7. kapitola - Tápání ve stínech

23. listopadu 2011 v 21:10 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Ztracená. Tak jsem si tehdy připadala. Kolem mě se míhaly barevné postavy, všechny tak odlišné, tak plné života, tak... kompletní. A já? Já mezi nimi pouze zmateně hledala své místo, utíkala jsem a nevěděla kam nebo před čím, kráčela jsem s páskou přes oči a marně se ptala, co mě čeká. Protože jsem věděla, že to nemůže být nic dobrého.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Zastrčila jsem si vlasy za ucho a navlékla si teplý kabát - teploty venku už začínaly pomalu klesat. Byla sobota ráno a museli jsme zrušit naše soukromé lektvarové lekce, protože jsem byla s Ann domluvená na výletu do Prasinek, abychom mohli jít koupit nějaké šaty na ples (tedy šaty - spíš masku, ale to nakonec vyšlo nastejno). K mé úlevě se k nám Lily nepřidala, protože chytla listopadovou chřipku, takže ležela na ošetřovně a lila do sebe jeden lektvar za druhým. Vím, že by mi jí mělo být líto, ale nějak jsem se k tomu nemohla donutit. Byla to taková ta podivná lhostejnost, se kterou nemůžete nic dělat, prostě jen počkat, až to přejde.
Ještě jednou jsem zkontrolovala svůj odraz v zrcadle - nebylo na mně nic mimořádného, ale to byl tak trochu trvalý stav a vyběhla jsem z naší ložnice směrem ke Vstupní síni, kde jsme měly s Annie sraz.


"Ahoj," pozdravila jsem ji a usmála jsem se. "Doufám, že nečekáš dlouho?" proměnila jsem to v otázku a ona mi úsměv oplatila, přestože stále vypadala trochu přešle.
"Vůbec ne," potřásla hlavou. "Vyrazíme?" pokynula rukou směrem ke dveřím a společně jsme vyšly ven do mrazivého vzduchu.
"Ty, Annie," začala jsem okamžitě rozhovor a ona se na mne s vážným výrazem ve tváři otočila - z mého tónu hlasu jí asi bylo jasné, že nepůjde o nic pěkného.
"Hm?" pobídla mne tiše a odvrátila se od mé tváře, zadívala se někam za hory, obklopující Bradavický hrad.
"Co je s tebou, Annie? Proč jsi pořád tak smutná?" ptala jsem se zpytavě, ale přestože jsem se snažila, neviděla jsem jí do tváře, protože ji měla ode mne úplně odvrácenou.
"To nic není," odpověděla tiše, ale mně bylo jasné, že lže.
"Proč mi to nechceš říct? Myslela jsem, že si říkáme úplně všechno. Já ti taky řekla o Severusovi a Lily," obvinila jsem ji trochu vyčítavým tónem a ona se na mne konečně otočila.
"Nic nechápeš, Salliniann," zavrtěla hlavou Annie, "já ti to prostě nemůžu říct. Nebo ty myslíš, že nikdo nemá vážnější problémy, než ty? Že to nejhorší, co se může člověku stát, je, když si jeho bratr usmyslí nemožnou věc a nutí ho, aby mu pomohl? Je to tak složité," sklopila hlavu a odevzdaně vydechla a já na ni jenom překvapeně zírala. "Věř mi, kdybych mohla," podívala se na mne znovu a v její tváři bylo vepsané čiré zoufalství. "Ale tohle je něco, co musím vyřešit sama," v očích se jí mihl tvrdý záblesk a vzápětí ode mne znovu odvrátila obličej. "Pojď změnit téma," usmála se vzápětí, ale přesto bylo vidět, jak se do toho úsměvu nutí. "Za co půjdeš na ten ples?" nadhodila lehce a já jsem se na ni ještě chvíli nespokojeně mračila, než jsem uvolila pustit se do tak nenuceného rozhovoru.
"Ještě nevím," pokrčila jsem rameny. "Doufám, že v tom obchodě najdu něco, co mi prostě padne do oka," usmála jsem se a pak jsem se na ni znovu obrátila. "Co ty?"
"Taky nevím," potřásla hlavou a pak se zatvářila otráveně. "Je jasné, že nemůžu jít jen tak za něco, protože naše rodina má určité zásady," to poslední slovo zvláštně zdůraznila, "ale také doufám, že prostě něco objevím," uvolnila na okamžik rysy a zastrčila ruce do kapes kabátu. "Slyšela jsem, že se na tom plese má objevit pár známých lidí," pokračovala v nenuceném rozhovoru a blonďaté vlasy jí jemně povlávaly v chladném vánku. "Prý má dokonce přijít i někdo z Ministerstva."
"To by mě zajímalo, co na nás chtějí vykoukat," nakrčila jsem obočí a pak jsem se zašklebila, "stejně by museli přijít v maskách. Hele," najednou mne něco napadlo, "myslíš, že i profesoři budou mít masky?" zeptala jsem se zvědavě a ona se na mne konečně otočila.
"Určitě musí mít, ale vážně si je v tom nedokážu představit," zakřenila se. "McGonagallová v kostýmu! Nebo Křiklan!" vykřikla a já se proti své vůli musela rozesmát.
"Brumbál by mohl jít za Merlina," typovala jsem zamyšleně, "i když jak ho znám, tak si určitě vymyslí nějakou šílenost," zakřenila jsem se a protočila oči. "Je to blázen," potřásla jsem hlavou.
"Nebo génius," podotkla s úsměvem Ann.
"Není to to samé?" nakrčila jsem obočí a ona se rozesmála, což mne potěšilo.


Nelíbil se mi tenhle rozhovor. Protože jsem si kvůli němu připadala, jako bych Anniu ztrácela. Protože to byly jenom plytké řeči o ničem, které nikam nevedly a nic neřešily. A protože mi Annie nechtěla říct, co jí trápí. Já vím, že bych měla respektovat její soukromí a podobné věci, ale copak to šlo? Byly jsme nejlepší kamarádky, ty přece už z principu řeší ty vážné věci. A pokud se Ann začínala zavírat do sebe, znamenalo to už jenom jediné - začíná ztrácet důvěru ve mne.
Ale na druhou stranu, jsem si musela sebekriticky přiznat, že se jí ani moc nedivím. Protože kdy naposled jsem s ní jenom takhle mluvila? Musela bych se podívat hodně zpátky. Dva týdny zpátky, přinejmenším. Se všemi těmi starostmi kolem Lily, Severuse a teď i Remuse jsem na ni vůbec neměla čas. A přitom z toho, co mi ona sama naznačila, bylo jasné, že její problémy jsou mnohem závažnější než ty moje. Ale jak jsem jí mohla nějak pomoct, když mi nic neřekla?
Problém byl v tom, že nějaká neodbytná část mé mysli neustále opakovala, že bych to možná měla vědět. Že by mi to mělo dojít. Ale ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, stále jsem nemohla na nic přijít. Ale ten vtíravý pocit byl strašný.
Něco se dělo a já nevěděla co. A nejhorší na tom bylo, že bych to možná měla vědět. Že to možná bylo úplně jasné. Ale já jsem vyřadila Annie ze svého života už natolik, že mi to prostě nedochází. Že mám tak plnou hlavu svými vlastními problémy, že už nedokážu myslet na nic jiného.
Zarazila jsem se ve svých myšlenkách a uvažovala o tom, co jsem si právě pomyslela. Vážně už jsem taková? Tak sebestředná, sobecká a necitelná? Vážně už se nezajímám o nikoho jiného než o sebe? Jsem už taková, jako ten pitomý James Potter?
Nejspíš už ano. A to všechno kvůli Severusovi a tomu, co pro něj musím dělat. To všechno kvůli tomu, k čemu mne nutí.
Zvláštní, jak dokážu vždy najít viníka za své chyby. Možná je tohle taky ta zmijozelská vlastnost, kterých mám až příliš na to, aby to nebylo podezřelé.


Společně jsme došly až před obchod Fanny Frankové, které každý z Prasinek a Bradavic neřekl jinak než "teta Fanny" a ona nikomu neřekla jinak než "holátko moje". Každý jí to omlouval, protože už jí bylo určitě víc jak sto osmdesát let, a tudíž na to měla jakési nepsané právo. Popravdě, ona ten obchod pouze vlastnila a vedly ho její dvě dcery, protože jí už se tak klepaly prsty, že už by v ruce neudržela ani kouzelnou šicí nit, natož aby šila plesové šaty.
Na dveřích obchodu byla vylepená pestrobarevná cedule s nápisem: Karnevalové kostýmy v prodeji! Otočily jsme se s Ann na sebe a usmály jsme se - teta Fanny vždy věděla, co se zrovna děje.
Nechala jsem Annie jít jako první a v obchodě se rozcinkal zvoneček, když otevřela dveře. Zavanula na nás teplá vůně a my jsme nedočkavě vstoupily dovnitř, abychom utekly tomu mrazu venku.
"Zdravím vás, holátka moje," usmála se na nás Fanny bezzubými ústy a my jsme jí dvojhlasně odpověděly:
"Dobrý den, této Fanny."
"Přišly jste vybrat kostým?" pokynula stařena rukou ke stojanům plných třpytivých šatů a my jsme jenom s úsměvem přikývly a vydaly se tím směrem.


Chvíli jsem jenom bloudila mezi kostýmy (všechny měly univerzální velikost, která se každému, kdo si šaty oblékl, přizpůsobila), ale stále jsem nemohla najít nic, co by mne zaujalo. Byly tam mořské panny (nevím, k čemu by mi byl na plese ocas), lesní nymfy, kentauři (to jsem se pouze zděsila a pokračovala dál), víly a elfové, krásné princeznovské šaty s krajkami a korzety (to jsem ihned zavrhla, nebudu se přece soukat do korzetu) a mnoho dalšího. Byla jsem čím dál bezradnější, neměla jsem vůbec žádnou představu o tom, co bych si měla vybrat. Annie procházela stojany z druhé strany a vypadala zamyšleně, když přejížděla prsty po hedvábných látkách a třpytivých knoflících.
"Sally," zavolala na mne najednou a já se otočila. V rukou svírala bělostný kostým, který se jemně třpytil.
"Co to je?" zeptala jsem se zvědavě a přistoupila jsem pár kroků blíž k ní.
"To je kostým Ledové královny," odpověděla místo toho Fanny Franková a znovu se na nás zazubila. "Je to výborná volba, tento kostým vždy zazáří celou místností," pokývala uznale hlavou a pak se šla věnovat jiným návštěvníkům, které právě ohlásil zvoneček u dveří. Prohlédla jsem si pořádně šaty a dotkla jsem se jemného pláště. Kostým byl opravdu nádherný a byla jsem si jistá, že na Annie zazáří ještě víc, protože ona byla ten typ, který se pro to úplně hodil.
"Nádhera, bude ti slušet," usmála jsem se na ni a ona jenom lhostejně pokrčila rameny.
"Ještě nevím, jestli si ho vezmu," odvětila a přeložila si šaty přes ruku, aby si je mohla později vyzkoušet v jedné z kabinek. Znovu jsem se na ni usmála a otočila jsem se opět ke stojanům, abych si i já mohla vybrat něco, v čem bych byla spokojená. Annie se zatím odebrala k výloze s obyčejnými plesovými šaty, což jsem nechápala, ale nechtěla jsem to řešit.
Ještě chvíli jsem bezcílně bloumala mezi maskami, když na mne najednou vykoukl kousek červené lesklé látky. Zvědavě jsem ho vytáhla a ukázalo se, že je to také kostým, přesněji řečeno upíří kostým.
Zamyšleně jsem si prohlížela vysoký límec a krátkou černou sukni, sama jsem přesně nechápala, proč uvažuji právě o takhle vyzývavém kostýmu, ale pak jsem se rozhodla a vydala se s kostýmem směrem ke kabinkám. Annie mi nevěnovala pozornost, což bylo dobře, chtěla jsem ji překvapit.
Navlékla jsem na sebe těsný top i síťované punčochy a zahleděla jsem se na sebe do zrcadla. Popravdě… nevypadalo to zas tak špatně. Kdybych se trochu namalovala, možná by mi to mohlo i slušet. Každopádně bych už asi nevypadala jako nějaká šedá myš. A bylo to to, co jsem chtěla?
Naprosto.
Potěšeně jsem se usmála a vylezla z kabinky.
"Annie?" zavolala jsem na celý obchod a blondýnka nebyla jediná, kdo se na mne otočil, podrážděně jsem si všimla, že v době, kdy jsem byla v kabince, se společnost v prodejně zvětšila - přišli i nějací nezvaní hosté. James Potter i jeho tři kamarádi na mne překvapeně zírali, ale já jsem jim teď nechtěla věnovat pozornost.
"Páni, Sally," vydechla Ann, když ke mně došla. "Máš v plánu být hvězdou večera?" zeptala se pobaveně a já se na ni lehce zamračila.
"Nepřeháněj," odvětila jsem škádlivě. "Co, nemyslíš, že je to trochu moc?" zeptala jsem se s obavami a ona se jenom usmála.
"Trochu moc? Je to perfektní!" také jsem se rozzářila a podívala se zpět do zrcadla v kabince. "Ale myslíš, že se to k tobě hodí?" dodala trochu pochybovačně a já jenom uhladila lesklou látku.
"K té temné části mého já určitě," odvětila jsem přezíravě. "A vzhledem k tomu, že ta v poslední době hodně často převládá nad tou světlou si myslím, že je to skvělé," usmála jsem se spokojeně a pak jsem se podívala na cenovku, která visela ze sukně. "A navíc jsou ve slevě, takže není co dodat. Co máš ty?" podívala jsem se zvědavě na několik šatů, které jí visely na ruce.
"Našla jsem pár dalších," podívala se stejným směrem jako já. "Některé z nich jsou jenom plesové, ale všimla jsem si, že teta Fanny prodává i škrabošky, tak jsem je vzala taky. Vyzkouším je a uvidím," pokrčila rameny a schovala se do kabinky, která byla hned vedle té mojí. Já zatím zase zatáhla kouzelný závěs, který nemohl nikdo shrnout, pokud se uvnitř kabinky někdo převlékal, a oblékla jsem si zpět své normální oblečení. Pak jsem vylezla z kabinky a sedla jsem si na židli, která stála přímo naproti kabinkám.
Annie za chvíli váhavě vyšla ven s kostýmem Ledové královny. Zatajila jsem dech a uchváceně jsem si ji prohlížela - vypadala nádherně. Stříbřitá látka na ní splývala a perfektní střih jenom zvýrazňoval její velmi štíhlý pas - prostě úchvatné.
"Tak co?" zeptala se nervózně a ohlédla se do zrcadla za sebou, aby viděla, jak šaty vypadají zezadu.
"Nádhera," vydechla jsem a usmála jsem se na ni. "Vypadáš vážně perfektně."
Jenom si skousla rty a zatvářila se váhavě.
"Nelíbí se ti?" zeptala jsem se překvapeně a ona jenom potřásla hlavou.
"Ne, že by se mi nelíbily, jsou vážně překrásné. Jenom… nechci jít za Ledovou královnu, chápeš? Už takhle mi každý připomíná mou rodinu," zarazila se a znovu si skousla ret, konejšivě jsem k ní přistoupila, položila jí ruku na rameno a chápavě se usmála.

"Nemusíš si ty šaty koupit, jestli nechceš. Je to tvoje rozhodnutí, nikdo tě přece nemůže do ničeho nutit," řekla jsem a vzápětí jsem si uvědomila ten paradox, že jí tohle tvrdím zrovna já, osoba, která se nechává tak zneužívat svým bratrem.
Ale o něm jsem dnes nechtěla přemýšlet.
Smutně se na mne dívala a já opět spatřila ten její výraz, který nosila už několik týdnů, to potlačované zoufalství, které se jí lesklo v očích.
"Ach, Sally, ani nevíš, jak je to těžké," vydechla tiše a pak se opět schovala za závěs kabinky, nejspíš se chtěla vyhnout mým otázkám, které mi momentálně opět vířily v mysli. Proti své vůli jsem se musela usmát. Znala mne až příliš dobře.
Znovu jsem se posadila na židli a zamyšleně jsem se podívala někam do podlahy, ale ať jsem namáhala svou mysl, jak jsem chtěla, prostě jsem nemohla přijít na to, co mohlo Annie tak trápit, ačkoli jsem věděla, že by mi to mělo být jasné. Bylo to… frustrující.
Ještě několikrát se mi ukázala v různých šatech, než jsme společně vybrali ty nejlepší. Na můj vkus byly hodně zvláštní, ale svým způsobem také moc pěkné, a také byla pravda, že na Annie vypadaly úžasně (ale na ní vypadalo úžasně všechno, takže to nebyla žádná moc velká změna). Byly zlato-bílé s takovými podivnými mašlemi, a vypadaly trochu starodávně, ale Annie z nich byla upřímně nadšená, tak jsem jí je jenom s úsměvem schválila a byla jsem ráda, že ji alespoň na chvíli opustil ten chmurný výraz.
Ann si později ještě koupila tu zmiňovanou škrabošku, protože ty šaty, které si vybrala, byly pouze plesové a pak jsme si společně vybraly i boty, které teta Fanny také prodávala. Pak jsme - naprosto spokojené se svými nákupy - zamířily směr U Tří košťat, abychom si vychutnaly Máslový ležák a zhodnotily naše nákupy.


"Tak co? Co Remus? Přeskakují jiskry?" zeptala se škádlivě a já jsem se na ni zamračila přes okraj sklenice.
"Remus je debil," zavrčela jsem naštvaně a odloupla jsem kus dřeva ze stolu. Annie se zatvářila překvapeně a udiveně se zeptala:
"Co provedl?"
Ještě víc jsem se zamračila a nechala jsem vlasy, aby mi spadly do obličeje.
"Potter si usmyslel, že to nejlepší, co ho mohlo napadnout, je uškrtit mne a Remusovi to zjevně bylo natolik jedno, že jenom stál a koukal se na nás. Kdyby tam nebyl Severus, asi by to se mnou skončilo špatně," kývla jsem hlavou a kysele jsem se ušklíbla. "Možná mám přehnané nároky, ale jsem na něj za to naštvaná. Jsem cvok?" naklonila jsem hlavu na stranu a zatvářila jsem se trochu ztraceně.
"Rozhodně ne," naklonila se ke mně přes stůl. "Jestli se chová jako debil, zaslouží si, abys na něj byla naštvaná. Nesmíš svou hrdost zahazovat jen tak kvůli každému," potřásla hlavou a já se zamračila a v očích se mi mihl smutný záblesk.
"Myslíš, že zahazuji svou hrdost?" zeptala jsem se a cítila jsem se, jako by do mne něčím bodla.
"Takhle jsem to vůbec nemyslela!" vydechla překvapeně, ale neuklidnila mne tím. "Svou hrdost si stále udržíš, pokud budeš věřit sama v sebe. Není tě nehodné nic, co sama za sebe nehodné neprohlásíš. Vždy máš svou hrdost, pokud věříš, že ji máš," usmála se na mne a já jí úsměv váhavě oplatila.
Problém byl v tom, že jsem sama v sebe nevěřila. Protože vždycky jsem jenom obdivovala lidi, kteří byli kolem mě. Obdivovala jsem Annie za to, že dokáže tak pochopit a poradit ostatním. Obdivovala jsem Remuse, že umí za každé situace zvednout náladu a nikdy se na tebe nevykašle (tedy… takhle to bylo předtím, kdybych měla vzít v úvahu události posledních dnů, tohle mé všeobecné mínění o něm by se asi poněkud změnilo). Obdivovala jsem Severuse za to, že vždy získá to, co chce a hlavně za to, že ví, co chce.

Vždy jsem se mezi nimi cítila tak trochu ztracená. Neměla jsem vůbec žádnou představu o své budoucnosti (a přitom už jsem byla v posledním ročníku a otázka budoucího povolání se řešila v pátém), nevěděla jsem, za čím jdu a po čem toužím. Neměla jsem žádné velké plány ani sny, nikdy jsem vlastně moc neřešila to, co přijde, dokud to samo nepřišlo.
A nyní? Nyní se zmítám ve vlastní ztracenosti, odmítám se dívat do budoucnosti, protože jsem podvědomě tušila tu bolest a ten zmar, tápala jsem v následcích vlastních chyb a nevěděla jsem, co dělat. Nevěděla jsem, jak řešit budoucnost a nevěděla jsem ani, jak vyřešit přítomnost.
Potlačila jsem nutkání složit hlavu do dlaní a pokárala jsem se za svou sebelítost. Podle všechno Annie je na tom ještě mnohem hůř než já a ani její problémy jsem nebyla schopná vyřešit, protože jsem ani nebyla schopná přijít na to, co ji trápí.
Takže nebyla jsem nakonec to, co o mne James Potter celou tu dobu tvrdil? Nebyla jsem jenom Severusova "malá neschopná sestřička"? Nevěděla jsem si rady s Lily, Remusem, Annie a Severusem a nevěděla jsem si rady ani sama se sebou.
Nikdy jsem si nepřipadala ztracenější než v tuto chvíli. Mezi šedavými výpary hospody. Mezi svými vlastními soukromými stíny, kterých jsem se za žádnou cenu nemohla zbavit.


Připadala jsem si pronásledovaná na každém kroku. Nemohla jsem se svých stínů zbavit, pořád mi připomínaly to, o čem jsem nechtěla přemýšlet. Pořád mne přesvědčovaly o tom, jak jsem nemožná.


A pořád jsem se nezbavila té sebelítosti. Merline.
Bylo to tak těžké. Tehdy. Ne že by to teď nebylo. Asi nějaký… trvalý stav.


***


"Můj pane," poklonila se osoba zahalená v hábitu před mužem sedícím na kamenném trůně.
"Tak kolik, Luciusi?" zasyčel ten muž a posměšně se na svého služebníka podíval.
"Celkem devět, pane," zachvěl se odpovídajícímu mírně hlas a poklonil se ještě hlouběji. "Po Novém roce je odvedu z Bradavic, od Brumbála."
"Dobře," zasyčel znovu jeho pán a vypadal tak nějak zvráceně spokojeně. "Moc dobře." Pohladil po hlavě svého hada, kterého měl obmotaného kolem krku a v očích se mu mihl rudý záblesk.
Věci nemohly pokračovat lépe.



........................................................................................


Čistě pro představu:


Sallyin kostým: http://www.costumesinc.com/p15326/Glitzy-Vampira-Costume-Tween-and-Teen-Vampire-Costume.html


Anniiny šaty: http://www.nexteve.com/shop/bridesmaid-wedding/golden-white-vintage-fancy-F05_5074.html
Anniina maska: http://ufimart.com.au/costumes/index.php?main_page=popup_image&pID=2713
Anniiny boty: http://www.eveningshoes.com/kristygld.htm
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama