4. kapitola 2/2

16. května 2012 v 19:56 | Baobábina |  Set fire to the rain
Zaprvé Baobábina říká, že toho od paní Rowlingové ukradla jenom trochu, ale žádné peníze z toho nemá. Zadruhé Baobábina říká, že jestli něco ukradnete jí, aniž byste se aspoň zeptali a uvedli zdroj, zpřeláme vám všechny větve. A zatřetí se Baobábina omlouvá, jestli jí někde ulétlo písmenko nebo slovíčko.




Dostihl mne nahoře. Seděla jsem na nejvyšším schodě, kde se mi nohy už s definitivní platností podlomily, lokty jsem si opírala o kolena, tvář zakrýval stín. Usedl vedle mě, celé mé tělo se okamžitě napjalo. Bylo to tak nepřirozené. Draco Malfoy sedící na studených kamenných schodech. A pro co?
"Rose," nadechl se tiše.
"Jdi," přerušila jsem ho okamžitě, v mém hlase byly k mému ponížení znát i všechny ty slzy, které se mi znovu draly do očí. Opřela jsem čelo o křečovitě sevřené pěsti, aby je nemohl spatřit. "Merline, jdi prostě pryč," zasyčela jsem prudce.
Neuposlechl. Mlčky vedle mě dál seděl; nepohlédla jsem mu do tváře - příliš jsem se soustředila na to, abych uklidnila vlastní přerývaný dech.
"Co se stalo?" zeptal se nakonec, v jeho tóně znělo naprosto správné množství lhostejnosti, přesto mi ubohost té otázky málem vehnala úšklebek na tvář.
"Oženil ses, to se stalo," odpověděla jsem ostře, konečně jsem zvedla hlavu, už mi nezáleželo na vlhkých tvářích a červeném nosu.
"Předtím ti to nevadilo," odpověděl pomalu, natočil se ke mně. Zostra jsem se nadechla; tato slova bodla hluboko.
"Předtím," zdůraznila jsem to slovo, "jsem nepřemýšlela. Moje reakce byly přehnané a neuvážené, prostě jsem jenom měla nervy v háji, to je celé. Byla jsem ve stresu, neuvažovala jsem jasně. Teď jsem konečně měla šanci trochu přemýšlet a…"
"A co tak zářnýho jsi vymyslela?" přerušil mě posměšně, oči se mu hněvivě blýskaly. To bylo snad poprvé, co promluvil nespisovně.
"Že bych to nesnesla. Kvůli Scorpiovi, kvůli…"
"Scorpius?" přerušil mě s úšklebkem. "Najednou se o něj staráš?"
"Možná si myslíš, že jsi pro mě důležitější než on, ale nejsi," řekla jsem tvrdě, i když v mém hlase stále zněl ten zraněný plačtivý podtón. "Copak bych mu tohle mohla udělat? Nejsem jako…"
"Jako kdo?" zeptal se ostře, když jsem se zarazila. Zvedla jsem k němu pohled, k jeho bledé, zlostí zkřivené tváři, sevřeným rtům, chladným očím.
"Jako ty."
Prudce vstal a vykročil směrem do chodby, málem jsem už popustila uzdu vzlykotu, když se znovu zastavil a otočil se ke mně.
"Víš, co si myslím?" zeptal se studeně. "Myslím, že jsi pokrytec. Bojíš se sama o sebe, a proto si vnucuješ všechny ty pocity viny, to přesvědčení, že děláš něco špatného. Snažíš se ze sebe dělat světici, ale přitom jsi jenom obyčejný zbabělec."
Dívala jsem se na něj, můj obličej byl dokonale prázdný, stopy po prolitých slzách se stále ještě třpytily ve světle svíček. Pomyslela jsem si, že jsem s ním ještě nikdy skutečně nemluvila, pokud nepočítám ty povrchní strojené rozhovory při všech formálních příležitostech. Ve skutečnosti jsem ho vůbec neznala.
"A víš, co si myslím já?" zašeptala jsem lhostejně. "Myslím si, že jsi jen ubohej sociopat, kterej nemá kus citu v těle a potřebuje si dokazovat, že ještě má na sedmnáctku." Vracela jsem mu jeho ledový pohled s tichou nenávistí, rozhodnutá to tímto ukončit.
Mělo to tak být. Měli jsme se dohnat k nenávisti a už spolu nikdy nepromluvit. Bylo by to… ideální.
Táhle vydechl a promnul si kořen nosu. Znovu přistoupil ke mně, ve tváři ustaraný výraz, já napjala ramena. "Nic o tom nevíš," řekl tiše, upřel na mne svůj kamenný pohled. "Astoria a já… jsme se snad kdysi brali z lásky, ale ta už je dávno pasé. Oba dva jsme měli pár jiných vztahů, které ovšem nikdy nevedly k úvahám o rozvodu. To manželství je už jenom formalita. Dělá dobrý dojem ve společnosti."
"Ale," nadechla jsem se prudce, zmatením. "Viděla jsem, totiž… vy…"
"Rozumíme si," pokrčil rameny, přistoupil o další krok blíž. "Máme společné zájmy. A dovedeme dobře předstírat, pokud je to nutné. Není důvod přidělávat Scorpiovi starosti."
"Tak proč děláš tohle, když o něj máš takovou starost?" zeptala jsem se tiše, zvedla k němu zrak. Chvíli přemýšlel, díval se na mě s vráskou mezi očima, než se znovu usadil vedle mě.
"Nevím," řekl popravdě, nespouštěl ze mě zrak. "Nějak se s tebou zapomínám ovládat."
"Tohle já nemůžu," potřásla jsem hlavou, sklopila pohled. "Tohle je špatné."
"Je to tak dobré, jak to jen může být," odvětil, naklonil hlavu na stranu, aby mi viděl přes vlnité vlasy do obličeje. "Mně to stačí."
Nepodívala jsem se na něj. Protože jakkoli silná jsem se kdy cítila, jakkoli daleko jsem ve svém odhodlání došla, nyní mi bylo stejně jasné jako předtím, že tohle by mi stačilo taky. Umřela bych štěstím. A jediný pohled do jeho tváře by mě opět přinutil zahodit všechny své pochyby a viny a vrhnout se mu kolem krku jako už tolikrát předtím.
"Rose," zamumlal polohlasem, opatrně mě uchopil prsty za bradu a natočil mou tvář k té jeho. Skrytě, tlumeně se usmíval, měl neuvěřitelně světlé oči a teplé prsty.
Byla jsem ztracena.

Můj pestrobarevný top, který ještě stále voněl hlínou a listím, už dávno ležel zapomenut kdesi na zemi, když mu mé neobratné prsty rozepínaly svrchní knoflíky u košile. Líbal mne hluboce, jako by ze mě chtěl vysát duši, a zároveň pomalu, opatrně, jako bych byla nějaké vzácné ptáče, které rukou vytahuje z klece a ono může každou chvíli ulétnout do neznáma. Jako by mě teď cokoli mohlo donutit přemýšlet.
Ponořila jsem se do něj, opila se vůní jeho kůže, hebkostí jeho vlasů, myšlenky se mi vykrystalizovaly na čistou touhu, proplouvala jako horoucí extáze mými žilami, jako jed, který postupně prosakuje všude, do srdce, do mozku, do svalů. Položil mne na postel, rozepnul podprsenku, nechala jsem ho; dávno jsem mu přece patřila celá. Po tom veřejném rozpárání své duše už nebylo nic, co bych před ním mohla skrývat.
Stáhla jsem mu košili z ramen, rukama zkoumala jeho nahou kůži, dávné provazce svalů, zdrsnělé lokty, hladká předloktí… Cukl sebou, reflexivně se odtáhl, bezmyšlenkovitě jsem shlédla dolů.
"Rose," zamumlal spěšně, ale bylo příliš pozdě. Zahlédla jsem ho. Vybledlá, kdysi dávno černá lebka s hadem plazícím se z jejích rozšklebených mrtvých úst, obrazec, který jsem znala pouze z učebnic historie. Znamení Zla.
Hlavou se mi prohnalo nejméně desatero panických otázek. Jak jsem měla reagovat? Očekával ode mě něco, nebo jenom chtěl pokračovat, jako by se nic nestalo? Měla jsem to prostě přejít, předstírat, že jsem nic neviděla? Měla bych něco říkat? Ale co? Možná by si o tom chtěl promluvit… a možná by mě jenom poslal pryč. Měla bych snad říct, že pro mne stará tetování už nemají význam? Pomohlo by to?
Rozhodla jsem se, že když už se jednou to neštěstí přihodilo, nemůže uškodit se podívat pořádněji. Uchopila jsem jeho ruku do své, přikryla mu dlaní studené prsty. Svaly měl křečovitě napjaté, přesto jsem mu nepohlédla do očí. Sledovala jsem ten starý symbol zla, symbol tolik nenáviděný celou mojí rodinou, obrazec, který byl znakem války, která mi připadala tak dávno mrtvá, jako by se udála před stovkami let. Temné oční důlky, plochý nos, vystouplé lícní kosti, a had… jako živý. Zkoumala jsem tetování ze všech úhlů, natáčela jeho ruku ke světlu, abych z něj zahlédla víc. Nakonec, byla to možná moje poslední šance, kdy jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.
Z náhlého popudu jsem se nad ním sklonila, uchopila jeho paži do obou rukou a opatrně, ale velmi jistě políbila holé čelo černé lebky. Konečně jsem k němu vzhlédla, v jeho očích se zračila asi miliarda emocí, naštěstí pro mě jsem nebyla sto ani jednu z nich rozluštit.
"Taky mám tetování," zamumlala jsem trochu chrčivě. "Chceš ho vidět?"
Nadechl se, aby něco řekl, nakonec jenom kývl hlavou. Možná nevěřil svému hlasu, možná se na to jen nedalo nic říct.
Obrátila jsem se na břicho, podprsenka mi sklouzla z hrudi, cítila jsem tlumené světlo svíčky, jak mi dopadá na lopatku. Svoje tetování jsem znala dokonale, vzhledem k tomu, že jsem ho téměř každé ráno obdivně sledovala v zrcadlech. Ohromný rudozlatý drak se táhnul téměř přes celá má záda; hlavu s rozeklaným jazykem a pronikavýma zelenýma očima měl uloženou pod mojí levou lopatkou, krk se mu stáčel téměř až k mé šíji, dolů ke kříži pak klesala obrněná hruď se složenými křídly, špičatý ocas se kroutil na mých bedrech. Šetřila jsem si na něj už od patnácti, a jakmile mi bylo sedmnáct, nechala jsem si ho tajně udělat v jedné postranní uličce Prasinek. Samozřejmě to chtělo víc než jednu návštěvu a víc než jeden rozkousaný ret, kdy jsem urputně zadržovala bolestné úpění, ale stálo to za to. Rodiče to kupodivu stále ještě nezjistili, za což děkuji Merlinovi a celému zbytku osazenstva Čokoládových žabek.

Cítila jsem jeho prsty, opatrně přejíždějící po dračích šupinách v prohlubni mezi mými lopatkami, zhluboka jsem nasála vzduch do plic. Sklonil se nade mnou, jeho vlasy mne šimraly na kůži, kterou líbal, jeho ústa byla horká a já je chtěla cítit všude po svém těle. Znovu jsem se přetočila, uchopila jeho obličej do dlaní, vpila se mu hluboce do hrdla, teď už v našich pohybech nebyla žádná nejistota. Už nebylo nic, co bychom před sebou mohli skrývat.
Rukama obepjal mé tělo, dlaněmi sklouzl na má obnažená ňadra. Vypjala jsem se proti němu, pevně si ho přitiskla k sobě, toužila jsem po dotyku jeho kůže na mé, po jeho naprosté a nezničitelné přítomnosti. Tělem mi proplouvala rozkoš a já se jí nechala unést. Sjel mi prsty k lemu kalhot, začal je stahovat z mých boků, nebránila jsem se. Náhle se však odtáhl a nadzvedl se na loktech; tíha nesnesitelně velkého prostoru mezi námi mi málem vyrazila dech. Zmateně jsem k němu vzhlédla - díval se mi upřeně do očí, horečnatou touhu na okamžik zakrylo znepokojení.
"Rose, nejsi…" začal, ale přerušila jsem ho.
"Nejsem," zamumlala jsem udýchaně.
"Dobře," oddechl si.
"Já vím," řekla jsem, očima se vpila do těch jeho. Jeho jindy tak světlé tváře byly nyní trochu zarudlé, zorničky světlých očí měl rozšířené, rozcuchané vlasy mu povlávaly kolem hlavy. Nemohla jsem se na něj vynadívat.
Znovu se ke mně sklonil, políbil mne jako nikdy předtím; v jeho náruči jsem téměř zapomněla na celou svou existenci, všechny emoce pro mne přestaly mít význam, jediné, co jsem dokázala vnímat, byla hrubost a zároveň jemnost jeho rtů, tak dokonale spojených s mými. Postupně ze mě stáhl oblečení a nakonec musel svléknout i sám sebe, protože já nebyla schopna pohybu, rychle zamumlal antikoncepční zaklínadlo, a konečně jsem ho cítila, celého, nahého, naprosto spojeného se mnou, jako by nebyla žádná hranice mezi našimi těly, jako bychom oba existovali jako jediný spojený organizmus, poháněný zrychleným dechem a nenechavými doteky.

A přesto to tam stále bylo, někde hluboko uvnitř mé mysli, za vší tou mlžnou clonou touhy a opojení, to kruté uvědomění skutečnosti; že mě odvedl do nepoužívané ložnice, že je Scorpius s Astorií na večírku, že možná jenom vyplňuje prázdnotu noci. Snažila jsem se tyto myšlenky zahubit, ještě divočeji jsem svírala jeho paže a líbala jeho rty, ale ten hlodavý červ tam stále byl, neodbytný jako na začátku.

Ležela jsem vedle něho, mysl křišťálově jasnou, pohled upřený do stropu. Svíral mou dlaň ve své, a já si nebyla jistá, jestli chce držet mě nebo jestli mám já držet jeho. Nemluvili jsme, hodiny odtikávaly svou neskutečně rychlou kanonádu, za oknem postupovala noc. Co jsme také mohli v tu chvíli říkat?
"Půjdu se osprchovat," zamumlala jsem nakonec a převalila se na bok.
"Nechoď," vyhrkl spěšně, zadržel mou ruku, která se chtěla vytrhnout z té jeho, přetočil se za mne, přehodil mi paži kolem pasu, obličej měl v mých vlasech. "Nechoď," zamumlal znovu do mých rozčepýřených kudrn.
Zhluboka jsem vydechla, bojovala jsem s neskutečným množstvím emocí a bála jsem se, že bych mu tam mohla začít brečet nebo křičet. "Tohle není dobré," řekla jsem nakonec.
"Ale je," odporoval zarputile, zavrtěla jsem na polštáři hlavou.
"Není."
"Je to dobré," trval na svém, objal mne pevněji kolem boku, přitiskl mne k sobě. Mé tělo se pomalu uvolňovalo, roztávalo, má mysl se klidnila. Jeho kůže hořela a byla cítit potem. Znovu jsem propletla svoje prsty s jeho a pomalu zavřela oči.
A bylo to dobré.

Pokoje i chodby se ponořily do ticha, a téměř neviditelní domácí skřítci odnášeli poslední zapomenuté sklenice od vína, podnosy a stříbrné tácy. Taneční sál domu Greengrassových připomínal v tuto chvíli podivný temný hangár, jehož rohy a strop se ztrácely v neproniknutelné tmě. Jediná osoba stála u širokého okna, světlo hvězd barvilo její štíhlou postavu do podivných odstínů modré a šedé, rozpuštěné dlouhé vlasy se jí mírně třpytily.
"Byl to úspěšný večer," ozval se náhle v místnosti hlas, který se okamžitě rozlehl sálem v mnohačetné ozvěně; postava se ani nepohnula.
"Jako obvykle," zazněla odpověď, dvě ženy se setkaly pohledem, vyměnily si úsměv. Daphne přistoupila blíže k oknu, po bok své sestry, v ruce svírala napůl vypitou sklenku rudého vína. Chvíli tam jenom mlčky stály, hleděly na zahradu zalitou tmou a nepatrný záblesk jezírka kdesi v dálce, než konečně Daphne prolomila mlčení.
"Dozvím se tedy nakonec, proč bylo nutno tuto oslavu uspořádat s takovým předstihem?" zeptala se tiše, pohled stále upřený ven z okna.
"Měla jsi v plánu ji odložit?" zeptala se Astorie místo odpovědi.
"Konec srpna se mi zdál vhodnější," utrousila Daphne věcně.
"O měsíc dříve nebo později," pokrčila rameny Astoria. Velmi se od sebe podobou lišily, ačkoli si byly povahově tolik blízké. Starší Astorie měla dlouhé černé vlasy, tmavé oči a velmi světlou pleť. Naproti tomu mladší Daphne měla vlasy barvy světlého ořechu, olivově zelené oči a pleť mírně dohněda. Jediným jejich společným rysem byla ústa: plné okrouhlé rty, často zvednuté do mírného přívětivého úsměvu, v němž by nikdo nerozeznal faleš. Známka dlouhého cvičení před zrcadlem.
"Draco má doma holku," vysvětlila Astorie s pohledem upřeným na zčernalou oblohu za oknem, v hlase se jí zračila perfektní stopa lhostejnosti.
"Ach," pochopila Daphne, úkosem si ji přeměřila očima. "Je aspoň hezká?"
"Nijak zvlášť," odpověděla Astoria netečně.
"Chytrá?"
"Tak to vůbec," ušklíbla se s nadsázkou.
"Tak co na ní vidí?" otočila se k ní konečně její sestra čelem.
"Je mladá," vysvětlila Astorie s úsměvem, jako by to prosté slovo vše vysvětlovalo.
"Dvacet?" pozvedla Daphne obočí.
"Sedmnáct."
"Hloupé školačky." Úšklebek. "Jak dlouho už to trvá?"
"Dneska si ji poprvé zatáhnul do postele," odvětila Astorie lhostejně. "Dám jim dva nebo tři dny."
"A pak děvče nakrájíš do polívky," zasmála se Daphne. "Pojďme spát," navrhla vstřícně a naklonila se, aby ji políbila na tvář. Astorie kývla, konečně se odvrátila od okna; hvězdný paprsek se zatřpytil na jejím snubním prstenu, když se nechala odvést ze sálu do své ložnice.

Když Astoria té noci hleděla do zdobeného stropu nad svou postelí, v jejích očích se neleskly žádné slzy ani divoká nenávist, jen věcné smíření a odhodlání. Všechno pomine. I ty pomineš, Rose Weasleyová.
Protože láska, kterou chovala ke svému manželovi, byla strašlivější než jakýkoli jiný cit, který kdy prošel jejím srdcem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama