6. kapitola - Bezmocná

15. listopadu 2011 v 21:28 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Nenáviděla jsem a milovala, nenáviděla jsem, protože jsem milovala. Čím jsem se stávala? Celý můj život jsem něčemu věřila, držela jsem se svých jistot, proplouvala jím bez zaváhání, užívala darů, které mi přinášel. Celý svůj život jsem směřovala k tomuto - k této slepé uličce, kde se vše, co jsem měla, hroutí a vytrácí, a to, co mě čeká, mi nepřinese štěstí.
Ale mohla jsem tomu ještě zabránit? Nebo jsem na to byla příliš... slabošská?

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Nadhodila jsem si tašku, kterou jsem ostentativně nosila jenom na jednom rameni (i když jsem ze všech stran slýchala, že si takhle zničím záda) a potlačila jsem zívnutí. K té mé permanentní špatné náladě se přidala i naprostá únava z téměř probdělé noci, což mne opravdu nepotěšilo. Mířila jsem právě na hodinu Přeměňování, i když jsem si byla vědoma toho, že mám asi ještě půl hodiny času a budu tam akorát stepovat před třídou jak pitomec. No co. Horší už to nebude.
Náhle mne někdo zezadu uchopil za rameno a já vyjekla a prudce se otočila.
"Severusi," pokoušela jsem se uklidnit svůj splašený dech. "Ty mi vážně jednou přivodíš infarkt, víš, jak jsem se lekla?" káravě jsem se na něj zamračila.
"Potřebuji s tebou mluvit," oznámil mi věcně a zatáhl mne do jednoho z výklenků. Bylo to zbytečné, protože chodby byly tak jako tak prázdné - celý hrad byl momentálně na snídani.
Upřeně jsem se na něj zadívala a pokoušela se uhodnout, co má na mysli, ale jeho výraz byl stejně nečitelný jako vždy.
"Tak co se děje?" pobídla jsem ho netrpělivě a znovu potlačila zívnutí. Ještě že už byl pátek, aspoň se budu moct pořádně vyspat.
"Chtěl bych zítra pozvat Lily na ten ples," vyhrkl rychle, asi pro něj bylo příliš složité to říct. Vždy se nerad bavil o svém životě a o tom, co cítí.
Skousla jsem si ret a opatrně jsem se na něj podívala. "A není to moc riskantní?" zkusila jsem to obezřetně. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli je na tohle Lily připravená, ale on si musel asi věřit víc, než jsem mu věřila já.
"Myslíš?" vteřinová nejistota se mu mihla v očích, ale téměř ji nedal znát. Byl vždycky tak… kontrolovaný. Tak nepřirozený. Tak nespontánní.
"Neříkám, že bys to neměl zkusit," vyhrkla jsem okamžitě, aby si nemyslel, že jsem o něm pochybovala (i když to koneckonců byla pravda). "Jestli věříš tomu, že ti to vyjde, neměl by sis nechat tu šanci uletět," povzbudivě jsem se na něj usmála, ale nešlo mi to ze srdce. Nevím jestli to poznal, koneckonců, s neupřímností se ve své koleji musel setkávat denně.
Chvíli mlčel a upíral pohled někam za mé rameno.
"Nebudu čekat, že mi řekneš, že máš strach, protože by sis to nepřiznal. Ty se nebojíš, nejsi nervózní ani nejistý," pokračovala jsem pobaveně, "ale stejně věřím tomu, že pokud budeš opravdu chtít a nebudeš se bát jí konečně říct, jak moc ti na ní ve skutečnosti záleží, na ten ples s tebou půjde," znovu jsem se usmála a on se na mě podíval zkoumavě.
"Chováš se divně," řekl po chvíli a já se zatvářila překvapeně, nečekala jsem, že tak rychle změní téma.
"Jak divně?" zeptala jsem se udiveně, nevěděla jsem, co tím myslel.
"Vždycky jsi byla tak veselá. Nejsi," propaloval mne tím svým pohledem a já byla donucena sklopit oči. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že by se o mne skutečně staral nebo zajímal (i když v poslední době bych tomu byla možná schopna i věřit, kdybych nevěděla, že je to všechno jenom přetvářka kvůli Lily), byl to přece Severus. Ten, který se ke mně nehlásil šest let. Taková změna by nebyla možná.
"Jen špatná nálada. To do zítřka přejde," mávla jsem nad tím lhostejně rukou, i když jsem si byla vědoma toho, že je to lež, protože tahle nálada se mě držela už několik dnů.
"S kým jdeš na ten ples?" znovu mne překvapil svou otázkou a já opět nemohla věřit tomu, že by ho to skutečně zajímalo. Ale přestože se kolem nás už míhaly skupinky studentů, Lily nebyla v dohledu. To bylo opravdu hodně divné. Choval se skoro jako… v létě. Neuvěřitelné.
"S Remusem," zamračila jsem se a upřela pohled někam mimo.
"Ty už s ním zase mluvíš?" zeptal se a já byla čím dál udivenější, stále jsem to nemohla pochopit.
"To ani náhodou," ohradila jsem se dotčeně a on vyloudil na tváři výraz téměř podobný úsměvu. "Ale očekávám, že to s ním budu muset urovnat," protočila jsem otráveně oči a ušklíbla se na něj. "Ty," zabodla jsem mu prst do hrudi a dál jsem se na něj šklebila, "chováš se divně," řekla jsem mu to samé, co on mně před chvílí a on pozvedl obočí, zahihňala jsem se tomu.
"Jak to myslíš?" zeptal se ostražitě.
"Tak…," rozhodila jsem rukama, "zajímáš se o to, co dělám. To je divné," kývla jsem rozhodně hlavou a upřela na něj zkoumavý pohled.
"Moc to řešíš," vyhnul se odpovědi lehce a já se zamračila. "Nepůjdeme na hodinu?" kývl směrem k chodbě, po které proudily už davy lidí a já s pohledem na hodinky musela překvapeně konstatovat, že Přeměňování začíná za pět minut.
Vyšli jsme společně na chodbu a jaké bylo moje překvapení, když se ode mne Severus okamžitě neodpojil, ale pokračoval v chůzi po mém boku.
"Jaký budeme vařit zítra lektvar?" začala jsem nový rozhovor nenuceně.
"Mohli bychom začít už s Mizejícím roztokem, ale možná nám dnes Křiklan zadá nějakou jinou práci," odpověděl on a sotva znatelně pokrčil rameny, ten rozhovor byl tak nezávadný, až mi to přišlo divné.
Možná už začínám být paranoidní.


"Ahoj," přiběhla k nám okamžitě Lily, když jsme společně dorazili k učebně Přeměňování. Usmála jsem se na ni a ona hned pokračovala. "Hádejte co!" rozzářila se a já měla pocit, že začne za chvíli poskakovat.
"Co?" zeptala jsem se zvědavě a také překvapeně, asi ji muselo něco hodně potěšit.
"Kvůli tomu plesu se ruší Novoroční zkoušky," vyhrkla nadšeně a já se také rozzářila. "No není to skvělé? Já vím, že bych neměla být ráda, ale z toho učení na OVCE jsem už stejně tak šílená, že nevím, co dřív," drmolila Lily a já se na ni jenom usmívala.
"Je to super," přitakala jsem a podívala se na Severuse, který měl opět nasazený nečitelný výraz. "Ale no tak, Severusi, projev taky trochu nadšení," popíchla jsem ho škodolibě a on se na mě jenom zašklebil.
"Domnívám se, že vy dvě jste dost nadšené za nás za všechny, takže se už nemusím namáhat," odpověděl hladce a já se pobaveně zasmála.
"Ty jsi hroznej," zakroutila jsem nad ním hlavou a on jenom pokrčil rameny, z jakéhosi neznámého důvodu mi přišlo, že je dost spokojený sám se sebou. Byla jsem ráda, že aspoň on byl šťastný, pokud byl vůbec schopen tohoto stavu dojít. Možná byl… spokojený, v mezích možností. Ale i to byl na něj velký zázrak.
Klidně jsem se usmála a sklopila hlavu. Aspoň někdo se měl dobře.
V mezích možností, samozřejmě.


***


"Lily?" zašeptala jsem s pohledem upřeným na její postel. "Už spíš?"
Závěsy kolem jejího lůžka se odhrnuly a zpoza nich na mne vykoukla zrzavá hlava.
"Ne," odpověděla taktéž šeptem.
"S kým půjdeš na ples?" zeptala jsem se jí a sama jsem moc dobře nechápala, proč jsem to vlastně udělala.
"Nevím. Nikdo mě ještě nepozval. Kromě Pottera, samozřejmě," ušklíbla se a já se na ni usmála zpátky. "A ty?" podívala se na mne a její oči se ve svitu jediné svíčky zaleskly.
"S Remusem," zavrtěla jsem se nepohodlně a nepodívala jsem se na ni.
"Aha, no jasně. Takže už jste si vyříkali tu jeho zamilovanost?" zeptala se zvědavě a zahihňala se.
"Ne," vydechla jsem v odpověď a vzápětí se zamračila. "Nechci o něm mluvit," zakňučela jsem a upřela na ni prosebný pohled.
"Dobře," váhavě se na mne usmála a pak se její výraz změnil na zvědavý. "Proč sis nikdy nenechala narůst dlouhé vlasy?" zeptala se zvídavě a mé obočí vylétlo překvapeně vzhůru. Stejně jako Severus dokázala pokládat nečekané otázky.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Vždycky mi to takhle vyhovovalo," odpověděla jsem a v duchu se podivila, že nemůžu vymyslet nějaký inteligentnější důvod. Své vlasy jsem nikdy neřešila. Měla jsem je černé jako Severus, ale na rozdíl od něho jsem je nosila ostříhané pod uši, takže je měl delší než já, což připadalo vždy všem ze začátku podivné, ale pak si zvykli.
"Víš, je divné, že je má Severus delší než ty," znovu se zachichotala a já se usmála. Jako bych to zrovna neříkala.
"Severus je cvok," odpověděla jsem tónem, ze kterého bylo jasně patrné, že jsem to nikdy neřešila.
"Myslíš?" zašeptala ona nejistě a já se na ni zmateně otočila.
"Lily?" vyslovila jsem její jméno nejistě a ona se po mne opatrně otočila.
"Já jen," začala si bezmyšlenkovitě pohrávat s okrajem závěsu a já ještě zbystřila, "že se chová poslední dobou jinak. Ke mně, k tobě. Je skoro hodný," nejistě se na mne podívala a já se musela přimět do úsměvu, i když jsem se za to nenáviděla.
"Má tě rád," zašeptala jsem a musela jsem se hodně nutit, abych nesevřela pevně oční víčka. Nenáviděla jsem, když jsem tohle musela dělat. Když jsem musela Lily obelhávat, přesvědčovat, nutit ji důvěřovat mému bratrovi,
kterému jsem nevěřila ani já sama. A nebylo to fér. A Lily na to musela doplatit. Protože Severusovi ta přetvářka nemohla vydržet dlouho. A já jsem se jenom bála dne, kdy celá ta na první pohled nezávadná hra skončí a všechno se začne sesypávat.
Protože už tehdy jsem někde v hloubi duše věděla, že se to nakonec stane. Protože ať se Severus snažil jakkoli, nikdy nemohl vyhrát. A já jsem měla padnout spolu s ním. Protože on neměl žádnou naději na úspěch.
I když… možná tehdy jsem ještě měla nějaký malý střípek naděje. Že by to mohlo přece jenom dopadnout dobře. Ale nedokázala jsem tomu věřit.To bylo jenom… zoufalství.


Zoufalství ve všem, co jsem dělala. Pokoušela jsem se nějak vyjít se svým životem, udržet zdání normálnosti, dýchat a smát se, i když ta potopa, která se na mne valila, se nedala žádnou maskou zastavit. Mohla jsem se jenom tvářit, že o ní nevím. A zoufale hledat nějakou záchrannou vestu tam, kde žádná nebyla.
V tom, že Lily pochopí, že nejsem její kamarádka.
V tom, že se dokážu usmířit s Remusem.
V tom, že Severus… zmizí z mého života. Protože jsem ho nenáviděla stejně jako jsem ho milovala. A to právě on mohl za to, že se celý můj svět hroutil. On mohl za to, že se mi ničil život. A jenom bez něj jsem mohla v klidu žít. Ne jenom takhle přežívat.
A celých těch šest let, kdy mne absolutně neznal, jsem byla v pohodě. Byla jsem šťastná. Měla jsem Remuse a Annie, a nikoho jiného jsem nepotřebovala. A teď? Bavím se s Lily, přestože nechci, přestože to Annie ubližuje a to jsem nikdy nechtěla a poslouchám svého bratra, který mě - sakra! - zase jenom sprostě zneužívá. A nic s tím nedělám. Jsem opravdu takový slaboch? Zhroutím se pokaždé, když se na mne někdo ošklivě podívá? Udělám všechno, co Severus chce, jenom abych ho potěšila? Aby konečně dal najevo, že vůbec ví, že existuju?
I když o to vlastně nestojím. Tak proč mu tedy pomáhám?
Možná jsem prostě sebedestruktivní.
Velmi vyhýbavě řečeno.


"Sally?" ozvalo se z vedlejší postele tiše. "Už spíš?"
Neodpověděla jsem. Dělala jsem radši mrtvýho brouka.


***


"Ahoj," pozdravila jsem Severuse, který už stál uprostřed místnosti a čekal na nás. Podržela jsem dveře, aby se Lily, nesoucí podnos s konvicí čaje a třemi šálky, pohodlně dostala dovnitř a usmála jsem se. Severus na pozdrav jenom kývl hlavou a v jeho tváři se na chvíli objevil uvolněný výraz, jako by se mi pokoušel úsměv oplatit. Nevypadal ani trochu nervózně, čemuž jsem se podivila.
Lily postavila tác na stůl a založila si ruce v bok. "Tak co?" usmála se na nás dva zářivě. "Co budeme dneska vařit?"
"Mizející roztok?" navrhl Severus zkusně a ona se na něj otočila.
"Skvělý nápad," usmála se na něj znovu a přešla ke kotlíku. "A máme i všechny přísady. To je super, pomůže nám to s tou esejí, co nám Křiklan zadal," pokračovala a její poslední věta mi dodala konečně záminku něco udělat.
"Já jsem pitomá!" vykřikla jsem hraně a plácla jsem se rukou do čela, připadala jsem si při tom jako ten největší ubožák. "Já si ten esej nechala nahoře. Počkáte na mne chvilku?" upřela jsem na ně prosebný pohled. "Za chvilku jsem zpátky," a s tím jsem vyběhla z místnosti.


Běžela jsem skrz několik chodeb, než jsem se konečně zastavila. Opřela jsem se zadýchaně o stěnu a svezla jsem se na zem. Složila jsem hlavu do dlaní a nemohla jsem zabránit tomu, aby se mi po tváři spustily slzy. Chovala jsem se… příšerně. Odporně. Nelidsky.
Merline, proč jsem to musela dělat? Proč jsem tohle musela dělat.
Někdy mi připadalo, že je svět celý obrácený naruby. Já jsem byla strašný slaboch a můj bratr měl tolik odvahy, že jsem tomu sotva dokázala věřit. A přitom on byl ve Zmijozelu a já v Nebelvíru.
Zmijozel. Praštila jsem pěstí do chladné podlahy a rozbrečela jsem se ještě víc. Nenáviděla jsem ho.


Té nenávisti bylo ve mně až příliš. Nemohla jsem to dopustit. Ale příliš jsem se bála. Nemohla jsem Lily říct, jak to bylo doopravdy. Nebyla jsem na to dost odvážná.


"Podívejme se na Snapeovou," ozvalo se náhle přede mnou arogantně a já prudce vydechla a zvedla hlavu. "Copak se ti stalo?" zeptal se s hranou posměšnou starostlivostí a Black za ním se uchechtl.
"Jamesi Pottere," zasyčela jsem ledově a zvedla se ze země. Byli tam všichni čtyři a já je propalovala s mrazící odhodlaností, "vy všichni jste jenom politováníhodní ubožáci, kteří se starají jenom sami o sebe a myslí si, kdovíjak nejsou dobří. Kašlete na všechny kolem sebe, s domněním, že je jejich povinností vás obdivovat. Ale nejste tak dobří. Jediné, co dokážete, je ubližovat. Pomyslel jsi vůbec někdy v těch svých nebeských výšinách na někoho jiného, než jenom na sebe? Pomyslel si vůbec někdy na to, že svět se netočí jenom kolem tebe? Že nejsi králem všeho lidstva? Pochybuji," ušklíbla jsem se a oni na mne jenom konsternovaně zírali. "Pohrdám vámi všemi," vyplivla jsem na ně poslední urážku a utekla opět do změti chodeb.
Merline. Nikdy jsem ještě nic takového nikomu neřekla. Ale svým způsobem jsem na sebe byla pyšná, že jsem se jim konečně dokázala postavit. Že jsem je konečně přiměla, aby jenom beze slova zírali. Konečně jsem se cítila silná.


Byla jsem ale příliš dlouho pryč a věděla jsem to. Ale nemohla jsem s tím nic udělat. Momentálně jsem na všechno, co se týkalo mého bratra, kašlala, protože mne nehorázně štval.
Vběhla jsem do nejbližší umývárny a opláchla jsem si obličej studnou vodou. Nikdo nesměl poznat, že jsem běžela, Lily už vůbec ne. Okamžitě by poznala, že něco není v pořádku (i když právě to bylo to, co jsem chtěla) a radši nechci domýšlet, co by mi Severus udělal.
I když možná už spolu stejně nemluví. Možná se už mezitím, co jsem se toulala po chodbách, stihli pořádně pohádat a bude to stejné jako předtím. To by se mi ulevilo. Bylo by to tak pro mě mnohem lepší.
Rozhodně jsem si zastrčila vlasy za ucho a rozeběhla jsem se směrem k Nebelvírské věži, úmyslně se vyhýbajíc místům, kde bych mohla opět narazit na Pottera a jeho bandu. Rychle jsem proběhla Společenskou místností, popadla pergamen a utíkala zase zpátky.


Vřítila jsem se do naší "Lektvarové místnosti", jak jsem ji sama nazvala a překvapeně jsem se podívala na Severuse a Lily, stojící klidně u kotlíku. Žádná krev na stěnách? Žádná roztřískaná okna? Copak se svět už totálně zbláznil?
"Už jsem tady," vyhrkla jsem trochu udýchaně a pokusila jsem se o úsměv. Oba se na mne otočili a já na ně zamávala pergamenem.
"Co že ti to tak trvalo?" zeptala se Lily pobaveně, ale já soustředila svůj pohled na bratra, který sotva znatelně kývl hlavou. V duchu jsem zůstala překvapeně zírat, ale na venek jsem nemohla nechat nic znát.
"Ále," protočila jsem oči, "zase mě zdržela ta Potterova banda," zavrtěla jsem hlavou a přistoupila k nim.
"Neudělali ti nic?" zamračil se Severus znepokojeně a já se tentokrát musela opravdu hodně držet, abych nezůstala stát a zírat s otevřenou pusou. On ti lže, on ti lže…
Až na to, že jsem si vždycky přála, aby to bylo právě takhle. Ale musela jsem mít neustále na paměti, že je to jenom přetvářka.
"Ne," ušklíbla jsem se. "Myslím, že po tom, co jsem mu zlomila nos, se už o nic pokoušet nebude," pokračovala jsem škodolibě a v jeho očích se mihlo pobavení.
"Zlomila nos?" opakovala po mně Lily nevěřícně.
"Málem mě uškrtil," pokrčila jsem rameny. "Nemohla jsem si to nechat líbit," usmála jsem se a přistoupila ke kotlíku.
"Tak co? Začali jste beze mě?" zeptala jsem se jen tak pro kontrolu a zadívala se na věci na stole.
"Jen jsme připravili pár přísad," odpověděla Lily a začala mi popisovat všechno, co jsem viděla na stole. Severus stál klidně vedle mě a já si znovu musela připomenout, že musím zůstat v klidu. Že se nesmím prozradit.


***


"Hádej, co," podívala se na mě Lily usměvavě, když jsme šly z večeře.
"Co?" zeptala jsem se už podruhé za dva dny, i když jsem se bála, že řekne právě to, co jsem nechtěla, aby řekla.
"Severus mě pozval na ples," vyhrkla tiše a já jsem se překvapeně zastavila.
"Vážně?" obočí mi vylétlo vzhůru a já si zakryla pusu rukou. Lily jenom kývla a já se nedokázala rozhodnout, jestli je víc šťastná nebo nejistá.
"A co ty na to?" zeptala jsem se zvědavě, i když jsem už dávno znala odpověď. Bezmoc.
"Souhlasila jsem," odpověděla nervózně. "Já vím, že jsem možná neměla, protože jsem se s ním už přestala bavit, ale myslím, že bych mu měla dát ještě jednu šanci, navíc, v posledních dnech to vypadá, že je úplně jiný, než byl dřív, takže se třeba změnil," začala se překotně obhajovat. "Myslíš, že dělám chybu?" podívala se na mne nejistě a mnula si ruce.
"Lily," uchopila jsem ji za ramena a usmála se. "Pokud s ním chceš jít, tak je dobře, že jsi souhlasila," ujistila jsem ji a ona se také váhavě usmála. Beznaděj.
"Tak jo," špitla a krátce mne objala. "Jsi hrozně fajn, víš to?" usmála se na mne a pak jsme se obě vydaly do Nebelvírské věže.
Zoufalství.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama