4. kapitola - Nic není jako dřív

25. října 2011 v 17:22 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Nebelvíři... Příliš důvěřiví, příliš laskaví, příliš bezbranní. Rozdávají druhé šance jen tak z rukávu a přitom nevnímají nebezpečí, které se jim řítí do obličeje. Lily byla taková... důvěřivá.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




"Ne!" lapala jsem smíchy po dechu a pokoušela se nevylít čaj, který jsem ještě před chvíli upíjela z hrnku. "To ti teda nevěřím!" raději jsem položila hrnek na stolek a setřela si slzy z očí.
"Nekecám, vážně!" smála se i zrzka, až jí dlouhé prameny spadly do očí. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se konečně uklidnila.
"Tak tohle bych si o něm rozhodně nepomyslela," kroutila jsem hlavou a stále jsem se usmívala. Najednou se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Obě dvě jsme se rozesmátě ohlédly a mně v tom okamžiku přeběhl letmý šok po tváři. Rychle jsem pohlédla na Lily, ale ta jenom klopila oči do kolen a nevypadalo to, že by na něj chtěla zase štěkat.
"Ahoj," pozdravil tiše, ale žádná nervozita v jeho hlase nebyla patrná.
"Ahoj," usmála jsem se na něj a zvedla se. Stále mezi námi visela ta mlčky dohodnutá pravidla chování. Před Lily se máme strašně rádi, ale jinak mne klidně může ignorovat. Ta rozumnější část mé osobnosti mi stále tvrdila, že se nechávám jenom sprostě zneužívat, ale já se před tím pořád ještě snažila zavírat oči.
"Přinesl jsem ti tohle," zvedl balíček, který nesl v ruce. "Máma ti něco posílá," lehce trhl hlavou, jako by se mi snažil něco naznačit. Převzala jsem si ten jakoby dárek od něj a lehce se mi zachvěly ruce. Bylo mi jasné, že uvnitř žádné věci od matky nejsou, protože nám do Bradavic nikdy nic neposílala. Opět jen záminka. Kdesi v hloubi duše jsem na Lily strašlivě žárlila.
"Pořádáte si čajový dýchánek?" zvedl lehce obočí a já si hned vzpomněla na Rema, ale ihned jsem myšlenku na něj vyhnala z hlavy.
"Jo, chceš se přidat?" zeptala jsem se v žertu, ale pak jsem si uvědomila, že by to mohl vzít vážně a rychle jsem se otočila na Lily. Po celou dobu našeho rozhovoru se dívala do země, ale nyní si mne prohlížela s poněkud vyděšeným výrazem.
"Tedy, jestli ti to, Lily, nevadí?" vyhrkla jsem hned a hodila jsem po ní omluvným pohledem. Vystřídalo se jí na tváři několik výrazů, ale pak odpověděla:
"Ale ne, jistěže ne," její hlas zněl rozpačitě a trochu vystrašeně a já se opět cítila zahanbeně, že pomáhám svému bratrovi v něčem tak špatném. Rychle jsem zahnala i tyto myšlenky a posadila se zpátky do svého křesla. Severus si sedl vedle mě, za což jsem mu byla vděčná. Naše akce probíhala prozatím úspěšně, ale jediným uspěchaným krokem se mohla celá zhroutit jako domeček z karet, a toho jsem si byla moc dobře vědoma.
Na pár vteřin vyvstalo to hodně trapné ticho, kdy já jsem jenom trochu vyděšeně těkala očima z jednoho na druhého, Lily se opět vrátila k pozorování svých kolen a Severus zamyšleně hleděl z okna. Olízla jsem si suché rty a pokoušela jsem se vymyslet něco, čím bych mohla začít nějaký rozhovor, ale merlinžel mě zrovna nic nenapadlo. Naštěstí celou situaci zachránil bratr, kterému jsem za to byla hodně vděčná.
"Tak co vaříte?" podíval se na nás s tajemným úsměvem a mně bylo jasné, že se pokouší jenom zapůsobit na Lily. V duchu jsem nad tím výjevem jenom znechuceně protočila oči, ale navenek jsem se na něj nervózně usmála a odpověděla:
"Lektvar zapomnění. I když na podrobnosti by ses měl zeptat spíš Lily," otočila jsem se na ni a ona na mne znovu upřela svůj pohled, ze kterého jsem nyní neodkázala žádné konkrétní emoce vyčíst. Pak střelila pohledem po Severusovi, také si olízla rty a doplnila mne.
"Ale teď ho necháváme půl hodiny odstát, než přidáme Ďáblův kořen." Pak opět mlčela a já se pokusila chytnout tématu:
"Lily si totiž myslí, že zrovna tenhle lektvar bude u OVCE," znovu jsem zvedla svůj šálek ze stolu, a přitom jsem si uvědomila, že byla hloupost zvát bratra, aby se k nám přidal, když si nepřinesl svůj.
"Vážně?" nakrčil trochu obočí a podíval se nejdřív na mne a pak na Lily, všimla jsem si, že to byl první pohled, který jí za celou dobu věnoval a v jeho pohledu nebyla po nervozitě ani ničem podobném ani známka. Znovu jsem musela obdivovat zmijozelskou schopnost sebekontroly a přetvářky.
"Já myslel, že už ho chtěli stáhnout minulý rok. Vždyť ředitel lektvarové organizace Dryacus už přece dávno sliboval, že v nových osnovách výuky už nebude," přiložil si prst ke rtům a zamyšleně nervózní dívku pozoroval. Vteřinu nebo dvě jsem na něj jen konsternovaně zírala, ale pak jsem se naštěstí vzpamatovala a nasadila zase neutrální výraz. Lily si nenuceně zastrčila pramen vlasů za ucho a pak opět složila ruce na klíně a odpověděla:
"Ale já se ptala přímo Křiklana a ten mi docela přesvědčeně tvrdil, že ještě letos součástí zkoušky rozhodně bude," všimla jsem si, že i dívka začínala nabírat na jistotě a jenom jsem se nestačila divit, do jakých rovin jsme se až dostali.
"Křiklan," odfrkl si Severus a na moment od ní odvrátil pohled. "A jsi si jistá, že když ti to říkal, tak zrovna nebyl mírně…" posměšně si odkašlal, "v náladě?" Tohle byla už úplně přesně mířená otázka na Lily. Stále jsem si nebyla jistá, jestli to zrzka nevnímá nebo jestli jí to prostě nevadí. Severus ten způsob, jakým s ní mluvil, posunoval tak nenápadně, že to skoro nebylo poznat. Trochu jsem se akorát obávala toho, že jestli tu hranici bude posouvat stále dál a dál, může narazit na místo, kde to víc už nepůjde.
"Nechápu, co proti němu pořád máš," zamračila se Lily a mně už se v hlavě ozval výstražný zvoneček. Pořád to vypadalo dobře pro Severuse, ale měl by trochu ubrat na rychlosti. Trpělivost je přece také zmijozelskou vlastností.
V odpověď jenom lhostejně pokrčil rameny a znovu vyhlédl z okna. V ten moment jsem si uvědomila, jak strašně dospěle a sečtěle vypadá a došlo mi, že od té doby v pátém ročníku, kdy se s ním Lily naposled bavila, se musel asi opravdu změnit víc, než jsem myslela. Víc, než jsem věděla. Pokud tedy tento postoj také není jen součástí jeho malé hry, jak ulovit Lily. Ani bych se tomu nedivila. Znovu se mi udělalo špatně sama ze sebe, a znovu jsem ty pocity zahnala. Jako pokaždé.
"Neuběhla už ta půlhodina?" vyslala jsem svou otázku někam do vzduchu a nebyla jsem si jistá, jestli jsem v té chvíli chtěla pomoct Lily nebo bratrovi. Oba se na mne lehce zmateně podívali, zjevně byli na vteřinku zcela ponořeni ve svých myšlenkách. Nejdříve se vzpamatovala Lily, která se rychle podívala na obyčejné mudlovské hodinky, které měla na ruce.
"Máš pravdu!" vykřikla a spěšně vstala z křesla. Následovala jsem ji a společně jsme přešly k lektvaru, nad kterým se vznášel mírně stříbřitý mlžný opar. Kdesi za zády jsem vycítila Severusovu přítomnost a v duchu jsem se trochu podivila, nedokázala jsem odhadnout, co má zase v plánu. Ale po celou dobu, co Lily krájela Ďáblův kořen a házela ho po kouscích do kotlíku tam jenom tak stál a pozoroval, co dělá. Musím přiznat, že mne tím dost znervózňoval, třásla jsem se jako osika.
A on tam jenom stál. Stál tam, když mi Lily vysvětlovala tu stříbřitou mlhu, když míchala lektvarem ("Dvanáctkrát proti směru hodinových ručiček, jinak by mohl perlík reagovat s mandragorou."), když jej odlévala do baněk a zůstal tam i ve chvíli, kdy dávala baňky do krabice, kterou měla v plánu odnést Křiklanovi (nosila mu každý povedený lektvar, který jsme uvařily, protože bychom ho samy nevyužily a Křiklan je mohl dát do Veřejných Školních Zásob Neškodných Lektvarů - neboli VŠZNL).
"Tenhle lektvar mi nepřijde moc jako neškodný," zamračila jsem se, když krabici zalepovala kouzlem.
"Vlastně není. Ale může být přidán do Omezené Sbírky," pokrčila rameny a uklidila kotlík do skříňky.
"Omezené Sbírky?" nakrčila jsem nechápavě obočí.
"Jsou tam uloženy málo nebezpečné lektvary, je to něco jako Oddělení s omezeným přístupem v knihovně. Musíš přesně popsat, na co chceš daný lektvar použít a ještě k tomu mít podpis učitele lektvarů, když odtamtud chceš nějaký vzorek. Často tam taky chodí madam Pomfreyová pro nějaké lektvary na ošetření," vysvětlila mi to
a začala čistit hadrem stůl. Už dříve jsem si zvykla na to, že všechno dělá "po mudlovsku".
"Madam Pomfreyová? Neměla by ona spíš používat ty bezpečné lektvary?" znovu jsem se podivila a pomyslela jsem si, že Bradavice znám vážně málo, přestože v nich studuji už sedmý rok.
"Některé léčivé lektvary mohou být také nebezpečné," vmísil se do našeho rozhovoru bratr. Trhla jsem sebou, málem jsem zapomněla, že je stále v místnosti, "při nesprávném použití," doplnil a pohlédl na mne způsobem, ze kterého jsem nedokázala nic vyčíst. Pravděpodobně to byla jenom jedna z jeho dalších her, nevěřila jsem mu ani nos mezi očima.
"To je pravda," kývla Lily a já jsem na ni nevěřícně pohlédla. Nevěděla jsem, jak to Severus dělá, ale zjevně mu to vycházelo. "Například Mast na popáleniny může při vnitřním užití způsobit otravu krve."
"Nebo když se ti do očí dostane Kostirost, můžeš do dvou minut oslepnout," dodal bratr a já se opět musela držet, abych neotevřela pusu dokořán.
"Dobře, už jsem to asi pochopila," usmála jsem se, abych nemusela poslouchat další příklady. Myslím, že to bych své překvapení nedovedla víc skrývat. "Nepůjdeme na večeři?" navrhla jsem nesměle a pokynula rukou směrem ke dveřím. Další pokroky k obnovení přátelství s Lily můžeme nechat na jindy.
"Dobrý nápad," kývla hlavou a usmála se. Nejspíš si nebyla vědoma toho, co se na ni chystá. Znovu jsem téměř neznatelně nakrčila obočí a přinutila se myslet na něco jiného. Neděje se nic, o čem by ona sama nevěděla.


Od té doby Severus chodil pravidelně. Nejdříve pod záminkou, že mi musí něco předat nebo sdělit, pak už zdánlivě bezdůvodně. Já začala čím dál víc znepokojeně pozorovat Lily, stále víc jsem si všímala, jak se obrušují hrany její opatrnosti a izolovanosti, jak se posouvají hranice jejího chráněného prostoru. Každý víkend, kdy jsme vařily, jsem si tajně přála, aby to Lily prohlédla, aby jednou konečně bratra zastavila. Ale ona to neudělala. Nebyla si vědoma jeho hry na kočku a na myš, neviděla, jak se přetvařuje a předvádí.
Ty víkendy jsem začala nesnášet. Protože mi pokaždé připomněly, co dělám, čeho jsem součástí. Pokaždé jsem se musela za Severuse strašlivě stydět, ale mnohem víc jsem se styděla sama za sebe. Protože to já na to přistoupila. To já mu pomáhala v získávání Lilyiny přízně, drobnými narážkami, tím, jak jej před ní vychvaluji, tím, že jsem přistoupila na jeho hru na sourozeneckou lásku. A stále méně a méně se mi dařilo před tím zavírat oči. A stále méně a méně se mi dařilo stále si namlouvat, že pro mne Lily nic neznamená.
Protože přes všechno, co jsem se jí chystala udělat, začínalo mi na ní záležet. A to bylo špatné. Protože jsem se o ni začínala bát. A už jsem to nemohla zastavit.


"Mary říkala, že Kratiknot chystá písemku. Prý už to dával Mrzimoru a je to pěkně těžký," poznamenala jsem, když jsme s Annie v knihovně psaly úkoly.
"Jakou písemku?" zvedla hlavu od pergamenu a pohlédla na mě.
"Vliv tvaru tělesa na jeho levitační schopnosti," odříkala jsem název a protočila oči v sloup. Annie zasténala a opřela si hlavu o dlaň. Pozorně jsem se na ni zadívala a víc než kdy jindy jsem zaznamenala její celkovou přepadlost. Neměla jsem na ni už tolik času od té doby, co jsem začala pořádat čajové dýchánky spojené s vařením lektvarů s Lily, takže mne to nyní úplně uhodilo do tváře.
"Co tak koukáš?" pousmála se a zvědavě na mne pohlédla.
"Děje se něco, Ann?" lehce znepokojeně jsem se zamračila a znovu přelétla pohledem její kruhy pod očima, bledé rty a zplihlé vlasy.
"Jak to myslíš?" zatvářila se překvapeně, ale ten smutný podtón tam stále byl, sice hluboko schovaný, ale já ji znala tak dobře, že jsem si ho nedokázala nevšimnout.
"Poslední dobou jsi nějaká přepadlá," poznamenala jsem a vzpomněla jsem si na své předsevzetí, že se jí budu víc věnovat. Zastyděla jsem se a netrpělivě čekala na odpověď.
"To nic není," bezstarostně se zasmála, ale já tomu moc nevěřila. "Jenom moc nespím, protože se učím na OVCE," pokrčila rameny a nepřestávala se usmívat - vycítila jsem v tom lehkou křečovitost.
"V půlce listopadu?" podívala jsem se na ni nechápavě a ona jen trhla rameny - to gesto přímo křičelo nervozitou.
"Nechci s tím mít problém, to je všechno," očima se vrátila zpátky k pergamenu, ale já nechtěla považovat naši debatu za ukončenou.
"Neříkáš úplnou pravdu," obvinila jsem ji zamračeně a v tu chvíli jsem si byla úplně jista svými neomylnými postřehy.
"Nic vážného to není, věř mi," znovu se na mne usmála, ale její úsměv působil strašně unaveně. Zamračeně jsem to nechala být, rozhodnutá, že to z ní dříve nebo později stejně dostanu.
"Už ses začala připravovat na ples?" zeptala se, jako by naše předchozí konverzace vůbec neexistovala.
"Ples?" nakrčila jsem zmateně obočí. "Není ještě brzy?"
"Brumbál přece stanovil termín na Nový rok," poukázala na ten fakt poučeně, "a to je skoro za měsíc. A šaty na poslední chvíli nejsou nikdy ty pravé," naklonila hlavu na stranu a pozorovala mé usilovné přemýšlení.
"A kde bys je chtěla koupit?" zeptala jsem se jí po chvíli.
"V Prasinkách, jak jinak," pokrčila rameny a přejela si brkem po bradě.
"Slyšela jsem, že je výlet naplánován na příští víkend," kývla jsem hlavou a ona se usmála.
"Tak vyrazíme?" na chvíli vypadala tak dětsky natěšeně, že jsem téměř pochybovala o tom, jestli v ní nějaká zasmušilost vůbec je.
"Jasně," zazubila jsem se na ni zpátky a hned se mi trochu zlepšila nálada. Pak jsem si znovu vzpomněla na celou tu záležitost s Lily a koutky úst mi opět poklesly.


Celý život jsem se o něco snažila. Snažila jsem se být jiná, lepší, stále se pokoušet minimalizovat svoje nedostatky, přála jsem si být taková, aby se se mnou dalo normálně vyjít. Aby na mě ostatní nepohlíželi jako na "ségru Snapea", ale prostě jen na Sally, holku z Nebelvíru.
Nikdy jsem nic pořádně neuměla. Nebyla jsem lektvarový zázrak jako Severus, neuměla jsem létat na koštěti, občas jsem si málem vypíchla hůlkou oko a zdrhali přede mnou i jednorožci. Nikdy jsem nebyla v ničem výjimečná. Možná proto mne tolik lidí nevnímalo. Protože jsem byla nikdo. Neměla jsem jméno ani jsem nic nedokázala.
Dřív mě to docela štvalo. Připadala jsem si méněcenná, zbytečná, nezajímavá, odstrčená. Do doby, než jsem potkala Remuse.
V některých věcech mi byl podobný. Občas stejně zasmušilý, stejně omšelý, stejný blázen do knížek. S jeho přátelstvím jsem získala i sebevědomí, jistotu a dobrý pocit sama ze sebe. Byl pro mne mnohem dražší než jako přítel, možná i z tohoto sobeckého hlediska, protože jsem se bez něj už nedokázala obejít, nedokázala bych bez něj být šťastná. Byla to… láska, teoreticky, láska mezi přáteli. A proto mne to trápilo. Kvůli němu, protože mi ho bylo líto. A taky kvůli sobě, protože bych jej mohla snadno ztratit a to bych vážně nechtěla.
Ale nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem nedělala nic. Jen čekala. Na zázrak, možná. Ale on nějak pořád nepřicházel.
Bylo mi jasné, že se to bude muset dřív nebo později nějak vyřešit. Ale byla jsem příliš zbabělá na to, abych se pokusila udělat ten první krok.
Někdy jsem si připadala spíš jako Zmijozel, než Nebelvír. Někdy.


Pozorovala jsem zmírající plameny v krbu, hlavou opřená o jeho rameno. Společenská místnost byla až na nás dva úplně vylidněná, aby taky ne, když bylo už krátce po půlnoci. Únavou jsem zavřela oči a klidně vydechla. Bylo to fajn, i když jsem byla tak příšerně utahaná.
"Ty úkoly budou jednou moje smrt," přerušila jsem ticho útrpně, ale stále ještě jsem neotevírala oči. "Nechápu, proč nám jich tolik dávají, když se ještě k tomu všemu musíme připravovat na OVCE."
"A ty se připravuješ?" téměř jsem vycítila jeho pochybovačně překvapený výraz.
"Náhodou," ohradila jsem se a trochu pohnula hlavou, stále jsem ji však nesundávala z jeho ramene. "Zatím mám to doučování s Lily. Na nic jiného mi nezbývá čas. Ale po Novém roce se začnu učit pořádně," řekla jsem přesvědčeně a vzápětí mohutně zívla.
"Nechtěla by sis jít lehnout?" zeptal se nenuceně a jeho tón prozrazoval úsměv, který měl určitě právě na tváři.
"Ne," zamručela jsem. "Tady je mi fajn." Remus se ale pohnul a já byla nucena zvednout hlavu z jeho ramene. Nespokojeně jsem na něj zamžourala, ale jeho tvář byla nečitelná.
"Měla bys už jít spát," řekl zamračeně a já si znovu vzpomněla na to všechno, co mne poslední dobou trápilo, jeho nevyjímaje. Odsunula jsem se kus od něj, zadívala se na svoje kolena a povzdechla si.
"Sally?" vyslovil moje jméno opatrně, ale já jen zavrtěla hlavou.
"Přála bych si, aby to bylo jako dřív," pronesla jsem smutně pak jsem se zvedla a odešla do ložnice, nechávajíc ho tam v potemnělé Společenské místnosti.
Remus Lupin složil hlavu do dlaní a něco tlumeně a vztekle zavrčel. Poslední plameny v krbu konečně zhasly.


Temné chodby sklepení. Lucerna, osvětlující chabou část prostoru. Tiché kroky, v ozvěně se linoucí neznámo odkud. Vyděšený pohled. Ruka zhášející lucernu. Zalapání po dechu. Mužské tělo, které to dívčí přimklo ke zdi. Ve tmě není téměř nic vidět. Strach. Všeobepínající.
"Tak co, sestřenko?" ozval se chladný, povýšený hlas. "Přemýšlela jsi o o našem posledním rozhovoru?" otázka zazněla posměšně.
"Jak ses sem dostal?" opáčí roztřeseně druhý, dívčí hlas. Zrychlené oddechování.
"Na tom snad nezáleží," zamručel nespokojeně a přitiskl ji ke chladné stěně ještě pevněji, až se zajíkla. "Chci slyšet tvé rozhodnutí. A važ dobře slova, sestřenko." Chladný, krutě pobavený smích, který se nese celým sklepením.
"Ještě… ještě jsem se nerozhodla," pípla vyděšeně dívka a s rozšířenýma očima se mu pokoušela ve tmě vyčíst z obličeje nějaké myšlenky.
"Tak to by sis s tím rozhodováním měla pospíšit," zasyčel jí přímo do tváře. "Pán nebude čekat věčně," s tím odtrhl svou ruku od jejího límce a jediným pohybem si oprášil hábit. Vrhl po ní poslední pohrdavý pohled a odkráčel do tmy stejně nenápadně, jako přišel. Dívka roztřeseně padla na kolena a sklepením se ozvaly vzlyky. Roztříštěná lucerna se se skřípěním odkutálela do rohu a zůstala tam.
"Proč zrovna já?" promluvila dívka zmučeně a pak se nechala unášet další vlnou zoufalého pláče.


Remus Lupin mlčky pozoroval rudý baldachýn nad svou hlavou. Nemohl spát. Kdykoli zavřel oči, viděl před nimi její tvář. Poraženecky si povzdechl a přetočil se na bok, rozhodnut, že to šílenství musí nějak vyřešit.
Nevěděl, jak to chce udělat. Ale musel se o to aspoň pokusit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama