4. kapitola 1/2

16. května 2012 v 19:56 | Baobábina |  Set fire to the rain
My hands... they were strong, but my knees were far too weak... to stand in your arms without faaling to your feet...

Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.

A/N: Oslovení "Scorpie" se čte přesně tak, jak se píše, je to stejné, jako bych skloňovala "Lucie" nebo "Severe". Rozhodně to nemá být zdrobnělina toho slova (Scorpí).





Dalšího dne jsem se probudila brzy i přesto, že jsme se na panství vrátili se Scorpem až za tmy, a museli jsme pod vysokými stropy našlapovat velmi potichu, abychom nerušili jeho spící rodiče. Chutnalo to podivně dobře, ten pocit, jen tak se zavřít v pokoji, užít si sprchu a zalézt do postele, bez jakýchkoli postranních úmyslů, bez bloumání po chodbách domu s nadějí, že se s ním setkám.
Představovala jsem si, že tím, co jsem dělala, jsem se stávala silnou ženou. Představovala jsem si ho, jak na mě čeká, opřený o kamenné zábradlí, s tím nesnesitelně nečitelným výrazem v očích, čeká, až se nekonečně slabá a zoufalá vynořím ze svého pokoje a vrhnu se do jeho pevné náruče. Ale to se už nikdy nemělo stát. Připadala jsem si mocná, skoro jako bych ho ovládala svým chladem, svou lhostejností a odhodláním. Samozřejmě že tomu tak nebylo. Vždy přece ovládal on mě, ne naopak.
"To se změní," zapřísahala jsem se tlumeně, peřinu zachumlanou až pod bradu, vlhké vlasy rozhozené na polštáři.
Snad poprvé za celou tu dobu, kterou jsem v sídle strávila, jsem prožila naprosto klidnou noc, bez jakýchkoli snů nebo vyrušení. Ráno jsem měla dobrou náladu, s úsměvem jsem vyhlédla z okna a s táhlým výdechem jsem se protáhla. Cítila jsem dobré dny, které se ke mně pomalu blížily, jako by ke mně už natahovaly svoje prsty skrz okno. Otevřela jsem ho, jen pro ten dotyk čerstvého ranního vzduchu na mé tváři, panty trochu zavrzaly, jak je dlouho už nikdo nepoužíval, v pokoji se trochu ochladilo, když dovnitř pronikl jitřní vánek, zatočila jsem se uprostřed místnosti a zamířila do koupelny. Zpívala jsem si, nejprve tlumeně, než jsem konečně zapomněla, kde to vlastně jsem a kdo spí v ostatních pokojích a nechala můj hlas, aby se naplno rozezněl místností.
Nechala jsem svoje myšlenky plynout, zatímco jsem si pustila sprchu a zběžně se prohlédla v zrcadle. Myslela jsem na Jamese a jeho záhadnou přítelkyni, na Nicky, která se teď nejspíš opalovala na některé z francouzských pláží a nechala se obskakovat zástupem tamních kluků, na tu mou rádoby kapelu, která měla zhruba stejné šance na úspěch, jako měli Kudleyští Kanonýři šanci vyhrát ligu.
Myslela jsem na Jace, který možná ještě stále seděl ve svém letadle do Ameriky (neměla jsem vůbec žádnou představu o tom, jak dlouho může takový mudlovský let trvat), na všechny ty lidi, které svým zpěvem okouzlí, na zářivé ulice, kterými projde s kytarou na zádech, na všechno to nebezpečenství, dobrodružství a vzrušení, které ho na jeho cestách čeká, a po kterém jsem sama tolik toužila. Jela bych s ním, možná. Kdyby mi nebylo sedmnáct, nečekal mě poslední rok v Bradavicích a neměla tolik závazků… ke všem kolem sebe.
Ale možná ani potom bych s ním neodletěla. Jakkoli ta myšlenka byla lákavá… asi bych k tomu neměla dost odvahy. Nesnášela jsem tuto svou vlastnost: měla jsem spoustu snů, naivních, hloupých snů, a nikdy jsem nedokázala jediný z nich uvést do skutečnosti. I ta kapela, Červený drak… teď, odloučená už téměř měsíc od svých přátel, jsem i o ní uvažovala jenom jako o snu, který se mi snad kdysi zdál.
Ale co z mého nynějšího života bylo vůbec skutečné?

Oblékla jsem se do svých oblíbených šatů, do veselých barev a pestrých vzorů; všechen tmavý tvíd a košile s nažehleným límečkem jsem nechala bez povšimnutí na dně skříně, kam jsem ani nepohlédla. Zdálo se, že ani svěží ranní vzduch, který prozářil celý pokoj, tam nedosáhl. Byla to asi ta nejmladší věc, která kdy vstoupila do této místnosti, pokud nepočítám sebe. V tomto domě žili jenom staří lidé, bez ohledu na jejich věk. Až na Scorpyho, ten jediný tady vůbec připomínal člověka. Ti ostatní… Malfoyové… kdoví, z jaké vzdálené planety sem vůbec přišli.
Ta myšlenka mě pobavila, přivodila mi na tvář úsměv. Nechala jsem okno otevřené, když jsem vyběhla ze dveří a zabouchla za sebou, seskákala ze schodů a zamířila do kuchyně. Za okny se skvěl svěží den, přesto jsem v domě ještě nikoho nepotkala. Uloupila jsem ze skleněné mísy jablko a vyhoupla jsem se na kuchyňskou linku - nesnášela jsem tu snobskou formálnost jídelny a rozhodně jsem tam nehodlala dobrovolně jíst.

"Dobré ráno, Rose," ozvalo se ode dveří; škubla jsem sebou tak, až mi málem zaskočilo sousto v hrdle. Potlačila jsem zakuckání a se slzami, které mi vhrkly do očí, jsem se otočila: Astoria se s jemným úsměvem opírala o zárubeň, kolem těla měla omotaný temně modrý saténový župan, dlouhé vlasy si sepnula na zádech sponou, přesto jí několik temných pramenů spadalo do jasných očí. S podvědomým uspokojením jsem si uvědomila, že bez líčidel nevypadá tak dokonale jako obvykle, i když bych se s ní stále ještě rozhodně nemohla poměřovat.
"Dobré ráno," vyhrkla jsem konečně a seskočila z linky, cítila jsem se trochu zahanbeně.
"V pořádku, klidně zůstaň sedět," mávla žena rukou a hřejivě se usmála. "Chovej se tu jako doma."
"To by to dopadlo," odpověděla jsem, zasmála se.
"Jsi vzhůru brzy," podotkla, přešla k lince, vytáhla konvici na čaj, napustila vodu, postavila ji na sporák, hůlkou zažehla oheň. "Nemohla jsi usnout?" V jejím hlase nezněla starostlivost, spíš obyčejný zájem. Neviděla jsem v její otázce nic jiného než obyčejnou potřebu nějak vést rozhovor.
"Spíš naopak," usmála jsem se. "Dnes jsem spala dobře, po dlouhé době. Byl to únavný den."
"Ach, ovšem," odvětila, jako by si vzpomněla. "Užili jste si to? Je mi líto, že jsme vás neuvítali, když jste se vrátili, ale netušili jsme, jak dlouho se zdržíte."
"To vůbec nevadí, naopak," zdůraznila jsem a mávla rukama. "Cítila bych se špatně, kdybyste jenom kvůli nám museli být dlouho vzhůru. Ale byl to krásný den, to rozhodně. Počasí se povedlo."
"Tomu říkám štěstí," usmála se a na chvíli se odmlčela, když konvice začala pronikavě pískat a ona ji hůlkou levitovala na stůl v jídelně. Nenásledovala jsem ji, i když jsem o tom uvažovala - stále jsem si nebyla jistá, co se v těchto situacích sluší a co ne.
Snažila jsem se na to nemyslet, na celou tu věc s Dracem a zradou a vůbec. Zdůvodňovala jsem to tím, že jsem už celou tu věc nechala za sebou, ale tušila jsem, že pravý důvod je jiný. Možná jím byla obyčejná slabost nebo zbabělost, možná sobeckost a bezcitnost. Nechtěla jsem o tom přemýšlet.
Vykročila jsem z místnosti, Astoria na mě kývla, když jsem procházela kolem otevřených dveří do jídelny, znovu jsem vyběhla po schodech nahoru, na krátký okamžik jsem se zastavila v knihovně, spíš jsem jí proběhla, ze strachu, že bych tam na něj mohla znovu narazit - ten příval vzpomínek by mě jistojistě porazil, a zavřela jsem se ve svém pokoji, tou dobou již značně studeném. V dlani jsem svírala ukradenou knihu, ani jsem si nestihla pořádně prohlédnout její název; naklonila jsem se k oknu, abych ho zavřela. Jitřní vzduch znovu zavál do mého obličeje, zrak mi samovolně padl na rozlehlé zahrady za oknem, na všechnu tu svěží, pečlivě zastřihnutou trávu, jezírka a fontány, živý keř, připomínající spíš podivnou zelenou zeď. Nebyla to zahrada, jakou bych si koupila, ale - byla to zahrada.
Znovu jsem vyšla z pokoje, proplížila se stále ještě tichým domem k zadnímu schodišti a k "bílému salonku", jak mu říkal Scorp. V tomto nebyl žádný krb ani svíčky, které by celou místnost prozařovaly svým zlatavým světlem, místo nich celou jednu stěnu tvořila vysoká francouzská okna a dvoukřídlé prosklené dveře, vedoucí na terasu. Vyšla jsem ven, naštěstí nebylo zamčeno, a rozešla jsem se po dlážděné cestě vedoucí na pozemky sídla. Bylo krásně, i když stále poměrně chladno, modré nebe slibovalo další nádherný den. Kdybych se ohlédla za sebe, mohla bych spatřit ten šlechtický palác v celé jeho skvostné ohavnosti, jak se tyčí jako hrozivý stín proti jasné obloze, ale neučinila jsem tak. Už tak byla ta přehnaně upravená zahrada dost… malfoyovská. Nemusela jsem se ujišťovat, abych věděla, kde se to právě nacházím.
Sešla jsem z cestičky a pošpinila svými podrážkami ten perfektní trávník. Téměř jsem čekala, že mě nějaké kouzlo nelítostně vrhne zpět, ale kupodivu se tak nestalo; s úšklebkem jsem zamířila k nejbližšímu jezírku, na kterém právě kvetly bělostné lekníny. Usedla jsem na zem mezi pravidelně vysázené magnolie, aby mne nebylo ze sídla moc vidět, přestože mi to mé svítící zrzavé vlasy příliš neusnadňovaly.

Trvalo hodnou dobu, než mne Scorp našel, mohlo to být i několik hodin. Za tu dobu se oteplilo, slunce se líně vyhouplo výše na oblohu, já se pročetla zhruba do třetiny uloupené knihy. Byl to deník jakéhosi kouzelnického cestovatele, ve kterém popisoval své cesty po odlehlých krajinách v Rusku a Mongolsku. Nijak zvlášť jsem se o ty země nezajímala, přesto však mě svým vyprávěním naprosto uchvátil.
"Tak tady jsi," ozvalo se za mnou a já konečně po dlouhé době zvedla hlavu. Scorp se ke mně blížil po trávníku, přeskočil jeden keřík a postavil se nade mne s rukama založenýma v bok. "Už jsem si myslel, že jsi od nás konečně s křikem prchla."
Zazubila jsem se na něj, sebrala ze země uschlý list a vložila ho do knihy místo záložky. Usedl na trávu vedle mě, zadíval se na jezírko.
"Myslel jsem, že budeš na snídani," poznamenal, zkoumavě na mě pohlédl. Výraz v jeho očích byl zvláštní, jako by se právě dozvěděl něco, co mu dělalo starosti. Zamrazilo mě v hrudi jen při tom pomyšlení, měla jsem neblahé tušení, že tyto jeho obavy nějak souvisí se mnou.
A momentálně jsem měla na mysli jenom jediné.
"Vstala jsem brzy," řekla jsem, abych nemusela myslet na to, s čím jsem se rozhodla nadobro skoncovat. "Jedla jsem ještě před vámi. Bylo to nezdvořilé? Potkala jsem ráno v kuchyni tvou mamku a nevypadalo to, že by jí to nějak zvlášť vadilo."
"Ne, to je v pohodě," mávl rukou. "Jen jsem byl zvědavý. Moc tyhle věci řešíš," pousmál se na mě, já mu úsměv váhavě oplatila. Odmlčel se, znovu se zahleděl na klidnou vodní hladinu, v očích se mu znovu objevil ten výraz.
"Co to je, Scorpe, hm?" zeptala jsem se konečně, natočila jsem se k němu. "Co se stalo?"
"Ale nic," zamumlal, zvedla jsem obočí, jako bych říkala: 'To myslíš vážně?' "Nic hrozného. Jen mám strach, že se budeš… zlobit," dořekl opatrně.
"Proč bych se měla zlobit?" zeptala jsem se ohromeně, všechny mé obavy nahradil zmatek. Tak teď už asi vůbec ničemu nerozumím.
Ještě hodnou chvíli mlčel, sbíral slova k odpovědi, než konečně promluvil. "Stavila se u nás teta Daphne - ta, co mamce volala přes krb."
"Vím," kývla jsem hlavou netrpělivě.
"Tehdy nám říkala o takovém večírku, který chystá," pustil se konečně Scorp do vysvětlování. "Je to rodinná záležitost, hodně souvisí s tradicemi rodu, mohou se jí zúčastnit jenom pokrevní příbuzní Greengrassových. Nesmím o ní ani moc mluvit - je to celý trochu ujetý," pohodil hlavou, já se zašklebila, pohledem jsem jej povzbudila k pokračování. "Jde o to, že to Daphne celé naplánovala na dnešek, a… znamenalo by to, že bys tady musela strávit večer a celou noc sama, jenom s tátou. Nebudeš se moc zlobit, že ne? Vím, že je to neslušný, pozvat si tě sem a pak odjet, ale…"
"V pořádku," přerušila jsem ho, ale tu neupřímnost jsem slyšela i sama. Má mysl byla pustá a zadušená, protože nechtěla - nesměla jsem na to myslet. Nesměla jsem přemýšlet o tom, že budu celý večer a celou noc sama jenom s Dracem Malfoyem.
"Věděl jsem, že se budeš zlobit," zaúpěl Scorp. "Je mi to líto, Rosie, vážně."
"Víš, že nemám ráda, když mi tak říkají," upozornila jsem ho automaticky, zvedla k němu oči. S největším vypětím sil jsem se přinutila zatlačit všechny pocity do pozadí a vyhladit tvář do neutrálního výrazu. Pousmála jsem se, sebrala ze země několik seschlých listů magnolie, hodila jsem mu je na hlavu, až překvapeně vyprskl, odtáhl se ode mě, a začal je ze sebe zuřivě smetávat.
"Pomsta byla vykonána," prohlásila jsem slavnostně, dokonce se mi ani nezachvěl hlas.
"Nezlobíš se tedy?" zeptal se s nadějí, tvář se mu začala sama roztahovat do úsměvu, nemohla jsem ho odmítnout. Už jen kvůli všem těm věcem, kterými jsem mu ublížila, a o kterých neměl ani zdání.
"V pohodě," pokrčila jsem rameny. Klidně bych se mohla živit jako herečka. "Ukradnu si nějaké jídlo z kuchyně a pak si třeba pustím film. Myslím, že to tady bez tebe zvládnu docela obstojně." Zašklebil se na mě, já mu to oplatila. "Aspoň se vyhnu večeru v salonku," dodala jsem pak a protočila oči.
"To vypadá, jako bych měl mizet z domu častěji," podotkl významně a zvedl obočí.
"No, zvážit bys to mohl," odvětila jsem se smíchem, zcela nehavraspársky zasyčel.
"Promiň, ale hadí jazyk neovládám," poznamenala jsem vesele. "Mohl bys mi to přeložit?"
"Potvoro," zamumlal si pro sebe, já jenom protočila oči. Nesmyslného pošťuchování už bylo dost.
Vstal, oprášil si kalhoty od trávy i listů magnolie, natáhl ruku, aby mi pomohl na nohy. "Vlastně tě jdu vylákat na oběd," řekl s úsměvem a zaclonil si rukou oči, do kterých mu zářilo jasné letní slunce.
"To už je tolik hodin?" podivila jsem se, pokrčil rameny. Neochotně jsem se nechala odvést ze své zahradní skrýše, s knihou pod paží jsem se vrátila zpátky do stinného domu, na pažích mi okamžitě naskočila husí kůže. Rychle jsem vyběhla nahoru, abych si schovala knihu do pokoje, než jsem se k němu pod schody znovu připojila. Všimla jsem si pohledu, který věnoval mému oblečení - bavlněnému pestrobarevnému tílku a plátěným hnědým kalhotám po kolena, ale nic neřekl, pro své vlastní dobro.
Svou rozlámanou svobodu bych totiž bránila až do krve.
Komediantsky mi nabídl rámě, já se do něj s hraným potěšením zavěsila, se smíchem jsme naskákali do jídelny, kde už seděli manželé Malfoyovi, přirozeně každý na jiném konci nesmyslně dlouhého stolu, staří a zaprášení jako starověké sochy.
"Rose, Scorpiusi," kývla na nás Astorie, vstala, Scorp se zašklebil, uklonil se jako pravý šlechtic, téměř se nosem dotknul svých kolen, zasmála jsem se, zatáhla jsem za kapsy u kalhot a udělala pukrle.
"Dostavili jsme se," začal slavnostně Scorp, tvář důležitě staženou, dramaticky se odmlčel, "… na večeři," dořekl, kývl hlavou.
"Tak jest," přitakala jsem naprosto vážně, ale nám oběma se brzy na tváři objevil široký úsměv.
"Vidím, že máte dobrou náladu," usmála se Astorie zdrženlivě.
"Dobře jsme se vyspali," řekl Scorpy, tentokrát už normálním hlasem, usmál se na ni, jak se syn vždy usmívá na svou matku (pokud je zrovna v dobrém rozmaru).
"To ano," řekla jsem já, oči mi zářily, kudrnaté vlasy jsem měla rozježené na všechny strany, skutečně jsem vypadala spíše jako nějaký domorodý Afričan než dcera Weasleyových. Snad v mých slovech byl nějaký zvláštní význam, snad jsem je zdůraznila kvůli muži, který seděl za mými zády. Sama nevím.
"Tak prosím," pokynula nám Astoria ke stolu, vzdálila se do kuchyně. Zašklebila jsem se na Scorpa a poskládala se na židli s vysokým opěradlem uprostřed stolu.
"Zajímavé… oblečení," ozvalo se zprava, napůl jsem se otočila, věnovala mu naprosto otevřený úsměv.
"Děkuji," kývla jsem hlavou a posměšně mrkla na Scorpa. Bylo pro mě opojné, smýšlet o něm jako o tom slabém, jako o tom zraněném. Vysmívala jsem se mu a líbilo se mi to.
Samozřejmě že jsem ho pořád milovala. Svým způsobem.
Ale to šílené, divoké odhodlání bylo silnější.
"Tak," ozvala se znovu Astoria, levitovala z kuchyně tácy zakryté poklopy, "jak jste si užili včerejšek?"
"Rose rozhodně víc než já," zašklebil se Scorp potměšile, já zalapala po dechu a vytřeštila na něj oči, ve kterých se snad objevila i stopa strachu. Pokoušela jsem se ho pohledem přimět, aby nepokračoval, protože jsem přesně věděla, co má na mysli, a rozhodně mi nebylo příjemné, aby o tom mluvil tady, před… Dracem. Zatraceně.
"Čímpak to?" zajímala se Astoria přirozeně, držela vidličku jako královna, možná právě proto jsem ji já svírala jako obyčejný nevzdělanec.
"Scorpie," zavrčela jsem tlumeně, mít delší nohy, udělala bych mu na holeň modřinu, na kterou by do smrti nezapomněl.
"No tak, Rosie," protáhl ta slova vesele, "o ničem jiném se vyprávět nedá."
"Můžeš vyprávět třeba o kině," nadhodila jsem důrazně. "A neříkej mi Rosie," dodala jsem potom. Nesnášela jsem, když mi tak říkali.
"Ten film byl o ničem," protočil oči, naklonil se přes stůl blíž ke mně. "Prosím," protáhl, usmíval se. "Prosím."
"Kdybych byla doma, hodila bych po tobě tu papriku," zabručela jsem popuzeně, otočila jsem se na jeho matku. "Nebojte, tady bych si to nikdy nedovolila," pousmála jsem se na ni.
"Proč ne," prohodila zlehka, napila se vody. "Už dlouho se tady nedělo nic zajímavého." Překvapeně jsem se zasmála, Scorp se mnou, její tvář prozradila, že je se sebou nadmíru spokojená. Na okamžik přestala jíst, složila ruce na stůl a s úsměvem se na nás zadívala.
"Tak - jak zní ta historka?" zeptala se zúčastněně, pohodila vlasy. Draco zůstal zapomenut na druhé straně stolu, starý a sám, pán domu. Byla jsem tak nadšená, že jsem ani nemohla odporovat, protočila jsem oči a Scorp radostně začal povídat.
"Rose někoho potakala," začal vítězoslavně, já ho okamžitě zarazila.
"Tak bych to úplně nespecifikovala," vstoupila jsem mu do řeči, uši mi k mému vzteku úplně zrudly.
"Jak jinak to mám říct?" zvýšil trochu hlas, rozhodila jsem rukama, protočil oči, než pokračoval ve vyprávění. "Takže, šli jsme po ulici, když Rose zničehožnic uslyšela hudbu, myslím… pouliční hudbu. Tak jsme potkali Jace."
"Jace?" zopakovala to jméno překvapeně.
"Nejspíš je to zkratka," pokrčila jsem rameny. "Z Jasona nebo něčeho podobného. Vlastně ani nevíme, jak se jmenuje."
"Takže je to… zpěvák, nebo tak něco?" zeptala se Astoria.
"Naprosto neuvěřitelný zpěvák," řekla jsem s ohromením v hlase. "Mudlovský. Pořád nechápu, jak někdo takový může zpívat jenom na ulici. Víte, napsal nám píseň, myslím, mojí kapele, jen tak z hlavy. Prostě vzal notový papír a napsal melodii. Že je to tak?" otočila jsem se na Scorpa, ten mi kývl. "Bez zkoušení, bez ničeho. V životě jsem nic podobného neviděla."
"No jo, my už víme, že je naprosto dokonalej," ušklíbl se Scorp, já se na něj kysele zamračila.
"Budete se tedy scházet?" nadhodila Astoria, otočila jsem se k ní. Tehdy jsem to neviděla. Ten podivný výraz v jejích očích, nepatrně zkřivené rty, maličkosti, které mohly znamenat cokoli. Úlevu? Opovržení? Chlad?
Měla jsem to tehdy vidět. Možná bych potom pochopila, co se vlastně dělo kolem mě.
I když… spíš asi ne.
"Ne, nebudeme se scházet," usmála jsem se na ni. "Včera večer odletěl do Ameriky, na půl roku. Proslavit se… nebo tak něco."
"Ale dohodli si schůzku," poznamenal Scorp, "až se vrátí."
"Prosím tě," pohodila jsem hlavou. "To byl jen takový hloupý nápad. Jsem si jistá, že na to zapomene."
"Nezapomene," řekl, skepticky jsem k němu vzhlédla. "Věř mi," pokračoval přesvědčeně, "viděl jsem, jak se na tebe díval. Ten nezapomene."
"Přeháníš," zamumlala jsem a sklopila oči do talíře. Ten rozhovor mi byl ještě nepříjemnější než předtím, začínala jsem si přát, aby o tom byl nikdy nezačal. Zvláštní smutek a strach se mi vkradl do mysli; Dracova neslyšená přítomnost u stolu byla pro mne najednou patrnější než předtím, a já opět netušila, jak se to mohlo stát.
"No, vypadá to, že jste si užili velmi zajímavý den," zhodnotila to Astoria, pokývala hlavou a znovu se začala věnovat jídlu.

Zbytek oběda bylo ticho. Držela jsem hlavu sklopenou, pohled upřený do talíře, bez hnutí. Nemohla jsem se na něj ani podívat, aniž by ta naprosto nesmyslná a neopodstatněná vina nezaplavila každý koutek mé mysli.
Samozřejmě že jsem neudělala nic špatného. I kdybych začala uvažovat o tom, že jsem měla vůči Dracovi nějaké závazky, ať už šlo o otázku důvěry nebo lásky - všechny tyto věci byly po tom všem úplně stejně směšné, nijak jsem se vůči němu neprovinila. A i kdyby ano… rozhodla jsem se přeci jinak. Rozhodla jsem se všechna ta pouta zpřetrhat, žít svůj život, který jsem milovala. Proč tedy cítit vinu? Protože jsem nepodvedla svého bývalého ženatého ne-milence? To přece nedávalo smysl.
A přesto… bylo to tak.
Ze zamyšlení mě vytrhlo až vrzání židlí a cinkání talířů - oběd byl u konce. Zvedla jsem se, opožděně se usmála na Astorii, podala jí svůj talíř, zasunula židli.
"Rose, mohla bys ještě chvíli počkat, prosím?" zavolala Astoria přes rameno, když vcházela do kuchyně, zatnula jsem ramena. Na mysl mi okamžitě vytanula všechna má provinění, která jsem nemohla nijak obhájit, tvář se mi na několik vteřin zahalila strachem. Byla jsem otočená zády ke kuchyni, čelem ke dveřím do chodby, ve kterých stál Draco a díval se na mě. V jeho tváři nebylo nic znát, a přesto, na tu jednu krátkou chvíli jsem věděla, že pochopil, že pochopil to všechno, můj strach, mou vinu, můj vztek.
Otočila jsem se, usmála se na Astorii, přistoupila k ní. Založila jsem paže na hrudi, aby nebyly vidět moje třesoucí se ruce, zhluboka jsem se nadýchla, abych překonala tu náhlou slabost. Držela jsem úsměv zuby nehty, až mě bolely všechny svaly na obličeji, strach mi svazoval údy a znemožňoval mi promluvit.
"Rose," oslovila mne Astoria znovu, když se vrátila do místnosti. "Posaď se ještě na chvilku, prosím." Netvářila se chladně ani naštvaně, což mi dodalo trochu odvahy, stále však jsem se nedokázala zprostit obav.
"Chápu, že Scorpius už s tebou mluvil… o dnešku?" začala, tvářila se starostlivě, složila ruce do klína.
"O dnešku?" zopakovala jsem ta slova ve zmatku, můj hlas zněl nepřirozeně a přiškrceně, beznadějně prozrazoval mou nejistotu.
"Vím, že je to neslušné, a věř mi - cítím se kvůli tomu hrozně. Nikdy jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo. Nakonec, jsi naším hostem. Ale ta sešlost… nedá se to odmítnout." Konečně jsem si vzpomněla, táhle jsem se nadechla, jak ze mne spadla všechna úzkost, chtěla jsem promluvit, ale Astorie pokračovala. "Pokoušela jsem se Daphne přimět, aby tu akci přesunula na jiné datum, ale byla neoblomná. Myslíš, že můžeš přijmout mou omluvu?"
Opět jsem na ni vteřinu zírala, na její ustaraný, omluvný výraz, stažené rty, vrásku mezi obočím. Cítila jsem se hůř, než jsem si kdy dovedla představit.
"To je v pohodě, vážně," odvětila jsem rychle, dříve, než se ty myšlenky stačily objevit na mé tváři. "Už jsem to říkala Scorpovi, není tu co omlouvat, mě to nevadí. Snad si to užijete, ať už jde o jakoukoli tajnou sešlost," zeširoka jsem se usmála, Astoria mi úsměv mírně oplatila. Dnes se neusmívala tolik jako v předchozích dnech.
"Je to tedy v pořádku?" zeptala se pro jistotu ještě jednou, s úsměvem jsem kývla.
"V naprostém. Budu si chvíli číst a pak si půjdu brzy lehnout, když jsem ráno vstávala tak brzy. Nemusíte mít starost," ujistila jsem ji.
"Dobrá tedy," kývla hlavou, vděčně se usmála. "Děkuji, Rose, moc to pro mne znamená. Zatím tedy nashledanou," propustila mě konečně, já přikývla, vstala ze židle a zamířila ke dveřím.
Měla jsem se tehdy ohlédnout. Možná kdybych se ohlédla, spatřila bych tu plamennou nenávist v jejích očích, posměšně zkřivené rty, bolestí a vztekem rozechvělé ruce. Možná bych pochopila, o co tady vlastně šlo, za jakým účelem byla ta "sešlost" organizována. Možná potom bych se konečně zlomila odporem k sobě samé a odjela bych nadobro domů, v životě už bych nepohlédla do tváře ani jí ani Dracovi. Možná by mne to jediné krátké ohlédnutí zachránilo.
Jenže já se neohlédla. Rychle jsem opustila místnost, výraz tváře mi povolil, křečovitý úsměv zmizel do nenávratna, do očí mi vstoupily hořké slzy. Proběhla jsem domem, na zahradu, běžela jsem po pečlivě střiženém trávníku, dokud mi vzlykot nezkrátil dech a nedonutil mne zastavit.

Trvalo dlouho, než se mi dech zklidnil a slzy konečně vyschly. Kráčela jsem zahradou, ovíval mne příjemný chladný vítr, tráva mi voněla pod nohama. Přesto jsem si nedokázala vyčistit hlavu, jak jsem doufala. Myšlenky se mi honily jako splašené, každá mi vháněla do očí nový pláč; bolela mne hlava a štípalo mne v nose.
Došla jsem až k zadní zdi pozemků a rozešla se podél ní, nad hlavou se mi míhaly košaté vrby s dlouhými našedlými listy a štíhlé břízy s drobnými listy. Přejížděla jsem prsty po černých skvrnách na jejich bělavých kmenech, skrývala jsem se pod jejich stíny. Vzduch voněl vlhkostí a hlínou, do této skrýše nezasahovaly ani sluneční paprsky, ani vítr.
Lehla jsem si na zem, nedbala na špínu a pozorovala modrou oblohu prosvítající mezi větvemi a listy stromů. Zhluboka jsem vdechovala nosem, zavřela oči, nechala myšlenky plynout. Myslela jsem na Astorii, na její laskavá slova a omluvný výraz. Na Scorpia, který si ze mě utahoval při obědě. Na své roztržité rodiče a všechny zrzavé hlavy, které by si o mně v životě nepomyslely něco… takového.
A na Draca. Hlavně na něho.
Samozřejmě že to bolelo. Ale musela jsem si tu bolest uvědomit, abych si udržela tu sílu, to odhodlání. Vytrvat. Protože kdybych tu bolest jenom potlačovala… kdybych nedovedla pohlédnout do zrcadla s nechutí, co by mi pak zbylo? Jenom slabost. A té už jsem nehodlala propadnout.
Konečně jsem se chtěla odrazit od toho dna.
Dýchala jsem pomalu a pravidelně, mysl se mi pomalu klidnila, vůně stromů mě kolébala ke spánku. Nevzpomínala jsem si, že bych kdy spala přímo venku pod širým nebem, ale nemohlo to být špatné. Rozhodně bylo jisté, že to tady na Malfoyovském panství ještě nikdo předtím nezkoušel. Neveselý úšklebek zkřivil mou poklidnou tvář. Všechno je jednou poprvé.

Vzbudilo mě, když mi nějaká neomalená ruka zatřásla ramenem; škubla jsem sebou a vylétla do sedu - moje nervy by vážně potřebovaly vyšetřit.
"Tak já si můžu zničit hlasivky, když tě hledám po celém domě, a ty si tady zatím klidně vyspáváš," ozvalo se nade mnou, na tvář mi dopadl stín. Neochotně jsem vzhlédla; výraz na Scorpiově tváři nebyl zrovna přívětivý.
"Ty jsi mě hledal?" zeptala jsem se co možná nejopatrněji.
"Překvapivě," ušklíbl se a podal mi ruku, aby mě vytáhl na nohy. "Co tady vůbec děláš?"
"Nějak jsem… přemýšlela," pokrčila jsem rameny. "A vyčerpalo mě to."
"No jo, ty na takovou námahu vlastně nejsi zvyklá," utrousil uštěpačně, hodila jsem po něm povzneseným pohledem.
"Už jsi skončil?"
"Potvoro," zamumlal, rukou si zkontroloval pečlivě učesané vlasy. Až nyní jsem si všimla jeho společenského hábitu a naleštěných bot.
"To už odcházíte?" zeptala jsem se překvapeně, v očích se mi mihla stopa strachu. Nechtěla jsem, aby mě tady nechával samotnou.
"Musíme," pokrčil rameny. "Propřemýšlela jsi celé odpoledne," hodil po mně úšklebkem, já ho křečovitě oplatila. Můj předchozí klid byl najednou naprosto k nepochopení.
Prudce, bezmyšlenkovitě jsem se nadechla, jako bych mu chtěla něco říct, jako bych jej chtěla zarazit, ale hrůznost těch slov mi zmrazila jazyk dříve, než je mohl zformovat. Zírala jsem na něj, v polonádechu, ztuhlá šokem a zmatkem.
"Rose?" ozval se, zamával mi rukou před obličejem. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale váhala jsem. Mohla jsem mu to říct. Sice by mi to v životě neodpustil, ale mohla jsem to zastavit dříve, než se něco skutečně stalo.
Jenomže já nebyla Nebelvír. Mě Moudrý klobouk poslal do Havraspáru.
"V pohodě," usmála jsem se a pročísla si rukou vlasy. "Jen mě něco napadlo, ale zavrhla jsem to."
"Šlo o něco důležitého?"
"Jen blbosti," mávla jsem rukou, následovala jsem ho zpátky do domu. Znovu a znovu se ujišťoval, jestli mi to nevadí, spolu s Astorií. Vrtěla jsem hlavou a usmívala se, pažemi jsem si křečovitě objímala hrudník. Naposledy jsem jim zamávala, než za nimi zahučely zelené plameny krbu. Pak nastalo ticho.
Neotočila jsem se. Věděla jsem, že Draco stojí za mnou, ale nedokázala jsem si to připustit, nemohla jsem na to ani myslet. Doufala jsem, že odejde, že mě tam nechá stát, že mi dovolí nechat všech těch hloupostí, ale… proč by mi on měl dělat nějakou laskavost?
"Rose?" ozvalo se za mnou, já táhle vydechla a otočila jsem se; snažila jsem se mu pohledem sdělit, že s ním vážně nechci o ničem mluvit, ale zdálo se, že to nezaznamenal. Jeho tvář byla netečná jako obvykle.
"Hádám správně, že se pro dnešek obejdeš bez formální večeře?"
"Ano," odpověděla jsem rychle, aby nestihl říct ještě něco dalšího. "Vlastně ani nemám moc hlad, děkuji. Půjdu nahoru." Protáhla jsem se kolem něj, vyšla z místnosti, zamířila ke schodům.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama