8. kapitola - Nečekané zvraty

8. prosince 2011 v 15:12 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Druhá šance. Zní to tak snadno, prostě odpustíš, zapomeneš, jdeš dál. Ale vždycky pak budeš... pochybovat. Nikdy to už nebude stejné. Ale slovo "jiné" nemusí nutně znamenat "horší".

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Nervózně jsem přecházela tam a zpátky po Společenské místnosti s rukama založenýma na prsou. Pořád jsem byla nerozhodná, na jednu stranu jsem si vážně přála si s Remem promluvit a dát mu šanci všechno vysvětlit a pak mu odpustit, na druhou stranu se mi v mysli pořád vybavoval jeho lhostejný zamyšlený výraz, se kterým mě pozoroval a hněv smíšen s pýchou se ve mně bouřil takovou silou, že jsem nebyla schopná racionálně a hlavně objektivně uvažovat.
Ano, potřebovala jsem si s ním promluvit. Hlavně kvůli plesu, který se nezadržitelně blížil - jak jsem si znovu připomněla dnes, když jsme s Ann nakupovali šaty. Teď už bylo dávno po půlnoci, ale já nemohla spát, stále jsem si vybavovala její slova a musela jsem o nich uvažovat.
Poklesla bych tak moc ve své mysli, kdybych mu ten výstup prostě odpustila? Nezáleželo by na tom, jestli se s ním budu potom ještě bavit. Koneckonců, nedovedu si představit, že by mezi námi mohlo ještě něco někdy fungovat jako dřív. Nedovedu si představit, že bych se s ním ještě po tom plese - který představoval to nutné zlo, které prostě musím překousnout - mohla bavit jako předtím, že bych se k němu mohla chovat se stejnou důvěrou a vřelostí jako předtím.
Zaklonila jsem hlavu a zhluboka jsem vydechla. Proč to musel takhle pokazit? Nedovedla jsem vymyslet ani jediný důvod, který by mohl ospravedlnit jeho jednání, alespoň v mých očích. Když si představím, že dokonce i Severus, který se ke mně jinak ve zbytku roku neznal, se mne zastal lépe než kluk, který byl celých sedm let tady v Bradavicích mým nejlepším přítelem, situace se jeví pro Rema ještě hůř.
To zklamání je ze všeho nejhorší. Hořkost smíchaná s tou palčivou jízlivostí a slovy "Tohle jsem mohla čekat". Vztek skrývající bolest a smutek. Zklamání.

Zamrkala jsem a ani se nepokoušela stírat slzy, které mi stekly zpod očních víček.
Náhle se otevřel vchod do Společenské místnosti a dovnitř se s hlasitým halasem a smíchem vyvalila skupina čtyř chlapců. Poplašeně jsem se otočila a ztuhla jsem v pohybu, když jsem v nich poznala ty staré známé Poberty. Jako první si mne všiml Black, který nezvykle táhl v čele party a tichým syknutím zastavil i ostatní.
"Snapeová," vydechl chladně a rozhlédl se po celé místnosti, jako by hledal ještě nikoho jiného. Pak se ušklíbl a chtěl udělat krok směrem ke mně, ruka Jamese Pottera jej však zastavila. Tázavě se na svého kamaráda podíval, ale ten jenom trhl hlavou, jako by se mu snažil něco naznačit. Blackovi se v pochopení blesklo v očích a pak kývl a jakoby nic okolo mne beze slova prošel a zamířil po schodech do chlapeckých ložnic, následován Potterem (který ale ještě předtím poplácal Remuse po zádech, čehož jsem si nemohla nevšimnout) a skrčkem Pettigrewem, který pochopil, že má odejít, až když na něj Potter zavolal.
Ještě předtím, než jsme zůstali s Remem ve Společenské místnosti sami, jsem pochopila, o co tady jde, a otočila jsem se taktéž k odchodu, protože jsem se nemínila účastnit žádné Pottero-Blackovské mašinerie.
"Sally," promluvil on tiše, a já se zastavila, ale stále jsem zůstávala otočená zády (mezitím jsem využila příležitosti a setřela jsem si těch pár slz, které se mi předtím objevily na tvářích).
"Prosím, Sally," řekl znovu a v hlase se mu ozvalo tolik zoufalosti a proseb, že jsem měla sto chutí se opravdu otočit a všechno mu odpustit, ale přinutila jsem se být pevná.
"Podívej se na mě, Sally," zašeptal a já náhle pocítila dotek na svém rameni. Prudce jsem se otočila a tvrdě jsem se podívala do jeho lítostné tváře. Zmocnil se mne strašlivý soucit a byla jsem za to na sebe naštvaná, protože jsem nesnášela svou náladovost, se kterou mne vždy rychle přešel jakýkoli vztek. V posledním marném pokusu jsem se na něj vztekle zamračila a naštvaně jsem prohlásila:
"Štveš mě, Remusi Lupine, a to nehorázně. Laskavě si v té své prudce inteligentní lebce ujasni, co vlastně po mně chceš. Dobrý, chápu, něco," ironicky jsem to zdůraznila, "se mezi námi změnilo, ale to neznamená, že se budeš chovat, jako když mě ani neznáš. Bože…" vydechla jsem nevěřícně, "dokonce i Severus, kterému jsem mnohem lhostejnější, než jsem doufala, že jsem tobě, se mne zastal. Nevím, co se ti honilo hlavou a možná že to raději ani nechci vědět. Ale Remusi, cokoli se mezi námi stane, tak mi o tom nejdřív pověz, ano? Mně přece můžeš říct cokoli. Můžeš přijít a říct mi, že Potter s Blackem jsou teď pro tebe nejdůležitější, můžeš přijít a říct mi, že už se se mnou nechceš bavit. Vyslechnu si tě a zařídím se podle toho. Nebudu vyšilovat a budu se chovat tak, jak to tobě bude nejmilejší. Ale nesmíš mě zradit, rozumíš? Nemůžeš dělat tohle, protože to je mnohem horší, než kdybychom si rozumně promluvili jako normální lidi. Protože jestli ti nestojím ani za tohle, tak… nevím, jaký význam mělo těch sedm let," zakončila jsem svůj projev s trochou bezmoci a tázavě jsem se na něj podívala, čekala jsem na jeho odpověď, jakákoli by měla ta odpověď být.
"Dobře," trochu opatrně se usmál. "Promiň, Sally, já… nemyslel jsem. Nebo jsem myslel, ale špatně. Choval jsem se jako pitomec, a doufám, že mi to odpustíš, i když jsem se choval vážně hrozně. Ale Sally, nic se mezi námi přece nezměnilo, to víš," usmál se znovu a přistoupil znovu ke mně, ale jeho slova měla opačný účinek, než v jaký zjevně doufal. Štítivě jsem od něj odstoupila a opovržlivě jsem se na něj zadívala.
"Nic se mezi námi nezměnilo? Myslíš to vážně? Vůbec nic?" ptala jsem se ho posměšně a pak jsem oproti všem svým předchozím skutkům přistoupila tak blízko k němu, že naše obličeje byly jenom centimetry od sebe. "Vůbec nic?" zašeptala jsem v ozvěně a mohla jsem cítit jeho chvění a husí kůži na pažích. "Tak proč se celý třeseš?" zašeptala jsem znovu s trochou posměchu a odstoupila jsem od něj. Bez hnutí tam stál a zíral na mne, s pocitem, že je rozhovor u konce, jsem se otočila a odcházela ke schodišti, když jsem na rameni opět pocítila ten dotek. Tentokrát mne neprosil, ale otočil mne tváří k sobě sám, překvapeně jsem se na něj podívala.
Naklonil se ke mně a přitiskl svá ústa na má. Šokem jsem úplně strnula a nechala jsem se líbat, zatímco v mé hlavě křičela jedna myšlenka přes druhou. Po nekonečné chvíli se ode mne odklonil a tázavě se na mne podíval, potlačila jsem nutkání otřít si rty a pořád strnule jsem na něj zírala, pak jsem v jediném okamžiku prudce zrudla, začala mrkat a odkašlala si.
"No…" řekla jsem trochu vysokým hlasem, "možná právě proto je lepší si nejdřív promluvit," řekla jsem trochu nevěřícně a pak jsem utekla do dívčích ložnic.


***


Stoupla jsem si k zrcadlu a prohrábla jsem si nocí zcuchané vlasy.
Páni. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně mi Remus dal pusu? Pro Merlina. Přísahala bych, že to byl jenom sen, kdybych stále ještě necítila jeho rty na mých. Páni. Tedy, samozřejmě ne páni. Sakra. Do Merlinovy senilní lebky. Sakra, sakra, sakra.
Zuřivě hystericky jsem se nadechla a raději jsem si zchladila obličej vodou z umyvadla, abych mohla trochu rozumně uvažovat, pak jsem se opět zadívala do zrcadla, jako bych ve svém bledém a vyděšeném obličeji chtěla hledat nějakou pomoc.
Co mám teď dělat? Jak se k němu chovat? Jak… Bože!, jak se s ním můžu ještě po tom všem bavit? Jak se mu můžu ještě vůbec podívat do obličeje?
Nesnášela jsem ho za to, co udělal. Konečně jsem se s ním byla trochu ochotná začít znovu normálně bavit a on udělá TOHLE. Úplně všechno zkazí. Ale nejvíce neuvěřitelné na tom bylo to, že to zkazil hlavně pro sebe! Merline… to je ale idiot. Jak se mu můžu ještě někdy podívat do obličeje? Idiot, idiot, idiot!
Znovu jsem si opláchla obličej a znovu jsem se zadívala do zrcadla.
Pořád jsem tomu nemohla tak úplně uvěřit. Ale nejhorší na tom bylo, že jsem měla možnost mu vysvětlit situaci ještě včera večer. A tím, že jsem jenom vyhrkla to první, co mne napadlo, a hned jsem utekla, jsem mu určitě dala podnět k nějaké úplně nemyslné naději, která by mohla všechno zkazit ještě víc, než už to je. Mohla jsem mu slušně říct, že bohužel, ale přátelství je přátelství a všechno mohlo být mnohem lepší. Ale co jsem řekla místo toho já?
Možná právě proto je lepší si nejdřív promluvit.
Jsem idiot, idiot, idiot.
Ach jo. Takže si možná nemáme ani co vyčítat.


Náhle se dveře do ložnice rozlétly a dovnitř vběhla rozesmátá Lily.
"Sallie," volala na celou Nebelvírskou věž a rozhlížela se všude kolem sebe. "Sallie!"
Vykoukla jsem ještě pořád v noční košili z koupelny a upřela jsem na ni svůj pochmurný a zoufalý výraz.
"Tady jsem," ohlásila jsem se zrzce, aby nemusela budit celý Nebelvír (i když, vzhledem k tomu, že bylo deset hodin, sotva někoho mohl vzbudit).
"Sallie," otočila se na mne a prosebně vykulila oči, vypadala tak roztomile, že trochu rozveselila i mne, "nešla bys se mnou do Prasinek? Prosím…" vykulila na mne oči a natáhla po mně svoje ruce, "já vím, že jsi šla už včera s Anniou Malfoyovou, ale mohla bys jít ještě dneska se mnou? Nemám tam s kým jít a madame Pomfreyová už mě pustila z ošetřovny. Prosím," zamrkala a prosebně spojila ruce k sobě, vypadala tak komicky, že jsem se musela usmát.
"Dobře," potřásla jsem vesele hlavou - to byla ta náladovost - a ona radostně poskočila. "Ale nech mě se nejdřív obléknout."
"Můžu ti vybrat oblečení?" chytla se toho hned dychtivě a já jenom se smíchem přikývla. Lily strašně ráda někomu vybírala oblečení. Po škole měla v úmyslu jít se učit k madame Malkinové a pak si otevřít vlastní obchod s oblečením, a nikdo se tomuto jejímu úmyslu ani moc nedivil. Oblékala skoro každého, kdo se nacházel v její blízkosti a nikdo proti tomu nesměl nic namítat.
Zatímco jsem si čistila zuby, Lily prohrabávala mou skříň a pak mi přinesla do koupelny náruč látek.
"To toho potřebuji tolik?" zeptala jsem se nevěřícně a zadívala jsem se na hromadu bavlny, kterou položila na nejbližší stoličku.
"Potřebuješ, jinak by ti byla zima," přikývla souhlasně a pak odešla, abych se mohla převléknout. Rychle jsem se nasoukala do tmavých džínsů, světle modré košile, tmavě modrého svetru a kabátu, natáhla jsem si rukavice a vysoké boty, o kterých jsem si byla naprosto jistá, že nepocházejí z mého šatníku. Jako poslední jsem si nasadila na hlavu černou čepici, která svým tvarem spíš připomínala obyčejnou kšiltovku a vyšla jsem z koupelny. Lily nedočkavě seděla na posteli a když mě viděla, hned se jala mne upravovat. Rozepnula mi kabát a vytáhla límec košile zpod svetru, pak trochu poodstoupila a s úsměvem zhodnotila své dílo.
"Půjdeme?" zeptala se vesele a aniž by čekala na mou odpověď, rozeběhla se ze schodů, mnou následována.
Šla jsem s ní jenom proto, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla v této situaci udělat. Protože pokud byla nějaká šance, jak se vyhnout jednomu nesnesitelnému vlkodlakovi, brala jsem ji všemi deseti a neohlížela jsem se nalevo napravo.


"Co myslíš?" zeptala se mne Lily už asi po dvacáté a ukázala mi kostým jezerní panny.
"Lily," vydechla jsem trochu nevěřícně. "Na tom plese se bude hlavně tancovat. Nedovedu si představit, že bys mohla tancovat, nebo tam vůbec dojít, v tomhle." Zrzka trochu posmutněla a vrátila šaty zpátky na ramínko.
"Nevíš aspoň, co bude mít Severus?" zeptala se zamyšleně, zatímco se probírala různorodými kostýmy. Poplašeně jsem se rozhlédla po obchodě - stále jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli je pro Severuse bezpečné jít na ples s Lily Evansovou. Naštěstí se ale v obchodě kromě nás nacházelo jenom pár šesťaček z Mrzimoru, které jsem neřešila.
"Nevím," odpověděla jsem popravdě a pokrčila rameny, "ale víš co?" náhle mne něco napadlo. "Ann si včera koupila obyčejné plesové šaty a k nim škrabošku. A plesových šatů je tu mnohem větší výběr než těch maškarních," usmála jsem se na ni a ona se jako na povel rozzářila a odběhla ke stojanům s obyčejnými oděvy. Zanedlouho se už s plnou náručí schovala do kabinky a já zůstala stepovat venku, rozhlížejíc se po ulici za oknem. Doufala jsem, že Remuse nenapadne jít do Prasinek i dnes, když tady byl včera. Jinak bych se musela také schovat za nejbližší stojan nebo do druhé kabinky.
"Sall?" zavolala Lily a já trochu odhrnula závěs a nakoukla do kabinky. "Co myslíš?" zeptala se, ale dívala se na svůj odraz v zrcadle značně skepticky. Popravdě… ani já jsem si nemyslela, že by zářivě růžové šaty byly přesně pro ni.
"Ehm… nemyslím, že se k tobě hodí," řekla jsem opatrně, trochu jsem se obávala její reakce, ale ona jenom souhlasně kývla hlavou a rozepnula si boční zip, aby ze sebe mohla lesklou látku sundat. Zatáhla jsem zase závěs a pak jsem si od ní převzala šaty i s ramínkem, které mi podávala a šla jsem je vrátit na místo.
Za chvilku jsem se vrátila a zase jsem počkala, než mě zavolá, tentokrát to trvalo mnohem déle, než předtím, zjevně odmítla pár kousků i bez mého uvážení.
"Sally," zavolala konečně a její hlas zněl nadšeně, nedočkavě jsem odrhnula závěs, nakupování mě začalo nudit, přestože to byla velmi dobrá zašívárna před světem (a před jedním nejmenovaným vlkodlakem).
Lily na sobě měla světle modré šaty s širokou nadýchanou sukní, ve kterých vypadala opravdu kouzelně, až jsem zatajila dech.
"Ty jsou nádherné," usmála jsem se na ni, ale ona se oproti všemu očekávání zamračila.
"Ale když ony se mi tlučou s vlasy," postěžovala si zoufale a já jen velmi pracně potlačila nutkání protočit oči v sloup. Opravdu, Lily musela být vždy perfektně sladěná.
"To nevadí," pokoušela jsem se ji uklidnit, "znám jedno kouzlo pro změnu barvy vlasů, budou perfektní," mrkla jsem na ni a ona se znovu rozzářila.
To kouzlo bylo dobré ještě z jednoho důvodu, o kterém jsem jí ale neřekla. Lilyiny vlasy byly hrozně nápadné, a pokud jí je obarvím a ona bude mít na sobě ještě škrabošku, bude velmi malá šance, že by ji někdo poznal, takže Potter nebude Severusovi závidět a já budu moct být klidná.
Nakupování bylo vážně úmorné, ale naštěstí Lily koupila boty i masku dost rychle, takže jsme mohly už vyjít ven z obchodu tety Fanny, ale venku se mě jako naschvál znovu zmocnila úzkost, že někde spatřím známou světlovlasou hlavu, takže jsem se pořád
otáčela na všechny strany, čehož si Lily samozřejmě nemohla nevšimnout.
"Koho pořád tak vyhlížíš?" zeptala se nakonec, když už to zjevně nemohla vydržet.
"Ale, Remuse," odpověděla jsem jen tak zběžně a znovu jsem se ohlédla za sebe, jestli tam náhodou nejde. Vracely jsme se rovnou do hradu, návštěvu Tří košťat jsme pro dnešek vynechaly.
"Remuse?" podivila se a zastrčila si pramen vlasů za ucho. "A proč zrovna jeho?" zeptala se zvědavě.
"Protože ho vůbec nechci vidět, natož s ním mluvit. Takže kdybys ho někde viděla jít, tak mě, prosím tě, někam rychle schovej, ať mě nevidí, nebo se asi propadnu do země hanbou," vysvětlila jsem jí to věcně, ale tím jsem ještě víc prohloubila její zvědavost.
"A copak se mezi vámi vlastně stalo?" zašklebila se na mne a já protočila oči a začala jsem jí to všechno od začátku vyprávět, bohužel, Lily nebyla taková posluchačka jako Annie, která si nejprve vyslechla celý příběh a až potom k němu vznesla nějaké komentáře, ne, Lily mi neustále skákala do řeči, všechno hodnotila a na všechno se vyptávala, takže když jsme dorazily do hradu, nedostala jsem se ve svém příběhu ještě ani k minulé noci.
Lily byla fajn, jenom občas… trochu nesnesitelná. Nebo až moc fajn, popravdě. Až moc přátelská. Mé přátelství s Ann bylo svobodné, ačkoli jsme si byly velmi blízké, nebyly jsme na sobě neustále nalepené a někdy uplynul třeba i týden, během něhož jsme mezi sebou nepromluvily ani slova, a právě to bylo skvělé. To Lily - Lily byla úplně jiná. Pořád se za mnou táhla jako ocásek a ačkoli byla milá, přívětivá a všechno okolo toho, nedalo se s ní prostě vydržet. Myslím, že se tomu říká "ponorkový efekt". Byla jsem s ní tak často, že jsem na ni začínala být alergická, ta svoboda přátelství, ta mi chyběla ze všeho nejvíc.
Ne, nemohla jsem to s ní vydržet dlouho, to mi bylo jasné. A byla pouze otázka několika dnů, kdy mi konečně dojde trpělivost a zbavím se té vtíravé zrzky jednou provždy.
Protože jsem byla od začátku sebedestruktivní. A vždycky jsem tak nějak podvědomě věděla, že mně nepřísluší mít přátele. Protože jsem je všechny pomalu ztrácela. Lily, Rema i Annie (i když u té poslední jsem se tomu snažila zabránit). A nemohla jsem se donutit to nějak řešit. Nemohla jsem se donutit k tomu, aby mi to vůbec vadilo.
Protože ta konečná samota - ta byla nevyhnutelná. Stejně jako se to stalo i mému bratrovi hned na začátku, i já jsem měla nakonec zůstat úplně sama. Překvapivé na tom bylo to, že jsem se na to i docela těšila. Na ten klid. Na svobodu. Na ticho.
Až mne zakryje stoletá vrstva prachu a zapomnění. Pak teprve dojdu naplnění.


***


V boj.


…………………………………………………………………………………………


Dodatek:
Aneb šaty podruhé
Lilyiny šaty: http://www.edressme.com/86023.html
Lilyina škraboška: http://ufimart.com.au/costumes/index.php?main_page=popup_image&pID=2227
Lilyiny boty: http://www.eveningshoes.com/julietslv.htm
Ještě nás čekají Remus a Severus, že? Ale na jejich kostýmy si budete muset počkat až do plesu =).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama