14. kapitola - Jako psi

28. prosince 2011 v 23:59 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Jak daleko jsi ve své zradě zašel, to poznáš, až se jí zadíváš poprvé do očí a spatříš tu nenávist, tu touhu ublížit ti stejným způsobem, jako jsi ty ublížil jí. Zahledíš se do její bledé tváře, kamenného zraku, sevřené čelisti, zaschlých slz a neuvěříš. Neuvěříš tomu, že jsi z ní mohl udělat někoho - takového.
A pak... začneš bojovat taky, jen abys ze sebe dostal... tu vinu.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Pár dnů po svatém Valentýnu obletěla celou školu neuvěřitelná zpráva. Někteří to čekali, jiní se tomu zdráhali uvěřit, a další se o to vůbec nezajímali, ale všichni to nakonec zaslechli. Lily Evansová začala po téměř sedmi letech přemlouvání chodit s Jamesem Potterem.
Dívčí spolky okamžitě začaly vařit nápoje lásky a různé jedy, jimiž by zrzavou sokyni zneškodnily, kluci zase posílali šťastlivci gratulace a mohutně slavili za přítomnosti litrů Ohnivé whiskey. Protiva si vymyslel novou píseň, duchové o tom halasili na chodbách, a Skoro bezhlavý Nick dokonce téměř zapomněl na to, že opět zamítli jeho žádost o účast na Bezhlavém honu. Profesor Křiklan se bavil při hodinách lektvarů tím, že si Lily dobíral dvojsmyslnými narážkami, a ona pod jeho pohledem rudla a házela ztrápené škleby po svém vyvoleném, který se tomu všemu jenom zeširoka usmíval. Jeho přítel Sirius Black jej dokonce jednou vzal za madame Pomfreyovou, protože měl podezření, že mu někdo podal drogy nebo na něj uvalil Kletbu smíchu, ale ani jedno z toho se nepotvrdilo.
James Potter byl prostě absolutně šťastný.


A já… ani jsem nevěděla, co cítím. Svým způsobem… jsem byla za Lily ráda. I když jsem Jamese Pottera nemohla vystát, on byl… měl ji rád. A pokud jí mohl pomoci zapomenout na to, co jsem jí já spolu se svým bratrem udělala, neměla jsem právo jí to štěstí zazlívat. Navíc Potter vypadal tak nějak… klidnější od doby, co byli spolu. Nevrhal po lidech kletby jen tak pro zábavu. Když jsme kolem sebe procházeli po chodbě, tak mě prostě ignoroval jako většina ostatních - nesnažil se mě provokovat ani proklínat. To bylo zvláštní, neobvyklé. Ale byla jsem za to ráda.
Severuse jsem skoro nevídala. Když se občas objevil u kolejního stolu na snídani nebo večeři, pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy a jeho sklopený nepřítomný pohled nevypadal zrovna přívětivě. A jakkoli velkou zášť jsem vůči němu chovala, bylo mi ho líto. Ale mohl si za to sám. To bylo nepopiratelné.
A jakási cynická část mého já si jenom říkala, kdy i on konečně zmizí z Bradavic, aby se přidal k těm, kteří pro zábavu vypalují mudlovské vesnice.


Pravda byla… pravda byla, že mi slíbil, že se nikdy Smrtijedem nestane. Ale to bylo v tom minulém století, kdy si ještě hrál na hodného brášku a já na jeho poslušného pejska. Teď jsem i já nějak cítila, že všechny staré sliby ztratily smysl. Že už se nehraje na to, kdo je hodný a zlý. A že zrada a bolest nezpůsobí jenom jizvy. Severus se bude chtít bránit. A pokud bude mít možnost prostě kopat do toho nespravedlivého světa kolem sebe, aby nějak získal respekt, aby se ho lidé báli… on nebude váhat.
Na to jsem svého bratra znala příliš dobře.
Koneckonců, byli jsme dvojčata.


S Remem jsme o tom moc nemluvili. Viděla jsem na něm, že je za svého bývalého kamaráda šťastný, ačkoli by to zjevně neřekl nahlas. Věděla jsem, že by za Potterem a Blackem nešel a nechtěl by se usmířit. Protože jakkoli byl Remus ten mírný, přátelský a milý kluk - také znal svou hrdost. A já si byla jistá, že on věděl, že James Potter za ním jednou přijde sám.
A v tom byla… možná Remova síla. V té jistotě. A já jsem se upřímně toho dne už také nemohla dočkat. Protože vidět Pottera prosit o odpuštění, to by mohlo být… potěšující.


A i když jsem cítila tu prázdnotu a faleš, která přímo čišela z našeho nenuceného a nezávazného vztahu, nehodlala jsem se jej vzdát. Cítila jsem se… živá, alespoň trochu. Měla jsem nějakou tu kotvu na zemi, která mě nutila ráno znovu vstát a dýchat. Kdyby nebylo Rema… nevím, kde bych teď byla. Nejspíš někde na zapomenutém propadlišti dějin ztroskotanců.
A ani jeden z nás o tom nikdy nemluvil. Popravdě… od toho rozhovoru o budoucnosti minulý měsíc jsme o vážných věcech nemluvili vůbec. Bruslili jsme po tom tenkém ledě na povrchu, oba se obávaje toho, co by se stalo, pokud bychom se ty ledy pokusili prolomit a ponořili se do vražedně studené vody. A ačkoli jsme byli oba Nebelvíři, nenašli jsme k tomu odvahu.
A to nás dělalo ještě slabšími.


***


Plížila jsem se chodbami Bradavic, opatrně nakukujíc za každý roh a snažíc se co nejrychleji dostat na kolej. Nějak se mi podařilo to v knihovně trochu přepísknout a asi o dvě hodiny přetáhnout večerku. Hradem už dávno zavládlo ticho a tma a pouze kdesi v dálce vzdálených chodeb na druhé straně hradu bylo slyšet ozvěnu kroků, které mohly patřit Filchovi stejně tak jako jiným neposlušným studentům.
Náhle se však hlasy ozvaly až nebezpečně blízko. Přitiskla jsem se ke zdi za jedním z brnění a se zrychleným dechem naslouchala ozvěnou zesíleným slovům. Vypadalo to, že vycházejí z nepoužívané učebny Kouzelných formulí a já sebrala pověstnou nebelvírskou odvahu a připlížila jsem se ke dveřím, abych mohla nakouknout škvírou dovnitř.


A najednou to bylo, jako bych se vrátila zpátky v čase.


"Dlouho jsme si nepopovídali, co, Srabusi?" ozýval se třídou arogantní hlas Jamese Pottera. U
protější zdi se vedle spadlé tabule choulila temná postava napůl skrytá ve stínu, který ale přesto nedokázal zahalit stroužku krve, která se jí plazila po tváři.
Na setinu vteřiny mne zasáhla nejistota, ale jakmile jsem si ji uvědomila, popadl mne takový vztek na sebe samou, že jsem rázně rozrazila dveře a vřítila se dovnitř s plamenným pohledem a hůlkou v ruce namířenou na hruď obrýleného chlapce.
"Pottere," zasyčela jsem mrazivě. Na Severuse jsem se nedokázala ani podívat. Stále se mi hlavou honily myšlenky způsobené tím vteřinovým zaváháním.
Znamenalo snad, že teď když už Severuse nechci znát, že budu jenom nečinně přihlížet tomu, jak ho Potter a Black šikanují? Že se na něj vykašlu, když to bude potřebovat? Měla jsem ho ignorovat jako všechny ostatní, ne se na něj úplně vykašlat. Byla jsem snad natolik bezcitná, že bych byla Pottera s Blackem nezastavila a prostě bych prošla kolem?
"Snapeová," zarazil se na okamžik jmenovaný, ale pak zúžil oči a místo na mého bratra namířil hůlkou na mne. Zjevně jsem se stala po pobláznění Remuse a přetáhnutí ho na tu špatnou stranu nepřítelem číslo jedna. "Zase bráníš svého umaštěného bratříčka? No není to dojemné, Tichošlápku? Smrtijedská rodinka je opět pohromadě." Black se štěkavě zachechtal a já se otřásla vzteky.
"Smrtijedská rodinka?" opakovala jsem ironicky. "Podle mě jsou Smrtijedi ti, kteří napadají ostatní - většinou bezbranné mudly. No, potom mě překvapuje, že jste se k nim vy dva ještě nepřidali. A nebo se snad mýlím?" nadzvedla jsem obočí a v Potterových očích se nenávistně zablesklo - poslal na mne kletbu neverbální magií, a přesto v ní byla taková síla, že mne mé "Protego!" přinutilo trochu se zakymácet - a právě toho využil Potter, když vykřikl:
"Sectumsempra!"
Zaječela jsem a podlomila se mi kolena - jednou rukou jsem se chytla za tvář, ve které mi bolestivě pulsovalo; dlouhá otevřená rána se táhla od mého levého spánku až ke koutku úst, hustá krev mi stékala na školní uniformu a do očí mi vhrkly nechtěné slzy, které jsem se pokusila zahnat mrkáním, když jsem opět napřáhla ruku a zaútočila jsem na Pottera, který se zdál trochu zaražený tím, co sám udělal.
"Mdloby na tebe!" vykřikla jsem, ale on mé kouzlo pohotově vykryl, v té chvíli jsem si připadala právě tak neschopná, jak mi celou tu dobu, co se známe, předhazuje. Ale mohla jsem něco dělat? Potter a Black byli jedni z nejlepších v ročníku, vynikali naprosto ve všem. A já? Já byla jenom malá neschopná sestřička Severuse Snapea, která teď chodí s Remem Lupinem. Bez šance.


Náhle se za dveřmi učebny ozvaly kroky a my všichni ztuhli - ani jeden z nás si zjevně neuvědomil, kolik způsobíme hluku.
Dveře od učebny se znovu rozrazily - a dovnitř vlétla primuska Lily Evansová.
Zamrzla jsem na kamenné podlaze a jenom na ni zírala, stejně jako všichni ostatní. Potterovi se okamžitě objevil na tváři ruměnec a na Severuse u vzdálenější zdi jsem neviděla, a ani jsem si jeho výraz ve tváři nedovedla představit.
"Co se tady děje?" zamračila se Lily a přelétla pohledem místnost - okamžitě mi bylo jasné, že si dokáže dost dobře představit, o co šlo, ale chce to slyšet. "Jamesi?" trhla hlavou směrem ke svému příteli a on pod jejím mrazivým pohledem vypadal znovu jako prvák, kterého přistihli při porušování školního řádu. Black zjevně sebral poslední zbytky svého mozku a neopovažoval se skoro ani dýchat, natož mluvit, Severus hrál neviditelného u zdi a já byla stále příliš zaražená na to, abych mohla aspoň vymyslet co dělat, nebo to dokonce udělat.
"No…" protáhl jmenovaný rozpačitě a pak s pohledem zabodnutým do země začal tlumeně vysvětlovat: "Narazili jsme tady na Sra… na Snapea," spolkl to, co chtěl říct původně, "a dali jsme se do řeči," odněkud zprava jsem slyšela Severusovo odfrknutí - zjevně mu stále ještě zbývalo dost odvahy, nebo spíš nenávistného odhodlání, "no a pak sem vtrhla Snapeová a začala nám nadávat," teď jsem zase šokovaně nabrala vzduch do plic já, "a nějak to skončilo malým soubojem. Já se jenom bránil, Lily, vážně," začal se okamžitě bránit a já nemohla uvěřit vlastním uším.
Lily se znovu rozhlédla po celé ztemnělé místnosti, mračila se jako sto čertů a nakonec se její oči zaměřily na mne - v temnotě se její zářivě zelené oči podivně leskly a já nemohla potlačit zachvění; bylo to už ta dávno, co se na mne podívala.
"Schovej hůlku, Salliniann," nařídila lhostejným hlasem zrzka a já překvapeně trhla hlavou - vzápětí jsem bolestivě sykla a přitiskla rukáv své košile, který už byl dávno celý rudý, pevněji ke své tváři. Ani jsem si neuvědomovala, že v třesoucí se ruce stále svírám ten kus dřeva a mířím jím Potterovi do obličeje, dokud mne na to neupozornila. A jakkoli jsem se stále v jeho přítomnosti cítila nebezpečně, nedokázala jsem neuposlechnout. S těžkým výdechem jsem schovala hůlku do rukávu svého hábitu (ne do toho od krve) a položila jsem si ruku do klína.
"Strhávám každému z vás deset bodů," promluvila znovu Lily a já měla najednou chuť se ušklíbnout - nezáleželo na minulosti, mohla být alespoň spravedlivá. "A nyní se vraťte na kolej."


Zaplavilo mne podivné zklamání.
To už i Lily?
Namáhavě jsem polkla a potlačila jsem slzy, nechtěla jsem si dovolit takovouto slabost, obzvlášť ne v této společnosti. Raději jsem ostražitě pozorovala Pottera s Blackem, kteří se protáhli kolem primusky a zmizely kdesi v chodbách hradu,než jsem je sama se sklopeným výrazem a rukou na tváři následovala.
Ale možná jsem si za to mohla sama. Za to, že se teď Lily chovala takhle. Že byla ochotná přehlížet rány a bolest jenom kvůli tomu, že byl teď Potter její kluk, a že jsme se k ní já a Severus zachovali hrozně. Věčně laskavá Lily, která by se pro ostatní roztrhala. Už byla jako ostatní…


Z mého rozjímání mne vytrhla surová ruka na mém rameni. Zalapala jsem po dechu a prudce jsem se otočila - čekala jsem, že si Potter přijde pro odvetu, ale netušila jsem, že to přijde tak brzy.
Jenomže to nebyly Potterovy oči, které mne propalovaly. Byl to Severus.


Okamžitě jsem uskočila o pár stop vzad a propalovala jsem ho napůl vyděšeným, napůl chladným pohledem. Celé mé tělo se napnulo jako tětiva luku a mé prsty sebou cukly, jak opět chtěly sevřít hůlku.
"Co chceš?" vyštěkla jsem ostražitě a v očích se mi zablesklo - nevěděla jsem, jestli právě vypadám nebezpečně: s krvácející tváří a ztuhlá jako prkno, ale doufala jsem v to.
"Musíš mi pomoct, Sally," odpověděl on tlumeně a pokusil se ke mně přiblížit, ale já ustoupila ještě dál. Ani jeden z nás si nevšiml jedné všetečné primusky, která nás pozorovala zpoza rohu.
"Já nemusím vůbec nic," usekávala jsem jednotlivá slova mrazivě. "Nic ti nedlužím. A nejsem tvůj otrok, Severusi. Léta jsi jenom zneužíval toho, že jsem se ti chtěla zavděčit. Ale to, co jsi udělal Lily… to už bylo moc. Mrzí mě, že jsem nezjistila dřív, jak bezcitný a sobecký ve skutečnosti jsi. Ale už nikdy - slyšíš? -, NIKDY ti nebudu dělat hlupačku, která tě poslechne na slovo."
Zrychleně jsem oddechovala a znatelně jsem se chvěla - propaloval mne nečitelným pohledem a jediné, co jsem si v tu chvíli přála já, bylo prostě utéct na kolej, zahrabat se do postele a vybrečet si oči.
"Takže se ke mně i ty otočíš zády?" zeptal se nakonec chladným hlasem a jeho oči se zaleskly. "I ty, Sally?" vydechl mé jméno a já jsem nemohla potlačit vzlyk, který mi unikl z mého sevřeného hrdla. "Víš, co k Lily… cítím," zamumlal téměř neslyšně. "Celou dobu to víš. A přesto… utečeš zpátky ke svému Removi," vyplivl jeho jméno a já sebou škubla.
"Sklapni," zasyčela jsem téměř nepříčetně. Měsíce, léta pečlivě střádané křivdy a bolesti najednou chtěly vzkypět ven a já nevěděla, jak dlouho ještě vydržím nekřičet. "Vždycky vidíš jenom sebe, Severusi, jenom sebe. Myslel jsi někdy na to, jak to asi cítí Lily? Vždyť - promerlina! - ona teď chodí s Potterem! Chodí s Jamesem Potterem! Nikdy tě nemilovala," zchladila jsem jej nemilosrdně. "Jak by taky mohla? Měl jsi tolik šancí, Severusi, tolik! Ale všechny jsi je promrhal. Jak co se týče Lily, tak co se týče mě. A ani já ani ona už to nechceme dál snášet. Stěžuješ si, jak ti každý ubližuje, a jak život strašně není fér, ale jsi to ty, kdo do všech kolem sebe kope a odhání je od sebe. A já už na tohle nemám, promiň. Nebudu tvůj sluha. Doufám, že se svým životem naložíš líp než tomu bylo dosud. Protože já už tě nikdy nechci vidět," zatřásla jsem hlavou a otočila jsem se, abych se vzápětí rozeběhla směrem k Nebelvírské společenské místnosti. Za mnou se ozývala jenom jeho slova, hnaná ozvěnou chodbami.
"Budeš toho litovat! Jednou… jednou tě to zničí…"


Vzlykala jsem a po tvářích mi stékaly horké slzy smíchané s krví, ale já nedokázala zastavit svůj šílený běh. Myslím… že jsem už tehdy věděla, že to byla poslední slova, která mi kdy řekl. A jakkoli jsem se tomu snažila zabránit, zavrtávala se mi do hlavy jako ostrý klín, který rozřezával všechny ostatní myšlenky na zakrvácené cáry a nutil mi do hlavy pouze těch pár prokletých slov. Nechtěla jsem si připouštět, že… měl možná nakonec i pravdu.


Vřítila jsem se do koupelny a ponořila obličej do ledové vody, která utlumila mé okamžité zalapání po dechu. Prudce jsem zvedla hlavu a zadívala jsem se na sebe do zrcadla - k obličeji se mi přilepily prameny mokrých černých vlasů, které ostře kontrastovaly s mou bílou tváří a rozšklebenou rudou ranou táhnoucí se před celou levou polovinu obličeje. Mé oči byly červené a opuchlé a mé rozkousané bledé rty jenom sotva vypovídaly o slovech, která jsem před pár minutami vyřkla. Kterými jsem možná Severusovi ublížila. A starala jsem se o to? Nevím. Byla jsem jako led - možná horoucí, ohnivá a uřvaná, ale stále ve mně zvonila jakási ostrá mrazivá hrana, hrana bezcitnosti a krutosti, která se jednou za čas prostě musela projevit. A připadala jsem si jako šílenec. Ale nemohla jsem s tím nic udělat.


Téměř apatickými pohyby jsem vytáhla z lékárničky, kterou jsme my holky měly v koupelně, lahvičku třemdavy a pár náplastí, abych mohla udělat něco s tou ranou. Věděla jsem, že pokud nezajdu za madame Pomfreyovou a nenechám si to od ní odborně vyléčit, zbude mi jako vzpomínka jasně viditelná jizva, ale právě to pomyšlení mne nějakým způsobem uklidňovalo. Možná ty vzpomínky bodaly jako rozžhavené dýky, ale byly skutečné. A pár jizev už stejně mám… akorát tahle bude vidět. Je
tom nějaký velký rozdíl?
Do očí se mi znovu začaly hrnout slzy, tak jsem raději odložila lahvičku od lektvaru a třesoucími se prsty svlékla zakrvácený hábit. Obestřel mne mlčenlivý závoj chladu, který neustával, ani když jsem se konečně zachumlala do peřin a propadla slzám, jak jsem si to celou dobu plánovala. Celá ložnice už dávno spala, když jsem se nechala unášet svými tlumenými vzlyky, kterými jsem vyprávěla světu o všech zločinech, které jsem kdy spáchala.
Na Lily. Na Severusovi. Na Removi. Na Annie. Na sobě samé…


Jen jediné oči té noci nebyly pevně sevřené. Dva zářivé smaragdy zíraly nahoru na plstěný baldachýn a hluboko uvnitř nich se cosi lesklo. Pohled zraněné laně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama