2. kapitola - My všichni provinilí

13. října 2011 v 20:33 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Pokud něco chcete, z celého srdce, a jediná cesta jak to získat je obelhat někoho jiného... někoho, na kom vám nezáleží... je opravdu takovým zločinem podlehnout? A nebo je to prostě jenom... lidské?

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




"Musíš mi pomoct," zašeptal a chytil mne za zápěstí. Byl vyšší než já, musela jsem se trochu zaklonit.
Jaká katastrofa se mohla stát, že Severus Snape žádal svou nebelvírskou sestru o pomoc? Všechno nebylo úplně stejné jako loni.
"Co se stalo?" zeptala jsem se znovu, ale tentokrát mnohem víc vyděšeně.
"Já…" zadrhl se a sklopil hlavu. Vyčkávavě jsem se na něj dívala. "Jde o ten ples," dořekl nakonec a mé obočí vylétlo vzhůru téměř astronomickou rychlostí.
"O ples?" zeptala jsem se překvapeně. Už jsem nechápala vůbec nic.
"Já…" znovu se zasekl. "Chtěl bych tam jít s Lily," zašeptal nakonec téměř neslyšně a já zalapala po dechu.
"S Evansovou?" téměř jsem vyjekla, ale stále byla naše konverzace udržovaná v šeptané formě.
"Já jen, víš, že spolu chodíte do ročníku a tak mě napadlo, že bys mi mohla třeba pomoct," znovu se na mě zadíval tím zoufale prosebným pohledem. Jak Zmijozelské, napadlo mne okamžitě.
"Ale Severusi, přemýšlel jsi o tom vůbec?! Vždyť víš, že už tě skoro ani nepozdraví po tom… po tom všem," dořekla jsem ve spěchu, ale bylo vidět, že on poznal, co jsem chtěla prve říct a tak jsem raději rychle pokračovala. "A co Potter, na to jsi taky myslel? Víš, co by ti udělal, kdybys tam s Lily šel, zabil by tě! Přinejmenším," ušklíbla jsem se.
"Pottera se nebojím," zatvářil se přezíravě a já měla v tu chvíli šílenou chuť ho pořádně praštit a shodit ho z těch jeho výšin.
"Jistě. Ty se ho nikdy nebojíš. A výsledkem bývá tohle," ukázala jsem na ránu na jeho tváři. Zamračil se, byl na mě naštvaný, i když podle mě neměl důvod. Pak se jeho tvář ale náhle rapidně změnila, zřejmě si uvědomil, že ode mě něco potřebuje. Bylo ale vidět značnou kontrolovanost, kterou musel vynaložit, aby byl jeho výraz opět klidný a vyčkávavý.
"Pomůžeš mi, prosím?" zašeptal a upřel na mne své temné oči. A já v tu chvíli už jistě věděla, že to udělám. Protože bych udělala cokoli na světě, abych učinila svého bratra šťastným. Protože bych udělala cokoli na světě, aby mne měl o trochu více rád i ve škole, aby na mne nehleděl stále tím stejným lhostejným pohledem. Protože bych udělala cokoli na světě, abych se mu nějak zavděčila. A nenáviděla jsem se za to.
"Pomůžu ti," vydechla jsem a sklopila hlavu. Proti němu jsem byla bezmocná. A příšerně slabá. A to on nejspíš moc dobře věděl.
"Dobře," pokusil se o úsměv, ale raději to moc nepokoušel, vždyť už jsem ho na nádraží varovala. "Dobrou noc, Sally," zašeptal, než opět zmizel někde ve stínech.
"Dobrou, Seve," vydechla jsem do okolní tmy, i když mi bylo jasné, že už mne nemůže slyšet. Byla jsem naštvaná sama na sebe. A smutná kvůli svému bratrovi. A vystrašená, protože jsem se bála, že nezvládnu to, co po mně chtěl.
Zase jednou po mně žádal příliš mnoho. A zase jednou udělám vše proto, abych mu vyhověla.
Další z našich malých rituálů, které jsem začínala čím dál víc nenávidět. Kdybych alespoň nebyla tak zatraceně slabá.


Co na ní vůbec může pořád vidět? Co si pamatuji, tak do ní byl zamilovaný od… no od vždycky. Ano, nepopírám, je docela hezká, má hezký vlasy a hezký oči. Ale jinak… nevím, nikdy jsem se s ní moc nebavila, nějak jsme se jenom míjely a nenašly k sobě cestu. Pro mě to byla jenom trochu šprtka, ke které se Křiklan choval jako ke královně a ona sama se na všechny dívá z patra. Působila dojmem, že opovrhuje vším, co vidí. I když Severus vždycky říkal, že to není pravda. Nevím, možná ji moc dobře neznám.
Lily Evansová neměla moc opravdových přátel. Myslím, že jediný její největší přítel byl tehdy Severus a ona se pak už k nikomu nechovala stejně jako k němu. Volný čas trávila buď s knížkou nebo se svojí kočkou, nic jiného jsem ji ještě dělat neviděla. Ale co já vím? Možná je jenom uzavřená a tichá. Možná je tak laskavá, jak pořád Severus opakoval. Kdysi. Doufala jsem, že ho to přejde. Nepřešlo.
Povzdechla jsem si a sklopila hlavu. Už jsem vůbec nepřemýšlela o tom, že bych mohla dostat školní trest za vycházky po večerce.
A co mám vůbec teď dělat? Přijít za Evansovou a říct: "Ahoj Lily, nechtěla bys být mojí nejlepší kámoškou?" To určitě. Navíc by se mohla projevit její nedůvěra ke mně, je hrozně nenápadné, když se s ní začnu bavit hned potom, co Brumbál oznámil, že bude ples, že? Merline, co mi to děláš?
Musela jsem se zbavit vlivu svého bratra. Nevím, jak jsem to chtěla udělat. Ale musela jsem.
Plná obav a nejistoty jsem vstoupila do Společenské místnosti. První, na co mi padl zrak, byl Remus Lupin, stepující před krbem.


"Remusi," usmála jsem se a pokusila jsem se zakrýt ztrápenost v mém výrazu. Trhnul sebou a chvíli trvalo, než se na mě otočil, takže si toho snad nevšiml.
"Co se stalo," zamračil. Aha, takže všiml.
"Víš, Remusi," přešla jsem k jednomu z křesel a posadila se. "Někdy na tobě hrozně nenávidím jednu věc," pokračovala jsem a on zaraženě následoval mého příkladu a sedl si naproti mně. "Tvou všímavost," dořekla jsem, zavřela oči a unaveně zaklonila hlavu, nemohla jsem vidět jeho pobavený úsměv.
"Znám tě dost dobře na to, abych poznal, když nejsi zrovna šťastná," poznamenal a pak pokračoval: "Tak co se stalo?"
"A proč by se mělo něco stát, Reme? Čekáš tady, aby ses přesvědčil, že mne Severus neunesl a nepředhodil drakům?" zeptala jsem se pobaveně. Vida, ještě jsem uměla vtipkovat. Můj smysl pro humor mne asi neopouští ani v těch horších situacích.
"Třeba jo," zabručel a když viděl mé zvednuté obočí, pokračoval: "Vždyť víš, co se poslední dobou říká," pohodil hlavou, jako by se mi snažil něco naznačit.
"Co se říká?" zbystřila jsem. Jsme ve škole první den a už se začaly šířit fámy, to je neuvěřitelné.
"No, že…" začal zdráhavě.
"Remusi," zavrčela jsem.
"… že s těma podivnejma věcma má nějak co dočinění Lucius Malfoy a snaží se do toho zatáhnout celý Zmijozel," vyhrkl rychle, asi aby to už měl za sebou.
"Jakejma podivnejma věcma? A co zas Lucius Malfoy? Ten už je snad tři roky venku ze školy, ne?" mé překvapení se čím dál tím víc zvětšovalo.
"No jo, ale.. prostě, víš jak se pořád teďka ztrácejí lidi? A jsou časté útoky na mudly? Tak ministerstvo si přece myslí, že za tím stojí nějaký ten Lord… Někdo," kývla jsem hlavou a soustředěně se mračila. Remus se na okamžik odmlčel, ale pak sebou trhnul, jakoby zase našel niť a mluvil dál: "No, tak mezi studenty se šeptá," ztlumil hlas, i když ve Společence nikdo nebyl, a já se naklonila blíž k němu, abych lépe slyšela, "že právě Lucius Malfoy je spolu s jeho otcem Abraxasem jedním z jeho hlavních následovníků. A ani se moc nedivím, Malfoyové měli přece vždycky stejné názory jako ten chlap, nebo ne? 'Do škol jenom čarodějové z čistokrevným původem!'," odrecitoval nadutým hlasem, ale nebylo to příliš zábavné. "A pak se taky říká," ztlumil hlas ještě víc, teď jsme od sebe byli vzdáleni jenom několik centimetrů, "že se snaží naverbovat všechny Zmijozely od šestého ročníku výš a ta hranice se prý bude posouvat. A Severus je přeci Zmijozel," poukázal na důležitý fakt.
"Ale není vrah, Remusi! Jak tě to vůbec mohlo napadnout?" dívala jsem se mu upřeně do očí a hlas mi stoupal překvapením. Bylo by možné, že by Severus… ne, nebylo. To by přece on nikdy neudělal. A můžu si být tak jistá?
Najednou se ozval jiný hlas, který přerušil tok mých nepříznivých myšlenek.
"A hele, naše hrdličky zase spolu. Pořád nechápu, Náměsíčníku, jak se můžeš paktovat se Srabusovou ségrou," ozval se ze schodiště posměšný hlas Jamese Pottera. Oba jsme sebou trhli a odtáhli se od sebe, najednou všechno to tajemné napětí mezi námi vyprchalo. Ohlédla jsem se a nenávistně jsem pohlížela na trojici mladíků nahoře.
"Jejda, Dvanácteráku, asi jsme přerušili jejich romantickou chvilku," poznamenal jako vždy s nádechem arogance Sirius Black, který se svému kamarádovi díval přes rameno.
"Tak to je nám líto," utrousil znovu Potter a se smíchem seběhl ze schodiště, následován Blackem.
"Jdeš s námi, Náměsíčníku?" zeptal se Black tónem, jako by to bylo samozřejmost, když už stál u východu ze Společenské místnosti. Podívala jsem se po Removi, bylo skoro vidět, jaká bitva se odehrává v jeho mysli. Sklopila jsem pohled, připravena na to, že budu asi na straně poražených.
"Nejdu," odpověděl nakonec a já rychle zvedla oči, abych se setkala s jeho usměvavým pohledem. "Nechci dostat školní trest ještě před začátkem vyučování."
"Ale…" namítl s vytřeštěnýma očima Potter a já se na něj jen škodolibě zazubila, čímž jsem způsobila další nával vzteku. Už se nadechoval k nějaké nenávistné poznámce, když ho přerušil ten druhý.
"Tak ho nech, Dvanácteráku. Ať si užije tu svojí romantickou chvilku," posměšně zadeklamoval a pak jen vystrčil toho druhého z portrétu a jal se ho následovat. Pettigrew pelášil za nimi jako poslušná krysa.
"Promiň," vydechl po dlouhé chvíli ticha Remus s hlavou sklopenou. "Někdy se chovají jako debilové," pohodil pobaveně hlavou.
"Jenom někdy?" zvedla jsem pochybovačně obočí a on se zazubil.
"Víš, že když takhle zvedáš obočí, tváříš se úplně jako někdy Severus?" zeptal se zkoumavě s hlavou na stranu.
"Vážně?" zvedla jsem ho do ještě větších výšin, až jsme se oba rozesmáli.
"Jsem unavená," prohlásila jsem nakonec a protáhla se.
"Jdeme spát?" navrhl a už se zvedal. Přikývla jsem a vydali jsme se ke schodišti, ze kterého před chvílí seběhli ti mizerové.
"A co vlastně Severus chtěl?" zeptal se Rem.
"To ti nemůžu říct," podívala jsem se na něj omluvně.
"Další jeho tajemství?" odtušil.
"Ne, pořád to jedno jediné," zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. "A není to to, co se v tý tvý šílený hlavě vyklubalo," dodala jsem pobaveně. Jen kývl a dál jsme mlčeli.
"Ty, Remusi," otočila jsem se ještě, když už jsem stála u dveří své ložnice. Obrátil se na mě, zvědavě.
"Jsem ráda, že si s nima nešel," usmála jsem se a jen tak jsme tam ještě chvíli stáli a dívali se na sebe.
"Dobrou," rozloučila jsem se nakonec, dnešní večer už podruhé, a zavřela jsem za sebou dveře. Už jsem neslyšela jeho rozloučení, byl příliš daleko, abych jej mohla vnímat.


Toho večera jsem ještě dlouho stála před zrcadlem a zvedala na sebe obočí, abych viděla, to co Rem myslel tím "tváříš se jako Severus". Nic jsem nevypozorovala, tak jsem si jen znovu povzdechla a šla spát.
Poslední souvislá myšlenka, která mi prolétla hlavou, byla: "Byl tak blízko."


"Sakra, sakra," mumlala jsem polohlasem a pozorovala obsah svého kotlíku. Bylo by možné, aby byla zelená nějakým odstínem fialové? Moje nálada se propadla ještě hlouběji. Budu ráda, když mi dnes dá Křiklan H. V tomhle jsem strašně záviděla Severusovi. Jeho nadání pro lektvary bylo známé po celé škole. Bohužel můj antitalent taky.
Pokusila jsem se to ještě jednou zkusmo zamíchat, marně doufajíc, že třeba lektvar najednou zázračně změní barvu. Nezměnil. Povzdechla jsem si a zanechala svého snažení, raději jsem se rozhlédla po třídě.
Samozřejmě, Severus i Evan- Lily, bylo mi jasné, že ji odteď tak budu muset nazývat, když jsem se s ní měla spřátelit, už měli oba samozřejmě hotovo a oba na výbornou. Zbytek třídy ještě stál nad svými kotlíky a jejich výrazy byly smíšené, od spokojenosti, po zoufalství, které teď zdobilo i mou tvář.
Pohlédla jsem vlevo a nakoukla do Lilyina - ha, možná si zvyknu rychle - kotlíku. Fialová tekutina uvnitř se na hladině mírně chvěla a mně bylo jasné, že se Křiklan bude zase rozplývat. Znovu jsem si zoufale povzdechla, čímž jsem přilákala pozornost rusovlásky. Otočila se ke mně a pak nahlédla do mého kotlíku.
"Copak?" usmála se. "Nejde?"
"Lektvary mi bohužel nikdy nejdou," pokrčila jsem rameny ztrápeně. Evansová, ne! Lily, sakra, asi jsem se přechválila, se podívala po Křiklanovi a pak přešla k mému kotlíku. Zřejmě se nebála, že jí vynadá, byla přeci jeho favoritka.
"Ale to je přeci snadné," usmála se po chvíli. Prohrábla se přísadami na mém stole a vzápětí si soustředěně zasunula pramen vlasů za ucho. Konečně vytáhla změť jakýchsi kořínků, které pro mne byly absolutně neznámé, vhodila je do té mé břečky, a pak lektvarem zamíchala několikrát po směru a několikrát proti směru hodinových ručiček. Pak sáhla na svůj pracovní pult a do mého kotlíku vhodila ještě další přísadu, zřejmě sušenou ploutev nějaké ryby. Lektvar zašuměl a pak najednou dočista změnil barvu - náhle se v mém kotlíku objevila úplně stejná substance, jaká byla na obrázku v učebnici. Zrzka se usmála a vítězoslavně na mne pohlédla.
"Páni," zamrkala jsem překvapeně. "Jsi v tom vážně dobrá. Tohle bych v životě nezvládla," ocenila jsem její umění a v hlavě zběsile přemýšlela, jak využít situace k Severusově - a snad i mé - spokojenosti.
"Není to tak složité, jak si myslíš. Kdybys chtěla, mohla bych ti s tím někdy po vyučování pomoct, stejně většinou nemám co dělat," nabídla se a já v duchu zajásala, jak snadno se mi všechno dařilo i bez toho, abych musela něco dělat.
"Vážně bys to pro mě udělala? Díky, jsi poklad," rozzářila jsem se. Aspoň z toho něco budu mít i já, nejen Severus. Už několikrát jsem ho přemlouvala, aby mi s lektvary pomohl, ale vždycky se vymluvil na nedostatek času a povinnosti. Zrádce. Ani se nedivím, že s ním Lily už nechce nic mít. Ale tím se to i pro mne ztěžuje, takže moje nálada zase poklesla o pár stupňů dolů.
"Nemáš zač," usmála se a zase odstoupila ke své práci. Začala si sklízet věci a já ještě chvíli kontrolovala, jestli mi nevěnuje ještě nějakou malou pozornost. Po ujištění, že tomu tak není můj pohled zamířil doprava, na místo, kde seděl můj bratr. Upřeně mne pozoroval, jeho výraz byl nečitelný. Sotva znatelně jsem kývla, a on se vzápětí odvrátil. Znovu jsem svůj pohled sklopila a v duchu si povzdechla. Měla jsem špatný pocit, skoro jako bych se chystala Evan- Lily podrazit, i když nevím, proč jsem to tak cítila. Nehodlám přece dělat něco, co by jí bylo proti mysli. A nebo ano? Sakra, bylo to všechno tak zatraceně složité.
"No výborně, slečno Snapeová, tak skvělý lektvar jsem u vás snad ještě nikdy neviděl, zjevně vám místo vedle slečny Evansové svědčí!" probral mne ze snění nadšený Křiklanův hlas. Zvedla jsem hlavu, abych se střetla s jeho potěšeným pohledem a ani si neuvědomila, že bych měla asi odpovědět.
"Ano, asi ano," dostala jsem ze sebe roztržitě, když už stál u jiného kotlíku. Trhla jsem hlavou a zaměřila se znovu na svá kolena. Nejspíš se nechám příliš snadno unést od reality.
Podobám se vůbec v něčem svému bratrovi? A chtěla bych se mu podobat? Nevím. Stále víc cítím, že se mění. A ne k lepšímu. A nevím, jak mu pomoct. A to mě dusí.


Stále víc jsem musela přemýšlet o tom, co říkal Remus. Nasadil mi brouka do hlavy, jak se tak říká.
Mohl by Severus klesnout tak hluboko? Mohla bych ho ještě více ztratit? A kdyby ano - byla by to moje vina?
Pokud ho láska může zachránit, tak se o to musím pokusit. Jestli tohle má být volba mezi Evansovou a Severusem, volím jej. Protože můžu se cítit vůči ní sebevíc provinile, ale stále bude na prvním místě v žebříčku můj bratr. Protože ten pocit viny tady bude neustále. Protože jsem už prostě taková.
Protože nejsem jako on.
Jako Zmijozel. A vrah.
To je ten brouk v hlavě. Nenávidím ho.


"Takže ty se teďka bavíš s Lily?" zeptal se mě s úsměvem Remus, když jsme šli na hodinu věštění z čísel. Žádný jiný z Pobertů, jak si říkali, na tento předmět nedocházel, za což jsem byla ráda. Trhla jsem sebou, opět mě vyrušil ze zamyšlení.
"Jak jsi na to přišel?" zeptala jsem se překvapeně. Nevím, co jsem za jeho otázkou hledala, ale docela mne tím vyděsil.
"No, při obědě jste seděly spolu. A trávíte taky dost času spolu v knihovně," poukázal na fakta, která mi měla být zřejmá.
"To ne, my jen…" zadrhla jsem se a najednou jsem měla kdovíproč potřebu se obhajovat. "Jen mi pomáhá s lektvary, to je všechno," zakroutila jsem odmítavě hlavou a přidala do kroku, tenhle rozhovor se mi nelíbil.
"Dobře, v pohodě," pokrčil rameny, nedělalo mu žádný problém srovnat se mnou krok. "Snad jsem tak moc neřekl. Jsem nevěděl, že přátelit se s Lily Evansovou je odteď nějaký zločin," usmál se opatrně, ale já na něj nepohlédla.
Začínalo se to obracet proti mně. Cítila jsem to v kostech. A nechtěla jsem být její kamarádka. Nechtěla jsem, aby mi na ní záleželo. Protože jsem se čím dál víc cítila, jako bych ji podváděla. A protože Severus začal naléhat. A protože se bojím vůbec o něm před ní začít mluvit. A protože jsem se - sakra! - ještě ani pořádně nenaučila nenazývat ji Evansová. A všichni toho chtěli moc. A já jim to nemohla dát.
"Jdete pozdě," podívala se na nás přísně profesorka Vektorová, když jsme vpadli do učebny.
"Omlouváme se," zamumlala jsem a zhroutila se do své lavice, Remus si sedl vedle mne a propaloval mne zkoumavým pohledem. Někdy jsem měla obrovskou chuť mu říct, ať si hledí svého. Nikdy jsem to neudělala.
Měla jsem spoustu důvodů Rema nenávidět. A přesto byl můj nejlepší kamarád.
Svět se někdy chová vážně podivně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama