12. kapitola - Následky

27. prosince 2011 v 23:14 | Cory |  Malé mrtvé tajemství
Možná za to mohla ta... sebestřednost. Tolik jsem se zabýala svými vlastními pocity, rozpitvávala lásku a nelásku, snažila se pochopit své zvrácené činy... že mi má drahá, bělostná přítelkyně proklouzla mezi prsty jako spěchající potůček. Očividné mi uniklo, když jsem se k němu postavila zády.
Protože někdy je tak snadné... starat se jenom o sebe.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Probudila jsem se se slepenýma očima a vzdálenou bolestí hlavy. Mohla bych doufat, že to všechno, co se stalo, byl jenom nějaký hloupý neuvěřitelný sen, jenom kdyby ta kocovina nebyla tak skutečná. Rudé závěsy kolem mé postele mi připadaly jako kokon, do kterého sem se zabalila a nikdy nemusím vylézt ven. Škvírou mezi červenou látkou dopadal na mou postel paprsek slunečního světla a já v duchu děkovala samotnému Merlinovi, že je sobota a já nemusím jít na vyučování. Ale jednu nevýhodu to mělo - získala jsem tak spoustu času na přemýšlení.


Nebyla jsem si moc jistá svými pocity. Ano, ztratila jsem Lily, ale otázkou je, jestli mi na ní vůbec kdy záleželo. Když jsem do toho šla, tak jsem ji popravdě moc neznala a ani jsem o to nestála - byla nějak mimo okruh lidí, o které jsem se starala. A pak přišel můj bratr a jeho pitomý plán a já byla proti své vůli vtažena do kamarádství s tou naivní zrzkou. A svým způsobem mne… uchvátila. Začala jsem pomalu chápat, co na ní Severus může vidět. Bylo to něco ve způsobu, jak se smála, jak si kousala ret, když byla nervózní, bylo to něco v tom, jak svírala svůj šálek s čajem nebo si zastrkovala vlasy za ucho. Nejspíš si to ani sama neuvědomovala, ale šířila kolem sebe kouzlo, kterého si musel časem každý všimnout.
Ale záleželo mi na ní? Nevím. Bylo mi jí líto a styděla jsem se za sebe a za to, co dělám. Lily byla… čestná, laskavá a ochotná pomáhat. Nezasloužila si takovou zradu. Byla příliš čistá na to, aby ji to zanechalo neposkvrněnou. Lily byla fajn, ale… nemohla jsem ji považovat za svou kamarádku. Tou byla třeba Annie, která byla tichá a kultivovaná, ale nikdy by mne v ničem nenechala. Možná to bylo prostě mnou. Protože moje nejlepší kamarádka byla Annie, ačkoli jsme spolu mluvily třeba jenom jednou za týden. Nebyla jsem na takové to obrovské dívčí kamarádství, které obsahovalo noční rozhovory na jedné posteli, nekonečné názory na kluky a společná tajemství. Vždy jsem měla ráda… svůj klid, svůj prostor.
Samozřejmě, občas jsem se i toho musela vzdát. Jako třeba nyní, kvůli Removi.


A to vlastně byla další záležitost.
Milovala jsem Rema? Kdybych k sobě měla být opravdu
upřímná, musela bych říct, že ne. Měla jsem ho ráda. Chtěla jsem, aby byl šťastný. Ale kdyby mne nyní požádal o něco takového, jako Severus na začátku roku… odmítla bych. Protože pokud jsem já kdy dokázala někoho milovat, bylo to velmi… sebedestruktivní. A Remus byl příliš milý, nesmělý a byl to příliš… můj kamarád na to, abych se do něj mohla skutečně z celého srdce zamilovat.
A přesto s ním nyní chodím. Otázka zní proč?
Sama v sobě jsem se nevyznala, ale uvědomovala jsem si, že mohou existovat pouze dva důvody pro to, co dělám. Ten první byl, že jsem si přála vidět ho šťastného. Protože on si to zasloužil jako nikdo jiný. Pravda, občas se choval nepochopitelně a někdy jsem měla chuť od něj utéct, spálit mosty a už ho nikdy nespatřit (to byla taky ta záležitost s mou touhou po svobodě, svém prostoru), ale byl to on, kdo zabránil tomu, aby se ze mě stalo něco, jako je můj bratr. Jenom díky němu jsem se dokázala nějak vyhrabat z toho, že je můj otec věčně opilý a matka si dlouhými rukávy zakrývá modřiny a buď brečí nebo křičí na všechny v domě. Jenom díky němu jsem ještě nezahořkla na svět a nezakuklila jsem se do vlastní ulity, tak jako Severus. Ta první možnost byla, že jsem to dělala pouze z vděku, z pocitu povinnosti.
Ta druhá byla daleko víc… zmijozelská, pokud jsem to mohla posoudit. Pramenila pouze z toho, že jsem přišla o Severuse a Lily. A s Annie jsem se už skoro vůbec nevídala. Potřebovala jsem si Remuse udržet všemi možnými prostředky, potřebovala jsem ho na své straně. A dojem opětované lásky by pro něj mohl být dostatečně silným lákadlem, aby zůstal se mnou. Aby se dokázal vykašlat na své přátele, což bylo něco, co by za žádných jiných okolností neudělal.
Otázka byla, jestli jsem se rozhodovala rozumem, nebo srdcem. Možná to bylo tak půl na půl. Docela bych tomu byla i ochotná uvěřit.


A Severus? Toho jsem už úplně odstřihla. Nalezla jsem znovu svou hrdost a odhodlání nepodlehnout té slabosti, kterou ve mne vzbuzoval. Zradil mne už tolikrát, že tohle bylo tou pomyslnou poslední kapkou v mém džbánu trpělivosti. Nehodlala jsem se s ním už znovu usmířit, protože jsem nestála o jeho přízeň. V podstatě jsem k němu už nechovala žádné city, jakkoli to bylo paradoxní. Kdysi se ve mně, pokud šlo o něj, svářila láska a nenávist. Ale možná právě lhostejnost byla tím řešením. Protože to bylo mnohem jednoduší než to věčné dilema. Bez něj měl bylo náhle v mém životě mnohem méně problémů.
Nemusela jsem se už cítit špatně kvůli Lily, protože ona mne teď nenávidí a to si zasloužím. Předtím jsem si s tím dělala hlavu, protože ona na mne byla milá a já jí kopala pod nohama jámu. Teď mne nesnáší a to je dostatečně tvrdý trest, který mohu přijmout a už se s tím dál nezabývat. Také jsem získala víc času na Annie, se kterou jsem se v poslední době stýkala opravdu už strašně málo, naposled jsem s ní vlastně mluvila, když jsme společně kupovaly ty šaty na ples. A už jsem svého bratra nemusela bránit proti Potterovi a jeho bandě, tudíž jsem nemusela riskovat uškrcení nebo prokletí. No ale pravděpodobně mne teď budou chtít rituálně upálit kvůli tomu, že jsem od nich odlákala Rema (pravděpodobně se domnívají, že ho držím pod kletbou Imperius), takže jsem si asi stejně moc nepomohla.


Rezignovaně jsem si povzdechla a začala se hrabat z postele. Kupodivu jsem ani moc nelitovala toho, co se stalo, dokonce se mi i vyhýbaly sebevražedné a depresivní myšlenky o tom, že se mi zhroutil život - dokázala jsem se chovat normálně jako předtím.
Koneckonců - s takovýmto závěrem celého toho plánu jsem přece počítala nebo ne? Teď se prostě budu jenom muset vyrovnat s následky toho, co jsem udělala. A tak nějak jsem tušila, že to nebude ani moc obtížné.


V ložnici už nikdo nebyl. Pouze jsem odhadovala, kolik může být hodin, ale vlastně mi to bylo i jedno. Vyčistila jsem si zuby, smyla poslední zbytky včerejšího make-upu a natáhla na sebe nějaké pohodlné oblečení. Ve Společenské místnosti seděl Remus a četl si nějakou knihu, zářivě se usmál, když mne spatřil - hádala jsem, že se dostal ze svého včerejšího šoku z toho, že přišel o své přátele, úspěšně dostal - a souhlasil s mým návrhem na procházku po školních pozemcích. Trochu mi plaval žaludek a necítila jsem se na snídani - a už vůbec jsem se nechtěla potkat s Lily nebo Severusem, takže bylo zasněžené okolí Bradavic dokonalým útěkem.


Procházeli jsme se ruku v ruce kolem jezera a uvolněně si povídali - tak nějak jsme vytušili, že se ani jeden z nás nechce bavit o tom, co se stalo včera, takže jsme doháněli ty týdny, kdy jsem se na něj odmítala podívat, natož s ním o něčem mluvit.
"Co teď čteš?" přerušila jsem krátké ticho zvědavou otázkou. Usmál se a podal mi zavřenou knihu, zvědavě jsem v ní zalistovala.
"Vlastně jsem to už dočetl. Můžeš si ji půjčit, jestli chceš," pokrčil rameny a já se na něj usmála. "Ale nezapomeň mi ji vrátit, rád bych si ji ještě někdy přečetl znova. Je dost dobrá."
"Mudlovská?" vyptávala jsem se zaujatě. Remus neřekl jen tak o nějaké knize, že je dost dobrá, a když, tak už to něco znamenalo.
Přikývl a na další okamžik zavládlo ticho.


Bylo to strašně jednoduché. Cítila jsem ty nikdy nevyřčené dohody a sliby mezi námi a netroufala bych si je porušit, protože to by mohlo rozdrtit celý ten křehký vztah, který mezi námi nějak vzniknul. Věděli jsme, o čem se bavit smíme a o čem ne, nemámila jsem z Remuse jeho důvody a tajemství a on zachovával stejné pravidlo. Ne že by mne nezajímalo, proč se vlastně zachoval tak, jak se zachoval, jen jsem věděla, že bude moudřejší se neptat. Až mi to bude jednou chtít říct, udělá to a já se zasměju jeho hloupým důvodům.
A nějak jsem tušila, že on to cítí úplně stejně. Byli jsme nejlepší přátelé sedm let - museli jsme už jeden o druhém něco vědět. Svým způsobem byla tohle ta nejlepší volba, jakou jsem mohla učinit, protože jsme se oba znali dost důvěrně, takže bylo téměř vyloučené, aby mezi námi došlo někdy k nějakému nedorozumění, protože poznám každé Removo gesto a každý výraz v jeho tváři a věděla jsem, že je to u něj stejné.


Byla jsem ráda, že ho mám. A láska v mém vztahu k němu nebyla důležitá. Záleželo mi na něm, to ano, a já ani po ničem víc netoužila. Věděla jsem, že by v mém přístupu k němu ani nic jiného nemohlo vzniknout, a takhle jsem byla spokojená. Remus byl fajn. A taková šance možná už nikdy nemusela přijít. Měla jsem naději na spokojený život s někým, kdo mne miluje a to bylo víc, než v co jsem mohla možná doufat.
Protože nyní jsem si jakýchkoli vřelých citů k mé osobě cenila mnohem víc než před několika dny. Uvědomila jsem si jak je laskavost vzácná a Remus stoupl v mých očích snad o stovku stupňů. Svým způsobem jsem si připadala úplně jiná než včera, mnohem… klidnější, uvědomělejší, dospělejší. Nevěděla jsem, jestli je to dobré, nebo špatné, samozřejmě, ale nemohla jsem se chovat a nazírat na věci stejně jako předtím.
A vlastně… jsem ani předtím nebyla moc romantická. Netoužila jsem po lásce. Remus byl… jistota. A toho jsem si cenila víc než citů.


Přemluvila jsem Rema, abychom si zašli na oběd do kuchyně, protože jsem se stále necítila dost jistě na to, abych se ukázala mezi lidmi, a navíc jsem nechtěla zkazit tenhle náš zvláštní den plný porozumění. Bylo to, jako bychom se pohybovali na nějakém jiném místě než všichni ostatní, stranili jsme se světa a den byl jenom o nás dvou a bylo to moc příjemné. Četli jsme si na zamrzlé trávě, tiše si povídali zaklesnutí ruku v ruce nebo prostě jen mlčky pozorovali hornatý obzor za Bradavicemi a přemýšleli o svých životech. Možná to nebyly ty obvyklé věci, které většinou dva lidé dělávají na jejich prvním rande (protože jsem zvážila pro a proti a došla jsem k závěru, že by se to za rande dalo považovat), ale možná to tak bylo lepší.
Sedli jsme si zády k ohni a já se o něj opřela, částečně to bylo jako dřív a přesto se něco změnilo. Remus byl od září vždy podivně napjatý, když jsem udělala příliš důvěrné gesto, které mezi námi bylo vždy přirozené, a nyní se choval zase jako dřív, měla jsem dojem, že kdyby štěstí nadnášelo, Remus by poletoval někde kolem Měsíce.


Ale nakonec musel přijít čas, kdy jsme se museli střetnout se světem. Protože jakkoli velkou bublinu jsme kolem nás dvou mohli vytvořit, nemohli jsme se prostě jenom přemístit někam do Číny a začít znovu. Měli jsme oba určité závazky. A oba jsme byli Nebelvíři - nedokázali bychom se věčně jenom schovávat.
Na večeři jsme šli do Velké síně. Po včerejší ozdobě nebylo ani památky, čtyři kolejní stoly stály na stejných místech jako vždy předtím a vzduch osvětlovaly stovky svící vznášejících se ve vzduchu. Studenti do sebe ládovali oběd a družně si povídali, já si však nemohla pomoct, abych v davu nevyhledala pohledem jejich tváře.
Annie byla ještě bledší než normálně, ale to v poslední době nebylo nic neobvyklého. Lily seděla v kruhu dívek z ročníku a na tváři neměla žádné stopy po smutku, z jejích očí zářila hrdost, když ztuhle seděla na židli, poslouchala jejich vyprávění a jedla pečené brambory. Severus seděl shrbeně u Zmijozelského kolejního stolu a temným pohledem propátrával okolí. Na pár vteřin jsem na sobě cítila jeho oči a musela jsem potlačit zachvění. "Pobertové", jak se ta jejich slavná banda sama nazvala, seděli na konci Nebelvírského stolu, propalovali mne a Rema vražedným pohledem a podle toho, jak to vypadalo, zjevně spřádali své plány na mou destrukci.
Můj kluk (toto označení mi přišlo dost divné) mne uchopil za ruku a společně jsme si sedli na druhý konec stolu, mezi pár štěbetajících čtvrťáků. Povzbudivě se na mne usmál a já se přinutila mu tu laskavost oplatit - trochu odvahy jsme nyní potřebovali oba dva.
Změnil svůj život kvůli mně. A cokoli mohl můj rozum namítat, musela jsem mu za to být vděčná a obdivovat ho. Tohle pro mě ještě nikdo nikdy neudělal. Pocit dluhu ve mně vzplál jako maják, ale já jsem jej pouze přijala a moc se tím nezabývala.


Přechod Nového roku změnil naše životy. Obrátil je o sto osmdesát stupňů. Otázka pouze byla, jestli ty změny povedou k dobrému nebo zlému.


Večeře nám ubíhala v příjemném hovoru a vzájemném mlčení a já se jenom sama sobě podivovala, nemohla jsem pochopit, proč jsem se styku s okolním světem tak bála. Nakonec to bylo zcela stejné jako předtím. Ani nyní mi téměř nikdo nevěnoval pozornost, a jestli si vůbec někdo všiml mé a Removy spojené ruky na začátku večera, nevěnoval tomu téměř žádnou pozornost. Bradavice si běžely stále dál svým tempem a na mé tváři se rýsoval stále větší a větší úsměv.
Ale i to se muselo nakonec změnit. Protože všechno ještě mělo skončit úplně jinak.


Náhle se obrovské dveře do Velké síně otevřely a všichni zvědavě naklonili své hlavy k neznámému návštěvníkovi. Nakráčel dovnitř s jistou sebevědomou arogancí, dlouhé plavé vlasy mu spadaly pod vyztužený zvednutý límec a já jej okamžitě poznala, ačkoli už Bradavice opustil - Lucius Malfoy. Stále stejný vodnatý pohled, který by svou ostrostí mohl štěpit skály. Stále ta tvrdost v jeho postoji, brada zdvižená nahoru, která jasně naznačovala, co si o svém okolí myslí. Stále ta nadřazená aristokratická elegance, to pochybné chladně nepřístupné kouzlo.
Tvář se mi stáhla zamračením a já ostražitě pozorovala jeho hodnotící pohled, ve kterém se jiskřilo cosi nebezpečně vítězného. Na pár vteřin zavládlo úplné ticho, a pak se u profesorského stolu postavil ředitel Brumbál, obešel jej a udělal pár kroků směrem k nezvanému návštěvníkovi.
"Pane Malfoyi," pozdravil ředitel zdvořile a mladý šlechtic odpověděl pouze mírnou úklonou. "Přišel jste se zúčastnit naší hostiny, nebo snad něco potřebujete?" starý muž se pousmál, ale mně přesto neunikly jisté záchvěvy v jeho hlase, které mi prozradily, že tomu hadovi nevěří o nic víc než například já.
"Ani jedno ani druhé," odpověděl blonďák a v hlase mu zaznívala chladná nadutost, která byla typická téměř pro všechny Zmijozely, a pro Malfoye obzvlášť. "Přišel jsem si pouze pro to, co je mé."
"Zdá se, že nerozumím," odpověděl Brumbál a ostří v jeho hlase se zablýsklo o něco silněji, ačkoli bylo stále ještě stěží viditelné.
"Pán Zla povolává své věrné," odpověděl Malfoy ledově a ušklíbl se - téměř celá síň jako na povel ztuhla. "Mou povinností je odvést je odsud - k nám," probodl ředitele posměšným pohledem a pak si změřil pohledem Velkou síň.
Zvedlo se devět lidí. Rabastan Lestrange, Augustus Rookwood, Maxmillian Nott, Narcissa Blacková, Wilhelm Rallon, Rosamund Locková, Iziáš Montgomery, Claudius Bower a… Annie.


Třeštila jsem na ni oči, ale ona se na mne nepohlédla. Byla bílá jako stěna, pohled upřený do podlahy, zatnutá čelist, ale její ruce visely volně podél jejího těla. Bez protestů se zvedla od nedojedené večeře a spolu s ostatními osmi přešla v místy vyděšeném, místy šokovaném, a místy nechápavém tichu místnost, aby se postavila za Luciuse Malfoye.
Ne za Brumbála. Za toho povýšeného aristokrata. Za svého bratrance.


Blonďák se znovu uklonil - nyní byl v tomto pohybu jistý výsměch a obrátil se zády k Velké síni. A Brumbál tam jenom stál… a nic neudělal.
Ale já nedokázala jen přihlížet.
"Annie," zavolala jsem na ni a rozeběhla jsem se k ní od Nebelvírského stolu, můj hlas zněl příliš vyděšeně na to, aby ji mohl doopravdy zarazit. Nechápala jsem to. A zároveň…
Viděla jsem to přece celé MĚSÍCE. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Jak jsem mohla být tak slepá? Tak zaměstnaná svými hloupými nedůležitými problémy, když má jediná opravdová kamarádka potřebovala mou pomoc?
Všech deset se na mne otočilo, cítila jsem překvapený a opovržlivý pohled Luciuse Malfoye, ale já se dívala jenom na ni. Zvedla na mne své smířené oči, v její tváři nebyla ani stopa po zoufalství, spíš jen takový zvrácený vnitřní klid, který mne přiměl zamrznout na místě. Potřásla svou světlou hlavou a rty se jí zkřivily v nepovedeném úsměvu. Cítila jsem z ní hořkost, rezignaci, ale také bolest.
"Nech to být, Sally," řekla tiše a znovu se na mne tak nepřístupně podívala.
Jak moc jsem ji vlastně musela zradit?
"Nech to být," odvrátila se ode mne a společně s ostatními opustila Velkou síň, nechávajíc mne tam stát s vytřeštěnýma očima a třesoucími se koleny, které hrozily, že se každou chvíli podlomí. Nemohla jsem to pochopit. Nemohla jsem…


Potřásla jsem hlavou a trhaně se nadechla. Tohle přece nemohla být pravda.
Prudce jsem vyběhla ze síně a pádila jsem ke školním pozemkům. Nemohla jsem ji nechat odejít. Ne teď. Ne dnes.


Venku byla už úplná tma, vál ledový vítr a hnal mi do obličeje bodavé kapičky téměř zmrzlého deště. Nic z toho jsem nevnímala. Očima jsem vyděšeně propátrávala okolní temnotu a zoufale volala její jméno. Ale nepřišla žádná odpověď. Jenom vítr, zima a déšť. Znovu jsem křičela, znovu se snažila přehlušit vlny temné jezerní vody, které narážely na břeh.


Mohla jsem tomu zabránit? Mohla jsem ji zastavit, když byl ještě čas? Tolikrát mi pomohla, když jsem to potřebovala, snažila se mi poradit, když jsem si nevěděla rady a povzbuzovala mne svým úsměvem. Ale když potřebovala ona mne, když ji trápily problémy horší, než bych si já mohla kdy ve své sobecké zaslepenosti představit, já tady pro ni nebyla. Nenašla jsem si čas k jednomu pitomému rozhovoru. Dělala jsem si víc starostí sama o sebe, o svého bratra, o Lily… Věděla jsem, že je něco špatně. Ale odsunula jsem to jako něco nedůležitého. A přitom…
A jakkoli jsem se ji snažila přivolat zpátky, jedno se mi stále zabodávalo do mysli jako zobák dravce. Ona odešla sama. Dobrovolně. Nevzpírala se, když si pro ni přišel. Prostě se zvedla a šla. Ona chtěla odejít.


Nakonec jsem tam jenom zůstala stát. Třásla jsem se v té příšerné zimě, mokré vlasy se mi přilepily na obličej a rty mi úplně zmodraly. Stála jsem tam, zmítaná poryvy větru, příliš v šoku na to, abych mohla brečet, abych se mohla vůbec pohnout. A jediná má myšlenka se soustředila na to, že jsem přišla o dalšího člověka. A opět svou vlastní vinou.


Annia Aurelia Galleria Lucilla Malfoyová
Moje Annie. Nejlepší kamarádka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama