13. kapitola - Mlha přede mnou, mlha za mnou

28. prosince 2011 v 23:36 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Něco ztratíš. Něco, co už nikdy nemůžeš získat zpátky. Svojí vinou.
Zahalila jsem se do mlhy, ukryla se za rozpadající se listí, sklopila pohled a uzamkla rty i nitro. A přesto... něco ztratíš, něco setrvá. A s tím něčím se dá žít i nadále.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Dny plynuly jako splašené. Poté, co jsem se vyležela z chřipky, kterou jsem chytila, když jsem se jenom v hábitu proháněla po zmrzlých školních pozemcích, jsem razantně rozdělila svou mysl na dvě poloviny. Ta jedna se starala pouze o Rema a ta druhá o stále se blížící hrozbu, kterou představovaly OVCE. O ničem jiném jsem nechtěla přemýšlet.
Celé hodiny jsem trávila zavřená v knihovně, ponořujíc se do Lektvarů a Přeměňování. Občas se se mnou chodil učit Remus, nebo mě vytáhl ven a já mu odříkávala důsledky nesprávného mávnutí hůlky při provádění Hertstockova zaklínadla, zatímco jsme seděli pod stromem. Pravda, nebylo to zrovna nejromantičtější řešení. Ale pokud mne kouzla a recepty na lektvary mohly zachránit před mými démony, brala jsem je všemi deseti. A myslím, že to Remus chápal. Že chápal mou potřebu vyrovnat se s tím, co se stalo, mé němé prosby o to, aby mi dal trochu času. Koneckonců, znal mě příliš dobře na to, aby něco takového nepoznal.


Nebylo to tak, že bych na Annie zapomněla. Každý den se mi její obraz vrátil s bolestivým bodnutím, když jsem se ráno zadívala k Havraspárskému stolu, když jsem večer zírala z okna k bráně bradavických pozemků a vyhlížela známou světlovlasou hlavu. V noci jsem se zmítala na posteli lapená v snových pavučinách té vzpomínky.
"Nech to být."
Ale tohle byl jediný můj způsob, jak se s tím vyrovnat. Prostě na to nemyslet. Nemluvit o tom. Předstírat, že je mi to jedno.
Jednou to Remus zkusil. Zkusil zjistit, jak reaguji na její jméno. Pak už nikdy.


Seděli jsme na břehu jezera, já se opírala zády o jeho hrudník a užívala si toho příjemného ticha, které on ale po chvíli přerušil.
"Co budeme dělat po škole?" Překvapeně jsem se od něj odtáhla a zadívala jsem se do jeho obličeje.
"Co tím myslíš?" Dala jsem si záležet, aby můj hlas zněl naprosto neutrálně, ale v hlavě se mi okamžitě začaly formovat pochyby. Okamžitě jsem si představila Removy plány - chození, bydlení spolu, zasnoubení, svatba, manželství, děti a upřímně jsem se zděsila. Necítila jsem se připravená na jakýkoli druh vážného závazku. Ano, chození s ním bylo hezké, příjemné a všechno okolo toho, ale nemohl po mně chtít víc. Na to jsem byla příliš odtažitá, příliš jsem milovala svou svobodu a nezávislost. Nemohl po mně chtít nic víc.
Tyto myšlenky mi proběhly hlavou během té jediné vteřiny, co jsem čekala na jeho odpověď.
"No, napadlo mě, jestli nemáš nějaké určité plány. Já tedy ještě nemám nic vymyšleného, ale tak nějak jsem uvažoval o tom, co bude. Co myslíš?" usmál se na mě a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Uvolněně jsem se opřela zpátky o jeho hruď a spokojeně jsem se usmála - bylo to v pořádku.
Chvíli jsem jenom mlčela a uvažovala o jeho otázce, pak jsem se konečně odhodlala k odpovědi.
"Vlastně jsem o tom už uvažovala, dřív," odpověděla jsem nakonec popravdě. "Vždycky jsem si myslela, že by se mi líbilo cestovat na nějaká neznámá místa. Prostě zabalit stan a kartáček na zuby, přemístit se někam do pralesa a pár týdnů nebo měsíců tam takhle žít. Pak zase sbalit svých pět švestek a vyrazit jinam." Odmlčela jsem se a chvíli naše ticho přerušoval pouze tlukot jeho srdce pod mým uchem.
"Celý život?" zeptal se pak a z jeho tónu nebylo znát, co si o tom myslí.
"Ne," usmála jsem se. "Své stáří jsem si vždycky představovala jako život v domku u moře, pozorování východu a západu slunce a pěstování kytek."
"To je krásná představa," odpověděl tiše a políbil mě do vlasů.
Měla jsem ho ráda. Byla jen škoda, že ne tolik, kolik zasloužil. Ale víc to nešlo.


"Vyzkoušel bys mě z Astronomie?" přerušila jsem po chvíli ticho a on jenom tiše zaúpěl.
"Měla by sis s tím věčným učením dát chvíli pokoj, Sall," řekl nesouhlasně a já zvedla hlavu, abych ho probodla hraně šokovaným pohledem.
"Tak, teď už konečně vím, že se svět zbláznil. Věčný jedničkář Remus Lupin mě odrazuje od učení," potřásla jsem naoko nechápavě hlavou, ale nemohla jsem potlačit úsměv. Pomstychtivě se mu zablesklo v očích a já nestihla ani zareagovat, když mě převalil do sněhu a začal mě lechtat. Hlasitě jsem pištěla
a musela jsem se smát, až se mé břicho křečovitě sevřelo.
"Vzdá… vám… se," podařilo se mi vydechnout mezi záchvaty smíchu a on konečně sundal své ruce z mého těla zabaleného v těžkém kabátu. Zabořil dlaně do sněhu za mou hlavou a sklonil se nade mnou, aby si mě mohl škodolibě prohlížet. V očích mu hrály jiskry a zářivě se usmíval, já se jenom snažila uklidnit svůj splašený dech a otřít si uslzené oči.
"To bylo podlé, Remusi Lupine," obvinila jsem ho po pár vteřinách ublíženě a našpulila pusu. On se jenom usmál a naklonil se ještě blíž ke mně.
"Já vím," odpověděl tiše, než se svými rty dotkl těch mých. Líbal mě jemně, jako by se bál, a bylo to příjemné. Políbila jsem jej zpátky a usmála se, když se zachvěl.
V okamžiku, kdy to nejméně čekal, jsem do něj prudce strčila, přitiskla jsem ho k zemi a přetočila se nad něj. Překvapeně na mě pohlédl a já se jenom ďábelsky zakřenila.
"A mám tě, štěně," zavrčela jsem vítězoslavně a pak vyprskla smíchy. Měla jsem sníh ve vlasech i za krkem, byla mi hrozná zima, ale díky Removi se mi podařilo alespoň na chvíli oprostit od svých výčitek. Díky Removi jsem mohla zase být ta stará Sally. Ta usměvavá, optimistická, plná života.


Nevšimla jsem si temného pohledu, který nás oba pozoroval. Pohledu plného pocitu zrady, závisti a nenávisti, všechno pečlivě skryto za neprostupnou maskou. Možná to tehdy byla moje poslední šance jej zahlédnout. Nevím, jestli nyní lituji toho, že jsem ji promarnila.
Ale koneckonců, už jsem jich promrhala tolik, že mě zrovna tato nemohla vytrhnout.


***


Dny probíhaly stále stejně. Ráno jsem vstala jako první, rychle si vyčistila zuby a šla se do knihovny učit. Asi po hodině mě vždy přišel vyzvednout Remus, který mě donutil jí na snídani, pak jsme pádili na vyučování, na oběd a zpátky do hodin. Odpoledne jsem buď byla s Remem, nebo se učila (nebo obojí najednou). Pak mě zase dotáhnul na večeři a pak jsem dlouhé hodiny ještě seděla nad knihami a spát jsem chodila jako poslední. Svým způsobem mi tenhle stereotyp vyhovoval, protože jsem měla všechno pod kontrolou. Nemohlo se stát nic, co by mne vyrušilo z mé každodenní rutiny, a ona sama mi dávala pocit, že má můj život nějaký řád, nějaký smysl. I když to nebyla pravda. Pořád jsem se jenom plácala v bažinách nejistoty a ztracenosti, ale aspoň jsem se dokázala tvářit, jako že je všechno v pořádku.
Nakonec to byl Remus, který mi dával ty pocity jistoty, který mě vždycky podržel a uklidňoval mě svým laskavým úsměvem. Snažila jsem se mu to oplácet nejvíc, jak jsem mohla, ale přesto jsem cítila, že to nestačí. Že nikdy nebudu úplně schopná mu vrátit všechno to, co pro mě udělal. Ta myšlenka mě děsila, svým způsobem. Protože jsem s neochvějnou jistotou věděla, že nakonec jednou přijde den, kdy budu muset Rema opustit. Kdy se k němu budu muset otočit zády, utéct a schovat se opět do své ulity. Nemohla jsem to udělat teď, protože teď na to ještě nebyl připravený. Ale jednou… jednou to muselo přijít.
Nebyla jsem si jistá, jestli tohle všechno Rem chápal. Jestli chápal, co se musí stát. Myslím, že si to nechtěl připouštět. Že pro něj bylo jednodušší ignorovat všechny ty tiché příznaky, které jsem mu každý den házela do obličeje. Myslím, že jsem se ho snažila nějak mlčky varovat, jako Lily, kdysi. Jenomže stejně jako ona, ani on si to neuvědomoval. A pro mě bylo snazší mu to dávat za vinu. Kdyby hledal mezi řádky, muselo by mu to dojít. Takže to nebyla moje chyba.


Annie se nevrátila. Ani nikdo jiný z té jejich devítičlenné skupinky. Ale dva týdny po jejich odchodu zmizeli z Bradavic další tři Zmijozelové. A pak ještě jeden. Ředitel Brumbál už téměř nevycházel ze své kanceláře. Nechápala jsem, proč se to nepokouší zastavit. Vždycky se říkalo, že stojí především za svými studenty a udělá cokoli, aby je ochránil.
Takhle vypadalo to jeho cokoli? Tak, že se zavře do ředitelny a bude předstírat, že nic z toho nevidí? Že nevidí, jak Pán Zla odvádí jeho studenty a nutí je dělat věci, které jsme si jen těžko dokázali představit?
Nebyl první ani poslední z těch, kteří mě v životě zklamali. Ale od něj bych to nečekala.


A pak se leden přehoupl v únor a najednou tu byl všemi očekávaný svátek svatého Valentýna. A
toho rána se stalo něco, co nikdo z nás neočekává.
Snídali jsme ve Velké síni a povídali si o domácím úkolu z Přeměňování. Já a Remus jsme byli na dnešek domluvení do Prasinek a každou chvíli jsme si poslali přes stůl úsměv, když vtom najednou vlítl do síně jako troll James Potter, jehož úsměv od ucha k uchu a vytřeštěné oči přinutily většinu studentů se po něm zvědavě otočit. Naposledy, když se takhle tvářil, se mu podařilo zamknout Filche v jeho vlastní kanceláři i hromadou nezničitelných bomb hnojůvek, které vybuchovaly znovu a znovu, až dokud z nich někdo to kouzlo nesejmul.
"Tichošlápkůůůů!!!" zavýskl na celou síň a začal vyskakovat až do stropů, nadzvedla jsem obočí a trochu s odstupem ho pozorovala.
"Co je, kámo?" ušklíbl se jmenovaný, když k němu došel, a zabořil si ruce do kapes. "Zrušili OVCE?"
"Ne, ne," zubil se brýlatec a nebezpečně se motal. "Evansová se mnou jde na rande."
Celá síň zalapala po dechu a vytřeštila oči.
"Kecáš," vydechl Black, ale Potter jenom blaženě zavrtěl hlavou a znovu se trochu zakomíhal. Jeho příteli trvalo ještě hodnou chvíli, než se dokázal vzpamatovat. Pak se zakřenil a poplácal ho po zádech.
"Já ti to říkal, brácho, že se nesmíš vzdávat," zahlaholil vesele a pak ho odvedl ke stolu, kde se k němu ihned nahrnula spousta kluků s gratulacemi. Sklopila jsem hlavu a pozorovala své ruce, složené v klíně. Cloumaly mnou rozporuplné pocity a já nevěděla, kterému z nich se věnovat dřív. Na jednu stranu… mi to bylo podivně jedno, na druhou stranu jsem si říkala, co by mohlo být, kdyby se Severus nechoval jako idiot a nakonec… jsem cítila nepatrnou jiskru pomstychtivosti a zadostiučinění.
Pocítila jsem polibek ve vlasech a zvedla jsem hlavu, abych se setkala s Removým konejšivým pohledem. Donutila jsem se k úsměvu a pohladila ho pod stolem po ruce.
"Jsi tak hodný," zamumlala jsem tiše a opřela si hlavu o jeho rameno. "Nezasloužím si tě."
"Hloupost," odpověděl stejně tiše. "Jsi to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat."
V duchu jsem si povzdechla. Bylo to vůči němu nefér. Ale bylo to nejvíc, co jsem pro něj mohla udělat.


Po snídani jsme si zaběhli do věže pro kabát a pak společně opustili pozemky Bradavic. Cestu jsme si zpříjemňovali škádlením i podnětnými rozhovory a mně se opět na chvíli podařilo zapomenout na svět okolo nás.
Procházeli jsme se po sněhem obalené vesnici, zašli k Chroptící chýši, do knihkupectví i k Taškáři, a na oběd jsme se stavili ke Třem košťatům. Naštěstí, ani jeden z nás nebyl ten typ, který by Valentýna chtěl strávit v čajovně madame Pacinkové mezi růžovými květy a zpívajícími andělíčky, takže jsme klidně mohli řešit famfrpál a pomlouvat profesory a ani jeden z nás nebyl nespokojený, protože ani jeden z nás od tohoto dne neočekával nic víc. Proháněli jsme se uličkami vesnice a házeli po sobě sněhem, líbali jsme se v zapadlých koutech a ochutnávali kouzelné pralinky v cukrářství - svým způsobem to bylo takové to typické podařené "rande" (stále mi nějak neseděla taková ta slova spojená s chozením, jako třeba kluk nebo rande, nevěděla jsem proč).
Na večer jsme se promočení a úplně vyčerpaní vrátili do Velké síně na večeři. Já usínala ve stoje a Remus na tom nebyl o moc líp, ale oba jsme byli šťastní. Já, protože se mi díky němu podařilo opět na pár chvil zapomenout na svět kolem nás, a on… protože byl se mnou. Stále jsem to nemohla pochopit. Jak někomu může stačit ke štěstí takhle málo. Ale byla jsem za to ráda. Protože má přítomnost bylo něco, co jsem mohla Removi dát.
Ano, jednou jsem ho musela opustit. Jednou se bude muset postavit na vlastní nohy. Ale právě teď jsem žila jenom pro něj, a oba jsme si toho byli vědomi. Byl to můj Remus. Můj přítel.


Záře měsíce měnila pozemky Bradavic v nadpozemskou třpytící se krajinu a v absolutním tichu bylo slyšet každý závan větru. Poklidně jsem spala zachumlaná do peřin, s ústy zvlněnými do lehkého úsměvu. Remus Lupin dřímal s pusou doširoka otevřenou a tělem roztaženým po celé matraci. Lily Evansová tiše hlídkovala v chodbách hradu, objímala své zkřehlé tělo rukama a nepřítomně se usmívala. James Potter se se svým kamarádem Siriusem Blackem plížil pod Neviditelným pláštěm směrem k Filchově kanceláři. Severus Snape nehybně zíral na baldachýn nad svou postelí a jeho oči vypadaly jako vytesané z kamene. Annie Malfoyová se opírala čelem o zamrzlou okenní tabulku a po tvářích jí stékaly slzy.
Lidé se stále měnili. Někdy k lepšímu, jindy k horšímu. Jejich osudy se prolínaly, a zase odtrhávaly v neměnném koloběhu života. Měsíc ubýval a zase narůstal a naše budoucnost se pomalu přibližovala. Budoucnost, kterou si nikdo z nás tehdy raději ani nepředstavoval…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama