15. kapitola - Nad propastí

30. prosince 2011 v 20:17 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Šílenství. Ano, to ovládlo mé dny. Prorazilo mou kůží, zachvátilo mou mysl, naplnilo mne tmou a necitelností. Neviděla jsem, neslyšela. Mlha zahalila mé tělo. Mlha, ze které jsem nemohla vystoupit.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Čas bývá lékem na všechno. Ostré hrany se zahladí jeho drsným pískem, oheň se uhasí, křik utlumí. Ale někdy… když uvnitř vás šílí bouře a vy s tím nemůžete nic udělat… tak je to jenom otázka času než se všechno zhroutí. A pak záleží jenom na vás, jestli z té poslední bitvy vyjdete jako vítěz nebo poražený. Protože žádná střední cesta neexistuje.


Když ze mě Remus konečně vymámil pravdu o tom, kde jsem přišla k té jizvě na tváři (i když si myslím, že mu to muselo být od začátku jasné), při večeři ve Velké síni zlomil Potterovi před celou síní nos a prohlásil, že je to ubožák. Sice dostal školní trest od profesorky McGonagallové, ale já jsem k němu snad poprvé po dlouhé době pocítila nějaký ten plamen hrdosti. Občas jsem ho milovala… za některé věci, které dělal. A nebylo to zrovna jenom dát Potterovi pěstí, prostě… bylo hezké, když se za vás někdo postavil.
Trávila jsem v té době s Remem hodně času. Měla jsem strach. Ze Severuse, z Pottera a Blacka… pokoušela jsem se na to zapomenout tím, že jsem se začala ještě víc učit. Nemyslela jsem, že by to ještě šlo. Ale mohla jsem to udělat. Opakovala jsem si všechno učivo od prvního ročníku, do nejmenších podrobností. Studovala jsem v knihovně od rána do večera. Nemyslím, že by tam někdy někdo trávil více času než já. Ale paradoxně… čím víc jsem toho uměla, tím víc jsem si uvědomovala své slabiny, a tím víc jsem byla nervóznější. Čas v té době běžel jako splašený - mé dny se staly natolik stereotypními a splašenými, že přeběhl březen i duben a já to sotva zaznamenala. Remus se mě snažil vytáhnout několikrát do Prasinek, a i když jsem se snažila, nemohla jsem se úplně přestat soustředit na to, co jsem se právě učila. A nezáleželo na tom, jestli se jednalo o přeměnu kamení na vodu nebo vyjmenování hvězd v souhvězdí Lyry.
A přesto jsem stále chtěla být s Remem a on se mnou. Bylo to trochu šílené. Ve škole jsme byli známi jako "dva knihomolové" a téměř nikdo nám už neřekl jinak. Ale nám to nevadilo. Žili jsme ve svém vlastním světě. Měl své zlo, problémy, které ti ostatní ani neznali, ale byl stále velmi dobrý. A my si ho užívali, jak nejvíc jsme mohli.


Odpočívala jsem s hlavou položenou na Přípravě na OVCE: Kouzelných formulích a klidně oddechovala. Na stole přede mnou svítila jediná svíčka, která dodávala rudo-zlaté místnosti útulný nádech a já se cítila příjemně. Po dlouhé době.
"Sally," ozval se za mnou měkký hlas, a opatrná ruka se mne pokusila probrat. "Pojď si lehnout. Nemůžeš spát ve Společenské místnosti."
Něco jsem nespokojeně zamumlala a téměř jsem cítila jeho úsměv.
"Vstávej, lenochu. Už je skoro jedna ráno. Pořád jsi normální člověk, potřebuješ spát."


Ospale jsem se napřímila na židli a mohutné zívnutí skryla v dlani.
"Když já se to ještě musím naučit," zahuhlala jsem polohlasem, ale s rozcuchanými vlasy, jedním okem stále zavřeným a tím druhým zírajícím nepřítomně kamsi do rohu to neznělo moc přesvědčivě.
"To tak. Učíš se to celý den. Jsem si jistý, že ty Aplikace zvládneš zítra na Vynikající," potřásl Rem hlavou, ale já vytřeštila oči.
"Já na ně úplně zapomněla!" vypískla jsem a všechna únava byla rázem pryč. "Celou dobu se učím Zvětšovací a Zmenšovací zaklínadla! Do zítra určitě nemůžu všechny Aplikace stihnout," vyšilovala jsem a horečně se přehrabovala v hromadě učebnic přede mnou.
"Klid, Sall," pokoušel se mě zchladit a vykuleně pozoroval mé šílení. "Vždyť ses na ně připravovala minulý týden. Všechno to už umíš, nemusíš se zase celou noc učit. Potřebuješ se vyspat."
"Vyspím se, až na to budu mít čas," prohlásila jsem neoblomně a konečně našla tu správnou hromádku pergamenů. "Jdi si lehnout ty. Za pár dní je úplněk, to se asi moc nevyspíš." Začetla jsem se do textu a mávnutím hůlky zesílila plamen svíčky. Ještě chvíli tam jen tak mlčky stál a pak beze slova odešel. Když jsem se na něj otočila, bylo už příliš pozdě. Ale já momentálně neměla čas se zabývat něčím jiným, než byly Kouzelné formule.


***


Seděla jsem u stolu ve Velké síni a narychlo se pokoušela doučit poslední detaily. Pod očima se mi rýsovaly temné kruhy a několikrát jsem málem přistála obličejem ve svém talíři, ale nemohla jsem si připustit únavu. Ráno jsem se snažila dodat si energii studenou sprchou a teď jsem ji narychlo dobíjela kávou a nějakou čokoládou, ale stále jsem nemohla vyhnat z hlavy lákavou představu své postele s nebesy. Avšak kdykoli jsem si vzpomněla na testování z Formulí, zbledla jsem, rozklepala se mi kolena a v hlavě jsem měla úplně prázdno, což byl docela účinný protilék.
Rem na snídani nepřišel. Nevěděla jsem, jestli se na mě zlobí, nevěděla jsem o žádném důvodu, proč by měl, a ani mne to moc neznepokojovalo. Mnohem víc jsem se obávala těch testů. A Removi by se určitě nic nestalo. Nikdo by mu nic neudělal.
Zvedla jsem oči a zatěkala pohledem po Velké síni. Ani Severus na snídani nebyl, nejspíš nebyl ani ve škole - ti démoni uvnitř mé duše už posměvačně šeptali o tom, jak se přidal k Vy-víte-komu, jak jej všichni nazývali. James Potter a Sirius Black seděli na druhém konci nebelvírského stolu a o čemsi zaníceně debatovali. Lily seděla vedle svého kluka, ale neposlouchala, co říká, dívala se opačným směrem… dívala se na mě.
Trhla jsem sebou a sklopila hlavu zpátky do učebnice. Nedokázala jsem z jejího pohledu vyčíst nic o tom, co si myslí, a to mne znepokojovalo. Vždycky jsem věděla, jak o mně lidé smýšlí. Většina mne ignorovala. Remus mě… miloval (stále jsem cítila určité výčitky svědomí, i když jsem se je snažila zahnat s výmluvou, že jsou neopodstatněné). James Potter a Sirius Black mě nenáviděli. Severus vždycky jenom hledal možnost jak mě využít, nikdy mu na mně ve skutečnosti nezáleželo. Ale Lily? Brala mě jako kamarádku, kdysi… Záleželo jí na mně, aspoň trochu. Co cítila teď? Také nenávist? Chlad? Lítost?
I když lítost asi ne. Podle toho, jak se zachovala tu poslední noc, kdy jsem mluvila se Severusem jsem už pro ni nebyla víc než nějaký kus hadru. Omyl. Bezcenná vzpomínka.
Ale mohla jsem čekat něco jiného? Ublížila jsem jí. A většina lidí se s bolestí nevyrovnává snadno. Většina lidí není jako já.


Povzdechla jsem si a vstala od stolu. Cítila jsem se tak unavená…
Ale připomínka Kouzelných formulí do mě opět vrátila to napětí, které mne udržovalo vzhůru. Které mne udržovalo naživu.


***


Nakonec jsem to testování zvládla na Vynikající, přesně jak Remus předvídal. Ale na tom nezáleželo. Nedokázala jsem se uvolnit. Pořád jsem žila v narůstajícím napětí a strachu, a opakovala jsem pořád dokola. Druhý ročník, třetí ročník… hojivé účinky mandragory (nezáleželo na tom, že jsem je uměla nazpaměť), přesný postup přípravy Lektvaru proti bradavicím (i když ten se u zkoušek vůbec neměl objevit) i čtení z čajových lístků (přestože jsem OVCE z Jasnovidectví ani neskládala). Téměř jsem nespala, a i když se občas Removi podařilo přemluvit holky z ložnice, aby mne odtáhly do postele, probouzela jsem se uprostřed noci celá zpocená a běžela jsem si znovu projít kapitolu o přeměňování savců.
Na jídlo do Velké síně jsem už také téměř nechodila, každou volnou chvíli jsem trávila v knihovně a pomalu jsem přestávala vypadat jako člověk. Temné kruhy pod očima, vystouplé lícní kosti, bledá kůže, rozcuchané vlasy, třesoucí se ruce a vyplašené oči ze mě dělaly nějakou šílenou trosku, a tento zjev ještě víc umocňovala jizva na mé tváři, které jsem si stále cenila. Nelitovala jsem toho, že jsem si ji nechala. Bylo to něco jako přiznání, jako bych celému světu oznámila, že cítím bolest, a že mám své jizvy, akorát jenom tahle je vidět. Profesorka McGonagallová si mě jednou dala zavolat, aby si o tom se mnou promluvila, ale já ji uchlácholila slovy o "nešťastné náhodě". Nechtěla jsem nic řešit. Nechtěla jsem, aby si celá škola povídala o tom, jak jsem napráskala Pottera. Ne proto, že bych se bála nebo něco takového jen… jsem byla příliš unavená na jakékoli spory.
Přišel květen a utekl jako velká voda. Studenti se rozutekli po Bradavických pozemcích, užívali si slunce a blížících se prázdnin (na které jsem se mimořádně těšila stejně jako všichni ostatní, i když jsem stále neměla sebemenší představu o tom, kam půjdu nebo co budu dělat) a hráli famfrpál a Řachavého Petra. Čím dál víc sedmáků se začalo shromažďovat v knihovně a já se chodila raději učit na Astronomickou věž, kde byl naprostý klid.
Rema jsem už dlouho skoro neviděla. Sedávali jsme spolu na hodinách, ale to jsem víc vnímala výuku než zrovna jeho. Bylo mi to líto. Stále jsem vůči němu cítila jakýsi závazek… povinnosti, který jsem nemohla ignorovat, ale to šílené zděšení, které se mne zmocnilo, když jsem si uvědomila, že do OVCí zbývá jenom pár dní, mi znemožňovalo soustředit se na cokoli jiného než na Patronovo zaklínadlo. Byla jsem víc mrtvá než živá, ale to byl kompromis, který jsem musela snášet. Protože nebylo žádné jiné cesty, kterou bych se mohla dát.


Ale bylo jisté, že takhle nemůžu vydržet moc dlouho. Do OVCE zbývaly asi dva týdny, když jsem omdlela při cestě na Lektvary. Spala jsem celý den. Remus mě odnesl do Komnaty nejvyšší potřeby a nařídil nějakým skřítkům, aby se o mě starali. Nemohl mě odnést na ošetřovnu, protože tu momentálně obývali Potter s Blackem, kteří na konec roku chystali nějakou velkou akci a trochu se jim to vymklo z ruky - přiotrávili se nějakým lektvarem vlastní výroby a madame Pomfreyová si je tam stále nechávala na pozorování.

Nijak jsem to neřešila. Nechtěla jsem si připustit, že se mnou asi nebude něco v pořádku, když se hroutím na chodbách, i když bylo vidět, že Remus si dělá opravdové starosti. Nic mne nemohlo odradit od učení - pomalu jsem se začínala dostávat do té výbušné hysterie, kterou byla vždy před zkouškami postižena půlka školy, v čele s Lily Evansovou. A i když jsem původně brala učení jenom jako útěk od nepříjemných myšlenek, úplně mě to pohltilo. Nebyla jsem normální. Teď, když o tom přemýšlím s odstupem času, si říkám… že jsem se musela zbláznit. Nebo jsem možná prostě prožívala silné emocionální vypětí. Nezáleží na tom, jak to nazvete. Ale nebyla jsem v pořádku.


Týden před zkouškami uspořádal celý sedmý ročník mohutnou oslavu (tak tomu říkali oni, já to nazývala spíš pitkou) na Astronomické věži. Bylo to ujeté, ale paradoxně to bylo asi nejbezpečnější místo, kde se dalo něco takového podniknout, pokud nepočítáme Komnatu nejvyšší potřeby, o které ale převážná většina studentů vůbec netušila. Potter s Blackem jako obvykle přitáhli litry Ohnivé whiskey, medoviny a podobných nesmyslů a celý ročník se shromáždil na tom malém místečku na vrcholu hradu, aby alespoň na chvíli zapomněl na stres a zkoušky.
Dokonce i já jsem byla přinucena přijít (nikým jiným než Remem, samozřejmě) a i přesto jsem s sebou propašovala učebnici Lektvarů, se kterou jsem měla v plánu zalézt někam do kouta. Ale ani toho mi nebylo dopřáno - nějak se jim podařilo do mě nalít několik sklenic whiskey. A pak už jsem se smála spolu s ostatními, když Potter vyznával hlasitým falešným zpěvem Lily lásku, když Bellatrix Blacková vylezla na cimbuří a začala předvádět jakýsi směšný taneček, když Peter Pettigrew, který se opil tak, že se sotva udržel na nohou, málem přepadl přes okraj a vytáhli ho jen tak tak dva prozíraví Havraspáři, kteří pili ze všeho nejmíň. Učebnice Lektvarů ležela zapomenuta kdesi v rohu, nebo možná už dávno sletěla z věže dolů, když jsem si nechávala znovu a znovu nalévat whiskey a snažila se zapomenout na všechno, stejně jako ostatní. Tohle byla moje druhá zkušenost s alkoholem a zatím to vypadalo, že se nikdy nenaučím pít, vždycky skončím akorát motající se kdesi na chodbě.


"Snapeová!" objevil se najednou přede mnou rozmazaný obličej Jamese Pottera, který pod paží svíral Lily Evansovou, která se zjevně moc dobře nebavila. Trochu jsem se zakymácela a pokusila se couvnout, ale kruh nedočkavých přihlížejících, který se kolem nás okamžitě utvořil, mi zatarasil cestu.
"Pokud vím, máme spolu nevyřešený účty," ušklíbl se podnapile a přihnul si z láhve, kterou svíral v ruce. V očích se mu nebezpečně zablesklo a já znovu pocítila ozvěnu té bolesti, když mi jeho kletba rozřízla tvář. Tvrdě jsem sevřela čelist a znovu se pokusila ustoupit, ale skrz hradbu těl jsem se nedostala. Ale někdo jiný ano.
Remus se jakoby vynořil odnikud a postavil se mezi nás. S pohledem vlkodlaka kolem mě obranně sevřel své paže a zavrčel Potterovým směrem: "Nech ji být."
Napětí se stupňovalo. Alkohol jako by ze mě úplně vyprchával, když jsem pozorovala napjaté obličeje přihlížejících i dvojici před námi. Pottera, který si Rema s chladným výrazem ve tváři měřil i Lily, která se snažila vyprostit z jeho sevření a vyplašeně mezi dvěma bývalými kamarády těkala pohledem.
"No jasně," vyplivl Potter znechuceně a já přivřela oči. Bylo to, jako by vrhal skutečné kletby. Akorát že tohle bolelo mnohem víc. Ne mě, ale Rema. Stáli jsme tam v objetí, dívajíc se na Pottera z boku a navzájem si tiskli ruce.
"Jen si braň tu svojí zrádcovskou mrchu. Stejně je to jenom děvka," zahryzl se do nás znovu jeho hlas a Remus vztekle vykřikl a vyprostil svou ruku z mého sevření, aby vzápětí vytáhl hůlku z rukávu a výkřikem: "Rictusempra!" poslal Pottera k zemi jedinou dobře mířenou kletbou, a znovu natahoval ruku, kterou jsem mu ale včas stačila strhnout. Chvěl se zuřivostí po celém těle a v očích mu blýskal pohled šelmy, a Potter ho určitě musel zahlédnout také, protože se jenom přimraženě krčil na zemi a zíral na něj jako na zjevení.
Sevřela jsem kolem Rema své paže, a snažila jsem se mu vytrhnout z ruky hůlku, ačkoli to bylo téměř nemožné. Jedním rázem se celá oslava změnila v napjaté fiasko, kdy každý jenom zíral na tu hádku a neodvažoval se zapojit.
"Pojď pryč," uchopila jsem Rema za ruku a upřela na něj prosebný pohled, nevypadalo, že by ho vnímal, protože stále upíral svůj nenávistný pohled na Pottera ležícího na zemi. "Pojď pryč," zaúpěla jsem téměř zoufale a on se konečně nechal vystrkat pryč z věže, dolů po schodech - byl téměř jako náměsíčný - a do Komnaty nejvyšší potřeby, která byla jenom o chodbu dál. Mávnutím hůlky jsem rozsvítila světla a usadila ho na pohovku.
Sedla jsem si vedle něj a uchopila ho za ruku, ustaraně pozorujíc jeho strnulý pohled. Hladila jsem ho svými studenými prsty, až nakonec přece jenom rozmrznul a podíval se na mě.
"Remusi," oslovila jsem ho chraptivě a hlas se mi zlomil. Zavrtěl hlavou, i když stejně nevěděl, co jsem chtěla říct, protože jsem to nevěděla ani já sama.
"Zasloužil si to," prohlásil roztřeseným hlasem, ve kterém ale i přesto zněla ta pevná neústupná hrana. "Neměl o tobě říkat… ty věci," ostře se nadechl. "Praštil bych ho znovu. Proklel bych ho. Je to ubožák."
Proti své vůli jsem nedokázala potlačit tichá vzlyk, který mi rozezněl hrdlo, a on kolem mě sevřel své paže tak pevně, že jsem téměř nemohla dýchat - myslím, že chtěl víc uklidnit sebe než mě. Zabořil hlavu do mého ramene a já ho roztřeseně objala, nemyslím, že bych ho dokázala nějak uklidnit, ale mohla jsem dělat všechno, co bylo v mých silách.
"Remusi," zopakovala jsem znova jeho jméno, které se mi zachvělo na rtech a on se odtáhl, aby mne políbil, znovu s tou zoufalou spalující touhou jako úplně poprvé. Vracela jsem mu polibek se stejným žárem, jaký dával on mně, snažíce se s ním splynout, slzy mi stále stékaly po obličeji a oba jsme se chvěli, ale nezastavila jsem ho, když mi svlékl školní uniformu i zašedlé tričko, které jsem měla pod ní. Více než kdy jindy jsem z něj cítila vlkodlaka, ale vypila jsem příliš mnoho Ohnivé whiskey, abych ho v té chvíli dokázala zarazit. A ani jsem to nechtěla. Ten žár, který ve mně sálal, byl tak spalující, že mi znemožnil normálně uvažovat a veškeré mé smýšlení se scvrklo do toho jediného okamžiku. Zbavena všeho dechu jsem lapala po dechu, snažíce se k němu dostat stále blíž, abych pohřbila své roztřesené prsty v jeho vlasech a ponořila se znovu do jeho spalujících rtů, které jenom podněcovaly ten oheň uvnitř mě. Chtěla jsem shořet, spálit všechno, čím jsem byla, a stát se tím žárem, tím plamenem, tou úžasnou bolestí…


Annia Aurelia Galeria Lucilla Malfoyová se třásla po celém těle. Ostré hlodání bolesti ji rozežíralo po celém tělo a ona křičela, i když nechtěla. Svírala ruce v pěst, až jí z dlaní tekly stroužky krve, prohýbala se na chladném kameni jako luk a cítila každou svou buňkou v těle hořet, cítila, jak se do ní zabodávají tisíce nožů a dýk a přála si, aby to už přestalo, aby už byl konec, aby raději zemřela než tohle snášet.
A pak bolest přestala a ona zmučeně vydechla. Balancovala nad propastí mezi životem a smrtí, neschopna pohnout jediným svalem a celé tělo se jí mohutně chvělo v téměř zimničném třasu, když mělce dýchala v posledním pokuse o život. Její světlé oči se s jakousi téměř klidnou smířeností upíraly kamsi do dáli, ale neviděly temnou kamennou stěnu, místi ní dlouhé zelené pláně a cítily jemný jarní vítr a slyšely zpěv ptáků. A přes všechnu tu bolest, smutek, bezmoc, úzkost a prosby, které z jejího pohledu čišely, vypadala téměř… šťastně.
A pak se znovu ozval ten chladný hlas a bolest přišla znovu, pohlcujíc celé její tělo v nekonečném smrtícím plameni ohně a ona křičela, drásala si už tak do krve zničené hrdlo a zmítala sebou na studené zemi.


Klidně jsem oddechovala, přikrytá tenkou červenou přikrývkou, Remus ležel za mými zády a objímal mne jednou rukou. Z polospánku jsem se usmívala a po dlouhé době jsem se zase cítila doopravdy… dobře. Správně. Spokojeně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama