2. kapitola (1/2)

24. února 2012 v 19:54 | Baobábina |  Set fire to the rain
It was dark, and I was over... until you kissed my lips and you saved me...

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.



Opírala jsem se o vyřezávané zábradlí a dívala se na temně šedý mramor v hale. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, podivně neuchopitelných, zněly spíše jako nezřetelné bzučení kdesi na okraji mysli. Cítila jsem se podivně prázdná; a bylo to znepokojující. Něco tu až s fanatickou ostrostí chybělo.
Něco.

V noci jsem dlouho nemohla usnout; víčka se mi zavřela až sotva hodinku před svítáním, kdy už jsem se cítila tak otupělá, že jsem nemohla ani pohnout rukou. Nebylo tudíž divu, že jsem nevstávala spolu se zbytkem domu a probudila jsem se, až když se mnou zatřásla velmi nemilosrdná ruka.
"Mmmhn," zahuhlala jsem podrážděně a odtáhla jsem se v příjemně teplé přikrývce dál od narušitele mého sladkého spánku, ve kterém jsem si naplno užívala momentální nevědomosti.
"Jestli nevstaneš, nedostaneš oběd," ozvalo se nade mnou až příliš hlasitě. Natáhl se a stáhl ze mě peřinu, zaječela jsem tak, že by se za to nemusela stydět ani Smrtonoška. Zvedla jsem hlavu z polštáře a vražedně jsem pohlédla na jeho šklebící se obličej.
"Scorpiusi Malfoyi," pronesla jsem temným, nebezpečným hlasem, "jsi ten nejsurovější člověk, jakého jsem kdy poznala."
"Jasně," zasmál se a natáhl ke mně ruce, aby mi pomohl na nohy. "Lord Voldemort byl oproti mně jenom milý stařík," dodal, když jsem se soukala do županu. Tohle rozesmálo i mě.
"Dejte mi deset minut," zavolala jsem na něj, zatímco jsem mizela v koupelně. "Jen si vyčistím zuby a vyhrabu si nějaké oblečení."
"Reprezentativní," připomněl mi významně, zcela dětinsky jsem na něj vyplázla jazyk, než jsem si konečně strčila do pusy kartáček. Zavřel za sebou dveře od mého pokoje a já jasně slyšela jeho spěšné dupání po schodech; nejspíš šel informovat své rodiče o tom, že jsem se konečně probudila.
Své rodiče.
Zmrzla jsem v pohybu a vytřeštila na sebe oči do zrcadla. Kolem pusy jsem měla nazelenalou pěnu a jednu tvář jsem měla mnohem větší než druhou, jak jsem si tam neobratně zarazila kartáček na zuby. Kdyby tady teď byl Hugo s tím jeho věčným foťákem, zbytek života bych musela strávit v protiatomovém krytu.
U - Merlinovy - noční - košile. Řekněte mi někdo, že jsem nebyla tak neskonale hloupá a nezačala si něco se Scorpovým otcem. Protože jestli ano… oh, zatraceně. Zatraceně! Byla jsem tak hloupá, i když tomu jen stěží mohu uvěřit. Zasloužila bych vyloučení z Havraspáru. Kdyby mě teď viděla Rowena, určitě by se styděla, že jsem v její koleji. Něco tak neuvěřitelně neprozřetelného jsem neudělala už dlouhou dobu. Začít si něco s ženatým mužem a k tomu ještě otcem mého nejlepšího přítele! Chovala jsem se jako nějaká pitomá mrzimorská nanynka, které jsem vždy nemohla vystát. Copak jsem byla natolik ubohá, že jsem byla schopná doufat, vůbec zauvažovat o tom, že bych s ním mohla být? S ním? Co na něm bylo dobrého, úctyhodného? Neoplýval ani jednou z vlastností, kterých jsem si na mužích cenila, a ještě navíc se ke mně choval tak neskutečně nadřazeně, jako by mi celým svým postojem chtěl dát najevo, jak nízce o mně smýšlí. Chladný, slizký, namyšlený, perverzní sexista.
A přesto…
Útrpně jsem zavřela oči a opřela se čelem o zrcadlo, které se v dalším okamžiku zamlžilo mým dechem. Alespoň že to skončilo dobře a já si dokázala uchovat zbytky zdravého rozumu. I když jsem byla odsouzena k žalostnému životu alespoň pro několik dalších týdnů, ne-li přímo měsíců.
Protože nyní bylo až směšně jasné, že jsem se jednou provždy naprosto zamilovala do všemi (i mnou) tolik opovrhovaného Draca Malfoye, a projevila tak svůj naprostý nedostatek vkusu. Nejspíš se v mé genetické informaci něco pokazilo.
Prudce jsem otevřela oči a znovu se na sebe zadívala. Můj dech byl zrychlený, má tvář úplně bílá, pihy na ní svítily jako jasně hnědá zrna písku. Pěna zvolna vytékala z mých pootevřených úst, rázně jsem ji vyplivla a znovu si začala drhnout zuby.
Dobře. Každý člověk dělá chyby. Ale moudrý člověk, kterým jsem se zrovna teď necítila být, se ze svých chyb poučí a udělá z nich v budoucnu svou sílu.
Opláchla jsem si obličej studenou vodou a sáhla po osušce. Měla jsem tu být týden. Tohle byl můj třetí den. Musela jsem to nějak zvládnout. Nakonec - bydlela jsem tu přece kvůli Scorpovi, ne kvůli jeho rodičům. Mohli jsme spolu zajít do města nebo na famfrpálové zápas. Co záleželo na tom, že s Dracem… panem Malfoyem sdílíme jeden dům? To sídlo bylo tak veliké, že by se do něj vešla celá moje velmi rozvětvená rodina a nemusela by se za celý den vůbec potkat.
Vytáhla jsem si z kufru nějaké neutrální oblečení a kouzlem je narovnala. Naposledy jsem na sebe pohlédla do zrcadla a zhluboka se nadechla. Pokusila jsem se líčidly zamaskovat svůj stále mírně nepříčetný výraz, ale nebyla jsem si jistá, do jaké míry jsem byla úspěšná. Momentálně jsem si nedokázala představit, že bych se mu ještě někdy měla podívat do očí… nebo jeho ženě, to by bylo ještě horší. Ale…
"Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci," řekla jsem nahlas a rádoby pevně svému odrazu v zrcadle a uhladila si tmavou košili kolem boků. Netušila jsem, jestli mi to pomůže, ale mohla jsem v to alespoň doufat.
Otevřela jsem dveře na chodbu a vyšla z pokoje, i když jsem si připadala, jako by moje nohy byly ze želé. Poklepávala jsem si dlaněmi o boky, abych nějak zaměstnala třesoucí se prsty, zatímco jsem scházela ze širokých schodů, které vedly přímo do haly.
"Už jsem pro tebe chtěl dojít," zavolal na mě Scorpius, který tam na mě čekal. Šklebil se, nervózně jsem se pokusila mu úšklebek oplatit, ale můj obličej se zkroutil do nějaké podivné grimasy, která spíš vypovídala o tom šílenství v mé mysli. "Jsi v pohodě?" zeptal se znepokojeně, když jsem sešla až k němu. "Vypadáš nějak pobledle."
"Nic mi není," odpověděla jsem o něco jistěji, než jsem se cítila, stále mi však připadalo, že je můj hlas posazený neobvykle vysoko. "Jen… nervozita."
"Ještě pořád?" podivil se, ale vypadal, že se mu ulevilo. "Myslel jsem, že tě to už přešlo. Moji rodiče nekoušou," prohodil vesele.
"Ne, to ne," zamumlala jsem souhlasně a znovu se mi chtělo brečet. Já chci domů.

Šla jsem za ním do jídelny, pokoušela jsem se nějak si uhladit výraz do toho zdrženlivého úsměvu, který po těch dvou dnech už nebylo tak těžké nasadit, zpocené ruce jsem si utřela o tuhou látku tvídové sukně.
Jídelna byla dlouhá tmavá místnost se stěnami obloženými načervenalým dřevem a třemi vysokými okny, kterými do místnosti pronikaly úzké pruhy bílého světla. Místnost vypadala spíš jako přezdobený nákladní vagon, s naleštěným stolem a několika málo židlemi. Astorie seděla na jednom konci dlouhého stolu, Draco na druhém, byl ke mně zády, přesto však mi pohled na něj připadal jako úder kladivem do mé hrudi.
"Dobré poledne, Rose," pozdravila mě Astorie, a v jejím hlase zněla potměšilost, i když to nemyslela zle… aspoň myslím.
"Dobré," kývla jsem hlavou a promnula si prsty sevřené hrdlo. "Omlouvám se, že jdu tak pozdě, obvykle vstávám dříve."
"Chápu," usmála se na mě trochu neosobně a vstala ze židle. "Nemohla jste v noci usnout? To se stává, když se člověk octne na neznámých místech." Poslala jsem k ní vděčný pohled, ale v duchu jsem cítila spíš obrovskou vinu - líbala jsem se s jejím manželem. A to mi nikdy nic neudělala.
Posadili jsme se se Scorpym doprostřed stolu, naproti sobě. Na Draca jsem ani nepohlédla, a ani on se nedíval mým směrem, pozoroval svou ženu, která právě levitovala z kuchyně tácy se stříbrnými klenutými poklopy, jaké jsem viděla jenom v televizi.
Oběd probíhal v tichosti, jako každé jídlo tady. Celou svou myslí jsem se soustředila pouze na to, jak přimět své ruce, aby se tolik netřásly, a s pohledem zavrtaným do talíře jsem pomalu krájela svůj oběd. Tikání starodávných hodin na stěně se najednou zdálo neskutečně hlasité.
Nedíval se na mne ani já na něj. Působil, jako by se mi snažil naznačit, že se v noci nic nestalo a společně na to zapomeneme, a mně se trochu ulevilo, i když jsem stále cítila tu vinu, která se mi svou kyselou pachutí přilepila na jazyk. A navíc… jeho pouhá přítomnost rozechvívala nějakou zapomenutou strunu ve mně, které bych se nejraději vzdala.
Cinkání příborů a tikání hodin. Bylo mi horko a bolelo mě břicho.

"Nechtěla by sis zalétat?" zeptal se mě Scorp po obědě, když jsme společně vycházeli z jídelny; jeho rodiče se ještě zdrželi v soukromém rozhovoru. S napjatými rameny jsem se soustředila jenom na to, abych se po nich neotočila. "Mám jedno koště navíc."
"Jaký typ?" zeptala jsem se se zaujetím; létání znamenalo být venku z domu a pryč od Draca.
"Nimbus 2001," pokrčil rameny
"Ts," ušklíbla jsem se, "vy schováváte doma i muzejní kousky?"
"Víš, co ti říkali rodiče: Chovej se na návštěvě slušně," odcitoval jako z knihy.
"Odkdy Rose Weasleyová poslouchá svoje rodiče?" zopakovala jsem s nadsázkou jeho slova z předvčerejška. Neměla by ses s ním příliš kamarádit, Rosie. Jo, odkdy?
"Tak jdeš?" drcnul do mě ramenem.
"No jo," protočila jsem oči a běžela za ním ven na jejich rozlehlé zahrady. Nepřekvapilo by mě, ani kdyby měli vlastní famfrpálové hřiště.


"Večer zase v salonku, jo?" prohodil ke mně jakoby mimochodem Scorp, když jsme zpocení a rozcuchaní vraceli s košťaty v rukou.
"Zase?" zavyla jsem s jasně patrnou nechutí. Zasmál se.
"Tváříš se, jako by tě tam vraždili," uchechtl se a přehodil si svoje závodní koště (jako brankář havraspárského družstva očividně jedno potřeboval) přes rameno. Vzpomněla jsem si na minulý "seznamovací večírek", na večírek, kdy to všechno začalo. V tváři se mi na okamžik zableskl strach, než jsem se opět donutila ke křečovitému úsměvu.
"Nezajdeme zítra někam?" změnila jsem raději téma.
"Jak to myslíš?" otočil se ke mně s nakrčeným obočím.
"Do města, nebo tak," pokrčila jsem rameny. "Můžeme skáknout do knihkupectví, potom do kina…"
"Vypadnout z Domu Hrůzy," doplnil mě ironicky.
"Ty mi snad čteš myšlenky," zamumlala jsem tiše, široce se zašklebil. "Merline, potřebuju sprchu," zaúpěla jsem, když jsem si prohrábla rukou svoje zpocené vlasy. Protočil oči a něco si zabručel pod vousy.

S úsměvy na rtech jsme vešli do dlážděné vstupní haly, do které se naše ulítané postavy podivně nehodily, a já skoro zakopla o vypůjčené koště, když jsem spatřila siluetu Draca Malfoye postávajícího na patě schodiště a opírajícího se o kamenné zábradlí. Syčivě jsem se nadechla a pak jsem se usmála na Scorpyho, který se po mě bezmyšlenkovitě otočil.
"Vidím, že jste vytáhli moje staré koště," poznamenal zlehka a vykročil směrem k nám. "Mohu?" napřáhl ruku směrem ke mně s tím typickým malfoyovským úšklebkem, který po něm Scorp zdědil. Trvalo mi několik vteřin, než jsem dokázala přemoci svou zamrzlost, a natáhla k němu ztuhlou ruku. Vytáhl mi černou násadu z chvějících se prstů a se zamyšleným výrazem potěžkal koště v ruce.
"Létá dobře?" otočil se ke mně s tak neutrální a samozřejmou otázkou, že jsem ztěžka polkla a zalil mě chlad.
"Ujde to," pokrčila jsem lhostejně rameny.
"Ujde?" obočí mu vylétlo vzhůru. "Na čem létáte vy?" v jeho hlase zněla výzva.
"Sagittarius šestka," odvětila jsem lakonicky.
"Dobrá košťata, ale možná trochu pomalu zatáčejí," ušklíbl se. Neměla jsem ho ráda.
"No nic, půjdu si dát sprchu," prohodila jsem s hranou lehkostí. "Zatím," mávla jsem na oba dva a s gumovýma nohama jsem vyšla nahoru po schodech. Rozběhla jsem se, jakmile se mi ztratili z dohledu, zabouchla jsem za sebou dveře od svého pokoje a svezla jsem se na postel.
Aha. Chtělo se mi smát a brečet zároveň, ten pocit byl natolik matoucí, že jsem zůstala jenom nečinně sedět s vytřeštěnýma očima a rukama v klíně. Ale nakonec…
Padla jsem hlavou na polštář a zadívala se do bílého stropu. Možná to tak bylo nejlepší. Studená lhostejnost. Nic se nestalo, a nic se ani nestane. Určitě to tak bylo nejlepší. Naše životy se na okamžik spojily, aby se opět rázně vydaly úplně opačným směrem. Za pár dnů to bude akorát k smíchu, a do dvou let na to zapomenu. Nikdo se přirozeně nic nedozví.
Popravdě, ani jsem nechápala, proč jsem se tím tak moc zabývala. Nic k řešení tu nebylo.

S námahou jsem se vyšvihla z postele a na okamžik mírně zavrávorala, než jsem vyhrabala z kufru ručník a mýdlo a vydala jsem se směr koupelna. Trochu ledový vody by mi mohlo zchladit hlavu.
Opřela jsem se zády o bílé kachličky ve sprše a zadívala se na své bílé ruce, od kterých s šuměním odlétávaly kapičky studené vody. K tvářím se mi lepily prameny mokrých vlasů, na pažích mi vstala husí kůže. Ne, neuklidnilo to moje myšlenky. Cítila jsem se, jako bych se pod proudem vody rozpouštěla, vsakovala se do zdi, zaklonila jsem hlavu a zavřela oči, na víčka mi dopadaly těžké kapky.
"Draco," zamumlala jsem téměř neslyšně. Merline, tohle mě vraždilo.
Byla jsem šílená. A hloupá. A nenáviděla jsem se za to.

"Rose?" ozval se najednou z pokoje Astoriin hlas a já sebou škubla tak, až jsem uklouzla na mokré podlaze a s hlasitým rámusem padla na kolena.
"Rose, jsi tam?" zaklepala hlasitě na dveře do koupelny. "Jsi v pořádku?"
"V pohodě," zavolala jsem nazpátek a zastavila stále ještě tekoucí vodu. "Vteřinku, prosím." Opatrně jsem se zvedla na nohy a zjistila, že mě trochu bolí levý kotník, ale neviděla jsem v tom nic vážného. Vyždímala jsem si vlasy v dlaních, natáhla na sebe svůj růžový župan a pevně si ho uvázala kolem pasu. Před Astorií mi nevadilo, že budu mít holé kotníky.
Vyšla jsem z koupelny; z vlasů mi ještě stále odkapávala voda. Stála u okna, bílé světlo obtékalo její štíhlou postavu, lesklo se na temných pramenech jejích dlouhých vlasů.
"Ano?" ozvala jsem se, ten hlas prolomil studené ticho. Otočila se, úsměv rozrušil její kamennou tvář, všimla jsem si, že se jí kolem úst začínaly tvořit první vrásky. Takže příroda byla přece jenom spravedlivá.
"Rose," přikročila ke mně, ale zarazila se, když spatřila moje mokré vlasy a župan utažený u těla. "Omlouvám se, že vyrušuji -" Nadechla jsem se, abych ji zarazila, ale zvednutím ruky mne umlčela dříve, než jsem stačila cokoli říct. "Tvoji rodiče by s tebou chtěli mluvit."
"Oni jsou tady?" vyhrkla jsem překvapeně.
"Tak napůl," usmála se, a já zmateně nakrčila obočí. "Chtějí s tebou mluvit přes krb v salonu," slitovala se nade mnou.
"Samozřejmě," pohodila jsem hlavou a ona mi pokynula rukou, abych ji doprovodila. Bosky a polonahá jsem našlapovala po kamenných schodech, zatímco se vedle mě nesla přinejmenším jako královna; bylo štěstí, že byl zrovna dům prázdný.
"Popravdě jsem už nějakou dobu čekala, kdy se ozvou," řekla Astorie, asi aby zahnala to trapné ticho, které se už pomalu hlásilo o slovo. "Kdyby měl Scorpius takto u někoho bydlet, také bych chtěla vědět, jak se mu daří."
Oh, ano, mami, chceš vědět, jak se mi daří? Jsem na nejlepší cestě stát se milenkou bývalého Smrtijeda. Jinak se mám skvěle.
Dovedla mne až do salonu, kde se v zelených plamenech krbu tísnily hlavy mých rodičů a o něčem tlumeně debatovaly.
"Rose!" vyjekli oba, když mě spatřili. Děkovně jsem se usmála na Astorii, která pokývala hlavou, zavřela za mnou dveře a dopřála mi soukromí, než jsem se jako o překot rozeběhla ke krbu a klekla si na předložku.
"Ahoj," zazubila jsem se na ně. Vypadali stejně jako vždycky; mamka trochu roztěkaná z práce, taťka částečně zmatený a částečně naprosto v pohodě.
"Rose," podivila se mamka nad mými vlasy a oblečením.
"Sprchovala jsem se," objasnila jsem situaci a mávla rukou. "Nevybrali jste si zrovna nejlepší dobu."
"Ještě si stěžuj, že si s tebou chceme popovídat," odfrkl si táta, zasmála jsem se a uvelebila se pohodlněji.
"Tak co doma?" pročísla jsem si rukou mokré kudrliny, až mi na prstech ulpělo pár zkroucených vlasů. Tímhle způsobem budu za chvíli plešatá.
"Celá rodina teď žije Jamesem. Dnes nám u večeře představí svou přítelkyni," usmála se mamka potěšeně.
"Chudák holka," uniklo mi ze rtů bezděky. Setkání s mou rodinou bylo jako setkání s mnohahlavou saní… většinou měly ty hlavy tendenci mluvit najednou a velmi hlasitě; navíc to byly ty nejvšetečnější a nejmilejší (tím otravným způsobem) hlavy na světě.
"Škoda že tam nebudeš," poznamenal táta. Pokrčila jsem rameny - co jsem měla dělat?
"A Dominique je na návštěvě u tety Gabrielle ve Francii. Dnes nám od ní přišel pohled, z Marseilles," pokračovala mamka.
"Mrcha," zamumlala jsem si pro sebe. Zatímco já tady prožívala nejhorší dny svého života, ona se klidně opalovala v Provence.
"A co ty, Rosie? Jak se tam máš? Jsou na tebe hodní?" vyptával se taťka. Neměla jsem ráda, když mi říkal Rosie. Vždyť už mi bylo sedmnáct, promerlina.
"Je to v pohodě, tati," zalhala jsem bezelstně a usmála se. "Akorát Scorpyho rodiče jsou trochu… studený čumáci," zašklebila jsem se.
"Buď slušná, Rose," okřikla mě mamka, zatímco se táta jenom smál.
"Co dělají?" naklonil se blíž, až to vypadalo, že z toho krbu vypadne.
"Nevím, jsou takoví… jakoby se chovali podle předpisů, jako roboti," ušklíbla jsem se. "Není to tu jako doma," pokrčila jsem rameny.
"Taky se nám stýská," věnovala mi mamka milující pohled. Až bolestně jsem si uvědomovala, že si ho vůbec nezasloužím.
"Každý večer musím trávit v salonku. Reprezentativně se obléknout a plytce konverzovat o ničem. Jeden by se tady unudil k smrti," protočila jsem pohled, abych zahnala tu dojemnou chvilku.
"No jo, Malfoyovi, vždyť jsem ti to říkal," pokrčil taťka rameny, usmála jsem se.
"Ale Scorpy je skvělej," mávla jsem rukou. "Takže je to v pohodě."
Ozvalo se zaklepání na dveře, ohlédla jsem se, dech se mi zadrhl v hrdle.
"Rose, omlouvám se, že ruším, ale Astorie vám vzkazuje, že večeře je téměř hotová, kdybyste se chtěla… upravit," zadíval se na mě pozorně, cítila jsem se ponížená jako nikdy, naštěstí svůj pohled brzy odvrátil k mým rodičům. "Rone, Hermiono," kývl hlavou formálně. Jak jsem říkala - studený čumák.
"Dobré odpoledne, Draco," usmála se mamka zdvořile, táta jenom zachmuřeně kývl zpátky. "Tak se měj, Rose, ještě se ozvi," rozloučili se se mnou a zmizeli s posledním zahučením plamenů.
Neochotně jsem se otočila zpátky k Dracovi, najednou bylo až palčivě patrné, jak se situace rázem změnila. Nyní jsem věděla moc dobře, že mi z kolenou stékají kapičky vody a že jediné, co mě chrání před úplnou nahotou, je pásek růžového županu. Zvedla jsem se na nohy, vzpurně mu pohlédla do tváře, nečitelný výraz v jeho očích mne na okamžik vyvedl z rovnováhy.
"Rose," řekl trochu ochraptěle a pokynul mi rukou směrem ke schodišti. Vykročila jsem směrem k němu, mnula jsem si prsty, abych nějak vyplavila tu nervozitu, zastavila jsem se stopu od něj, nadechla se.
"Já…" zarazila jsem se, uzamčená v jeho očích. "Děkuji," kývla jsem nakonec bezvýrazně.
"Není zač," odpověděl stejným tónem. Bolelo to. Ale jinak to nešlo.
"Jinak to nejde," řekla jsem nahlas. Natáhl ruku, propletl své prsty s mými, sklonil obličej do mých mokrých rozcuchaných vlasů, zhluboka se nadechl chemické vůně šamponu, která se vznášela všude kolem mě. Ani jsem nedýchala, jeho ruka byla horká, po hrdle mi stékala kapka vody.
"Běž," zamumlal téměř neslyšně a s jizvou v očích se ode mě odtáhl. "Běž se obléct."
Nechtěla jsem, cítila jsem se, jako bych s ním byla spojená, přitavená tak pevně, že bychom se nikdy nemohli oddělit, ale když spustil svou ruku a nechal moje prsty bezúčelné a prázdné, připadala jsem si najednou, jako by mě od něj dělily celé galaxie.
Odstoupila jsem o další krok, i když se každý chlup na mém těle natahoval směrem k němu.
"Tak… u večeře," zamumlala jsem chrčivě a odvrátila od něj pohled; vlna horka po mě sklouzla a slila se na zemi do jedné velké lesklé kaluže. Vykročila jsem, moje tělo mi nepatřilo, cizí nohy kráčely po schodišti, cizí ruce otevíraly dveře do pokoje. Cítila jsem se jako spoutaná duše v něčím těle, které jsem nemohla ovládat.
Jako drak v těle hloupé kudrnaté holky.

Večeře probíhala v tichosti, jako vždycky. Držela jsem hlavu sklopenou ke svému talíři, můj svět se sestával z tikání hodin, cinkání talířů a Dracova pomalého dechu. Nádech trval přesně dvě vteřiny, výdech také, pak bylo vteřinu ticho, než se nadechl znova.
Ano, takhle jsem mohla žít.
Zadívala jsem se na kus ryby na mém talíři a zaposlouchala se do toho zvuku; měla jsem chuť přivřít oči a udělat něco. Chtělo se mi zpívat. Vylézt na stůl a recitovat Shakespeara. Smát se. Létat na koštěti. Prostě nějak přinést život do tohoto studeného domu.
Zamrkala jsem, když jsem se probrala ze zamyšlení, kradmo jsem se rozhlédla po místnosti, jestli si nikdo mého podivného chování nevšiml, setkala jsem se s Dracovým upřeným pohledem, sklopila jsem oči, nabodla kousek ryby na vidličku. V hlavě mi hrála Mollyina oblíbená píseň, otravně přehlušovala zvuk jeho dechu, nesoustředěně jsem ukrojila další kus večeře.

Astorie Malfoyová odložila příbor na stranu talíře, zvedla sklenku, upila vína, přes broušené sklo pozorovala rozmazaný obličej svého manžela. Setkali se pohledem, Astorie na okamžik sotva znatelně pohnula hlavou, jako by odháněla mouchu. Chlad. Pohrdání. Lhostejnost.
Dělej si, co chceš. Já ti v tom bránit nebudu.
Vrátila se pohledem k talíři, uchopila do prstů vidličku, potlačila chuť hodit ji po té zrzavé hlupačce, přejela jejími hroty po chřestu, hřejivě se usmála na svého syna. Nebylo lehké být Lady Malfoyovou. Ale nikdo by to nemohl zvládat lépe než ona.


Postávala jsem před vysokým úzkým zrcadlem a snažila se najít nějakou energii k tomu, abych si mohla ještě jeden večer hrát na vzorného hosta. Zítra se Scorpem někam vypadnu, daleko od tohoto domu voskových figurín, znovu se nadechnu čerstvého vzduchu, ale dnes… dnes to bude jiné.
Zadívala jsem se na svoje vlasy, které se vznášely kolem mé hlavy jako jedna velká chundelatá koule a útrpně si povzdechla. Co bych jen dala za to, kdyby byly aspoň pro jednou rovné, jako třeba ty Lilyiny.
Za mým bledým tělem se v zrcadle ve stínech skrývala široká postel, na kterou by se vešli i dva lidé, a noční stolek, s pouzdrem na brýle, lucernou, svitkem pergamenu a knihou, na kterou dopadal proud bílého světla. Pamatovala jsem si ji; byla to ta kniha, kterou mi půjčil tehdy v knihovně. Zdálo se to tak dávno, jako by od té chvíle uplynuly celé týdny. Tolik se toho změnilo.
Možná… kdybych si dnes večer četla… mohlo by to všechno utéct rychleji. Přeběhla jsem ke dveřím, vyhlédla jsem na chodbu, přesně podle mého očekávání tam stál Scorpy, netrpělivě poklepával špičkou nohy o naleštěný mramor, prudce se ohlédl, když jsem na něj zavolala.
"Co je? Mám tě omluvit, že ti není dobře?" prohlédl si mě od hlavy až k patě.
"Vypadám tak hrozně?" kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem, aby to bylo poznat.
"Právě že moc ne," našpulil zamyšleně rty.
"To je dobře," oddechla jsem si. "Chtěla jsem se tě jenom zeptat, jestli bude moc nevychované, když si dneska budu číst. Stejně už si nemáme o čem povídat," nadějně jsem se na něj zadívala.
"Nevím," řekl váhavě, mezi očima se mu vytvořila vráska. "Řekl bych, že je to v pohodě. Ale já sám se v těch pravidlech moc nevyznám," pokrčil rameny.
"To je jedno," mávla jsem rukou a natáhla se pro knihu. "Kdyžtak se na tebe vymluvím."
"Moc pěkné," zamumlal s úšklebkem a strčil si ruce do kapes. "Půjdeš už?"
"Tak se nezblázni," drcla jsem do něj ramenem a vyběhla na chodbu. Se Scorpem to bylo… jednodušší, tady být. Nemusela jsem o ničem přemýšlet. Ničeho se obávat. Prostě jenom… být sama sebou.
Zazubila jsem se na něj, on se ušklíbl, a společně jsme sešli ze schodů.

Salonek byl osvětlený, zdi se opět zlatavě třpytily, Scorpyho rodiče seděli každý na jednom konci pohovky, dívali se před sebe, jejich tváře byly bez výrazu. Otočili se za zvukem otevíraných dveří, oba připomínali spíš umělé roboty, naučené jednat určitým způsobem.
"Konečně trocha mladé krve," usmála se Astorie a vstala, aby nás přivítala.
"Pozor, abych se necítil být uražen, Astorie," poznamenal Draco s úšklebkem a vykročil za ní.
"Jestli se chceš cítit sexy, drahý, nahlédni někdy do Týdeníku čarodějek," utrousila jeho žena nevzrušeně. "Mají tam pár tvých moc pěkných fotomontáží."
"Pár jsem jich už viděl," pokrčil rameny lhostejně. "Trochu mě podceňují."
Rozesmála se, takovým tím překvapeným veselým smíchem, který jí byl tak nepodobný, který mi připomínal, že i ona je žena, že i ona je normální člověk. Zadíval se na ni, v jeho očích svítila radost, tvář měl zkřivenou do potměšilého úšklebku. A já si najednou uvědomila, že ji miluje. A ona miluje jeho.
"Vítejte," obrátil se Draco na nás dva; Scorp se ušklíbl, já stále jenom konsternovaně a zděšeně zírala. Dvě vteřiny, polkla jsem, na jediný okamih jsem pevně sevřela víčka, zhluboka se nadechla. Scorp se na mne otočil, usmála jsem se na něj, odvedl mne k pohovce; musel se chovat jako kavalír.
Posadila jsem se vedle něj, upravila si sukni podél boků, přehodila nohu přes druhou, složila ruce do klína. Astorie se usadila do křesla, nohy spustila vedle sebe a lehce se naklonila na jednu stranu. Draco si položil lokty na opěradla druhého křesla, spojil ruce k sobě a upřeně se na nás zadíval. Scorpius s nimi rozvedl lehkou konverzaci, její slova proplouvala pokojem jako nevtíravá hudba v pozadí, ztrácela se v sykotu svíček a praskání ohně v krbu. Nejdříve jsem naslouchala, přelétávala jsem očima od jednoho k druhému, rozevřenou knihu jsem svírala rukama položenýma v klíně. Postupně se však má mysl odpoutala od slov, která jim splývala z úst a zaměřila se na slova napsaná vybledlým inkoustem na zažloutlém papíře - skutečném mudlovském papíře, který bych čekala kdekoli jinde kromě sídla Malfoyů.
Salon se rozplynul v jediném zaprskání oranžové jiskry v krbu, proměnil se v mihotající se zlatavou bublinu, uzavírající mne v kokonu bez života. Všichni říkali, že jsem se v tomto podobala mamce, když jsem dostala do rukou knihu, zavírala jsem se do svého vlastního světa a okolí přestalo existovat. Podobala jsem se jí v tom? Nevím. Vždy, když si mamka četla, dělala při tom ještě mnoho dalších věcí; vařila oběd, snídala, povídala si s námi. Byla jsem jako ona?
"Literatura zajímavější než společnost?" doneslo se ke mně přes mou neprodyšnou vrstvu. Trhla jsem sebou, překvapeně zvedla hlavu, všichni se na mě dívali.
"Erm…" vybreptla jsem překvapeně, přivřela knihu.
"Ale no tak Draco, vždyť jí nedáváš žádnou šanci na výhru. Musíš to nebohé děvče pořád děsit?" zastala se mě Astorie pobaveně. Výhru?
"Jsem děsivý od přírody, to není moje chyba," odvětil Draco hbitě. Byla tohle snad nějaká hra?
Astorie se zasmála, pohodila vlasy. "Odháníš nám hosty," pokárala ho s úsměvem.
"Rose tu stále je, pokud sis jí nevšimla," kývl hlavou směrem ke mně. Hra.
"Rose má tuhý kořínek," přidal se Scorp k zábavě na můj účet. Hračka.
"Omluvte nás, prosím, Rose," natáhla ke mně usmívající se Astorie ruku, ale nedotkla se mě, "je neslušné utahovat si z hostů."
"V pořádku," usmála jsem se jako robot, má mysl byla chladná. Když už se hraje, chci se zapojit. "Jsem zvyklá na podlosti," švihla jsem okem po Scorpovi.
"Že by se snad Scorpius nechoval korektně?" probodla jej Astorie pohledem, afektovaně jsem se zasmála.
"Ne, teď mu troch křivdím," usmála jsem se na něj. "Myslela jsem své davy sestřenic a bratranců."
"Ano, zapomněla jsem na vaši početnou rodinu," odvětila Astorie, automaticky jsem se obrnila proti očekávané jízlivosti, ale žádná nepřicházela, což mě potěšilo, překvapilo a rozervalo. "Kolik máte vlastně příbuzných?" Upřímná zvědavost, bez jakékoli stopy posměchu.
Možná byla hodně dobrá herečka. Nebo prostě žila doopravdy bez předsudků, jinak než všichni ostatní. Raději bych věřila tomu prvému. Neměla bych potom důvod mít ji ráda.
"Šest sestřenic, pět bratranců, další spousta tetiček a strýčků…" protočila jsem oči a mávla rukou. "Největší zábava je vždy při společných večeřích."
"To si dovedu představit," usmála se a pohodila vlasy. "Já si nikdy nedovedla představit, jaké by to bylo, žít ve velké rodině. Otec nám zemřel ve válce, a tak jsme žily dlouhou dobu jenom samy tři ženy. Jaké to je?" Svoje překvapení jsem ukryla překvapivě úspěšně.
"Občas dost nepříjemné, řekla bych, alespoň pro mě," odvětila jsem s nadsázkou. Překvapeně zvedla obočí, nadechla jsem se, s pocitem, že to musím nějak vysvětlit. "Vždy jsme vyrůstali pohromadě, všech nás jedenáct dětí v podstatě najednou. Naše rodina je velmi semknutá, vlastně je neobvyklé, když se nějaký den u večeře sejdu jenom s rodiči, vždy se u nás někdo zastaví, nebo naopak se jdeme my najíst k babičce Molly… nebo tetě Ginny. Když jsme byli malí, neustále tu bylo něco, co se muselo řešit, ten si rozbil koleno, tamten zase něco provedl a zasluhoval výprask. V podstatě… nijak nás mezi sebou ani nerozlišovali, byli jsme ta zrzavá banda prcků, kteří jim běhali kolem kotníků. Dokonce nás i mnohokrát zaměnili, věřili byste tomu? Mě si hrozně pletli s Molly, kolikrát se stalo, že si rodiče odvedli domů nesprávné dítě, a zjistili to třeba až za několik hodin. Člověk v takovém kolektivu dost ztrácí individualitu, víte, co myslím? Je mnohem těžší se prosadit, když vás je jedenáct takových." Usmála jsem se, rychle zavřela pusu, byla jsem si jistá, že jsem toho řekla až příliš. Rodiče by rozhodně nebyli rádi, kdyby zjistili, že jsem něco takového vyprávěla zrovna Malfoyovým. Ale tady jsem se rozhodně nechovala tak, abych své rodiče udělala šťastnými.
"Páni," odvětila Astorie udiveně. "To nezní moc optimisticky."
"Ne, omlouvám se, jsem příliš tvrdá," zvedla jsem ruce, abych nějak ospravedlnila svá slova. "Samozřejmě to má i svá pozitiva, žít v tak velké rodině. Například vždy, když něco potřebuji, ať je to jenom rozhovor nebo třeba pomoc s nějakou prací, najde se někdo, kdo na mě má zrovna čas. Držíme spolu, jako rodina, a je… opravdu úžasné, mít kolem sebe tolik lidí a vědět, že mě všichni milují."
"Ano, tomu věřím," přitakala vstřícně. Byla tak milá. Nedivila jsem se mu, že si ji vzal. Nádherná žena, zdvořilá, jistě vzdělaná, a navíc tak přívětivá… byla jsem bez jakékoli šance.
"Tak," tleskla rukama a mrkla na mě, "vypadá to, že jsme vyzvídali už dost. Můžeš se směle vrátit ke čtení, Rose, my se bez tebe zase na chvilku obejdeme."
"Děkuji," odvětila jsem se smíchem, i její věta byla myšlena s nadsázkou. Kývla na mě, otočila se ke Scorpiusovi, vrátili se k tichému rozhovoru, já sklopila zrak ke knize.
"Líbí se vám?"
Pichlavá vlna směsice mrazu a horka projela mou páteří, narovnala mne jako podle pravítka, mé oči ustrnuly. Dvě vteřiny. Pak jsem zvedla zrak, zadívala jsem se na něj, pozoroval mne se zamyšleným pobavením, asi jsem byla nadmíru vtipná.
"Dosud nevím," odvětila jsem upřímně, s podtónem chladu nebo vzdoru.
"Nevíte?" Udivilo jej to.
"Nepročetla jsem se ještě ani k polovině," odvětila jsem s napůl hraným úsměvem, spojila jsem ruce k sobě a přehodila si nohu přes druhou. "Zeptejte se mě, až budu na konci."
"To jistě udělám," usmál se, pohodil hlavou.
"Draco," přerušila jej Astorie, na něco se ho zeptala, neposlouchala jsem, zarazila jsem se u varovného tónu, kterým vyslovila jeho jméno.
Můj nejdražší Merline. Můžeš mě prosím ujistit, že jsem právě neflirtovala s Dracem Malfoyem?

Bože, tohle bylo tak špatné. Zírala jsem do knihy, písmena se mi roztančila před očima, byla jsem k nim slepá. Cítila jsem se jako v pasti, sevřená mezi čtyřmi třpytícími se stěnami, obklopovaly mne jako sarkofág, kradly mi dech, lámaly kosti i srdce. Má tvář se zalila bledým strachem i rudým studem, nechala jsem své zrzavé vlasy, aby ji zakryly.

Astorie jí věnovala pohled plný opovržení, když se její syn zrovna bavil s Dracem. Seděla tam jako hromádka neštěstí, knihu svírala se zbělelými klouby, přes vlnité vlasy byly vidět jenom její chvějící se rty.
Roweno, Draco už opravdu ztrácel vkus.
Ale co. Zatímco ona držela v rukách samá esa, ta zrzavá naivka je měla prázdné jako žebračka. Teď jen stačí na okamžik ustoupit ze scény, nakukovat ze zákulisí, aby mohla ve správný okamžik zatáhnout za tu správnou nitku a vystoupit na světla reflektorů.
Usmála se pro sebe a zapojila se do konverzace. Byla v tomhle vážně skvělá.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama