5. kapitola - Oheň a led

25. října 2011 v 17:38 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Měnila jsem se. Tehdy jsem to možná necítila... nebo si to nechtěla přiznat... ale bylo to tak. Možná se měnil svět kolem mě. Ale všechno bylo najednou... jiné. Staré věci se rozpadaly. Nové věci se rodily v nedůvěře a nejistotě.
Jiné.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Seděla jsem pod podzimem zabarveným stromem, zachumlaná do kabátu a četla jsem si jednu z nespočtu mých knížek. Trochu jsem se zavrtěla nepohodlím (co by se taky dalo čekat od studené hlíny) a přetočila list.
"Co to čteš?" ozval se náhle vedle mě hlas a já sebou polekaně škubla. Trhla jsem hlavou do strany a pak jsem si úlevně oddechla.
"Severusi," vydechla jsem. "Vylekal's mě. Co tu děláš?" zvedla jsem zvědavě obočí. Pokrčil rameny a sednul si na zem vedle mě.
"Tak, šel jsem kolem," pohodil hlavou a zdánlivě bezmyšlenkovitě vytrhl ze země trs trávy, gesto, které se mu vůbec nepodobalo.
"Děje se něco?" zamračila jsem se a zaklapla jsem knihu. Úkosem se na mě podíval a téměř ihned ten pohled odvrátil. Napřímila jsem se a zadívala se na něj ještě pozorněji.
Dlouhou chvíli mlčel a pak ze sebe pomalu vysoukal: "Byl za mnou Lucius Malfoy."
Okamžitě jsem zbledla a zalapala po dechu. Jasně se mi vybavilo, co znamená jméno Lucius Malfoy. Rychle jsem se přesunula po zemi blíž k Severusovi a uchopila jsem jeho obličej do dlaní, abych ho tak přiměla se na mě podívat.
"A co jsi mu řekl, Severusi?" zapátrala jsem hluboko v jeho očích, snažíc se vyčíst z nich všechno, co mi nechtěl říct. Trhaně se nadechl a pokusil se vyprostit z mých dlaní, já mu to ale nedovolila. Sklopil pohled a pomalu odpověděl.
"Já -," začal, ale náhle jsme byli přerušeni někým, koho jsem momentálně nejméně potřebovala slyšet.
"Ale, ale," ozval se před námi posměšný hlas Jamese Pottera a my jsme oba téměř naráz trhli hlavami směrem k němu, Severus ještě navíc udělal instinktivní pohyb směrem ke své hůlce.
"Sourozenecká láska. Jak dojemné," pokračoval brýlatý Nebelvír a Sirius Black se uchechtl. Náhle se odněkud za nimi vynořil Remus a já se zamračila jako sto bouří, nelíbilo se mi, že je opět s nimi.
"Co tu chceš, Pottere?" vyplivla jsem na něj nenávistně a přeměřila si ho pohledem.
"Proč hned tak naštvaně, Snapeová?" prohodil on a mně nemohl uniknout jízlivý přízvuk, se kterým vyslovil mé jméno. "Jen nás tak napadlo zastavit se a prohodit pár slov, že, kluci?" trhl hlavou někam za sebe a Black i Pettigrew, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla, přikývli; Remus se jenom mračil a neříkal nic.
"Pokud vím, pár jsou dvě, ale tobě zřejmě počty nic neříkají, co Pottere?" vmísil se do toho jízlivě Severus a já nemohla jinak než se na něj ušklíbnout. Někdy jsem jeho humor měla opravdu ráda, pokud ho ovšem nepoužíval zrovna proti mně.
"Pozor na jazyk, Srabusi," zasyčel na oplátku Nebelvír a my dva jsme jako na povel vyskočili a vytáhli hůlky, přičemž
oni zareagovali stejně. Na okamžik jsem upřela svůj pohled na stále nečinného Remuse a tato chvilka nepozornosti se mi okamžitě vymstila - Potter mne jediným rychlým pohybem chytil za rameno, otočil mne zády k němu a jednou rukou mne chytil pod krkem, až jsem zalapala po dechu.
"Co uděláš teď, Srabusi? Docela by mě zajímalo, jakou cenu pro tebe má tvoje mrňavá neschopná sestřička," posmíval se Potter a trochu se otočil, takže nyní už nebyl v mém přímém zorném úhlu můj bratr, ale Remus. Pohledem jsem ho prosila o pomoc, on tam však pořád jenom stál a pozoroval, co jeho přátelé dělají. Díval se na mě nečitelným pohledem, ale já přesto pochopila, že mi nemá v úmyslu pomoct. Do očí mi vhrkly nechtěné slzy zklamání, ale okamžitě jsem je mrkáním zahnala, aby nic nezjistil.
"Nech ji být!" ozvalo se náhle a já šokovaně zjistila, že to byl Severusův výkřik. Potter sebou znovu prudce pohnul a já sebou bolestivě trhla, nyní jsem se zase dívala na svého bratra, který s rozhodným výrazem mířil hůlkou přímo na Potterův obličej.
"Jinak co, hm?" ušklíbl se ten, který mě držel. "Co mi uděláš, Srabusi? Propíchneš mě svým nosem?" rozchechtal se a ostatní s ním, ve mně se však vzbudila náhlá vlna vzteku. Uchopila jsem ho za ruku, kterou mne svíral a prudce jsem trhla, abych ho přetočila k sobě. Očekávaně ztratil ihned rovnováhu a Severus, jakoby čekal právě na něco takového, okamžitě zneškodnil Blacka, který se už vrhal svému nejlepšími kamarádovi na pomoc. Tvrdě jsem udeřila Pottera svým loktem do obličeje a s uspokojením jsem zaznamenala, že jsem mu nejspíš přelomila nos. Severus zatím odhodil Pettigrewa, který po něm skočil a já kopla Pottera do rozkroku, aby si propříště zapamatoval, že si se mnou nemá zahrávat. Zaúpěl a svalil se k zemi, pustila jsem ho a zaměřila svou pozornost na jediného, který z nich všech ještě zbyl na nohou. Pozoroval mne stále s tím stejným výrazem, který mne rozpálil úplně doběla. Přešla jsem k němu a nemilosrdně jsem mu dala pěstí do obličeje, doufala jsem, že mu taky něco přelomím. Pak, konečně spokojená jsem se obrátila k Severusovi, který mne pozoroval s téměř uznalým pohledem (který byl ale i na něj skoro zázrak) a usmála se na něj.
"Nepůjdeme?" pokynula jsem rukou směrem k hradu a on jenom kývl. Nahnula jsem se k zemi pro svou knížku a spolu se svým bratrem jsem se vydala pryč od čtyř zneškodněných chlapců, pozorována jediným upřeným pohledem.
Až když jsem večer uléhala do postele, vzpomněla jsem si na to, o čem jsme se to zrovna bavili, než nás oni vyrušili a zamračila jsem se na rudé závěsy, které ve tmě vypadaly skoro černé. Byla jsem odhodlaná to ještě se Severusem probrat, ale to už muselo počkat na ráno.


Ráno jsem se probudila rozlámaná a mrzutá, což slibovalo opravdu úžasnou sobotu. Nakrčila jsem obočí a vyštrachala se z postele, odhodlaná neudělat dneska ani jeden domácí úkol.
"Dobré ráno," zazubila se na mě Lily, která právě vycházela z koupelny a vázala si vlasy gumičkou.
"Dobré," odpověděla jsem rozmrzele a zívla jsem.
"Jsi dneska vstávala špatnou nohou, ne?" zhodnotila to prozíravě zrzka a já se jenom zamračila.
"Jenom špatná nálada," trhla jsem rameny a vyštrachala jsem si z kufru nějaké normální oblečení.
"Tak to je načase ji změnit," usmála se potutelně Lily a já v duchu zasténala. Její plány byly fajn… někdy. "Honem, pospěš si, bude perný den," mávla rukou směrem ke koupelně a já se tam neochotně vydala, zatímco ona si pro sebe broukala nějakou mudlovskou písničku a také se přehrabovala v kufru.


"Ale no tak, Sally, musíš se pořád mračit na svět?" domlouvala mi Lily ten den už asi posté. "Vypadáš skoro jako Severus," pobaveně se zasmála a ve mně hrklo.
"Severus," vydechla jsem a vyskočila na nohy.
"Děje se něco?" zeptala se mě ihned Lily znepokojeně.
"Musím jít, promiň," vyhrkla jsem a rozeběhla se směrem k hradu, odhodlaná ho najít, i když jsem vůbec neměla žádnou představu o tom, kde ho mám asi tak hledat.


Zmateně jsem pobíhala po hradě a rozhlížela se všude kolem, jestli náhodou někde nezahlédnu povědomý podmračený výraz, ale jako na potvoru jsem jej nikde nemohla najít. Běžela jsem zrovna jednou chodbou, když jsem do někoho prudce vrazila. Překvapeně jsem zamrkala a podívala jsem se na toho, který mi vstoupil do cesty a můj výraz se okamžitě změnil na ledově lhostejný. Ostentativně jsem ho bez jediného slova obešla, odhodlaná pokračovat v cestě, ale jeho hlas mne zarazil.
"Sally," oslovil mne prosebně, ale něco v jeho hlase mne nutilo si myslet, že veškerá jeho lítost je pouze hraná. Rozhodnutá ho ignorovat jsem bez povšimnutí šla dál, ale on ke mně přiběhl, chytil mne za rameno a otočil mne směrem k sobě.
"Prosím, mluv se mnou," upřel na mne psí pohled, ale já se mu prudce vytrhla.
"My dva spolu nemáme o čem mluvit," prohlásila jsem tvrdě a utekla jsem jako ten největší zbabělec, ale bylo mi to nějakým podivným způsobem jedno. Možná proto, že jsem v té době neviděla žádné jiné řešení než prostě jenom utéct. Od všech, ode všeho.
Což jsem nakonec stejně udělala, takže co.
Už se ani nepokusil mne zastavit, což bylo dobře, protože jsem nechtěla, aby si všiml těch slz, které mi stékaly po obličeji. Rozhodným pohybem rukou jsem je setřela a pokračovala ve svém pátrání, ze kterého jsem byla tak nepříjemně vytržena. Náhle jsem za jedním rohem zahlédla hřívu blonďatých vlasů a zastavila jsem se.
"Annie," zavolala jsem na ni a ona se okamžitě otočila, zdálo se mi, že v tom gestu byla patrná ostražitost, ale možná jsem byla pouze paranoidní. Doběhla jsem k ní a všimla si, že má docela zarudlé oči.
"Ty jsi brečela," poznamenala jsem znepokojeně.
"Ty taky," poukázala na fakt, který mi měl být zřejmý. Povzdechla jsem si.
"Dobře, máš pravdu, vyřešíme to potom. Neviděla jsi Severuse?" upřela jsem na ni nadějný pohled a ona se zamyslela.
"Nevím, asi ne. Nebude v knihovně?" napadlo ji a já se usmála.
"No vidíš, to mě nenapadlo. Tak dík a ještě si promluvíme!" křikla jsem na ni, když už jsem byla zase na konci chodby a nevšimla si toho unaveného a smutného výrazu, který po mně vrhla, než se opět obrátila a pokračovala ve své cestě.


Do knihovny jsem vlítla jako velká voda a ignorovala jsem pohoršený pohled knihovnice Pinceové. Rozhlédla jsem se kolem sebe a okamžitě jsem ho spatřila - seděl u stolu úplně v rohu s obličejem zahloubaným do jedné z knih. Okamžitě jsem k němu zamířila a sedla jsem si naproti němu.
"Salliniann," oslovil mne nevzrušeně, aniž by jedinkrát zvedl svůj pohled. "Potřebuješ něco?" zeptal se stejným způsobem. Vytrhla jsem mu knihu z ruky a jediným rázným pohybem ji zaklapla, což se shledalo s jeho nespokojeným výrazem, který mi byl momentálně ale úplně ukradený.
"Promluvíme si," prohlásila jsem tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. "Ale ne tady," pokračovala jsem a vytáhla ho na nohy. "Pojď," postrčila jsem ho směrem ke dveřím a pak jsem se spolu s ním schovala do první tajné chodby, která se mi namanula.
"Zbláznila ses?" zasyčel na mne rozhořčeně, když jsme stanuli v tmavé úzké chodbě tváří v tvář. "Co může být tak důležité, že se kvůli tomu musíme takhle schovávat?" nakrčil ironicky obočí, ale já netrpělivě mávla rukou.
"Co jsi mu řekl?" vyhrkla jsem vyděšeně. Zatvářil se zmateně, ale já si byla jistá, že ve skutečnosti moc dobře ví, o čem je řeč. "Nedělej, že nevíš, o čem mluvím," zpražila jsem ho přísným pohledem. "Lucius Malfoy," při tom jméně jsem se zachvěla, "co jsi mu řekl?" chytla jsem ho za límec a přitáhla ho ještě víc k sobě, ten zoufalý strach jsem nepoznávala. Sama sebe jsem v té chvíli nepoznávala. Asi jsem do této chvíle netušila, jak moc mi na něm ve skutečnosti záleželo. Jak moc jsem ho milovala jako svého bratra, o kterého jsem nechtěla za nic na světě přijít.
Bylo to… horečnaté šílenství. Jako oheň. Šířící se nezastavitelně mými žilami. Ten strach. Podezření. I když jsem ještě před nedávnem naprosto jistě věděla, že něčeho takového by Severus nebyl schopen. Že by se nikdy nedal na stejnou cestu jako Lucius Malfoy.
Jenže… lidé se mění. Mé názory na ně se… mění. Mé mínění o nich. A poslední dobou shledávám docela často, že lidé, o kterých jsem si myslela, že je znám, najednou udělají něco, čím absolutně vypadnou ze své povahy, ve kterou jsem věřila.
Jako třeba Remus.
Kterého se ale tohle vůbec netýkalo. Tohle totiž bylo pouze o Severusovi.
"Severusi," vydechla jsem naléhavě.
"Řekl jsem mu, že…" začal opatrně a já na něj nepřestala upírat svůj zoufale prosebný pohled.
"Prosím…" zašeptala jsem. "Pravdu," hlas se mi sotva znatelně zlomil.
"Že nevím," dořekl bratr a upřel na mne vážný pohled.
"Nevíš?" opakovala jsem téměř neslyšně.
"Že nevím, jestli se chci stát služebníkem Pána Zla. Že si to budu muset rozmyslet," pokračoval tónem, ze kterého se nedaly vyčíst žádné emoce. Dívala jsem se na něj s lesknoucíma se očima a byla jsem za to na sebe naštvaná, protože Severus neměl rád, když jsem projevovala jakoukoli slabost, do kterých se pláš rozhodně počítal.
"Myslela sis, že jsem souhlasil, že ano," konstatoval tvrdě a chladně na mne shlížel.
"Ne," vydechla jsem a potřásla hlavou. "Ne, myslela jsem si, že mi budeš lhát," odpověděla jsem popravdě a opřela si hlavu o jeho hábit, jednak proto, že jsem chtěla vidět, co udělá, jednak proto, že jsem nechtěla, aby viděl, že brečím.
Ani já sama jsem si nebyla jistá, z jakého důvodu. Jestli úlevou, zklamáním nebo prostě jen strachem. Ale nedokázala jsem v té chvíli identifikovat své pocity.
"Sally," setřásl mne ze své hrudi a uchopil mne za rameny. "Jsi ráda?" upřel na mne zkoumavý pohled a já věděla, že se mi nejspíš zase navrtává do hlavy, ale nebyla jsem absolutně schopna s tím cokoli udělat.
"Prosím, slib mi, že se k nim nepřidáš. Slib mi to," naléhala jsem na něj znovu a doprošovala jsem se ho jako neschopná holka, ale nemohla jsem jinak. Jenom kývl a vrásky v obličeji se mu na okamžik uvolnily - nebyl to úsměv, ale u něj skoro zázrak.
"Slibuju," řekl přesvědčivě a já mu v té chvíli naprosto bezhlavě věřila. Věřila jsem tomu, že by mě nikdy nezradil. Že mu na mně alespoň trochu záleží.
Nevím, možná jsem měla vědět už tehdy, že jeho sliby jsou jenom falešná slova, která se ve větru ztratí jako dým, který se rozplyne a nezůstane po něm vůbec nic. Že to, co říká, má stejnou váhu asi jako slovo skřeta.
Jenže tehdy… bylo nemyslitelné mu nevěřit. Nedokázala jsem si ani představit, co by se stalo, kdyby mne taky zradil. Nedokázala jsem si ani představit, že by toho byl schopen. Protože jsem doufala v to, že… mu na mně záleží. Aspoň trochu.
Asi… jsem se spletla.
Protože, koneckonců, já se v té době pletla téměř ve všem, o čem jsem si myslela, že je jasné. Pletla jsem se ve svém bratrovi, v Annie, v Remusovi a svým způsobem možná i v Lily, kterou jsem stále nebyla ochotna uznat za svou pravou kamarádku, a kterou jsem se stále nepatrnými náznaky pokoušela od sebe odehnat. Neúspěšně.
Takže to možná je nakonec její vina, že se nedala odlákat. Že se včas nezachránila. Před… čímkoli. Bolestí, třeba.
Ale tohle není o Lily. Tohle je o mně.


***


"Sally, Sally, pojď se honem podívat!" volala na mne Lily ze Společenské místnosti. Přiběhla jsem k vrcholu schodiště a vyhledala jsem ji pohledem. Postávala u skupinky studentů, kteří se shromáždili u nástěnky.
Okamžitě jsem seběhla schody a šla se tam také podívat - co mohlo být tak nečekané, že to vzbudilo takovou pozornost?
"Co se děje?" zeptala jsem se zvědavě, ale to už jsem se protlačila až úplně dopředu. Ihned jsem poznala, o čem je řeč, koneckonců, ta cedule visela přímo uprostřed nástěnky. Zaostřila jsem svůj pohled a zvědavě přelétla obsah, vzápětí jsem se nadšeně usmála.


Studenti/Studentky


Dovoluji si vás tímto upozornit, že 31. prosince v 19.00 bude slavnostně zahájen


MAŠKARNÍ PLES


pořádaný Bradavickou školou čar a kouzel.


Každý účastněný pár je povinen přijít v kostýmu nebo masce, doporučují se boty vhodné k tanci - na plese vystoupí známá hudební skupina Ďasovec. Ples bude ukončen po půlnoci.
Minerva McGonagallová,

zástupkyně ředitele


Otočila jsem se zpátky na Lily, ale přímo přede mnou stál někdo jiný a upíral na mne svůj vážný pohled. Nervózně jsem polkla, pochopila jsem. Začala jsem těkat očima všude kolem, jenom ne na něj a pak jsem si v okamžitém rozhodnutí začala klestit cestu davem lidí pryč.
Ano, uvědomovala jsem si, že jdu na ten ples s Remusem. A uvědomovala jsem si, že to s ním budu muset do té doby nějak vyřešit a ne jenom tu dnešní eskapádu. Ale ten den jsem na to neměla ani odvahu ani náladu a v duchu jsem se divila, co vlastně dělám v Nebelvíru.
"Lily," chytla jsem se jí, když jsem ji konečně zase našla a oddechla jsem si.
"Tak co na to říkáš?" zakřenila se na mne ona, která si zřejmě té scény s Remem nevšimla, nebo jí nevěnovala žádnou pozornost.
"Je to úžasné, určitě si ten ples skvěle užijeme," zazubila jsem se zpátky a doufala jsem, že nepozná nic z mé roztržitosti.
"To je přesně i můj názor," kývla nadšeně a pak jsme se obě rozesmály, i když já se do toho musela opravdu hodně nutit. Poslední dobou jsem vůbec neměla náladu na smích, možná taky proto, že mi přišlo, jakoby se kolem mě pomalu, ale jistě všechno začínalo sesypávat. Bylo to jako klid před bouří. Jako předzvěst něčeho, na co nebudu připravená. Jako… varování.


Protože se všechno mělo změnit. A ten ples byl jenom začátek.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama