Prolog

30. listopadu 2011 v 19:59 | Baobábina |  Set fire to the rain
I let it fall... my heart... and as it fell, you rose to claim it...

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Věděla jsem, že je to on. Věděla jsem to, i když jsem k němu byla otočená zády a slyšela pouze jeho kroky, nejprve tlumené kobercem, potom skřípějící na dřevěných parketách. Neotočila jsem se. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct, ani jestli to chce vůbec slyšet. Nechtěla jsem ho vidět.
"Nebudu se omlouvat," ozvalo se za mnou. "Nemám za co. Tohle všechno je tvoje vina."
Zhluboka jsem nasála vzduch do plic, mrkla. Na mé tváři se neukazovalo nic, možná proto že i má mysl byla prázdná a němá. Mlčela jsem několik dlouhých minut.
"Tím je to tedy vyřešeno," řekla jsem nakonec. Sama jsem nevěděla, o čem mluvím, ale cítila jsem, že musím znít důležitě, nezúčastněně, jako by se mě nic z toho netýkalo. Protože on nesměl vědět… nesměl ani tušit.
"Předtím… na chvíli jsem myslel," začal, jeho hlas zněl ochraptěle, ale možná to bylo jenom ozvěnou místnosti.
"Mýlil ses," přerušila jsem jej dříve, než mohl větu dokončit. Nechtěla jsem to slyšet.
"Tušil jsem to." Ticho se znovu rozlehlo místností, slyšela jsem pouze jeho pomalý dech, odrážející se od stěn. Čekala jsem, jestli ještě něco řekne, i když jsem tušila, že už bych nemohla odpovědět, protože ten obrovský knedlík v mém krku by mi stejně nedovolil promluvit, aniž by se mi zlomil hlas, a po tom jsem netoužila. Jediné, co jsem zaslechla, byly ale opět už jenom spěšné kroky, pomalu se ztrácející v dáli.
Brada se mi roztřásla a oči zalily slzami; rozhořčeně jsem je setřela a zvedla se na své vratké nohy, abych mohla udělat pár kroků po místnosti.

"Bude to v pořádku," řekla jsem nahlas. "Je směšné kvůli tomu vyvádět. Neměli jsme nic společného. Bylo by hloupé od něj něco očekávat. Jsem v pořádku. Nic se nestalo. Jsem v pořádku."
Už od malička jsem si tyhle věci říkala nahlas, protože mi bylo trapně, když mi to musel vštěpovat někdo jiný. Možná jsem věřila tomu, že když se něco vysloví, stane se to skutečností.
"Nic se nezměnilo."

Plakala jsem.


A/N: Obvykle nejsem příznivcem tohoto druhu prologů - pohledy do budoucnosti. Nevím proč, nemám to moc ráda, asi mi to přijde trochu... vychloubačné. Přesto však... tato část povídky byla tou první, kterou jsem stvořila. Vlastně to ani neměla být povídka, prostě se v mé hlavě ta slova nakupila a já neměla stání, dokud jsem je nesepsala. Až potom jsem tu část četla pořád dokola a domyslela jsem děj, hlavní postavy, zápletku, dobu, začátek a konec... a díky této části se vlastně vracím do toho povídkového vlaku, ze kterého jsem před takovou dobou vystoupila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama