Zachraň mě

7. ledna 2012 v 20:02 | Baobábina |  Jednorázovky
Zachraň mě.
Za-chraň-mě.

Pairing: Dramione

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.





Zachraň mě.
Zachraň nás všechny.
Umírám.

Ve společnosti ticha a strachu. Kousala si rty, dívala se z okna, ruce založené na prsou, objímala svou zkřehlou hruď, houpala se na špičkách, netrpělivě cukala hlavou, aby z čela dostala dotěrné prameny vlasů. Na tvářích se jí třpytily slané stopy po zaschlých slzách, řasy měla pořád ještě slepené, oči se jí leskly dalšími neprolitými litry. Čekala.

Zachraň mě.
Před čím?
Před vším kolem nás.

Přiblížil se jako stín, objal ji zezadu kolem pasu, až se překvapeně nadechla, zabořil obličej do jejích vlasů, opřel se čelem o její zahalené hrdlo, zhluboka se nadechl.
"Čekala jsi dlouho?"
Zavrtěla hlavou, objal si silněji, usmála se, do jejího obličeje se vrátila trocha barvy, viditelně se uklidnila. Opřela se o jeho hruď, naklonila hlavu, aby se více přivinula k jeho tváři, něco tiše zabručel.
Dlouho mlčeli, ohřívali se jeden o druhého, navzájem se drželi. Věděla, že má něco na srdci, jinak by se takhle nechoval, nedával by najevo zranitelnost. Něco se muselo stát.
Ale ještě neměla strach. Ještě nic neříkal.

Přede mnou. Před sebou.
Zachraň mě.
Před námi dvěma.

"Prý jsi brečela."
"Kdy?"
"Slyšel jsem to."
"Kdy jsem brečela?" Zhluboka se nadechl, sbíral odvahu.
"Když se Weasley líbal s Brownovou… u vás ve věži."
"Ach," zarazila se, v očích se jí mihl stín vzpomínky. Chvíli mlčela. "Ano. Ano, brečela jsem. Vím, že jsem neměla. Měla bych být silná."
"O to nejde," přerušil ji hruběji než předtím,
"Já vím," povzdechla si, přivřela oči, posmutněla, sklopila hlavu. Odtáhl se, zadíval se přes její rameno ven z okna, položil dlaně na její lokty (ruce měla stále založené na prsou), na pažích jí stále vyvstávala husí kůže.
"Proč jsi brečela?" Ta otázka ho pálila na jazyku, poznala to, syčivě se nadechla. Oslabit sebe? A zachránit jeho? Nebo ho nechat jít… a zachránit sebe?

Zachraň mě.
Za-chraň-mě.

"Protože oni to mít mohou a my ne."
Cítila, jak zhluboka vydechl, snad jako by zadržoval dech po celou tu dobu, co ona mlčela, horký vzduch ji pošimral na tváři, rozvlnil jí prameny vlasů, neusmála se, nemohla. Propustil ji z objetí, otočil ji tváří k sobě, znovu ji objal kolem pasu, zadíval se jí do obličeje.
"Ale to, co máme my, oni nikdy mít nebudou," zamumlal tiše, dívali se jeden druhému do očí, roztávala.
"Já vím," usmála se. "Vždyť jsem to říkala, že bych měla být silnější."
"Pro mě jsi silná až dost." Políbil ji do koutku úst, odtáhl se, nevydala ho tak snadno; naklonila se k němu, spojila s ním svá ústa. Usmíval se, nelíbal tak dobře jako jindy, ale to nevadilo, vůbec ne. Měla ráda jeho úsměvy, možná proto, že byly velmi zřídkavé.

Zachráním tě. Zachráním nás oba.
Neměj strach.

Trvalo dlouho, že se od sebe odtáhli, než se na sebe znovu pousmáli, objali se pevněji. Položila hlavu na jeho rameno, opřel se tváří o její vlasy, zhluboka se nadechl.
"Válka nás rozdělí," zašeptala tichounce, možná nechtěla, aby to slyšel. "Budeme stát proti sobě."
Mlčel.
"Ano, to budeme," řekl nakonec, její oči zhasly. "Přesto budeme stále spolu. Nikdo nám to nemůže vzít."
Zvedla hlavu, zadívala se do jeho obličeje.
"Budeme spolu," zopakovala tiše, setřel slzu z její tváře.
"Přijdou špatné věci. Budeš o mně pochybovat," pokračoval klidně, jako by se ho to netýkalo.
"Vždy v tebe budu věřit," přerušila jej naléhavě.
"Ale budeš pochybovat," odvětil tiše. "To rozhodnutí leží na tobě, ne na mně. Já už ho učinil."
Dívala se do jeho tváře, smutně vážná, věděl, že musí hodně přemýšlet. Zhluboka se nadechla.
"Až válka skončí," řekla pevně, "najdeme se."
"Najdu se v tobě."
"A já v tobě."
"A budeme spolu."
"A budeme svoji."
"To bych chtěl."
"Budu s tebou, ať se stane cokoli."
"Budeme tedy spolu."
"Ano." Usmála se.

Nechoď ke mně.
Proč?
Nestojím o záchranu. Chci žít navždy v tomto boji, v této bolesti. Záchrana znamená smrt.
Bojíš se zemřít?

"Běž už," zamumlala tiše, sama svá slova odháněla. "Zdrželi jsme se příliš dlouho."
"Najdu si tě." Naléhavá pravda v jeho očích, bezmocně se usmála.
"Já vím." To ho uspokojilo, usmál se, kývl hlavou, rychlými kroky se od ní vzdaloval, až ke konci chodby, naposledy se otočil, na tu dálku nemohla rozeznat výraz v jeho obličeji.
"Omlouvám se!" křikl za ní, jeho hlas prozradil více, než by tvář kdy mohla, zamrazilo ji.
"Za co?" zavolala poplašeně, ale nebyla dost rychlá, poslední záhyb jeho hábitu už zmizel za rohem, běžela za ním, její kroky hlasitě duněly chodbou, doběhla až na její konec, zabočila, nikdo tam nebyl. Příliš pozdě.

Ano. Ano, bojím se.

"Za co?" vydechla znovu, sotva slyšitelně.

Nemohu tě zachránit.

Mám strach.

Dalšího dne prchl Draco Malfoy ve společnosti Severuse Snapea z Bradavic a poslední dominová kostka ve světě Hermiony Grangerová udělala bum.

Zachráníš mě?

Teď už ne.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Valli Valli | 7. ledna 2012 v 22:58 | Reagovat

Awww to je krásný! Líbí se mi úryvky kurzívou, jdu na pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama