16. kapitola - Naposledy

30. prosince 2011 v 20:25 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Narodíš se... a zemřeš. Chvilka štěstí musí být vykoupena staletími utrpení, kdy zapomeneš na vše dobré, co jsi kdy prožila. Ale stojí to za to?
Možná ano. Možná bys zaprodala všechno, jen pro ten jeden krátký... okamžik.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Pročesávala jsem své krátké černé vlasy, rovné jako hřebíky a pískala si u toho nějakou písničku. Svět se zase vrátil do těch normálních kolejí. Ten první den po té "oslavě" mi Remus schoval všechny učebnice a zabránil mi v přístupu do knihovny. Nebudu předstírat, že jsem nekřičela, nebrečela a nenadávala mu, ale nezdálo se, že by se ho to nějak dotklo. Vydržel. Za tohle jsem ho taky trochu milovala. Nejspíš.
Zarazila jsem se s hřebenem u ucha a zamyšleně se zadívala na svůj odraz do zrcadla. Bylo to tak absurdní… ještě pořád. Remus mě miloval - mě, náladovou, workoholičku, ne moc vtipnou ani hezkou, ne moc chytrou… vlastně jsem nebyla žádná z těch vysněných holek. Byla jsem prostě… já. Obyčejná já. A přesto, nějakým naprosto neuvěřitelným způsobem se mi podařilo získat přízeň Rema, který byl tak neuvěřitelně hodný, že by se na něj holky sesypaly jak tlustočervi na salát, kdyby ho znaly trochu líp. Až na mě.
Nemilovala jsem Rema. Ne tak, jak by si to zasloužil. Dobře, možná ve mně občas vzplály malé záblesky lásky, když udělal něco mimořádného, ale jinak… byl to kamarád. Nejlepší kamarád. Mohla jsem se s ním bavit úplně o všem a on by mne neodsoudil. Možná by mi jenom vynadal. A přesto… s touhle smutnou pravdou jsem se mu svěřit nedokázala.
A proč? Protože si to nezasloužil. Nebo protože jsem byla právě taková děvka, jak o mně Potter prohlásil. Věděl to Remus? Věděl, že s ním jsem, ale cítím k němu jen obyčejnou přátelskou náklonnost? Divila bych se, kdyby ne. V mé neprozřetelnosti jsem často až příliš čitelná, navíc pro někoho, kdo se mnou strávil necelých sedm let. Mohla jsem jen těžko odhadovat, co si o tom myslí, ale domnívala jsem se, že prostě oba z toho vztahu chceme vytěžit to nejlepší, dokud to jde.
Já jsem s Remem byla, protože… jsem byla z větší části praktická než romantická. Pochybuji, že bych vůbec kdy mohla někoho milovat. Čirou oddanost jsem ve svém krátkém životě cítila pouze k jednomu člověku, k Severusovi, a ten pocit byl dost sebedestruktivní. A proto, vztah, založený na vzájemné důvěře a přátelství, má budoucnost, alespoň pro mne. Jak už jsem řekla, Rem mě miloval. A to bylo možná víc, než bych mohla kdy od života čekat. A jakkoli mne nelákala myšlenka na domek, rodinu a děti někde na jihu Británie, protože má touha po svobodě a utíkačská povaha mne přiměly toužit po voňavých neznámých dálkách kdesi za mořem, byl to snesitelný kompromis. Myšlenka na… spokojený život. Naprosto bezpečný.
Křivě jsem se usmála, až se mi zkroutila jizva na tváři. Zvláštní, pomýšlet na bezpečný život po boku vlkodlaka.
A Remus se mnou byl, protože… nemohl být beze mě. A byl ochoten přijmout i jen mé přátelství, jenom aby byl se mnou. Teď, když má možnost mít se mnou vztah… ne sice moc normální, ale zato perspektivní, nezahodil by to.
Remus byl fajn.


Nevěřícně jsem vydechla a odložila hřeben na stolek. Fajn. Perspektivní. Praktická. Možná jsem byla nakonec stejně chladná jako můj zmijozelský bratr, akorát každý jiným způsobem. Právě to na tom bylo to absurdní. Normální lidi se do sebe přece zamilují, vezmou se, mají děti a zestárnou spolu, ne? Nejsou jako já, netouží po jistotě ani spokojenosti. Chtějí štěstí. Něco, co já nejspíš nikdy nepoznám.


Poslední dobou mi chyběla Annie. Chyběl mi někdo, s kým bych si mohla promluvit. Ale svou šanci jsem už měla. A druhou nejspíš nikdy nedostanu.


Povzdechla jsem si a opřela jsem se rukama o kamenné umyvadlo. Dnes byl první den OVCE. A naproti všemu očekávání jsem nebyla ani vystresovaná, ani hysterická, ani k smrti vyděšená. Spíš se u mne objevila jakási sentimentální nálada, o kterou jsem neměla vůbec žádný zájem. Došlo mi, že škola doopravdy končí. Že opustím Bradavice a v září nepůjdu na nádraží King's Cross, neprojdu přepážkou a neocitnu se na nástupišti devět a tři čtvrtě. Že už se nikdy nepodívám do hradu, místa mých dětských dobrodružství, mého skutečného domova.
Přemýšlela jsem o tom, jestli se budu muset vrátit k rodičům, abych se s nimi rozloučila. Popravdě, radši bych se Tkalcovské ulici vyhnula jako Morgana Merlinovi, ale nejspíš se ode mne očekává, že aspoň oznámím, že už tam nebudu bydlet. Jestli tam ještě vůbec někdo je. Jestli se mamka neodstěhovala někam… do Číny a otec se neupil k smrti. Nebo jestli se navzájem nepovraždili. Kupodivu… jsem při tom pomyšlení necítila vůbec nic. Doopravdy, už jsem byla studená jako kámen. Moje srdce bylo z ledu.
Přemýšlela jsem o tom, že bych si někde sehnala práci a přes léto trochu vydělávala, než bych se rozhodla, co dál. Slyšela jsem, že Florián Fortescue shání pomocnici v jeho krámku, nebo bych možná mohla dělat servírku v Děravém kotli nebo U Tří košťat. Nezáleželo by na tom, co bych dělala. Prostě něco. Abych nemusela moc přemýšlet. Po práci bych mohla chodit na večerní procházky s Remem a bylo by to… fajn. Protože fajn mi stačilo.


Bude mi to tu hodně chybět? Budou mi chybět velkolepé večeře ve Velké síni, famfrpálové zápasy nebo sobotní vaření lektvarů s Lily?
Povzdechla jsem si a promnula si oči. Bude mi chybět Lily? Nevím.
Přemýšlela jsem o tom, že bych se jí pokusila omluvit, ale - nejsem si jistá, jestli nešlo o nějaký pokus zamaskovat to, že jsem možná příliš hrdá na to, abych se jí omluvila: další vlastnost, která je mně a Severusovi vlastní - došla jsem k závěru, že na to nemám právo. Nemám právo s ní mluvit, nemám právo po ní cokoli chtít, prosit ji o odpuštění, nebo se s ní chtít dokonce znovu bavit, jako by se nic nestalo. Je na ní, aby rozhodla, jak budou vztahy mezi námi vypadat v příštích letech. A pokud si bude přát, abychom se už nikdy neviděly, budu to muset přijmout.
A přijmu, nakonec. Sice budu věčně litovat toho, že jsem nedala vztahy mezi ní a mnou do pořádku, že jsem se jí nepokusila vysvětlit, co se mezi námi vlastně stalo, ale přijmu to. Vyrovnám se s tím. A budu to ignorovat.
Protože to jsem celá já. Celá obyčejná já.


"Sally?" zaťukala jedna z mých spolubydlící, Justine Westonová na dveře. "Hodláš v tý koupelně strávit celý dopoledne, abys nemusela na zkoušky? Potřebuju se ještě učit." Její hlas zněl o trochu výš, než by normálně měl, ale to dnes nebyla jediná.
"Už letím!" zavolala jsem přes dveře a naposled na sebe koukla do zrcadla. Je čas čelit zítřkům.


***


Velká síň halasila svým obvyklým spokojeným tlacháním, ačkoli většina studentů sedmého ročníku jenom pobledle posedávala na svých lavicích, nimrala se v jídle a nosem byla zabořená v učebnicích nebo pergamenech.
Jinak tomu nebylo ani u Nebelvírského stolu. Dokonce i James Potter a Sirius Black pro jednou ztišili svůj hlasitý hovor a smích, pokoušeli se na poslední chvíli naučit něco, co v průběhu roku ani neviděli a pokoušeli se ignorovat Lily Evansovou, která polohlasem přeříkávala přesný postup přípravy Veritaséra.
Kus od nich seděl Remus Lupin, zamyšleně si kousal ret, pohled upřený někam do prázdna a ani se už nesnažil předstírat, že jí svou snídani, která ležela nedotčena na stole před ním. Před ním se vznášel pergamen zakletý přednášejícím kouzlem, který stále dokola opakoval cosi o Smrtonoškách a Mozkomorech, ale nebylo jasné, jestli jej mladík vnímá nebo ne.
Dohromady to působilo skoro jako úplně normální ráno. Dovnitř do síně se stále trousili nějací klábosící studenti, za vysokými okny už slunce vystoupalo nad obzor a rozzářilo okolní krajinu, profesoři u dlouhého stolu diskutovali o jakémsi článku v Denním věštci nebo se připravovali na příjezd zkoušejících z Ministerstva.


Náhle však všichni ztichli, jako by jim někdo poručil. Studenti se začali zmateně rozhlížet kolem sebe, po tom kouzlu, které na ně bylo jisto jistě uvaleno, ale útočník nebyl nikde vidět. Cítili se, jako by něco přitahovalo jejich pozornost, nějaká věc, kterou neviděli ani nevěděli, o co se jedná. Nikdo už nevstával ani nevstupoval do Velké síně, která tichá vypadala podivně ponuře. Profesor Brumbál se na své vysoké židli postavil a se znepokojenou pozorností se rozhlížel po zdroji toho ticha.
Nemusel však čekat dlouho. Na chodbě se ozvaly hlasité kovové kroky, jako by přicházel spíš stroj než člověk, a vzápětí natahující se zvědavé krky studentů spatřili toho, kdo poutal jejich mysli. Nebyl to stroj ani žádná nestvůra, pouze nafoukaně se tvářící Lucius Malfoy v kovových botách. Před ním se vznášel jakýsi balík omotaný bílým prostěradlem, když se zastavil ve vchodu do Velké síně a přeměřil si celou místnost pohrdavým pohledem.


"Bradavice," obsáhl jeho slizký hlas celou síň. "Svět, který jste znali, se rozplynul. Válka začala. Nyní je čas pro vás, abyste se rozhodli, k jaké straně se připojíte. Přidejte se k nám, a dostane se vám poct, moci, bohatství a slávy. Přidejte se k Pánovi Zla a postavte se těm, kteří nám upírají naše práva. Nebo zůstaňte zde za zdmi hradu, který vás však neochrání navždy. Zůstaňte zde a budete poraženi. Zůstaňte zde… a zemřete."
S posledním tvrdým slovem spadl balík na podlahu a celá místnost zalapala po dechu, když zjistili, že v prostěradlech se skrývá člověk.
"Takto dopadnou všichni, kteří se opováží našemu pánu vzdorovat," pokračoval Malfoy chladně. "Toto je poslední výstraha. Je pouze na vás, jak se rozhodnete. Ale uvědomte si, že Pán Zla nedává druhou šanci. Musíte si vybrat, buď půjdete s námi, nebo skončíte jako má drahá sestřenka," vyplivl poslední slova, jako by byla jedovatá, a ušklíbl se. Nechal svá slova ještě několik vteřin dopadat, pak se otočil na svém kovovém podpatku, zavířil pláštěm a odešel stejně velkolepě, jako sem nakráčel.


Velká síň se znovu ponořila do ticha. Všichni se báli dýchat, pohledy upřené na nehybném těle, z kterého byla vidět pouze část obličeje a prameny plavých vlasů, nedokázali odvrátit pohled, jakkoli byli zděšení. Pár prváků a druháků neslyšně plakalo, když tam seděli jako otřesené sochy, zachycené v okamžiku nejhlubšího šoku.


Remus Lupin nedokázal vnímat, že mu jeho poznámky spadly do vylitého džbánu dýňové šťávy, ani že mu ta samá šťáva právě promáčela rukávy od košile. Vytřeštěně zíral na chumel prostěradel u vchodu do síně, myšlenky se mu honily tak zběsile a hlasitě, že nedokázal zachytit ani jednu jedinou, a jakkoli jeho mysl vypadala, jako by v ní právě vybuchla sopka, zároveň se cítil podivně prázdný, jako by čekal na nějaké oživující kouzlo, které by ho znovu přimělo přemýšlet.
Byl to… šok, přinejmenším. Ne, bylo to děsivé, odporné, příšerné, bezcitné, bolestivé a nespravedlivé. A spousta dalších slov, ne všechna z nich byla slušná. Nemohl tomu uvěřit. Nemohla to být pravda. Tohle se nedělo, ne ve světě, jaký znal on, a přestože i ten jeho svět nebyl bez poskvrnky, takováto… lhostejnost a nelidskost v něm nepanovala.
Ne.


Studenti i profesoři seděli jako přikovaní na svých židlích, když se zvenku opět ozvaly tiché kroky, a všichni strnuli. Tyhle sice nezněly kovově, ale přesto byli všichni ještě pořád příliš v hlubokém víru děsu na to, aby to dokázali odlišit.
Remus Lupin však ty kroky poznal, jeho někdy až nepříjemně citlivé vlkodlačí uši se napjaly a jemu se málem zastavilo srdce, když si uvědomil hned několik věcí najednou. A místo aby se zastavil čas a on by měl možnost změnit osud, se naopak jeho nemilosrdné ručičky zrychlily, a on byl najednou moc pomalý, když se zvedl od nebelvírského stolu, přeběhl celou síň a nezastavil se ani před mrtvolou, ležící bezvládně na podlaze.
"Sally!" vykřikl a vrhl se před dívku, ale bylo příliš pozdě. Příliš pozdě na to, aby zpoza jeho ramene studenti nezahlédli černé vlasy napůl ukrývající vytřeštěné oči, bílou tvář a výraz, který se mísil někde mezi šokem, děsem, a nevěřícností.


Bylo to jako špatně nahraná scénka. Diváci seděli strnule na svých židlích a přemítali, o tom, jestli je to skutečné nebo jen hrané, nakláněli se nad propast a hrozilo jim, že skutečně uvěří něčemu, co raději nechtěli znát, když se Remus pokoušel uklidnit své splašené srdce a vůbec netušil, co by měl dělat. Ruce, které měl položené na jejích zádech, se chvěly, a on jenom doufal, že to nebude… ještě horší.
Mělo být.


"Ne," vydechla trhaně, když se v ní probudil život. Její oči byly rozšířené tak, že spíš vypadala jako domácí skřítek s černými vlasy, když se mu vytrhla a odmrštila jeho ruce. Kolena jako by se jí sama podlomila, když se vrhla k bezvládnému tělu na podlaze a pokoušela se překotnými neuspořádanými pohyby nalézt puls na krku dívky, jejíž mlčenlivé oči se už navždy upíraly kamsi do stropu.
"Nemůžeš být mrtvá, Annie, nemůžeš, tohle mi nesmíš udělat, rozumíš?" mumlala příliš rychle Sally a odhrnovala dívce z obličeje prostěradlo. "Ne, ne, ne!" zvyšovala hlas, až to bylo neúnosné. "Ne!"


"Slečno Snapeová," objevil se nad nimi Brumbál a nadzvedl vzpouzející se dívku v podpaží. "Musíme odsud pryč, pojďte, odvedu vás na ošetřovnu." Mluvil tichým hlasem, ale ani Removi nemohlo uniknout, že není tak klidný, jak se snaží vypadat.
"Ale ona se určitě probudí, není přece…" zajíkala se Sally a stále se pokoušela řediteli vytrhnout, v očích šílený děs, který dělal z jejího obličeje podivnou masku. "Ona není… není…"
"Pojďte," odtáhl ji Brumbál. "Pojďte."


A Remus tam zůstal stát, chvějící se, prázdný, mrtvý.


***


Seděla jsem na nádvoří, zády jsem se opírala o sloup a bezvýrazně pozorovala obzor. Už se pomalu snášel večer, většina studentů jedla ve Velké síni nebo si někde užívala chvilek volna. Stromy ze Zapovězeného lesa vzdáleně šuměly, když se z jejich větví zvedlo hejno ptáků a se šustěním křídel odlétli někam jinam. Na břehu Černého jezera tiše šplouchala Olbřímí oliheň, která se snažila zachytit i ty poslední paprsky slunce, které už dávno zapadly za obzor.
Bezmyšlenkovitě jsem si přitáhla plášť blíž k tělu - nedalo by se říct, že bych vnímala zimu, ale bylo mi jasné, že nějaká zima je určitě. Vždycky tu byla.


Uplynuly tři týdny od mých OVCE. Udělala jsem je, nakonec. Myslím si, že kdybych celý půlrok neopakovala i tu sebemenší zbytečnost z každého ročníku, dostala bych trolla ze všech předmětů, ale nakonec jsem to zvládla. Nevím jak. Na ty dny mám v hlavě neprostupné okno, které mi brání si vzpomenout na cokoli z toho, co se dělo.
Začala válka. Ne postupně, jak to bývá obvyklé. Najednou se Denním věštcem začaly šířit zprávy o vypálených vesnicích, vyvražděných mudlovských rodinách a Znamení Zla na obloze. Desítky mrtvých.


Co na tom, když Annie umřela?


Můj pohled, zaklesnutý kdesi v dálce, ztvrdl. Nejhorší na tom bylo, že jsem na ni nedokázala pomyslet, aniž by se mi vybavil její mrtvý pohled, směřující kamsi do stropu. Ani jí nezatlačili oči. A to celé… byla moje vina.
Kdybych ji nenechala jít, kdybych si jí víc všímala, kdybych nebyla tak zatraceně sobecká, Annie by teď ještě nejspíš byla naživu. A já bych jí mohla říct všechny ty věci, které jenom čekaly na správnou příležitost a já jsem nenašla odvahu je vyslovit, aby si nemyslela, že jsem blázen, ačkoli to jsem dozajista byla a ona to musela vědět a…
Blábolím.


Muselo se to stát? Muselo to být zrovna takhle?


Cítila jsem se chladná, i když jsem stále neměla pocit, že by kolem mě byla zima. Znovu jsem si přitáhla plášť víc k tělu. Byla jsem studená, vyprahlá, jako měsíční krajina. Jako kdyby mě někdo hodil do ledové vody a já zapomněla na to, že umím plavat. No a utopila jsem se.


A přitom všechno mohlo být jinak. Úplně všechno. Problém byl v tom, že… vlastně ani nevím, v čem byl problém.
Já byla živá. Annie byla mrtvá. A osudu zjevně nezáleželo na tom, že by to mělo být přesně naopak.


Nemělo se to stát.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama