Zachraň mě (po 20 letech)

7. ledna 2012 v 20:23 | Baobábina |  Jednorázovky

Nikdy jsem tě nepřestala milovat.

Pairing: Dramione
Pokračování jendorázovky Zachraň mě.


Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.






Ten každodenní chaos a shon měla Hermiona ráda, dávalo jí to pocit, že něco dělá, že pilně pracuje. Přehrabování se v papírech, jedna schůzka za druhou, klapot vysokých podpatků, telefonáty… připadala si důležitě. Ne že by to někdy před kýmkoli přiznala, samozřejmě, byly tu i jiné důvody, proč šla studovat práva. Za ty roky už odvedla obrovský kus práce, práva domácích skřítků, zrušení všech těch hloupých zákonů pro čistokrevné, dokonce i nepřímo zajistila, aby se první mudlorození kouzelníci a čarodějky dostali do Starostolce. Uznávali ji. A ona na sebe byla hrdá.
Vcelku byl její život nadmíru uspokojivý. Rose se v Bradavicích velmi dařilo, podle očekávání, všichni profesoři na ni znali jenom chválu. Další Weasley v Nebelvíru. Huga to čekalo taky, příští rok, už teď byl nervózní z příběhů a povídaček své starší sestry - byla zrovna tak vykutálená jako Fred s Georgem kdysi.
Povzdechla si. Ano, kdysi.
Šťastné manželství, skvělé děti, práce, která ji naplňovala… podle všech očekávání by si Hermiona nemohla přát nic lepšího. Však taky ne.
Druhý povzdech. Však taky ne.

"Hermiono?" nakoukla dovnitř její asistentka, opožděně zaklepala, oslovená zvedla hlavu, rty se opírala o klouby prstů, moc se zamyslela. "Máš další schůzku, pan Malfoy." Automaticky ustoupila ze dveří, pustila jej dál, ta vteřina Hermioně stačila k tomu, aby potlačila zděšené zatuhnutí. Profesionálně vstala, nasadila úsměv.
"Pane Malfoyi," kývla hlavou, potřásla mu rukou, "posaďte se, prosím." Sama si uhladila úzkou sukni, usedla, ruce položila na stůl. "S čím vám mohu pomoci?" S očekáváním se na něj zahleděla.
Malfoy dlouho mlčel, jenom na ni zíral, i on se od školy změnil, vypadal trochu jako jeho otec, teď. Vlasy měl delší, sčesané dozadu, vystupovaly z nich úzké uši a špičatá brada. Kolem očí a úst se mu začínaly tvořit první mělké vrásky, pod světlýma očima se mu zračily šedivé kruhy. Vypadal… nešťastně.
"Potřebuji právníka," řekl Malfoy nakonec. "Budu se rozvádět."
"Samozřejmě," přitakala Hermiona. "Očekáváte dohodu nebo spory?" Rutina. Rozvody dělala nerada, naštěstí ji o to nikdo moc nežádal, protože si všichni říkali, že má na víc. Také možná proto, že tu bylo i daleko více levnějších rozvodových právníků. Ale co.
Trvalo asi půl minuty, než Hermioně Malfoyovo ticho začalo připadat poněkud divné.
"Pane Malfoyi?" pobídla ho, pousmála se. Možná to pro něj bylo složité, pro některé klienty občas bylo.
"Proč sis ho vzala?" zeptal se místo odpovědi, jeho hlas zněl ochraptěle, trhla sebou, odtáhla se.
"Raději bychom se měli věnovat případu," řekla křečovitě, urovnala papíry na stole, aby zaměstnala ruce. Jen to ne.
"Dvacet let jsem to chtěl udělat. Přesně od té chvíle, kdy ses objevila po jeho boku na poslední bitvě a pak jste se muchlovali před celou Velkou síní. Dvacet let jsem se tě chtěl zeptat, proč jsi mi ani neřekla, že je mezi námi konec. Aspoň sovu jsi mi poslat mohla." Tvrdě na ni zíral, v jeho tváři se zračila i bolest, která těmi dlouhými roky už úplně zkameněla. Hermiona mlčela, neschopna slova, s napůl otevřenými ústy na něj hleděla, odtrhnout se od jeho očí byl nesplnitelný úkol.
"Naposledy jsi řekla: 'Budu s tebou, ať se stane cokoli.' Pamatuju si to. Pamatuju si všechno, co jsi řekla. Chtěli jsme se vzít. Být spolu. A pak tě vidím s ním."

A dost.

"Obávám se, že budu mít další schůzku, pane Malfoyi," vyhrkla Hermiona, rázně vstala od stolu, až židle zavrzala na podlaze. "Budeme muset naše jednání ukončit. Snad příště," pokynula rukou ke dveřím. Vstal, málem se jí ulevilo, než obešel stůl a přistoupil blíže k ní.
"Hermiono," řekl, stáhl jí ruku dolů, jediným rychlým chvatem přitáhl její tvář ke své, políbil ji, měkce, přesto hladově, vjel jí prsty do vlasů, líbal ji, jako by nikam nespěchal, jako by měl spoustu času, jako by tahle jediná chvíle měla trvat věčně.
Odtáhl se sám, po chvíli, usmíval se, takhle si ho pamatovala, šťastného. Políbil ji znovu, jenom krátce, dlaněmi hladil její tvář.
"Chci s tebou žít," řekl tiše, hluboce se jí zahleděl do očí. Cítila se… oslněná.
"Nikdy jsem tě nepřestala milovat," odpověděla téměř neslyšně, chtěla pokračovat, ale její slova utopil v dalším polibku. Bože, bylo to tak… dobré. Dvacet let jsem na tohle čekala. Až si mě najdeš, jak jsi slíbil.
"Já nemůžu," vyhrkla, když se znovu odtáhl, vytrhla se z jeho sevření, obešla stůl, utekla mu.
"Proč ne?" ohlédl se po ní, skryla tvář v dlaních.
"Jsem vdaná, Draco," zasyčela vztekle, byla naštvaná sama na sebe. "Jsem vdaná a mám dvě děti. Miluju Rona a nikdy bych ho neopustila. Tohle je přece nesmysl."
"Nemiluješ ho!" vzkřikl, po tváři mu přeběhl divoký výraz. "Vždyť miluješ mě, sama jsi to řekla."
"Miluji tebe a miluji jeho," řekla pevně, hleděla mu zpříma do očí, i když se každá kost v jejím těle chvěla. "Každého jinak. A Ron… mnoho pro mne udělal. Byl se mnou, to tys nikdy nedokázal."
"Víš sama, že to nešlo!" bránil se plamenně, zavrtěla hlavou, její oči nezakolísaly.
"Jsem se svým životem spokojená, Draco. Nechci nic měnit." Položila ruku na kliku. "Jdi domů. Urovnej to se svou ženou. Jdi."
"Počkej," vyhrkl spěšně, než stačila otevřít dveře, jeho oheň rychle hasl, zůstala po něm jenom vyprahlá pustina, zčeřená poslední, zoufalou nadějí postříbřenou otázkou. "Jen jedna věc, poslední, a půjdu."
"Slibuješ?" vypjala srdnatě rameny v posledním pokusu nějak zvednout svou rozsypanou duši. Kývl hlavou, přistoupil blíž, přitiskla se zády ke dveřím.
"Chci vědět, proč jsi na mne nepočkala. Proč ses rozhodla pro Weasleyho. Proč jsi mě zradila a opustila." Jeho hlas byl nemilosrdný, jeho oči temné a hluboké, že by se člověk utopil.
"Nechci na to odpovídat," řekla, avšak její hlas slábl.
"Dlužíš mi to," zaútočil naposled, s okoralým zbytkem sil. Nadechla se, sklopila pohled, nechtěla se mu dívat do očí.
"Protože když mě Bellatrix Lestrangeová mučila kletbou Cruciatus, ty jsi tam stál a díval se na mě," řekla tiše, pohled odvrácený, přesto však její slova měla sílu mnohatunového kladiva, zalapal po dechu, když do něj narazilo, ustoupil o krok zpátky.
"Nešlo to jinak!" zasípěl, strach se mu vlil do žil. Na tohle nebylo obrany.
"Možná," pokrčila rameny, konečně k němu vzhlédla, její pohled byl perfektně lhostejný, dívala se na jeho bledou tvář a vytřeštěný zrak, tvářila se, jako by jí to bylo úplně jedno. "Říkej si, co chceš."
"Hermiono," vydechl, potřásl hlavou, jeho oči se leskly.
"Už nic neříkej," zarazila ho, rázně rozrazila dveře. "Mám svůj život a ty taky. To, co jsme snad kdysi měli… je už pryč. Byl to sen, Draco, a ten už se nevrátí."
"Měli jsme všechno," řekl tiše, díval se na ni. "Byli jsme úplní. Nikdy to nemělo skončit."
"Zradil jsi mě."
"Tys mne opustila."
"Pak si tedy nemáme co říct," promluvila nemilosrdně, ačkoli v duchu polykala slzy. Prošel kolem ní, zase jako pan Malfoy, se zdviženou hlavou a širokými rameny, naposledy se otočil.
"Šla bys se mnou?" zeptal se naposledy, tvář vážnou, přesto něco, za jeho očima, všechny ty pocity, které se tak dávno v jeho tvář naučila rozeznávat, teď se jí všechny mstily a proklínaly ji.
"Kdyby nebylo dětí," odpověděla popravdě, nechala zdi padnout, jako tehdy, jako to udělala před mnoha dlouhými šedými lety. Jediná slza jí vyklouzla z oka, syčivě se nadechla. Vykročil, jako by ji chtěl znovu políbit, tvář odhodlanou a rozervanou emocemi, prudce švihla rukou, zabouchla dveře, slyšela, jak do nich narazil, jediným Colloportus je uzamkla před všemi, kteří by se chtěli vloupat do jejího světa.

Posadila se do svého křesla, skopla boty, přitáhla si nohy k sobě. Musela pracovat. Vždycky musela. Práce byla… únik. Od všeho.
Tohle se nemělo stát.
Slzy jí stékaly po tváři, bezmocně vzlykala s hlavou mezi koleny, asistentka bušila na dveře, volala ji, Hermiona ji nemohla slyšet. Teď ne.
Dech se jí zadrhl v hrdle, ani na vzlykot už nezbylo, neslyšně prolévala slzy, svírala svou hruď, mysl měla zahalenou do mlhy. Léta jsem pro tebe plakala. A nyní pláču zas.

To rozhodnutí leží na tobě, ne na mně.
Já už ho učinil.

Já též.

A nakonec přece vstala, setřela si slzy z tváře, urovnala sukni, vyhladila výraz do profesionální masky, nasadila úsměv, poklidila pracovnu, otevřela dveře. Byl tu ten život, který musela žít. Ano. Jinak to nešlo.

Draco Malfoy kráčel po vlhkém dlážděném chodníku, sklopenou hlavu měl zakrytou kápí, stín mu zakrýval tvář, pusté oči, vlhké tváře, bílé rty. Došel domů, stál ve dveřích, zmáčený od deště, zlomený a rozervaný. Astorie zvedla oči, mlčky se na něj zadívala.
"Nechci se rozvádět," řekl tiše, prázdně. Mlčky vstala, prošla kolem něj, do ruky mu vložila klíče od domu, zabouchla za sebou dveře.

Přišel jsem o všechno.

Ale já tě nemůžu zachránit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Valli Valli | 7. ledna 2012 v 23:06 | Reagovat

Moc hezký, sice mam raději v případě těhle dvou happyend, ale nevadí :D
Bylo by z toho celkem pěkná kapitolovka ;D

2 Baobábina Baobábina | 12. ledna 2012 v 20:16 | Reagovat

Ano, také mám radši happyendy, bohužel, tohle mělo být podle knihy :). Ale už přemýšlím o jedné Dramione povídce, která by možná mohla dopadnout... stále je však ve stádiu zvažování :). Z tohoto stvořit kapitolovku... příliš smutnokoncové :D. Děkuji za komentář :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama