3. kapitola

16. května 2012 v 19:56 | Baobábina |  Set fire to the rain
You clear my mind, spirit shines so bright... my inspiration comes from the sun...

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.

A/N: Text písně v úvodu pochází z písně Touch The Sun od Debbi.





Co ti brání? Co drží tvou dlaň, tahá za provázky k tvým končetinám, odvrací tvou tvář? Co ti vnucuje pocit, že děláš něco špatného?
Já… nevím.


"Spala jsi dobře?"
Kráčeli jsme se Scorpym po příjezdové cestě, bílé kamínky nám skřípěly pod nohama, malfoyovské sídlo jsme nechávali za sebou.
"Měla jsem zlé sny," zamumlala jsem tiše, pročísla si vlasy rukou, opřel se do nás vítr, rozevlál mi volné tričko kolem boků. Konečně jsem na sobě měla tenisky a džíny, konečně jsem v ruce svírala svou koženou bundu. Přesto, nutkání neohlédnout se bylo téměř nesnesitelně silné.
"Je to kvůli tomu domu?" zeptal se Scorp znepokojeně. "Taky mi občas připadá moc velký. Příliš… vzpomínek."
"Proto tady tvoje babička už nežije?" zeptala jsem se tlumeně, váhavě k němu zvedla oči, slunce mi oslnilo tvář, zamračila jsem se. Zarazil se, vzdechl, ale kráčel dál, nepodíval se zpátky.
"Asi," pokrčil rameny. "Možná tu jen nechtěla žít s námi."
"Nemá vás ráda?"
"O to nejde," zavrtěl hlavou, vrazil ruce do kapes. "Spíš by měla pocit, že tady překáží. Že už pro ni není místo."
"Do toho domu by se vešla stovka dalších lidí," podotkla jsem významně.
"Víš, že to jsem nemyslel," odvětil podrážděně, hůlkou otevřel vysokou tepanou bránu, uvolnil mi cestu, letmo jsem se na něj usmála.
"Zlobíš se?" zeptala jsem se, když jsme už zase šli dál, brána se za námi sama zavřela. Podíval se na mě, zakřenil se, drcnul do mě ramenem.
"Cvoku," zamumlala jsem škodolibě. Měla jsem radost. Opravdu.

Snažila jsem se ty pocity potlačit… tou dobou. Vzpomínky, a tak. Věřila jsem tomu, že se od toho dovedu odstřihnout, že můžu žít dva oddělené životy, jeden jako Rose a druhý jako… Dracova milenka. Protože v tu chvíli už jsem věděla, že to nezastavím. A nezáleželo na tom, že jsme ani neměli sex, bylo to prostě… v tom principu.
Přesto, bylo to… těžké. Nevzpomenout si na Draca pokaždé, když pohlédnu do Scorpovy tváře. Nevybavit si jeho slova, když uslyším Scorpův hlas. Nakonec, byla jsem jenom Havraspár… a ti byli jiní. Nebelvíři si zakládali na odvaze. Mrzimoři na soucitu a vstřícnosti. Zmijozelští… na schopnosti ze všeho vyklouznout, tím hadím způsobem.
Říkalo se, že Havraspárům jde o moudrost. Ale věc, kterou nás učili od našeho prvního ročníku, byla… "Nikdy nedovolte, aby se vaše čest válela po zemi."
Bylo to trochu ironické, vzhledem k tomu, že moje čest se teď nejspíš provrtávala k zemskému jádru. Ale nakonec… toto jsem zvolila. A budu to žít. Se všemi… překážkami a nepříjemnostmi. Budu to žít.
Usmála jsem se na Scorpyho, kývli jsme na sebe, v jediný okamžik se oba přemístili.
Měla jsem radost.

Sledoval ji, dokud nedošla k bráně, rozevlátý šat, kudrnaté, zářivě rusé vlasy, spokojené úsměvy. Sledoval její uvolněný krok, mírně opálené paže, oblé hrany boků, které se sem tam objevovaly, když jí vítr přitiskl tričko těsně k tělu. Sledoval ji, napůl ukrytý za bělostnou záclonou, výraz v jeho světlých očích byl… rozvrácený.

Ona sledovala jeho, schovaná ve stínech za otevřenými dveřmi, dlouhé havraní vlasy jí kryly obličej, přesto však… klouby zaťaté do běla a zuřivá zášť v očích mluvily za vše.
Nevezmeš mi ho. Jeho ne.


Leželi jsme na trávě v parku, obličeje upřené k modravé obloze, oči přimhouřené kvůli zářivému slunku, dělili jsme se o lahev džusu a jablko, které jsme ulovili v jakémsi obchodě po cestě. Tohle byl přesně náš plán na celý den a také přesně to, co jsem potřebovala - poflakovat se po městě, nic nedělat ani neřešit.
"James má prý holku," řekla jsem polohlasem, zakryla si dlaní oči.
"Kdo ti to řekl?" natočil ke mně hlavu, napodobila jsem jej.
"Rodiče, když se mnou mluvili přes krb. To víš, ne?" nakrčila jsem obočí, kývl.
"Viděla jsi ji už?"
"Ještě ne," zavrtěla jsem hlavou, poškrábala se na čele, upil džusu. "Prý se stavila na večeři, ale to jsem už byla tady."
"Hm," zamručel, opřel si hlavu o dlaň pravé ruky. "Takže Jamesovi už je fajn?"
"Asi," zamračila jsem se, zadívala se na oblohu. "Fyzicky už je v pohodě, jenom občas ještě trochu kulhá. Ale… víš, jak špatně to tehdy nesl." Znovu kývl, já chvíli mlčela. "Myslím… myslím, že si sebe začal zase víc vážit, když teď ví, že ho někdo miluje takového, jaký je."
"Rád bych ji poznal," zamumlal a také sebou praštil zpátky do trávy. "Měli bysme někam vyrazit, ne? Splašit Jaye, Ala, Hugha, Rox, Nick…"
"Jasně, proč rovnou nevzít všechny?" zasmála jsem se. "Hlavně když půjde Dominique, co?"
"Kušuj," zabručel, zašklebil se. Moje drahá sestřenka, sen všech chlapců v Bradavicích, zhmotnění vílí krásy, oběť naší věčné zášti. Dominique Weasleyová.
"Nechtěl by ses už zvednout?" zamumlala jsem po další dlouhé chvíli.
"Kam bys chodila?" zabručel otráveně, překulil se na bok, šťouchla jsem do něj loktem, vytáhla se do sedu.
"Polez, lenochu. Vykoupeme se ve fontáně, budeme si utahovat ze skřetů, zajdeme k Georgeovi do obchodu, vylezeme na střechu Krucánků a Kaňourů a budeme házet po lidech kamínky. Bude legrace."
"To je to jediný, co umíš," zahučel, ale vytáhl se do sedu, světlé vlasy rozcuchané jako vrabčí hnízdo. "Házet šutráky po nevinných obětech."
"Snad nevěříš tomu, že by havraspárská primuska někomu záměrně ublížila?" zašklebila jsem se.
"Pravdivou odpověď?" zvedl obočí, já hraně zalapala po dechu.
"Ty obludo!" vzkřikla jsem zlostně, mrštila po něm zelenými stébly trávy, které jsem prudce vyškubla ze země.
"Fuj," zaprskal, smetl ze sebe trávu i hlínu, zamračil se na mě. "Neandrtálče."
"Paničko."
"Troglodyte."
"Cukrkandle." Zarazil se.
"Co je to cukrkandl?" zeptal se zmateně, zasmála jsem se.
"No co by. Ty jsi cukrkandl," popíchla jsem ho.
"To je jazykolam, nebo co?" mumlal nabručeně, vyškrábal se na nohy, oprášil si kolena. "Určitě sis to teď vymyslela. Cukrkandl, to určitě."
"Že by havraspárský primus neznal tak základní slovíčka?" ušklíbla jsem se. Děsivě ráda jsem si z něj utahovala, a jemu se to vždy děsivě nelíbilo.
"Kušuj," zahučel znovu, podal mi ruku a vytáhl mě na nohy. "Radši vážně půjdeme, tady je to s tebou k nevydržení." Zaprskala jsem na něj, ale nechala se odvést, koženou bundu přehozenou přes rameno. Už sice byla odřená, špinavá a někdy i zaplátovaná - nakonec, kdysi dávno patřila strejdovi Charliemu, což značilo, že je opravdu velmi stará -, přesto jsem však i přes mamčino naléhání nebyla schopna ji odložit (nebo vrátit).
"Se mnou je to vždycky k nevydržení," odvětila jsem tlumeně, zasmál se. Přeskočili jsme nízkou zídku dělící park od silnice a vyrazili do rozpálených ulic slunečného červencového dopoledne.

Usrkávala jsem poslední zbytky džusu, zatímco jsme se nazdařbůh poflakovali ulicemi, kecali o hudbě, knížkách a nesmrtelnosti brouka, občas se zastavili na ulici, pokud jsme zrovna procházeli kolem knihkupectví nebo hudebních potřeb, prohlíželi letáky lákající nás na večerní představení v divadlech nebo kinech, chvíli nad nimi uvažovali, než jsme šli zase dál. Nic pro nás nebylo dost dobré.
Zanedlouho se odněkud ozvala téměř neslyšitelná melodie, která mě donutila zarazit se na místě a nastražit uši.
"Co je?" otočil se po mně Scorpius, zvedla jsem ruku, poslouchala.
"Slyšíš to?" zamumlala jsem zaujatě, natočila jsem hlavu, nohy samovolně vykročily. Scorpius mě zmateně následoval, slyšela jsem ho zamumlat "Rose má halucinace.", ale nevšímala jsem si ho, kráčela jsem dál, přeběhla jsem přes ulici, zabočila za roh, vydala se směrem k hloučku lidí, který byl viditelný i z této dálky. Vlnili se jako mnohohlavý drak, jejich hlavy a šat se třpytily v letním slunci, ohlédla jsem se po Scorpiovi, zvědavě jsme k nim zamířili.
Melodie se rozhořívala silněji, čím více jsme se blížili k pouličnímu shromáždění, plynulé kytarové akordy, tlumené tóny bubínku, jasně znějící zpěv - oči se mi rozsvítily zájmem. Scorpa jsem nechala za sebou, připojila jsem se k hloučku, proklouzla jsem až dopředu, lidé stáli a dívali se, a nějaká část mé mysli si přála, aby nějak reagovali, aby pochopili, aby se smáli, aby tančili, pohazovali vlasy.
Uprostřed půlkruhu vytvořeným davem lidí, opřený o pouliční lampu, stál muž, spíš mladík, kolem krku měl na otrhaném počmáraném popruhu zavěšenou kytaru, na kterou zapáleně hrál - nejspíš své vlastní písně, nic podobného jsem dosud neslyšela. Vedle něj seděl na skládací stoličce jiný kluk, mezi koleny svíral jeden z těch opravdových afrických bubínků, který jsem vždy toužila vlastnit, dál tam nebyl nikdo. Sledovala jsem je, pozorně jsem naslouchala, barvě jeho hlasu, přechody mezi tóny, melodii i slovům.
"Je to dobré?" zamumlal Scorp, který se jakýmsi záhadným způsobem dostal po můj bok, vytrhl mne ze zamyšlení, potřásla jsem hlavou.
"Jsem snad odborník?"
"Jsi kolegyně," zašklebil se, mhouřil oči proti slunci, zasmála jsem se.
"Ano," odpověděla jsem, ukázala na dva muzikanty prstem. "Je to dobré."
Píseň skončila, někdo z davu zavolal název jiné, tu už jsem znala, zpěvák se zašklebil, ale zahrál prvních pár akordů, podivně se do tohoto dne hodil; jeho kývání hlavou, svraštělá tvář, když se dostal do výšek, veselé oči. Bezmyšlenkovitě jsem se přidala k jeho zpěvu, překvapeně a potěšeně na mě zamrkal, Scorp složil tvář do dlaní, nehlasně úpěl, nevšímala jsem si ho, postoupila jsem blíž k neznámému muži, naše píseň se proměnila v duet, bubeník dál odhodlaně bušil do napjaté kůže, v druhé ruce svíral rumba kouli.
Píseň skončila, od diváků se ozval potlesk, smála jsem se, zastrčila si poletující vlasy za ucho, Scorp mi někde zmizel.
"To bylo dobrý," řekl neznámý, natáhl ke mně ruku. "Jsem Jace."
"Rose," odvětila jsem, nabízenou ruku přijala.
"Kolegyně?" zeptal se, šklebil se, jeho oči se smály.
"Tak trochu," pokrčila jsem rameny. "Dáme další?"
"Určitě," odvětil rychle, protřepal si vlasy. "Znáš Lucky?"
"Miluju Lucky," řekla jsem s nadsázkou, našel si prsty akordy, já se ohlédla po Scorpovi, seděl na patníku u silnice, mávl na mě, usmál se, poslala jsem mu vděčný pohled. Byl prostě nejlepší.
Slunce stoupalo nad naše hlavy, silnice byla horká, voňavým vzduchem se linula živá hudba, téměř zhmotnělá, jako exotický vítr, projasňující každý kout ulice. Zpěv pro mne byl v té chvíli snadný, ani jsem nepřemýšlela o těch slovech, ústa se mi samovolně zkroutila do úsměvu, smál se taky, milovala jsem tohle - pobíhání po ulicích, setkávání se s neznámými uchvacujícími lidmi, sbíraní jejich pohledů a výrazů tváře.
Píseň skončila příliš brzy, sklidili jsme nevzrušený potlesk, zamrkal na mne, rovnou se pustil do další, mně neznámé, natáhla jsem se po Scorpovi, i přes jeho protesty jsem jej vytáhla na nohy, zatočila jsem se pod jeho rukou. Dívala jsem se po těch ostatních lidech, postávali kolem s otupělými, zamyšlenými výrazy, jenom v několika párech očí se třpytila ta uchvácená jiskra, mnoho jich odcházelo, jiní přicházeli, pořád stejní, stejně nevýrazní. Copak neviděli, copak neslyšeli? Toužila jsem rozvlnit tu řadu těl, přinést do jejich tváří trochu života, udělat z dnešku jeden z těch nezapomenutelných dnů, které si člověk nosí jako horké kamínky v kapse do všech deštivých dnů zítřka. Mnoho z nich se černalo na obzoru.
Tančili jsme se Scorpem na ulici, kousek od nás hrála živá hudba, zatočil se mnou, šklebil se, samozřejmě se nemohl normálně smát. Nechala jsem se unést, všichni mi říkali, že bych neměla dělat tyhle věci, neměla bych se předvádět, strhávat na sebe pozornost. Bylo to sebestředné, arogantní. Nicky říkala, že závidí. O ní často říkali totéž. Byla… oblíbená, mezi muži, pokud se to tak dalo říct. Ale nebyla běhna. Jen se ráda líbila. Jestli to z ní dělalo pyšnou, egoistickou krávu, jak ji mnozí (hlavně mnohé) nazývali, nebylo na mně, abych se o to starala. Ona jejich urážky dokázala odhánět velmi dobře.
Možná v tom tehdy byla i ta trocha hysterie. Pološílené zoufalství, marná snaha přitáhnout k sobě co nejvíc z toho slunného, voňavého života venku, než jsem se znovu musela vrátit do toho mramorového paláce, který mne měl k sobě brzy připoutat jako tupou dřevěnou loutku. Ano, mohlo to být i tím.
Nakonec se několik lidí přidalo, tančili spolu s námi, pohazovali boky do rytmu bubínku, nejprve váhavě, jako by si nebyli jisti, jestli smí, tady, na veřejnosti, jestli se mohou odvážit ukázat trochu ze své ohnivé duše, kterou si jistě každý nese v sobě, ale nakonec se uvolnili, smích se jim dostal na tváře, mávali na mě, já mávla zpátky, usmívala jsem se; neznala jsem je a oni neznali mě, v životě jsem se s nimi neměla již setkat a jejich tváře zmizí z mojí paměti, jakmile dnes ulehnu do chladných přikrývek a přesto… v tomto jediném okamžiku jako bychom byli spojeni, jako bychom na kratičký moment sdíleli jedinou myšlenku, jediný pocit. Život, štěstí. Chvilkové štěstí. Jen dýchat, se vztyčenou hlavou, vykulenýma očima, dychtivě rozevřenými ústy.
Copak to bylo tak špatné?
Poslední píseň skončila, oba muzikanti se uklonili, gesty se rozloučili se všemi, kteří tam ještě postávali, sklidil potlesk i neradostné vzdechy.
"Všem vám moc děkuji," zavolal nahlas, aby je přehlušil. "Ale pro dnešek už vážně končíme."
Rozešli se, postupně, jejich tváře vychladly a zešedly, někteří se po mně ještě ohlíželi, několik mužů, zachmuřeně se zadívali na Scorpyho, který stál po mém boku, sklonili hlavu a šli dál. My dva jsme tam zůstali stát, sledovali jsme, jak si hudebníci balí svoje věci, voňavé světlo postupně vyprchávalo z ovzduší.
"Nechtěli byste někam zajít?" otočil se Jace k nám, na tváři mu hrál trochu drzý, trochu milý úsměv. "Potřebuju trochu zchladit hrdlo."
"Hele, Jaci, já nemůžu, slíbil jsem Terrymu," zamumlal na něj bubeník, tvářil se omluvně.
"My bysme mohli jít, ne?" otočila jsem se na Scorpia. "Stejně jsme měli v plánu něco podniknout."
"Znám skvělý místo, kousek odtud," chytil se toho nápadu Jace, mávl rukou do neurčita. "Teda…" krátce, nejistě pohlédl na Scorpyho, "jestli vám tím nepřekazím rande nebo tak něco."
"Nejlepší přátelé," řekli jsme synchronizovaně, zašklebili se na sebe. "Nic víc, nic míň," dodala jsem já, zamrkala na něj. Byl hezký, tmavě hnědé oči působily, jako by pronikaly až hluboko do mé mysli, i když jsem věděla, že je to nemožné, sluncem vybledlé vlasy, hnědé a rozházené všude kolem obličeje, zkřivená ústa, jako by se neustále tvářil trochu drze a trochu a nadsázkou usmíval, trochu zažloutlé zuby, opálená kůže. Byl hezký. Naprostý opak Draca. Líbil se mi.
"Staří známí," kývl, jeho tmavé oči nás pozorovaly. "Tak co, nezajdete na pivo? Limonádu?" otočil se na mě. Pohlédla jsem na Scorpyho, vypadal nevzrušeně, všiml si mého pohledu.
"Jasně, klidně," pokrčil rameny. "Stejně nemáme co dělat."
"Super," zahlaholil, přehodil si kytaru na záda, do ruky vzal plátěnou tašku, rozloučil se s bubeníkem, poplácal ho po zádech, vydal se s námi po chodníku podél řady tenkých, řídkých stromků, obehnaných mřížemi. Hleděla jsem na ně s nelibostí, stejně jako jsem hleděla na slavíky v klecích a dívky v uniformách. Život z nich stejně pomalu vyprchá.
"To byly tvoje vlastní písničky, které jsi zpíval?" zeptala jsem se zvědavě, abych přišla na jiné myšlenky. Zadumaně přitakal, s úsměvem se ke mně otočil. "Takže jsi… známý zpěvák nebo tak něco?"
"Ne, to určitě ne," zasmál se, potřásl hlavou. "Jen pouliční neumětel, to je všechno. A ty?" otočil se ke mně se zájmem.
"Školní kapela, maličkost," ušklíbla jsem se.
"Kecá," prohlásil Scorp nevzrušeně, oba jsme se na něj otočili, já s hranou, příliš veselou pobouřeností, on se zaujetím. "Budou připravovat album," vysvětlil Jaceovi, který obdivně zahučel.
"Tak to jsem rád, že jsem byl přítomen zrodu hvězdy," prohlásil trochu s nadsázkou, zašklebila jsem se. "Tudy," ukázal do jedné z bočních ulic, zahnuli jsme, obratně se vyhnul ženě, která prodávala květiny, kráčel s lehkostí, skoro jako loupežník z dávných časů. Usmála jsem se při tom pomyšlení.
"A co ty, hm?" ohlédla jsem se po něm, v mých očích se zračila výzva. Byl to nebezpečný protihráč, nebojácný, sebejistý. "Příliš výjimečný pro komerční tvorbu?" Zasmál se, jeho smích byl sytý, jako smích dospělého muže, poprvé jsem zauvažovala nad jeho věkem. Nemohlo mu být přes třicet, ale přesný věk bych odhadovala těžko… nikdy jsem v tom nebyla příliš dobrá.


Zavedl nás do malé restaurace, spíš takové špeluňky, s obavami jsem vstoupila dovnitř - neměla jsem ráda tyhle typy hospod, s cigaretovým kouřem vznášejícím se kolem zamaštěného lustru, oprýskanými lavicemi a špinavými stolky, ale tohle naštěstí nebyla jedna z nich. Jace mávl na muže, stojícího za barem, zamířil k točitým schodům, které vedly do neznáma hořejších pater, vyvedl nás až nahoru, muž nás zvědavě pozoroval.
Nahoře to vypadalo jinak, žlutohnědá atmosféra spodní místnosti se proměnila v tmavé dřevo a namodralé světlo pomalu klesající z kulatého okna na jižní straně místnosti, přímo k němu nás zavedl, stál tam stůl, několik židlí, lavice, natáhl se na ni, opřel se o polstrované dřevo, zašklebil se. Usmála jsem se, měla jsem nejasný pocit, že Scorpovi není příliš sympatický, přestože jeho tvář zůstávala bez výrazu.
Sedli jsme si na zbývající židle, muž za chvíli přišel, objednali jsme si pití a něco k jídlu - už byl čas na oběd. Konverzace se rozběhla sama od sebe, povídali jsme si jen tak o naší oblíbené hudbě, pak o mojí kapele, Scorp přidával svoje vtipné poznámky a úšklebky, choval se jako opravdový nejlepší přítel, bez váhání prozrazoval přesně ty věci, kterým se Jace smál a já skrývala svůj rudnoucí obličej do dlaní.
"Jak se vlastně jmenujete?" zeptal se, když odezněla další salva smíchu.
"Červený drak," odvětila jsem pohotově, automaticky se při té myšlence usmála. Chybělo mi to - chyběli mi všichni ti otravní, hlasití a neuvěřitelně rozdílní členové té naší rádoby bandy, i když to bylo sotva pár dnů od chvíle, kdy jsme se naposledy sešli.
"Budu hádat," řekl se zamyšleným pohledem. "Máš jméno kapely vytetované na zádech." Vytřeštila jsem na něj oči, brada mi padla téměř na desku stolu, rozesmál se, pokrčil rameny. "Viděl jsem, jak se ti tam automaticky zavlnily svaly, když jsi to řekla," vysvětlil spokojeně.
"Je něco, co nevidíš?" poznamenala jsem trochu podrážděně, naoko se na něj zamračila. "A navíc jsi to neuhodl, nemám vytetovaný jenom nápis, ale rovnou celého draka."
"Wow," zamumlal, ušklíbl se. "Drsná holka, co? Ví to rodiče?"
"Vypadám snad jako mrtvola?" odvětila jsem se zvednutým obočím, zazubil se, upil piva. Díval se na mě zvláštně, tím pronikavým upřeným pohledem, který mi byl až trochu nepříjemný, téměř jako by mne zkoumal a hodnotil.
"Počkej," zamumlal, natáhl se pod stůl pro tašku, chvíli se v ní přehraboval, než vytáhl trhací blok z obyčejného mudlovského papíru a propisku. Pozorovala jsem ho se zmateně nakrčeným obočím, na Scorpově tváři se objevil podobný výraz.
"Na," natáhl ke mně po chvíli ruku s vytrženým papírem, hustě popsaném jakýmisi slovy.
"To je…" přeletěla jsem text očima. "Píseň?" dořekla jsem pak vyjeveně.
"Pro tebe," pokrčil rameny, usrkl piva. "Počkej," zvedl pak znovu ruku a zašmátral v tašce; tentokrát vytáhl jiný papír, na něm už byly nalinkované notové osnovy. Nevěřícně jsem sledovala, jak do linek briskně črtá noty; snad jako by opisoval melodii, kterou už kdysi dávno někde nastudoval, až na to, že plynula přímo z jeho hlavy.
Přisunul papír ke mně, střetl se s mým naprosto šokovaným pohledem, uvědomovala jsem si, že mám pusu otevřenou dokořán a vypadám jako idiot, ale právě teď to byla ta poslední věc na světě, která mě zajímala.
"To nemyslíš vážně," zamumlala jsem ohromeně, oči stále vytřeštěné. Scorp zíral podobně, jen se na rozdíl ode mě snažil své překvapení trochu krotit.
"Zavři pusu," ušklíbl se Jace a natáhl se přes stůl, aby mi rukou zaklapl čelisti.
"Takže ty…" začala jsem, ale musela jsem se zhluboka nadechnout. "Píšeš písně jen tak z hlavy, a zpíváš za peníze na ulici."
"Taky bych mohl hrát zadarmo, ale to by mě asi neuživilo," pokrčil rameny s úsměvem, znovu jsem se musela soustředit na dýchání.
"To je vážně nad moje chápání," vzdala jsem to nakonec a potřásla hlavu.
"To víš," řekl Scorp, ušklíbl se, Jace se na něj otočil. "Její sebevědomí právě kleslo o pár čísel níž."
"O dost čísel níž," opravila jsem ho rázně, oči stále vyvalené. Přitáhla jsem k sobě text písně i melodii, kterou právě Jace zvěčnil na papír, polohlasem jsem si píseň zkusila zanotovat. Oni se zatím bavili mezi sebou, a ačkoli se mohlo na první pohled zdát, že nemohou najít moc společných témat, nakonec si beze mě vystačili naprosto s přehledem. Scorp možná překonal svou počáteční nechuť (pokud vůbec kdy byla něčím víc než jen výplodem mé fantazie) a povídal si s ním naprosto uvolněně, jako s jedním z kluků v ročníku, i když Jace byl samozřejmě asi o pár let starší.

"Ostatně, tohle moje pouliční hraní bude stejně asi brzy uzavřená kapitola," podotkl Jace po chvíli směrem k nám oběma a já konečně zvedla hlavu.
"Jakto?"
"Odlétám, do Ameriky, dnes večer," odvětil a pohlédl na hodinky.
"Do Ameriky?" zopakovala jsem s úžasem, pokrčil rameny.
"Šetřím na to už půl roku. Mám tam nějaké vzdálené příbuzné, u kterých bych měl bydlet. Chtěl bych se tam posunout trochu dál." Měl trochu zamlžený pohled, když mluvil o své cestě, jako by se už viděl, jak kráčí ulicemi New Yorku, mezi vysokými mrakodrapy a zářícími světelnými reklamami. Bezděky jsem se usmála, úsměv mi oplatil, Scorp protočil oči, nenápadně jsem ho pod stolem nakopla.
"Kdy se vracíš?" zeptala jsem se zvědavě, abych přerušila tu chvíli.
"Za půl roku," odpověděl rychle a pokýval hlavou. "Vím, je to krátká doba, ale uvidíme," pousmál se, znovu se se mnou střetl očima. "Co se takhle sejít? Za půl roku, přímo tady v Ponorce?"
"Za půl roku?" opakovala jsem nevěřícně, ale tvář se mi samovolně roztáhla do širokého úsměvu.
"No tak," ušklíbl se přidrzle. "Neodpustil bych si, kdybychom se už nikdy neviděli," prohlásil s nadsázkou, Scorp se na mě za jeho zády zašklebil.
"Až z tebe bude těžkej Američan," přidala jsem se trochu ironicky.
"Dvacet kilo navíc," ušklíbl se, já vyprskla smíchy.
"Nejmíň."

Úplný opak Draca. Nebo ani tak moc ne?

"Tak dobře," kývla jsem s úsměvem. "Za půl roku tady."
Dojedli jsme a ve mně se poprvé zvedla jakási posmutnělost - jako by rozloučení s tak zajímavou osobou, jakou byl Jace, mělo znamenat konec tohoto úžasného dne a návrat… tam. Jen při té myšlence mne zamrazilo, a rozhodně ne potěšením. A jistě, ráda bych se s ním stýkala častěji… byl bezpečnější volbou než Draco, přinejmenším. Byl by to jeden z těch pomalých, povrchních vztahů založených na kamarádství, které jsem už předtím zažila. Ano, jistě by to bylo velmi příjemné.
Usmála jsem se na něj, jistě bylo z mé tváře poznat, na co jsem právě myslela, na okamžik se zarazil, ale oči mu změkly náhlou vřelostí, úsměv mi oplatil, zvedl se ze židle, ohlédl se na Scorpyho, na mne, několika slovy se s námi naposledy rozloučil, neposlouchala jsem, co říkal, zmizel jako pára nad hrncem, seběhl ze schodů, nechal nás tam sedět samotné.

"Rose?" oslovil mne Scorp, otočila jsem se, v očích stále ten nepřítomný výraz. Mohlo by to být tak špatné?
"No tak, prober se," zasmál se, luskl mi prsty před obličejem, vyjekla jsem a plácla ho přes ruku.
"No tak," prskla jsem a zamračila se na něj. "Vždyť tě vnímám."
Šklebil se na mě, v očích mu hrály potměšilé jiskřičky. "Půl roku není zase tak dlouhá doba," podotkl s úsměvem. "Brzy se ti vrátí."
"Brzy se mi vrátí?" zopakovala jsem s hraným překvapením. "Tak to vážně nevím, jak jsi k tomu přišel."
"Ahá," protáhl a ušklíbl se. "Nejsem ani slepý ani hloupý, Rosie," řekl se zvednutým obočím.
"Neříkej mi Rosie," ohradila jsem se okamžitě. Nesnášela jsem tu přezdívku. A on to věděl, syčák.
Trvalo mi hodnou dobu, než jsem se uklidnila. "Sám jsi to slyšel, ne?" řekla jsem pak perfektně lhostejným tónem. "Odlétá do Ameriky, dnes večer. A za půl roku - nevím jak ty, ale já nejspíš trávím čas ve Společenské místnosti. V Bradavicích," dodala jsem významně. "Nikdy nevíš, co se za tu dobu může stát."
"Třeba přijde konec světa," usmál se.
"Nebo se vdám nebo tak něco," pokrčila jsem rameny.
"To spíš ten konec světa," řekl skepticky, rozhořčeně jsem ho plácla do ramene. "Au," sykl, zamračil se na mě. "Sadistko."
"Tohle byla jenom slabá ukázka," pohrozila jsem mu, přestože mi cukaly koutky. "Moje sadistická stránka je ještě mnohem temnější."
"Mám se začít bát?" zašeptal poplašeně a naklonil se ke mně přes stůl.
"No, to bys měl," prohlásila jsem s přimhouřenýma očima a pokývala hlavou.

Trvalo dvě vteřiny, než jsme se opět oba rozesmáli a sklidili tak veškerá ožehavá témata ze stolu. A ačkoli jsem za svým smíchem ukrývala spíš hlubokou propast temné nejistoty, Scorp tuto mou masku neprohlédl, naštěstí. Srdce mi tlouklo jako splašené a nedokázala jsem určit příčinu.
Proč se poslední dobou chovám jako blázen?

"Tak co, nepůjdeme do toho kina?" nadhodil nakonec a já rozhodně kývla.
"Vypadneme odsud," zamumlala jsem tiše a spolu s ním opustila restauraci.

Zvláštní nálada lemovala ten den. Nálada rozpolcené mysli, štěstí a strachu. Kdykoli jsem kráčela po prozářených dlažebních kostkách po Scorpově boku, smála se u komedie v kině a snažila se nějak si upravit ty rudomodré brýle na očích, srkala poslední kapku šťávy ze sklenice nebo se cpala popcornem, kdykoli v té chvíli jsem zároveň byla naprosto plná a naprosto tam a také…
A také se má mysl toulala v ne dost vzdálených končinách, neschopna se odtrhnout. Cítila jsem se, jako bych v těch kamenných podlahách a schodech nechala část sebe sama, a nyní… nyní, když jsem od ní byla tolik vzdálena, jsem ji cítila mnohem víc, i když jsem nikdy dřív o té části ani nevěděla.
Nesnášela jsem ten pocit. Tohle měl být dokonalý den, byl to dokonalý den. Zpívala jsem na ulici, potkala jsem úžasného muže, tancovala se Scorpem, smála se tak, až mě bolely všechny svaly kolem úst. Kdy jindy jsem něco takového mohla prožít?
A stále… byl tu ten pocit. Ta utkvělá myšlenka, že bych nejraději byla úplně někde jinde. Samozřejmě, neměla to být pravda. A přesto…

Avšak fakta stále byla nemilosrdná. Fakta jasně říkala, že bez Draca můžu žít. Že život bez Draca je plný barev, smíchu a tepla, že je plný skvělých lidí a květin a hudby. Že je to život, pro který bych ještě před nedávnem obětovala cokoli.
A jistě, mohla jsem tak bez něj žít. Ten pocit podivné prázdnoty by určitě rychle vyšuměl, roztál by jako poslední kostka ledu na slunci. Mohl mě poutat svými studenými provazy - já stále byla svobodným člověkem, i když jsem se tak většinu času nechovala. O svém životě jsem rozhodovala sama.
A bez ohledu na včerejšek nebo na cokoli, co se v minulých dnech stalo… nyní bylo moje rozhodnutí zcela prosté. S Dracem jsem žít nemohla. Bez něj ano.
Tak bylo tu vůbec o čem uvažovat?

Ačkoli jsem o tom nechtěla přemýšlet, bylo očividné, že úvahy byly, a v hojném množství. Rozum přiznával, že život s Dracem byl… fascinující, ve všech špatných významech toho slova. Bylo fascinující, jak jsem dokázala zradit svého nejlepšího přítele a pak s ním vyrazit ven, smát se a povídat si, jako by se vůbec nic nestalo. Bylo fascinující, jak si mě někdo, koho vůbec neznám, dokázal tak rychle omotat kolem svého vznešeného prstu.
Bylo fascinující, jak jsem se během několika málo dnů dovedla změnit z člověka, který je sebejistý a naprosto přesně ví, co chce, v… tohle. V pološílenou, uřvanou, sebelítostivou, hloupou holku.
A jistě, bylo by snadné jej obviňovat. Jenže problém byl v tom, že jediné, čím se provinil, bylo několik pohledů, pár slov a spolupráce při polibku.
A když jsem si tohle uvědomila… došlo mi, že jsem naprostý idiot.

Otázka byla však stále stejná - dokázala bych bez něj žít? Dokázala bych přečkat tu řadu trudných, osamělých dní, dokud by ta bolest a prázdnota, která mne provázela celým dneškem, konečně neodezněly a nenechaly po sobě jenom ostrou hranu v mých vzpomínkách? Dokázala bych se přinutit odejít a už se nikdy neohlédnout?
Ve světle dneška (protože všechnu tmu jsem už nechala za sebou) jsem mohla říct jediné - ano. Ano, dokázala bych čekat, dokud nepřijde jiný bývalý Smrtijed a nehodí po mně očkem. Dokázala bych se zaměstnat jinými věcmi na tak dlouho, dokud by nebezpečí nebylo navždy zažehnáno.
A ano, opět jsem zněla hloupě, jako vždycky, ale musela jsem si věřit. Musela jsem se zaměřit na ty praktické věci a romantiku nechat stranou. Nakonec - co je romantického na ponižování ženy, která je mi tolik sympatická a chová se ke mně mile, co je romantického na zradě svého nejlepšího přítele - starého známého? Nic, vůbec nic. A nyní to bilo do mých očí stejnou silou, jako jsem to předtím neviděla, jak jsem to předtím nevnímala.
Bylo to dnešní ráno, kdy jsem si byla jistá naším (ne)vztahem?
Bude to tedy dnešní večer, kdy se konečně opět vyškrábu na své vratké nohy.

Ano. Dokážu bez něj žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama