1. kapitola

3. prosince 2011 v 22:02 | Baobábina |  Set fire to the rain
It was dark, and I was over... until you kissed my lips and you saved me...

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Pamatuji si přesně ten den, kdy mě taťka varoval před Malfoyovými. Stáli jsme tenkrát na nádraží King's Cross, a já stěží mohla myslet na něco jiného než na to, že konečně pojedu do Bradavic. Samozřejmě jsem se tehdy i trochu bála, přece jen, znamenalo to celý rok bez rodičů, ale byla jsem i rozjařená z toho, že se o sebe konečně budu moci postarat sama. Technicky, vždycky jsem trochu vyrůstala jako dříví v lese, takže jsem už dávno nepotřebovala pečlivou rodičovskou péči, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem měla přijmout téměř plnou odpovědnost. A i když byla aspoň polovina Bradavic se mnou nějak příbuzná (nebo to alespoň byly děti přátel mých rodičů), nějak jsem tušila, že se o mne moc starat nebudou. No, od Jamese Pottera jsem to čekat rozhodně nemohla.
Taťkova slova ke mně tenkrát pronikla jen zpola, když byla moje hlava tolik zahlcena myšlenkami. Přesto (a to se mi zdá velmi zvláštní) si je pamatuji dodnes, jako by mi od té doby neustále zněla v hlavě. Neměla by ses s ním příliš kamarádit, Rosie.
Samozřejmě, že jsem ho neposlechla. Ano, sice jsem byla dcera Hermiony Weasleyové a očekávalo se ode mě, že budu stejně poslušná a pilná jako ona, ale… které dítě na světě vůbec poslouchá svoje rodiče? Oba, já i Scorpy jsme nakonec skončili v Havraspáru, a pak už bylo jenom otázkou času, než se z nás stali přátelé na život a na smrt. Ne že by z toho byla moje rodina nějak nadšená (i když mamka to přijala docela v klidu; ona byla vždycky ta nejrozumnější), ale když k nám pak Scorp přijel párkrát na návštěvu a jednou dokonce na prázdniny, nějak neochotně připustili, že je to fajn kluk (slovy mého otce; já bych jej výrazem 'fajn kluk' rozhodně nepopsala). Sice mi občas nezbývalo nic jiného než jej přetáhnout po hlavě nějakou knihou (nejlépe Dějinami čar a kouzel - 2. až 21. století, protože větší bichle snad už ani neexistovala), ale většinou se s ním dalo vyjít.
Ale když nad tím teď přemýšlím, možná to nebyl Scorpius Malfoy, před kterým mě měl otec varovat.

Stála jsem zády přimáčknutá na dveře a nebýt toho, že mě tak pevně držel, nejspíš by se mi podlomila kolena. Líbal mě, jako by ze mne chtěl vysát duši, a téměř by se mu to povedlo, nebýt toho, že jsem mu oplácela stejnou mincí. Celé mé tělo hořelo zničující touhou, tady v temné místnosti s pouhými několika namodralými paprsky putujícími po podlaze, přitisknutá celou plochou těla na to jeho. Cítila jsem, jak se horko prosakující z jeho těla vpíjelo do mé kůže, mé srdce bušilo jako o závod, téměř jsem nepřemýšlela, věděla jsem jenom, že tohle je dobré, tohle chci, pro tohle bych zabíjela.
Svíral mou hlavu v dlaních, téměř mne drtil, jak se snažil dostat ke mně co nejblíže, tlumeně jsem zasténala a zatnula mu prsty do zad. Stáhl mi z ramenou teplý župan, a já si tam najednou v mé noční košili připadala jako nahá, poprvé za celou dobu jsem znejistěla. A najednou jako by do mne uhodil blesk, jako bych si poprvé vlastně uvědomila, koho to celou dobu líbám.
Zděšeně jsem se od něj odtrhla a vzepřela se dlaněmi o jeho hrudník. Nohy jsem měla stále jako z gumy, a bála jsem se, že bych se mohla sesunout k jeho kolenům, ale to se nemohlo stát. Zírala jsem na něj, jako bych jej viděla poprvé, stále splašeně oddechoval, snažil se posbírat svoje smysly.
"Jdu spát," vyhrkla jsem ve snaze uniknout, ale stále mne držel celým svým tělem. Překvapeně zamrkal, mlha vášně z jeho očí zmizela už nadobro.
"Cože?" Nikdy jsem ho neviděla nechápavého. Vypadal směšně, což mi pomohlo se trochu sebrat. Omotala jsem okolo sebe župan, a chladně jsem se na něj zadívala.
"Tohle už se nebude opakovat," prohlásila jsem pevně, i když jsem tušila, že jestli mě tady bude držet ještě chvíli, přestanu se ovládat a rozbrečím se. "Jdu do postele."
Stále ještě překvapen se ode mě odtáhl a spustil paže k bokům, na jeho tváři se však opět začínala zračit pouze lhostejná nezúčastněnost, jako vždycky.
"Pokud si to tak přeješ," prohodil lakonicky a ustoupil ode mne. Kývla jsem a otevřela dveře, o něž jsem se ještě před chvílí opírala. Sevřela jsem kliku pevně v prstech, abych se mohla alespoň o něco opřít. Naposledy jsem napůl přetočila hlavu, úkosem se zadívala na jeho tvář.
"Tvoje žena spí nahoře, Draco," řekla jsem pevně. "Kdyby tomu bylo jinak…" nadechla jsem se, ale cítila jsem, že už nemám čas, hrozilo totiž, že se mi s dalším slovem zlomí hlas. Pustila jsem se kliky a rozeběhla se po schodech nahoru, cítila jsem se… divně.

Prázdniny se Scorpiusem. Měla jsem poslechnout taťku, když říkal, že je to špatný nápad. Ale netušila jsem, že by se to mohlo takhle zvrtnout; byla jsem přece na návštěvě u Scorpyho rodičů už mockrát, a nikdy se nic nestalo. No, možná to bude tím, že mi tenkrát bylo třináct, a stále jsem je oslovovala 'Pane a paní Malfoyovi'. Ale co na tom záleží?!
Přetočila jsem se v posteli a zazírala do stropu. Líbala jsem Draca Malfoye. Už jenom z toho pomyšlení mi bylo na omdlení, přesto se mi ta vzpomínka stále promítala na sítnici. Jeho horké rty, nerozpoznatelná vůně, silné ruce…
Zakryla jsem si oči dlaní a z hrdla se mi vydralo tiché zaúpění. Tohle bylo špatné. Moc špatné. Nechtěla jsem si raději ani představovat, co by na to řekli rodiče… nebo Scorpius. Nejspíš bych se stala černou ovcí rodiny. Ne, nikdy se to nesměli dozvědět. Nakonec, byl to jenom omyl, chvilkový zkrat.
Ale když jsem začínala vzpomínat na poslední tři dny tady… znovu jsem zaúpěla.

"Neboj, bude to v pohodě," říkal zrovna Scorp, i když jsem ho poslouchala jenom napůl, "už jsi přece u nás byla, nebo ne?"
"Ale teď tady mám bydlet," zaprotestovala jsem se stopou paniky v hlase a nervózně jsem si přejela dlaní po rukávu černé kožené bundy, kterou jsem 'zdědila' po strejdovi Charliem (když já tak milovala jeho oblečení). Měla jsem si vzít raději hábit. "Měla jsem poslechnout rodiče."
"Rose Weasleyová nikdy neposlouchá svoje rodiče," utrousil ironicky.
"Jo, a proto jde Rose Weasleyová bydlet do domu hrůzy," zavrčela jsem, a opatrně po něm koukla, jestli si to nevzal moc osobně, k mé úlevě se však zasmál.
Kráčeli jsme po dlážděné cestě lemované pečlivě zastřiženými keříky… nějakých kytek, za nimiž se rozléhaly už jenom pruhy toho nejupravenějšího trávníku na světě.
"Zbláznila bych se bydlet tady," prohlásila jsem upřímně, Scorpius jenom pokrčil rameny.
"Za časů Luciuse Malfoye tady všude byli pávi… a taky fontány." Přemítala jsem, proč svému dědovi říká celým jménem, ale zjevně to mělo cosi společného s tou ideou "odtrhnutí se od našich Smrtijedských předků".
Došli jsme až k mohutným dvoukřídlým dveřím a Scorpius se na okamžik dotkl klepadla ve tvaru dračí hlavy. Několik vteřin jsme mlčky čekali, než se zevnitř konečně ozvaly nějaké zvuky a dveře se pomalu nehlučně otevřely. Paní Malfoyová zrovna scházela ze širokých kamenných schodů, ruce natažené směrem k nám. Vedle ní si člověk vždycky připadal trochu méněcenně; byla velmi vysoká, mnohem vyšší než já, a také štíhlá. Dlouhé tmavé vlasy jí v lesklých pramenech spadaly na záda a hábit se kolem ní elegantně vlnil. Moje vlasy vypadaly, jako by někdo polil kečupem vrabčí hnízdo, a v odřené kožené bundě jsem asi taky nebyla zrovna reprezentativní. Několik schodů za ní kráčel její manžel, blížil se k nám podstatně pomaleji, a já až odsud mohla vidět jeho otrávený výraz. Nejspíš si Scorpy můj pobyt tady vydupal, protože pan Malfoy nevypadal vůbec nadšeně, když mne spatřil.
"Vítejte," pokývala hlavou paní Malfoyová, která k nám už konečně dorazila. Políbila svého syna na tvář a věnovala mu jeden nefalšovaný srdečný úsměv, než se otočila ke mně. "Rose, ráda tě znovu vidím," natáhla ke mně štíhlou bledou ruku.
"Paní Malfoyová," pokusila jsem se kývnout stejně vznešeně jako předtím ona, ale spíš jsem vypadala směšně.
"Říkej mi Astorie, prosím," mírně se usmála. "Jsi přece přítelkyně mého syna." Nevyzařovala z ní ta přímočará vřelost, kterou se vyznačovala třeba teta Ginny nebo babička Molly, ale jistě by se dalo říct, že je… milá. Docela.
"Astorie," zopakovala jsem její jméno rozpačitě a ona se znovu tak zdrženlivě usmála. To už k nám dorazil i Scorpyho otec a ona mou ruku pustila.
"Scorpiusi," pohlédl na syna, rozhodně ne tak vroucně jako předtím Astorie, nejspíš se na něj stále zlobil za to, že mne sem přivedl. Vzápětí se zadíval mým směrem, jeho oči mne probodly jako velmi ostrá dýka, připadala jsem si trochu jako pod rentgenem. Trochu víc.
"Pane Malfoyi." Možná se ode mě čekalo, že udělám pukrle. Přemítala jsem, jestli mi nabídne, abych mu říkala 'Draco', ale doufala jsem, že se tak nestane. Nevypadalo to, že by to měl v plánu, dokud mu jeho žena nezatnula prsty do paže.
"Jsem Draco," pokusil se o úsměv, ale spíš vypadal, jako by ho bolely zuby.
"Těší mě, Draco," pokusila jsem se také o strojený úsměv.
"Mě též, Rose." Nastala rozpačitá chvilka ticha.
"Nedáte si šálek čaje?" ukončila ji nakonec Astoria a gestem ruky nás pozvala do domu. Věřte mi, každá žena by chtěla mít ruce jako Lady Malfoyová.



"Takže o co jde?" sykla jsem koutkem úst ke Scorpiusovi, zatímco jsme společně scházeli po širokých schodech. Byla jsem trochu naštvaná; přinutil mě, abych se na sebe vzala něco "reprezentativního" a táhnul mě do přízemí bez jediného slůvka vysvětlení.
"Moji rodiče tě chtějí uvítat v našem domě a seznámit se s tebou," odpověděl úsečně.
"Už jsme se přece potkali," podotkla jsem zmateně, ale i s jistou dávkou strachu.
"Tohle je formální setkání. Něco jako uvítací večírek."
"Malfoyové znají slova jako 'večírek'?" zeptala jsem se ironicky, protočil oči, ale neodpověděl. Zastavili jsme se až před dveřmi do salonku. Měla jsem štěstí, že jsem se tu už trochu vyznala, protože jsem si vymohla na Scorpym prohlídku domu, jinak bych byla úplně ztracená.
"Můžu tě o něco požádat?" otočil se ještě ke mně a sevřel moje rameno.
"O co?" zeptala jsem se podezřívavě.
"Slib mi, že nebudeš zpívat," zašeptal téměř zoufale, v očích zběsilý lesk. Ďábelsky jsem se zašklebila.
"Rose," zavrčel.
"Pokusím se," utrousila jsem lakonicky, vypadalo to, že se s tou odpovědí spokojil, protože sáhl po klice od dveří.
"A buď milá."
"Já jsem vždycky -" zaprotestovala jsem hlasitěji, než jsem chtěla, ale rychle jsem zmlkla, když otevřel dveře do salonku. Místnost byla mnohem menší, než jsem očekávala, že bude, přesto však měla rozměry asi dvou mých ložnicí. Stěny se zlatě třpytily odlesky plamenů svíček a ohně v krbu, až mě na okamžik téměř oslepily. U pohovky stáli manželé Malfoyovi, zjevně v důvěrném rozhovoru, ale odtáhli se od sebe, jakmile nás viděli vstoupit.
"Rose," usmála se Astorie a vykročila směrem ke mně, "moc ti to sluší." Říkala žena s nejútlejším pasem na světě, který ještě zvýrazňovaly nádherné temně modré šaty, lesklými temnými prameny vlasů vyčesanými ve vysokém drdolu a dlouhými štíhlými pažemi, které ke mně napřahovala. Připadala jsem si příšerně neupravená.
"Děkuji," úsměv mi na rtech zhořkl.
"Pojď, posaď se," pokynula mi rukou ke zdobené starodávné pohovce, u které stál její manžel a upřeně mě sledoval. Váhavě jsem se k němu rozešla - stále jsem se v Dracově přítomnosti necítila zrovna nejjistěji.
"Scorpiusi, zavři dveře, prosím," ohlédla se ještě Astorie ke Scorpovi, než se rozešla za mnou, její ladný krok naprosto pohřbíval mou nemotornou chůzi.
"Páni, vy jste si mě všimli," zamumlal si Scorp pro sebe, když zády k nám zavíral vysoké dveře. Zacukaly mi koutky, ale zachvěla jsem se, když jsem spatřila pohled, který mu věnoval jeho otec. Nechtěla jsem tu být. Tohle nebylo místo pro Rose Weasleyovou. Když večeřela naše zrzavá famílie, létalo jídlo vzduchem a místnost hučela jako včelí úl. V tomto domě se mlčelo.
Nechtěla jsem tu být.
Astorie se posadila vedle mne na pohovku a téměř neznatelně zatnula prsty do Scorpova nadloktí, když se sesul vedle ní. Draco usedl do křesla naproti nám a spojil si ruce do stříšky.
"Tak, Rose, pověz, jak se mají tvoji rodiče?" otočila se na mne Astorie po dvou vteřinách rozpačitého ticha.
"Ehm…" začala jsem trochu zaskočeně, "mají se velmi dobře, děkuji."
"A kde vlastně pracují?" pokračovala ve vyptávání.
"Můj otec je bystrozor," což samozřejmě věděli, protože Draco s ním byl nejednou donucen spolupracovat, navíc asi neexistoval člověk v kouzelnické Británii, který by nevěděl, kde pracuje Ron Weasley, "a moje matka pracuje na Ministerstvu, na odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci."
"To je ale zajímavé," usmála se, ale už z toho trochu zaznívala faleš. "Jistě se při své práci setkává s mnoha zajímavými lidmi?"
"Ano, nedávno úzce spolupracovala například s velvyslancem thajského krále," pokoušela jsem se mluvit uvolněně, ale prsty sevřené do pěstí mi asi na přesvědčivosti nedodávaly.
"To musí jistě znát mnoho jazyků," podivila se Astorie. Merlinvíproč se mi stále zdálo, že to nemyslí moc upřímně. Že by snad mou matku neměla ráda? Možná u ní přetrvávaly ty předválečné představy o krevní nadřazenosti - to by mé mínění o ní rázem kleslo.
"Bohužel ne, většinou používá překladatelské kouzlo. Naučila se ale velmi dobře francouzsky a německy, a to jí v obyčejné dny stačí."
"Samozřejmě," přitakala. Nastalo dalších několik vteřin ticha, které přerušilo až náhlé zahučení krbu; trhla jsem sebou.
"Astorie?" zavolala polohlasem hlava neznámé ženy, která vykukovala z nazelenalých plamenů.
"Daphne," zvedla se paní Malfoyová a ladným krokem přešla ke krbu. "Toto není zrovna vhodná příležitost, máme zde společnost."
"Ah, omlouvám se," odvětila její sestra, zatímco natahovala krk, aby mne spatřila. "Potřebuji s tebou a se Scorpem něco nutně probrat. Mohli byste se na minutku stavit?"
"Je to opravdu tak neodkladné?" zeptala se Astorie neochotně a kupodivu i vypadala, že se jí nechce opouštět mou společnost. Nechápala jsem, jaké má důvody. "Víš, že by bylo nevychované odejít vprostřed rozhovoru."
"Vážně potřebuju jenom chvilku. Draco to do té chvíle zvládne, že ano?" Celým svým bytím jsem doufala, že odmítne.
"Ale jistě, žádný problém," zvolal Draco blahosklonně směrem ke krbu. "Pár minut snad hosta zabavit dovedu."
"Tak vidíš," zašklebila se Daphne vítězoslavně a Astorie se ke mně omluvně otočila.
"Rose, mrzí mě to," začala, ale já ji zvednutím ruky (které jsem odkoukala od strejdy Percyho) zarazila.
"To je v pořádku, Astorie, chápu to," pokusila jsem se o úsměv.
"Hned budu zpátky," slíbila, načež spolu se Scorpem zmizela ve smaragdových plamenech.
Ticho. Velmi rozpačité, nepatřičné ticho.
"A čím chcete jednou být vy, Rose?" pokračoval nakonec Draco v rozhovoru, který najednou byl o tolik nepříjemnější než předtím. "Havraspár…" zamyslel se a poklepal si ukazováčkem o spodní ret, "odhaduji, že právníkem. Možná léčitelem. Nebo že byste mířila výš, třeba k Ministerstvu?" zašklebil se, bylo v tom cosi tolik bezprostředního, že jsem se musela zasmát.
"Úplně vedle," odpověděla jsem vesele.
"Vskutku?" odvětil překvapeně.
"Ano, totiž…" odkašlala jsem si a cítila jsem červeň, která se mi valila po tvářích, "já… ehm, chtěla bych být zpěvačkou," dořekla jsem s pohledem upřeným na svá kolena.
"Zpěvačkou!" zopakoval po mně s obočím až u stropu, trochu rozezleně jsem k němu vzhlédla. Jo, zpěvačkou, co na tom bylo špatného?
"Samozřejmě," pokračoval rychle, jako by slyšel, na co jsem myslela. "Takže máte školní kapelu, nebo něco takového?"
"Ano, je nás celkem pět."
"A vy jste zpěvačka?"
"Ano," kývla jsem. Jaký byl smysl toho rozhovoru?
"A všichni jste z Havraspáru?" vyptával se dál.
"Ne, ve skutečnosti jsou dva z Nebelvíru, jedna z Mrzimoru a jedna ze Zmijozelu."
"Zmijozel, skutečně?" podivil se, nenapadlo mě co odpovědět, tak jsem jenom kývla. "A máte nějaké jméno?"
"Červený drak," odpověděla jsem popravdě. "Můžu se zeptat, jaký je smysl tohoto rozhovoru?" pokusila jsem se zeptat co nejslušněji, přesto s despektem pozvedl svoje světlé obočí.
"Zdvořilostní konverzace," odpověděl se stopou chladu v hlase. "Osobně se domnívám, že je to lepší než tady mlčky sedět a zírat na sebe." Auvajs. Zatraceně.
"Omlouvám se," řekla jsem tiše s falešným úsměvem na rtech. "Pokračujte," pokynula jsem rukou a přehodila si nohu přes kolena. Už jsem pomalu začínala okoukávat ty aristokratické manýry.
Jestli ho to překvapilo, nedal to na sobě znát. "A už máte dojednané nějaké smlouvy s nahrávacími společnostmi?" pokračoval plynule, jako bych ho nikdy nepřerušila.
"Dosud ne," zavrtěla jsem hlavou. "Měli jsme něco rozjednaného, ale o prázdninách se všichni někam rozletěli, tak jsme to nechali na září. Ale jestli se nám povede napsat dobrej singl, společnost s náma asi natočí klip, a to by mohl být odrazovej můstek," pokrčila jsem rameny. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem si přestala hlídat jazyk, cítila jsem se čím dál uvolněněji. Zvedla jsem k němu oči; usmíval se, takovým tím zvláštním, zamyšleným úsměvem, který si možná ani neuvědomoval, ale díky němuž se mu celá tvář rozsvítila podivnou skrytou jiskrou. Zůstala jsem se na něj dívat, trochu oslněná, trochu překvapená. Zarazil se, vyhladil tvář do neutrálního výrazu, odkašlal si. Sklopila jsem pohled.
Nevhodné. Samozřejmě.
Plameny v krbu zahučely a zevnitř vykráčela Astorie (přísahala bych, že i nyní vypadala, jako by se procházela po přehlídkovém mole), následována o něco méně elegantním Scorpiusem. Natáhla jsem studený vzduch do plic a srovnala jsem nohy vedle sebe. Teď to bylo ještě nevhodnější.
"Tak, o co jsme přišli?" zeptala se Astorie vřelým tónem; pravděpodobně ji rozhovor s její sestrou potěšil. Scorp se tvářil méně nadšeně - musela jsem se ho na to později zeptat.
"Rose mi prozradila, čím se chce stát, až vyroste," odpověděl Draco potměšile. Nakrčila jsem nos - to slovo "vyroste" se mi nelíbilo.
"Opravdu?" Astoriin úsměv se ještě rozšířil. "A copak z ní bude?" Nadechla jsem se, abych odpověděla, ale Draco byl rychlejší.
"Zpěvačka," řekl významně a já úplně viděla jeho úšklebek, i když jsem seděla zády k jeho obličeji.
"No to je ale zajímavé!" zvolala Astorie a nadšeně se usadila na sedačku vedle mě. "Určitě máte v Bradavicích rockovou kapelu, že ano?" začala se vyptávat a mávla rukou nad mým chvilkovým překvapením. "Mně nemusíš nic vysvětlovat, děvče, taky jsem kdysi byla studentka. Moc jsem si přála, aby za našich časů v Bradavicích také nějaká taková kapela byla, jenomže za války a po ní na to nikdo neměl moc náladu," očividně posmutněla, ale pak se znovu usmála. "Budete nahrávat desku, nebo singl?" Erm… cože?? Lady Malfoyová byla fanynka školních rockových kapel?? Vážně??
Ještě několik sekund jsem na ni nevěřícně zírala, než jsem se konečně probrala natolik, abych byla schopná odpovědět. "Nejprve bychom chtěli vydat singl, deska přece jenom zabere víc práce a času, a společnost, která nás má produkovat, nechce riskovat, že by do nás vložila tolik peněz a deska by se pak neprodávala."
"No to je samozřejmost," pokývala Astorie hlavou. "Už máte napsanou píseň?"
"Dosud ne," zastrčila jsem si pramen kudrnatých vlasů za ucho. "Chtěli bychom si ji napsat sami, jenomže asi ještě nepřišla inspirace," usmála jsem se, a ona mi úsměv oplatila, "Navíc teď přes prázdniny nejsme moc v kontaktu, takže začneme fungovat jako kapela asi opět v září."
"To je ale báječný plán, že ano?" usmála se a krátce sevřela mou dlaň ve svých. Stále se mi zdálo, že mluvila příliš strojeně, ale její nadšení bylo určitě nefalšované. "Jsem ráda, že tě konečně znám o trochu víc, Rose. Nechápu, že mi o tobě tohle nikdy Scorpius neřekl," významně pohlédla na svého syna, ale dříve, než se mohl začít hájit, se hlasitě nadechla a otočila se zpátky ke mně.
"Mám úžasný nápad!" rozzářila se. "Co kdybys nám zazpívala, Rose? Už dlouho nám tu chybí opravdová zábava, že ano, Draco?" otočila se na svého manžela a poskytla mi tak dokonalý výhled na Scorpyho, kterému se v tváři mísilo zděšení s příslibem kruté vraždy. Nervózně jsem polkla.
"Dlouho, to je pravda," přitakal Draco tiše.
"Já…" zarazila jsem je rychle a možná až příliš nezdvořile; odkašlala jsem si, když se na mě otočili. "Raději bych nezpívala, pokud by to bylo možné. Bez zbytku kapely se cítím trochu… bezradně," neupřímně jsem se zasmála.
"Ale jistě," řekla Astorie s jasně patrným zklamáním. "Pokud se ti skutečně nechce."
"Děkuji," kývla jsem hlavou, Scorpius za Astoriinými zády málem omdlel úlevou.
Ah, zpívat v Domu Hrůzy. Ne, děkuji.

Povídali jsme si dlouho. Scorpius se po trochu neosobním začátku snažil mi pomáhat, takže nakonec ten večer nebyl tak příšerný, jak jsem se obávala. Ano, stále se mi potily ruce a nervózně jsem se chichotala, ale přežila jsem. A udělala dobrý dojem. Snad. Uf.
Bylo něco po půlnoci, když moje téměř nepřetržité zívání konečně donutilo Astorii, aby náš večírek ukončila a dovolila mi jít se po tom šíleném dni vyspat. Popřála jsem jí dobrou noc, otočila jsem se za celý večer asi potřetí k Dracovi, znovu jsem zůstala stát v půli kroku, zamrzlá ve vteřině.
"Nashle zítra, Rose," kývl hlavou bezvýrazně; ostře jsem se nadechla. Přemýšlela jsem, jestli bych měla něco říct nazpátek, ale nic mě nenapadalo, tak jsem také kývla. Spěšně jsem se otočila a vystoupala za Scorpem do schodů, abych mohla konečně povolit výraz svojí tváře. Ještě jsem rychle mávla na Scorpyho, než jsem konečně zapadla do "svého" pokoje, opřela se zády o dveře, složila hlavu do dlaní a táhle zavyla.
Merline. Co jsem komu udělala?


Seděla jsem v knihovně a probírala se jednou ze silných starověkých knih, kterých tu byly plné regály. Úžasná věc na čistokrevných rodinách a jejich sídlech byla ta, že měli obrovské knihovny, plné těch nejzajímavějších a pochopitelně nejdražších svazků, které jste mohli kdy v životě sehnat. Pravděpodobně je ani všechny nečetly, ale právě tady přicházela řada pro někoho jako je Rose Weasleyová, aby se v místnosti zabarikádoval a alespoň tak rok ji neopouštěl.
Právě jsem se probírala 'Prastarými poklady Přeměňování' - velmi obsáhlá publikace, shrnující všechny podstatné objevy týkající se Přeměňování, od doby kamenné až k Merlinovi, když se dveře pomalu otevřely a nestál v nich nikdo jiný než samotný pán domu. Bezmyšlenkovitě jsem knihu přivřela, i samotná Dracova přítomnost mě znervózňovala.
"Dobré ráno, Rose," kývl na mne blonďatý muž a vstoupil do místnosti. Bez toho svého věčného hábitu s vysokým límcem vypadal… podivně. Podivněji než obvykle.
"Dobré ráno," pozdravila jsem a zvedla se z křesla. "Scorpius říkal, že tu můžu chvíli být."
"Samozřejmě," prohodil, jako bych jej snad urazila. Ještě chvilku jsem tam zůstala stát a rozpačitě jsem na něj hleděla, než jsem se opět s odkašláním usadila do křesla. Připadala jsem si tady tak… nepatřičně. Sama jsem vyrůstala ve velkém houfu lidí, kteří neustále halasili, při večeři po sobě házeli jídlem, a byli schopni se hádat hodiny kvůli jedinému famfrpálovému zápasu. Ale tady… chlad a neosobnost celého toho domu… ano, Scorpyho matka mohla být milá a jeho otec se také snažil chovat zdvořile, ale… cítila jsem se jako nějaká buranka z venkova, která přijela navštívit britskou královnu. Když jsem to řekla Scorpymu, mohl se smíchy potrhat, ale mně na tom vážně nepřipadalo nic legračního.
Draco zašel mezi regály, a já slyšela jenom jeho kroky, které slabě vrzaly na naleštěných parketách, určitě udržovaných kouzlem, protože Malfoyovi neměli žádné domácí skřítky. Pokusila jsem se soustředit opět na knihu, ale příliš mne znervózňoval; přečetla jsem jednu větu pětkrát, než jsem si přiznala, že to nemá smysl a trochu rozezleně jsem vstala a chtěla vrátit svazek na místo. Bylo to směšné, opravdu, oba už jsme byli dospělí, nemělo smysl se ho bát jenom proto, že to byl ten zlý Draco Malfoy, o kterém jsem doma hodně slyšela, a protože to byl otec mého nejlepšího kamaráda.
Opatrně jsem zasunula knihu zpátky na místo a zlehka otřela její zaprášený název.
"Nezaujala vás?" ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila. Prudce jsem se otočila; opíral se o hranu knihovny a upřeně mě sledoval.
"P-Prosím?" vykoktala jsem překvapeně.
"Ta kniha," kývl hlavou směrem ke svazku, který jsem právě uložila. "Nezaujala vás?" Trvalo chvíli, než jsem si dokázala utřídit myšlenky.
"Ano, zaujala, ale…" odkašlala jsem si, "chtěla bych poznat i další knihy tady," pokusila jsem se o úsměv a v skrytu duše doufala, že to znělo dost zdvořile. Přála bych si být Nebelvírem, protože to bych pak určitě na něj dokázala zařvat něco ve stylu: 'Kašlu na tebe, ty smrtijedskej bastarde!'. Jenomže já byla Havraspár, a byla jsem u nich na návštěvě, takže jsem se prostě cítila trapně a méněcenně… Ano, příbuzná téměř všech válečných hrdinů se cítí trapně v přítomnosti bývalého Smrtijeda. Něco mi říká, že by na mě rodiče zrovna teď nebyli moc pyšní.
"Je tu jedna, která by se vám mohla líbit," kývl hlavou a k mému zděšení udělal pár kroků směrem ke mně, opřel se rukou o zaprášenou polici někde za mým ramenem a natáhl se na špičky, aby opatrně vysvobodil jeden svazek ze svrchní police. Snažila jsem se pravidelně dýchat, ale jediné na co jsem mohla myslet, byl fakt, že se ke mně přitiskl celou plochou těla. Jeho kůže byla horká, mnohem víc, než bych považovala za možné, a neznatelně voněla.
Bylo to nevhodné. Neslušné. Ne-cokoli. A přesto, když se spustil zpátky na zem a zadíval se mi do očí, obličej asi deset centimetrů od toho mého, nedokázala jsem uhnout pohledem. Bez dechu jsme na sebe zírali, merlinví jako dlouho, a místo toho, abych si odkašlala a ustoupila, přemýšlela jsem jenom o jeho divných světlých očích. Nádherných světlých očích. Jaké by to asi bylo ho políbit?
Táhle jsem se nadechla, srdce mi splašeně naráželo do žeber, až to bolelo, musel to asi cítit, protože ta bolest se objevila i na jeho tváři. Jeho prudký dech se odrážel od mé tváře, zatímco naše pohledy zůstaly uzamčeny. Cítila jsem tu energii mezi námi, téměř magnetickou sílu, která nás přitahovala k sobě, ostré bodání elektrických jehliček na mé rozpálené kůži. Jako by se celý svět rázem rozplynul v mlze a zůstali jsme jenom my dva - jediný opuštěný ostrov uprostřed ničeho. Četla jsem o tom, v těch knihách, jichž měla Lily plný pokoj, ale vždycky jsem to považovala za hloupost, za naivní výmysl otylých starých panen žijících v bytech plných koček a porcelánových figurek. Ale teď, když jsem to cítila, mi to vůbec nepřišlo směšné. Spíš neuvěřitelně bolestivé. Jako kletba Cruciatus, ale horší.
Nakonec tu chvíli zlomil on. Pousmál se, takovým tím napůl uštěpačným šklebem, který jsem už tolikrát viděla u Scorpiuse. O krok ustoupil, a já se ostře nadechla, jak náhlý chlad obalil mou ještě před setinou vteřiny horoucí kůži. Zamrkala jsem, jak jsem si začínala postupně být vědoma okolního světa. Trvalo to necelou vteřinu, a pak má mysl přepnula, jako by někdo cvakl vypínačem.
Natáhla jsem ruku a pomalu mu vytáhla knihu z ruky. "Děkuji," usmála jsem se zdvořile.
"Kdykoli," kývl hlavou a odstoupil ode mne ještě dál. "Kdybyste ještě něco potřebovala, budeme se ženou v salonku." Vykráčel z místnosti a zavřel za sebou dveře.
Se ženou. V salonku. Chtělo se mi brečet. Opřela jsem se zátylkem o polici v knihovně a útrpně jsem zavřela oči. Tohle bylo tolik, tolik špatné.


V noci jsem nemohla usnout. Cítila jsem se, jako bych měla horečku, frustrovaně jsem ze sebe skopala bělostné přikrývky a zakryla si hřbetem ruky oči. Z hrdla se mi vydralo dlouhé tiché zaúpění, v okolním tichu znělo téměř nepatřičně. Neměla jsem sem nikdy jezdit. Jediná možnost, která mi ještě zbývala, byla prostě… nějak tady ty zbývající čtyři dny přečkat. Držet se u Scorpyho nebo jeho matky. Nedopustit další chyby.
Oh, Merline, zabijte mě rovnou. Tohle je strašné.
Namodralé pruhy osvětlovaly vysoký strop nad mou hlavou, byly divně rozčilující. S rozezleným zafuněním jsem se zvedla z postele a natáhla na sebe svůj růžový chlupatý župan. Bosky jsem došla ke dveřím a opatrně nakoukla na chodbu. Bylo už dávno po půlnoci a všichni v tomto sídle nejspíš spali. Napadlo mne, že bych si mohla dojít do kuchyně pro trochu vody, třeba by mi to trochu zchladilo hlavu. Potichu jsem sešla po širokých kamenných schodech, které mě studily do holých chodidel, a prošla jsem ponurou obří halou. Sídlo teď ještě víc připomínalo dům hrůzy, ale měla jsem v hlavě jiné myšlenky. Opatrně jsem otevřela dveře do kuchyně, přesto však slabě zavrzaly; v tom nočním tichu mi ten zvuk připadal neskutečně hlasitý. Místnost byla prázdná, po špičkách jsem přešla po kamenné dlažbě a natáhla se do skříňky pro sklenici. Byla tu taková zima; jako by celé Malfoyovi panství bylo postavené z ledu, ale aspoň to trochu utišilo tu horkost ve mně.
"Aguamenti," zašeptala jsem co nejtišeji, a přesto jsem měla pocit, že se můj hlas rozlehl po celé místnosti. S hlasitým polknutím jsem si lokla vody, jasně jsem cítila, jak stéká mým sevřeným hrdlem, naprosto bez užitku. Položila jsem sklenici na naleštěnou kuchyňskou linku, opřela jsem se o ni jednou rukou a druhou si pročísla dlouhé kudrnaté vlasy. Po tom neustálém převalování na polštáři vypadaly ještě víc jako velká zrzavá koule než obvykle.
Pořád se mi chtělo trochu brečet a trochu křičet. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi tohle mohlo stát. Slyšela jsem o dívkách, které se zamilovaly do někoho nevhodného, ale vždycky jsem to považovala spíš za jejich chybu. Člověk má přece svůj osud vždy ve svých rukou, nebo ne? Rozhodneš se s někým nechodit a nechodíš s ním. Logicky zhodnotíš situaci a musí ti dojít, že ten vztah by nikdy neměl budoucnost.
Jenže tehdy jsem ještě nebyla v jejich situaci.
Tedy ne že bych byla do Scorpova otce zamilovaná, samozřejmě. Už jen ta samotná myšlenka mě děsila k smrti. Zčásti vzteky, zčásti žalostně jsem popotáhla a jenom s vypětím veškeré vůle jsem zadržela vzlyk. Zhluboka jsem se nadechla, znovu si pročísla vlasy a lokla si vody, i když to šlo ztěžka.
Ohlédla jsem se, abych se konečně vrátila zpátky do postele, ale v další vteřině jsem pronikavě zaječela a uskočila, až jsem zády tvrdě narazila do kuchyňské linky.
"Špatné svědomí?" zeptal se tiše, neidentifikovatelným hlasem.
Prudce jsem oddechovala, jednu ruku položenou na srdci, které bilo jako splašené; stál tam jako duch, zpola ukrytý ve stínu, naprosto nehlučný, přestože můj pouhý dech byl hlasitější než supění Bradavického expresu.
"Já…" začala jsem trochu ochraptělým hlasem a zhluboka se nadechla, "lekla jsem se."
"Očividně." Koutky jeho úst se téměř neznatelně pozvedly v náznaku úsměvu, nebo možná úšklebku. Otřela jsem si zpocené dlaně o chlupatý župan (za který jsem se nikdy nestyděla více) a seškrábla z podlahy poslední zbytky své hrdosti a klidu.
"Byla jsem se jenom napít vody. Půjdu si zase lehnout." S roztřesenými koleny jsem vykročila směrem ke dveřím, naneštěstí i směrem k němu; pokoušela jsem se jít rovně, s hlavou nahoře, ale tušila jsem, že vypadám nejspíš směšně, a to mi na sebevědomí nepřidalo. Stál tam, díval se na mě, nechal mě projít; jakmile zmizel z mého zorného pole, téměř jsem cítila tu několikatunovou skálu, která spadla z mého bubnujícího srdce.
"Rose," ozvalo se za mnou, jako na povel jsem strnula. Nenáviděla jsem ten způsob, jakým říkal moje jméno. Vhánělo mi to slzy do očí.
"Rose," zopakoval znovu a udělal krok směrem ke mně; slyšela jsem to. Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem led a oheň, jak společně proplouvají mými žilami. Otočila jsem se, ale nepodívala se mu do očí, tušila jsem, že bych to nemusela přežít.
"Ano?" odvětila jsem až příliš pisklavým tónem. Ale on řekl jenom:
"Rose." Usmál se a udělal další dva kroky směrem ke mně. "Rose Weasleyová."
Stál už téměř u mě, díval se mi do očí, můj mělký dech se odrážel od jeho tváře. Vjel mi prsty do kudrnatých vlasů, rozčísl je, přitáhl si mě blíž. Oheň a led. Nepřemýšlela jsem, cítila jenom jeho dlaň na mém zátylku, uzamčená pohledem v jeho očích, roztřesená, zakletá v tom zlomku okamžiku mezi dvěma vteřinami.
Nevím, jestli natáhl on ke mně nebo já k němu, náhle jsme se však k sobě tiskli celým tělem, paže omotané kolem druhého, jako bychom chtěli být navždy spojeni, naše rty se o sebe otřely v nekonečném, elektrizujícím doteku, který otřásl každou buňkou mého těla a srovnal ji se zemí. Cítila jsem tu touhu, nezkrotnou a nezměrnou, přitahovala mě k němu blíž, ochutnat více z lákavého tepla jeho úst, nedokázala jsem souvisle přemýšlet, jediné, co jsem dokázala vnímat, byla jeho ústa, jejich horkost, studená podlaha pod chodidly. Vnímala jsem ho všemi smysly mého těla, má mysl jím byla přehlcená, teplo jeho kůže na mé, jeho vůně, jemnost vlasů, nezapomenutelná chuť jeho úst, přerývaný dech… téměř jsem naříkala tou neúplností. Cítila jsem se, jako bych byla součástí jeho samého, a přitom byl ode mě tak nesnesitelně daleko.
Přitiskl mě na dveře. A líbal mě.

Vytřeštěně jsem zírala do stropu, srdce se mi už dávno zastavilo v hrudi. Takže to bylo tak? Vážně jsem se zamilovala do Draca Malfoye?
Složila jsem hlavu do dlaní a hlasitě zaúpěla. Tohle bylo tak příšerné. Kdyby to věděli rodiče… nebo Scorpy. Znovu jsem zaúpěla.
Chtěla jsem pryč. Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi mohlo tolik stýskat po domově, který mě často jenom otravoval. Ale ta bolest, kterou jsem právě teď prožívala… cítila jsem se, že bych možná mohla i zemřít.
Škytavě jsem se rozvzlykala a zabořila jsem nos do polštáře. Maminko.

2. kapitola (WIP)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nika Nika | 27. prosince 2011 v 15:22 | Reagovat

skvelé!! teším, ako to dopadne ;)

2 Baobábina Baobábina | 12. ledna 2012 v 20:21 | Reagovat

Děkuji :). Dopadek... ještě dloouho nebude, ale doufám, že nakonec zaujme :).

3 Suzanne Suzanne | Web | 22. ledna 2012 v 14:40 | Reagovat

Povídkou s tímhle párem jsi mě naprosto nadchla! Už docela dlouho jsem si něco s Dracem a Rose chtěla přečíst, ale v češtině jsem nic nanašla a i v angličtině je jich opravdu málo. První kapitola mi ale přišla taková uspěchaná. Že se sedmnáctiletá holka zamiluje do staršího, pohledného chlapa za pár dní, to naprosto chápu. Ale že by chlap, co mu je (odhadem) ke čtyřicítce, jen tak vyjel po spolužačce svého syna, navíc když v patře spí jeho žena, se mi nezdá. Tak čekám, jestli za tím bylo něco víc, jestli se to mezi nimi vyvíjelo delší dobu... Prostě jsem zvědavá, jak to bude pokračovat:) A taky doufám, že další kapitolku přidáš co nedjříve:) P.S. Přidala jsem si tě do oblíbených odkazů, tak snad ti to nebude vadit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama