17. kapitola - V prach

30. prosince 2011 v 20:34 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Konec. Vše k němu jednou dospěje. Naše duše se rozutečou do prázdna věčných dní, odejdou po svých osudových cestách až tam... a pak půjdou dál.
Nikdy už se znovu nesetkáme.
Sbohem.


Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Čas je pouze relativní otázkou. Před miliardami let byla Země jenom rozžhavená koule. Za další miliardy let z ní nejspíš bude kus kamene poletující vesmírem. Všechno je pomíjivé. Moře vyschnou a vypaří se. Země se objevuje a znovu zaniká v popelu a ohni. Národy se přelévají jako zrnka písku v přesýpacích hodinách.
A lidská bolest - to je věc ze všech nejnestálejší. Přichází náhle a odchází neviděná, nepolapitelná, zanechává po sobě pouze prázdnotu a chlad. Z člověka se stane kámen, studený kus skály, nehybný a necitelný. Ale naše jepičí životy brzy pominou, voda odplaví nánosy prachu, které jsme po sobě zanechali a Země se bude točit dál.

Na pohřeb se dostavili čtyři lidé. Já, Remus, Anniina matka a nějaký úředník z ministerstva, který celý pohřeb vedl. Paní Malfoyová měla hlavu a vlasy zakryté černým šátkem, u úst svírala bělostný kapesník, ale neplakala, z jejího směru se za celý obřad neozval ani jediný vzlyk. I já jsem byla zticha. Poslední dny jsem jenom… dýchala, ani to vlastně moc ne. Stáhla jsem se do své mlžné ledové kukly, vypnula mysl, abych nemusela vnímat ten neustálý jekot, který ji naplňoval. Žila jsem na hraně, celým svým bytím vnímala pouze vůni vzduchu, šepot větru, šumění korun stromů. Lidé a jejich obličeje, hlasy, se stali… nepodstatnými. Nevnímala jsem je. Až na Remuse.
Právě Remus byl tím důkazem, podle kterého jsem s určitostí poznala, že ještě jsem naživu, že ještě stojím na tomto světě, v nějaké zemi. Pomáhal mi dýchat. Mluvit. Nenechával mě o samotě. Znal mě až příliš, příliš dobře.

Mužíček z ministerstva cosi mumlal, ale šumění stromů a trávy jeho slabý hlas přehlušilo. Nadechla jsem se pozdní červnové vůně vzduchu - obvyklé ticho hřbitova najednou nepůsobilo tak nepřirozeně. Paní Malfoyová trvala na tom, že Ann musí být pohřbena v rodinné hrobce, i přes protesty svého manžela, švagra, synovce… a mě. Ne že by mé slovo mělo nějakou váhu. Ale musela jsem to aspoň zkusit, tak, z principu.

Bělostný náhrobek se na suché zažloutlé trávě třpytil jako svítivé sklíčko, musela jsem se na něj dívat, i když jsem z hloubi duše - jestli mi ještě nějaká zbyla - nechtěla. Drobná kamenná deska se strohým černým nápisem.

Annia Aurelia Galeria Lucilla Malfoyová

* 2. 2. 1960
 15. 6. 1978

Víc nic. Žádný epitaf, poslední "Vzpomínáme", fotografie. Ne že by si to Malfoyovi nemohli dovolit. Možná jenom zrádci rodiny nezasloužili takových poct jako ti ostatní. Možná když se pokusíte bojovat o svou svobodu, neprojevíte touhu nechat se dobrovolně zabít šíleným vrahem, podepisujete si tím ortel smrti. Já nevím. Nebyla jsem tam. Nepomohla jsem jí. Místo toho jsem fňukala kvůli tomu, že můj nepovedený bratr chtěl chodit s mojí kamarádkou. Bývalou.
Nebyla jsem tam pro ni, když mne potřebovala nejvíc. Když byla v úzkých a zoufalá, když se neobešla bez pomoci, kterou jí nikdo nenabídl, když zjistila, že je na všechno sama… já vařila lektvary a strojila se na ples. Byla to moje vina? Ano, byla to moje vina.
Říká se, že po vraždě přichází ihned znechucení nad sebou samotným. A také trpká nekonečná vina. Že už nikdy znovu nebudete pokojně spát. Že vás tvář mrtvého pronásleduje až do konce života.
Tak mne tedy suďte. Protože já byla vrahem. Chladná jako ostří dýky, slabá jako stéblo trávy ve větru. Zabila jsem ji. A sebe též.

Konečně se mé oči zalily slzami, schovala jsem tvář do Remusova ramene, abych unikla pohoršeným pohledům madame Malfoyové. Objal mne svou pevnou rukou, která mi na mé ledové kůži připadala téměř vařící. Byl jako sloup, o který jsem se mohla opřít. Byl tohle ideál fungujícího vztahu? Nevím. Ale možná… to takhle bylo správně.
S obličejem stále ukrytým v Remově košili jsem se zadívala na černou rakev, která se pomalu snášela do hrobu, stále ještě vonícího čerstvou zeminou. Anniina matka tiše švihla hůlkou a na temné dřevo zlehka dopadl věnec z vrbových prutů. To bylo neobvyklé, ale muž z ministerstva se nezdál překvapený, zjevně šlo o nějakou malfoyovskou tradici.
Poslední kapka černého laku se zableskla v zapadajícím slunci, než byla rakev nadobro pohřbena v zemi. Malá hromada hlíny se vznesla a s tupým zaduněním vyplnila hlubokou jámu. Ten zvuk s sebou přinášel cosi definitivního, přiměl mne přivřít oči, zachvět se. Hrob se završil, úředník zmlkl. Představení skončilo.
Muž něco zamumlal směrem k paní Malfoyové, ale vítr ta slova odnesl dřív, než se mohla dostat k mým uším. Žena zavrtěla hlavou, spustila si přes obličej černý závoj, který ve větru vlál jako lodní plachta, a pomalým krokem vyšla po kamenité cestě zpátky před bránu hřbitova. Mezi mrtvými bylo zakázáno se přemisťovat.
Nevím, jak dlouho jsme tam ještě s Remusem stáli. Možná pár minut. Možná hodiny. Ticho se pomalu snášelo na rozlehlý hřbitov, temné mraky věstily déšť. Ať prší, ať voda spláchne krev pokrývající tuto půdu. Nikdy jí nebude dost.
Byl to podivný pocit. Jako bych se nemohla pořádně nadechnout. Jako by se v mém krku cosi vzpříčilo, ten dusivý pocit viny, nebo možná jakási… nechuť k životu. Jako bych nemohla dostat vzduch do plic. Zezačátku mě to trochu přivádělo k zoufalství. Poslední dobou… jsem si zvykla. Nebýt. Nežít. Tak jako všichni.

***

Stála jsem u břehů Černého jezera a se zavřenýma očima si vychutnávala poryv teplého větru, který zahřál mou ledovou tvář. Všude kolem mě se v hloučcích shromažďovali loučící se studenti, vzduchem se linul uvolněný smích i dojaté loučení, bradavické kočáry už stály seřazené u brány, a každou chvíli měly vzlétnout.
Ráno jsem vstávala později než ostatní, vynechala snídani díky mírné nevolnosti, kvůli které jsem strávila pěkných pár minut u záchodové mísy, a asi hodinu jenom balila věci, probírala se starými dopisy, knihami, esejemi, obnošeným oblečením. Nejspíš poprvé za těch sedm let jsem se podívala až na dno mého kufru, a příliš dlouho jsem pak jenom zůstala sedět na posteli a nostalgicky vzpomínala na ty roky, které byly zatím ty nejbáječnější v mém životě… možná až na poslední půlrok. Nemohla jsem popřít, že to… bylo krásné.
Na vrchu všech těch sbalených věcí ležela kniha, kterou jsem už musela vrátit Removi, a zářivá bělostná škraboška, kterou jsem při tom uklízení všech svých věcí našla pod Lilyinou postelí. Možná nebylo rozumné zachovávat s tolik vzpomínek, ale každý krok člověka… někam posune. A alespoň vím, co už nikdy v životě nechci dělat. Nikdy se sebou nenechat manipulovat, pro někoho se ponižovat, nečinně přihlížet když někdo ubližoval lidem, na kterých mi záleželo.
Pár dní po pohřbu jsem se cítila… podivně klidná. Nevím, co mne nakonec vytáhlo z té mlhy, kterou jsem se obklopila, ale možná to byl ten chlad, zvláštní přijetí, kterého jsem dosáhla. Uvědomila jsem si, že dospělost s sebou přináší vzdání se některých svých snů a akceptování světa takového, jaký byl. Možná proto se říká, že dospívání bolí, protože vzdát se svého dětství bývá… těžké. I když si nemyslím, že by se zrovna u mě a u Severuse dalo mluvit o nějakém dětství, ale pořád jsem na rozdíl od něj měla naději, bláhovou a zářivou.
Poslední dobou jsem se hodně změnila. Byla jsem pragmatická, uvažovala jsem nad kompromisy. Úplně jsem se vzdala svých plánů na cestu kolem světa, chatrč u moře a oproštění se od materiálního života a smířila se s tou reálnější, obyčejnější představou… vzít si Rema, najít si práci jako úřednice na Ministerstvu, zapojit se v odboji proti Voldemortovi, mít děti, koupit si domek ve Vydrníku Svatého Drába, bojovat za práva vlkodlaků, selhat a nechat se utěšovat. Pozorovat, jak Severus přijme Znamení Zla a zúčastnit se na soudním řízení, po kterém bude poslán do Azkabanu.
Upřela jsem své vážné černé oči na poškrábanou plochu zrcadla a opřela se dlaněmi o umyvadlo. Teď už bylo příliš pozdě na tom cokoli měnit, protože ať jsem to chtěla nebo ne, přesně tohle měl Severus v plánu. Probíhalo to úplně stejně, jako když to Remus před tolika měsíci předpovídal. Já nebyla schopná uvěřit. Severus sliboval, že nic takového nikdy neudělá. Ale už mi připadalo směšné pořád si něco nalhávat.
Takže jsem si byla úplně jistá, že to Severus udělá. Že zaprodá svůj život tomu lordovi, který hlásal o čisté krvi a celý život se bude věnovat vyvražďování mudlů, dokud neskončí v Azkabanu. Nechápala jsem, jak to mohl udělat… po Lily, po všech těch mudlovských dětech, které tady v Bradavicích denně potkával. Jenomže já nikdy nebyla jako on. A nyní konečně přišel čas si to uvědomit. Odstřihnout se.

Stála jsem tam u mírně zvlněné hladiny a vzpomínala na všechny ty roky, ložnici ve věži, výbuchy v lektvarech, víkendy v knihovně. S mým nejlepším přítelem, Remusem Lupinem.
Pořád jsem jej moc nemilovala. Nebyla jsem Julie ani Odetta. Za celý svůj život jsem takovou slepou oddanost pocítila jenom k Severusovi, a byl to pro mě dost odstrašující příklad. Ale uměla jsem si Remuse vážit, mohla jsem se o něj opřít, důvěřovala jsem mu, měla jsem ho ráda. A to bylo víc, než mohly říct některé jiné páry, které si slibovaly lásku až za hrob. Remus byl… moje jistota. A to bylo nejdůležitější.
A navíc… nevěděla jsem o nikom, na kom by mi záleželo víc než na něm. Pro nikoho jiného bych se svých snů nevzdala. Takže pro mě byl tím nejdůležitějším člověkem na světě.

"Sally," ozvalo se za mnou, prudce jsem se otočila - tenhle hlas bych poznala mezi tisíci.
"Lily?" vydechla jsem nevěřícně, a pak v okamžiku prozření briskně chmátla po hůlce, když jsem spatřila Pottera, postávajícího jen pár stop od ní; dlouhá jizva na mé tváři jako by se náhle znovu otevřela.
"Ne, ne, neboj se, nechci ti ublížit," vztyčila ruce v obranném gestu a nejistě se usmála. Ostražitě jsem spustila ruku dolů a raději pevně sevřela rukojeť kufru; potřebovala jsem se něčeho držet.
"Jestli jsi sem přišla, protože chceš, abych se omluvila, tak," začala jsem rozvážně, ale ona mne téměř vzápětí přerušila.
"Ale vůbec ne," vyjekla a uchopila mne za ruce - tohle důvěrné gesto dělala často, podle očekávání jsem ztuhla jako kus ledu. Zadívala se na mne těma svýma obrovskýma zelenýma očima, díky kterým se ji snažila získat polovina školy, včetně mého bratra, a pokračovala, "já to chápu, vážně, dozvěděla jsem se, jak to vlastně bylo," znovu se usmála, já se překvapením nezmohla na slovo. Dozvěděla? Od koho? Od Severuse těžko. Že by Remus? To už bylo pravděpodobnější. Vlastně se mu to dost podobalo.
Rozhodně jsem si o tom s ním ještě musela promluvit.
"Jenom jsem si říkala, že už se asi neuvidíme," promluvila Lily znovu, "a chtěla jsem se s tebou pořádně rozloučit," zeširoka se usmála. "Můžu tě obejmout?"
Hodnou chvíli jsem na ni jenom zírala, než jsem dokázala vykoktat nějakou odpověď.
"Jo, jasně, nejspíš."
Přitáhla si mé zmrzlé tělo do krátkého obětí, pohladila mě svýma hřejivýma rukama po zádech, málem mi způsobila mírný infarkt.
"A ještě jedna věc, vlastně dvě," pokračovala, když se odtáhla, "nejdřív jsem se ti chtěla omluvit za to, že jsem nijak nepotrestala Jamese, tehdy."
"V pořádku, pochopila jsem," pokusila jsem se o křečovitý úsměv.
"Ale právě že špatně," její výraz byl náhle lítostivý, "opravdu jsem se ti nechtěla nijak mstít, zachovala jsem se špatně. A taky James," otočila se na mladíka stojícího za ní, "by ti rád něco řekl."
Jako na povel jsem znovu ztuhla, ruka se mi chvěla nutkáním sáhnout po hůlce. Potter k nám váhavě přistoupil, ruce v kapsách, pohled zabodnutý do země.
"Ehm, já…" začal téměř neslyšně, "Lily chtěla, teda já jsem chtěl," opravil se, když jej zrzka nakopla, "se ti omluvit za všechny ty roky, kdy jsem byl tak hnusnej. Asi mi došlo, jaký to muselo být, a doufám, že mi odpustíš," konečně se na mě podíval, jeho oči se nadějně leskly. Zhluboka jsem vydechla a sklopila hlavu.
"Cením si tvé omluvy," odpověděla jsem pomalu, vážila jsem každé slovo. "A věřím, že ji myslíš upřímně, alespoň částečně, a i to je víc, než jsem od tebe kdy čekala, opravdu. Ale," zhluboka jsem se nadechla, "nemůžu ti odpustit, alespoň prozatím ne. Nejde ani tak o mě, já bych se s tím už nějak vyrovnala," opatrně jsem se pousmála. "Mně jde o Severuse. Nebýt tebe… nemyslím si, že by se stal tím, kým je dnes. Samozřejmě za to zčásti může on sám. Ale domnívám se, že jsi naprosto nedomyslel následky svých činů a už z povinnosti Severusovy sestry, a s ohledem na to, že vím, jak celé ty roky trpěl, tvou omluvu nepřijímám," odvážně jsem se mu zadívala do očí. Necítila jsem se tak klidná, jak jsem působila, v duchu jsem stále nemohla uvěřit tomu, že se to skutečně dělo (a že to nebyl jenom nějaký hodně krutý žert).
Potter polkl a sklopil oči. "Je mi to vážně líto," zamumlal, vypadal docela… zklamaně.
"Vážím si tvé lítosti, opravdu," kývla jsem hlavou. "A kdybys své chování chtěl skutečně nějak odčinit…" Spěšně zvedl hlavu a zadíval se na mě, mírně jsem se pousmála. "Měl by ses usmířit s Remusem. Nedokážeš si představit, jak těžce nesl ty vaše hádky."

"Samozřejmě," přitakal rychle Potter.
"Děje se tu něco?" objevil se jako na zavolanou Remus a s podmračenou ostražitostí si naši podivnou skupinu prohlížel. Vřele jsem se na něj usmála a sevřela jeho dlaň ve své, překvapeně se na mne otočil.
"Všechno je v pořádku," odpověděla jsem klidně. "Jenom se rozloučím s Lily, počkej tu prosím na mě," pustila jsem jeho hubenou paži a otočila se na rusovlásku, která se na mě stále usmívala s tou svou nejistou laskavostí. Pokynula jsem jí rukou a poodstoupili jsme od těch dvou trochu dál, abychom mohli dopřát soukromí jak jim, tak samy sobě.
"Vážně se mi nemusíš za nic omlouvat, ty chyby byly oboustranné," začala pevně Lily, mlčky jsem ji poslouchala.
"Dobře, v pořádku," kývla jsem hlavou. "Chtěla jsem ti hlavně popřát štěstí a dobro. Vím, že tento rok musel být asi těžší, ale myslím, že jsi svůj cíl už našla," mírně jsem pokynula hlavou směrem k Potterovi, a ona se jako na povel rozzářila.
"Ano, to ano. Opravdu Jamese miluji, Sally, vím, že je tomu možná těžké uvěřit, ale…"
"Já tě chápu," přerušila jsem ji shovívavě.
"No jistě, vždyť máš Remuse," pohodila svými dlouhými vlasy a usmála se.
"Ano, on… nevím, co bych bez něj dělala. V poslední době mi hodně pomohl."
"Ach, samozřejmě," prudce vydechla a znovu sevřela mé dlaně ve svých. "Annia Malfoyová, že ano? Merline, je mi to tak líto, Sally, nemohla jsem tomu uvěřit. Asi tě to muselo opravdu zasáhnout, vím, jak dobré jste byly kamarádky."
Nemohla jsem snést její soucitný pohled, odvrátila jsem tvář a zabodla oči do pableskující hladiny jezera.
"Jo, bylo to docela… vlastně pořád je," zamumlala jsem ztěžka a sevřela své tenké bílé rty.

Nadechovala se k nějaké lítostivé odpovědi, ale přerušili ji Potter s Remusem, kteří se k nám opět připojili, s úlevou, která pramenila z nedokončeného rozhovoru, jsem se otočila na Rema, který vypadal nějak… šťastně. Až mi to vyrazilo dech. Ani nevím, kdy naposledy jsem ho viděla takhle bezchybně spokojeného.
"Tak co?" usmál se Potter a obtočil svoji paži kolem Lilyina boku. "Splnilo se ti všechno, co jsi chtěla?"
"Ano," široce se usmála v odpověď. "Možná o tom dospělost je, nebo ne? Uskutečnit svoje sny," její úsměv se ještě rozšířil a znovu pohodila hlavou.
"Možná," odvětil Remus. "U mě tomu tak bylo." Lily se zasmála, i Potter s úsměvem přikyvoval. Ještě jednou jsme si potřásli rukama, Lily mě objala, Potter na mě kývl, popřáli jsme si krásný dlouhý život, než odešli, stále v objetí.
A možná o tom dospělost je, nebo ne? Uskutečňovat svoje sny.

Lily neměla vůbec žádnou představu, jak mi tímto prohlášením převrátila život vzhůru nohama.

"Odjeď se mnou, Remusi," vyhrkla jsem bez přemýšlení, s pohledem stále zabodnutým na Lilyina záda.
"Cože?" zmateně se na mě otočil.
"Odjeď se mnou," zopakovala jsem znovu, upřela na něj svůj rozjařený pohled. "Můžeme žít spolu, jen my dva, kdekoli budeme chtít."
"Ale… proč?" zeptal se zaraženě.
"Tuhle zemi přece už nic nečeká, jenom válka, už teď je Anglie pokrytá bolestí. Nemůžu už to tady vidět, každý metr téhle země mě dusí. Odjedeme, a budeme volní, nezávislí. Můžeme spát ve stanu, nebo pod širým nebem, jak jsem to vždycky chtěla. Copak ty bys nechtěl poznat svět?" Cítila jsem se, jako bych svítila, jako by tou mou prázdnou rozvážnou skořápkou konečně pronikl paprsek naděje a rozzářil mne zevnitř. Konečně jsem se po dlouhé době cítila zase živá, optimistická, cítila jsem, jak se ve mně probouzelo to staré já, které si nikdy z ničeho nedělalo hlavu, pořád se smálo a milovalo celou planetu.
"Ale… co moji rodiče?" řekl Remus váhavě a já splaskla jako pouťový balonek. Samozřejmě. Zatraceně, byla jsem tak hloupá! Samozřejmě.
"Ach, promiň, Remusi, plácám hlouposti," nervózně jsem se zasmála, pokoušela se potlačit zklamání. "Byl to pitomý nápad, jak bychom to mohli kdy dokázat? Neměl jsi mě poslouchat. Samozřejmě že zůstáváme," usmívala jsem se na něj, stejně jako posledních několik dnů, má tvář byla pouze maskou, na kterou kdosi namaloval obličej klauna.
Propaloval mne pohledem, vypadalo to, že svádí nějaký vnitřní boj, jeho oči potemněly.
"Pojedu s tebou," rozhodl se najednou, ruce měl sevřené za zády, zjevně se mu třásly. "Utečeme, kamkoli budeš chtít. Jen mi, prosím, dej chvilku - musím si dojít pro kufr."

Odspěchal pryč, následován mým roztrženým pohledem. Tohle ne. Tohle jsem nechtěla.
Věděla jsem v tu chvíli pouze několik málo věcí. Zaprvé: Remus se odhodlal se mnou odjet pouze proto, že mě miloval a udělal by cokoli, jen abychom zůstali spolu a já byla šťastná. Byl to ten typ kluka, který byl ochotný obětovat i to málo, co měl, protože věděl, jak těžký život může být a nepřál by to nikomu jinému. Opustil by kvůli mně rodinu, přátele, všechno na čem mu záleželo - jenom abych byla šťastná. A kdybych na tohle přistoupila, stal by se ze mě stejný sobec, jakým byl Severus, jakým byl můj vlastní otec. A to jsem nemohla připustit.
Zadruhé: Jestli dovolím Removi, aby se mnou odešel, nikdy jej to nenaplní. Zezačátku se spokojí s tím, že jsme spolu, že slunce září a moře zpívá, ale časem… časem začne litovat toho, že opustil svůj domov. Jeho zamyšlené pohledy do dálky se začnou prodlužovat, jeho duše se od té mé bude vzdalovat. Nakonec začne obviňovat mě, že jsem jej přinutila, že jsem mu zničila život, začal by na mne křičet, stejně jako otec křičel na matku, hádali bychom se, bojovali spolu, on by svůj žal utopil v alkoholu, já v hektolitrech slz.
Zatřetí: Kdybych se vzdala svých plánů, přestala snít a začala se chovat jako dospělá… nikdy bych nedošla uspokojení ze svého života. Nikdy bych nedokázala úplně zapomenout na svá dětská přání, a jenom bych lítostivě vzdychala nad obrazy a cestopisy. Remus by mě nedostal celou, a časem bychom se jeden druhému odcizili. Ale to už by tady bylo příliš mnoho překážek a závazků na to, abych se mohla jen tak zvednout a jít. A postupně vychladnu, vyblednu, utichnu a zbude ze mě pouze stín, bez úsměvu, bez duše. Nebyla bych ničím.

Tato tři fakta mi přeběhla hlavou pomocí jediného mrknutí oka, ale přesto jsem si s nezlomitelnou jistotou uvědomovala, co to znamená. Není žádného východiska, ne v tuto chvíli. Ne pro mě a Remuse.
Pevně jsem sevřela držadlo svého kufru - podpíral mne, jako Atlas podpírá nebesa. Rozhodnutí bylo velmi prosté a velmi rychlé; prakticky jsem neměla na výběr. Nehodíme se k sobě, nemůžeme být spolu a není v našich schopnostech to změnit. A Remus… ne, nesměl se to dozvědět. Ať uvěří tomu, že jsem ho zradila, že jsem ho opustila, ať mě nenávidí, ať na mě zapomene - hlavně nesmí dostat žádné vysvětlení. Ta vzpomínka by jej… ničila. Kdyby mě vůbec nechal odejít, s čímž jsem nepočítala. Nerozuměl by tomu.
Ale já ano. Já tomu rozuměla. Protože pro mě to bylo až směšně jednoduché. Remus byl můj přítel, nic víc. A já to dělala pro dobro nás obou. Nebyla jsem k němu připoutaná, nikdy jsem se mu cele neodevzdala. Ano, měla jsem ho ráda… ale ne dost na to, abych jej nedokázala opustit.

Remova záda se mi dávno ztratila v davu, když jsem se prudce odvrátila, na malý moment sevřela oční víčka a polknutím se snažila zahnat stažený krk. Ruce se mi třásly, klopýtala jsem směrem ke kočárům, které stály na druhém konci prostranství, připravené pro studenty. Bílé rty jsem měla stísněné do jedné čárky, kousala jsem se do jazyka, aby se mi netřásla brada. Merline, měla jsem tě ráda, Remusi. Jak jen tě já měla ráda. A to vědomí, že mi nikdy neodpustíš… Merline, jednou mě to zabije.
Nastoupila jsem do jednoho z prvních kočárů, byl téměř plný mrzimorských páťáků, o čemsi živě diskutovali, opřela jsem se hlavou o dvířka kočáru, a ani se nepokoušela setřít tu jedinou slzu, která mi vyklouzla zpod zavřených víček a putovala po mé tváři. Cítila jsem se, jako by… mi někdo vzal hůl, o kterou jsem se opírala, plášť, do nějž jsem se zahalila, přikrývky, ve kterých jsem se schoulila. Byla jsem si vědoma, že neobětuji tolik, kolik získám, že tohle je pro mě to nejlepší, jenom… jsem se nějak nemohla srovnat s představou, že už ho nikdy neuvidím.

Prudce jsem otevřela oči a vyhlédla z okna. Kočár už vzletěl, pode mnou se míhaly vrcholky stromů Zapovězeného lesa, sem tam přerušeny nějakou stezkou. Sevřela jsem prsty pevněji rukojeť kufru a pohledem vyřkla přísahu. Jednou se sem vrátím. Jedno jak, jestli živá nebo mrtvá, bez rukou, bez nohou, slepá a o holi, jednou zaklepu na dveře Remova bytu, usměju se na jeho ženu, pochovám jeho děti, požádám o odpuštění. Až na to budu připravena, až jemu dojde, proč jsem se takhle zachovala, proč jsem odešla… potom se vrátím. Až jediné volání, které mě bude táhnout dál, bude zpěv jedné nedokončené vzpomínky, který mě přivábí až sem, do Anglie, země studeného větru a deštivých Vánoc. Země nespoutané a odolné vůči všem válkám a nemocím.
Ne, neodjížděla jsem navždy. Protože každý uprchlík se jednou vrátí domů. A tak se i já za pár let vrátím zpět k Removi. Budu jej milovat, pokud o to bude stále stát, nebo se stanu jeho kamarádkou, popřípadě známou, kdyby mi stále nebyl schopný odpustit. Nezáleželo na tom, jakého přijetí se mi zde dostane. Jednou se však vrátím.

Kočár dosedl na dlážděnou cestu Prasinek, Mrzimoři se z něj vyvalili jako hlučící roj sršňů, váhavě jsem je následovala. Přemístila jsem se po prvním kroku. Příčná ulice, Stanice Mezinárodní netaxové sítě, kamkoli, hlavně co nejdříve. Čekala jsem v zástupu před krbem, nemohla věřit tomu, že to skutečně dělám, s posledními deseti galeony v kufru a bez sebemenší představy, kam mě zelené plameny zavedou. Ztěžka jsem dýchala, mrkáním zaháněla strach a slzy, bílé ruce sevřené v pěst. Okolostojící si mne zvláštně prohlíželi, jak tam tak stojím, vyděšená, se školním kufrem v ruce.
Plameny se rozhořely, na okamžik ozářily celou místnost, první cestující zmizel v zeleném ohni. Zástup se posunoval, milimetrovými krůčky jsem kráčela směrem ke své nové budoucnosti. Už jenom dva lidé, už jenom jeden.
Druhá slza se mi zaleskla na líci, než jsem nadobro zmizela v plamenech.

Sbohem, Remusi. Je mi to líto.


KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama