a upřeně se na ni dívala.
"Divně. Asi jako kouká Potter na mě," protočila oči, ale jinak zachovala vážnou tvář.
"Ne," zasmála jsem se nervózně. "To je blbost, Lily," snažila jsem se ji přesvědčit, ale ona se nedala. Přestala jsem se smát a zamyšleně na ni koukla. "Vážně si to myslíš?" vykulila jsem oči.
"Všichni si to myslí. To jenom ty sis toho ještě nevšimla," ukázala na mě a já na ni jen konsternovaně zírala.
Bylo to možné? Hlavou mi prolétla vzpomínka na nedávný večer s Remem ve společenské místnosti. Neokomentoval to náhodou Black jako "Remova romantická chvilka"? Tehdy jsem to brala jako vtip. Nyní… jsem se to přinutila vidět z jiného úhlu.
Možná si toho Black taky všiml. Těch pohledů, o kterých mluvila Lily. Nebo se svým přátelům - při tom slově jsem v duchu zaskřípala zuby - možná Remus svěřuje se všemi svými zamilovanými potížemi.
Zamilovanými… to slovo mne přimělo cítit se, jako by se mi žaludek v břiše obrátil vzhůru nohama. Jak se tohle mohlo stát?
Chtěla jsem to snad? Ne, tohle ne. Chudák Remus.
Co mám dělat? Bylo to všechno takové… nečekané. Bylo mi jasné, že po tomto oznámení to už mezi mnou a mým nejlepším přítelem nebude jako dřív. Protože nezáleží na tom, jestli je to pravda nebo ne, já stále budu pochybovat. Ale nejsem zamilovaná. Do háje, to nejsem. A to vědomí mi přivádí ještě větší smutek. A lítost. Kvůli němu.


"Asi jsem ti to neměla říkat, co?" zeptala se Lily smutně.
"Sladká nevědomost," vydechla jsem, stále ještě pohroužená do svých myšlenek.
"Zase jsem něco zpackala," bouchla hlavou o stůl a to mne přimělo vrátit se zpátky na zem.
"Ty za to přece nemůžeš, Lily," položila jsem jí ruku na rameno. "A jsem ráda, že jsem se to dozvěděla zrovna od tebe." Opatrně na mě koukla a já se na ni povzbudivě usmála.
"A…" naklonila se znovu blíž, ale vzápětí se zarazila a kousla se do rtu. Pohledem jsem ji vybídla k pokračování. "Tobě se Rem líbí?" vylezlo z ní nakonec.
"O to právě jde, Lily," zašeptala jsem. "Nelíbí. Totiž, nechci říct, že by nebyl hezkej, jen… nepíšu si do deníčku jeho jméno a nemaluju kolem srdíčka, to je celé," snažila jsem se to nějak vysvětlit.
"A co budeš dělat?" zkoumavě se na mě podívala.
"Tak to nevím," složila jsem hlavu do dlaní. "Co bych měla udělat?" podívala jsem se na ni s nadějí.
"Nic," pokrčila rameny a já na ni zírala jako na blázna. "Aspoň zatím nic. Pokud to míní nechat v tomto stavu, tak ať. Kdyby se s tebou snažil nějak o tom… mluvit," při tom slově jsem se zachvěla, "budeš mu muset říct, jak to ve skutečnosti je a on to bude muset přijmout. I když si nemyslím, že by to udělal," prohlásila pak sebejistě a pak, když spatřila můj pohled, dodala: "Na to je příliš stydlivý a má příliš nízké sebevědomí. Věř mi, Remus tě radši bude pozorovat z povzdálí, než aby se pokoušel jednat," usmála se na mě a já si povzdechla.
"Jak je možné, že ho znáš líp, než já?" zeptala jsem se zbytečně.
"Jen v některých ohledech. Ale myslím si," znovu nasadila svůj spiklenecký tón a já se opět musela přisunout blíž, abych slyšela, "že by ses spíš měla obávat Blacka s Potterem. Neříkám, že jsou alegorií dobroty," rázně zavrtěla hlavou, "ale pokud si budou myslet, že jednají v Remově zájmu, nečekej od nich zdrženlivost," vážně se na mě podívala a já opět měla chuť složit hlavu do dlaní.
"Co jsem komu udělala?" zaúpěla jsem zoufale a ona se jen soucitně usmála.
"Neviděla bych to hned tak černě. Nakonec, nikdy nevíš, jak to dopadne," mrkla na mě a já se marně snažila pochopit význam toho, co říkala.




Remus a… zamilovaný - to slovo se mi začínalo čím dál víc příčit - do mě? Merline, kdy se tohle stalo? Jak se to vůbec mohlo stát? Vždyť jsme se přátelili už od prvního ročníku a nikdy za tím nebylo něco víc než pouhé kamarádské pouto?
Mezi mužem a ženou přátelství neexistuje, vytanulo mi na mysli. V duchu jsem si povzdechla. Tohle nebylo to, o co jsem stála.
Proč se to muselo stát? Proč to mezi námi nemůže být pořád stejné? Vždyť… pro mě je Remus jenom kamarád. A… i kdyby můj soucit byl tak silný, abych si s ním něco začla, bylo by jasné, že by to nefungovalo a akorát bychom se zatrpkle a mrzutě rozešli a bylo by po přátelství. Ale to já přece nechci. Záleží mi na něm… jako na kamarádovi, na bratrovi; není to ta láska, kterou ke mně cítí on.


Ale mohu si být vůbec jistá? Ano, říkala to Lily, a ta se ve svých posudcích lidské povahy a podobných věcí většinou nemýlí, ale musí to být pravda? Vždyť to já bych měla znát Rema nejlíp ze všech, to já bych si jako první měla všimnout nějakých změn v jeho povaze.
Pokusila jsem si vzpomenout na nějaký náznak, na něco, co by mi mohlo prozradit, jak to ve skutečnosti je. Zamračila jsem se a procházela ve vzpomínkách těch pár týdnů, co už jsme ve škole.
Najednou jsem si vybavila část našeho rozhovoru z Velké síně.
…Nevím jak ty, ale já si hodlám ten poslední rok užít na maximum," potutelně jsem se ušklíbla.
"Přál bych si, abych mohl udělat to samé. Ale jsem na to příliš velký zbabělec," stále se nepřestával mračit do svého prázdného talíře.
"Proč skoro pořád mluvíš v hádankách? Myslela jsem, že před sebou nemáme tajemství," uchopila jsem ho za bradu a přinutila jej podívat se na mě. Výraz v jeho očích mne ale přiměl ruku stáhnout. Nebyl to strach, i když by se to k němu dalo přirovnat, protože jistá podobnost by se tady dala najít.
Přesto jsem doufala, že si ničeho nevšiml.
"Nerozumíš tomu, Sally. A já doufám, že ani nikdy neporozumíš." Tu druhou větu řekl o poznání tišeji, jakoby si nepřál, abych ji slyšela. Naneštěstí pro něj jsem ale sedla hned vedle, takže mi nic neuniklo.
Merline! Ve světle nových skutečností mi těch pár nevinných poznámek začalo dávat úplně jiný význam. Bylo by možné, aby dělal narážky na jeho… city (stále jsem se snažila vyhýbat těm strašidelným slovům)? Snažil se mi snad něco naznačit?
A já doufám, že ani nikdy neporozumíš… Och! To… to nemůže být pravda!
Moje poslední naděje se zhroutily někde v prachu. Takže on to myslel tak, jak jsem nechtěla, aby to myslel, a Lily měla pravdu, když říkala… ty strašný věci. Co budu dělat? Vždyť… tohle bude určitě znamenat konec našemu přátelství. A… to nechci! Ale zároveň nemůžu… nedokážu ho milovat. Nejde to. Prostě… se k tomu nemohu přinutit. I když bych si to možná přála, kvůli němu. Protože Remus si už nezaslouží další trápení. Ale být s ním jen ze soucitu… to by zničilo nás oba a já si toho musím být vědoma.
To nebyla bezcitnost. To byla jen racionálnost.
"…možná by se potom mohla slečna Snapeová snést z jejích oblaků, že?" zazněl mi u uší nepříjemný hlas profesorky McGonagallové. Trhla jsem sebou a překvapeně zamrkala. Úplně jsem zapomněla, že sedím na hodině přeměňování.
"Pardon," zamumlala jsem téměř neslyšně a raději sklopila oči před jejím přísným pohledem. Naštěstí ode mě potom odvrátila zrak a pokračovala ve vysvětlování látky - dnes jsme se měli učit vyčarovat židli jen tak ze vzduchu. Jednalo se už o pokročilé přeměňování a jestli jsem chtěla udělat OVCE, musela jsem to plně ovládat.
Náhle se mi u ucha ozval jiný hlas.
"Co je to s tebou poslední dobou, Sally?" zašeptala blondýnka vedle mě a já se na ni bála podívat. "Pořád jen ztrápeně koukáš Merlinovi do kukátka a skoro vůbec už nemluvíš," pokračovala a starostlivě se na mě dívala.
"Řeknu ti o tom o přestávce, jo?" zašeptala jsem v odpověď - až příliš dobře jsem si v tu chvíli uvědomovala Removu přítomnost v lavici za námi.
Myšlenka na něj mi opět připomněla své nedávné úvahy a má nálada opět poklesla o další stupeň dolů, i když už jsem to nepokládala za možné.


"Tak co se stalo?" zeptala se naléhavě Annie, když jsme se krčily v jednom z výklenků.
"Já… Remus," vydrala jsem ze sebe a ona se zatvářila zmateně.
"Remus?" opakovala po mně překvapeně.
"Pověz mi, Ann, ale popravdě," upřela jsem na ni vážný pohled, "všimla sis na Remusovi v posledních době nějakých… změn?" při tom slově jsem zbledla. "Myslím tím, ve způsobu jakým se chová ke mně," dodala jsem pak. Chvíli mne zkoumavě pozorovala a pak se zeptala:
"Ty myslíš… tamto?" Vyděsila jsem se. Takže ona taky. "To, jak se na tebe dívá?" pokračovala a já zavřela oči, jako bych tak mohla uniknout úplně všemu.
"Takže sis toho všimla taky," vydechla jsem ztrápeně a ona mi položila ruku na rameno.
"Myslím, že vím, jak to mezi váma je. On je bezhlavě zamilovaný, ale bojí se cokoli podniknout a ty ho bereš jen jako kamaráda a máš strach a trápí tě to," konstatovala klidně. Povzdechla jsem si a sklopila hlavu.
"Buď umíš číst myšlenky, nebo jsi empatik, jiné vysvětlení nevidím," okomentovala jsem to hořce.
"Jenom tě dobře znám," smutně se usmála a pak si taky povzdechla. "Pojď sem," prohlásila poraženecky a objala mne. Docela mě to překvapilo - Annie byla na takové projevy přátelství dost skoupá.
"Děkuju," usmála jsem se na ni a odtáhla se.
"Počkej," zamračila se najednou a já se zatvářila zmateně. "To není to jediné, co tě trápí," pokračovala pak a já se kousla do rtu. "Co se ještě děje a já o tom nevím?"
"To je… zase Severus," znovu jsem si povzdechla a pak se hořce zasmála. "Proč mám trable jenom s chlapy?" zeptala jsem se celkem zbytečně.
"Co s ním?" nasadila opět ten výraz: Zajímá mě, co mi chceš říct a budu ti naslouchat, který mě přiměl k tomu, abych jí odvyprávěla celý příběh.
"Ach, tak takhle to je," vydechla nakonec, když jsem jí to všechno vysvětlila.
"Co tím myslíš?" zamračila jsem se.
"Myslela jsem…" zatřásla hlavou a sklopila pohled. "Ne, to je hloupost," zasmála se potom, ale nepohlédla na mě.
"Annie," položila jsem jí ruce na ramena a přinutila ji tak, aby se na mě podívala. Udělala to, ale neochotně. "Chci to vědět," prohlásila jsem neústupně.
"Jen… jsem si nebyla jistá, když…" zhluboka se nadechla a pak z ní vypadlo: "Jen jsem měla trochu obavy, když ses začala tak náhle bavit s Lily," opět uhnula pohledem a já na ni nevěřícně zírala.
"Ty sis myslela, že tě odsunuji na druhou kolej?" vydechla jsem. "Och, Annie, promiň, já jsem tak hloupá, měla jsem ti to vysvětlit už dávno! Ale já… myslela jsem, že je to jasné! Že jsme nejlepší kámošky a nic nás nerozdělí! Ani pitomé nápady mého bratra a všechno co obnášejí," odfrkla jsem si a ona se na mě váhavě usmála.
"Mám tě ráda, víš to?" zašeptala téměř neslyšně.
"Doufám, že aspoň ty budeš mít rozum a nezvrhneš se jako Rem," snažila jsem se zlehčit tu trapně dojemnou atmosféru, která mezi námi náhle vyvstala.
"Myslím, že to nehrozí," rozesmála se a já se přidala.
"Jdem na oběd?" pohodila jsem rukou směrem k Velké síni.
"Jasně," kývla a pak jsme se společně vydaly do zrádných chodeb Bradavického hradu.


Když jsem toho dne uléhala do postele, napadlo mne, že možná má Annie taky nějaké problémy, o kterých mi neříká. S úmyslem probrat to s ní zítra jsem se pohroužila do milosrdné pavučiny snů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama