11. kapitola - Ples II.

22. prosince 2011 v 14:50 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Celou dobu jsme k tomu směřovali. Ty a já, od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Jenom já to celou tu dobu neviděla. A i když jsem měla přijít o všechno, na čem mi do té doby záleželo, s tebou jsem to mohla zvládnout. Nebo jsem tomu mohla aspoň věřit.


Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Drahnou chvíli jsem jenom postávala u baru a s pohledem upřeným do dění v místnosti opatrně popíjela whiskey. Cítila jsem se trochu divně - dnešek byl dnem mé první zkušenosti s tímto nápojem a já nevěděla, co bych měla očekávat.
Remus se vytratil kamsi do neznáma, i když já bych to tipovala na návštěvu jeho "přátel". Ušklíbla jsem se a posledním douškem jsem vyprázdnila další sklenici.
"Nemyslím, že bys měla tak pít," ozvalo se za mými zády a já sebou nechtěně ztuhla. Pomalu jsem se na něj otočila a zvedla obočí - dnes jsem mohla dělat cokoli. Protože jsem to nebyla já. Byl to jenom můj odraz.
"A proč ne?" zeptala jsem se lehce vyzývavým tónem - nechtěla jsem už předstírat, že je můj bratr vrcholem všeho božstva. Nechtěla jsem už předstírat, že mi vůbec neubližuje to, co mne nutí dělat. Můj hlas byl chladný a tvrdý - pro Severuse jsem už neměla žádné vřelé emoce.
"Nechceš přece ztropit nějaký exces přímo ve Velké síni, nebo ano?" odpověděl tiše, přistoupil blíž ke mně a uzmul mi z prstů prázdnou sklenici. Napjala jsem všechny své smysly, momentálně mírně otupené alkoholem a pozorovala jsem jeho tvář. Možná byl můj obličej nyní pouhou maskou, ale ten jeho byl takový pořád.
"Kde je Lily?" zeptala jsem se stále s příměsí chladu v hlase. Někde jsem četla, že alkohol uvolňuje zábrany.
"Mám dojem, že právě tančí s tvým rytířem," odpověděl jízlivě a pokynul hlavou směrem k parketu. Vyděšeně jsem se otočila a opravdu - uprostřed taneční plochy kroužila dívka v modrých šatech se starověkým šlechticem.
"Jak's ji mohl nechat?" otočila jsem se syčivě zpátky na svého bratra. "Co když ji Remus pozná? Na to jsi nemyslel?" osočovala jsem jej a z očí mi šlehaly blesky. Jenom se ušklíbl.
"Copak ty nechceš, aby věděl, kdo to ve skutečnosti je?" zeptal se nečitelně a zpoza jeho otázky zaznívalo víc, než vlastně vyslovil. Víc než by byl kdy ochoten vyslovit, já ty věty přesto zaslechla.
"Ty hlupáku!" vyplivla jsem na něj a jeho tvář potemněla. "Dělám to kvůli tobě! Kdyby se o tom dozvěděl Potter, tak -." Přiložil mi dva prsty na ústa a zastavil tak mé syčivé nadávky, stále jsem jej však propalovala naštvaným pohledem. Jako z jiného světa ke mně doléhal hlas hlavní zpěvačky skupiny:
"A nyní prosím na parket všechny příšery v místnosti! Tahle písnička bude vskutku strašidelná…"
Plynulým pohybem si nasadil masku, která vypadala jako kovová a jeho oči se v ní děsivě leskly, jen s námahou jsem se přinutila neudělat krok vzad.
"Zatančíme si?" splynula ze strnulých úst masky lhostejná otázka a než jsem se zmohla na odpověď, jeho ruka mne popadla za paži a odtáhla mne na parket.
"Nech mě být," zavrčela jsem výhružně na ten studený obličej, ale jeho oči se jenom posměšně zaleskly. Ano - tohle byl pravý Severus. Bez přetvářek, lží a falešných lichotek.


Černovláska na pódiu začala zpívat a přestože se na píseň nedalo moc dobře tančit, Severus mne přesto dokázal nějak vést. Chtěla jsem se od něj odtáhnout a utéct někam do bezpečí - v hlavě se mi vybavily všechny mé obavy, kterými mne naplňoval. Nenáviděla jsem ho. A milovala. A… zatraceně, byl to můj bratr a přesto jsem v jeho přítomnosti byla vyděšenější než kdy jindy.
"Měl bych ti poděkovat," ozvalo se zpoza masky posměšně a jeho ruka se mnou bolestivě trhla. Pokusila jsem se odtáhnout, ale svíral mne příliš pevně.
"Nech mě být," zkusila jsem to znovu, ale můj vyděšený obličej mi nedodával zrovna výraz, kterého by se měl někdo bát.
"Za to, jak jsi Lily připravila," pokračoval, jako bych nic neřekla a jeho slova se do mne zabodávala jako ledové ostří, hrála na téměř zapomenutou strunu uvnitř mé hlavy a mé oči se začaly nebezpečně lesknout. "Nejsi snad ráda, jak náš plán vyšel? Dokázali jsme to, Salliniann, ty's to dokázala," zabodl se do mne jeho pohled a já cítila, jak mi slzy rozmazávají má líčidla.
"Pusť mě," vzlykla jsem bezmocně.
"Nikdy bych nevěřil, že bys dokázala tak lhát. Ale možná, že jsi těm lžím uvěřila i ty sama, to by na tebe sedělo. Vždycky budeš ten… naivní… Nebelvír," vyplivl poslední slovo a konečně mne pustil - hudba přestala hrát. Udělala jsem pár kroků vzad a málem jsem zakopla o vlastní nohy, pak jsem už jenom vzala bezhlavě nohy na ramena a s pohledem rozmazaným slzami jsem si vzlykajíc proklestila cestu z Velké síně.


Zastavila jsem se až o pár chodeb dál, když už jsem nemohla běžet. Lapala jsem po dechu a slzy se mi valily z očí jako vodopády. Sesula jsem se na podlahu a zabořila obličej do dlaní. Chtělo se mi křičet, použít nějakou ošklivou kletbu, ale byla jsem schopná se jenom chvět a kvílet jako zraněné zvíře.
Byla jsem zraněná? Celou dobu jsem přece věděla, jaký je Severus (jeho jméno, ač pronesené jenom v mé mysli, mi přivolalo ještě bolestnější pláč) ve skutečnosti, věděla jsem, že jeho řeči, jeho pohledy, že to všechno je jenom prachsprostá lež. A přesto… přesto nějaká část mne doufala, toužila po tom, aby to byla skutečnost, aby se můj bratr mohl chovat jako člověk. Jako člověk, který cítí, který se stará o své nejbližší, který… který má srdce.
Už nikdy nebudu naslouchat tvým lžím.
Bolelo to až příliš, abych to mohla snést. Připadala jsem si jako hlupák… a to jsem mu ještě pomohla k tomu, aby získal Lily!
Můj bratr, Severus Snape. Mé dvojče.


"Sally!" ozvalo se nade mnou udýchaně a můj rozostřený pohled rozpoznal Remuse Lupina. Ta část mé mysli, která byla ještě schopná myslet si uvědomovala, že bych se měla vzchopit, ale ten pláč byl cosi přirozeného, něco co jsem nedokázala zarazit. Remus vypadal vyděšeně, když si mne přitáhl do náruče a já tlumila vzlyky v jeho rameni.
"To bude dobré," šeptal mi do ucha a hladil mne po vlasech. "No tak, Sally, jsem tady s tebou. Nenechám nikoho, aby ti ublížil, slibuju. Bude to v pořádku…"
Nechtěla jsem věřit jeho slovům. Protože pro mne byla prostě jenom další lží. Tolik lidí už mne v životě zklamalo… jak bych mohla ještě někomu uvěřit?
Zklamal jsi mne i ty, Remusi Lupine. I ty.


Křečovitě jsem svírala jeho kostým, který voněl pracím prostředkem, chvěla jsem se po celém těle a promáčela jsem mu slzami rameno, ale on jenom trpělivě vyčkával, pokoušel se mne uklidnit svými slovy a kolébal se mnou jako s malým dítětem. Nikdy bych nevěřila,že by mohl být v utěšování tak dobrý.
Remus. Můj kamarád.
Mé vzlyky pomalu utichaly a zůstal jenom mírný třas. Opřela jsem se o jeho hruď a zhluboka dýchala, pravidelný tlukot jeho srdce byl podivně uklidňující. Zavřela jsem oči a popotáhla, sevřel mne ještě pevněji, ale nebylo to nepříjemné, spíš naopak.


Nevím, kdo mne toho dne více změnil, jestli Severus nebo Remus. Severus, on… mne naučil, že důvěra se většinou nevyplácí. A to byla užitečná lekce pro život, řekla bych, i když jsem si to uvědomila až s postupem času. Naučil mne nedbat na své city k druhým a prostě udělat to, co je v dané situaci nejlepší. Naučil mne, že musím být vždy připravena na tu možnost, že mi někdo, komu jsem věřila, podkopne nohy. A jakkoli mu za to svým způsobem musím být vděčná, určitá část mého já jej nenávidí.
Nebo možná nenávidím sama sebe. Otázka je, kde člověk hledá pravdu.
A Remus… pro něj jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla. Zasloužil si být šťastný. Naučil mne, že někdy je lepší předstírat své city, abychom udělali šťastnými ty, kteří jsou nám nejbližší.
Nebo to možná bylo ode mne čistě sobecké. Protože už v té chvíli jsem si uvědomovala, že je Remus tím jediným člověkem, který mi zbyl. A musela jsem si ho udržet zuby nehty.


Nevím, jak dlouho jsme tam tak klečeli na studené kamenné podlaze, ale nakonec bylo to ticho až příliš dlouhé.
Odtáhla jsem se od jeho hrudi a mlčky se mu zadívala do očí. Jeho pohled stále vyjadřoval obavy, ale také bylo znát, jak moc se mu ulevilo, když jsem se přestala chovat jako blázen.
"Děkuju," zašeptala jsem téměř neslyšně a letmý úsměv rozvlnil jeho rty. Mé myšlenky byly až příliš ostré na to, abych je mohla nevnímat. Uvědomovala jsem si to zvláštní napětí situace. A uvědomovala jsem si, že nejrozumnější by bylo ihned utéct, ale chtěla jsem vědět, jaké to bude.
Jeho obličej se pomalu přiblížil k tomu mému. Slyšela jsem jeho zrychlený dech a v očekávání zavřela oči, když se jeho rty dotkly mých, nejprve jenom v nevinném, uklidňujícím doteku, který se ale brzy změnil na spalující zoufalou touhu, najít odpověď ve rtech toho druhého. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž a zajela mu prsty do vlasů, palčivě vydechl do mých rtů. V tom polibku byla naléhavost, touha a žár a přesto to bylo svým způsobem krásné. Přestože jsem vypadala jako šílenec s těmi rozmazanými líčidly a rozcuchanými vlasy, měla jsem ucpaný nos a mé rty byly vyprahlé, rozkousané a slané - byl to první opravdový polibek, co jsem kdy dostala.
Udýchaně jsme se od sebe odtrhli a jeho zářivý úsměv téměř rozsvítil celou chodbu a i na mé tváři vyvolal zvednutí koutků. Byla jsem prostě ráda, že je šťastný. A dokud jsem jej mohla udělat šťastným, stálo to za to.
Znovu jsem se k němu přivinula a klidně vydechla do jeho krku. Cítila jsem se s ním v bezpečí, a ačkoli jsem nevěřila jeho slibům, byl to kluk, který mne miloval a to pro mne mělo nějakou cenu.
"Co teď?" zeptal se po chvíli tiše, zatímco mi dlaní pomalu přejížděl po zádech.
"Nechci se tam vracet," zaskučela jsem do jeho krku a on mne objal trochu pevněji.
"Pak se tam nevrátíme," odpověděl až příliš snadně. "Myslel jsem, že bychom se šli někam projít, ne že bych si chtěl snad stěžovat na nepohodlí, ale tahle podlaha je docela tvrdá."
Zadusila jsem smích na jeho košili. Byla jsem mu vděčná a uvažovala jsem o tom, jestli mu budu vůbec kdy schopná splatit všechno to, co pro mne kdy udělal. Ale možná právě tohle chování bylo odčinění jeho dluhu za to, jak se ke mně předtím zachoval. Při té myšlence mne bodlo u srdce a ihned jsem snížila mou důvěru v jeho osobu.
"Dala bych si kafe," zamumlala jsem se zavřenýma očima a on mne políbil do vlasů. Nebylo to tak úplně nepříjemné, jenom… nezvyklé.
Náhle mne napadlo, co to tedy vlastně mezi námi je. Chodíme teď spolu? Nikdy jsem se v těchto záležitostech moc nevyznala, protože jsem je nikdy nebyla nucena řešit. Ale možná spolu chodíme, nebo ne? Líbání v opuštěných chodbách už máme úspěšně za sebou.

Vážně jsem se líbala s Remusem Lupinem??


"Takže teď spolu chodíme?" zeptala jsem se zvědavě, když jsme společně kráčeli po chodbě, která mi už nepřipadala tak nebezpečná jako předtím. Překvapeně ztuhl a podíval se na mne jako na blázna, lehce jsem se usmívala a přejížděla rukou po chladných stěnách.
"Cože?" vyhrkl a můj úsměv se rozšířil. Tohle bylo mnohem zábavnější než se hroutit kvůli Severusovi.
Můj úsměv neznatelně potemněl, ale žádné slzy se mi už nespustily z očí.
Víckrát ne.
Zradil mne, zklamal a přiměl mne nadobro odepsat. Neříkám, že to nebolelo, protože jsem mohla lhát komukoli, ale ne sama sobě. Ale nehodlala jsem se kvůli tomu jakkoli trápit. Nestál za to. Nezáleželo mi na něm natolik, abych pro něj byla ochotna uronit jenom jedinou slzu. Možná mne měl kdysi v moci, ale já už jsem nehodlala být tou neschopnou holkou, která udělá všechno, co jí její starší (jenom o několik minut, zatraceně!) bratr přikáže.
Probudil ve mně vzdor, který jsem neznala. Neústupnost, hrdost a odhodlání. A nebála bych se to všechno použít proti němu, kdyby to bylo zapotřebí.


"No, nevím jak ty, ale já s tímhle nemám moc zkušeností," navázala jsem rozhovor, jako by se mé myšlenky nikdy nebyly odklonily jiným směrem. "Takže nevím, jestli spolu už chodíme, nebo ještě ne," škádlivě jsem se na něj zadívala a on se s nevěřícným výdechem usmál.
"No, nevím jak vy, slečno," odpověděl formálně a já se rozesmála, "ale já bych vás rád považoval za svou milou," sklonil se ke mně a znovu mě políbil, v tomhle polibku ale už nebylo ani stopy po té prudkosti, která z něj čišela předtím. Usmála jsem se do jeho rtů a vrátila jsem mu jeho tajemství, které mi ulpělo na rozmazané rtěnce.
Odtáhl se ode mne a s úsměvem mne uchopil za ruku, nyní jsem asi už opravdu byli jedním z těch párů, kteří se společně procházeli po pozemcích a nevnímali okolí. Položila jsem mu hlavu na rameno a spokojeně vydechla.
"Mám tě ráda, Remusi," zamumlala jsem.


Mohla jsem říct 'Miluji tě', ale neudělala jsem to. Uvědomovala jsem si to a on určitě taky, určitě chápal mnohem víc, než dával najevo. Musel to vědět celou tu dobu. A přesto to nechal zajít tak daleko. Proč to jenom udělal?
Nevěděla jsem, proč prostě nemohu vyslovit ta dvě jednoduchá slova. Neublížilo by mi to. A on by byl šťastný. Ale něco uvnitř mne mi v tom bránilo. Možná ta donedávna neznámá nedůvěřivost, kterou ve mně vzbudil můj bratr, možná jenom můj smysl pro čest. Ale ani v tu chvíli, ani nikdy potom jsem mu to nebyla schopná říct. A přestože jej to muselo bolet, nikdy nic neřekl. Nikdy nedal najevo žádnou takovou emoci.
Dělal to kvůli mně? Nebo kvůli sobě?


Nakonec jsme skončili ve Společenské místnosti. Já si konečně opláchla obličej a vysmrkala se, on nám nechal od skřítků přinést konvici kávy. Seděla jsem na jeho klíně, zády opřená o jeho hrudník a pozorovala jsem skomírající ohníčky v krbu. Byla jsem utahaná a to jediné, co jsem chtěla udělat, bylo usnout v Remově náručí a nepřemýšlet o tom, co bude zítra nebo pozítří. Protože nyní mi na tom nechtělo záležet.
"Tohle je tisíckrát lepší než nějakej pitomej ples," zamumlala jsem v polospánku a cítila jsem jeho úsměv ve svých vlasech.


Ale ta chvíle jednou musela skončit. A realita se musela ukázat až v příliš ostrém světle.


Dveře v portrétu se rozrazily a dovnitř pronikly halasné hlasy plné smíchu. Ztuhla jsem a otevřela oči - najednou jsem byla dokonale bdělá.
Dovnitř se nasoukala hlava Jamese Pottera, Siriuse Blacka a Petera Pettigrewa. Cítila jsem Removy paže, jak se kolem mne sevřely a v očekávání útoku jsem ztuhla. Tohle nebude jednoduché.
Všichni tři udělali pár kroků dovnitř, a pak ztuhli v půli kroku a jejich obličeje se protáhly. Vzbouřil se ve mně potlačovaný vztek a proklínala jsem sama sebe, že jsem si hůlku nechala v ložnici.
"Ahoj, kluci," prolomil ticho až Remus se svým pečlivě neutrálním hlasem, mohla jsem se jenom dohadovat, jak se právě teď tváří.
"Copak ty se zase taháš se Snapeovou, Náměsíčníku?" zeptal se trochu přihlouple Black, Potter stále nebyl schopen slova. V duchu jsem sebou škubla při tom oslovení - nechtěla jsem být jakkoli spojována se svým bratrem.
"Ano, Siriusi," odpověděl Remus klidně. "Chodíme spolu." Black s Potterem zalapali po dechu, Pettigrew očividně nechápal.
"Cože?" vybreptl Black a já protočila oči.
"A já si myslel, že definici výrazu 'chodit s někým' znáš, Siriusi. Neprovozoval jsi to snad minulý týden s Imeldou Ferrersovou?" promluvil Remus a já se pokusila zamaskovat smích záchvatem kašle.
"Ale Remusi." Potter zjevně znovu objevil svou schopnost mluvit - bohužel. "Vždyť je to Salliniann Snapeová," poukázal nevěřícně na podle mě zcela zjevný fakt.
"Možná se budeš divit, Jamesi, ale její jméno jsem už také stihl zaregistrovat," odpověděl Remus klidně a já už se neudržela a musela jsem se rozesmát naplno. To ale zjevně bylo pro oba tou pomyslnou poslední kapkou. Vztekle zrudli a na okamžik působili jako dva rozzuření býci, a určitě měli v plánu říct něco hodně ostrého, když vtom se náhle opět rozrazil vchod do Společenské místnosti a dovnitř vklopýtala Lily, která v jedné ruce svírala svou bělostnou škrabošku a druhou si držela před pusou - nemohla jsem si nevšimnout slz, které jí stékaly po obličeji. Okamžitě jsem znepokojeně vyskočila na nohy.
Co všechno byl můj bratr vlastně schopen zničit?
"Lily?" zeptala jsem se znepokojeně a natáhla jsem po ní ruku, ona se prudce odtáhla a probodla mne nenávistným pohledem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. "Co -," nedostala jsem šanci dokončit otázku.
"Ty," osopila se na mne a ukázala na mne prstem, jako by mne chtěla obvinit ze všeho, co se na tomhle světě stalo zlého. "Jak se vůbec opovažuješ na mě mluvit? A nevymlouvej se, všechno mi to řekl! O tom vašem perfektním plánu, o těch tvých věčných lžích! A já hloupá si myslela, že ti na mně záleží, že jsi moje kamarádka! Ale ne, ty jsi jenom bezcitná mrcha, která mě chtěla jenom využít. Ale víš co? Nepovedlo se ti to! Já už nebudu poslouchat ty tvoje lži, ty… bestie!"
Její slova do mne bodala jako dýky, každá slabika se mi zaryla do srdce, a já nebyla schopna cokoli říct, jakkoli se obhájit, říct jí… možná konečně pravdu. Stála jsem tam jako solný sloup a němě na ni zírala, zatímco ona s pláčem utekla do ložnice.


A možná… možná právě s tím jsem celou tu dobu počítala. Věděla jsem, že se mi to jednou všechno vymstí. A možná právě dnešek byl ten den, kdy se měl můj život obrátit o sto osmdesát stupňů.


"Co's jí provedla?" promluvil výhružně Potter a já sebou škubla - téměř jsem zapomněla, že je v místnosti. Prudce jsem se na něj otočila a spatřila jsem jeho hůlku, jak mi míří na hruď. Téměř jsem chtěla, aby to udělal. Aby mne proklel. Protože už jsem nechtěla nic cítit. Už jsem nechtěla nic víc vidět.
Mlčky jsem se na něj dívala.
"Co's jí provedla, ty mrcho?!" zaječel na mne a jeho myšlenky už formovaly kletbu, cítila jsem ji, jeho magie proudící vzduchem i jeho záměry prozradila mnohem dřív, než je vůbec vyslovil. A najednou můj výhled zaclonilo čísi tělo.
Remus.
"Nech toho, Jamesi," zavrčel a mne napadlo, že působí jako vlkodlak. Jeho "přátelé" zalapali po dechu.
"Re… Remusi," vykoktal Black.
"Skloň hůlku," nenechal se obměkčit a já na něj byla v tu chvíli nesmírně hrdá. Stojí hodně odvahy postavit se svým nepřátelům, ale ještě víc postavit se svým přátelům.
"Zrádce," vyplivl Potter s opovržením a já téměř mohla cítit Removu bolest. "Tak si tu zůstaň s tou svojí bezcitnou courou."
Odešli.


Mohla jsem být rozrušená, zoufalá a šílená, ale nemohla jsem si dovolit těm pocitům propadnout. Ne teď. Protože ten, kdo potřeboval pomoc, byl Remus. A já mu to dlužila.
Přešla jsem k němu, uchopila jej za ruku a stáhla zpátky do křesla. Nereagoval, jen strnule zíral kamsi před sebe. Znovu jsem si mu sedla na klín a objala jsem jej. Nebylo potřeba slov. Stejně bych asi nebyla schopna promluvit, protože knedlík v mém krku byl tak velký, že jsem se divila, že to ještě jde vydržet. Ale šlo to. Všechno šlo.
"Je mi to líto," zašeptala jsem po několika minutách - hodinách? - a zabořila jsem obličej do jeho vlasů. "Je to moje vina."
"Ne, není," odpověděl Remus skoro automaticky a z jeho hlasu silně zaznívala apatie. Povzdechla jsem si a sevřela jej o něco pevněji - nemohl mi uniknout ten téměř zimniční třas, který hřměl celým jeho tělem.
"Remusi Lupine," zhluboka jsem se nadechla a věděla jsem, že budu vždy litovat toho, co se chystám říct, ale cítila jsem to jako povinnost ta slova vyslovit, "slibuju, že tady pro tebe vždycky budu. Cokoli se mezi námi stane, vždycky tě obejmu, když to budeš potřebovat a nenechám tě v ničem samotného."
Pohnul se a já se trochu odtáhla, abych mu viděla do očí. Připadala jsem si trochu trapně, a jeho dojatý výraz to jenom umocňoval.
"A já tu budu pro tebe," splynul z jeho rtů tichý příslib a pak jsme se znovu políbili.


Věděla jsem už tehdy, že tenhle slib nebudu nikdy schopna splnit? Byla už tehdy v mých slovech lež? Nebo jsem ji poznala až mnohem později?
Ten den jsem přišla o Severuse a Lily, ale zase jsem znovu získala Remuse. Ale to, co mělo teprve přijít… bylo nakonec tisíckrát horší než všechny mé malicherné problémy.
Věděla jsem už tehdy, jak to skončí? Možná ne. Ale možná také ano.
Sama bych si občas přála znát pravdu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama