9. kapitola - Vánoční nálada

8. prosince 2011 v 15:36 | Baobábina |  Malé mrtvé tajemství
Štěstí... pocit prchavý jako vůně vanilky, vznášející se nad vroucím pudinkem. Člověk se v něm mohl utopit, opít se jím, uvěřit pocitu, že ta chvíle bude trvat navěky. Vzpomínky, které tě budou hřát za chladných deštivých dní.
Vánoce byly ideální dobou pro šťastné chvíle.

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Dny utíkaly jako voda. Znovu jsem začala komunikovat s Remusem, ačkoli byla mezi námi stále jakási neviditelná zeď, kterou ani jeden z nás nedokázal překlenout; přestávala jsem se učit, protože byly zrušeny půlroční zkoušky, stále jsem vařila lektvary s Lily a Severusem a stále jsem se marně pokoušela získat víc času na Annie, která byla pořád přes to přese všechno moje nejlepší kamarádka. Neustálé lži, přebíhání a obav mne tak zahltily, že jsem úplně ztratila přehled o čase, takže mne jedno ráno docela překvapilo, že jsem vedle své postele našla malou hromádku dárků.
Páni! To jsem vážně dočista zapomněla i na Vánoce? honilo se mi hlavou nevěřícně, ale moc jsem se tou myšlenkou nezabývala a raději jsem se nadšeně pustila do vybalování.


Vytáhla jsem z hromádky balík v modrém papíře, a ještě než jsem z něj sundala mašli, jsem se natáhla a šťouchla trochu do Lily, která měla postel hned vedle mě.
"Lily," promluvila jsem na ni rozzářeně. "Máš tady dárečky." A poslední oko zareagovala rozlepením jednoho oka, a když se přesvědčila, že mám pravdu, hned se vyhrabala z peřin a pustila se do nich. Jenom jsem se ještě víc usmála - dnes mne nemohlo nic trápit.
Jak jsem zjistila, v modrém balíčku byla kniha s obsáhlým názvem: 250 nejužitečnějších lektvarů a jejich příprava - snadný a účinný postup; Geraldina Hermannová. Zašklebila jsem se a hodila knihu do kufru - díky, Severusi. Raději jsem se pustila do jiných a postupně jsem vybalila: pestrobarevnou pruhovanou čepici od Lily (i přes ten popis vypadala docela slušně), sadu líčidel od Annie, krásný havraní brk od rodičů (i když bych tipovala, že otec se na tomhle dárku vůbec nepodílel), dřevěnou sošku vyjícího vlka od Rema (musela jsem se pousmát) a nějaké cukroví od jedné vzdálené tety z Blackpoolu.
Naskládala jsem si dárky na postel a obrátila se k Lily, která ještě stále vybalovala dárky ze své - podstatně větší - hromádky. Náhle však zalapala po dechu a já k ní hned přiskočila.
"Co je?" zeptala jsem se poplašeně a rozhlížela se po její posteli.
"To je nádhera," vydechla ona a přejela prsty po dvou náušnicích v sametové krabičce. Byly vyrobené z těch největších perel, které jsem kdy viděla, a duhově se leskly, když na ně dopadly sluneční paprsky. Zatajila jsem dech. Opravdu byly úchvatné.
"Od koho je máš?" zeptala jsem se uchváceně.
"Od Severuse," odpověděla a tváře jí trochu zčervenaly. Zamračila jsem se a sedla jsem si k ní na postel.
"To není možné," začala jsem oponovat. "Kde by on na tohle vzal peníze? To muselo stát aspoň tisíc galeonů," odmítavě jsem zavrtěla hlavou.
"Ale je to od něj," přesvědčovala mne Lily sebejistě. "Byl u toho i lístek," ukázala mi kousek pergamenu, který držela v ruce.
"Ukaž," natáhla jsem k ní ruku, ale on ucukla a zčervenala ještě víc.
"No tak si to nech, ty tajnůstkářko," utrousila jsem naoko naštvaně a vyplázla jsem jazyk, ale vzápětí jsem se pobaveně ušklíbla. "Zabírám koupelnu, zatím si to dorubal," kývla jsem na dva nebo tři zbylé balíčky a zamknula se v koupelně.


Pročesávala jsem si hřebenem své krátké vlasy a stále mi vrtalo hlavou, kde na ty náušnice mohl vzít Severus peníze. Nenapadalo mne žádné bezúhonné vysvětlení a to mne docela znervózňovalo, ale okamžitě jsem ty pocity zaplašila, nechtěla jsem, aby mi dnes cokoli zkazilo náladu.
Vykoukla jsem z koupelny a spatřila jsem Lily, jak si pročítá tu knížku od Severuse a musela jsem se ušklíbnout. Ti dva, to byla prostě stejná krevní skupina. Odkašlala jsem si a ona zvedla hlavu od knížky a zářivě se na mne usmála.
"Koukej, co mám!" zavolala na mne a zvedla cosi lesklého ve své ruce. "To je mudlovský fotoaparát, rodiče mi ho dali, abych všechno vyfotila a oni poznali Bradavice. Není to skvělé?"
"Přímo úžasné," usmála jsem se na ni. Byly to poslední Vánoce v Bradavicích a já jsem si je chtěla pořádně užít.


Už tři chodby před Velkou síní jsme s Lily ucítily tu úžasnou vůni, která se odtamtud linula a já zasněně zavřela oči. U vchodu na nás čekal můj bratr a já se k němu rozeběhla.
"Severusi!" skočila jsem mu kolem krku, až se zapotácel.
"Zbláznila ses?" zasyčel mi do ucha, ale já jsem se jenom trochu odtáhla a nasadila mu na hlavu svou pruhovanou čepici.
"Usmívej se, jsou přece Vánoce," natočila jsem ho k Lily, která už byla připravená se svým fotoaparátem a okamžitě jej zvěčnila i s jeho kyselým výrazem. Musela jsem se rozesmát a raději jsem mu pokrývku hlavy hned sundala, ještě by mi s ní mohl něco provést.
"Merline, já jsem tak hladová," prohlásila jsem vzápětí a vesele jsem vstoupila s nimi za zády do Velké síně.
Celá
místnost byla vyzdobena v stříbřitých barvách, z oblohy se snášely suché sněhové vločky a kolejní stoly zmizely - nahradil je pouze jeden, u kterého seděli žáci spolu s profesory. Přelétla jsem pohledem celý stůl a usmála jsem se, když jsem spatřila Remuse na jednom konci stolu, jak vstává a jde mi naproti.
"Remusi!" rozeběhla jsem se k němu a taktéž jsem ho objala - měla jsem skvělou náladu.
"Ahoj," řekl rozpačitě, ale neodtáhl se. "To jsme se neviděli sto let, že jsi tak ráda, že mě vidíš?" zeptal se pak pobaveně. Vyprostila jsem se z objetí a zašklebila se na něj.
"Ne, jen mám dneska nějakou objímací náladu či co," pokrčila jsem rameny a pak jsem se zadívala ke stolu. "Sušenky!" vykřikla jsem nadšeně, popadla jsem ho za ruku a odtáhla jsem ho zpátky na jeho původní místo. Naštěstí tady nebyli ti jeho otravní přátelé - odjeli na prázdniny domů, ačkoli letos zůstávalo ve škole víc studentů než jindy kvůli nebezpečí, které venku vytvářel lord Voldemort - jak si nechával říkat. Otřásla jsem se při pomyšlení na něj, ale nedovolila jsem těm myšlenkám, aby mi dlouho kazily den.
Vedle mě si sedla Lily a po chvíli i váhavý Severus, který ale předtím nezapomněl probodnout Remuse zlým pohledem, musela jsem jenom protočit oči. Naštěstí se naší nesourodé čtveřici podařilo prožít celou snídani v příjemném hovoru a já si pomyslela, jestli se kluci tak snaží tolerovat kvůli mně a Lily nebo prostě jenom proto, že byly Vánoce.
"Tak co?" nadhodila Lily, když jsme pak všichni společně odcházeli z Velké síně, nacpaní k prasknutí. "Půjdeme zase vařit? Je sobota."
Zaúpěla jsem a zdrceně na ni pohlédla. "Vždyť jsou prázdniny. Já už ty patoky popravdě nemůžu ani vidět."
Trochu se zakabonila, ale vzápětí se usmála. "Dobře," svolila nakonec. "Mám jiný nápad. Chtěla bych tě něco naučit," podívala se na mne šibalsky a přesně podle jejího plánu ve mně vzbudila okamžitou zvědavost.
"A co?" zeptala jsem se nedočkavě.
"No to je tajné. Ale museli byste na mne počkat, zaběhla bych si ještě pro pár věcí," zastavila se před vchodem do místnosti a tázavě na nás pohlédla.
"V pohodě," usmála jsem se na ni a ona odběhla. Otevřela jsem dveře do místnosti, ale na chvilku jsem se ještě zarazila a otočila jsem se ke klukům, kteří stáli za mnou a propalovali se chladnými pohledy.
"Vy dva," začala jsem nemilosrdně. "Žádné hádky, žádné urážky, žádné rvačky, jasné?" přejela jsem po nich přísným pohledem a počkala jsem na jejich neochotné kývnutí hlavou. "Jsou přece Vánoce," pokračovala jsem, "tak na sebe buďte milí."
Ano, byly přece Vánoce.


Lily přiběhla asi o čtvrt hodiny později a já si úlevně oddechla, protože to ticho bylo vážně ubíjející. Její příchod jakoby prolomil tu napjatou atmosféru a já se začala jenom zvědavě dohadovat, co asi nese v proutěném košíku, zakrytém látkou.
"Pojď, Sally," pokynula mi rukou a já ji následovala ke stolku, u něhož jsme obvykle vařily. "Chci tě něco naučit." Naposledy jsem se varovně podívala na Severuse a Rema, kteří seděli v bezpečné vzdálenosti jeden od druhého a pak jsem věnovala zrzce svou plnou pozornost.
Položila košík na stůl a začala z něj vyndávat věci, které bych tu rozhodně nečekala - vejce, mouku, mléko a podobně. Nechápavě jsem ji sledovala a ona, jakmile vyskládala všechny potraviny na stolek, se otočila ke mně.
"Naše rodina si už strašně dlouho předává jeden tajný recept na Ovesné lívance. Kdekdo už chtěl zjistit, z čeho se vlastně dělají, ale vždycky to bylo tajemství. Ten recept nikdy nebyl nikde napsaný - mě ho naučila moje mamka a ji zase babička a tak dál. Chtěla bych ho naučit tebe," nesměle na mne pohlédla a já na ni zůstala jenom nevěřícně zírat - v hrudi se mi okamžitě začínal rozlévat dotěrný pocit provinilosti, takže jsem rychle promluvila, abych na něj nemusela myslet.
"Ale Lily, to je přece váš recept. Ztratil by své kouzlo, kdybys mne ho naučila," namítala jsem okamžitě, ale ona mne zavrtěním hlavy zarazila.
"Chci, abys ty lívance uměla," mrkla na mne prosebně. "Můžeš z toho taky udělat tradici. Jen bys mi musela slíbit, že to nikomu jinému neřekneš, že ten recept nikde nezveřejníš."
"A ty tenhle slib právě porušuješ," odpověděla jsem skepticky, ale ona na mne jenom mlčky upírala ty její prosebné smaragdové pohledy.
"Dobře," svolila jsem nakonec odevzdaně (to asi kvůli těm Vánocům) a ona se rozzářila. "Ale nesmíš to říct svý mamce ani babičce, ani komukoli jinému, jasné?" pojistila jsem si ji hned a ona ochotně přikývla.


Další hodinu jsme strávily v příjemném rozhovoru a když jsem se podívala na kluky, kteří se posadili do křesel, naprosto konsternovaně jsem shledala, že spolu také mluví a dokonce to vypadalo, že se ani nejedná o hádku. Nevěřícně jsem potřásla hlavou a vrátila se zpátky k vaření - svátky vážně dělají divy.


"Tak," prohlásila nakonec spokojeně a utřela si ruce do utěrky. "Teď umíš speciální ovesné lívance rodiny Evansových. Můžeš je naučit svoje děti, až jednou nějaké budeš mít," zakřenila se na mne a naskládala nevyužité suroviny zpátky do košíku.
"Jen aby bylo s kým," odvětila jsem pobaveně a přeměnila jsem provizorní mudlovský sporák zpátky na rozviklaný stůl, jímž byl předtím.
"O někom bych věděla," zašeptala šibalsky a kývla hlavou směrem k sedícím klukům.
"Lily!" vyjekla jsem poplašeně a rychle zkontrolovala, jestli vnímají náš rozhovor, naštěstí se však zdálo, že jsou plně zaujati jeden druhým (také jsem tomu stále nemohla uvěřit). Pohlédla jsem opět na ni, protočila oči a zavrtěla hlavou. "Ty máš taky někdy nápady," prohodila jsem a ona se jenom ušklíbla.
"Kdo si dá lívance?" otočila jsem se se zvoláním ke dvěma křeslům a zvedla jsem nad hlavu talíř s naším dnešním výtvorem. Z výrazů na jejich tvářích jsem poznala, že ani nemusím čekat na odpověď a rozesmála jsem se.
Ten den byl perfektní. Byli jsme spolu, šťastní a nikdo z nás nemyslel na nic špatného. Remus se Severusem na pár hodin zapomněli na vzájemnou zášť a já zapomněla na provinilé pocity vůči Lily i na obavy, které jsem cítila k Annie. Smáli jsme se, pobíhali po chodbách a užívali si prázdnin - a já se na pár prchavých okamžiků cítila zase jako ta stará Salliniann, která se ze všeho jenom smála, zaháněla špatné myšlenky a pro nic se netrápila.
Všichni jsme věděli, že to je jenom dočasné. Ale možná právě proto jsme se snažili si to užít co nejvíc. Dokud to ještě jde.


Procházeli jsme se chodbami a někdo z nás neustále vtipkoval. Náhle se Remus zastavil a ukázal ke stropu: "Hele, jmelí!"
Lily vyjekla a uskočila dozadu, až spadla na podlahu. Pobaveně jsem k ní přešla a vytáhla ji na nohy, ona však svůj vyděšený pohled upírala jenom k větvičce, visící ze stropu.
"Co je?" zeptala jsem se jí ze smíchem. "Máš fobii ze jmelí, nebo co?"
"Kdybys musela strávit celé Vánoce v ložnici, protože by tě na chodbách neustále honil Potter s větví, taky bys z toho měla celoživotní trauma," odsekla napruženě, ale zjevně nedosáhla výsledku, po jakém toužila - jakmile jsem si totiž představila tu situaci, musela jsem se rozesmát.
"Hej!" protestovala okamžitě dívka, ale koutky úst jí také cukaly. "To není hezké, smát se cizímu neštěstí!"


Někdy jsem věřila tomu, že smích je lékem na všechno. Že dokáže odehnat všechny stíny, které se kolem nás stahují. Že dokáže pomoci v jakékoli situaci. Někdy jsem věřila tomu, že je možné všechno.
Ale pokud ten den byl pro mne symbolem štěstí, ani jsem se nemohla divit tomu, že jsem byla pořád tak smutná. Protože ten den mi připadal více jako sen než jako skutečnost. Byl příliš neuvěřitelný, příliš dokonalý na to, aby byl skutečný.
Každopádně to byl jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě. Vánoce roku 1976. Lily, šíleně pobíhající s foťákem všude okolo, Severus, povídající si s Remusem, bezstarostnost, veselí. Tehdy jsem si nepřipouštěla nic z toho, co se kolem nás dělo. Byli jsme to pouze my čtyři a naše chvíle. Chvíle, které si navždy uchovám v paměti. A nebude to jenom díky těm fotkám, které nechala Lily druhý den vyvolat a dala mi je. Byl to den, na který se nezapomíná.
Později jsem na něj často vzpomínala. Později, v těch časech, kdy už jsem skoro ani nevěřila, že byl skutečný. Kdy už jsem skoro ani nevěřila, že to nebyl jenom výplod mojí fantazie. Možná nebýt těch fotek bych tomu nevěřila vůbec. Ale tehdy… tehdy to bylo skutečné. A bylo to nádherné.


"Díky za ty Vánoce," řekla jsem tiše a podívala jsem se Severusovi do očí. Seděli jsme sami v knihovně a kolem nás už padla tma - v zimě přicházela noc příliš brzy.
"Mohl bych říct to samé," odtušil lehce a já se jenom pousmála a sklopila hlavu. Stále jsem byla v mírném… opojení. I když zítra se už měli vrátit všichni, kteří na Vánoce odjeli domů. I když pozítří už měl být ten ples.
"Bylo to krásné," vydechla jsem popravdě, ale nevzhlédla jsem.
"Byla jsi šťastná?" zeptal se a já zmateně zvedla hlavu. "Myslím…" v očích se mu mihlo trochu nervozity, ale na tváři ji nedal znát - musela jsem se pousmát, "že jsi se chovala stejně jako kdysi. Jako ta stará, věčně veselá Sally. Vypadala jsi šťastně," pokračoval tiše a já se usmála a vzala jeho ruce do svých.
"Severusi," oslovila jsem ho měkce a zadívala jsem se mu zpříma do očí. "Byl to nejlepší den od začátku školního roku. A díky tobě, díky vám všem, jsem si to užila ještě mnohem víc. Bylo to opravdu perfektní," vděčně jsem se usmála a pak jsem sklopila pohled - tahle situace byla nezvyklá pro nás pro oba.
"Máš tak dlouhé prsty," vydechla jsem naprosto v nesouladu s naším předchozím rozhovorem. "Vidíš?" zvedla jsem mu ruku a přiložila ji na svou. "Úplně jiné než já," zašeptala jsem a zvedla k němu pohled.
"Ty, Severusi?" zeptala jsem se prosebně a viděla jsem, jak se přinutil neprotočit oči. "Myslíš, že bys vydržel malé objetí?" smutně jsem na něj koukla a on si rezignovaně povzdechl.
"Tak pojď," rozevřel náruč a já do ní nadšeně vklouzla. Položila jsem mu hlavu na rameno a zhluboka se nadechla - Severus vždycky krásně voněl. Myslím, že to bylo od všech těch bylin, ze kterých pořád připravoval ty své lektvary, ale vždycky jsem jeho vůni měla ráda. Tak jako jeho.
"Ale je to jenom pro dnešek," zabručel ještě, ale já se jenom usmála a zavřela jsem oči - tohle pro mne bylo symbolem naprosté spokojenosti. Znovu jsem se nadechla a nechala jsem se jeho vůní ukolébat ke spánku.
Milovala jsem Vánoce.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama