10. kapitola - Ples I.

22. prosince 2011 v 14:42 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Všechno tady končí. Tohle měl být náš nový začátek, mě, Severuse, Lily. Dnešní den měl všechno změnit. Měl znamenat konec mé provinilosti a přetvařování. A nakonec...
Všechno tady končí.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Celá škola se rozechvěla očekáváním. Kluci na poslední chvíli naháněli poslední nezadaná děvčata a po chodbách se linula vůně líčidel a voňavek. Ze všech koutů se ozývalo natěšené chichotání a dokonce i profesoři se jenom chlácholivě usmívali na studenty, zmateně pobíhající po chodbách. Profesor Kratiknot spolu s profesorkou McGonagallovou vyzdobili Velkou síň, a profesor Brumbál se procházel po chodbách a rozzářeně se díval na všechny strany.


Navlékala jsem si na nohy černé děrované punčochy a broukala jsem si přitom jednu písničku, kterou jsem zaslechla hrát z Lilyina mudlovského rádia. Znenadání se otevřely dveře do místnosti a dovnitř vpadla udýchaná Lily. Udiveně jsem se na ni podívala.
"Utekla jsem Potterovi. Snažil se ze mě dostat, s kým jdu na ples," odpověděla na můj tázavý pohled a sklesla na postel. "Už mi vážně leze na nervy."
"Řeknu Severusovi o nějakej pěkně podlej lektvar," prohodila jsem lehce a přistoupila k ní - punčochy jsem už měla navlečené. Usmála se na mne a pak, jako by si na něco vzpomněla, vytáhla z kapsy nějaký obrázek.
"Tohle jsem ti chtěla dát," natáhla ke mně ruku a já si od ní fotku váhavě vzala. "Nechala jsem to teď vyvolat." Na obrázku jsem byla já a Severus, když jsme si usnuli ve vzájemném objetí. Plaše jsem se pousmála a položila si fotku na noční stolek.
"Mám ti udělat ty vlasy?" zeptala jsem se, abych narušila tu dojemnou scénu, a zaplašila tak dotěrné provinilé pocity, které se mi palčivě připomínaly, a ona jenom s úsměvem kývla a nechala se odvést do koupelny.


O tři hodiny později jsme byly obě připravené jít. Lily mi nastříkala vlasy nějakým sprejem, který mne nutil ke kašli a ty teď byly tuhé a nelítaly mi kolem hlavy, navíc mi obkreslila oči černou tužkou a na víčka mi nanesla kouřově šedé stíny, které kontrastovaly s krvavě rudou rtěnkou. Kdybych jistojistě nevěděla, že je to má tvář, která na mne zírá ze zrcadla, nepoznala bych ji.
Lily si nechala vlasy volně rozpuštěné, ale nechala mě použít prstýnkové kouzlo, které jí je zkroutilo do prstenců. Teď měly ale ořechově hnědou barvu, a i když zrzka vypadala zezačátku trochu vyplašeně, myslím, že se jí to ke konci i líbilo. Přes oči si zavázala svou bílou škrabošku a v konečném výsledku nebyla vůbec k poznání. S těmi blankytnými šaty vypadala jako princezna - i když zrudla pokaždé, když jsem jí to řekla.


Společenská místnost se hemžila maskami. Klauni, rytíři v brnění i vzdušné nymfy se rozhlíželi po svých partnerech či partnerkách, někteří se v hloučcích čemusi smáli a jiní nervózně kontrolovali své líčení v zrcadlech.
"Asi se na těch podpatcích brzy přerazím," zamumlala jsem a Lily se nervózně zachichotala, čím víc se blížil okamžik plesu, tím víc se mi zdála rozklepanější.
"Kde budou čekat kluci?" zašeptala směrem ke mně. Prodíraly jsme se davem pestrobarevných postav a já se cítila podivně - jako v nějaké hře, do které jsem nepatřila. Jako bych byla jenom postavou ve starověké tragédii, jako bych byla hercem, který zapomněl vlastní text.
Zaplašila jsem ty myšlenky a raději jsem se soustředila na odpověď.
"Před vchodem do Velké síně," odvětila jsem taktéž šeptem a otevřela jsem dveře v obrazu.
Spolu s davem jsme se vyvalily ven. Roj masek nás unášel a bzučel u toho tak strašlivě, že bych si zacpala uši, kdybych měla dost prostoru na to, abych mohla vytáhnout ruce. Na prvním odpočívadle se mi podařilo popadnout Lily za ruku a odtáhnout ji do chodby, kde jsme se mohly konečně volně nadechnout.
"Tohle je šílený," vydechla a opřela se zády o kamennou zeď.
"Abych řekla pravdu," ozvala jsem se nazpět, "ani se mi na ten ples už moc nechce." Koukla po mně a smutně se pousmála.
"Jo," zamumlala a protáhla se. "Nejradši bych si teď vlezla do postele…"
"…nechala si od skřítků přinést horkou čokoládu…" doplnila jsem ji a slastně zavřela oči při té představě.
"…a přečetla si nějakou dobrou knížku," dokončila Lily a znovu se tak zvláštně pousmála. S tímhle výrazem vypadala její tvář tak nesmírně dospěle, že z toho až mrazilo. Působilo to jako předzvěst budoucnosti. Smutné úsměvy. Potřásla jsem hlavou a protáhla si prsty.
"Co moje vlasy?" koukla jsem po ní a ona si prohlédla mou hlavu hodnotícím pohledem.
"Pořád stejné," konstatovala nakonec. "Jsou už schody volné?"
Nakoukla jsem za roh a zašklebila se.
"Ne," potřásla jsem hlavou. "Ale můžeme to vzít oklikou," kývla jsem hlavou směrem k portrétu Vasila Buclatého, za kterým - jak jsem věděla - se skrývala tajná chodba vedoucí k učebně formulí.
"Tak prosím, madam," uculila se Lily a stiskla jednu z vyvýšenin na rámu obrazu, který se vzápětí rozplynul a odhalil potemnělou úzkou chodbičku.
"Nikdy jsem to neřekla nahlas," promluvila jsem, když jsem se soukala dovnitř - můj hlas se v ozvěně odrážel od stěn a vysokého stropu pokrytého pavučinami, "ale vždycky mi tyhle chodby připadaly dost děsivé."
"Mně to povídej," odfrkla si Lily. "Jednou, to bylo ještě v prváku, jsem se v jedné z nich ztratila. Myslím, že to byla ta, která spojuje Havraspárské křídlo se sklepením. Měla jsem z toho trauma ještě týden, a až do čtvrtého ročníku jsem chodila jenom po hlavních chodbách a schodištích."
Zachvěla se a naše podpatky klapaly po kamenné podlaze.
Obě jsme si úlevně vydechly, když jsme zase vyšly na prostorné chodbě. Nepromluvily jsme už ani slovo, jenom jsme se snažily co nejrychleji dostat k Velké síni. Hlučný dav byl nyní vítaným vykoupením, nyní, když se mi v hlavě nechtěně promítaly všechny mé dětské strachy. Zachvěla jsem se a přidala jsem ještě víc do kroku - stíny za pochodněmi a v rozích mne pozorovaly svýma lesklýma mrtvýma očima, a já se snažila od nich odvracet pohled, jako by snad tak mohly zmizet. Připadala jsem si nyní také jako maska - jako by ze mě výrazné líčení a upnutý kostým mohly udělat někoho jiného, někoho, kým jsem si zčásti snad i přála být. Někoho, kdo upoutá pozornost, když vstoupí do místnosti.
Jenom stín. Masku. Porcelánovou panenku s namalovaným obličejem.


Úlevně jsem vydechla, když jsme zahnuly za poslední roh a spatřily jsme dav rozjásaných studentů, valící se do Velké síně. Bylo to po všech těch prázdných chodbách tak skutečné a tak bezpečné, že jsem se jenom se smíchem podivila svým předchozím úvahám a potřásla jsem nad nimi hlavou. Otočila jsem se na Lily a usmála jsem se, její výraz působil křečovitě a já jí položila ruku na rameno, s nadějí, že se mi snad podaří ji trochu uklidnit.
Zvláštní, že jsem nebyla skoro ani nervózní. Tohle byl přece ples, hlavní část mého a Severusova velkolepého plánu. Právě tady se všechno mělo rozhodnout, právě dnes večer jsem měla zjistit, jestli mé dohazovačské akce byly úspěšné či ne, právě dnes se mělo rozhodnout, jaká bude budoucnost nás všech.
Usmála jsem se, jako bych se chtěla ještě víc stát tou maskou, a proklestila jsem si cestu davem až k osamělé siluetě, která postávala u jednoho ze sloupů lemujících vchod do Velké síně.


http://www.buycostumes.com/Masquerade-Ball-Cape-with-Mask-Adult-Costume/21424/ProductDetail.aspx
(A/N: Nemá to být něco ve stylu "Smrtijed". Spíš jsem se snažila hledat něco jako "Fantoma opery", ale narazila jsem na tohle, a po dlouhých úvahách jsem to schválila. Nemá to být Smrtijed. Jen něco… s maskou a pláštěm. Vybírala jsem ty kostýmy už dávno a teď si připadám trochu divně - u některých postav už si svým výběrem nejsem tak moc jistá. Snad se s tím nějak smíříte =D)


Severus měl na sobě jednoduchou košili a kalhoty, přes záda plášť s kapucí a v ruce svíral lesklou masku. Jeho pohled mapoval okolí a jen v jeho postoji bylo cosi napjatého, nervózního, jeho tvář působila čistě klidným dojmem. Mlčky jsem k němu dovedla Lily a on se pousmál jejím směrem, odvrátila jsem pohled - nechtěla jsem vidět, jak kolem ní znovu a znovu spřádá své snové pavučiny.
Protože žádný z jeho slibů nebyl skutečný. A já si to v ten moment uvědomovala až příliš palčivě. Dokázala bych ho přesto mít méně ráda? Nedokázala.
Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se mu do očí - byl to vážný pohled, plný varování, starých rán a obnažených tvrdých emocí, on jej však snášel stejně klidně jako kamenná socha. Lily se na mne tázavě podívala a já se přinutila do křivého úsměvu - naposledy jsem se přinutila lhát. Stáhla jsem ruku z jejího ramene a odvrátila jsem se od nich, s úmyslem najít Remuse.


Mohla jsem vědět, jak to skončí? Měla jsem to vědět? Možná jsem vrhla kostky osudu právě ve chvíli, kdy jsem se k Lily otočila zády. Možná tehdy jsem strčila do první dominové kostky. Jenomže pak až to nešlo zastavit. Pak už nešlo zpomalit ten střemhlavý pád k zemi.
Protože tehdy jsem zahodila svou poslední šanci to Lily říct, konečně jí přestat lhát. A tehdy jsem ztratila celou svou budoucnost. Byla jsem už jen maska, kráčející davem. Jen stín. Porcelánová panenka s namalovaným obličejem.


"Jsi nějaká bledá," ozvalo se přede mnou a já ucítila ruku na svém rameni. Jako ve snách jsem zvedla hlavu a zadívala se do znepokojené tváře Remuse Lupina - právě jeho tvář jako by ve mně vzbudila nějaký samospouštěcí reflex, který mne přinutil zkroutit své namalované rty do neupřímného úsměvu.
"To je jenom pudr," pokusila jsem se o lehký tón. "Lily na mě vyplácala snad celou krabičku."
Pousmál se a přejel mi dlaní po rameni - z mně neznámého důvodu jsem se zachvěla.
"Půjdeme?" nabídl mi rámě a já se zavěsila do jeho paže a profilově jsem ho přejela pohledem.


http://www.zoogstercostumes.com/products/ch01539b.html - Remusův kostým
(A/N: Dlouho jsem s tímto kostýmem váhala. Okamžitě, co jsem ho spatřila jsem věděla, že je to přesně to, co bych si na Removi představovala, jenomže - možná si o mně budete myslet že jsem cvok, ale to jste stejně asi už stačili zjistit - ten chlap na tom obrázku je prostě hroznej. Musela jsem si zakrýt jeho obličej, abych si v tom kostýmu představila znova Rema a stojím si za svým - tohle je přímo pro něj. Takže: odmyslete si toho "modela" a možná to nebude vypadat tak divně =D)


Remus měl na sobě cosi, co nejvíc připomínalo oděv nějakého renesančního šlechtice - vysoké hnědé boty, vestu a dlouhou lněnou košili. Pomyslela jsem si, že i jsme značně nesourodý pár, a ten pocit odcizení v mé hrudi ještě vzrostl.
Nechápejte mne špatně, chtěla jsem si tenhle večer užít. Ale ty tak dlouho odpírané pocity mne pohltily jako těžká voda, a já si najednou připadala cizí, chladná a lhostejná ke všemu okolo. Pozorovala jsem světla, barvy a slyšela jsem smích, ale nemohla jsem to nějak víc vnímat. Připadala jsem si jako šílená - chtěla jsem se bavit, chtěla jsem tančit a popíjet Máslový ležák, ale můj mozek nebyl nijak spojen s mými svaly a kostmi. To jediné, co jsem mohla udělat, bylo snažit se, aby si ples užili všichni ostatní, což znamenalo - úsměv a mávat. Jakkoli to bylo prázdné a stínové. Bylo to to nejlepší - to jediné - co jsem momentálně mohla udělat.


Velká síň vypadala úchvatně - to jsem si musela uvědomit i já ve svém oparu lhostejnosti. Očarovaný strop se třpytil tisíci hvězdami a snášel se z něj jemný zlatý prach, který se hned při dotyku s lesknoucí se podlahou nebo látkou na kostýmu některého studenta či profesora rozplynul do vzduchu. Čtyři kolejní stoly byly nahrazeny malými kulatými stolky postavenými po stranách místnosti a uprostřed se vytvořil mohutný taneční prostor, učitelský stůl také zmizel a na pódiu na konci síně byly místo něj natahány kytary a bicí, ale hudebníci zatím pouze postávali u baru a usrkávali něco z vysokých sklenic - jejich dlouhé pláště byly poseté runami a bledou kůži zdobila různá tetování. Odněkud se linulo měkké nafialovělé světlo, které zalévalo celou místnost, a ve kterém se zlatý prach třpytil, jako by to byly malé světlušky.
Na pódiu stál i profesor Brumbál v kanárkově žlutém hábitu - ne, to nebyl hábit, to bylo peří! Ředitel šel zjevně za kanárka, což dokazovala také dvě mohutná křídla, která sebou občas nezřízeně mrskla a zobák, ve který se proměnil jeho už tak dost křivý nos. Pozoroval celé dění se zářivým úsměvem a nevnímal opovržlivý výraz profesorky McGonagallové, která šla zjevně za Srdcovou královnu z Alenky v říši divů (tu knížku mi před časem půjčila Lily).
Studenti se valily v jediném duhovém proudu do síně a jejich třpytivé oblečení a zářivé líčení vytvářely atmosféru barevného pekla - připadala jsem si jako někdo, kdo vypil nějaký omamný lektvar a teď má velmi hlasité a zářivé halucinace. Třásla jsem se ve fialovém světle a Remus zjevně poznal, jak se cítím nepříjemně, protože mne odvedl k baru a po té, co ujistil barmana, že už jsme plnoletí, přede mne postavil Ohnivou whiskey, kterou jsem do sebe bezmyšlenkovitě kopla a vzápětí se rozkašlala.
"Chceš… mě… zabít?" dostala jsem ze sebe sípavě a chytla jsem se za hrdlo - až tento šok mne dokázal trochu vytáhnout z mé apatie a já se nyní zuby nehty držela každé surové emoce, každého vjemu, který zaplavoval mou mysl, jako by mne ony mohly udržet nad tou pomyslnou hladinou, která se nade mnou zase hrozila uzavřít.
Křivě se usmál - v jeho pohledu bylo cosi znepokojivého. "Ne, jen mi přišlo, že potřebuješ trochu zvednout náladu," odvětil až příliš hladce a já se na něj podezřívavě podívala, nevěděla jsem přesně, co mi na jeho chování nesedělo, ale někde vzadu v hlavě cinkal výstražný zvoneček.
"Chceš si zatančit?" splynula z jeho rtů další až příliš lehká otázka a já udiveně shledala, že hudebníci už začali hrát. Na minutku jsem nerozhodně strnula, a pak jsem si uvědomila, že odpověď je zdvořilou samozřejmostí a tak jsem kývla, položila sklenku zpátky na bar a zavěsila se znovu do jeho rámě.



Dovedl mne až kamsi doprostřed parketu, na kterém se v rytmu hudby pohybovaly některé masky a otočil se čelem ke mně. Váhavě jsem nechala jeho ruku, aby sevřela tu mou, a nejistě jsem se o něj opřela. Každý krok byl krokem do prázdna, ale stále tady byly jeho paže, které mne svíraly s téměř vzdušnou lehkostí, stále tady bylo to teplo, vycházející z jeho těla, stále tady byl jeho dech, odrážející se od mých spánků. Stále tady byl on, příliš skutečný na to, aby dovolil tomu temnému příkrovu, aby zahladil ostré hrany mých emocí, které teď křičely jedna přes druhou a já se v nich nemohla za Merlina vyznat.
Tohle byl přece Remus, můj dlouhověký nejlepší kamarád, kluk, který mi půjčoval knížky, s kterým jsem psala úkoly. Ale také to byl kluk, který mne lhostejně pozoroval, když mi Potter svíral krk a já po něm házela zoufalé pohledy, také to byl kluk, kvůli jehož pohledům si mne Lily s Annie dobíraly. V poslední době dělal tolik věcí, které se mu vůbec nepodobaly, že jsem ho téměř přestávala znát. Nevyznala jsem se v jeho náladách, v jeho pohnutkách, v jeho pocitech. Věděla jsem jenom, že dělá šílené věci a že mne nutí chovat se divně, věděla jsem jenom, že v noci nemůžu spát, když si koušu ret a zamračeně přemýšlím o jeho chování.
Píseň skončila a já se od něj váhavě odtáhla. To ticho bylo příliš hmatatelné a příliš trapné. Odkašlala jsem si, a sklopila hlavu, abych se vyhnula jeho pohledu.
"Asi si půjdu dát ještě whiskey," zamumlala jsem k podlaze a on se uchechtl - byl to zvuk pro něj tak nepatřičný, že mne přinutil zvednout hlavu a překvapeně se na něj zadívat.
"Chceš se opít?" pozvedl obočí a to nevědomé gesto mne přinutilo zašklebit se.
"Možná, že jo," odpověděla jsem rozpustile a, pohybujíc boky do rytmu další písně, jsem se vydala znovu k baru.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama