2. kapitola (2/2)

24. února 2012 v 19:56 | Baobábina |  Set fire to the rain

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.



Spásné ticho, požehnaný klid noci, bezpečí, který skýtala má silná přikrývka, nikdo pod ni nemohl, žádná bodavá slova, malfoyovské lsti a posměch. A přesto… přesto mé oči zíraly zpod vyhřátého stínu jako dvě velké žárovky a… nemohla jsem spát. Nečekané.
Prudce jsem vydechla, vytáhla hlavu zpod peřiny, zakryla si dlaní oči. Nenáviděla jsem se za to, jak hloupě jsem se tady chovala, a rozčilovala mě i ta nenávist, protože značila akorát přehnanou sebestřednost. Bylo to zmatené a bezvýchodné, a část mě se tím vůbec nechtěla zabývat, jediné, po čem toužila, bylo odjet z tohoto domu navždy a už nikdy se s manželi Malfoyovými nesetkat. Přesto však, všechny ty věty se mi stále honily hlavou, odháněly spánek z mých víček, dělaly obrysy místnosti ostřejší, než by měly být.
Rezignovaně jsem se vyhoupla do sedu, sáhla jsem do pouzdra pro brýle (čočky už jsem si sundala asi před hodinou), natáhla na sebe župan, přešla jsem k oknu, vyhlédla do setmělé zahrady. Nebyla mi zima; cítila jsem se podivně odstředěná od všeho kolem mě, tupě jsem zírala z okna, myšlenky mi vířily hlavou, prohrábla jsem si vlasy, stále ještě byly vlhké, ze sprchy jsem vylezla před přibližně dvěma hodinami.
Nechtěla jsem na to myslet. V hlavě mi tlumeně zněla chytlavá melodie jedné písničky, polohlasem jsem zanotovala refrén, pohoupala se v kotnících. Nemohla jsem spát.
"Tohle je ztracený," zamumlala jsem si pro sebe, divný vztek mi prolétl hlavou. Bylo to ztracený. Žaludek jsem měla zamotaný do téměř Gordického uzlu, bylo mi špatně a hořce jsem vzpomínala na Lektvar proti nevolnosti, který stál opuštěn v mé soukromé lékárničce u nás doma, vlastní výroba.
Odstoupila jsem od okna, přešla jsem od postele ke dveřím, bezmyšlenkovitě jsem vyšla na chodbu, udělala jsem pár kroků po dřevěné podlaze. Ruce jsem měla založené na prsou, pomalu jsem se procházela po ztichlých koridorech, schody se namodrale leskly měsíčním světlem. Ten klid byl uklidňující; tišil mé splašené myšlenky, přestože mě stále držel v té jiskřivé bdělosti, kterou, zdá se, sem nemohla nijak přemoci.
Toužila jsem po spánku. Po… nevědomí.

Zastavila jsem se u hlavního schodiště, opřela jsem se o vyřezávané zábradlí, očima propalovala dvoukřídlé vstupní dveře v hale pode mnou. Natáhla jsem nohy jako baletka, zakývala jsem hlavou. Celý život jsem chtěla být zpěvačkou. Vždycky mi říkali, že na to ještě nejsem připravená. Hádala jsem se, vztekala, brečela, urážela se. Nepomohlo.
James se hodně pral, když byl mladší. V boji uznával jenom dvě pravidla. První znělo: nikdy neublížíš ženě. Dominique zase vždycky říkala: "Přítelkyně není nemoc."
A já? Co jsem říkala já? Astorie byla milá. Neznala jsem ji, ale to nebyla výmluva. Faktem zůstávalo, že… udělat tohle někdo mně… nepochopila bych to. Milovat je jedna věc, ale ublížit kvůli tomu někomu jinému… ne. To by Rose Weasleyová nikdy neudělala.

"Je to dilema," ozvalo se za mnou, polekaně jsem sebou škubla, ale neotočila jsem se. Udělal zbývajících pár kroků, opřel se o zábradlí vedle mě, zadíval se na mramorovou podlahu v hale. Nepohlédla jsem na něj.
"Nechci to," řekla jsem tiše, vážně. "Nechci s tebou být. Negativa převažují nad pozitivy."
"Logika," usmál se ironicky. "Havraspárská logika, ano."
"A co jiného mám dělat?" ohradila jsem se bezmocně. "Nedokážu si ani představit, k čemu všemu by to vedlo. A nejsem si ani jistá… tebou," odpověděla jsem popravdě, zatřásla jsem hlavou a popotáhla. Zima.
Chvíli mlčel. "Je to kvůli mé minulosti?" zeptal se nakonec ostře, nemilosrdně.
"Ne," odvětila jsem rychle, pravdivě, konečně jsem se na něj otočila, zadívala jsem se mu do očí. "Ne. Nezáleží mi na tom, co se stalo merlinvíkolik let předtím, než jsem se vůbec narodila. Vím, že tě neznám ani teď, ale to, co už jsem poznala…" znovu jsem potřásla hlavou, zhluboka jsem se nadechla, hledala jsem slova, "nevím, jestli o to stojím," řekla jsem nakonec prázdně, vzhlédla jsem k němu, hledala jsem v jeho očích odpovědi, které mi nemohl dát, díval se na mě se stejnou bezmocí, jakou jsem sama cítila - jak jsme si mohli pomoci, když se každý z nás jenom potácel v této poušti nejistoty?
Nakonec se usmál, jako by něco na tom všem bylo k smíchu, potřásl hlavou, promnul si kořen nosu, znovu na mne pohlédl. Znejistěla jsem ještě víc než předtím, vzpomněla jsem si na tu jednu větu z dnešního odpoledne. Vždyť jí nedáváš žádnou šanci na výhru.
"Nevěděl jsem, že nosíš brýle," řekl nakonec s úsměvem, pročísl vlasy rukou. Zarazila jsem se, reflexivně si sáhla na obroučky, než jsem ruku zase zahanbeně stáhla. Smál se, ale ne posměšně. Byla jsem ztracená.
"Nenosím," zamumlala jsem nesmyslně. "Teda…" zarazila jsem se, připadala jsem si hloupě… jako vždycky… "normálně mám čočky, ale už jsem si je na noc sundala, takže… brýle, no," pokrčila jsem rameny.
"Líbí se mi to."
"Merline," otočila jsem se k němu zády, zvrátila hlavu, zakryla si dlaněmi ústa.
Možná jsem to sama mohla zvládnout. Ale každou další vteřinou, kterou jsem strávila s ním… další pouta, spojená s mými prořezanými zápěstími, mě k němu táhla, plazila jsem se za ním jako otrok, jako kdyby oběma rukama táhl ta lana, vláčel mě po zemi, a já se ani nepokoušela bránit. Ano. Ano, takové to asi bylo.
Znovu jsem se prudce otočila, otřela si slzu.
"Hra," řekla jsem pustě, už ve mně nic nezbývalo.
"Cože?"
"Říkala… že mi nedáváš žádnou šanci na výhru. Já…"
"Není to hra," přerušil mě, díval se mi do očí s hlubokou vážností.
"Nevěřím," řekla jsem, zavrtěla hlavou, snažila jsem se to vnutit sama sobě?
"Šlo o… Merline," vjel si rukama do vlasů. "Tohle je šílené."
"Jo," přitakala jsem hořce, opřela jsem se čelem o zábradlí, téměř jsem klečela na zemi. Přidřepl ke mně, vzal mě za ruku, otočil mě čelem k sobě.
"Rose," řekl tiše, zadíval se na mě.
"Neříkej to," zaprosila jsem ještě tišeji, cítila jsem, že padám, a nemohla jsem tomu zabránit. "Neříkej moje jméno."
Natáhl se, spojil svoje rty s mými, padla jsem koleny na podlahu, zoufale jej objala kolem krku, zatnula mu nehty do zad.

Čekala mě bolest, chvilkové štěstí, nekonečné zklamání, dlouhé měsíce, kdy se z toho všeho budu vzpamatovávat. Věděla jsem, že to všechno přijde, pokud teď prostě nezopakuji svoje tolik lživé NE, neodejdu do pokoje, všechno to přijde, smete mě to jako tlaková vlna, rozemele moje kosti, zlomí mi vaz.
Ano. Ano, tohle všechno mě mělo čekat, protože jsem neodvrátila hlavu a neukáznila svou mysl, ne, já si ho přitáhla ještě blíž, jako bych s ním chtěla splynout, ukrýt se v jeho náručí, podělit se o trochu toho zoufalství, snést na něj tu vinu, chtěla jsem ho praštit za to všechno, co mi udělal, protože to nemohla být moje chyba, ne, já taková nebyla, já bych tohle nikdy neudělala.
Díval se mi do očí, šeptal moje jméno, nechtěla jsem ho slyšet, nesnášela jsem to, znovu jsem ho políbila, bolelo to a trhalo mě to na kusy, ale nemohla jsem přestat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Suzanne Suzanne | Web | 25. února 2012 v 19:58 | Reagovat

Líbí se mi to, opravdu hodně. Rose je sympatická a mnoho jejích pocitů je mi blízkých. Draco nejspíš není takový studený čumák, jak se tváří a doufám, že mu dáš v dalších kapitolách větší prostor. Pořád mi přijde, že se jejich rozhovor i vůbec celý ten možný vztah zakládají na něčem z minulosti, cos nám neprozradila, ale můžu se mýlit... Hodně zajímavá je Astorie - chvíleme je neuvěřitelně sympatická, chvílema - když to popisuješ z jejího pohledu - jasná mrcha; chápu to tak, že je opravdu vynikající herečka. Jsem strašně zvědavá, jak to bude pokračovat. Škoda je, že nepřidáváš častěji, i když pak nám nadělíš takovouhle délku - já bych ocenila i kratší kousky a častěji, ale chápu, že kapitolu píšeš jako celek a jinak to nejde.

2 Baobábina Baobábina | 4. března 2012 v 17:14 | Reagovat

Jsem moc ráda, že se ti povídka zalíbila, obzvlášť Rose, protože se do ní jako do všech svých postav trochu projektuji :). Rozhodně budou mít všichni mnohem více prostoru v dalších kapitolách, jak Draco, který bude postupně odhalovat svou pravou tvář, tak i Astorie, které v jedné z kapitol věnuji hodně času a postupně i bude hodně vysvětleno, proč se chová tak, jak se chová. Pokud ti přijde, že se celý jejich vztah zakládá na něčem z minulosti, musím tě zklamat - není tomu tak (i když jsou jejich rozhovory většinou dost podivné, to ti musím přiznat). Budu se snažit přidávat častěji, to slibuji, jenom tahle kapitola pro mě byla trochu složitá, musela jsem ji přepisovat a hodně o ní přemýšlet, než jsem byla konečně spokojená. Z té další mám hotovo zhruba 30%, ale jde mi podstatně lépe než ta poslední, takže když mi dáš ještě pár dní, snad by se mohlo dílo podařit :).
Jinak ještě jednou moc děkuji za chválu a za komentář.

3 wladka wladka | Web | 12. března 2012 v 20:04 | Reagovat

moj krasny dlhy komentar zas zozral ten hlupy blog....tak teraz len v skratke...
poviedka je uzasna a je mi smutno, ze tu nie je viac kapitol...
Rose je skvele napisana,zboznujem jej myslienkove pochody a mam pocit, ze Draco s Astoriou hrali nejaku hru, kde dlasou osobou je Rose, ktora o to vsak nevie...
a fuj fuj Astoria...bodaj by si mala vela vrasok  v co najkratsom case!!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama